Zofia Bałdyga, Poslední cestopisy

výchozí bod 13
1.
Říkat domov místu, kde jsme se narodili,
jako kdyby začátek znamenal bezpečí.
V tomto kraji to takhle děláme,
takhle to tady dělají.
Jako kdyby půjčování prostoru
od těch, kdo sem přišli před námi,
bylo to nejkrásnější, co nás tady čeká.
Tichu se učíme až později.
A ještě otázky – komu patří láska?
Komu patří voda?
2.
Prosincová rána nebývají štědrá.
Šetřit vodu a lásku nestačí.
V těle je pořád ještě prostor.
Vnitřní orgány zvědavé na domov
a jiné praskliny.
Dovnitř proniká
nemilosrdné podnebí,
kterému říkáme mírné,
aby se k nám nechovalo ještě hůř.
Moje babička vypíná televizi
pokaždé, když se v ní někdo líbá,
a nikdy mi neřekla,
copak pro ni znamená štěstí.