Zofia Bałdyga, Poslední cestopisy

domácí práce 11
1.
Tvoje teplo pochází ze zahrady. Nadouvá se
ve větru. Půjčuje si tvar.
Prohlížím se v čerstvém vzduchu. Pojď, přivoň
si k tomu životu,
k nepravidelným kusům barev na dvorku. Šedá dusí
zelenou.
Stará houpačka krčí rameny. Vzduch tomu přihlíží.
Sentimentální hodnota zůstává stranou. Krása
couvá.
Odpoutávají se ode mě části těla, které považuji
za vlastní.
Zní to jako bolení. Stejně jsme všichni kříženci,
na tvaru nezáleží.
2.
Tvoje teplo mi nepatří, nepatří mi roční doby,
i když se tady už zabydlely.
Jsem ráda, že vedle sebe mám nečlověčí bytost,
i když vím, že za mnou neskočí do nicoty.
Tady na tom oteklém, promodralém ostrově.
Na ostrově uvnitř lastury.
Země se nám dívá do oken. Probouzím se ve svém
rodišti a křičím.
Chci domů, já chci domů. Kde mají planety svoje
doma?
Kam se vejdou všechny ty otazníky? Ještě by mě
zajímalo,
jestli se párují na celý život a jakou mají teplotu.