Zofia Bałdyga, Poslední cestopisy

hnízdění 21
V horní části stránky se sbírá bouře.
Čteš mi nahlas zdřevěnělé čárky a pomlčky
rozhozené v nekonečném bílém prostoru za zdí.
Za zdí si ptáci stavějí dobře prokrvené věže,
na kterých si někdo jiný založí hnízdo.
Někdo, kdo se dokáže vrátit.
U schodiště se mi ztratilo semínko,
v ložnici nám vyrostl strom.
Pod stromem, před očima.
Stojí na hlídce, kořeny ničí dřevěné parkety.
Oči pozorují příběhy z hlediska kompozice.
Praskliny značí směr prohlídky.
Všechny tkáně mluví najednou.
Cizími slovy. Přijímám je za vlastní.
Jednou mi někdo půjčí domov, i s významy.
Papír a tužku si přinesu.
Kámen se mnou tu hru nechce hrát.
Kámen je skutečný. Semínko bylo skutečné.
Život se v našich končinách vaří z vody.
Každý pátek chodím naproti zalívat cizí štěstí.
Jako mravenec. Nebo spíš cvrček.