Zofia Bałdyga, Poslední cestopisy

záznam: nespavost 17
Ten den jsem si uvědomila kynoucí noc. Přelila se
mi přes obličej.
Zdálo se mi, že stavím zeď, teď ji už pár dnů
bourám.
Náš konflikt má zvláštní intimitu. Noc dýchá
a počítá.
Slyším plakat dítě, i když tady žádné není.
Sleduje mě akustický stín
olizující obtížně dostupné části mého těla.
Ke dnům je dům lhostejný.
Děj se odehrává v několika ložnicích, bydlí tam
nespavost a zadržený dech.
Tady jsem spolkla zanícený planetární systém.
Tu část nás, která není kost a kůže.
Nehodím se k tomu světlu. Spolkla jsem bezkrevný
planetární systém, ale ztratil se mi klíč:
I k obrazům můžeš tancovat. Zabydluji se v rutině,
v krku mám k smrti unavené planety,
které si už ani nemají co říct. Předávají si tělní
tekutiny. Dům je čekací židle.
Jsme zabalení do neprůhledného ticha
a nedomyšlených následků.
Něco se přihodí, nic nezahyne. Ráno se nekoná.
Nekoná se s hromy a blesky.