Koreny Vzpoury

Kořeny Vzpoury
satanovo pokušení. Postupně převládly nesprávné rysy jeho povahy. Dovolil, aby jeho mysl
ovládly temné síly, rozčílil se, když mu někdo vytkl jeho chyby, a tím postupně spěl k
největšímu zločinu, ke zradě svého Mistra. Tak jednají všichni, kdo se ústy hlásí ke zbožnosti,
ale ve skutečnosti mají rádi zlo. Nenávidí všechny, kteří ruší jejich pokoj tím, že je upozorňují
na jejich hříšnost. Jakmile se jim naskytne vhodná příležitost, podobně jako Jidáš zradí ty,
kdo jim v zájmu jejich dobra něco vytkli. {VDV 31.6}
Apoštolové se v církvi setkávali s lidmi, kteří předstírali svou zbožnost, ale v skrytu měli
sklon k zločinnosti. Ananiáš a Safira jednali jako podvodníci, předstírali, že dávají Bohu
všechno, zatímco si lakotně ponechali část pro sebe. Duch pravdy ukázal apoštolům
skutečnou povahu těchto pokrytců a Boží soud zbavil církev této poskvrny na její čistotě. Byl
to jasný důkaz, že v církvi působí Kristův Duch, který umí rozpoznat skutečnost. Nahnal
strach všem pokrytcům a pachatelům zla. Nemohli nadlouho zůstat spojeni s lidmi, v jejichž
návycích a postojích se zrcadlil vliv Pána Ježíše. Když pak na církev dolehly zkoušky a
pronásledování, stali se Kristovými následovníky pouze lidé, kteří byli ochotni pro pravdu
opustit všechno. Proto dokud trvalo pronásledování, zůstávala církev poměrně čistá. Jakmile
však pronásledování odeznělo, přidávali se k církvi lidé, kteří byli ne zcela obrácení a oddaní,
a tím se otevřela satanu možnost, aby v církvi zaujal pevné pozice. {VDV 32.1}
Mezi Knížetem světla a knížetem temna nemůže nastat jednota; a stejně tak se nemohou
sjednotit ani jejich následovníci. Když křesťané přistoupili na sjednocení s poloobrácenými
pohany, vydali se na cestu, která je vedla od pravdy stále dál. Satan jásal, že se mu podařilo
oklamat tolik Kristových následovníků. Ještě intenzivněji pak působil na polovičatě obrácené
a vedl je, aby začali pronásledovat ty, kdo zůstali Bohu věrni. Nikdo nedokázal tak dobře
potírat křesťanství jako lidé, kteří dříve vystupovali jako jeho obhájci. Odpadlí křesťané spolu
s polopohanskými spojenci zaměřili svůj útok na nejpodstatnější prvky Kristova učení. {VDV
32.2}
Ti, kdo chtěli zůstat věrni, se museli pustit do zoufalého boje a pevně se postavit proti všem
klamům a ohavnostem, které se zamaskovaly do kněžských rouch a vkrádaly se do církve.
Bible nebyla uznávána jako měřítko víry. Učení o náboženské svobodě bylo označeno za blud,
a lidé, kteří se k němu hlásili, se stali terčem nenávisti a pronásledování. {VDV 33.1}
Nutnost rozdělení
Po dlouhém a ostrém sporu se malá skupina věrných rozhodla přerušit veškeré kontakty s
odpadlou církví, pokud neprojeví ochotu rozloučit se s bludy a modlářstvím. Pochopili, že
rozchod je naprosto nezbytný, mají-li zůstat věrni Božímu slovu. Neměli odvahu přehlížet
bludy, které ohrožovaly jejich spasení, a dát tak příklad, který by ohrožoval víru jejich dětí a
vnuků. Byli ochotni přijmout jakékoli ústupky, které by byly slučitelné s věrností Bohu, aby
zachovali pokoj a jednotu; pochopili však, že jednota a pokoj získané za cenu obětování zásad
by byly příliš drahé. Pokud by měla být jednota zachována pouze za cenu ústupků na úkor
pravdy a spravedlnosti, pak je lepší rozchod, i když dojde k boji. {VDV 33.2}
22