Koreny Vzpoury

Kořeny Vzpoury
přikázání Božího zákona nebo zmařit jediný z Božích slibů lidem, kteří plní jeho vůli. Boží
služebníci mají tak věrně zachovávat Boží zákon, jak stálé jsou hory. {VDV 48.1}
Hory, lemující hluboká údolí, byly stálými svědky Boží stvořitelské moci a trvalou
připomínkou jeho péče a ochrany. Poutníci, kteří v nich našli útočiště, se tyto tiché symboly
Hospodinovy přítomnosti naučili milovat. Nestěžovali si na svůj nesnadný úděl, nikdy nebyli
na horských samotách osamoceni. Děkovali Bohu, že jim pomohl skrýt se před hněvem a
krutostí lidí a byli rádi, že ho mohou svobodně uctívat. Když je nepřátelé pronásledovali,
poskytly jim hory často bezpečnou ochranu. Z nejednoho strmého útesu zněly jejich písně,
kterými chválili Boha, a římská vojska nemohla jejich chvalozpěvy umlčet. {VDV 48.2}
Výchova dalších generací
Zbožnost těchto Kristových následovníků byla čistá a prostá. Pravdy si cenili více než
domů a půdy, více než přátel, příbuzných, dokonce více než vlastního života. Usilovali o to,
aby si tyto zásady osvojily i další generace. Od nejranějšího věku učili své děti znát Písmo a
vedli je, aby úzkostlivě plnily požadavky Božího zákona. Opisy Bible byly vzácností, proto
se textům Písma učili nazpaměť. Mnozí z nich uměli zpaměti celé stati Starého i Nového
zákona. Výroky o Bohu se jim snoubily s krásnými přírodními výjevy a s každodenním
požehnáním. Malé děti se učily pohlížet vděčně na Boha jako na dárce všeho dobrého. {VDV
48.3}
Rodiče, přestože byli něžní a laskaví, dokázali vést své děti moudře — tak, aby si nezvykly
prosazovat jen „to své“. Čekal je život plný zkoušek a těžkostí, možná i mučednická smrt;
rodiče je proto učili snášet obtíže — měly se umět podřídit, ale přitom myslet a jednat
samostatně. Od nejútlejšího věku se učily nést odpovědnost, mluvit obezřele, chápat moudrost
mlčení. Jediné neprozřetelně pronesené slovo v přítomnosti nepřátel mohlo ohrozit život
nejen toho, kdo je vyslovil, ale i životy stovek jeho spolubratrů. Vždyť tak jako vlci
pronásledují svou kořist, pronásledovali nepřátelé pravdy ty, kdo se opovážili usilovat o
náboženskou svobodu. {VDV 48.4}
Valdenští obětovali pozemský blahobyt pro pravdu. I když jen s obtížemi vydělávali na
obživu, zůstali trpěliví a vytrvalí. Pečlivě obdělávali každý kousíček orné půdy mezi horami.
Údolí i méně úrodné horské stráně obhospodařovali tak, aby dávaly co nejvyšší výnosy.
Šetrnost a přísné odříkání tvořily součást výchovy, jediného dědictví, které předali svým
dětem. Naučili se, že život je podle Boží vůle školou kázně a že své potřeby mohou uspokojit
jen vlastní prací, prozíravostí, pečlivostí a vírou. Vyžadovalo to mnoho tvrdého úsilí, ale bylo
to zdravé a užitečné. Právě takovou školu potřebuje hříšný člověk. Bůh mu ji poskytuje a
pomáhá mu tak rozvíjet vlastní osobnost. I když valdenští vedli mladé lidi k tvrdé práci,
nezanedbávali rozvoj jejich intelektuálních schopností. Vštěpovali jim, že všechny jejich síly
a schopnosti patří Bohu a že je mají zdokonalovat a rozvíjet pro Boží službu. {VDV 48.5}
36