Zofia Bałdyga, Poslední cestopisy

noční hudba 19
Soumrak setrvává, nikdo se ani nezasměje.
Někdo se k někomu stěhuje, někdo někoho živí,
někdo druhý přirůstá k někomu třetímu.
Krmíme jeden druhého sledem vět a krajin,
s chutí a upřímností, která spíš lichotí, než uráží.
Pouhé výčty můžou být značně zneklidňující.
Až se nám narodí dvojčata, pojmenujeme je osa
a střed.
Podle lékařské zprávy je všechno v pořádku.
I rozostřené obrysy pokoje pro hosty v poledním
slunci.
Za soumraku se půjčují úsměvy, platí se slovy.
Žádáš mě, abych ti dávala těžší hádanky.
Já nejsem žádná holka, ale žena.
Vyčerpané, neprodyšné ticho usíná bezedným
spánkem,
nejsou k tomu titulky ani poznámky pod čarou.
Tato místnost je dopis někomu třetímu.
Objemný, neuspořádaný. Z okna je vidět ulice,
kde se pohybují jen děti a ženy, odrazy a stíny.
Nikdo nedbá na časovou posloupnost.