Stáhnout - ČVUT v Praze, Fakulta architektury

06/’13
bulletin fakulty architektury čvut
• interview s martinem
pospíšilem
• ateliér jana aulíka
• očima doktorandky kudláčkové
• jak se studuje ve francii?
z festivalu hliněného stavitelství
„grains d´isere“ , les grands
ateliers, isle d´abeau, francie,
2007. snímek solene le guen.
k článku vojtěcha sigmunda
na s. 10–11.

oldřich ševčík
2
Soutěže
X 8 th Gandiablasco International Outdoor Furniture Design Contest. Lhůta pro
odevzdání návrhů do 28. 6. 2013.
http://www.gandiablasco.com/concurso/contest_2013_gandia_blasco.pdf
Knihomol
X Podstatná, nikoli pouze nahodilá sounáležitost architektury a designu je právem
brána jako fakt; je obsažena v programech výuky na fakultách architektury. Přesto
v této relaci, podobně jako ve vztahu „architektura a urbanismus“ , tiká „nesamozřejmá
samozřejmost“ – tj. vzájemný vztah existuje a řeší se s větším či menším úspěchem
vždy znovu v každé realizaci. Používám odlehčující metaforu „tiká jako mina nášlapná“
z toho důvodu, že architekt může být obviňován, že architektura se stává v jeho projektech
a realizacích designem (viz díla evropského postmodernisty H. Holleina ad.), že
architektoničnost tzv. podlehla designu a naopak designér z toho, že se design „nedostal
ke slovu“. Na významném mezinárodním „Bienále experimentální architektury“
v Praze 22. května byl na fascinujících modelech přenesen design do urbánního
rozměru. Knih o architektuře nebo o designu všeho druhu je bezpočet. O to více je
třeba vítat publikace, v nichž jdou architektura a design ruku v ruce – takovou ojedinělou
knihou je „Funkcionalismus, design, škola, trh“ Jana Michla. Profesor na Vysoké
škole architektury a designu v norském Oslu se již v předchozí publikaci „Tak nám
prý forma sleduje funkci“ (Praha 2003) velmi neučebnicově, neortodoxně vyrovnává
s funkcionalismem a jeho vlivem na design. A studenti architektury a designu naší
fakulty si nyní mohou vybrat ze 14 vydaných přednášek. Jan Michl provokativně
sděluje výsledek – základní ideu každé z nich v Úvodu – texty pak přinášejí argumentaci,
která ho dovedla k nové myšlence. Ve věku wikipedie a horečnatého stahování
dat se čtenář může vydat na nelehkou cestu přemýšlení – ale jakou cenu má fakt
bez cesty, která k němu vede? Přeji studentům architektury a designu šťastnou
cestu.
Doc. PhDr. Oldřich Ševčík, CSc.
Michl, Jan: Funkcionalismus, design, škola, trh. Čtrnáct textů o problémech teorie a praxe moderního
designu. Praha, Barrister & Principal, Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze 2012, ISBN 978-80-
87474-48-8, ISBN 978-80-86863-42-9 (VŠUP)
X Kniha „Jak se dělá město“ , kterou píší Jan Šépka a Miroslava Tůmová, bude prezentovat
osm měst a jejich problematická místa, která řeší studenti ateliéru Šepka–Tůmová
vždy v několika koncepčních variantách. Jde například o nové město na zelené louce
u nově vzniklého jezera (Most), město ve městě (Vítkovice), město nad železnicí (Praha),
město na ostrově (Císařský ostrov v Praze), hledání návaznosti na historické jádro (Kadaň),
nebo hledání města (Milovice). Autoři si kladou otázky urbanistické, estetické, programové,
ekologické, dopravní… Je dobré nebo možné stále opakovat ověřená schémata? Jak
řešit problémová místa, která se zdají být v ideální poloze ve vztahu ke stávající struktuře
města, ale mají řadu omezení? Celkově lze označit práce za hledání největšího potencionálu
ve městě, na kterém lze postavit optimální urbanistickou studii nebo koncepci.
Jednotlivé studentské týmy se s řešením konkrétních zadání vyrovnávají po svém. Každá
vize formuluje trochu jiné otázky a nastiňuje jiné odpovědi. Souhrnně projekty předkládají
paletu možností, která osobitě reaguje na reálnou situaci v daném městě. Důležitým
faktorem je konfrontace návrhů přímo v řešené lokalitě s lidmi, kteří chtějí diskutovat,
i s politiky. Na základě takové konfrontace se studenti připravují na reálnou situaci, kterou
jim škola nemůže běžně poskytnout. Ve většině případů tuto aktivitu velmi kvitují i samotná
města, která se zatím urbanistickým studiím příliš nevěnují. Obvykle řeší svoje územní
a regulační plány bez nějaké konkrétní vize, kam by mělo město směřovat. Stanovení
funkčních ploch bez konkrétní vize ale nic podstatného nesděluje, a i proto se tyto plány
poměrně rychle mění. Kniha by měla nastínit jiné možnosti v plánování strategie koncepce
měst. V ideálním případě by mohla přesvědčit politiky, že vypsání architektonickourbanistické
soutěže má smysl. Předpokládaný počet stran 300, cca 650 ilustrací, formát
297 × 297 cm. pokračování na s. 12

křest sborníku design versus architektura 2012
martin pospíšil
Hovoříme s Ing. Martinem Pospíšilem, Ph.D.
novým vedoucím Ústavu nosných konstrukcí
Ústav už vedete od února. Nicméně s jakým konceptem rozvoje ústavu jste
uspěl v konkurzu?
Můj návrh vychází z premisy, že architektura na Fakultě architektury ČVUT není svým
charakterem architekturou technickou, pro kterou se v Evropě a USA povětšině vžil
termín architectural engineering, ale že odpovídá spíše zaměření architectural design,
tedy architektuře návrhové, tvůrčí. Přitom však jde stále o obor, který je vyučován
na vysoké škole technické, nikoliv umělecké, a při jeho studiu se proto kladou
nároky mimo jiné i na zvládnutí základů exaktních a technických disciplín. Studium
architektury na naší fakultě je vzhledem k jeho principiálně mnohooborovému zaměření
jedním z nejnáročnějších vysokoškolských studií vůbec.
Jádrem výuky v Ústavu nosných konstrukcí je statika a nosné konstrukce. Přicházíte
do jeho vedení s nějakou změnou přístupu k těmto předmětům?
Musím předeslat, že díky panu doc. Lorenzovi, který ústav nosných konstrukcí na
naší fakultě založil a dlouhá léta vedl, panu prof. Holickému z Kloknerova ústavu a dalším
interním i externím kolegům, je ústav na skutečně výtečné odborné úrovni. Přijít
s něčím novým a potřebným tak rozhodně nebylo snadné…
Nicméně vloni se mi poštěstilo navštívit dvě vynikající americké univerzity – v lednu
a únoru Stanford v Kalifornii a na konci roku pak ještě MIT v Bostonu, kam mě na základě
mé dizertace pozval prof. John Ochsendorf, což je světově uznávaný odborník
na statiku kleneb. Na MIT jsem se pak seznámil i s prof. Edwardem Allenem a jeho koncepcí
výuky statiky nosných konstrukcí pro architekty, kterou zde před časem zavedl.
Tato metoda se v současnosti začala vyučovat jako doplněk klasické statiky například
na škole architektury ETH v Curychu.
Jestli tomu dobře rozumím, vaší inspirací je tedy koncepce MIT. Mohl byste její
principy představit?
Podstatou je snaha přizpůsobit výklad základní i aplikované stavební mechaniky specifickému
způsobu myšlení architekta – prezentovat jej tedy méně technicky, o to však
názorněji. Na MIT se proto zjednodušeně řečeno vrátili do 18. a 19. století, kdy se
statické výpočty opíraly o grafické rovnoběžníky sil, a tuto metodu ještě doplnili aktivní
tvorbou statických modelů. Když jsem na MIT s prof. Ochsendorfem konzultoval
a poté i hodnotil závěrečné práce v předmětu structural design, byl jsem skutečně
příjemně překvapen nejen solidními základními znalostmi studentů, ale hlavně jejich
tvůrčím přístupem k nosné konstrukci. Zacházeli s ní s erudicí a přitom s respektem –
jejich návrhy byly z hlediska stavební mechaniky fundované, byly finančně efektivní
a přitom krásné.
Jakým způsobem byste tedy chtěl aplikovat tuto formu výuky na naší fakultě?
Při konzultacích bakalářských, ateliérových ale i diplomních prací se u našich posluchačů
často setkávám s jakousi absencí vnímání fyzikálních souvislostí. S tím
studenti na MIT problém neměli. Mým cílem je proto poskytnout studentům možnost
osvojit si principy stavební mechaniky coby základního nástroje konstrukční
a architektonické tvorby – žijeme přece v prostředí přírodních zákonů, ze kterých
není úniku. Jestliže tedy chceme v tomto prostředí efektivně tvořit, je bezpodmínečně
nutné tyto zákony alespoň v principu poznat a ve své tvorbě je pak nanejvýš
užitečné jejich znalostí využít. Jako nejvhodnější cestu proto vidím doplnění naší stávající
velmi precizní klasické výuky určitým scelujícím prvkem, který by dovedl studenty
k celostnímu pohledu na statiku stavby a zároveň uvolnil jejich fantazii.
Co by bylo jeho náplní?
Minimální teoretický úvod do grafické statiky, který by byl doplněn řadou zjednodušených
výpočtů praktických konstrukčních příkladů. Od lávek a mostů, přes věže až po
3

klauzury ústavu průmyslového designu: přehlídka šperků / vázy – prohlídka, ateliér mariana karla; svítidla – ateliér alexiuse appla;
vodní dýmka – zadání snídaně v trávě –ateliér jana fišera
4
stadiony a velkorozponové haly. Půjde o zkoumání mezní geometrie konstrukcí při použití
materiálů různých vlastností, o hledání estetického a přitom efektivního návrhu
pro zvolený účel a materiál a o schopnosti tento návrh velmi rychle a jednoduše staticky
ověřit. Semináře by byly zavedeny nejprve experimentálně pro cca 20 studentů
a pokud by se experiment osvědčil, následovala by modifikace výuky pro všech 250
studentů formou přednášek a cvičení.
Jak berete ohled na skutečnost rozdělení studia na bakalářské a magisterské?
Bakalářské studium je jakési trivium, posluchač by si v něm měl osvojit stavební řemeslo
a konstrukční principy. Měl by být schopen navrhnout efektivní nosnou konstrukci
a tento návrh ověřit zpětnou vazbou, kterou je korektní, i když zjednodušené
statické posouzení.
A magisterský stupeň?
To už je mistrovská škola. Tady je prostor jak pro konstrukční experiment, tak pro výraznější
specializaci. Ohromnou příležitost vedle zaměření na nové materiály a technologie
vidím i v oblasti konstrukcí historických staveb: pro ty má naše fakulta díky
vynikající práci a zahraničnímu renomé řady svých pedagogů nadstandardní synergické
možnosti. Tyto oblasti skýtají i velice zajímavý rozvojový potenciál pro budoucí
uplatnění absolventů.
A doktorské studium? Kterým směrem hodláte napřít svou energii?
Doktorské studium je špičkou studia. V Ústavu nosných konstrukcí bych je chtěl alespoň
v nejbližším období směřovat do dvou hlavních oblastí: do architektonické tvorby
strukturálně optimalizovaných konstrukcí čili konstrukcí, jejichž tvar a estetika
vycházejí z přirozených stavebně mechanických vlastností použitého konstrukčního
materiálu – ať již jde o hlínu, dřevo, ocel, beton nebo třeba konopná lana… A potom
studium revitalizace a rekonstrukce historických nosných konstrukcí.
Dá se předpokládát, že při vedení ústavu využijete i svých kontaktů na MIT…
Pro doktorské studium se možnost spolupráce s MIT již velmi zřetelně rýsuje, s prof.
Ochsendorfem jsem se dohodl na přímé spolupráci mezi našimi pracovišti a na výměně
doktorandů, což by mohlo být pro naše studenty velmi přínosné.
Dovolte se zastavit ještě u jednoho tématu. A tím je matematika. Jedno z frekventovaných
diskusních témat na fakultě. Máte představu, jak přistoupíte k řešení
problému neúspěšných studentů v tomto předmětu? A mimochodem jak se
díváte na návrhy matematiku na fakultě úplně zrušit?
Tímto tématem jsme se intenzivně zabývali jak na půdě našeho ústavu, tak na několika
jednáních s paní proděkankou Šestákovou a s panem děkanem Zavřelem. A díky
skutečně energickému přístupu pana děkana proběhla závěrečná schůzka na toto
téma i za účasti docentů matematiky z jiných fakult ČVUT. Na schůzce byla situace ve
výuce matematiky detailně analyzována a jako závěr vznikla doporučení, která nyní do
výuky matematiky zapracováváme.
Mohl byste předestřít alespoň základní prvky řešení?
Na prvním místě to je zařazení vyrovnávacího kurzu středoškolské matematiky. Jedním
z jednoznačných závěrů analýzy totiž bylo zjištění nedostatečnosti středoškolské
přípravy řady studentů. (Viz též Pražská technika č. 3/13 – pozn. red.)
Na druhém místě to je zařazení volitelného semináře vyšší matematiky pro zájemce
o prohloubení studia v návaznosti na CAD, stavební fyziku a na další obory, které jsou
založené na exaktních vědách. Druhým závěrem analýzy totiž bylo konstatování, že
stávající výuka matematiky představuje elementární základ vysokoškolské matematiky,
tedy základ dále již neredukovatelný. Přičemž pro studenty, kteří se zabývají CAD
a stavební fyzikou vážněji, je potřebná rozsáhlejší matematická průprava.
A za třetí to je změna formy zakončení předmětu z klasifikovaného zápočtu na řádnou
zkoušku, takže student má šanci oficiálních oprav i možnost posunout zkoušku

výtvarná příprava designérů s josefem šafaříkem: obr. 1 kompozice na téma budovy fa, obr. 2 a 3 transformovatelné variabily – téma hra;
obr. 4 fotoaparát – zadání design pro seniory, ateliér rené šulce; obr. 5 design pro formula student čvut – ateliér jana fišera
do dalšího semestru. Rád odtud děkuji panu profesoru Lábusovi za účinnou pomoc
v hledání optimálního řešení problému. Je velmi dobře, že se k takto rozumným závěrům
nakonec dospělo. Já osobně považuji matematiku za největší dílo – nebo objev…?
– lidského génia: vždyť je to takřka dokonalá intelektuální struktura, která je
vybudována jen na základě několika málo axiomů, s dokonalou sebereflexí... Díky ní
jsme schopni popsat, řešit a v mnoha případech dokonce i předvídat jak nejběžnější
jevy našeho lidského světa, tak i světa subatomárního či naopak extraterestrického.
A určitě by byla velká škoda alespoň trochu nepootevřít budoucím architektům dveře
do tak fascinujícího světa…
Dovolte, abych byl trochu osobní: Jak patrno, matematiku máte asi rád; ale přitom
je pro mnoho lidí doslova strašákem… Jak si vás získala?
To bylo trochu nedobrovolné. Můj tatínek matematiku původně učil. V roce 1968 ale
veřejně vystoupil proti okupaci Československa, takže přišel o práci a až do důchodu
pracoval jako dělník. Já jsem se tím pádem nedostal ani na gymnázium, ani na průmyslovku
a šel jsem se učit kameníkem. Když táta zjistil, že se tam neprobírají ani
kupecké počty, upřímně se zděsil a začal mne doučovat kombinatoriku, analytickou
geometrii a základy diferenciálního počtu. Takže jsem jako patnáctiletý kluk dojížděl
denně padesát kilometrů do lomu otloukat kámen, poté jsem běžel do večerní školy
a po návratu v devět večer ještě z úcty k tátovi řešil rovnice průniků ploch…
Jak dlouho jste to vydržel…?
Měl jsem štěstí, v lednu 1977 vyšla Charta 77 a komunisté alibisticky na pár měsíců
trochu polevili v postihu dětí osmašedesátníků. Díky tomu jsem se dostal na hořickou
šutrárnu, kde jsem nakonec odmaturoval v oboru uměleckých řemesel. Po maturitě
se ale situace opakovala: na vysokou se ne a ne dostat. Takže jsem nastoupil jako kameník
u národního podniku Obnova památek Praha. Z pohledu komunistů to měl být
trest, pro mě to ale byla nádherná a ohromně osvobozující práce: od podzimu do jara
jsme v lomu a v dílně sekali z různých druhů kamene repliky slohových prvků, které
jsme pak v létě osazovali na hradech a zámcích… Mezitím jsem to na vysokou zkoušel
dál a nakonec – tuším napošesté – jsem se na ni konečně dostal. Volné tenkrát byly
ale jen ty nejpracnější technické obory. To, že jsem promoval na katedře ocelových
konstrukcí a mostů, to se mi podařilo jen díky tátově předchozí důkladné matematické
přípravě…
Takže se matematika stala vaším koníčkem?
Bohužel nestala. Dokonce se obávám, že bych toho krom statických výpočtů z čisté
matematiky už ani moc dohromady nedal. To ale nepovažuji za až tak důležité. Mnoho
lidí tvrdí, že se matematiku učili zbytečně, protože ji nikdy v životě k ničemu nepotřebovali.
Zapomínají ale na to, že se s matematikou učili i logice a samostatnému
kritickému myšlení, čili schopnosti strukturovat a věcně řešit i velmi komplikované
problémy…
Závěrem: začínal jste jako kameník, dnes jste učitelem. Vzpomněl byste si krom
otce na kantora, jehož učitelské krédo se stalo i vaším krédem?
Asi bych uvedl pana profesora Drahoňovského, mého váženého a oblíbeného kantora
ještě prvorepublikového střihu. Měli jsme ho na stavební fakultě na teorii pružnosti
a plasticity. Vzpomínám si na jeho slova, že neví, jaké vědomosti budeme potřebovat
za třicet let a dokonce že je možné, že devadesát devět procent toho, co nás učí, zapomeneme.
Ale jemu jde o to, aby to jediné procento, které v nás zůstane, obsahovalo
principy, které nám pomohou řešit problémy, které v budoucnu teprve přijdou. A to
jedno procento se žákovi dostane do krve právě díky oněm zapomenutým devadesáti
devíti...
Připravil JHR
5

Klára Pohlová, Uliční fronta a úpatí přírodního prostředí
AtelIÉR JANA AulÍKA
asistent Roman Chvilíček
Ústav navrhování I
Náš ateliér byl vylosován pro dvoustránkovou prezentaci ve fakultní publikaci Alfa, a je tedy na mně nás stručně představit. Nebudu psát o metodě práce v ateliéru, protože
je do značné míry proměnná podle různých zadání a konkrétních studentů, kteří se v semestru sejdou. Ale hlavně metoda není to, co je na úplném počátku, metoda je pro mě
až tou druhou věcí. První věcí jsou důvody, proč se vůbec v ateliéru se studenty scházíme. Důvody studentů a důvody moje. Důvody studentů mě zajímají a ptám se na ně při

Lukáš Hes, Nový kontext kostela sv. Michala
Ateliér k publikování vylosoval Radek Kolařík
přijímání do ateliéru. Důvody moje jsou pravděpodobně tím, co ateliér charakterizuje. Musím si je pro sebe znovu opakovat, když zapochybuji o smyslu často vyčerpávajícího
procesu vedení dvaceti pěti studií v čtyřměsíčním termínu. Možnost nezávislé akademické diskuse, předávání osobních poznatků další generaci, to jsou určitě důvody, ale zřejmě
důvody všeobecné povahy, stejné na každé univerzitě. Mým hlavním osobním důvodem je spíše možnost něco se studenty společně vyvíjet, než je přímo učit v nějakých předem
uzavřených modulech. Podmínkou toho je oboustranná svobodná volba. Nejprve projeví někteří studenti zájem o náš ateliér, potom si z nich my vybíráme. Pokud chce někdo
hlavně učit, může si studenty vybírat losem, pokud chce něco společně vyvíjet, musí si vytvořit tým.
Jan Aulík

kateřina valentová
veronika strnadová
8
Asap pls!
Rozhovor s proděkanem pro zahraničí prof. Karlem Mairem v Alfě č. 4/13 vyvolal
značný ohlas mezi jazykovými pedagogy. Přinášíme zamyšlení Kateřiny
Valentové a Veroniky Strnadové z kabinetu jazyků FA ČVut.
Angličtina přestala být cizím jazykem, angličtina se stala samozřejmým komunikačním
prostředkem. V době, kdy prodavačka není prodavačka, ale sales manager assistant
a adeptky na pozici uklízečky musí svá síví posílat výhradně mejlem, se už nikdo
neptá, zda jazyk, kdysi Shakespearův, ovládáte. I když mnohdy se za znalost jazyka
považuje to, co je jen jakési mlhavé a povrchní uplatnění frází nabytých při bezduchém
biflování obratů a slovíček na druhém stupni základní školy.
Zprofanované „kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem“ platí pořád. Ale paskvil Juliiny
a Romeovy mateřštiny sem už jaksi nepatří. Všichni všechno chceme asap: „přivezte
mi ty rohlíky, ale asap…“ , „pusť mě na to dabljů sí, ale fakt asap“. Jazykové školy nabízejí
nepřeberné množství výukových programů asap, student friendly a všeho full
a všeho less. Ale asap se ani váš pes…
Umět anglicky alespoň na slušné komunikativní úrovni (i tato definice je velmi ošidná
– pro někoho je to porozumění meníčkům ve fástfůdech, pro někoho možnost slušně
mluvit i psát) prostě musíte. Naučit se jazyk tak, abyste mohli porozumět nejen slovíčkům,
ale i duchu a mentalitě jeho národa, nuancím, které si ani nevygůglujete, ani
nenajdete v žádné učebnici typu „Snadno, rychle, bez učení a hned“ , to už musíte chtít.
A nejen to. Chtít nestačí. Je zapotřebí vůle, píle, času, peněz, kvalitního lektora, neučit
se do šuplíku, ale najít si příležitost jazyk aktivně používat.
Dnešní doba jaksi neuznává klasické vzdělání. Latina, natožpak řečtina téměř zmizely
z povrchu gymnaziálního. Střední školy sice skýtají povinnou jazykovou výuku, ale
určitě si nelze dělat iluze o její úrovni. Existují špičkoví pedagogové, ale pokud někdo
skutečně vládne některým z živých jazyků na úrovni blížící se rodilému mluvčímu, pak
se většinou snaží uplatnit tuto svou přednost v jiném oboru lidského konání a obživy,
než je právě školství.
Pokud už má někdo ten talent, to štěstí a zázemí, že může navštěvovat akademickou
půdu, měl by nasávat veškeré podněty všemi póry. Tady se totiž setká se skutečnými
osobnostmi svých oborů. Tady se mu dostává příležitosti načerpat maximum vědomostí,
znalostí, srovnání sebe sama s ostatními.
Na vysokou školu jdou většinou ti nejnadanější z nadaných. Každý byl na střední škole
tak trochu jednička. A tady se sejdou všechny jedničky pod jednou fakultní střechou.
Konkurence je veliká. I profesnímu konkurenčnímu boji se člověk musí naučit. I na to je
škola dobrá. Kdo chce ale jedničkou zůstat a jedničkou být, musí být napřed, musí mít
v něčem navrch. Škola pomůže obout ty nejlepší tretry, abyste ze startovních bloků
odstartovali s tou největší možnou razancí. Ale běžet už musíte sami.
Do batůžku na tu dlouhou trať jménem rallye profese a rallye život si nelze nepřibalit
kvalitní jazykovou výbavu. Ti nejlepší z nejlepších potřebují nezbytně zahraniční zkušenosti
a srovnání se světem. Nikdo přece nechce vykukovat jedním okem z našeho
rybníčku plného slepých spoluplavců.
„How do you do?“ a „One beer please“ , „Pass me the salt“ je fajn, ale nestačí. Učte
se jazyky. Asap, pls!
Pozn. red.: Kabinet jazyků FA ČVut zajišťuje výuku angličtiny, francouzštiny,
němčiny, italštiny, ruštiny a španělštiny. Viz http://15126.fa.cvut.cz
PhDr. Kateřina Valentová, místnost 209, tel. 224356233, 733690642.
e-mail: valentova@fa.cvut.cz

lenka kudláčková
LAB: Očima doktorandů
1/ Zaujala vás některá z myšlenek v posledním vydání Alfy?
2/ V které části vaší dizertační práce se nacházíte? Překvapila vás během práce
některá skutečnost či idea?
3/ Který pražský urbanistický problém považujete za významný z hlediska současné
hospodářské stagnace či krize v ČR?
Lenka Kudláčková
1/ Velice zajímavý pro mě byl rozhovor s docentem Jánem Stempelem, který je novým
vedoucím Ústavu navrhování I, protože jsem sama několik let studovala v ateliéru
docenta Milana Hona spadajícího pod tento ústav. Podnětná mi přišla myšlenka
zavedení předdiplomních obhajob projektů měsíc před odevzdáním před všemi pedagogy
ústavu. Tento krok se mi jeví jako velmi koncepční a určitě přispěje k výraznému
zkvalitněné diplomních prací. Pro samotné diplomanty to bude jistě náročnější, ale
v konečném důsledku to pro ně bude prospěšné. Jednak jim taková obhajoba nanečisto
pomůže vyvarovat se chyb při závěrečné obhajobě a zároveň budou mít ještě
dostatek času pracovat na grafické prezentaci projektu.
Překvapením pak pro mě nebylo konstatování pana docenta o špatném uplatnění absolventů.
Poměrně překvapivý je ovšem fakt, že i absolventi kvalitních ateliérů dost
často končí v zaměstnání, které nebývá úplně podle jejich představ. A nelze než souhlasit,
že je u nás opravdu asi až příliš mnoho škol architektury.
2/ V současné době se nacházím zhruba v první třetině práce, kdy stále ještě většinu
času věnuji studiu nashromážděných materiálů a literatury a také zpřesnění a zúžení
tématu, které je poměrně široké. V dohledné době plánuji cestu do zámoří, kde se hodlám
věnovat svému tématu a několik týdnů budu studovat materiály na The Canadian
Centre for Architecture (CCA).
U doktorandského studia mě příjemně překvapil osobnější přístup většiny pedagogů,
který jsme během toho magisterského tolik nepoznali. Velice zajímavé pro mě byly
také některé předměty, za všechny bych jmenovala Stavbu měst docenta Jehlíka.
Méně příjemným překvapením bylo zjištění, jak náročné je skloubit studium a zaměstnání.
Pokud se totiž člověk hodlá věnovat oběma s co největším nasazením, brzy zjistí,
že se tahle představa dost míjí s realitou. Proto mi nyní už nepřipadá zvláštní, že velká
část mých starších kolegů, které znám, po několika letech studium na určitou dobu
musela přerušit a někteří dokonce ukončit, protože prostě zjistili, že dokončení dizertační
práce při zaměstnání na plný úvazek je více než složité.
3/ Jako největší urbanistický problém Prahy se mi stále jeví dopravní situace. Měla
by to být městská priorita. Zejména dostavba vnějšího městského okruhu, který by
vyřešil dostupnost přilehlých pražských částí, by určitě pomohla přetížené dopravě
v celé metropoli, která je v současném stavu těžko udržitelná. Například dokončení
severozápadní části okruhu by se mi v současné situaci jevilo jako mnohem praktičtější
krok než vybudování tunelu Blanka, který řeší problémy pouze v několika místech,
ale pro pražskou dopravu jako celek nejspíš zásadní ulehčení znamenat nebude.
Vzhledem k hospodářské krizi mohou také vznikout nové problémy v rámci divoce
vzniklých satelitních měst z devadesátých let vně hlavního města. Ty se kvůli často
nefunkčnímu urbánnímu prostředí, absenci sociální vybavenosti, špatné dopravní
dostupnosti a nárůstu cen pohonných hmot mohou stát pro své obyvatele nadále
nevhodnými. Může tak dojít k částečnému odlivu obyvatel, protože pro případné nové
majitele by byly tyto celky velmi neatraktivní. Pravděpodobnost, že by jednotlivé obce
měly prostředky na jejich úpravu, je velmi malá, a tak hrozí, že v budoucnu se částečně
vylidní a budou smutnou připomínkou naprosto nevhodného, neregulovaného přístupu
k zástavbě.
Doktorandka je absolventkou FA ČVut (2007), dizertační práce Počátky mrakodrapů,
Ústav teorie a dějin architektury, školitel prof. PhDr. Pavel Kalina, CSc.
9

les grand ateliers
vojtěch sigmund
10
Nejen očima a ušima, ale také rukama
Vojtěch Sigmund píše o studiu ve Francii
V dubnové Alfě jsem byl překvapen informací v interview s profesorem Maierem,
týkající se neobsazených míst na zahraničních studijních pobytech. Jde o místa na
školách v Německu, Francii a Španělsku, tedy v zemích, kde výuka probíhá v jiném než
v anglickém jazyce. Je obrovská škoda, že studenti nevyužívají možnosti, které jim
fakulta nabízí. Pokusím se zprostředkovat svou zkušenost ze studijního pobytu, a tím
možná motivovat další studenty, aby vyrazili do ciziny. V mém případě tato zkušenost
výrazně ovlivnila můj architektonický vývoj, stala se motivací pro další práci a celkově
změnila můj život.
Roky 2006–2008 jsem strávil ve francouzském Grenoblu. Nejprve jsem studoval dva
semestry na škole École nationale supérieure d´Architecture de Grenoble v rámci programu
Erasmus. Poté jsem se rozhodl ve studiu na stejné škole pokračovat ještě další
rok. Dvouletý pobyt jsem zakončil diplomním projektem. Rozhodnutí zůstat bylo z velké
části ovlivněno ateliérem, kde jsem strávil první i druhý rok. Šlo o ateliér s názvem
Cultures Constructives pod vedením architekta Pascala Rolleta. Francouzská škola
na rozdíl od výuky na Fakultě architektury ČVUT kladla velký důraz na experimentování
s konstrukcemi a vytváření prototypů vlastních návrhů, které probíhalo v Les
Grands Ateliers (Velké dílny). Tato unikátní stavba byla v roce 2002 postavena nedaleko
Lyonu podle projektu Pascala Rolleta. Zařízení slouží studentům z celé Francie, přičemž
nejvíce je využívají studenti z nejbližších velkých měst (Grenoble, Lyon, Marseille
a Saint Étienne). Studenti zde mohou realizovat prototypy svých návrhů pod vedením
učitelů při dodržování zásad bezpečnosti práce. K dispozici je jim prostorná hala vybavená
mostovým jeřábem, menší dílna vybavená stroji na obrábění dřeva, dvě učebny
a venkovní prostor, který slouží také k vystavování realizovaných prototypů. Ubytování
je možné v nedalekém areálu studentských kolejí. Personál Grands Ateliers se stará
o logistiku, dohlíží na dodržování bezpečnosti práce a správné pracovní postupy. Efektivitu
takového přístupu dokládá vítězství týmu Rhône-Alpes v celkovém hodnocení
v soutěži Solar Decathlon 2012 v Madridu. Jejich projekt s názvem Canopéa byl sestaven
právě v Grands Ateliers. Domnívám se, že kvalitní zázemí tohoto prostoru jejich
projektu výrazným způsobem pomohlo k vítězství. Pražský tým připravující svůj
Air House pro Solar Decathlon 2013 v Los Angeles by jistě ocenil existenci podobného
zařízení v České republice.
Výuka v ateliéru Pascala Rolleta byla pojata zcela jinak, než jak je tomu zvykem na
Fakultě architektury v Praze. Studenti měli v ateliéru strávit celé dva roky magisterského
studia a zakončit je vypracováním diplomního projektu. Přijetí do ateliéru
bylo vzhledem k velkému zájmu studentů podmíněno vstupním pohovorem. V prvním
roce byla výuka rozdělena do tematických bloků podle jednotlivých stavebních
materiálů. My jsme absolvovali moduly Dřevo, Kámen, Plasty, Ocel a Hlína. Každý
z bloků byl zahájen sérií přednášek k danému materiálu, následovaly exkurze do
výrobních areálů, na stavby a návštěvy realizovaných staveb v okolí Grenoblu. Završením
jednotlivých bloků pak byla realizace jednoho společného návrhu ve výše
zmíněných Les Grands Ateliers. Každý modul se konal pod vedením jiného pedagoga,
odborníka na daný materiál. Modul Kámen vedl Gilles Perraudin, který ve Francii realizuje
fascinující stavby z velkých kamenných bloků. V modulu Plast jsme pracovali
s Corianem a Ocel měl na starosti Pascal Rollet. Realizace společného návrhu trvala
vždy několik dní a společné pobyty náš kolektiv stmelily. V modulu Hlína jsme se podíleli
na organizaci festivalu Grains d´Isère (v překladu Zrnka z Isère), který byl zaměřen
na konstrukce z nepálené hlíny – v departementu Isère, kde leží i Grands Ateliers, má
hliněné stavitelství dlouhou tradici. Zejména pak technika dusané hlíny (ve francouzštině
Pisé). Nedaleko ateliérů v Isle d´Abeau se v roce 1984 realizoval experimentální
projekt sociálního bydlení z nepálené hlíny podle návrhů významných francouzských

les grand ateliers a moduly ocel a hlína, snímky vojtěch sigmund
architektů. – Hlavním organizátorem festivalu byla výzkumná laboratoř CRATerre
zaměřená na stavby z hlíny. Tato mezinárodně uznávaná laboratoř byla založena
v roce 1979 a je součástí École nationale supérieure d´Architecture de Grenoble.
Výčet aktivit sahá od experimentálních staveb přes humanitární architekturu až k výzkumným
projektům zaměřeným na rekonstrukce starověkých památek z nepálené
hlíny. Samotný festival nabízel bohatý program přednášek a prezentací různých stavebních
technik. Naším úkolem bylo provádět návštěvníky, většinou školní zájezdy,
přičemž prohlídka měla být doplněna odborným výkladem. Abychom mohli erudovaně
mluvit o konstrukcích z hlíny, museli jsme se s hlínou nejprve důkladně seznámit.
K tomu sloužily přednášky před samotným zahájením festivalu a pak především spolupráce
na vytváření demonstračních staveb nebo jejich částí. Účelem festivalu byla
popularizace hliněného stavitelství jakožto šetrného a trvale udržitelného způsobu
stavění. Toho mělo být dosaženo fyzickým kontaktem s hlínou. Návštěvníci i organizátoři
festivalu si mohli hlínu osahat a zkusit si postavit jednoduchou konstrukci.
Letos na přelomu května a června se tento festival konal již podvanácté.
V druhém roce probíhala výuka standardním způsobem – tzn., že každý pracoval
na svém diplomním projektu, který ve většině případů nebyl ověřován realizací prototypu.
V návrhu pak měly být využity zkušenosti nabyté v prvním roce studia. Na
diplomních projektech jsme pracovali v dvoučlenných týmech s jednotným zadáním
pro celý ateliér. Úkolem bylo navrhnout nízkonákladové bydlení pro kolektiv obyvatel,
přičemž úspor nákladů mělo být dosaženo inovativní konstrukcí. Náš tým zvolil
konstrukční systém realizovatelný svépomocí, jehož základem byly dřevěné palety
a nepálená hlína. Dílem náhody hostila škola v Grenoblu ve stejné době evropskou
studentskou soutěž Gau:di zaměřenou na udržitelnou architekturu.
prototyp domu pro humanitární účely, který byl v roce 2008 vystaven na Bienále
udržitelného bydlení v Grenoblu a následně na Mezinárodním bienále architektury
v Benátkách. S rakouskými studenty jsme navázali kontakt a částečně jsme jim asistovali
při stavbě jejich prototypu. Tato zkušenost výrazným způsobem ovlivnila náš
návrh paletového domu. Projekt jsme úspěšně obhájili a po návratu do Prahy jsem
pokračoval ve studiu na FA ČVUT. Studium ve Francii mi bylo uznáno z velké části ve
formě kreditů za nepovinné předměty. V únoru 2010 jsem obhájil v ateliéru Suske
diplomní projekt, který byl výrazně ovlivněn zkušenostmi z Francie. Šlo o Centrum
sociální pomoci a sociální byty pro lidi bez domova, realizované částečně svépomocí
z nepálené hlíny. V současné době připravuji dizertační práci na téma nízkonákladové
bydlení, konkrétně prověřuji možnosti participace obyvatel na stavbě státem podporovaného
bydlení. Kromě toho působím jako asistent v ateliéru Suske a ZAN Brožová.
Na půdě naší školy postrádám odlišný koncept výuky, především důraz na experimentování
a tvorbu prototypů staveb. Domnívám se, že ambicí Fakulty architektury a potažmo
i ČVUT by měla být podpora aktivity vedoucí k realizaci prototypů. V ideálním
případě pak vybudovat v České republice místo podobné Les Grands Ateliers, kde by
to bylo možné. Chápu, že finanční možnosti ČVUT jsou limitované, jde mi však hlavně
o princip. Přehlcení studentů teorií, která není spojena s reálným prožitkem, vede
k jejich odtržení od reality, a studenti se potom hůře uplatní v praxi. Výuka architektury
by podle mého názoru měla probíhat nejen očima a ušima, ale také rukama. Studenti
by si měli stavbu lidově řečeno osahat, dotknout se materiálů a nástrojů. Zkušenosti
získané přímo na stavbě mohou v některých případech posloužit k pochopení architektury
lépe než abstraktní teoretická výuka. Proto by měla být výuka teorie doplněna
zkušenostmi z praxe.
Vítězem této soutěže se stal tým rakouských studentů s projektem Pallethouse,
jejichž návrh byl následně realizován v Les Grands Ateliers. Šlo o výstavní pavilon,
11

12
pokračování ze s. 2
X Sborník Design versus Architektura 2012 vydal Ústav průmyslového designu
FA ČVUT. Křest se konal 27. 5. v 18.00 v den slavnostního zahájení výstavy školních
klauzur ateliérů ÚPD. Publikace dokumentuje sérii přednášek evropských designérů
s přesahem do oboru architektura či architektů, dotýkajících se i témat designérských.
Přednášky se konaly na fakultě od června do prosince 2012. Výběr přednášejících
rozkrývá celé spektrum přístupů k tvorbě: Italky Patricii Urquiolu, Finky Kivi
Sotamau, Dána T. M. Petersena, rakouského dua Poduschka–Popelka, Holanďanky
Rianne Makkink ze studia Makkink & Bey či francouzských Encore Heureux. Sborník
recenzí obsahuje nejen přehled důležitých realizací či konceptů, které nám přijeli
přednášející osobně představit, ale i deklarace jejich individuálního přístupu na téma
propojení oborů architektura – design.
Notes
X Dne 13. května 2013 ve věku nedožitých 88 let zemřel prof. Ing. arch. Emil Hlaváček,
DrSc., architekt a významný pedagog ČVUT.
X Workshop na téma grafické úpravy festivalových novin proběhl v březnu a dubnu
2013 v Ústavu průmyslového designu. Šéfredaktorka Festivalového deníku Veronika
Bednaříková se Zbyňkem Vlasákem, zástupcem šéfredaktorky Festivalového deníku,
oficiálně prezentovali dva vítězné návrhy nové grafiky, vzniklé v průběhu workshopu, pořádaného
H. Nezpěvákovou na půdě ÚPD FA ČVUT. V rámci prezentace šéfredaktorovi
Práva a majiteli vydavatelství Borgis Zdeňkovi Porybnému bylo rozhodnuto o vítězství
návrhu tříčlenného týmu Agáty Zapotilové, Martiny Šandové a Petra Strejčka. Po dokončení
vítězné grafiky byl celý projekt ÚPD prezentován na tiskové konferenci festivalu
Karlovy Vary (v červnu 2013). http://www.fa.cvut.cz/Cz/Ustavy/15150
X Ve dnech 20. 5.–27. 5. 2013 byla budova fakulty otevřena v rámci příprav na
zkouškové období letního semestru 24 hodin denně. Slavnostní zahájení se uskutečnilo
v pondělí 20. 5. 2013 o půlnoci v levé dvoraně „U žlutého jelena“.
X Ateliér Florián–Kurilla ÚsFA ČVut prezentoval své práce na sympoziu konaném
v rámci Bienále experimentální architektury 22. května 2013 v pražském kině Světozor.
Akci pořádala Galerie Jaroslava Fragnera a Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze.
Bienále experimentální architektury v Praze představuje mezinárodní platformu pro
mapování aktuálních tendencí a metod architektonického navrhování, které reaguje na
měnící se svět nových filozofií a technologií. Cílem je oživit zájem o architektonické uvažování
překračující uzavřené hranice lokálních hodnoticích kritérií. Bienále odstartovala
prezentace vycházejících hvězd z deseti akademických studií z Vídně, Innsbrucku, Bratislavy
a Prahy. Mezi přednášejícími byli Greg Lynn, Marjan Colletti, Hernan Diaz Alonso,
Peter Stec a Miloš Florián.
výstAVy
emil hlaváček
X Bezpečnost veřejného prostoru – Ortenovo náměstí. Studentské práce účastníků
workshopu. V Prazelenině v areálu bývalého městského pivovaru v Holešovicích
(ulice Komunardů). Do 23. 6. 2013.
X Práce studentů ateliéru Kohout–Tichý Ústavu nauky o budovách FA ČVut na
téma Zástavba proluky v Olivově ul.v Říčanech. V budově Městského úřadu na Komenského
náměstí v Říčanech. Do 30. 6. 2013.
X Air House. Pozor stavba. Solar Decathlon 2013. NTK. Do 11. 7. 2013
ALFA bulletin Fakulty architektury ČVUT / Vydává: vedení FA ČVut / Ročník 7 /
Vychází 10 × ročně / MK ČR E 17540 / Redakce: Jiří Horský / Layout: Tomáš
Legner; s. 6–7: Jan Aulík / Jazyková redakce: Eva Lorencová / Snímky, není-li
uvedeno jinak: © archivy autorů / DTP: Irena Holičová / Tisk: Ottova tiskárna,
spol. s r. o. / Kontakt: redakce bulletinu Alfa, č. 811, Thákurova 9, 160 00 Praha 6,
tel.: 602 222 478 / alfa@fa.cvut.cz.