Ukázka z knihy - Vyšehrad

poznamenal Václav Březan – „obmyslili mu páni poručníci a paní mátě
spolutovaryše a žáčky v učení.“ Byli to Ferdinand a Jan Fridrich, synové
Jana Hofmanna a bratranci Petra Voka z matčiny strany. Později přibyli
ještě mladí příslušníci českých panských rodů Kavků z Říčan a Šlejniců
ze Šlejnic. 44
Chlapci se brzy naučili latinsky natolik, aby mohli psát jednoduché
dopisy, ale zároveň se velmi pilně zabývali češtinou. Je to pozoruhodné
už proto, že poslední Rožmberk vyrůstal ve dvojjazyčném prostředí. Matka
s dětmi mluvila a dopisovala si s nimi pouze německy a svému miláčkovi
Petru Vokovi dala i neobvyklou německou přezdívku „Junge Welt“
(Mladý svět nebo také přeneseně Omladina). 45 Naopak strýc a poručníci
vedli malé Rožmberky v jazykově českém duchu. Třebaže nepodceňovali
význam němčiny pro styk s panovníkem i s rakouskou a říšskou šlechtou,
plně respektovali privilegovanost českého jazyka, který od roku
1495 požíval i podle zákona výlučného postavení na zemském soudu
a sněmu Českého království. Zejména Albrecht z Gutnštejna, sám člověk
učený a literárně činný, měl pro češtinu hluboký smysl a dbal o to,
aby se nikdo z mladých Rožmberků své vlasti jazykově neodcizil. 46
Nejspíše Gutnštejnovou zásluhou položil Svěchin takový důraz na
výuku češtiny a plně do ní zapojil syny Jana Hofmanna, z nichž Ferdinand
se stal na vrcholu kariéry o třicet let později prezidentem dvorské
komory a jedním z nejvyšších státních úředníků císaře Rudolfa II. Studium
českého jazyka ovšem neodráželo pouze vlastenecké zaujetí starého
hraběte, ale vycházelo vstříc i objektivní potřebě po sbližování českých
a rakouských zemí. Přinejmenším část šlechty v obou částech monarchie
se snažila navázat plnohodnotné partnerské vztahy a vyjadřovala to
také aktivním česko-německým bilingvismem. Mladí Rožmberkové si
museli vedle obou národních jazyků osvojit i latinu, která ještě v 16. století
zůstávala v celé Evropě obecně srozumitelným dorozumívacím prostředkem
vzdělanců. V dochovaných listech Petra Voka, zasílaných Vilémovi
do Pasova, se latina rovnocenně střídá s češtinou, zato němčina se
v nich nevyskytuje vůbec. V latině se bratři povinně cvičili, kdežto české
dopisy měly Vilémovi v cizině připomínat jazyk jeho předků. Němčina
byla sice oběma bratřím doslova mateřským jazykem, přesto však si
spolu německy nedopisovali. Cílevědomé působení poručníků jim už
v dětství vštípilo zemské vlastenectví a s ním související přednostní důraz
na češtinu. 47
Dopisy, jež posílal Petr Vok Vilémovi, nezůstaly jen jazykovým cvičením.
Vedle prostých sdělení, jako bylo ono ze 17. května 1548 – „Já pak
40