Koreny Vzpoury

Kořeny Vzpoury
Příkladnou ukázkou tyranské povahy tohoto obhájce neomylnosti je jeho jednání s
německým císařem Jindřichem IV. Protože se opovážil nerespektovat autoritu Říma, papež
prohlásil, že jej vylučuje z církve a sesazuje z trůnu. Jindřich se obával pohrůžek, že bude
opuštěn svými knížaty, která papežův vyslanec podněcoval ke vzpouře, a považoval proto za
nezbytné se s Římem usmířit. V doprovodu své manželky a jednoho věrného sluhy překročil
uprostřed zimy Alpy, aby se před papežem pokořil. Když dorazil k zámku, kde se Řehoř
usídlil, uvedli ho bez jeho průvodců do vnějšího nádvoří a tam ho v kruté zimě, s nepokrytou
hlavou, bosýma nohama a v chatrných šatech nechali čekat, až papež svolí, že před něj smí
předstoupit. Teprve po třech dnech, které Jindřich strávil v postu a u zpovědi, se papež
rozhodl, že mu odpustí. Podmínil to ovšem tím, že císař vyčká, dokud mu papež nedovolí
převzít vladařské žezlo. Povzbuzený tímto vítězstvím, začal Řehoř prohlašovat, že je jeho
povinností krotit pýchu králů. {VDV 41.2}
V jakém protikladu je pýcha tohoto velekněze s pokorou a laskavostí Pána Ježíše, který
stojí u dveří lidského srdce a prosí, aby mohl vstoupit a přinést odpuštění a pokoj, a který učil
své učedníky: „Kdo chce být mezi vámi první, buď vaším otrokem.“ Matouš 20,27. {VDV
41.3}
Rozmnožování bludů
V následujících staletích docházelo k dalšímu rozmnožování bludů v učení římské církve.
Ještě před vznikem papežství vzbuzovalo učení pohanských filozofů pozornost a ovlivňovalo
církev. Mnozí domněle obrácení křesťané i nadále lpěli na zásadách pohanské filozofie. Sami
ji dále studovali a naléhali i na ostatní, aby ji používali jako prostředku pro šíření vlivu mezi
pohany. Tím se do křesťanské věrouky dostaly závažné bludy. Mezi nimi zaujala přední místo
nauka o přirozené nesmrtelnosti člověka a nesmrtelnosti jeho vědomí. Toto falešné pohanské
učení se stalo základem, na němž Řím vybudoval vzývání svatých a uctívání Panny Marie. Z
něho vzniklo také bludné učení o věčných mukách hříšníků v pekle, které papežství záhy
vneslo do věrouky. {VDV 41.4}
Tak byla připravena cesta pro zavedení dalšího pohanského výmyslu, který Řím nazývá
očistcem a jejž používá k zastrašování důvěřivých a pověrčivých lidí. Toto bludné učení tvrdí,
že existuje jakési místo útrap, kde duše lidí, kteří si nezaslouží věčné zatracení, musí pykat za
své hříchy, a odtud budou vpuštěni do nebe, až se od svých hříchů očistí (viz Dodatek č.
9). {VDV 41.5}
Řím potřeboval ještě další vynález, aby mohl těžit ze strachu a špatností svých přívrženců.
Tímto výmyslem bylo učení o odpustcích. Řím sliboval plné odpuštění hříchů, a to minulých,
přítomných i budoucích, a osvobození od utrpení a trestů všem, kdo se zúčastní tažení a válek
za rozšíření pozemské vlády papeže, když budou trestat jeho nepřátele a hubit všechny, kdo
se odvažují upírat mu duchovní nadvládu. Kněží učili lid, že dají-li církvi peníze, mohou se
zbavit hříchů a mohou také vysvobodit duše svých zemřelých přátel, které byly odsouzeny k
mučení v plamenech. Takto Řím plnil své pokladnice a vydržoval svou nádheru, přepych a
30