Psychoterapie v kontextu kultur Daniel Baran

pvsps.cz

Psychoterapie v kontextu kultur Daniel Baran

Psychoterapie v kontextu kultur

Daniel Baran

V první řadě poněkud etymologická otázka – co je to vlastně kultura ? Kultura je z lat. colere -

vzdělávat, pěstovat; původně ve smyslu zemědělském ve vazbě na obdělávání půdy (agri cultura). Do

nové perspektivy termín kultura uvedl Marcus Tullius Cicero (146-43 př.Kristem ) když ve svých

Tuskulských hovorech označil filozofii za „kulturu ducha“; odtud pak jeho následné užívání jako pojmu

vymezujícího oblast lidského vzdělávání, tedy pojmu s výraznou hodnotící funkcí. V této poloze

zůstává po celý středověk, novověk a kromě odborných kruhů až do současnosti. Tato koncepce

kultury jako sféry pozitivních hodnot přispívajících ke kultivaci člověka a rozvoji společnosti je

označována jako axiologická (hodnotící). Odlišná dimenze pojmu kultura, která později vyústila do

moderního pojetí antropologického, se začala ustavovat na konci 18. století. Tuto koncepci anticipoval

jako jeden z prvních Gustav Fridrich Klemm (1802-1852) ve svých Všeobecných kulturních dějinách

lidstva.

Konečný zvrat pak znamenalo vydání knihy „Primitivní kultura“ (1.vyd.1871) Edwarda Burnetta Taylora,

ve které se objevuje první moderní antropologická definice pojmu kultura. I přes různost škol a směrů

panuje jistá základní shoda v rozumění kultuře jako specificky lidské sféře reality .Antropologické

pojetí kultury je nehodnotící a v tomto smyslu jsou její součástí všechny nadbiologické mechanismy a

prostředky, kterými se společnosti adaptují na vnější , přírodní prostředí. Kultura je tedy

extrasomatická, negenetická a je možno se jí učit. V užším smyslu se jedná o soubor artefaktů,

regulativů, norem, idejí a vzorců chování sdílených členy určité společnosti. Jednotlivé prvky kultury

jsou uspořádány do unikátních konfigurací, tvořících vnitřně integrované relativně autonomní systémy,

označované jako kulturní vzory, které jsou důvodem odlišnost jednotlivých kultur.( Marek Jakoubek )

Člověk jakožto živý tvor sdílí s ostatní živou přírodou několik společných konstant ( Jan Sokol ) :

- tvar, vznikající oddělením od svého okolí, vytváří se hranice

- žije ze svého okolí a je na něm závislý, vytváříme kooperaci

- vzniká, roste a odumírá, je tu vrženost

- reprodukce, potřeba druhého

- dráždivost, reagujeme na podněty, nutnost individuace

Přes tyto společné prvky se lišíme od ostatního živého a to kulturou. Prostředí, do kterého se rodíme,

jsme do něj vržení, je vždy kulturou. Původní význam slova je pěstovat a tohoto bych se určitě

nevzdával. Kultura jakožto mj. soubor určitých regulativů, idejí a vzorců chování je sice daností, ne

však definitivou. Součástí kultury je želbohu i „veřejný anonym“, který se vyznačuje jistou univerzalitou

a tváří se jako status quo. Každá kultura se tedy může stát nekulturní ve chvíli, kdy začne nahrazovat

jakoukoliv z výše uvedených konstant.

Terapie je proces návratu člověka ke svým potřebám, k svému tvaru, kooperaci, vrženosti, potřebě

druhého a individuaci. Jde o do jisté míry vyladěnost vlastních potřeb v souladu se svým okolím,

s kulturou, která do jisté míry určuje i jejich míru naplnění. Terapeut je zprostředkovatelem tohoto

procesu a tudíž jeho nedílnou součástí. Sám terapeut je v první řadě člověkem, který se neliší svými

potřebami a vržeností do dané kultury od klienta. Terapeut není pan Dokonalý, který všemu rozumí.

Terapeut je ten, který vnímá lidské potřeby a zároveň nutnost integrace do lidské kultury, tedy jde o

porozumění.

V dnešní multikulturní společnosti se setkáváme nejen s cizími kulturami, ale také s množstvím

subkultur. Není v lidských silách znát všechny aspekty jednotlivých kultur a snažit se pochopit jejich

pravidla, odlišnosti či ideje. Člověk zůstává člověkem a především živým tvorem, kterému jde o bytí.

Vědomí bytí, jeho smysl a naplnění základních lidských potřeb je základ, který překrývá jakoukoliv

kulturu. Kultura je tu pro člověka a ne člověk pro kulturu, to je zásadní. Ve chvíli, kdy se kultura

nepěstuje ( tedy nenaplňuje svůj význam ), ale slepě dodržuje, stává se veřejným anonymem a

pozbývá smyslu. Ve své vrženosti má člověk svaté právo pečovat o své člověčenství a tím pěstovat

kulturu. Kultura nemá pěstovat člověka, ale naopak. Kultura je vyvrcholením lidství, myství tak jej

předkládá Dr. Růžička. Jak je to tedy s kulturou ? Přicházíme do kultury a chceme se v ní nalézt,

avšak to bývá zpravidla obtížné. Přesto je to jediná možnost, jak nalézt sám sebe, tedy zrcadlením se

odrazem od plochy, kterou kultura okolo nás vytváří. Není možné spolehnout se jen na kulturu a nelze

se přitom od ní zcela oddělit. Zdá se , že jde o začarovaný kruh, ale posloupnost je jistá. Člověk

přichází na svět, který je daný. Jeho bytí spočívá v hledání souladu mezi svými potřebami a tím,co je


dáno. Zároveň však balancujeme a hledáme vlastní hranice individuace s vědomím potřeby druhého.

A v tomto okamžiku vzniká potřeba pěstování pravidel, idejí a artefaktů, které nám umožní zůstávat

sami sebou a zároveň potřebu být s ostatními. Taková kultura má smysl, tedy ne implantát, ale unacum.

Nejsem v žádném případě schopen polemizovat o způsobech a filozofii vedení terapie s imigranty,

cizinci či příslušníky naprosto odlišných kultur. Na druhou stranu se denně setkáváme s lidmi

z různých subkultur – věřící, ateisté, senioři, studenti – ti všichni žijí ve společenstvích, která mají

odlišná pravidla, filozofiii, ideje. Zdá se však, že terapie není o filozofii a ani o pravidlech. Je v první

řadě léčbou a léčí ne-moc. Jak říká Mikuláš Kusánský, středověký myslitel - Ve všem, co jest, žije a

poznává, nelze spatřit nic jiného než moc jako takovou, jejímiž projevy jsou moc být, moc žít a moc

poznávat. O takovou moc jde. Psychoterapie je léčbou duše etymologicky vzato. Tedy pomáhá k tomu,

abychom mohli být v prvé řadě lidmi a až poté příslušníky nějaké kultury. Protože bez člověka není

kultury. A na to se rádo zapomíná.

V Liberci 3.6.2009