Stáhnout - ČVUT v Praze, Fakulta architektury

02/’13 bulletin fakulty architektury čvut
• nominace dušana
• inventura urbanismu II
• ateliér radka kolaříka
• očima doktoranda tesaře
v. chomrák, garáže autoškoly
pardubice. archiv jiřího šmída.
k rozhovoru s doc. p. vorlíkem
na s. 4, 5, 8.

snímky alfy na s 2, 3 a 8 – zkouškové období zimního semestru se časově kryje s „přijímačkami“…
2
Soutěže
X London Vauxhaull –The Missing Link Competition. Lhůta pro odevzdání návrhů do
7. 3. 2013. http://www.ribacompetitions.com/vauxhallthemissinglink/index.html
X Lighthouse Competition 2012/13. Lhůta pro odevzdání návrhů do 14. 3. 2013.
http://www.lighthouse-competition.com/
X 9. Xella Studentenwettbewerb 2012/2013. Lhůta pro odevzdání návrhů – březen
2013. http://www.studentenwettbewerb.xella.com/
X Olověný Dušan, zima 2013. Nominace – Kategorie ateliéry: Jan Aulík, Ondřej
Císler, Flow, Hájek/Hulín, Jan Jehlík, Kuzemenský/Synek. Kategorie jednotlivci: Stanislav
Bažant (at. Kohout/Tichý), Jindřich Blaha (at. Šrámková), Rui Cardoso, (at. Krátký/
Marques), Jiří Deyl (at. Koucký/Lisecová), Max Hoffmeister (at. Stempel/Beneš), Josef
Choc (at. Hájek/Hulín), Eliška Kochová, Michaela Kloudová (at. Kuzemenský/Synek),
Antonio Mesquita (at. Krátký/Marques), Markéta Orságová (at. Císler), Martin Pavlun
(at. Aulík), Richard Pozdníček (at. Císler), Anežka Prokopová (at. Hájek/Hulín), Jan Ptáček
(at. Kuzemenský/Synek), Jindřich Ráftl (at. Flow), Helena Suchá (at. Lábus/Šrámek).
Design: Dominika Bočková (at. Karel), Zuzana Bošková (at. Šulc), Magdalena Čejková
(at. Fišer), Miroslav Hušek (at. Šulc), Ondřej Rakušan (at. Appl), Lucie Smorádková (at.
Šulc), Natália Vargová (at. Appl), Linda Vránová (at. Karel). Porota: Petr Burian, Věra
Konečná, David Kubík, Jan Mléčka, Vladimír Vašut. Design: Jakub Berdych, Jan Fabian,
Marcel Mochal.
Knihomol
X Nová, přehlednější verze databáze studijních materiálů byla v roce 2012 zprovozněna
na internetové adrese http://dejiny.fa.cvut.cz. Databáze soustředí informace o vybraných
osobnostech, skupinách a stavbách z dějin architektury 19.–20. století formou
encyklopedických hesel. Tvůrce a skupiny lze uvést do vzájemných souvislostí formou
časové osy nebo vztahové sítě. Databáze umožňují prostřednictvím filtru „fulltextové“
vyhledávání. Viz též sd. 9 v čísle.
X Kniha Na cestě představuje jisté bilancování dosavadní životní dráhy architekta Josefa
Pleskota. Nad jeho dílem se zamýšlejí Rostislav Švácha, Jiří Ševčík, Igor Kovačevič
a Ondřej Beneš, knihu uzavírá protagonistova debata s Norbertem Schmidtem o AP
galerii. Mladou generaci zajímá, co obsahuje právě jeho umění projektovat, na jakých
realizacích rostla profesionalita architekta. Josef Pleskot má pevné zásady, silné sociální
cítění, pečuje o veřejný prostor a naplňuje principy, přes které rozumí architektonické
tvorbě (fenomenologie, „spolupráce principů a aspirací, “jež budovu konstituují). Je to
architekt, který je radikální v domýšlení principů, ale zůstává otevřený ke kompromisům
(architekt-klient), vždy za předpokladu, že v kompromisu zůstává zachována schopnost
rozvíjet to, co je oběma stranám společné. Publikace je výzvou k přemýšlení nad
tvorbou architekta – nad tím, co tato tvorba znamená pro něj samého, co mu „dává
a čím ho >stravuje

vít řezáč
Inventura urbanismu 2012 ( II )
Alfa se ptá
Fakultní zpravodaj přináší každoročně reflexi Inventury. I letos jsme se v dohodě
s vedením konference rozhodli oslovit některé z účastníků – posluchačů
i aktérů.
1/ Která myšlenka vás na letošní konferenci nejvíce zaujala?
2/ Jak jste spokojeni s vývojem formátu?
3/ Jak by se měl změnit obsah či forma, aby se Inventura mohla důkladněji propojit
s veřejnou správou?
4/ Které téma by se mělo stát předmětem diskuse příští Inventury?
Vít Řezáč, Ústav prostorového plánování FA ČVUT
1/ Vrátil bych se v této souvislosti hned k úvodu konference, tedy ještě před první příspěvky.
Bylo dobře, že se zopakovalo – není to totiž žádná novinka, že rozhodování o
území a jeho využívání je dohoda. Tento pojem má v sobě zakódováno jednání, vyjednávání,
názory stran. Každopádně nestačí názor jedné strany, na dohodu jsou potřeba
minimálně dva, v případě města je jich samozřejmě nesčíslněkrát více. Navíc dohoda
o využívání území nemůže být strnulá, musí umožňovat flexibilitu během její platnosti
i dostatek prostoru pro uzavírání dohody nové, zřejmě jiné, v budoucnu. Za vším tedy
více než cokoli jiného stojí lidé a jejich schopnost se dohodnout.
2/ Inventura má již své pevné místo v kalendáři, koncentrovanější časový formát ji,
podle mého názoru, svědčí. Každé odborné setkání, které je mířeno k posluchačům
mimo okruh těch, co se stavbou měst dnes a denně zabývají, je důležité. Ať jsou to
studenti, politici nebo architekti, kteří projektují domy a s plány se setkávají jako
uživatelé.
3/ Zastavil bych se u samosprávy. Ta má totiž pravomoc rozhodovat o území. Samospráva
taktéž formuje „filozofii“ , jakou se bude toto rozhodování ubírat. Samosprávu,
která je navíc omezena svým čtyřletým mandátem, zajímá kromě fyzické podoby
města především jeho prosperita, kvalita života jeho obyvatel, bezpečnost lidí a jejich
majetku apod. Urbanisti by tedy měli být schopni říci mnohem konkrétněji, a pak i doložit,
čím je jejich práce v tomto ohledu přínosná, jak mohou politikům pomoci. To samozřejmě
zahrnuje nejen fyzickou stránku města (hmoty), ale současně její sociální,
kulturní a ekonomickou podstatu. Na to by se tedy při rozvaze o obsahu konference
mělo vždy pamatovat.
4/ Spíš, které by mohlo. Na Inventuře několikrát jasně zaznělo, že jsme prožili z hlediska
ekonomické prosperity a s ní spojené stavební aktivity zřejmě unikátní téměř
dvacetileté období, kdy jsme smazávali dluh, který se naakumuloval v období našeho
odstřižení od zbytku Evropy a světa železnou oponou. Podíváme-li se na všechny
sektory stavebnictví (infrastruktura, bydlení, komerční stavby aj.), dostaly se dříve
nebo později v tomto období do slušné kondice. V této podobě se opakování boomu
nedočkáme. Mohli bychom se tedy někdy příště zabývat tím, jaké ponaučení by si
měla umět města odnést, aby dokázala v budoucnu lépe reagovat na cyklické chování
trhu, o kterém jsme sice všichni hodně teoreticky slyšeli, ale teprve teď poznáváme,
co skutečně znamená. Neměli bychom teoretizovat, ale umět městům poradit, jak
účelně rozhodovat o svém území a o veřejných investicích. Vždyť dnes máme tisíce
připravených nebo přerušených projektů, které jsou ovšem již navázány na veřejné
komunikace, sítě, veřejnou dopravu, které platíme všichni ze svých daní. To by snad
mohlo někoho zajímat.
3

garáže velox, negrelliho viadukt v praze-karlíně, grand-garage moderne v mariánských lázních
petr vorlík
4
Habilitace 2012
Interview s doc. Petrem Vorlíkem nejenom o meziválečných garážích v Čechách
Volná rubrika Alfy představuje nově habilitované pedagogy FA ČVUT
Co ovlivnilo váš výběr garáží jako tématu habilitační práce?
Meziválečnou architekturu už delší dobu mapujeme ve VCPD. Už na prvopočátku mne
zaujalo svébytné téma počátků garážování. Garáž jako zcela nový typologický druh,
rodící se souběžně s rozvojem automobilismu a společenskou poptávkou po šetrném
uskladnění mimořádně citlivého a cenného vozu. Mimochodem úplně první automobil
se objevil v pražských ulicích v roce 1897, o tři roky později zde byl zaregistrován jeden
kus a už v roce 1906 zahájily provoz první nájemné garáže – v obloucích Negrelliho
viaduktu. Garáže pro mne nejsou pouze historicko-typologickým tématem; postupné
etablování nového typologického druhu poskytuje také širší výpověď o společnosti
a architektuře obecně – o tom, jak se vyvíjela společenská objednávka, legislativní rámec,
technologické, provozní a výtvarné řešení, ale i jak se s naprosto novou situací
vyrovnávali architekti. Nájemná garáž totiž tehdy nepředstavovala pouze prostor pro
uskladnění vozu, jako je tomu dnes, ale zajišťovala i velmi široké spektrum doplňkových
služeb – umývárny, servis, čerpací stanici, autoškolu, obchod s autopotřebami,
půjčovnu vozu i řidiče, přistavení automobilu na základě telefonní objednávky apod.
Provoz uvnitř garáží zajišťoval zpravidla personál a veřejnost měla přístup pouze do
vyhrazených místností pro zákazníky. S ohledem na citlivost vozů musely být garáže
vybaveny centrálním vytápěním, benzinové výpary byly pečlivě odvětrány, oleje
v kanalizaci separovány a předpisy navíc vyžadovaly velmi sofistikované protipožární
systémy. Nájemné garáže tedy představovaly neobyčejně složitý organismus
– na jedné straně prostou všednodenní stavbu s extrémním důrazem na efektivitu
a stavební nenáročnost, na druhé straně k podobné službě patřila i výrazná reklama,
svým způsobem reprezentace moderního, svobodného životního stylu.
Obraťme se k tvorbě města, resp. městskému prostoru a rozvoji městských
funkcí, jako je například doprava v klidu a její vliv na urbánní infrastrukturu, hromadnou
dopravu… Jak se zde fenomén garáž projevuje?
Už v počátcích automobilismu vznikla řada projektů na začlenění velkých záchytných
garáží do města, např. v hmotě pilířů Nuselského mostu nebo formou tzv. Garage
Hotelu na Florenci, kde měla být vozům věnována stejná péče jako jejich majitelům.
V rámci pozoruhodné soutěže na všeobecný dopravní program Velké Prahy v letech
1930–1931 vznikly další dva výjimečné koncepty – František Kavalír a Josef Štěpánek
navrhli upravit Václavské náměstí do dvou výškových úrovní, přičemž spodní podlaží
a podzemí pod Františkánskými zahradami a Staroměstským náměstím mělo sloužit
jako garáže; Jaromír Krejcar a Josef Špalek naopak chtěli vytěsnit z centra soukromou
dopravu ve prospěch hromadné a v napojení hlavních tahů na „hraniční“ městský
okruh uskladnit osobní automobily v dvacetipatrových věžových autosilech. Možná
se to nezdá, ale tyto projekty usilovaly o uchování nerušené atmosféry historického
centra města. I vyhraněná meziválečná avantgarda si uvědomovala negativní dopady
technologického optimismu.
Dovolte otázku: mluvíme o myšlenkách, ale jak dopadly jejich realizace?
Žádný z těchto velkých systémových projektů se realizace nedočkal.
Čím si to vysvětlujete?
Zřejmě neexistovala politická vůle. Architekti svými vizemi a obavami z dopadů automobilismu
předběhli dobu.
Tyto megaprojekty musely být tedy nahrazeny menšími kapacitami…
Moc se neví, že na konci dvacátých let se smělo v Praze parkovat na ulici pouze dočasně,
maximálně deset hodin, nebo na několika vyhrazených místech. V hlavním městě
byla navíc registrována bezmála polovina všech vozů v Československu. Mnoho vozů

j. fňouk, palace garage v hradci králové, a. kolb, automobilhof j. mizery v mariánských lázních, o. tyl, garáže pod slovany v praze-novém městě, adámek-čelikovský,
park garage j. škopka v praze-holešovicích
zůstalo skryto v různých přístřešcích ve vnitroblocích, v průjezdech apod. Nicméně
tehdy ještě velmi cenný automobil přeci jenom vyžadoval větší péči. Výsledná situace
skutečně mimořádně nahrávala rozvoji podnikání v oblasti autoslužeb a nájemných
garáží. A nemluvíme o jednom nebo dvou případech, ale o desítkách velmi komplexních
staveb a souborů, s kapacitou v řádu od 50 do 200 vozů, s veškerými doplňkovými
službami. Vše v místě nejvyšší poptávky, v centru města. Rozsáhlé, ale na
podmínky nenáročné nájemné garáže umožnily už tehdy zhodnotit různé zbytkové
pozemky. A velmi výnosné podnikání přinášelo i specifické rozvojové strategie, např.
několikastupňovou etapizaci výstavby dle „přítoku“ financí nebo statut provizoria na
zatím neatraktivních pozemcích.
A pokud jde o tvarosloví?
Nový typologický druh znamenal také hledání ideálního provozního schématu – vývoj
od otevřeného garážového dvora, přes rozlehlé haly až k vícepodlažním skeletům.
Architekti nemohli čerpat z žádných historických vzorů, vždyť neexistoval precedens.
Není divu, že se mnozí obraceli k zahraničním příkladům. Například Oldřich Tyl v prvním
projektu garáží v Trojické ulici jednoznačně čerpal inspiraci u pařížských garáží
Rue de Ponthieu od Augusta Perreta. Koncepci převýšené haly s mechanickými
posuvnými plošinami pro zakládání vozů však při realizaci už nahradil standardním
trojtraktem se střední uličkou. U konstrukcí také došlo k posunu – v počátcích běžné
cihelné zdivo a dřevěné stropy po první světové válce nahradil železobeton. Přísné
předpisy náhle vyžadovaly pouze nespalné materiály, s přirozeným důsledkem v podobě
velmi strohého, inženýrsky věcného provedení interiérů. Což ale zároveň výrazně
zrychlilo a zjednodušilo výstavbu i uvedení do provozu. Prostá, pragmatická rozhodnutí,
která navíc u odděleného provozu personálu a zákazníků ani neznamenala žádnou
újmu.
A vývoj zaznamenal přirozeně i výraz garáží – od secese, přes modernu až k oblíbenému
meziválečnému art deco nebo konstruktivismu. Nový fenomén automobilismu
a hektického životního stylu vyžadoval svébytný moderní industriální výraz, který se
dostával v centrech měst do přímé konfrontace s historickou architekturou, nejčastěji
z 19. století. Vždyť vysoce elegantní Palace Garage v Hradci Králové z roku 1932 od
Josefa Fňouka, autenticky dochované, působí dodnes i v proslulém pokrokovém městě
velmi svěžím dojmem. Mimochodem byly prohlášeny za kulturní památku.
Každá technická novinka generuje i různé vize. Jak o dnešní dopravní situaci ve
městě přemýšleli naši předci?
Architekti v roce 1939 prohlašovali, že v okamžiku, kdy nastane v centru Prahy poměr
jeden automobil na patnáct obyvatel, metropole zkolabuje. Dnes máme poměr jeden
na dva… Už tehdy vnímali situaci jako dramatickou. Viděli prudký růst v druhé polovině
dvacátých let a je důležité, že měli morální sílu řešit to, co přijde až za mnoho let.
Mohl byste být konkrétní?
Typický příklad představuje soutěž na všeobecný dopravní program Velké Prahy. Vypsaly
ji Elektrické podniky pod taktovkou Státní regulační komise a doprava se stala
klíčem k propojení nově sjednocovaných čtvrtí. Vzhledem k zadavateli, ale i k atmosféře
doby se většina návrhů soustředila zejména na veřejnou dopravu. Dnes Prahou hýbe
individuální automobilová doprava. Tenkrát se objevovaly naopak plány, jak ji omezit…
Automobilová doprava ovšem generovala také radikálnější rozměr uvažování.
Připomeňme například vize zářících měst…
Ano, nové město mělo být formováno jinými, novými silami. Obvykle se v dějinách
první poloviny 20. století zdůrazňují především radikální vize, ale je třeba si uvědomit,
že naši architekti si už tehdy uvědomovali také rizika nové situace a hledali ryze lokální
řešení narůstající automobilové dopravy. V meziválečné éře tak vzniklo několik projektů
na okružní komunikace okolo historických center měst, plány oddělení rychlostní
tranzitní a zklidněné lokální dopravy
pokračování na s. 8
5

dokončení ze s. 5
8
a z toho vyplývajícího odlišného charakteru okolní zástavby apod. Jinými slovy už
tehdy citlivě reagovali na ztrátu lidského rozměru a měřítka při formování moderního
města. Ve vztahu k městu a kvalitě života je mimořádně důležité řešit dopravu
v klidu, tj. parkování. Srovnáme-li současnou ulici s historickými fotografiemi bez
zaparkovaných automobilů, vidíme dva zcela odlišné prostory. Pokud by město dovedlo
regulovat parkování, tak by se zvýšila nejenom obytnost a prostorové kvality
ulic, ale i možnosti oživení městského mobiliáře a parteru domů, a v důsledku by
vzrostla i hodnota přilehlých nemovitostí. K tomu však nestačí rozhodnost zastupitelů;
důležitá je spíše jasná a dlouhodobá strategie propojující několik různých opatření
– výraznou podporu hromadné dopravy, cyklotrasy, systém kvalitních autopůjčoven
i doplňkových služeb atd. Celkově tedy snížit potřebu vlastnictví automobilu. V mnoha
ohledech mohou pomoci i nájemné hromadné garáže. S vyšší fyzickou odolností
a ekonomickou dostupností automobilu samozřejmě klesla potřeba parkování v garáži.
Automobil může klidně stát na ulici. Ale sníží se tím obytná kvalita veřejného
prostoru. Jednou z cest, jak nalákat zákazníky zpět do nájemných garáží, je právě
inspirace meziválečnou érou – snaha nabídnout něco víc než jen uskladnění automobilu,
poskytnout celé spektrum služeb, rehabilitovat garáž jako plnohodnotnou
funkci v organismu města.
Opusťme závěrem váš habilitační spis, respektive knihu. Působíte ve funkci zástupce
vedoucího Ústavu teorie a dějin architektury. Kterými novými tématy
se budete v tomto akademickém roce zabývat?
Snažíme se neustrnout, kromě výzkumu a řady grantů tak máme mnoho novinek
i ve výuce. Studenty bude především zajímat, že v závěru cyklu „dějin architektury“
došlo k zásadní změně: díky mírné redukci 19. století jsme rozšířili výuku 20. a 21.
století z jednoho téměř na dva semestry. Také volitelný předmět Současná architektonická
tvorba je nyní nově přístupný i pro bakalářské studenty. Změny doznalo
i zkoušení. Ústně prověřit tři stovky studentů se ukázalo přece jen nad lidské síly.
Přecházíme proto na elektronické testy v moodlu, které umožňují zkombinovat otázky
faktografické s volnější písemnou formou. Na adrese http://dejiny.fa.cvut.cz také zpřístupňujeme
elektronické studijní materiály...
Zdá se, že díky finanční podpoře informační základna na fakultě v poslední době
velice posílila.
Student naší fakulty si podle mého názoru na nedostatek pramenů a informací nemůže
stěžovat. Zúčastní se diskuse o typologii, o funkcích, matematice, materiálech, ale – občas
mě napadne, jako by tu v záplavě techniky a řemesla trochu chyběl etický a sociální
rozměr. Vědomí o celospolečenském a environmentálním dopadu práce architekta. Na
podzim jsem v semináři současné architektonické tvorby usiloval o to, aby si studenti
vybrali žijícího architekta a z jeho díla představili něco, co představuje právě přesah nad
věcně splněnou objednávku, předpisy a technické požadavky nebo pouze formální hravost.
Snaha bohužel vyšla naprázdno, jako bychom se se studenty zcela míjeli. Jen několik
z nich dovedlo překročit rámec pouhého mechanického sběru informací a uchopit
vybraného tvůrce jako osobnost s dlouhodobějším a konzistentním morálním kodexem,
který je zpravidla u jeho realizací nutno číst i „mezi řádky“.
To bylo pro mne dosti nepříjemné zjištění, protože si myslím, že jde o to nejdůležitější
na práci architekta. Tím spíš, že v dějinách architektury 20. století na tuto zásadní
rovinu klademe velký důraz. Pro naše studenty sociální rozměr v architektuře začíná
a končí realizací veřejné budovy nebo veřejného prostoru. Ale podle mého názoru jde
především o obecnou kvalitu života, která se skládá spíše z každodenních jednotlivostí,
drobností a vzájemného respektu, schopnosti přijmout nedostatky minulosti
i přítomnosti než z několika exkluzivních veřejných budov. Čím déle a hlouběji se zabývám
architekturou, tím více si uvědomuji, že architekt se stává skutečně výjimečným
tvůrcem jen tehdy, když dovede do svého projektu nad rámec pouhé komerční zakázky
vtělit něco ze svých osobních postojů, ale i z aktuálního společenského étosu...
Děkuji za rozhovor. JH

jan tesař
LAB: Očima doktorandů
1/ Zaujala vás některá z myšlenek v posledním vydání Alfy? Která a proč?
2/ V které části vaší dizertační práce se nacházíte? Překvapila vás během práce
některá skutečnost či idea?
3/ Vedle doktorandské práce se zabýváte také projektováním. Co přináší práce
na dizertaci do navrhování a naopak?
Jan Tesař
1/ Architekt je obrázkový typ. K spokojenosti mu často stačí pouze leporelo. Ne náhodou
má možná časopis Alfa také tento formát. Poslední čísla mi právě udělala radost jeho zvětšením,
Alfa se tak stala čitelnější a možná i čtenější. V posledním čísle mě tak mnohem víc
než kterákoliv myšlenka zaujal právě titulní obrázek. Fotografie, na níž je celý soutěžní tým
Solar Decathlon, ukazuje, že se na fakultě rozvíjí týmová práce, přesahující hranice oboru.
Tímto bych si dovolil vyslovit obdiv celému vedení týmu Solar Decathlon, který ukazuje,
že k neodmyslitelné roli architekta patří koordinace řady odborníků. V tomto ohledu vidím
na fakultě značný posun od dob mého studia. Studenti magisterského studia dnes mají
možnost si v řadě ateliérů vyzkoušet týmovou práci, která je v praxi nemine. Chybí mi tu
stále workshopy, jež by byly běžné třeba v podobě studentských celouniverzitních soutěží
na rozmanitá témata (návrh mostu, návrh fasádních systémů apod.), nebo ateliéry, na
kterých bude pracovat tým ve složení architekt, stavební inženýr, statik, strojař, akustik
apod. Profese jsou stále nahrazovány konzultanty. Nesmíme však zapomínat na fakt, že
zejména bakalářské studium se věnuje právě individuálnímu osvojování našeho řemesla.
2/ Naštěstí se mi podařilo překonat poušť povinných doktorských předmětů z prvního
ročníku, kdy jsem s naprostou blažeností vítal osvěžující deště v podobě přednášek doc.
Oldřicha Ševčíka. I přesto, že jsem musel odevzdat řadu téměř gymnaziálních úkolů do
až gymnaziálně pojatých předmětů, podařilo se mi zformulovat téma a obsah své práce
díky předmětu prof. Karla Maiera Metodologie výzkumu – metodika vědecké práce
a závěrečnému workshopu prvního ročníku studia. Aktuální název mé dizertace zní Současné
tendence v architektuře individuálního bydlení (Česká republika po roce 2000).
Poměrně rozsáhlá analytická část vyústila díky úzké spolupráci se školitelem doc. Jánem
Stempelem v reprezentativní publikaci „99 DOMŮ“ , která zmapovala realizace českých
tvůrců v posledním desetiletí (viz Alfa 1/2013 – pozn. red.). Již ze samotného názvu
mé práce je cítit riziko ztráty nadhledu nad danou tematikou, protože chybí historický
odstup. Na druhou stranu se mi nabízí obrovský potenciál pro shromáždění dat a názorů,
které by již v budoucnu nebylo možno dát dohromady. Rozhodl jsem se proto oslovit
přední tvůrce rodinných domů se žádostí o rozhovor na téma mé dizertační práce
a o stavu české architektury jako takové. Zajímavostí je, že nastavím-li v rozhovoru architektovi
„zrcadlo“ a požádám ho o popis sebe sama, dostávám nejednoznačné odpovědi.
Jako by se autoři báli sebe sama chválit, ale také kritizovat. Na závěr by se slušelo citovat
Alexandra Skalického, který hodnotí českou architekturu slovy: V Čechách se vždy něco
napoví a potom se to už nikdy nedořekne.
3/ Celou práci vnímám i jako pomocný nástroj ve vlastní praxi. Jako nástroj sebereflexe.
Díky podrobným rozborům řady realizací a díky kontaktům na architekty si mohu ověřit
řadu problémů, jež se vyskytují napříč celou profesní komunitou. A naopak. Zejména
u rodinných domů často hrají roli ve výsledku na první pohled docela banální faktory,
o kterých se kritik architektury – ne architekt – nikdy nedoví. U realizace tak docela často
dokážu odhadnout a následně i ověřit, co vedlo autora k danému rozhodnutí. Obecně
lze hodnotit rodinné domy velmi těžko. Museli bychom mluvit s uživateli – individuálními
klienty. S Ing. Janem Žemličkou jsme dospěli k názoru, že kritické ohodnocení rodinných
domů jeho vlastními uživateli by bylo jedinečným zdrojem informací pro architekty a studenty
oboru.
Doktorand je absolventem FA ČVUT (2008), doktorandská práce Současné tendence
v architektuře individuálního bydlení (Česká republika po roce 2000), Ústav navrhování
I, školitel doc. Ján Stempel.
9

jan hanzlík
jan hák
10
Brána (zahraniční) architektury otevřená
Pokračování
Jan Hanzlík, École Nationale Supérieure d ’Architecture de Bretagne,
Rennes, Erasmus, 2011–2012
Francouzské dilema: plánovat centrálně, nebo nechat volnost? Zatím vítězí to první.
Řada bezplatných exkurzí po urbanistických agenturách ve Franci a mimo ni. Pohled
do rozvoje města, založeného na různých modelech spolupráce veřejného a soukromého
sektoru. Zadání ateliéru: zahusti si svůj satelit. Trochu bezradné hledání cest
v boji se zabíráním volné krajiny satelity a více či méně přesvědčivé projekty na zahušťování
satelitních vesnic. Francouzi o problémech rádi a dlouho mluví a doufají, že
tím dojdou k řešení. Všudypřítomná otázka: proč si myslíte, že je to takhle správně?
Jan Hák, Tecnológico de Costa Rica, Erasmus 2011 ( jeden semestr)
Kostarika znamená v překladu bohaté pobřeží. Tuto zemi mohu ze své zkušenosti charakterizovat
pouze jedním slovem a to ráj. Krása panenské přírody v kontrastu s jejím
nebezpečím je ohromující. Tyto zásadní rozdíly tropického klimatu a z toho vycházející
způsob života zároveň ovlivňují i profesi architekta z hlediska jeho návrhů reagujících
na životní prostředí (například skoro 100% vlhkost vzduchu a velmi vysoké teploty).
Sama škola, kde jsem studoval, byla velmi inspirativní a počtem studentů byla spíše
jako rodina. Já jako jediný zahraniční student jsem byl tak trochu ve středu zájmu
a asi se mi věnovali více a vysvětlovali podrobněji rozdílnosti architektonické tvorby.
Dále bych zmínil jeden ze tří projektů, které jsme během semestru vypracovali a který
se nazýval „taller vertical“. Toto zadání mělo kromě funkce architektonické soutěže
na řešení veřejného prostoru také funkci propojení studentů napříč ročníky, byly
vytvořeny skupiny a intenzivně se ve škole pracovalo dva týdny každý den a později
i v noci. Výhodou bylo, že starší studenti předávali své zkušenosti mladším a zároveň
se všichni vzájemně velmi dobře poznali. Rozdíl mezi naší školou a školou v San José,
respektive mezi ateliéry, je podle mého názoru poměrně velký. U nás ateliéry donedávna
fungovaly systémem mistr-učeň formou konzultací a vzájemné spolupráce,
který si, myslím, je pro naši profesi nejlepší, pokud je na každého „mistra“ 10–15 učňů,
kteří chtějí konzultovat; ale při vyšším počtu účastníků ateliéru je již nepoužitelný
a naopak spíše zdržuje. Univerzita v Kostarice funguje na principu učitel a žák, kdy má
kantor během výuky přednášku-diskusi o všem, co se týká konkrétního projektu. Jako
příklady podobných staveb, urbanistické, konstrukční a dispoziční řešení a dále možnosti,
jež zadané místo umožňuje, a toho, co je pro ně důležité, a v podstatě nečeká, co
si každý jednotlivý student vymyslí, ale dává podněty a rady, jak o problému uvažovat.
Určí termíny odevzdání dílčích návrhů a finálního návrhu koncem semestru. Odevzdané
práce prostuduje profesor sám, bez komentáře studenta, a ten během následujícího
týdne obdrží hodnocení s komentářem a radami, na co se zaměřit. Poté následuje
prezentace před ostatními studenty. Náš systém je založen více na samostudiu a individualitě
jednotlivce. Nicméně jejich systém garantuje úroveň kvality všech studentů,
pro samotné profesory je asi náročnější na čas a přípravu. Konkrétní příklady problémů,
kterými jsme se zabývali, například výšková hladina zástavby v blízkosti kostela
z důvodu absence předpisů z oblasti památkové péče, dále jsou zde častá zemětřesení
a z toho vyplývající antiseismický tvar budov. Nežádoucí oslunění a zastínění oken
proti slunci, zářícímu zde značnou silou. Přímé větrání určitých místností a dále např.
nutnost umístění speciálních místností „cuarto de pila” , určených pro sušení prádla
s provětráváním a napojením na venkovní prostor. Mezi profesory, o kterých bych se

jan kopecký
martina svobodová
michaela slynková
chtěl zmínit, je určitě děkan školy Don Marco, jemuž tímto děkuji za vřelé přijetí a milý
dárek. Je zajímavé, jak se díky němu mohou studenti sami účastnit na změně vzhledu
školní budovy, když se v rámci ateliérových zadání zabývají jejími úpravami a dalšími
myšlenkami, z nichž některé jsou později realizovány. Nezapomenu ani na profesora
Wiliama Mongeho, se kterým jsme v průběhu jeho kurzu „Patrimonio inmaterial“
při hledání předkolumbovských památek procestovali Kostariku. Je odborníkem na
památky koloniální architektury a na památkovou péči. Vedl také rekonstrukci divadla
Teatro Nacional de Costa Rica na hlavním náměstí, které jsme díky němu mohli
navštěvovat a sledovat restaurátorské práce. Zaujalo mě zároveň použití židlí Thonet
z České republiky. Závěrem musím profesoru Mongemu poděkovat za úžasný večírek
ve stylu drugs, sex and rock and roll. Pura vida!
Jan Kopecký, Aristoteles University of Thessaloniki,
Erasmus, 2011–2012
Profesní přínos studijního pobytu v Soluni byl pro mě do jisté míry překvapením (co si
budeme namlouvat). Velmi cenný byl pro mě odlišný pohled na proces tvorby. Vše se
řeší kolektivněji. Hodně se o věcech mluví, největší důraz se klade na koncept. Školní
atmosféra zprvu vyděsí, po krátké době okouzlí. Škola se nezavírá, pořád a všude se
kouří, sem tam po chodbě proběhne pes. Student zde tráví na naše poměry opravdu
hodně času. Pravidelně se stávalo, že páteční tvorba projektů se kolem osmé večer
(pořád v učebnách!) začala plynule přelévat ve večírek, který končil další den ráno.
Z profesorů utkvěla zdaleka nejvíce prof. Lada. Dlouho působila v Anglii. Vyučovala
ateliéry, každou středu v devět přišla do učebny, každého se zeptala, jaký měl týden,
dala doprostřed stolu hromadu preclíků a potom se osm hodin promítaly projekty.
Práce, kterou jsem zde vypracoval, patří k mým nejlepším.
Martina Svobodová, Michaela Slynková, Chung-Hua, University
Hsinchu City, Tchaj-wan, dvousemestrální pobyt v rámci bilaterální
dohody
Tento pobyt byl pro nás přínosem jak profesním, tak především kulturním. Měly jsme
možnost nahlédnout do asijského prostředí, poznat místní mentalitu, tradiční čínskou
kulturu a zvyky, často jsme byly aktivně zapojovány do kulturního dění. Komunikovat
a spolupracovat s místními studenty a lidmi je mnohem větším zážitkem než studium
samotné. Mezilidské vztahy na Tchaj-wanu jsou silnější než u nás. Lidé jsou tu vychováváni
k tomu vážit si sebe navzájem, v naprosté pokoře dokáží naslouchat a s radostí
poznávají nové věci. To vám usnadní jakoukoli spolupráci, což se projevuje i ve škole.
Tchajwanci jsou zvyklí pracovat spíše ve skupinách a se svými učiteli mají velice přátelský
vztah. Výuka je spjatá s „green architecture“ a „feng šuej“ , , o kterém jsme předtím
moc nevěděly. První semestr jsme se zabývaly urbanismem a zjistily jsme, že tam
mají odlišný způsob vnímání prostoru, což pro nás zpočátku byla bariéra, musely jsme
se oprostit od našich urbanistických principů a byly jsme nuceny diskutovat s místními.
V zástavbě nedodržují téměř žádnou výškovou regulaci, odstupy budov, mají jiné
normy na proslunění, což vyplývá z podnebí, ale také z jejich posedlosti vyhýbat se
slunci. V některých městech stále chybějí chodníky, na ulici obecně nepotkáte moc
pěších, většina lidí se přepravuje i na malé vzdálenosti na skútrech. S navrhováním zelených
ploch ve veřejném prostoru za účelem relaxování, střetávání či volnočasových
aktivit tu také moc neobstojíte, protože Tchajwanci nejsou zvyklí vylehávat v trávě.
Ve výsledku bylo pro nás největším přínosem právě pochopení a porozumění místním
zvykům a tendencím, odrážejícím se v architektuře.
11

pokračování ze s. 2
slavnostní předání medaile j. hlávky na zámku v lužanech;
v popředí doc. a. pokorný a rektor čvut prof. v. havlíček,v pozadí rektor uk prof. v. hampl
jan alinče
12
Notes
X Doc. Ing. Antonínu Pokornému, CSc., vedoucímu Ústavu stavitelství II FA ČVUT,
a absolventu FA ČVUT Janu Alinčemu byla vloni u příležitosti výročí 17. listopadu udělena
medaile Josefa Hlávky. Medaile je určena osobnostem české vědy a umění jako
ocenění jejich celoživotního díla ve prospěch vzdělanosti. Je udělována správní radou
Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových u příležitosti státního svátku 17. listopadu
na zámku Josefa Hlávky v Lužanech u Přeštic. Návrhy na ocenění Josefa Hlávky mohou
správní radě Nadání podat předseda Akademie věd České republiky, rektoři pražských
veřejných vysokých škol a ředitel IKEM Praha. (Nadání, Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových
je nejstarší česká nadace. Architektem a stavitelem Dr. Josefem Hlávkou byla
založena 25. ledna 1904.)
X Na konci roku 2012 zvítězila FA ČVUT v jednostupňové veřejné soutěži ve výzkumu,
vývoji a inovacích na programový projekt Hlavního města Prahy „Inovace metodiky
a metodologie zadávání územních plánů, jejich věcných a formálních stránek, vztah
strategie rozvoje města a způsobu zpracování plánů se zvláštním zřetelem k formulování
fenoménu obrazu města“. Hlavními řešiteli jsou doc. Jan Jehlík jako vedoucí
a JUDr. PhDr. Jiří Plos; doc. Radek Kolařík, Petr Hlaváček, doc. Irena Fialová a Ing. Radmila
Fingerová jako tým vedoucího řešitele. Dalšími řešiteli (vedoucími týmů) jsou např.
Jan Sedlák, doc. Michal Kohout, prof. Karel Maier, CSc., Milan Körner, Tomáš Prouza
a Jaroslav Zima. Kromě toho jsou řešiteli dílčích částí další významní architekti, a to jak
z řad pedagogů FA ČVUT, tak z řad externích odborníků. Konzultanty jsou Ir. Rein Geurtsen,
Ivan Nosek, RNDr. Milan Svoboda, prof. Robert Votický, prof. Andreas Wolf.
X Workshopu v Kalifornii se zúčastnili zástupci studentského týmu ČVUT, který
je jedním z finalistů mezinárodní soutěže U. S. Department of Energy Solar Decathlon
2013. Cílem cesty byla revize dokumentace k soutěžní stavbě, organizace výstavby a prohlídka
pozemku, kde na podzim 2013 vyroste solární dům AIR House. Poprvé v historii
soutěže se bude Solar Decathlon 2013 konat jinde než ve Washingtonu, D. C. Jeho 6.
ročník bude hostit Orange County Great Park v kalifornském Irvine. Great Park se nachází
na místě bývalé základny americké námořní pěchoty El Toro. Letecká základna, jejíž logo
s letícímbýkem navrhl Walt Disney, byla vybudována v roce 1942 na největších fazolových
plantážích v Severní Americe. V současnosti připomínají její historii jen dva zrekonstruované
hangáry a betonové ranveje. Místní samospráva plánuje sanaci celého území a jeho
rekreační využití. Solar Decathlon bude první mezinárodní událostí v nově vznikajícím ekologickém
parku. Finále Solar Decathlon 2013 se bude konat ve dnech 3.–13. října 2013.
http://www.airhouse.cz/, http://www.facebook.com/SolarDecathlon2013.Prague
X Po ukončení zimního semestru 2012–2013 prošly ateliérovými prezentacemi už
tradičně hodnotící komise, jejichž sestavu schválilo kolegium děkana. Šlo o výstavu
ZANu, výstavu vertikálních ateliérů a poměrně čerstvě i výstavu ateliérů průmyslového
designu. Snaha o otevřenost fakulty a veřejné hodnocení výsledků vedla vedení
školy k zveřejnění výsledků práce komisí. Vedle zjednodušeného hodnocení A-B-C
obdrželi všichni vedoucí ateliérů osobní komentáře členů hodnotících komisí. Viz též
http://www.fa.cvut.cz/Cz/Fakulta/ZpravyZFA/HodnoceniAtelieruzs201213
X Valná hromada Spolku posluchačů architektury, která proběhla 20. 12. 2012,
zvolila nové vedení spolku. Náčelníkem se stal Vít Podráský (absolvent), podnáčelníkem
pro finance Lukáš Makovský (2. r. NMS), podnáčelnicí pro koordinaci Martina Donátová
(2. r. NMS), podnáčelníkem pro sponzoring Tomáš Cirmaciu (3. r. BS, revizorem sdružení
byl potvrzen Aleš Hamhalter (absolvent). Zároveň na pozici podnáčelnice pro PR začala
působit Zdeňka Havlová (2. r. NMS). Tato pozice bude nově zakotvena v aktuálně připravované
revizi stanov SPA.
ALFA bulletin Fakulty architektury ČVUT / Vydává: vedení FA ČVUT / Ročník 7 /
Vychází 10 × ročně / MK ČR E 17540 / Redakce: Jiří Horský / Layout: Tomáš Legner;
s. 6–7: doc. Radek Kolařík / Jazyková redakce: Eva Lorencová / Snímky, není-li
uvedeno jinak: © archivy autorů / DTP: Irena Holičová / Tisk: Ottova tiskárna,
spol. s r. o. / Kontakt: redakce bulletinu Alfa, č. 811, Thákurova 9, 160 00 Praha 6,
tel.: 602 222 478 / alfa@fa.cvut.cz.