UkÃ¡zka z knihy

V E L K É 

P O S T A V Y 

Č E S K Ý C H 

D Ě J I N

ROBERT 

SAK 

MIROSLAV TYRŠ 

Sokol, myslitel, 

výtvarný kritik 

Č E S K Á O B E C S O K O L S K Á 

V Y Š E H R A D

Vyobrazení na přebalu: 

Miroslav Tyrš jako náčelník 

Sokola pražského, 

fotografie z konce 60. let 19. století 

(Národní muzeum v Praze) 

Vyobrazení na s. 4: 

Miroslav Tyrš, 

kresba Františka Ženíška, 1883 

(Národní muzeum v Praze) 

Lektorovali: 

PhDr. Břetislav Daněk 

PhDr. Lubomír Sršeň 

Copyright © Doc. Robert Sak, 2012 

Typography © Michaela Blažejová, 2012 

ISBN 978 -80 -7429 -239-2

„… je to muž slušný, vzdělaný.“ 

F r a n t i š e k L a d i s l av R i e g e r o M i r o s l av u Ty r š ov i 

„Ctí-li v Miroslavu Tyršovi česká veřejnost a s ní ovšem 

i české studentstvo pouze tvůrce sokolstva, vytýká tím sice 

nejtrvalejší složku Tyršova životního snažení, snižuje však 

zároveň značně Tyršův celkový význam. Ten, kdo nepojme 

Tyrše jako hlavu myslivou, jako filosofa, nestane se nikdy 

práv tomuto mohutnému zjevu.“ 

J o s e f B a r t o š, e s t e t i k 

„Kde život, tam ruch, tam pohyb a změna bez ustání.“ 

M i r o s l av Ty r š, Z á k l a d ov é t ě l o c v i k u

„Věčně mladá“ 

generace 

Jako by kdosi rozťal to podivné desetiletí mezi 

revolucí a obnovou ústavního života vedví. Pamětníkova slova o tom, že 

se po celé zemi „rozhostila úmrtná zmalátnělost“, 1 byla nadmíru výstižná. 

Ke všemu neštěstí (které nezůstává nikdy samo) během necelého desetiletí 

odešly navěky zakladatelské zjevy českého národního hnutí Josef 

Jungmann, Jan Kollár, František Ladislav Čelakovský a za nimi Karel 

Havlíček i Josef Kajetán Tyl. Zatímco český tisk se omezoval na úřední 

Pražské noviny, živořící, „krotký a tichý“ Mikovcův Lumír a „ještě tišší“ 

Muzejník, časopis pro širší veřejnost zcela chyběl. 

A hle – i ten úhor vydal dva zázračné plody, dvě vrcholná díla české 

slovesnosti, která zbavila Máchův Máj skličující osamocenosti – Kytici 

Karla Jaromíra Erbena a Babičku Boženy Němcové. 

To se již, zprvu nepříliš zvučně, ohlašovalo nové pokolení, o němž 

neprávem zapomínaný literární historik, znalec české kultury devatenáctého 

věku Vojtěch Jirát psal, že vstupovalo do literatury „s tak pevným 

vědomím, že jest očekáváno a že přináší něco nového, čeho je pro obrodu 

nezbytně třeba“, jako málokteré jiné. Pokolení, jehož klíčovou dvojicí byli 

Jan Neruda s Vítězslavem Hálkem, lidsky dozrálo a chystalo se k rozběhu 

v porevoluční dekádě, kdy po odchodu velkých obrozenských zjevů, 

které hned nebyly nahrazeny souměřitelnými mladšími pokračovateli, 

nastala chvilka odpočinku a oddechu, ale též únavy a bezradnosti, kdy 

se sbíraly síly a hledaly nové cesty, jejichž „směr i cíl zůstává prozatím 

zahalen temnotami, v nichž se jen tápá, touží a tuší“. 2 Než budeme sledovat 

další Jirátovy myšlenky, je na místě čtenáře upozornit na to, že si 

za jeho „literaturu“ může dosadit libovolný obor české kultury, ba i politiky. 

Ostatně za chvíli se zřetelně vyjeví, že generace pojmenovaná jako 

Nerudova či Hálkova měla u Jiráta záběr daleko přesahující slovesnou 

9

tvorbu. „ Mnohem důsledněji než jejich předchůdci smýšlejí světoobčansky, 

zejména ve věcech umění,“ pravil o sebevědomých aspiracích jejích 

příslušníků a dodával: „Leč toto světoobčanství u nich spíše rozšiřuje 

a znásobuje než porušuje národní cítění; má-li jejich vlastenectví jiné 

znaky než dřívější, má je proto, že bylo vynuceno vypořádat se s úkoly, 

které ještě včera tolik nenaléhaly – že musilo jít s dobou. Jít s dobou! 

Toť největší snaha těchto lidí. Jsou naše první výrazně světoobčanská 

a zároveň modernistická generace.“ 3 K té vůdčí dvojici, podle níž bývá 

jmenována, připojil Jirát ještě malíře Soběslava Pinkase s Karlem Purkyněm 

a hudebního skladatele Bedřicha Smetanu. V jejich díle se novodobá 

česká kultura počala vřazovat do evropského duchového společenství 

a v tomto smyslu se stali dovršiteli národního obrození. „I básník stal 

se občanem,“ pokračoval Jirát, „nestaví se již do teatrálních póz, odložil 

romantickou výlučnost a protiměšťanský vzdor; kainovské znamení genia 

nosí na čele jen občas ve společnosti jako třpytnou růžici řádovou. Má-li 

však chuť na rebelství, pak brojí proti světskému zřízení ve jménu svého 

stavu nebo všeho lidstva – ale povětšině ji nemá.“ S ohledem na společenskou 

funkci zdálo se výstižným označit smýšlení příslušníků této generace 

jako „měšťanský realismus“, třebaže skoro se stejným oprávněním 

by bylo možné mluvit o „měšťanském idealismu“; vždyť v jejich projevech 

„nakonec vždy prosvitne mlhavou clonou zasmušilosti“ optimismus, „hluboká 

radostnost srdce“ 4 … 

Čemu jsme odedávna říkali národní obrození a co si už dnes navykáme 

pokládat za formování moderního národa, rozčlenil historik Miroslav 

Hroch do tří fází – učenecké, agitační a masové. 5 (Pro úplnost se 

sluší dodat, že takové dělení v zásadě přijal i jeho mladší kolega Miloš 

Řezník. 6 ) A když toto měřítko přiložíme k dějstvím, jež se budou odvíjet 

na stránkách této knihy, vyjeví se, že příslušníci pojednávané generace 

právě v čase, jaký jim byl vyměřen, se nemálo podíleli na úspěšném převedení 

národního hnutí z druhé fáze, zvané agitační, k třetí, masové. 

Neboť určujícím znakem této fáze nebylo – vedle formulace politického 

programu – nic menšího, než že národní vědomí prostoupilo již všechny 

společenské vrstvy a skupiny. 

Prvenství ve vstupu tohoto pokolení na veřejnost si nedal ujít Josef 

Václav Frič. Jako pokus navázat na dědictví revolučních let, která zastihla 

jeho vrstevníky v citlivém věku dospívání, sestavil almanach Lada Nióla. 

Smyslu toho podivuhodného názvu bylo možné porozumět teprve tehdy, 

odhalilo-li se, že to je jméno litevské bohyně, jakési obdoby antické Proserpiny, 

mající přinést z podsvětí spásu lidstvu. Zamýšlené poslání plnil 

10

sice almanach spíše vzruchem, jaký vyvolal, než vlastním obsahem, ale 

to už se nástup mladých nedal zastavit. Posla z Prahy, nadlouho jediný 

český nezávislý list, založil František Šimáček, tehdy známý pod jménem 

Vojtěch Bělák, v témž roce 1857, na jehož konci padla první sbírka Jana 

Nerudy Hřbitovní kvítí – slovy Antala Staška – „do čiré tmy končících se let 

padesátých jako výstřel z ručnice, jenž zazněl do černé noci“. 7 Pár měsíců 

po něm ho následoval Vítězslav Hálek Večerními písněmi. 

O těchto dvou, téměř stejně mladých, dobře víme, že obohatili, každý 

jinak, českou slovesnost, ale někdy zapomínáme, že svou vypjatou činorodostí 

současně učili Čechy občanskému přístupu ke světu a společnosti. 

Oba také byli u skutečného programového vystoupení generace, jejíž 

označení se bude časem ponejvíce odvozovat od jména staršího z nich. 

(Přiléhavé zdůvodnění najdeme u historika Otty Urbana: „Jako Havlíček 

předjímal události revolučních let, tak také Neruda kladl již na sklonku 

padesátých let otázky a odpovědi, jejichž hlubší smysl mělo objasnit až 

následující desetiletí.“ 8 ) A byl to zase almanach, který měl jiný pamětník 

za dílo „těch několik málo nadšenců, kteří ještě neztratili naděje ani chuti 

k práci“. 9 V roce Hálkova debutu, 1858, se jím přihlásili k „nesmrtelné 

památce pěvce Máje“, k básníkovi, který dal české poezii a české kultuře 

vůbec nejnáročnější měřítka. Název jeho přelomového díla si vepsali 

na štít vedle zmíněné nejvýraznější dvojice pořadatel sborníku Josef 

Barák a s ním další přispěvatelé – Karolina Světlá, vstupující právě do 

české literatury, její sestra Sofie Podlipská, Adolf Heyduk, znovu (skryt 

pod pseudonymem) Frič, syn slavného otce Jan Palacký a několik dalších, 

z nichž Božena Němcová, Karel Jaromír Erben a Karel Sabina byli 

vlastně o generaci starší. Redakce dalších tří ročníků se pak ujal Hálek. 

O něco mladší Antal Stašek měl českou knihu za „hybnou sílu“ tehdejšího 

duchovního vývoje českých studentů, ale žádná na ně nepůsobila 

tak jako almanach Máj a Nerudovo Hřbitovní kvítí. 10 

Stojí za povšimnutí, že nikdo z májovců nepřekročil třicítku a že se 

narodili během pouhých šesti let, mezi roky 1829 a 1835. A kdybychom 

sáhli po jiných, kteří byli nanejvýš čtenáři jejich almanachu, vešli by se 

nám do tohoto rozmezí – kromě již jmenovaných – ještě malíři Jaroslav 

Čermák, Adolf Kosárek, Viktor Barvitius a Julius Mařák, sochař Antonín 

Wagner, architekt Josef Zítek, stavitel a první z občanských mecenášů 

Josef Hlávka, novináři Julius Grégr a František Šimáček, botanik 

světového jména Ladislav Čelakovský, zoolog Antonín Frič, spisovatelka 

a průkopnice českého feminismu Sofie Podlipská, pedagog a politik 

Emanuel Tonner, jeden z tvůrců české právní vědy a ministr vídeňské 

11

vlády Antonín Randa i mluvčí mladočesky orientovaných podřipských 

hospodářů, selský papež Václav Janda. Kdyby se jen o málo, o nepatrné 

čtyřletí, horní hranice řečeného rozmezí posunula zpět, ocitli by se mezi 

nimi ještě fyziolog a pak politik Eduard Grégr, historik, pedagog, novinář 

a politik Václav Zelený, zakladatel Lumíra František Břetislav Mikovec, 

sochaři Tomáš Seidan a Antonín Wildt. 11 

Ať už tuto generaci označíme jakkoliv, „věčně mladou“ ji činilo, že 

v českém prostředí vyvolávala cosi obdobného německému hnutí bouře 

a kvasu. Právě proto je na místě řadit k ní, a to hodně do popředí, i muže, 

jehož působení uvádělo veřejnost do tolik potřebného společenského 

(a zdaleka ne jen tělesného) pohybu, třebaže se původně nejmenoval 

Miroslav Tyrš. 12 

12

Od Tirsche 

k Tyršovi 

Roku 1758 se Johann Michael Tirsch jako čtyřicetiletý 

vdovec přiženil z Hohentann (pozdější Vysoké Jedle) do Krbic, 

vsi nedaleko Chomutova. Sňatkem s Marií Elisabeth Hanlovou zde získal 

domek s malým hospodářstvím, na které si jako panský šafář možná 

i něco našetřil. Jejich syn Franz Karl, domkář a zedník, si už v jednadvaceti 

vzal Marii Annu Richterovou z Německých Kralup, městečka dnes 

už zaniklého. Měli šest dětí, dvě děvčata a čtyři hochy, z nichž pouze 

jediný, nejmladší, narozený 19. května 1801, se dožil dospělosti. To byl 

Johann Vinzenz Tirsch, otec muže, kterého všichni Češi budou jednou 

znát jako Miroslava Tyrše. Hmotně si rodina nežila špatně, jestliže synovi 

umožnila studium lékařství. Doktorátu dosáhl Johann Vinzenz roku 

1830 a záhy nato se oženil s Vinzenzií Kirschbaumovou, o šest let starší 

dcerou schwarzenberského úředníka z Borče u Lovosic. Od 1. dubna 

1832 byl zámeckým lékařem v Děčíně. Přijal ho do svých služeb zdejší 

majorátní pán, hrabě Franz Anton Thun-Hohenstein, v pořadí druhý 

v děčínské větvi rodu, s pověstí znamenitého hospodáře, který nejenže 

přestavěl rodové sídlo a vybavil je bohatou knihovnou, ale zasloužil se 

kupříkladu i o možnost výkupu z roboty či o modernizaci komunikací, 

zejména splavnění Labe. Doktoru Tirschovi stanovil povinnost léčit chudé 

poddané zdarma, zatímco od panských úředníků a služebných osob 

mohl vybírat 30 krejcarů za návštěvu; k tomu příslušela ještě správa už 

tehdy dosti zanedbaných lázní sv. Josefa, kam přijal jako sluhu a topiče 

i jeho otce, který u syna po ovdovění dožíval. Lékař měl plat 200 zlatých 

ročně, k tomu krmivo pro koně v hodnotě 80 zlatých a bezplatné ubytování 

v zahradním domku. Právě v prvním ze dvou, které během čtyř let 

Tirschovi vystřídali, přišel na svět (náš) Friedrich Emanuel. Stalo se tak 

17. září 1832 a téhož dne ho kaplan P. Josef Knut v tamním děkanském 

13

chrámu sv. Kříže pokřtil; kmotry mu byli zámecký správce Ignaz Hübner 

s manželkou Josefou. 1 

Nikterak nepřeháníme, máme-li jeho narození za jedinou světlou 

chvilku děčínského pobytu rodiny Tirschových. Další dítě, ani ne měsíční 

Karolina Marie, jim zemřelo a krátce nato odešel navěky dědeček. Příčinou 

jeho úmrtí byla nemoc v rodině dědičná, tuberkulóza, kterou v dosti 

pokročilém stavu trpěl i jeho syn. Lékařovu chatrnému zdraví zajisté 

neprospívaly neshody s hrabětem, požívajícím jinak u svých zaměstnanců 

značné obliby, neboť vždy dbal o jejich slušné životní podmínky. Thunova 

nevole vůči němu se dá vysvětlit snad jen intrikami hospodářského 

správce Seidla: tu žaloval, že doktor Tirsch strhává zámeckým sluhům 

z platu, tu zase že špatně hospodaří, jindy že svou i otcovou nemocí 

odpuzuje lázeňské hosty. Pobyt na děčínském zámku se stal pro rodinu 

neúnosným, a tak výpověď, kterou lékař dostal od hraběte na prahu roku 

1836, byla možná i úlevou. 

Když zjara stěhoval rodinu do Döblingu, jedné z nejstarších vesnic 

v Dolním Rakousku (od konce 19. století součásti vídeňského XIX. okresu), 

kde měl jeho švagr, ženin bratr Emanuel Kirschbaum, lékárnu, sotva 

tušil, jak kratičký čas mu zde bude vyměřen. Ještě si stačil otevřít lékařskou 

ordinaci, ještě se stačil těšit z novorozené dcerky Anny Emanuely 

Aloisie, ale již na podzim své nemoci podlehl. Bylo mu „mozartovských“ 

pětatřicet. Zakrátko ho následovala desetiměsíční Ännchen a ke všemu 

onemocněla zoufalá vdova i její dítě, teď už zase jediné. Jakmile se jen 

trochu zotavili, odjela se čtyřletým chlapcem k druhému bratru Friedrichovi 

do Karlových Varů. Někdy před koncem následujícího roku našli 

útočiště v jeho novém působišti, Kropáčově Vrutici, vesničce v úrodném 

kraji mezi Mělníkem a Mladou Boleslaví, kde se stal direktorem, hospodářským 

správcem statku rytíře Friedricha Mathiase Neupauera z původně 

obchodnické rodiny, povýšené do šlechtického stavu. Podobně jako otec 

v Döblingu nepobyla matka ani tady, v bytě na vrutickém zámku, příliš 

dlouho. „Paní ducha vzletného, povahy poněkud výstřední“, 2 jak ji – snad 

z vysněné představy jejího syna – zpodobnil Eduard Grégr, zemřela uprostřed 

léta 1838 a pochovali ji na hřbitově v Dolním Slivně. 3 I příčina jejího 

odchodu byla stejná jako otcova. 

Do bezprostřední blízkosti chlapce, kterému ještě nebylo šest, zasáhla 

smrt znovu – po kolikáté už Co se dálo v Děčíně, a bůhví i v Döblingu, 

ještě nevnímal. Zato dvě poslední úmrtí, zvláště matčino, se ho nemohla 

nedotknout. (Za půl roku se dozví, že skonal i strýc v Döblingu; to ale 

bylo pro něj už velmi vzdálené.) Poznamenala ho matčina smrt natolik, 

14

1. Johann Vinzenz Tirsch, 

otec Miroslava Tyrše 

že se stala jedním z faktorů, které oslabovaly jeho křehkou nervovou 

soustavu Nezapomeňme tu otázku, až bude čas, připomeneme si ji. 

Tak či onak, malý Fritz zůstal u poručníka, strýce Friedricha, padesátiletého 

starého mládence. Osada Kropáčova Vrutice obnášela všeho 

všudy padesát domů, v nichž žilo něco přes 260 obyvatel, bez kostela, bez 

hřbitova a – bez školy. Prostředí, do kterého přišel, bylo jazykově české: 

dva roky chodil asi půl hodiny cesty do české školy v Mělnickém Vtelnu 

a děti podruhů a šafářů ze zámeckého dvora, s nimiž si hrál, brebentily 

česky. Co jiného mu tedy zbývalo než se rychle přizpůsobit V jeho 

věku to jde snadno; až za krátký čas bude rodnou němčinu potřebovat, 

zjistí, že z ní hodně pozapomněl. Šlo mu na osmý rok, když strýc povýšil 

na ředitele neupauerovského panství Stránov na Mladoboleslavsku, se 

zámkem na místě někdejšího hradu. (Verši Stranov ze sbírky Přemyslovci 

Jana Erazima Vocela se snad inspiroval Mikoláš Aleš pro lunetu Jizera 

z cyklu Vlast ve foyeru Národního divadla: „Jaké to hlasy bolného žalu / 

Vlnami řeky z hlubiny šumí / Ach, to Rusalky na dně Jizery / Zpívají 

15

smutně pohřební dumy […].“ 4 Připomněl si Tyrš, když jako člen soutěžní 

poroty pro malířskou výzdobu Národního divadla tento obraz posuzoval, 

místo svého dětství) Fritz nebo spíš Fricek, jak asi na něj děti volaly, 

by musel přejít do školy v Dolním Krnsku, jenomže strýc ho tam podle 

všeho nedal a dojednal s farářem, aby ho soukromě učil. Velebný pán 

prý byl přísný, ale se svým svěřencem neměl potíže. I rozhodl poručník, 

že nadaný hoch půjde po prázdninách do Prahy, studovat na gymnáziu. 

Prý se mu nechtělo: před odjezdem snad utekl do lesa. Životopisec Ladislav 

Jandásek se však domýšlel, že po matčině smrti se mu v strýcově 

staromládenecké domácnosti nedostávalo rodinného tepla, a u vědomí 

trpkého osudu, který zajisté působil na chlapcův cit, se ptal, „zda pozdější 

životní smutek, který leží na mnohých dnech života Tyršova, nepadl 

v jeho duši už v době, která se pravidelně a právem u jiných dětí nazývá 

zlatým věkem radostného mládí“ Je to otázka vážná, kterou stejně jako 

on stěží zodpovíme, zato jsme ochotni připustit oprávněnost toho, čím 

Jandásek svou úvahu uzavřel: že za prvních devět let bylo Tyršovi prožít 

více než mnohým za celá desetiletí. 5 

V Praze předali Fricka do péče nového poručníka, dalšího strýce 

Antona Kirschbauma, oficiála jakési pojišťovny, vdovce, který žil se 

svými pěti dětmi v tmavém přízemním bytě na Malé Straně, v Karmelitské 

ulici 379/18. Čtyři z nich byly mladší než jejich bratránek: Viktorie, 

která zemře v deseti, Barbara, pozdější učitelka hry na klavír, Ladislav, 

potomní rada zemského soudu, a Nikolaus (Mikuláš), který se stane farářem 

u Svaté Trojice ve Spálené ul. Nejvíce si oblíbil Jenny, o čtyři roky 

starší, budoucí učitelku, imponující mu již tenkrát samostatným myšlením. 

O chlapcovo finanční zajištění se krátce staral stránovský strýc 

Friedrich, který ale zemřel půl roku po jeho odchodu do Prahy. Zanechal 

mu dědictví v hodnotě 567 zlatých, ale mnohonásobně vyšší, obnášející 

přes 13 500, zůstalo po strýci Emanuelovi z Döblingu. 6 (Někdy za první 

republiky se kdosi z vedení Sokola dotázal vdovy po Tyršovi, zda by do 

rodinné hrobky na Olšanech mohly být uloženy ostatky některých členů 

jeho rodiny. Paní Renáty se to velmi dotklo a rozhodně odmítla pohřbít 

zde „nějaké Kirschbaumovy“. 7 ) 

V druhé třídě farní triviální školy u maltánů, kam devítiletého Tirsche 

zapsali, ho trochu zaskočily potíže s němčinou, i nezbylo mu než si ji 

zase oživit. (Ještě kolem polovice 19. století měla Malá Strana ze všech 

pražských čtvrtí nejvíce německy mluvících obyvatel.) Škola, spravovaná 

řádem maltézských rytířů, na něj působila nepřívětivě, umístěna 

v tmavé, vlhké a celkově zchátralé budově na nádvoří velkopřevorství. 

16

2. Děčínský zámek, 30. léta 19. století, litografie J. Riedla 

3. Záznam o Tyršově narození v křestní matrice 

17

4. Karmelitská ulice v Praze, litografie z počátku 19. století 

5. Záznam o Tyršově prospěchu na malostranském gymnáziu, 1843 

18

Přesto se zařadil mezi nejlepší žáky, jak ostatně dokládají pochvalné 

záznamy v čestné knize za dobré chování a za pilnost. 8 Hned o příštích 

prázdninách vykonal s vyznamenáním zkoušku z učiva třetí třídy hlavní 

školy, opravňující ke studiu na gymnáziu. Malostranský ústav, do něhož 

na podzim 1843 vstoupil, byl nedaleko, v téže ulici, kde bydlel, u kostela 

Panny Marie Vítězné. Studovali zde ponejvíce chlapci z německy mluvících 

rodin, tedy i ti, jejichž otcové vyznávali loajální zemské vlastenectví 

a považovali se za Böhme, jako oba mladí Kirschbaumové, Tyršovi bratranci, 

nebo budoucí malíř Jaroslav Čermák, syn vyhlášeného lékaře. 

Mezi žáky malostranského gymnázia se o něco později, o tři ročníky níž, 

objevil Jan Neruda a také Eduard Novotný, s nímž se ještě setkáme jako 

s Tyršovým přítelem a učitelem češtiny Jindřicha Fügnera. Tyrš – vlastně 

stále ještě Tirsch – náležel mezi vynikající studenty. 9 Podle předního 

politika a jednoho z prvních Tyršových životopisců Eduarda Grégra si 

už tehdy zamiloval staré Řeky, pilně četl antické spisovatele a v poesii, 

čtvrté třídě tehdejšího (šestiletého) gymnázia, prý mluvil „dosti plynně“ 

latinsky. Za to si od scholastika (dnes bychom řekli inspektora) vysloužil 

pochvalu: „Dignus es nomine tuo – Jsi hoden svého jména,“ odkazující na 

podobu se jménem jezuity Leopolda Thiersche, uznávaného jazykovědce 

na pražské univerzitě v předchozím století. 10 Jandásek, vzhlížející k Tyršovi 

s velkým obdivem, v tom (předčasně) hledal počátek jeho trvalého 

zájmu o svět antické kultury, který se „mladému, snivému a osudem těžce 

dotýkanému hochovi jevil jako svět krásný, klidný, vyrovnaný, jako zlatý 

věk lidstva, svět, v němž žily postavy silné a krásné, jak je zobrazovalo 

řecké sochařství, ‚s mohutně vyvinutými svaly, souměrnými údy a ztepilým 

vzrůstem‘; jako svět, pod jehož modrou oblohou a zlatým sluncem žil 

národ svobodný a volný. Klid zašlé kultury, na níž spočíval odlesk jižního 

slunce, tak jako se ve světovém názoru řeckém zrcadlila modrá klenba 

jižní, to byl přístav, do něhož veplul Tyrš, hnán tolika bouřemi životními: 

tam našel klid a mír, ale také sílu k životu a práci na místě, kam ho osud 

postavil.“ 11 Životopiscovo líčení se jeví dnešnímu vkusu jako přes míru 

barvité, leč věcné podání Jaroslava Ludvíkovského je s to pochybnosti 

přinejmenším ztlumit: klasický filolog znamenité pověsti upřel pozornost 

k tomu, že nejzávažnější podněty, rozhodné pro Tyršův duševní vývoj, 

dala chlapci tehdejší gymnazijní výuka, založená z velké míry na studiu 

klasických jazyků. 12 

Čím chtěl patnáctiletý Jan Neruda přispět ke kvasu revolučních dějů 

posledních čtyřicátých let, o tom vypovídá úsměvná povídka fejetonního 

ražení Jak to přišlo, že dne 20. srpna 1849, o půl jedné s poledne, Rakousko 

19

6. Miroslav Tyrš/Friedrich 

Tirsch jako maturant 

nebylo rozbořeno. 13 Co tehdy – přesněji: rok předtím – podnikal jeho vrstevník, 

o dvě léta starší Friedrich Tirsch, zůstává poněkud rozmlženo. Z Jandáskova 

líčení usuzujeme, že účast v studentských debatách ho nejspíš 

přivedla do gymnaziální kohorty. 14 O důvodech se můžeme jen dohadovat. 

Že by už náznak příklonu k jazykovému češství Eduard Grégr si nelámal 

hlavu s tím, že si ve svých životopisných skicách protiřečí: v jedné umístil 

Tyrše s puškou přímo na barikádu u újezdských kasáren, kde dokonce 

„zkoušel poprvé své nadání velitelské“ (sic!), a přitom na Staroměstském 

náměstí jen taktak ušel smrti, když mu kulka z granátnické ručnice 

prostřelila čapku, v druhé se Tyrš revolučního hnutí neúčastnil. 15 Nad 

takovými zprávami nezbývá než bezradně pokrčit rameny a spokojit se 

jediným jistým: revoluční rok zastihl Friedricha Tirsche v rétorice, tehdy 

poslední třídě gymnázia pro ty, co nechtěli pokračovat ve studiu na vysoké 

škole. A jelikož to nebyl jeho případ, zapsal se toho podzimu na filozofii, 

jak se říkalo ústavům (lyceím), jejichž dva ročníky, logika a fyzika, slou- 

20

žily pro přípravu budoucích vysokoškoláků. Z malostranského gymnázia 

tak přešel do Akademického (neboli staroměstského) v Klementinu, 

které platilo v Čechách za elitní, neboť bylo jako nejstarší v zemi zřízeno 

při univerzitě. Rok nato, ve spojitosti se školskou reformou hraběte Lea 

Thuna, byla filozofická studia zrušena a zřízena osmitřídní gymnázia. 

Tyrš se tudíž po roce ocitl v oktávě a ve dnech 8.–12. října 1850 zde vykonal 

maturitní zkoušku, ve které výtečně obstál. 16 

Krátce před svatbou poslal Tyrš své nastávající, Renátě Fügnerové, 

podobenku z dětství. Když se ho ptala, kdo a kde ho zobrazil, odpověděl 

bezradně: „Nevím, nikdy se mnou o mém dětství nikdo nehovořil. Otce 

vůbec nepamatuji, i matku málo […].“ Sama k tomu pak dodávala, že ani 

z dětských, ani ze studentských let neměl žádné doklady jako vysvědčení, 

sešity či dopisy, „nic, co by mělo vztah k životu nebo k učení“. 17 I to 

málo, co víme o raném údobí jeho života, snad dovoluje soudit, že se mu 

v mysli utvářel jakýsi ideální svět vnitřní síly kombinované s krásou, kam 

se uchyloval před vnějším světem hořkosti a osamocenosti, v němž mu 

bylo dáno posud žít. Velmi dobrý prospěch, hlavně v klasických jazycích, 

i (pravděpodobně) jen trpná účast v dějích revolučního roku vypovídají 

o přičinlivém a pilném studentu, spíše zamlklém, libujícím si v ústraní, 

které mu zajisté umožňovalo nořit se do vlastních snů, ale zároveň poskytovalo 

prostor k přemýšlení o všem, co kolem sebe pozoroval. Cestu do 

míst ozbrojených střetů o svatodušních bouřích nenašel – ostatně ji snad 

ani nehledal – možná právě proto, že v dětství mu bylo tolikrát až příliš 

zblízka pohlédnout do tváře smrti. Z toho, jaký byl jeho vnitřní svět, se 

nikdy nevyznal. Ale již nejvěrohodnější Tyršův životopisec, brněnský Ladislav 

Jandásek, shledával v charakteristice bytostného ustrojení malíře 

Jaroslava Čermáka, jak ji Tyrš podal ve své zevrubné studii o něm, zároveň 

i výpověď o vlastní osobě. Umělcova povaha, čteme tam totiž, „nebyla 

společenskou v běžném srozumu slova toho. Vyvíjelať se tímto směrem 

již za dob zcela mladistvých. Dlouhá nemoc, odloučenost od her a zábav 

druhů věkem mu rovných zvykala již od mládí mladého Čermáka samotě, 

uzavřenosti, životu vnitřnímu, zesílila tuto stránku zvláštní, aniž by ji 

byla snad jedině vytvořila; bylť to jeden ze základních rysů celé povahy 

jeho. Jak každý člověk uvnitř bohatý snesl, ba miloval téměř samotu; 

svou radost a ještě více svůj žal dovedl nésti sám.“ 18 

Univerzitní léta si Tyrš připomínal málokdy, svědčila jeho budoucí 

žena. Pravděpodobně spíše vyprávěl o tom, jak se dostal k pěstování 

tělocviku. Pravděpodobně nebyl z těch, kdo od časného mládí neúchylně 

směřovali k vytouženému povolání. 19 Na strýcovu radu, jak rozumíme 

21

jeho slovům o tom, že byl poslušen „více cizího naléhání než vlastních 

popudů“, 20 se zapsal na práva, podobně jako ti studenti, kteří nechtěli být 

ani kněžími, ani lékaři; takových bylo ostatně nejvíc, neboť tenkrát se 

běžně usuzovalo, že právník se může stát čímkoliv, a veřejnému mínění 

byl posluchač práv synonymem vysokoškolského studenta. Záhy seznal 

svůj omyl. Již po dvou semestrech nemohl „přemoci odpor svůj proti studiím 

právnickým“ 21 a v prosinci 1851 se zapsal na filozofickou fakultu. 

(Jak si nepřipomenout o desetiletí staršího Gustava Flauberta, který si 

také nedovedl představit nic horšího než studium práv.) Rozhodnutí, 

první v životě učiněné z vlastní vůle, ho postavilo takříkajíc na vlastní 

nohy, stvrzeno navíc tím, že se odstěhoval od Kirschbaumů, kde strávil 

jedenáct let, zprvu na Václavské náměstí, později do Vodičkovy a roku 

1857 do Široké (dnes Jungmannovy) ulice. 22 

Když přestoupil na filozofickou fakultu pražské univerzity, 23 byl už 

dvě léta v platnosti prozatímní zákon o organizaci akademických úřadů, 

součást dalekosáhlé školské reformy, spolu se Stadionovým obecním zřízením 

a živnostenským řádem nejvýznamnějšího činu takzvaného neoabsolutismu. 

Reforma, kterou připravil ministr kultu a vyučování hrabě 

Leopold Leo Thun (syn majitele děčínského panství, chlebodárce Tyršova 

otce) za účasti dvou pražských univerzitních učitelů, Franze Friedricha 

Exnera a Roberta Zimmermanna, zaručovala univerzitám svobodu učení 

a vytvářela z nich korporace s převahou akademické samosprávy. Největší 

proměnu zaznamenaly právě filozofické fakulty, jež pozbyly charakteru 

jakési přípravky na vysokoškolská studia a jejich hlavním cílem se stala 

výchova gymnaziálních profesorů. 

Zdá se být jisté – a časem to potvrdila i Tyršova žena –, že na filozofickou 

fakultu ho nepřivedla touha stát se středoškolským profesorem; 

kdoví, snad Jandásek nepřeháněl, když se o něm domýšlel, že už tenkrát 

snil o dráze univerzitního vědce. 24 Ostatně i novinář Gustav Eim, který 

ho dobře znal, napsal v nekrologu: „Od prvního dne, co pocítil se mužem, 

prahla duše jeho po vědě a v šťastném, svobodném národě by se jí byl 

věnoval.“ 25 Ve vlastním curriculu vitae, přiloženém k žádosti o habilitaci 

na české univerzitě, Tyrš ozřejmil svůj přestup potřebou získat ucelené 

všeobecné vzdělání a utvořit si vlastní světový i životní názor. 26 Mnohostranná 

vzdělanost byla pak pro něj povždy příznačná: učil se do konce 

svých dnů. To budiž doloženo svědectvím sochaře Bohuslava Schnircha, 

Tyršova důvěrného přítele: „Při pochůzkách svých opakoval si vždy to, co 

předtím se naučil, při jídle a při strojení memoroval vždy slovíčka francouzská, 

italská a anglická, kterýmžto řečem se učil téměř současně; 

22

musil-li někde čekat, již vytáhl z kapsy nějaké zápisky a poznámky, jichž 

měl stále plno při sobě, a učil se zas něčemu, ani při jistých nutných 

tělesných funkcích nezahálel a učil se jen a stále učil.“ 27 S oblibou proto 

navštěvoval matematické, přírodopisné či historické přednášky, a zapsal‐li 

se na medicíně do kurzu anatomie, odůvodnil to později tím, že chtěl dodat 

„počátkům uměleckých studií svých hlubšího podkladu“. 28 Jeho studijní 

zájem se totiž postupně vyhraňoval směrem k filozofii a zejména k estetice, 

zájem, který se mu stal vpravdě osudovým a Tyrše už ne opustil, ba léty 

se jen stupňoval. Jak sám přiznával, podnítil jej profesor Robert Zimmermann, 

obdivovatel Hellady v duchu Johanna Joachima Winckelmanna, 

velkého německého historika umění z předchozího století. 29 Pražský rodák 

Zimmermann, vyznavač Bolzanův, přišel z Olomouce do Prahy, kde se 

stal řádným profesorem rok po Tyršově přestupu na filozofickou fakultu, 

a až do svého odchodu do Vídně na prahu dalšího desetiletí zde přednášel 

dějiny německé filozofie od Leibnize po Hegela, logiku, dějiny křesťanské 

filozofie, teoretické filozofické vědy a všeobecnou estetiku. Jeho výklady 

přispěly k tomu, že českou filozofii ovládlo na dlouhá desetiletí učení Johanna 

Friedricha Herbarta. 30 Nekladlo totiž vysoké nároky, jsouc spíše 

jen ujasňováním a tříděním toho, co se o světě už vědělo, a zpracováním 

pojmů, jak je vymezil jeho původce; idea nápravy světa v něm ustupovala 

empirickému poznávání a pragmatickému jednání. Představitelé herbartovců 

v Čechách, vedle Zimmermanna na prvním místě Franz Friedrich 

Exner (v jehož podání formoval herbartismus prvopočátky české filozofické 

vědy), po něm pak František Čupr, Josef Dastich a Josef Durdík, 31 

pěstovali spíše teorii a metodologii věd, předjímajíce cíle, které si později 

kladl pozitivismus. 

Tyršovi – alespoň podle mínění estetika Mirko Nováka – se Herbart 

u srovnání s klasiky německé filozofie jevil jako přílišný specialista, 

navíc bez smyslu pro filozofii dějin, a jeho učení vedlo v etice a politice 

k opatrnictví. Na druhou stranu mu přiznával zásluhu o to, že „propustil“ 

estetiku ze služeb filozofie a vykázal jí v systému konkrétních věd 

samostatné místo. I proto těžiště Zimmermannova herbartismu, jak po 

letech seznal jeho vídeňský žák Tomáš Masaryk, spočívalo v estetice, kde 

to značilo věcná hlediska a přesné metody, a tudíž odpor k blouznění 

a důraz na tvar, „který má účel sám v sobě“. 32 Ostatně ve váze, kterou 

Zimmermann přikládal zkušenosti, v nechuti ke spekulativní filozofii 

a ve vnímavosti vůči pozitivní a evoluční západní filozofii jest hledat 

klíč k porozumění tomu, proč si jej Tyrš tolik cenil, třebaže jeho přednášky 

o obecné estetice poslouchal jediný semestr v roce 1854. Otakar 

23

Hostinský v pozdní vzpomínce vyslovil mínění, že měly trvalý účinek na 

Tyršovu vědeckou práci, i když se pak ubírala jiným směrem. 33 A snad 

i poměrně malý věkový rozdíl, pouhých osm let, přispěl k tomu, že ho 

ze všech přednášejících nejvíce zaujal právě on. Jednou Tyrš položil na 

katedru své kritické poznámky k Zimmermannovým výkladům. Profesor 

si je přečetl a zdály se mu tak vtipné a promyšlené, že když se jejich 

původce přihlásil, prohodil s ním pár přátelských slov. Snad právě kvůli 

němu se Tyrš pokusil o první písemnou práci pro soutěž, kterou vypsal 

profesorský sbor filozofické fakulty na téma O filozofii Senecově v poměru 

k nauce stoické; předložená pojednání posuzoval pravděpodobně Robert 

Zimmermann. Tyrš to své nedokončil a cenu si odnesl Josef Dastich, o tři 

léta mladší, ten, který se po čase habilitoval namísto něj. 

Přednášky Leopolda Hasnera, pozdějšího ministra kultu a vyučování, 

reformátora rakouského školství, z právní filozofie, vyslechl Tyrš ještě na 

právnické fakultě. Ignáce Jana Hanuše, s jeho výklady dějin filozofie od 

Kanta po Hegela a Herbarta jakož i logiky, zastihl už jen krátce; v březnu 

1852 ho jako nejznámějšího českého hegelovce zbavili katedry a propustili 

z univerzity. Byl mu však blízký ještě z jiné příčiny: v přednáškách 

se někdy dotkl významu tělesných cvičení a vědělo se, že je ve své rodině 

pěstuje. (Snad proto se Renáta Tyršová podivovala tomu, že se s ním Tyrš 

na počátku šedesátých let důvěrněji nestýkal, třebaže měl v knihovně 

jeho Geschichte der Philosophie z roku 1850, s prvními dějinami řecké 

filozofie psanými od Čecha. 34 ) Na historika Konstantina Höflera vzpomínal 

snad proto, že se ve výkladu politických dějin dotýkal antiky, jejíž 

kultura Tyrše přitahovala bezpochyby i vlivem profesora Hanuše, vyznavače 

řecké filozofie. Nedostatek speciálních přednášek o antické filozofii 

si však musel ponejvíce vynahradit vlastní četbou. Z velkých myslitelů 

klasického Řecka patřil jeho největší obdiv Aristotelovi, Platóna si cenil pro 

zásady založení dobrého státu a Pythagora pro pojetí čísla jako základu 

a podstaty vesmíru. Z novověkých filozofů ctil Spinozu, z moderních 

Kanta, Hegela a navzdory nejedné výhradě Herbarta. Důraz, jaký kladl 

na noetiku, zakládal jeho obdiv k Aristotelovi a Kantovi. 

Z profesorů přednášejících česky – vedle Hanuše – snad poslouchal 

Jana Pravoslava Koubka, zabývajícího se polskou řečí a literaturou, zato 

Františka Ladislava Čelakovského ani Wácslawa Wladiwoje Tomka zřejmě 

ne. 35 Nezapsal se kupodivu k Janu Erazimu Vocelovi, který přednášel 

středověkou i klasickou archeologii, obory, jež mu byly součástí dějin 

umění, 36 a dílem též estetiku; Vocel měl vůbec málo posluchačů, snad 

pro přílišnou loajalitu k vládě. (Z Tyršových blízkých k němu chodili 

24

Jan Neruda, Emanuel Tonner, Rudolf Thurn-Taxis a Jaroslav Goll. 37 ) 

Až úzkostlivý smysl pro pravdu a přesnost, „pozitivistický duch“, jaký 

v Tyršovi shledal estetik Josef Bartoš, vysvětluje jeho oblibu exaktních 

věd, projevující se v tom, že vyhledával přednášky ze silozpytu (fyziky), 

matematiky, lučby (chemie) nebo astronomie. 38 Odtud si zřejmě přinesl 

kritický, nedogmatický postoj ke všem filozofickým soustavám, ať starým, 

ať moderním, dokonce i k té, která byla jeho bytostnému založení 

nejbližší – k Schopenhauerově. „Věřil jen, o čem se sám přesvědčil,“ 39 

vzpomínal jeho přítel František Zákrejs, publicista spjatý s revuí Osvěta. 

Jestliže stavěl svůj světový a filozofický názor na ideální zásadě harmonie, 

opíral se o zkušenost; tak nejspíš uvažoval Zákrejs, psal-li, že ji Tyrš 

hned aplikoval na výchovu skutkem, odmítaje jednostrannou výchovu 

intelektu, a obdařil-li přitom jeho filozofický idealismus přívlastkem 

„reální“. 40 Snad právě to umožňovalo Tyršovi odolávat pesimismu nejen 

ve filozofii, nýbrž i ve vlastním povahovém ustrojení, nakloněném k životnímu 

smutku. Později, pravda, tato duševní síla ztrácela dech, ustupujíc 

„temným silám, dřímajícím na dně Tyršovy duše“. 41 Pokoušel se jim, 

znovu a znovu, čelit rozumem a vůlí. Ve svých nejlepších chvílích dokázal 

svou činnost založit na optimistickém životním a světovém názoru, 

kupříkladu v překvapujícím výroku z času, kdy se mu dařilo vymanit se 

z účinků těžkého nervového otřesu: „Jsem teď docela upokojen a přesvědčen, 

že každé zlo v zárodku se udusí.“ 42 Přesto tak činil ve stálém sváru 

s tíživými a skličujícími důsledky vlastního osudu. 

K tomu, čím studium na filozofické fakultě doplnilo a ucelilo Tyršovo 

vzdělání, se ještě vázala potřeba rozšiřovat si jazykové znalosti: 

od Zákrejse víme, že již tehdy ovládl přinejmenším základy angličtiny 

a časem mluvil i francouzsky, italsky a rusky. 43 Zatím se v nich nemohl 

zdokonalovat na cestách. Během studií vykonal snad pouze jedinou, tu, 

kterou zaznamenal Eduard Grégr. 44 V létě 1854, o vakacích, se vydal 

pěšky, „po studentsku“ jako Mácha před dvěma desetiletími, do severní 

Itálie. 45 Na rubu domovského listu z 11. dubna toho roku, sloužícího za 

cestovní pas, jsou vyznačena a razítky ověřena místa, jimiž procházel 

a kde se musel hlásit. 46 Z nich tak můžeme sledovat jeho putování: 26. července 

byl v Linci, 1. srpna v Salcburku, kde se týden zdržel, než pokračoval 

přes Berchtesgaden do Gasteinu a dál do Brixenu (kde ještě pobýval Karel 

Havlíček), 19. srpna prošel Veronou, týden pak strávil v Benátkách, odkud 

se vydal na zpáteční cestu, při níž se zastavil 2. září v Terstu, přesně po 

čtrnácti dnech ve Vídni a konečně 30. září se vrátil do Prahy. (Bůhví zda 

Tyršův cestovní rozvrh mohl být ovlivněn Máchovým, jehož pouť vytyčily 

25

dosti shodné milníky. 47 ) Tyrše zajisté uspokojilo i to letmé nahlédnutí 

do Itálie, jejíž renesanční kulturu tak obdivoval, ale k jejímuž hlubšímu 

poznání dospěl až téměř po dvaceti letech. Z cesty, kterou podnikl roku 

1873 v doprovodu své ženy, ostatně pochází jediná vzpomínka na tuto 

studentskou prázdninovou pouť. Jejich vlak sjížděl právě k Terstu – a Tyrš 

si náhle z paměti vybavil, co se mu někde v těchto místech tenkrát přihodilo. 

„Plahočil jsem se v horku na vyprahlých cestách,“ vyprávěl paní 

Renátě, „když mi v ucho zalehl český hovor. Byl to hošík asi desetiletý, 

který si hrál s mladším, asi bratrem. – Bohuslave, Jaroslave, zalehlo mi 

k uchu, zas jednou český zvuk po tolika nedělích!“ 48 I dal se s nimi do 

hovoru a dozvěděl se, že jejich otec, inženýr Bedřich Schnirch, tady staví 

železniční trať, spojnici Terstu, největšího rakouského přístavu, s hlavním 

městem říše. 49 Staršího z chlapců, budoucího sochaře, který jednou 

tak výrazně poznamená vnější vzhled budovy Národního divadla, našel 

Tyrš po deseti letech mezi členy Sokola a navázal s ním trvalé přátelství, 

jemuž nebylo na závadu, že je od sebe dělil dosti značný věkový rozdíl. 

Svá studia na filozofické fakultě uzavřel vykonáním první rigorózní 

zkoušky 24. května 1855, 50 leč na druhou, tudíž na doktorát, nebylo zatím 

ani pomyšlení. Neměl z čeho žít – a kde by tedy vzal peníze na zkušební 

taxy Zatím ho nenapadlo nic lepšího než se živit tělocvikem. Nastoupil 

jako cvičitel do ústavu Ferdinanda Schmidta, odkud ale po dvou letech 

bůhvíproč odešel. Bylo mu pětadvacet, dědictví po strýcích, jak po letech 

prozradila Renáta Tyršová, „se bůhvíjak rozplynulo“ 51 a jemu nadešel čas 

hledání a nejistoty, čas hmotného nedostatku. Jako student snil o habilitaci 

z filozofie, jenomže zatím to nedotáhl ani k doktorátu. V létě toho 

roku se nakrátko ubytoval pod Křivoklátem, tam, kde pobýval už během 

studií, a za měsíčních nocí vycházel na stráň proti hradu. Jeho pozdější 

žena se ve vzpomínkách domýšlela, že „snad tam zanášel trpký stesk 

nad svými životními osudy, v době, kdy se octl takřka bez prostředků 

existenčních a bez ujasněného cíle životního, hledaje jedině útěchy v projevech 

básníků, v nichž nalézal odezvu svých bolestí“. 52 (Podle Zákrejse 

prostě jen chodil v noci lesem, aby se zbavil strachu. 53 ) V říjnu se obrátil 

na bratrance Nikolause Kirschbauma, kaplana u Svaté Trojice v Praze, 

německy psaným listem, jehož tón ladil do trpkého, leč studentsky rozmarného 

humoru. Nejprve mu vylíčil své trampoty: hostinskému i bytným 

dluží celkem 70 zlatých, postrádá teplý oděv i obuv a na hotovosti nemá 

ani 6 krejcarů, takže „svoboda a hlad jsou pro mne jednoznačné“. Potom 

26

se otázal, zda by ho bratrancova sestra Jenny nezaměstnala jako učitele 

fyziky na své škole („Kein Geschäft“), a nakonec požádal o peněžní výpomoc. 

54 Psaní nezůstalo bez odezvy. Bratranec poslal obratem 80 zlatých 

a Tyrš o něco později nastoupil do školy své sestřenice ve Vlašské ulici, 

nedaleko Schönbornského paláce. Ústav, který Jenny Kirschbaumová 

založila po návratu z ciziny v polovici padesátých let, vyhledávaly dívky 

z venkova ponejvíce pro angličtinu a franštinu. (Jako všechny dobře zřízené 

dívčí ústavy byl asi veden jako řádná industriální škola.) Sestával 

ze čtyř oddělení a v těch vyšších učil Tyrš nejméně do podzimu 1858 

a potom znovu v šedesátých letech dějepis, literaturu, dějiny výtvarného 

umění a fyziku, celkem devět hodin týdně. 

Snad již na podzim 1858, nejpozději však na počátku dalšího roku, se 

mu naskytla možnost přece jen vybřednout z nesnází. Od továrníka Eduarda 

Bartelmuse dostal nabídku místa učitele jeho starších synů v Novém 

Jáchymově, v malebné končině mezi Berounem a Křivoklátem. Okolí této 

vsi pod hustě zalesněnou Krušnou horou, odkud je krásná vyhlídka do 

kraje, bylo odedávna proslulé dolováním železné rudy. Fürstenbergové zde 

dali postavit železárny, domy a domky pro úřednictvo a dělníky; jméno 

obce Nový Jáchymov (Neu Joachimsthal), kterého se jí dostalo na počest 

lantkraběte Joachima Egona z tohoto rodu, se ustálilo po půli 19. století. 

To už v ní delší čas stála další továrna, jejíž zakladatel Eduard Bartelmus 

pocházel ze švédské rodiny, usazené zprvu v Německu a pak na 

Moravě. Sám začínal s lékárnou v Německém Brodě, odkud odešel jako 

chemik ve službách Salmů do Blanska, než se osamostatnil. Přál si totiž 

uplatnit svůj vynález bílého zdravotně nezávadného smaltu na železné 

nádobí, kterýžto objev si dal časem patentovat, a tak se dvěma bratry 

založil v Brně továrnu na smaltované zboží. Po letech ji přenechal svým 

společníkům a v roce 1839 zahájil vlastní výrobu v Novém Jáchymově. 

V čase, kdy tam přišel Tyrš, a ještě dobré desetiletí potom, byla továrna 

velmi úspěšná: žádané smaltované nádobí vyvážela do celého Rakouska. 

Eduard Bartelmus – jakož ostatně celá jeho rodina – prodělal pozoruhodný 

vývoj směrem k čechizaci, takže již na prahu šedesátých let náležel 

k hrstce významných podnikatelů hlásících se k českému národnímu 

hnutí. Češtinu přitom hodně komolil. V jakémsi rozhovoru ho František 

Ladislav Rieger vyzval, aby raději přešel do němčiny. „Ale vždyť já rád 

mluvím česky!“ bránil se továrník. 55 Na rozdíl od něj paní Vilemína, jeho 

žena, původem z brněnské měšťanské rodiny, ovládala stejně dobře obě 

zemské řeči. Platilo to i o jejich dětech, zejména o Pavle, později provdané 

Schmitzové z Auerbachu, hovořící dokonale česky, a Robertovi, strojnímu 

27

7. Eduard Bartelmus 

inženýru, který se oženil s Marií, sestrou Josefa Václava Friče, a k jehož 

blízkým přátelům náležel Riegrův zeť Václav Červinka. (Božena, jedna 

z dcer Roberta Bartelmuse, se stane manželkou svérázného slovenského 

architekta Dušana Jurkoviče.) 

A jak se vlastně Tyrš do Nového Jáchymova dostal K Bartelmusům ho 

nejspíš přivedl domácí učitel jejich dětí, jakýsi Štěpánek, s nímž se znal 

z Prahy; od Renáty Tyršové víme o něm pouze to, že byl „malý s dlouhým 

vousem“ a měl maturitu. 56 Josef Trůneček, zeť Roberta Bartelmuse, vyprávěl, 

že Tyrš přišel jednou za Štěpánkem do Nového Jáchymova a oběma 

manželům Bartelmusovým, k nimž byl uveden, se na první pohled tak 

zamlouval, že mu hned nabídli místo druhého vychovatele. Domněnka 

Renáty Tyršové, že Štěpánek, který neměl univerzitní vzdělání, na učení 

starších synů nestačil, 57 se zdá být rovněž opodstatněná. Sám Tyrš tak 

zásadní životní změnu odbyl ve vlastním curriculu vitae strohou větou: 

„Nemaje mimoto prostředků hmotných odebral jsem se co vychovatel do 

Jáchymova.“ 58 Nabídka mu umožnila vyhnout se výdělečnému povolání, 

jaké by ho neuspokojovalo, a ušetřila ho tísnivých starostí. Bartelmu- 

28

8. Vilemína Bartelmusová 

sovi si Tyrše vážili, i když ho vypláceli Štěpánkovým prostřednictvím; 

mezi oběma vychovateli tak občas propukaly neshody, ale vztah k rodině 

to nikterak neovlivnilo. Tyrš u ní působil – s přihlédnutím k výpovědi 

Pavly, nejstarší z dětí, v čase Tyršova příchodu už osmnáctileté – tři roky. 59 

Starší syny, Emila a Roberta, dovedl k maturitě, druhého ke vstupu na 

polytechniku. (O výchovu mladších, Ludvíka a Eduarda, se staral Štěpánek.) 

Vyučovacím jazykem mu byla někdy čeština, jindy němčina. Jejich 

výchovu založil prakticky, na harmonii tělesného a duševního rozvoje, jak 

to poznával u starých Řeků. Ke cvičením v kroužku „řecké gymnastiky“ 

na zdravém vzduchu zval i místní chlapce. Jen to mu vadilo, že při cvičení 

musel používat německé názvosloví, a pravděpodobně už tehdy hledal 

českou náhradu, k níž počal sbírat materiál, ponejvíce vyhledáváním 

vhodných výrazů v Jungmannově Slovníku z Fügnerovy knihovny; 60 

výpisky si pořizoval na rub losů z loterie ve prospěch Zdeňky Havlíčkové. 

U Bartelmusů citlivě vnímal ušlechtilé prostředí kultivované a nanejvýš 

pohostinné rodiny, zámožné, leč nelibující si v přepychu. Středem tu 

byla paní Vilemína, o hodně mladší než její muž, jemná a vzdělaná dáma, 

29

9. Z Tyršových výpisků a poznámek k dějinám a estetice výtvarného umění 

30

jejíž zásluhou vznikla v tomto venkovském domě malá academia platonica 

nebo cosi vzdáleně upomínajícího na francouzský salon 18. věku. 

Dostatek volného času umožňoval Tyršovi studovat, připravovat se na 

druhé rigorózum i věnovat se četbě oblíbených knih; vedle hudebního 

archivu, sloužícího především domácímu muzicírování, měl k volnému 

použití bohatou Bartelmusovu knihovnu. Do zvláštních sešitů, vedených 

i po návratu do Prahy, si německy, drobným kurentem, zapisoval 

poznámky ke studiu. Ty, které si pořizoval ještě v Novém Jáchymově, 

mu sloužily k přípravě na rigorózum a habilitaci či jako pomůcky při 

vyučování Bartelmusových synů. Asi z roku 1859 jsou poznámky s rozbory 

Shakespearových dramat; náčrt k rozpravě o Hamletovi, kterého 

snad zamýšlel přeložit, psal už česky, stejně jako část sešitu s nadpisem 

Výmětky, tedy výňatky, citáty. 61 Aby Bartelmusovi lépe porozuměli dílu 

Williama Shakespeara, kterého všichni, zvláště paní domu, obdivovali, 

vypracoval pro ně pojednání o historickém pozadí námětů jeho her; za tím 

účelem pročetl nejnovější Dějiny anglické literatury, ba i anglickou mluvnici. 

K narozeninám pana továrníka nacvičil pak s menšími hochy úryvek 

ze Snu noci svatojanské (zřejmě v poměrně čerstvém překladu Františka 

Douchy) a s úspěchem jej předvedli na scéně, důmyslně zkonstruované 

jistým důlním inženýrem. V literatuře ale nenašel trvalou zálibu, jakkoliv 

se učiteli a hudebnímu folkloristovi Čeňku Holasovi svěřil, že četl poezii, 

třebas Puškina a Lermontova, i prózu a v mládí se pokoušel psát nějaké 

povídky; podle téhož svědka se později nepříznivě vyjádřil o Nerudových 

Písních kosmických a ještě více o Zolově díle. 62 

Šíři jeho zájmů dokládají další dochované sešity vlastních poznámek 

a výpisků. Všechny jsou psány německy, rukopisem, který se zhruba 

ustálil už ve studentských letech, ale nesl zřejmé stopy jeho zdravotního 

stavu v podobě „velice rychlého, poněkud nervózně trhaného“ písma. 63 

Dva věnoval logice, jeden, z roku 1858, indické kultuře, několik matematice 

(z nichž ten, který datoval 1859, pochází zcela jistě z Nového Jáchymova); 

sešity s historickou tematikou jsou opatřeny podpisem Tirsch. 

„Výroky největších básníkův a myslitelův“ ukládal od roku 1856, tudíž 

ještě před odjezdem z Prahy, do sbírky, vedené soustavně pouze v prvních 

pěti letech; po vzniku Sokola o ni ztrácel zájem, až ji v roce 1869 

uzavřel. Zahrnuje výpisky z četby Goetha, Bacona, Danta, Puškina, Lermontova, 

Heina, Byrona, Eddy, Kanta, Lessinga, Helvétia, Buckla, ale 

také antických klasiků Homéra, Aristotela, Hérodota, Sofokla, Aischyla, 

Horatia či jiných autorů. Plné dvě třetiny velkého množství výpisků z let 

1860 –1862, kdy Tyršův zájem ovládl Shakespeare, jsou citáty z jeho 

31

dramat. První české, z Kolárových a Bendlových překladů Shakespeara 

a Puškina, se objevily v roce 1861, ostatní jsou v němčině nebo v originále, 

jako Dante či Pýthagorás. Sbírka, rozdělená do oddílů Život, Lidé, 

Ženy, Nezměnitelnost povahy, Láska a Svoboda vůle, je dosti přesnou 

výpovědí o Tyršově duchovním ustrojení. Do většiny výpisků se otiskl 

„temný hlas pesimismu“, utvrzující ho v malismu, názoru, že „zlo ve veliké 

míře převládá“. Příznačný je hned první, z Voltaira, datovaný 15. července 

1856 (a uváděný zde v překladu): „Štěstí je jen sen – skutečnost je však 

bolest; cítím to už 80 let. Nevidím jiné pomoci než se vzdáti a říci si, že 

se mouchy proto líhnou, aby se stávaly kořistí pavouků, a lidé proto se 

rodí, aby je bolesti sžíraly.“ V citátech o ženách a lásce z let 1860 –1862 

se zase zrcadlí „škarohlídské“ nazírání Schopenhauerovo. 64 

V českém vzdělaneckém prostředí ojedinělý, jakkoliv poněkud rozporný 

zájem o myšlení německého filozofa projevil Tyrš spolu s Františkem Čuprem, 

prvním, kdo na pražské univerzitě přednášel filozofii česky. Marné 

byly dohady o tom, kdo mu tohoto myslitele, pro nějž byl svět dílem vůle 

a představy, objevil. 65 Potřeboval však Tyrš vůbec někoho, kdo by mu 

Schopenhauera přiblížil Vždyť byl tak blízký jeho vlastnímu založení: co 

musel prožít v dětství – setkání se smrtí otcovou, matčinou, dvou sestřiček 

a dvou strýců –, promítalo se mu do životního pocitu bolesti a nesmyslnosti. 

Slabý mladík jej mohl překonat pouze vůlí. Jak by se neztotožnil 

s tím, kdo ji měl za podstatu světa Stejně jako příteli Eduardu Novotnému 

vyhovoval Tyršovi i Schopenhauerův opoziční postoj vůči filozofům 

z německých univerzit, tak jak jej vyčetl z předmluvy k druhému vydání 

jeho spisu Welt als Wille und Vorstellung, 66 který obdržel darem od rodiny 

Bartelmusovy. V Novém Jáchymově překvapivě zjistil, že Schopenhauerovo 

dílo zaujalo i paní domu. Sotva by se odvážil podezírat ji z toho, že 

byla jen poplatná módě, a tak se účastnil debat, které z jejího podnětu 

vedli v „literárním a filozofickém“ salonu, zavedeném u Bartelmusů po 

jeho příchodu. 

Tyršovo zaujetí Schopenhauerem bylo spíše jen dočasné. První citát 

si z něj vypsal 12. října 1857, po dokončení pokusu o historický úvod do 

jeho myšlení: „Vel credere, vel philosophari,“ 67 buď věřit, nebo filozofovat. 

Sotva se však tehdy řídil tím, co prý žádal sám filozof – totiž aby jeho 

díla byla čtena dvakrát, prvně v podrobnostech, podruhé vcelku. Vždyť si 

z jeho knih pořídil jen málo výpisků. Studie s názvem Historische Einleitung 

in die Philosophie A. Schopenhauers, podepsaná Dr. Friedrich Tyrš, 

zůstala v rukopise. 68 V původní verzi z roku 1860, v níž se obracel přímo 

k Robertu Bartelmusovi, chtěl zpřístupnit filozofovy myšlenky především 

32

10. Friedrich 

Tirsch, 

Historische 

Einleitung 

in die Philosophie 

A. Schopenhauers 

svým dospívajícím žákům, druhou dokončil na konci března 1864, jak 

si vybavil z paměti přítel František Zákrejs. 69 Snad od počátku zamýšlel 

přeložit ji do češtiny, ale učinil tak až roku 1871 a o pár let později 

ji Zákrejsovi nabídl ke knižnímu vydání, k němuž bůhvíproč nedošlo; 

Jaroslav Ludvíkovský měl českou verzi za ztracenou. 70 Míru Tyršovy 

kritičnosti dovoluje posoudit pozdější psaní Zákrejsovi: „Vysokou cenu 

filozofie Schopenhauerovy vždy s myslí skromnou a vděčnou uznávaje, 

nejsem přec nikterak slepým nohsledem jeho a myslím napořád, žeť 

zásluha jeho záleží ještě více v problémech nových, jež filozofii postavil, 

než v oněch, jež on sám rozřešil. Nejedná se mi tedy o to, aby soustava 

jeho v těch neb oněch kruzích k výhradné platnosti přišla, než jediné 

33

o to mi běží, aby vedle jiných též ona náležitě se povznesla a co oživující 

ferment působila.“ 71 

Pravda, Tyrš nikdy neřadil Schopenhauera do souhvězdí největších 

zjevů dějin filozofie. Ostatně připouštěl, že v oblibě filozofie pesimismu 

je hodně módního. Jeho kritický přístup záležel v tom, že zbavoval vůli 

mystického oparu a činil z ní princip životní aktivity; byla mu tedy vůlí 

k životu. Z bludného kruhu nazírání na člověka jako na nedostatkovou 

bytost, kompenzující svou původní chudou vybavenost vytvářením vlastního 

světa, se pokoušel uniknout dvěma směry – jednak k sokolství, jednak 

(podoben Nietzschemu) k umění. Ukazatelem cesty mu bylo antické 

Řecko: v jeho uměleckém optimismu a ve způsobilosti ovládnout tělo, 

kterou nejprůkazněji demonstrovaly olympijské hry, shledával nástroj, 

s jehož pomocí pěstoval vlastní vůli k činu. 72 Nechtěl však také výchovou 

těla a vůle k zdatnosti doplnit a ucelit českou „národotvorbu“, stavějící 

dosud na rozumovém vzdělání a citovém zušlechťování 

A přece navzdory tomu, že pro svůj zájem o filozofii dějin přejal leccos 

od Hegela a ještě více od Karla Christiana Friedricha Krauseho, filozofa 

širokého rozhledu po literatuře a výtvarném umění (zesnulého shodou 

okolností v roce Tyršova narození), zůstal náchylný sdílet Schopenhauerovo 

tragické vidění světa a lidského údělu. A pokud si k svému někdejšímu 

guru, kterého měl společného s Nietzschem, vytvořil jistý odstup, 

rozhodně nešel tak daleko jako Masaryk, jemuž byl Schopenhauerův 

pesimismus neupřímný, neboť vyvěral nikoliv ze zoufalství, ale ze zlosti 

a zloby. Nietzsche se podle Josefa Ludvíka Fischera od svého prvního 

učitele oddělil tragickým optimismem, zatímco Tyrš svůj pesimismus 

nikdy vnitřně nepřekonal a pouze jej přehlušoval svou neklidnou aktivitou, 

živenou nacionalismem. 73 Ostatně intenzivně prožívané schopenhauerovství 

náleželo k východiskům novoromantismu umělecké generace 

sedmdesátých let, za jejíhož mluvčího bývá považován právě Tyrš. 

Výmluvné svědectví zanechaly ve vzájemné korespondenci dvě spisovatelky, 

které ho dobře znaly, Sofie Podlipská a Eliška Krásnohorská. 

Zvláště druhá, mladší, s ním ráda rozmlouvala; co od něj vyslechla, měla 

vždy za podnětné, neboť ji nutilo k přemýšlení. Pouze jeho pesimismus 

nesdílela. Jak psala Podlipské, v duchu se s ním pak hádala, „a toť se 

rozumí, že jsem nechala sebe konečně vyjít co vítěze z boje toho! Řekla 

jsem mu, že pesimismus jest udeření v tvář veškerých dějin člověčenstva. 

Či ne Či jsme nepostoupili A nepostoupí naši potomci tak daleko, že se 

budou našemu barbarství divit, jako my se divíme lidožroutům Řekla 

jsem mu, že kdyby svět dnes nebo zítra měl se rozpadnout, pesimismus 

34

yl by v plném právu; poněvadž ale bude trvat ještě několik tisíc let, že 

je v něm pesimismus aspoň tak nemístný jako nejsvrchovanější optimismus. 

[…] Já nevěřím v nemožnosti, ale víru v nejlepší možnost si vzíti 

nedám.“ 74 Podlipská si obsah tohoto psaní nenechala pro sebe, pověděla 

o něm Tyršovi a rozmluvu s ním pak tlumočila Krásnohorské v dopise, 

v němž vystupoval Tyrš jako „pesimista“. Eliška je tedy optimistka ptal 

prý se, a když mu vyložila její názor, trval na tom, že neodpovídá skutečnosti. 

„Vesměs je člověk zlý a sobecký a zůstane navěky,“ řekl mezi jiným. 

Ona namítala, že pokrok je obecný. Nesouhlasil: „Ano, my jsme dál, my 

pokračujeme. Ale považte si, kam nás to povede Sociální otázka hýbe 

se, je za dveřmi, přijde čas, kdy nebude chtít nikdo těžkou práci, jindy 

otrokům příslušící, konati. Nenastanou pak obraty takové, že zahyne 

všecko vzdělání“ Debata pokračovala. Tyrš poukazoval na hrozbu přelidnění. 

Proti tomu nenašla Podlipská argument. Jediné, v čem se shodli – 

že války v budoucnu přestanou. 75 (Na to, co přinese dvacáté století, byl 

i Tyršův pesimismus krátký!) Buď jak buď, je dostatek důvodů litovat, že 

z knižního vydání jediné jeho studie o Arthuru Schopenhauerovi bůhvíproč 

sešlo. Nebýt toho, právem by mu – vedle Františka Čupra – náleželo 

prvenství ve výkladu Schopenhauerova učení pro české vzdělance. 

Když se profesor Jan Evangelista Purkyně vrátil v dubnu 1850 

z Vratislavi natrvalo do Prahy, zřídil v druhém patře domu ve Spálené 

ulici 74 fyziologický ústav, druhý na světě, po pařížském. 76 Ve společné 

domácnosti s ním žilo několik „adoptovaných synů“, studentů a sirotků, 

z nichž vedle Ladislava Čelakovského, básníkova syna, kterého se ujal 

po otcově smrti, bývá jmenován oblíbený žák a soukromý asistent Julius 

von Sachs. Právě za ním, svým vrstevníkem, přivedl Tyrše zájem o přírodní 

vědy. Od kdy ho v Purkyňově ústavu navštěvoval, nevíme, snad již 

od toho času, kdy ukončil univerzitní studia; jisté je pouze to, že se v létě 

1857 znali, jak dokládají Zákrejsovy vzpomínky. 77 Rok nato se Sachs 

stal docentem fyziologie rostlin na filozofické fakultě pražské univerzity, 

po dvou semestrech odešel na lesnickou akademii v saském Tharandtu 

a později proslul jako vyhlášený profesor svého oboru na univerzitách 

ve Freiburgu a Würzburgu. Potom co Tyrš odjel do Nového Jáchymova 

a Sachs opustil Prahu, si vyměnili několik německy psaných listů. 78 

Měli k sobě blízko nejen věkem, ale též duševním naladěním i zájmem 

o přírodní vědy a filozofii. Pravé přátelství mezi nimi asi nevzniklo, ale 

sdíleli některé filozofické názory a Sachs, trpící hmotným nedostatkem 

35

(kteroužto mrzutost se pokoušel zahnat humorem) a snad ještě více 

jakýmsi milostným zklamáním, měl porozumění pro chmurný životní 

náhled vlastní Tyršovi. 

Životopisci připomínají Julia Sachse jako toho, kdo Tyrše seznámil 

s Darwinovou teorií. Zákrejsovy Upomínky obsahují jedinou zmínku, 

a sice v postskriptu psaní z 27. července 1860, v němž se Sachs Tyrše 

ptal, zda už zná Darwinův spis On the origin of species. 79 (K tomu Zákrejs 

připojil poznámku: „Darwin! Červánky netušených myšlenkových převratů 

objevily se na povyjasněném světovém obzoru…“ 80 ) Otázku, kdy Tyrš 

četl Darwinovo převratné dílo, jehož první dvě vydání vyšla v Londýně 

na zlomu let 1859 a 1860, zodpovědět neumíme. Jisté je pouze to, že se 

s Darwinovou naukou seznámil mnohem dříve, než o ní v sedmdesátých 

letech zpravovali českou veřejnost Josef Durdík a Ladislav Čelakovský, 81 

a dávno předtím, než byly ke konci dalšího desetiletí otištěny první Darwinovy 

drobnější práce v českém překladu. Heslo Darwin napsal ovšem 

Jakub Malý již roku 1862 pro druhý díl Riegrova Slovníku naučného. 82 

Tyrš ovšem nebyl sám, komu se darwinismus stal jedním z prvotních 

východisek filozofického nazírání. Příznivé podmínky pro jeho přijetí 

vytvořila herbartovská filozofie, která převážně vytyčovala meze českého 

(a rakouského) myšlení od čtyřicátých do osmdesátých let 19. věku 

a jejímuž vlivu byl Tyrš vystaven prostřednictvím svého učitele Roberta 

Zimmermanna. Uvádí se, že se o Darwina vážně zajímala většina českých 

filozofů a pro tři hlavní osobnosti, Gustava Adolfa Lindnera, Josefa 

Durdíka a Miroslava Tyrše, navíc generačně blízké (narozené mezi lety 

1827–1837), bylo jeho převratné učení velmi podněcující. 83 Tyrš se pokusil 

o jeho sociologickou aplikaci na život lidstva, a tudíž i národů, vlastního 

především. Nejvýstižněji tak učinil ve své zásadní programové stati Náš 

úkol, směr a cíl z roku 1871 (se kterou se čtenář seznámí v další kapitole): 

„Veškeré dějiny jak tvorstva vůbec, tak lidstva zvláště jsou věčný boj 

o ,bytí a trvání‘, v němž podlehne a vyhyne, co k životu nadál je neschopno 

a celku závadno […]. Tak zní ten zákon povšechný, jejž věk náš objevil 

a jasně pojmenoval a který čím dál tím zřejměji se všeobecně platným 

býti ukázal; zákon neúprosný jak každý jiný, jenž v přírodě, a co totéž je, 

v dějinách vládne; zákon, jejž ani modlitbami, ani slovy sebeklamnými, 

ba ani pouhým právem zděděným zažehnati nelze.“ 84 

Podle mínění sociologa Emanuela Chalupného se Tyrš oproti Jungmannovi, 

Havlíčkovi a Palackému, kladoucím důraz na boj Čechů s Němci, 

naučil z Darwinova zakladatelského díla považovat boj za jev nejenom 

poznamenávající styk mezi národy, nýbrž pronikající veškerým životem, 

36

i soukromým. Proto se nad projevy tohoto boje nepozastavoval jako nad 

absolutním zlem, jen z nich vyvodil, že je zapotřebí se v sokolské (a vůbec 

v národní) činnosti podle této skutečnosti zařídit. Chalupný navíc ještě 

podtrhl, že Tyrš spojil Darwinovo učení s mravními ideály římského práva 

i křesťanství a odvážil se tak dříve než jiný myslitel aplikovat nejnovější 

a nejmodernější Spencerovu a Darwinovu vývojovou teorii na praktický 

program národní emancipace. 85 Ne nadarmo čteme v sociologově studii 

i jméno Herberta Spencera, v jehož vědeckém díle – svou Teorii vývoje 

vydal sedm let před Darwinovým Původem druhů – měl obecný zákon 

vývoje stejnou platnost pro přírodu jako pro lidskou společnost. Na to, 

že jeho všelék, slovy Darwinovy biografky „přežití nejzdatnějších“, 86 bude 

účinný též pro Čechy, spoléhal přece i Tyrš. Silný vliv této nauky na jeho 

myšlení přiznává i Karel Stibral, autor studie o estetických názorech 

britského vědce. 87 Posouvá jej však na pozdější dobu. Tyrš sice o Původu 

druhů zvěděl dosti brzy, rok po vydání, jenomže tehdy ho mnohem víc 

přitahoval Schopenhauer. Až zhruba po deseti letech, při promýšlení 

již zmíněné programové stati Náš úkol, směr a cíl, mu došlo, že zatímco 

Schopenhauerova filozofie vede k odvratu od praxe, Darwinova teorie 

k ní vybízí. A tak se mu Darwinův „boj v přírodě“ pojednou zjevil jako 

zdroj zdokonalování, pokroku a vývoje, v pojetí blízkém nejvýznačnějšímu 

představiteli darwinismu v Čechách, Gustavu Adolfu Lindnerovi, podle 

něhož zákon zachování lepšího a silnějšího v boji o život je přírodovědeckým 

vyjádřením ideje dokonalosti. Uplatnění na společnost, nemající 

ovšem s neblaze proslulou doktrínou sociálního darwinismu pranic společného, 

vedlo Tyrše k sociologickému optimismu. Vždyť i historik umění 

Rostislav Švácha poukazuje na jeho snahu vyložit Darwinovy vývojové 

zákony jako řecký agón, přátelské závodění, a dokládá ji citátem z Tyršovy 

předmluvy k habilitačnímu spisu o tom, že „veškerý pokrok ze závodivosti 

boje vychází a jím podmíněn jest“. 88 

Na prahu druhé polovice 19. století, kdy Tyrš vstupoval do věku zrání, 

byl už romantismus mrtev, třebaže mu jeho prvky zůstávaly pod kůží 

do posledních let. Ve veřejném životě i ve filozofii se dostávali ke slovu, 

jak psal historik Karel Stloukal v pozoruhodném eseji k stému výročí 

Tyršova narození, „chladní počtáři, místo nadšení přichází střízlivost, 

zklamání učí skepsi, ale burcuje zároveň k nové práci. Comte, Schopenhauer 

a Darwin stávají se vůdčími duchy světa, rozum opět se hlásí 

o právo rozhodčí.“ Tyrš prošel krizí skepse a romantismus, v němž vlastně 

kořenilo jeho myšlení, se mu přetvořil v „činorodý realismus“. Všechno, 

co tvořilo duchovní náplň doby, se u něj slilo v plodné syntéze: Darwinův 

37

evolucionismus, Comtův a Tainův pozitivismus stejně jako dojmy z italských 

a slovanských zápasů o národní svobodu. To vše, hluboce zažité, 

aplikoval na české poměry. 89 

V Tyršově curriculu vitae čteme, že si rigoróza (ale spíše už jen 

druhé) „dle možnosti odbyl“ z Nového Jáchymova, a 27. července 1860 

byl v Karolinu promován na doktora filozofie. 90 (Doktora „libomudrctví“ 

v podání jednoho z životopisců, pozdního jazykového puristy. 91 ) Nastal 

čas proměnit ve skutek, o čem už dávno snil. Jedním z těch, komu se na 

zlomu padesátých a šedesátých let svěřil s přáním habilitovat se na své 

alma mater, byl Eduard Novotný, odnedávna klasický filolog a češtinář 

na témž (malostranském) ústavu, kde oba před lety studovali, pozdější 

člen profesorského sboru Akademického gymnázia a spolupracovník 

Riegrova Slovníku naučného. Seznámil je nejspíš Štěpánek, někdejší 

spolužák Novotného a pak první učitel Bartelmusových synů. Tyrš si 

s Novotným, asi o půl roku mladším, vyměnil několik listů, v nichž si po 

roce už tykali a přešli od němčiny k češtině; časem však jejich přátelství 

ochladlo. „Že se hodláš u nás habilitovat,“ psal Novotný v únoru 1861 již 

česky, „mne překvapilo a potěšilo. […] Pověst o Tvé habilitaci rozšiřuji, 

seč jsem, a divím se, že se listy o tom ještě nezmínily.“ 92 Jeho otázku, 

zda zveřejní program svých přednášek, zodpověděl Tyrš v následující 

odpovědi: „Co se programu týče, o kterém se Štěpánek zmínil, nikdy mi 

na umě nebylo, bych něco tomu podobného v novinách uveřejnil. Toliko 

zásady, podle kterých se ve svých čteních o filozofii spravovati hodlám, 

chtěl jsem v úvodní přednášce v krátkosti naznačiti a pak obšírněji i tiskem 

vydati.“ Obšírný dopis dává vzácně nahlédnout do tehdejšího stavu 

Tyršovy mysli. Chystané „univerzitní čtení“, jemuž s ohledem na české 

poměry přisuzoval výchovný význam, chtěl prvotně založit na výkladu 

dějin filozofie, potom jednotlivých oborů (teorie poznání, přírodní filozofie, 

etiky, právní filozofie) a konečně filozofických soustav, zejména novověkých. 

Přitom odmítal podílet se na tom, aby pražským studentům byla 

vnucována jediná, tedy Herbartova soustava. Pouze „historicky-kritický 

způsob“ výkladu mohl vést posluchače k všestrannému filozofickému 

myšlení a k světovému rozhledu. „Nikoliv o zavedení té neb oné školské 

filozofie, jen o duševní znak filozofování samého nám se jednati může,“ 

zněla jeho maxima. K ní navíc připojil velmi odvážnou formulaci základního 

předpokladu umožňujícího vybřednout z nízké úrovně filozofického 

myšlení v Čechách, předpokladu v daných poměrech sotva uskutečnitel- 

38

11. Promoční 

oznámení, 1860 

ného: vždyť „mohou-li i jiné vědy pod útiskem politickým jaksi živořiti, 

filozofii bez svobody se obejíti nelze“. 93 

O dva týdny později sděloval Eduard Novotný do Nového Jáchymova 

závažnou zprávu: Robert Zimmermann se chystá k odchodu z Prahy 

(ještě v témž roce se vskutku stal profesorem vídeňské univerzity) a svým 

nástupcem chce mít opět herbartovce, „panoše svého a nohsleda“ Josefa 

Dasticha. Naléhavě proto Tyršovi radil, aby co nejrychleji podal žádost 

o habilitaci, nejlépe v oboru obecné filozofie; postačí prý, jestliže k ní 

přiloží náčrt logiky, tehdy v Čechách zanedbáváné. Nezkušenému příteli 

ještě vypsal postup: bude pozván ke kolokviu před profesorským sborem, 

který mu určí téma veřejné přednášky. To všechno musí proběhnout tak, 

aby se habilitační řízení uskutečnilo do konce semestru a on mohl zahájit 

čtení už od počátku dalšího akademického roku. 94 

V tom, co lze pokládat za jakési „programové směrnice“ budoucího 

univerzitního působení, tak jak si je Tyrš vytyčil v listu Eduardu Novotnému, 

dozrával kritický duch, bystře dohlédající k oné mezi, za kterou 

už Češi nevystačí s pouhým národním uvědoměním, nýbrž jim bude 

zapotřebí samostatného svébytného myšlení. Na univerzitu se však nedostal. 

Profesorský sbor, s vlivnou podporou Roberta Zimmermanna, udělil 

venia docendi Josefu Dastichovi, tomu, který Tyrše předešel už jednou, 

ještě na studiích, pojednáním o Senekovi. Trvalo ještě skoro dvě desetiletí, 

než se mu akademická půda otevřela. Proč se to dlouho nedařilo, 

přičítal jeden z jeho spolupracovníků (skrytý v anonymitě) „otevřené, 

pevné povaze mladého učence, kterýž přesvědčení své zapírat neuměl 

a o přízeň samozvaných autorů ucházet se nedovedl“. 95 V psaní ze září 

39

1861 se už Novotný nezmiňoval o habilitaci, ale o nejmenované knize, 

kterou Tyrš údajně chystal. Od Renáty Tyršové víme, že ke konci pobytu 

v Novém Jáchymově pracoval na jakési učebnici, prvním větším spisu, 

snad zamýšleném jako habilitační, který měl zahrnout logiku i noetiku. 

Kromě německé verze – možná právě ji doporučoval Novotný přiložit 

k žádosti o habilitaci – se zachovaly též dva české náčrty, velmi kusé. 96 

Značilo to tedy, že tento spis nedokončil, stejně jako někdejší pojednání, 

původně určené do studentské soutěže. Podle Jandáska, který torzo prostudoval, 

v něm kladl příznačný důraz na zkušenost a klonil se tak spíše 

k anglické než kontinentální filozofii, převážně racionalistické. (Tomu také 

odpovídalo, že na svém knihkupeckém účtu z roku 1864 měl z filozofů 

jen Huma a Locka. 97 ) Empirismus přijímal už tehdy jako vlastní metodu, 

zároveň bližší české mentalitě. 

Pobyt v Novém Jáchymově představoval pro mladého muže, který 

teprve nedávno opustil univerzitní posluchárny, cosi jako pokračování 

studia. Sám se po letech vyznával své ženě, jak je tomu v jistém smyslu 

samotářskému životu vděčný za mnohé, co mohl později ve svém působení 

uplatnit: „Uzrál jsem tam duševně a hojnou četbou – i tím Shakespearem, 

i tím Schopenhauerem jsem zbystřil svou soudnost a prohloubil 

svůj obzor duševní. Vždyť nebylo tehda, za tuhého absolutismu, takřka 

ruchu duševního; ti, kteří pak vynikli v naší literatuře – Neruda, Hálek, 

Světlá a jiní –, se teprve připravovali k rozletu. Těm v podstatě malým 

poměrům jsem v Jáchymově ušel. Cítil jsem, že nám bude třeba lidí všestranně 

vzdělaných, až bohdá ruch národní se rozvine, a o ten široký 

rozhled v říši duchů jsem se přičiňoval.“ 98 Eduard Grégr, jeden z prvních 

přátel, jemuž se Tyrš mohl svěřit s ještě čerstvými zážitky z tohoto tuskula, 

ani v nejmenším nepochyboval o tom, že tamější prostředí, k němuž 

neodmyslitelně náležela i okolní krajina, „musilo působiti prospěšně 

a příjemně na mysl ideálního jinocha“. 99 Není asi nadsázkou povědět, že 

zde prožil svá nejkrásnější léta, v nichž se mu dostalo vnitřního klidu, 

jakého už nikdy nenabyl. 

Čas od času provázel Bartelmusovy k Macháčkovům, obývajícím 

už pár let „vlídný bílý zámeček“ (jak se jevil Renátě Fügnerové) v Králově 

Dvoře. V ryze české rodině vstupoval jakoby do nového světa. Josef Macháček, 

statný muž s výraznou krásnou hlavou, zdobenou černým plnovousem, 

byl nájemcem velkostatku, majitelem několika hospodářských dvorů 

a hlavně jedním z prvních českých cukrovarníků; v cukrovaru ve Zdicích 

40

krátce zaměstnával Josefa Němce, spisovatelčina manžela. Ještě za Tyršova 

pobytu v Novém Jáchymově, v červnu 1860, se Macháček zúčastnil 

utajované mise, při které Rieger předal panovníkovi ve vídeňském Schönbrunnu 

memorandum dvanácti, nárys programu české občanské politiky 

v podobě žádosti o povolení politického deníku. Paní domu, štíhlá dáma 

jemných pravidelných rysů, dávala stejně jako její muž horlivě najevo své 

národní cítění. Z jejich mnoha dětí poutala pozornost dvojčata Rézinka 

a Márinka, v čase, kdy je Tyrš poznal, asi třináctiletá. (Do první z nich se 

později zamiloval Jan Neruda, ale ona v osmnácti zemřela; na její pohřeb 

se dostavili Fügner a Tyrš se sokoly.) Nejvzácnějšími hosty v Králově Dvoře 

bývali Macháčkův přítel a vrstevník František Ladislav Rieger se svým 

tchánem Františkem Palackým, František Brauner, Karel Sladkovský, ale 

též Jan Neruda nebo Adolf Heyduk. Tyrš se tu spřátelil s Josefem Barákem, 

o rok mladším radikálním publicistou, redaktorem almanachu Máj 

z roku 1858. Při jedné návštěvě Králova Dvora debatoval dlouho do noci 

s Josefem Sklenářem, bratrem paní domu, pozdějším manželem slavné 

herečky, miláčka pražského obecenstva. „Sklenář horoval pro práci na poli 

veřejnosti,“ vyprávěl po čase, „já mu namítal, že jen z těch činitelů vůdčích 

nám vzejde prospěch, kdož přinesou s sebou zralost a rozhled duševní.“ 100 

Vskutku osudové setkání se však událo jinde, nedaleko vsi Svaté, 

v myslivně, kde se říkalo Na Králi (nebo také U Krále), památné tím, že 

z ní pocházela matka Josefa Jungmanna, rodáka z blízkých Hudlic. Sem, 

k rodině fürstenberského lesníka Karla Nittingera, jezdíval na letní byt 

Jindřich Fügner se svou ženou Kateřinou a dcerkou Renátkou. Prvně tu 

byli pravděpodobně roku 1858, záhy potom, co si pan lesní přivedl do 

myslivny novomanželku Fanynku, u jejíchž rodičů na Křivoklátu trávili 

Fügnerovi předchozí léta. Nittinger byl dosti vzdělaný, odebíral české 

knihy. Ale i jeho žena, bůhví zda vlivem jakéhosi genia loci těchto končin, 

si zakládala na pěkné češtině. Renáta Tyršová dávala k dobru historku, 

jak paní Fanynka chtěla počeštit slovo kanape: protože se na něm hoví, 

vymyslela hovník, a zbytečně se pak divila, proč se děti, nejvíce kluci, 

smějí a rády na to zavádějí řeč. 101 Jindřich Fügner, pobývající v myslivně 

Na Králi, jen když mu to dovolila práce, radil někdy v létě 1860 své ženě, 

aby s dcerkou navštívily Bartelmusovy v Novém Jáchymově a mluvily 

s nimi jen česky. 102 Z obou domácích učitelů tam šestiletou Renátku více 

zaujal ten, který se jednou stane jejím učitelem a s nímž dokonce spojí svůj 

život. „Prohlížela jsem si ho důkladně,“ vzpomínala po letech, „nejen proto, 

že mi byl divný jeho vous, kozí bradka, kterou jsem u žádného z našich 

známých neviděla, ale též proto, že mi slečna Pavla při procházce kolem 

41

obytného domu na můj dotaz, k čemu slouží ta divná lešení, vysvětlila, že 

je to nářadí, na němž pan Tyrš s hochy ,turnuje‘. Toužebně bych si přála 

vidět to ,turnování‘, o kterém jsem do té doby nic neslyšela.“ 103 

Když se Tyrš zanedlouho vydal se svými chovanci k lesnímu Nittingerovi 

do myslivny Na Králi, netušil, jaký životně důležitý okamžik ho 

čeká: ponejprv stiskl ruku Jindřichu Fügnerovi, který tam právě přijel za 

svou rodinou. Osmatřicetiletému řediteli pražské filiálky terstské pojišťovny 

Nuova società di assicurazione nebylo jméno příchozího cizí. Eduard 

Novotný, jeho učitel češtiny, mu před časem pověděl o svém příteli, 

kandidátu filozofie Tyršovi, a zmínil se i o tom, jak je nešťastný z toho, 

že v univerzitní knihovně nenašel některé potřebné spisy a nemá na to, 

aby si je koupil. Při jedné z dalších návštěv v myslivně ho proto Fügner 

pozval do pražského bytu, aby mu předvedl svou bohatou knihovnu. 

Oba muži, třebaže je dělilo deset let, o něž byl Tyrš mladší, si okamžitě 

padli do oka, zárodek přátelské vazby, zpevňující se zejména po Tyršově 

návratu do Prahy. „Jakmile jsem se s Tebou seznámil,“ vyznával se mu 

později Fügner, „ucházel jsem se o Tvé přátelství, doufal jsem sebe poctít, 

hledě se státi přátelství Tvého hodným. Nemohl-li bych Tvým přítelem 

být, byl bych raději Tvým nepřítelem na smrt, vše to raději než Tobě být 

lhostejným.“ 104 Tyrš, který mu byl nejspíš blízký i základním rysem své 

povahy, a možná víc, než si sám Fügner uvědomoval, měl staršího přítele 

za neobyčejného člověka, zajisté i proto, že v něm shledával představitele 

toho nejlepšího, čím se vyznačovalo evropské liberální měšťanstvo. 

Stále častěji se pak setkávali v Novém Jáchymově nebo Na Králi, odkud 

podnikali společné vycházky, třebas do Hudlic. První návštěvu „pana 

vychovatele od Bartelmusů“ v pražském bytě v Mariánské (dnešní Opletalově) 

ulici, kam se toho roku Fügnerovi přestěhovali – dům stál nedaleko 

hradeb, proti tesařské ohradě Zeyerových –, zaznamenala Renáta 

k 6. září 1860. 105 Její matka, paní Kateřina, mu po svém zvyku předložila 

knihu hostů a on se do ní zapsal jako Tirsch. Knihy, ponejvíce filozofická 

díla, si vypůjčoval sám, nebo mu je vozil či posílal Eduard Novotný, který 

k jedné zásilce do Nového Jáchymova z počátku příštího roku připojil: 

„Od pana Fügnera je Feuerbach; nabízí ti svoji knihovnu k neobmezenému 

užití.“ 106 A v přítelově knihovně bylo co obdivovat: filozofickou literaturu 

od Platóna po Schopenhauera, německá a francouzská historická díla 

stejně jako přírodovědná, poezii, sebrané spisy Waltera Scotta, Voltaira, 

Goetha, Schillera, Danta, Petrarky, Ariosta v originálech, Puškina, Lermontova, 

Calderóna, Corneille, Racina, Molièra dílem v originále, dílem 

v němčině, řecké a římské klasiky v německém překladu. Někdy zůstal 

42

na večeři, která se podávala u dlouhého stolu v pokoji s jedním oknem, 

právě v tom, kde měl Fügner svou knihovnu. Po jídle stávali oba muži 

před vysokými skříněmi, zcela zaplněnými knihami, a rozmlouvali 

o světových básnících, jejichž sošky zdobily horní římsy čtyř knihovních 

skříní. Fügner byl spokojen, že má zase někoho, s kým si rozumí. Renáta 

Tyršová tlumočila matčiny vzpomínky na to, s jakou radostí vítal otec 

Tyršovy návštěvy; jejich rozmluvy mu připomínaly dobu, kdy si vyměňoval 

názory na literaturu se Springerem a rozšiřoval si tak duševní obzor. 107 

Tyrš oceňoval Fügnerův úsudek o básnících, jeho smysl pro vtip a humor 

u Shakespeara, Voltaira nebo Heina i to, s jakou zálibou četl Schopenhauera 

a citoval z něho, třebaže se s jeho filozofií plně neztotožňoval. 108 

Co pro něj tyto návštěvy značily, s tím se později svěřil Renátě, ještě než 

se stala jeho ženou: „Neznal jsem Vás téměř, když jsem k Vám docházet 

započal – u Vás jsem obživoval, u Vás jsem se šlechtil […].“ 109 

Ještě v něčem měli k sobě oba muži blízko: byli původem Němci, jak 

bychom řekli dnes. 110 Jenomže tehdy, zhruba do polovice století, se to 

nahlíželo jinak. Žil-li někdo v českých zemích, nepovažovalo se vždy za 

důležité zjišťovat, jaké je národnosti. České a rakouské němectví bylo 

u srovnání s češstvím dlouho nacionálně vlažné. Nejpřesněji to postihl 

Jan Křen v dosud nepřekonané syntéze česko-německých vztahů v dlouhém 

19. století: „Národní konstituce Čechů probíhala rychleji než u Němců 

nebo aspoň u Němců rakouských a sudetských […]. Pokud šlo o vlastní 

národní hnutí, byli Češi dokonce jakoby vývojově dál, aspoň v tom smyslu, 

že na rozdíl od saturované národní pasivity austroněmeckého živlu byl 

český národotvorný proces založen na živé společenské aktivitě, třebaže 

dlouho omezen jen na města: sféra nejsilnější asimilace byla zároveň 

první líhní češství.“ 111 

Modernizační procesy, které přetvářely střední Evropu od zlomu věků, 

měly příznačně jazykový ráz. Nacionalismus v tomto (německém) pojetí 

vytyčoval cestu, ubírající se dvojím směrem: tu k němectví, tam k češství. 

Ferdinand Seibt, německý historik původem z Litoměřic, poukázal na to, 

že revoluce let 1848/1849, rozdělujíc 19. století vedví, názorně předvedla 

jeho janusovskou tvář, kdy se staré a nové „vzájemně potkává jako před 

římským bohem prahu, brány a proměny“. Revoluce totiž ležela nejen mezi 

oběma polovicemi tohoto století, leč i mezi pohledem nazpět a „pokrokem“. 

Přestože hledání národní identity bylo pro Čechy obtížnější, jak dokládá 

jejich píseň písní, jediný národní hymnus končící otazníkem, dílem revoluce 

byla „etnizace a radikalizace“ českého politického života. 112 Význam 

tohoto vpravdě dějinného milníku ještě stupňovalo, že jej ztělesňovala 

43

osobnost formátu Františka Palackého. Jeho předmluva k prvnímu dílu 

Dějin národu českého v Čechách a v Moravě, datovaná 8. března 1848, 

a posun od původního názvu Geschichte von Böhmen – ostatně české 

vydání nebylo ani pouhým překladem německého před jedenácti lety – 

značily citelné posílení „etnického prvku“. 113 A záhy, o něco málo víc než 

za měsíc, následovalo jeho Psaní do Frankfurta, které v dynamickém prostředí 

českých zemí, kde měla národní myšlenka zvláštní sílu, uvolnilo 

cestu nacionálnímu oddělení, ba přímo rozkolu. 

Revoluce tak představila Čechy jakoby probuzené k uvědomělému 

občanství a k úsilí o uznání vlastní státnosti. O tom všem dávali vědět 

horečnatou činností v Národním výboru, přípravou prvních voleb, novinovými 

články Karla Havlíčka, sněmovními řečmi Františka Ladislava 

Riegra, zejména slavnou obhajobou základních občanských práv. Toho 

roku se však zrodil i nový český nacionalismus. Češi, kteří okusili 

masovou fázi svého „obrození“, vyznačující se obecnou politizací, se pak 

dokázali vypořádat i s nepřízní času. „Mnoho vlažných odpadá,“ psal 

historik Karel Stloukal o porevolučním desetiletí, „ale české cítění vítězí 

zato i u mnohého potomka německého rodu. Tímto nacionalismem byl 

stržen bezpochyby i Tyrš […].“ 114 Všemu navzdory vydala tehdy česká 

kultura své plody nejen v podobě Erbenovy Kytice, Němcové Babičky či 

almanachu Máj, ale také Sboru pro zřízení Národního divadla a Riegrova 

Slovníku naučného. A za krátký čas, na počátku šedesátých let, vzrostlo 

české národní uvědomění nebývalou měrou. „Již nebyli jsme ti bázlivě se 

krčící čeští hošíci, poddávající se pozvolnému poněmčování […],“ chlubil 

se pamětník, „hrdě hlásili jsme se ku své národnosti.“ 115 

Když se Friedrich Emanuel Tirsch zapsal na filozofickou fakultu 

pražské univerzity, ocitl se sice mezi svými, ponejvíce syny ze středostavovských 

nebo dokonce chudších rodin, ale od většiny z nich se lišil tím, 

že nemohl uvést za svou mateřskou řeč češtinu. Jako Němec rodem však 

už vykročil, podoben Jindřichu Fügnerovi a jiným, o nichž ještě bude řeč, 

onou cestou, na jejímž konci stane jako Čech volbou. Předpokládáme, že 

jeho otec, vrchnostenský lékař v Děčíně, vyznával – a v tom (jediném) 

měl blízko k svému chlebodárci hraběti Thunovi – zemské vlastenectví, 

které se více než příslušností k etnickému, národnímu či jazykovému 

společenství vymezovalo vztahem k zemi; i když mluvil německy, byl 

jednoduše Böhme, necítil se tedy ani jako Deutsche, natož Tscheche. Platilo 

to nejspíš i o strýcích Friedrichu a Antonu Kirschbaumových. První 

44

z nich, správce statku v jazykově českém území, pravděpodobně ovládal 

obě zemské řeči, zatímco o druhém bychom si troufli povědět, že byl pravý 

Prager, ba Kleinseitner (analogicky k Budweiser, Teplitzer, Pilsner apod.), 

který mluvil česky – tak jako Fügnerův otec – asi jen „po pražsku“, tou 

příšernou směskou obou hovorových jazyků; s jeho dcerou Jenny Tyrš 

mluvil a psal si vždy německy. Na základě archivního výzkumu v Českých 

Budějovicích dovozuje americký historik Jeremy King, že zdejší Češi 

a Němci se „vynořili“ z Budweiserů, nikoliv z těch, kteří předtím mluvili 

buď česky, nebo německy. Dvojjazyčný, bietnický charakter budějovických 

obyvatel podle něho ukazuje, že etnicita, stejně jako nacionalita, se 

z velké části utvořila během devatenáctého století. 116 Máme za to, že tento 

vzorec je platný i pro Tyršovu čechizaci. 

Na její odvrácené straně stojí otázka: proč se vyvíjel právě tímto směrem, 

který neodpovídal tomu, z čeho vyšel Vysvětlení, že „nebyl dost 

silný, aby vynikl na ‚německém‘ hřišti“, 117 se jeví jako nepřípadné, ba 

pokleslé, i poukazujeme spíše na Tyršovu nezakotvenost v německém 

jazykovém prostředí. Hledáme-li etapy jeho počešťování, první najdeme 

v Kropáčově Vrutici a v Stránově, kde se pohyboval mezi českými dětmi, 

chodil do české školy, případně ho učil český farář. Pak přišel rok 1848, 

o němž měla Renáta Tyršová za jisté, že v něm „utvrdil české vědomí“. 118 

Vycházela bezpochyby ze svědectví samotného Tyrše, za které Ladislav 

Jandásek pokládal jeho výklad, čím revoluční dějství toho roku ovlivnilo 

národní uvědomění malíře Jaroslava Čermáka: „Nezapomenutelný rok 

tento s tím čistým zápalem pro svobodu a národnost, se zápalem, jaký 

nikdy více v té míře už se nevrátil, zůstavil hluboké stopy ve všech myslích 

povznešenějších, a Čermák prožil jej se vším nadšením jinošským. Že 

rok ten spatřil, to učinilo z něho, jak z mnohého z nás, Čecha a Slovana 

plně uvědomělého […].“ 119 A tak zatímco u většiny Němců se v tom roce 

sympatie k Čechům vytrácely, protože se obávali české majorizace, směřování 

šestnáctiletého Tyrše k jazykovému češství zaznamenalo důkladný 

posun. Životopisec Jandásek to několikrát opakoval, jako by chtěl sám 

sebe přesvědčit, že se tak opravdu stalo, a oprávněně jej přisoudil rozhodnému 

vlivu školního prostředí. 120 

Do téhle „revoluční“ etapy Tyršovy čechizace totiž jednoznačně patří 

přestup s devíti „nejhorlivějšími českými kolegy“ 121 na Akademické gymnázium. 

Nezastihl už Josefa Jungmanna, který se vzdal úřadu prefekta 

před čtyřmi lety a nedávno zemřel. Zato krátce předtím, než Tyrš maturoval, 

se zde stala čeština nakrátko vyučovací řečí a Václav Kliment 

Klicpera, uznávaný dramatik, který na tomto ústavu působil od roku 

45

1846, povýšil na ředitele. (Po jeho nuceném odchodu se česky vyučovalo 

opět jen náboženství a češtině.) Škola měla pověst „nejčeštějšího“ 

gymnázia v zemi, neboť Češi v něm představovali většinu profesorského 

sboru a z jazykově českých rodin pocházela i většina studentů. 122 Tyrš 

prý se tu prvně dozvídal o českých dějinách: to když stařičký profesor 

zeměpisu a němčiny Alois Unschuld předčítal studentům odměnou za 

slušné chování z jakési čítanky, psané ve vypjatě loajálním duchu. Třebaže 

životopisec Jandásek nepokládal tuto historku za potvrzenou, troufl si 

z ní vyvodit: „Slavná historie národa působila jako první popud k vlasteneckému 

uvědomění Tyršovu.“ 123 Buď jak buď, roku 1850 ho shledáváme 

mezi čtyřiaosmdesáti maturanty, kteří se přihlásili ke zkoušce z češtiny, 

a mezi šesti, co ji vykonali s vyznamenáním. 124 

Za viditelný důkaz pokračujícího zčešťování sloužilo jeho pozdější 

ženě, že první přírodovědné knihy, které si opatřoval ze svých hubených 

prostředků, podepisoval od roku 1852 už „poločeskou“ podobou 

svého jména – F. E. Tyrš. 125 Stal-li se navíc toho roku členem Matice 

české, fondu pro podporu české odborné literatury, je na místě se ptát: 

Co vlastně četl z česky psaných knih Co z tisku Havlíčkovy Národní 

noviny nebo Slovana, 126 Časopis Českého muzea, Lumír A tážeme se 

dál: Když chodil za Juliem Sachsem, potkával se s profesorem Purkyněm 

nebo někým z jeho rodiny Odpovědi neznáme. Víme jen, že se ve fyziologickém 

ústavu seznámil s Eduardem Grégrem, po Sachsově odchodu 

Purkyňovým asistentem. Tento český nacionalista vyrostl v dvojjazyčné 

rodině: otec byl českého původu a matka německy mluvící Rakušanka. 

Měli tedy jistou společnou zkušenost, třebaže Eduard Grégr ani jeho 

bratr Julius, který do našeho příběhu také záhy vstoupí, nemuseli snad 

při své čechizaci zdolávat takovou bariéru jako Tyrš. O tom, že vliv Eduarda 

Grégra byl zcela jednosměrný, nemusíme ani trochu pochybovat. 

Zato v případě Bartelmusovy a Fügnerovy rodiny bylo jazykové působení 

vzájemné či souběžné, i když zvláště u první z nich připadal na Tyrše – 

nezapomeňme, že byl domácím učitelem! – nejspíš větší podíl. Renáta 

Tyršová se domýšlela, že dlouhodobější pobyt mimo tísnivé prostředí 

Prahy padesátých let čechizaci jejího budoucího muže urychlil. Přispěly 

k tomu ovšem i společenské styky s okolními lesníky, hlavně s Karlem 

Nittingerem, s podnikatelem Josefem Macháčkem či s přítelem továrníka 

Bartelmuse sládkem Roubalem, nájemcem knížecího pivovaru v Nižboru, 

který při návštěvách v Novém Jáchymově tančil staré české selské tance 

za klavírního doprovodu dcery Gabriely, později evropsky proslulé operní 

pěvkyně, známé jako La Boema. 

46

Z dostupných pramenů je ovšem zřejmé, že tato čechizace byla pozvolná 

a kolísavá. Na právnickou i na filozofickou fakultu se v letech 1850 a 1851 

(stejně jako do vysokoškolského indexu a do Matice české) zapsal jako 

Bedřich Tirš, 127 pak se ale na celé desetiletí vrátil k úřednímu znění svého 

jména, tedy Friedrich (Emanuel) Tirsch; 128 na diplomu z roku 1860 byl 

uveden jako Friedericus Tirsch, na německy tištěné pozvánce k promoci 

Friedrich, do Fügnerovy pamětní knihy – jak už víme – se v září 1860 

podepsal Tirsch. Rok nato zvolil znovu podobu Tirš, kterou v následujícím 

roce počeštil na Bedřich Tyrš, 129 jak byl také zapsán v září 1863 na 

kandidátce do výboru Sokola pražského. 130 Přitom zpráva Národních listů 

o jeho projevu v Hudlicích o svatodušních svátcích roku 1862 ho ještě 

uvádí jako „dr. Tirše“. 131 Že křestní jméno Miroslav užíval od roku 1864, 

víme ze vzpomínky paní Renáty na první oslavu Tyršova svátku, v jehož 

předvečer, 5. března, ho po sále nové sokolovny nosili na ramenou. 132 

(Trochu se usmíváme nad tím, že sokolové s křestním jménem Bedřich 

si je po Tyršovu příkladu „poslovanštili“. 133 ) Z toho, že v curriculu vitae, 

které roku 1882 přiložil k žádosti o habilitaci na české univerzitě, uvedl 

otcovo křestní jméno jako „Vítězslav“ 134 namísto správného Johann Vinzenz 

či nanejvýš Jan Vincenc, máme pokušení vyvodit, že se nakonec za 

německý původ styděl. 

Složitost jeho počešťování se ponejvíce otiskla do písemného projevu. 

Vždyť až do let 1862–1863 psal kurentem, teprve potom přešel k latince. 

Při četbě náčrtů k zmíněné učebnici filozofie zjišťovala Renáta Tyršová, 

„jak české vyjádření abstraktních pojmů mu činí jisté potíže. Vždyť po 

dlouhá léta byl zvyklý myslit německy a skoro všechna jeho práce v Jáchymově 

byla německá. Je to zřejmo v dlouhých, do sebe začlánkovaných 

vět, německé vazby připomínajících. Je to též zřejmo z volby některých 

výrazů […]“. 135 Protože si byl těchto slabin dobře vědom, opatřil si roku 

1861, snad ještě před odjezdem z Nového Jáchymova, Malou čítanku 

(s pravopisem) a Úplný německo-český slovník Josefa Franty Šumavského, 

doplněk Jungmannova veledíla, rok nato pak Srovnávací mluvnici Martina 

Hattaly. Výsledek se záhy dostavil. Známe-li jeho pracovitost a silnou vůli, 

nepochybujeme o tom, že ve srovnání s potížemi, jimiž ho čeština trápila 

v Novém Jáchymově, se jeho psaný projev podstatně zlepšil. Rozumíme 

Renátě Tyršové, čteme-li u ní, jak rychle, „hned za prvních let Sokola“, 

češtinu ovládl, a to „nejen mluvnicky a pravopisně správně, ale hned si 

i vytvořil svůj osobitý sloh […]. Z vědecké terminologie přešel svým vzácným 

uměním slovesným k řečnickému vyjadřování a k stavbě vět, v nichž 

i se zvukovým dojmem je počítáno.“ Jako příklad udávala text slavnostní 

47

promluvy, který roku 1863 připravil pro Jindřicha Fügnera, „klasický 

vzor neseného, mužně soustředěného vyjádření a logicky vybudovaného 

oslovení“. 136 Skutečnost však byla poněkud odlišná. Ještě poznámky 

k přednášce o Fügnerovi z října 1882 (!) ukazují na nedostatečně zvládnutou 

češtinu, 137 jak ostatně připouštěl i jeho velký přívrženec, estetik 

Otakar Hostinský. 

Peter Fügner, příbuzný proslulého textilního podnikatele Johanna 

Liebiga, byl obchodníkem nejdříve v Litoměřicích a potom v Praze; o jeho 

ženě Franzisce, rozené Schmidtové, pocházející z Broumova, se říkalo, 

že snad měla české předky. Jejich syn Jindřich, vlastně až do zlomového 

roku 1860 Heinrich Anton, navštěvoval zprvu nižší gymnázium, ale 

vyučil se obchodním příručím a ke konci čtyřicátých let převzal otcův 

prosperující obchod se střižním zbožím. Lepší a zajímavější uplatnění 

našel však v pojišťovnictví, novém oboru, s nímž se seznámil na svých 

cestách po západní Evropě. I stal se roku 1855 prvním ředitelem pražské 

filiálky pojišťovací společnosti Nuova società di assicurazione z Terstu, 

která měla sídlo v nedávno dostavěném Lannově domě v Hybernské ulici. 

Jeho bystrý nepokojný duch sledoval i jiné zájmy: tak od zlomu padesátých 

a šedesátých let náležel k průkopníkům těsnopisu jako předseda 

Spolku stenografů a po obnově zemského sněmu zjara 1861 i ředitel jeho 

těsnopisné kanceláře. Protože trpěl mezerami ve svém vzdělání, snažil 

se je co možná zaplnit, a sice za vydatného přispění mladšího přítele 

Springera, který ho učil filozofii, historii, ba i matematiku a doporučoval 

mu vhodnou četbu. Fügnerovo smýšlení měl Tyrš právem za „liberální, 

nikoli přemrštěné, ale pevné a rozhodné“, 138 pro jiné byl jednoduše frajgajst, 

který se navíc zhlížel ve všem anglickém, v politice, v podnikání, ve 

způsobu života, ba i v pánské módě; loďku, na které ve volných chvílích 

brázdil vltavskou vodou, zdobila britská vlajka. 

Ve Fügnerově obrazu světa neměl Bůh místo, a proto se výchova 

jediné dcery Renáty obešla bez náboženských představ, tudíž i bez bible. 

Této náboženské vlažnosti odpovídala dlouho i vlažnost v národnostním 

ohledu. Když se ho dcera jednou ptala, zda byl Němec, odpověděl: 

„Nikoli, holčičko, nebyl jsem Němec, byl jsem Pražanem, německy mluvícím 

Pražanem.“ 139 Jako Prager vyznával tedy lokální odrůdu zemského 

patriotismu, někdy označovaného ošklivým slovem bémáctví, o němž se 

českoněmecký spisovatel 20. století Johannes Urzidil domýšlel, že z něj 

vyrůstal zvláštní lidský typ. 140 To snad platilo o Fügnerových rodičích, 

48

kteří mluvili německy a česky jen „po pražsku“, i o rodičích jeho ženy 

Kateřiny, za svobodna Turecké (Turetzké). 

A kdy u Fügnera národnostní vlažnost počala ustupovat Jeho dcera 

Renáta, později provdaná za Miroslava Tyrše, soudila, že ho k českému 

národnímu hnutí přivedlo demokratické smýšlení. Byla to však zdlouhavá, 

nerovná cesta. Vykročil na ni nenápadně v revolučním roce 1848. 

„Držte se statečně, Čechové, proti vídeňské aroganci; pěkný začátek jste 

už udělali,“ 141 čteme v psaní Josefu Alexandru Helfertovi, poslanci a vysokému 

vládnímu úředníkovi, který se krátce předtím oženil s jeho sestrou 

Mínou. (Švagr Helfert byl také jedním z těch národnostně indiferentních 

osobností, jejichž potomci se pak čechizovali; prvním byl už syn Zdeněk, 

Fügnerův synovec.) Tu zimu před vypuknutím revoluce docházel k Fügnerovům 

Karel Havlíček učit ještě svobodnou Mínu polsky. Fügnerovi, 

o rok mladšímu, se zamlouval jeho vtip a byl mu z Čechů nejsympatičtější. 

Když ale oblíbený novinář umíral, Fügner se stále ještě cítil jako Böhme 

či Prager. Na jeho národní uvědomování živý Havlíček asi vliv neměl, ale 

z úcty k němu se později účastnil pořádání loterie ve prospěch novinářovy 

dcery Zdeňky. A co tedy bylo pro Fügnerovu konverzi určující „Přiklonil 

se k té části společnosti, která byla v politicky nerovnoprávném postavení,“ 

mínila jeho dcera, připojujíc k tomu neméně silný motiv v podobě 

obdivu k italskému národněemancipačnímu hnutí, které mu zosobňoval 

Giuseppe Garibaldi, stejně jako k Irům a rakouským Slovanům. 142 

O tom, jak Češi přijímali zprávy o válce v severní Itálii, vypověděl 

docela výstižně (i když to nebylo svědectví z první ruky) Václav Červinka: 

„V Praze bylo již před prázdninami 1859 rušno a veselo jako nikdy předtím. 

[…] Vše bylo pohnuto, rozjařeno, celý venkov jako by omládl – staří 

venkované ve vzpomínkách rozehřívali se při ohni mládeže. Celý národ, 

jednotný, tušil příchod čehosi nového, zatím neznámého, cítil, že konečně 

přichází snad přece dávno kýžené jaro. Neurčité hnutí prošlo v té době 

celým Rakouskem a bylo předzvěstí i počátkem odlišování pro cítění 

a myšlenky národnostní v celé oblasti mnohojazyčné té říše. Vždyť každý 

pozoroval, že krvavé drama lombardské bylo následkem hnutí a cítění 

národního v Itálii.“ 143 Renáta Tyršová si vybavovala z paměti, že v psaních 

do myslivny Na Králi se otec často zmiňoval o italské válce, 144 ale patřilo 

k nim i to, které odeslal matce v prvních dnech července 1859 a v němž 

chválil Rossiniho operu Vilém Tell, zejména pro mužský sbor se slovy požadujícími 

volnost. 145 „Byl nejdřív nespokojencem politickým, než Čechem 

se stal,“ 146 vyznačil Tyrš cestu k Fügnerovu počeštění v osnově přednášky, 

kterou o něm proslovil v listopadu 1882. Ve vlastním vystoupení 

49

pak rozvedl, že jeho motivy tkvěly jednak v „nespokojenosti s absolutní 

formou vládní, jež zejména vlivem cest a lektury politické záhy u Fügnera 

se jevila“, jednak v „demokratickém jeho duchu, jenž v společnosti české 

ovšem snadno domovem se cítil“. 147 

Pak je tu ještě svědectví Karoliny Světlé, nepochybně z rozhovoru se 

samotným Fügnerem: „Ani dost málo mne nepřekvapilo, že přičítá vliv 

velmi značný na svoje přerození pracím Herlošovým, dosud v ohledu tom 

nedoceněným.“ 148 Poznávání českých dějin prostřednictvím četby i dalších 

německy píšících autorů, Karla Egona Eberta, Moritze Hartmanna, 

Alfreda Meißnera, Uffo Horna, může mít obecnější dosah, neboť jejich 

společné zemské vlastenectví, sdílené tehdy stejně Čechy jako Němci, je 

přirozeně vedlo k českým tématům. 149 Naopak letní pobyty malého Fügnera 

u příbuzných ve Chvatěrubech nedaleko Kralup, tedy v jazykově 

českém prostředí, ani matčin částečně český původ na jeho přerod, zdá 

se, vliv neměly. 

Od jistého času, ne však před rokem 1859, zaměstnávala Fügnerova 

rodina učitele češtiny, zvané i k polednímu stolu. Každý její člen měl 

svého: pán domu Eduarda Novotného, s nímž už jsme se trochu seznámili 

jako s Tyršovým přítelem, Renátka jeho staršího bratra Josefa Raimunda 

a paní Kateřina Jana Slavomíra Tomíčka, vzdělaného, poněkud svérázného 

starého mládence, autora České mluvnice z roku 1849 a redaktora 

mnohých českých časopisů a novin. Část zásluh o otcovo „národní probuzení“ 

přiznala Renáta Tyršová i svém učiteli Josefu Novotnému, dlouholetému 

domácímu příteli, který uvedl do rodiny svého bratra Eduarda; jejich 

otec byl správcem statku Fügnerova tchána ve Zbuzanech nedaleko Prahy. 

Josef nedostudoval medicínu a živil se potom jako překladatel z angličtiny 

a redaktor Humoristických listů, nejčtenějšího nepolitického týdeníku; 

když byl v jakési tiskové při odsouzen, posílali mu Fügnerovi do věznice 

obědy. Znal se s lidmi především z okruhu studentů a novinářů, těch, co 

se pak uplatnili ve veřejném životě šedesátých let, ale s nimiž se Fügnerovi 

předtím nestýkali. Právě od něho Fügner zvěděl o údělu Josefa Baráka 

ve Štýrsku a dnešním Slovinsku, kde měl přikázaný pobyt; anonymní 

podpora, kterou mu nato poskytl, byla prvním skutkem, jímž se přihlásil 

k českému národnímu hnutí. Češtinu užíval již v obchodním styku pražské 

pobočky pojišťovny Nuova s česky mluvícími klienty. Plynně mluvit 

česky se ale nikdy nenaučil, třebaže se o to až do konce svého nedlouhého 

života usilovně snažil. Mladí sokolové se divili, jak je to možné, že takový 

vlastenec češtinu prapodivně „drmolí“. 150 A písemný projev Jeden z mála 

jeho českých dopisů dceři, z léta 1861, se hemží obludnými chybami, 151 do 

50

německých listů Helfertovi se nanejvýš odvážil vsunout pár ojedinělých 

českých slov, kupříkladu heslo Tužme se, Tyršovi psal raději německy, 

i když ho v jednom z dopisů oslovil česky „Bratře!“ 152 Tím okázaleji dával 

najevo své češství: ve svém salonu umístil vedle Garibaldiho bysty sošky 

Husa, Žižky a Jiřího z Poděbrad na konzolkách zdobených českým lvem. 

Výmluvným svědectvím postupující čechizace Jindřicha Fügnera je 

vtipná gratulace švagru Helfertovi k Novému roku 1860 s narážkou na to, 

že policejní ředitel Anton Päumann, jak se po Praze rozneslo, předpovídal 

českému národu už jen šest let existence: „Zdar, požehnání a spokojenost 

vám všem; a tobě speciálně přání, abys opravdu vesele a bez zármutku 

prožil aspoň těch šest let, která my Čechové podle slov Päumannových 

vůbec smíme býti naživu.“ V jiném dopise témuž adresátovi psal o Praze 

jako o Čechenstadt. 153 

Oproti manželovi stačil paní Kateřině na zvládnutí češtiny pouhý rok, 

takže ji Tomíček potom učil rusky. Na hovorovou řeč byla ostatně zvyklá 

od dětství, ze společenství českých děvčat na otcově statku ve Zbuzanech, 

a se služebnými Nanynkou (Annou Němečkovou), Bětuškou či Marjánkou 

jí později nezbývalo než se dorozumívat česky. Tak se bavila i s dcerou, 

někdy si vypomáhajíc němčinou. V ní ale zásadně psala, protože spisovnou 

češtinu neovládala. Renátka zprvu mluvila lépe německy, ale od pěti 

let už ovládala obě řeči. 

Národnostně nevyhraněné a neutrální „pražanství“ (Prager, pragerisch), 

německy mluvící a bilingvní, tehdy pomalu doznívalo; k jeho 

pozdním projevům řadíme i dvojjazyčné smuteční oznámení o Fügnerově 

úmrtí roku 1865. Jako nikdy předtím se pražští měšťané počali 

dělit podle národnostního klíče. Původní, „přirozené“ němectví získalo 

v Češích sílícího oponenta. Ke svému nacionálně českému vlastenectví 

se Fügner poprvé veřejně přiznal před volbami do pražského obecního 

zastupitelstva zjara 1861: na kandidátce „strany pokroku“ byl uveden 

jako „Jindřich Fügner, kupec“. Helfertovi v témže čase sděloval: „Z čisté 

národní pýchy převzal jsem provedení českého těsnopisu na zemském 

sněmu […]. To dělané češství nestojí na nějakých hliněných nohou, jak si 

to u vás [tj. ve Vídni – pozn. RS] myslí. – Pepi, někteří z našich nacionálů 

v zemském sněmu, to jsou nádherné exempláře, je na nich vidět energickou 

vůli…“ 154 Několika proměnami prošla podoba jeho křestního jména: 

na prvním česko-německém tiskopisu pražského peněžního ústavu, 

asi podle rady Eduarda Novotného nebo Jana Slavomíra Tomíčka, byl 

Hynko, někdy jen ve zkratce H., a na dopisech ženě Hynko či Domoslav. 

Jako Jindřich se trvale podepisoval až od roku 1862. V posledních dvou 

51

12. Jindřich Fügner Tyršovi, b. d. 

52

dopisech Helfertovi se ohrazoval proti tomu, že politizující pražský advokát 

Adolf Maria Pinkas, jehož syn, malíř Soběslav, češtinu dokonale zvládl, 

o něm šíří, že je „německý kupec, jenom podle kabátu národní,“ ačkoliv 

ještě nedávno byl pro něj „nejzarytější husita“ a „červený republikánský 

Čech“, který při obsazování míst v Hypotéční bance „uplatňoval především 

tendence české“. 155 

Fügner radil ženě a dceři, aby Na Králi stejně jako v Novém Jáchymově 

nebo Králově Dvoře mluvili jen česky, že se pak bude od nich učit. 

Nittingerovi, Bartelmusovi a Macháčkovi byli totiž první Češi, ke kterým 

směřovaly jejich návštěvy, potom co se přestali stýkat s německy mluvícími 

rodinami a dovršili tak svou čechizaci. Renáta Tyršová později právem 

napsala, že rok 1860 „znamenal pro mého otce a také pro maminku 

a mne zjevné vstoupení do malé ještě tehda české společnosti“. 156 Cosi 

jako přijímací zkoušku podstoupila paní Kateřina pozváním do komitétu 

dam, který vypsal loterii ve prospěch dcery národa Zdeňky Havlíčkové. 

Od příštího léta se tak v salonu Augusty Braunerové scházela s Karolinou 

Světlou, jejíž plynnou češtinu obdivovala, třebaže sama spisovatelka v ní 

budila více respektu než sympatií, s Marií Riegrovou, s Jungmannovou 

dcerou Kateřinou Petrovičovou, s hraběnkou Eleonorou Kounicovou, 

s kněžnou Jenny Thurn-Taxisovou a s dalšími dámami z české společnosti; 

někdy mezi ně přišel František Palacký či profesor Jan Evangelista 

Purkyně, „rozmile hovorný s dámami“. 157 Jelikož hostitelka „naštěstí“ 

mluvila česky hůř než ona, dodávalo to paní Kateřině, jak se přiznávala 

dceři, smělosti k české konverzaci. 158 

V srpnu 1862 se Fügnerovi sešli Na Králi s Karlem Jaromírem Erbenem 

a jeho paní, ale z předních českých rodin byli zváni pouze k Riegrovům, 

Thurn-Taxisovům a Braunerovům. Sami uspořádali večírek s loutkovým 

divadlem – dával se Oldřich a Božena v úpravě Josefa Novotného, 

Renátina prvního učitele češtiny –, k němuž se dostavili muži, kteří budou 

zanedlouho náležet k elitě národního společenství: zakladatel Národních 

listů Julius Grégr, publicista Josef Barák, Riegrův nejbližší spolupracovník 

Antonín Otakar Zeithammer, první ředitel české obchodní akademie 

a politik Emanuel Tonner a také – Miroslav Tyrš. Protože v loterijním 

výboru dostala paní Kateřina na starost vybírat příspěvky, zájemci měli 

zásilky adresovat jejímu manželovi, Jindřichu Fügnerovi. „Tak se objevila 

poprvé ve veřejnosti ve spojení se zjevně vlasteneckou manifestací 

jména mých rodičů,“ 159 dodávala k tomu Renáta Tyršová. Ta se od té doby, 

osmiletá, setkávala již jen s dětmi z českých rodin, s Aninkou Mikschovou 

(později provdanou Lauermannovou), s Márinkou, Libuší a Bohušem 

53

Riegrových, Ludmilou a Prokopem Podlipských, Annou, Zdenkou a Bohuslavem 

Braunerovými, s děvčaty Macháčkovými, hochy Bartelmusovými 

a v Sokole potom s Terezkou Lanhausovou (budoucí prozaičkou Terézou 

Novákovou). Že už mluvila výhradně česky, je snad samozřejmé. 

U vědomí slabin formující se české společnosti poukazoval historik 

Otto Urban, jinak velmi poučený znalec českého 19. století, na výjimečnost 

osudů Karla Havlíčka, Jana Nerudy, Karla Sabiny, Josefa Václava 

Friče. My se však přece jen ptáme: nevydala odvaha, s jakou se čechizovali 

Tyrš a Fügner, za neméně tolik či dokonce za víc Ti dva nebyli přitom 

sami. Podobnou cestou prošli jejich přátelé Bartelmusovi, prošli jí Karel 

Sladkovský, původně vychovaný německy, v němž teprve revoluce z roku 

1848 probudila liberální a české národní vědomí, Josef Wenzig, ředitel 

první české reálky, kurátor Matice české, starosta Umělecké besedy, 

autor německy psaných operních libret Libuše a Dalibora, jež musela být 

přeložena do češtiny, muž, o kterém policejní ředitel prohlásil, že jeho 

rozhodné české smýšlení je v rozporu s německým původem, prošel jí 

vlastně i sám Bedřich Smetana a další. 160 Co je k tomu vedlo Sympatie 

k „slabšímu“, jakýsi druh „gentlemanství“ či přesněji „rytířství“ Pocit, 

že stát na straně plebejských Čechů, „národa bez šlechty“, značí dávat 

najevo nekonformismus, ba rebelantství Vždyť se české národní hnutí 

vskutku opíralo (přinejmenším proklamativně) o „prostý lid“. Václav 

Červinka vypovídal o tom, že studenti Akademického gymnázia z česky 

mluvících rodin cítili „nezměrnou tíhu křivdy na nás páchané. Třebaže 

nesměli jsme o tom mluviti, spojovaly nás podvědomé síly v pocitech 

stejnorodého odporu. Spící, nikým nevyslovené síly lásky k vlasti v nás 

podobaly se prachu, kterýž jediná jiskra přivede k výbuchu.“ 161 Nebyla to 

u nábožensky vlažných liberálů typu Tyrše a Fügnera jakási „sekulární 

konverze“ Podle Miloše Řezníka právě „český liberalismus vyvolal trvání 

na zdůrazňované zemské a regionální identitě“, 162 které se dostávalo stále 

zřetelnějšího nacionálního náboje. 

54

JMENN Ý R E JST Ř ÍK 1 

Aischylos 31 

Albert, Eduard 149 

Aleš, Mikoláš 15, 144, 150, 167, 168, 

169, 170, 171, 172, 173, 174, 178, 

225 

Amerling, Karel Slavoj 70, 223, 229 

André (antikvář) 137 

Antoš, Jan 76, 80 

Ariosto, Lodovico 42 

Aristotelés 24, 31 

Bacon, Francis 31 

Bach, Alexander 55, 115 

Barák, Josef 11, 41, 50, 53, 83, 88, 91, 

126, 127 

Bartelmus, Eduard 27, 28, 31, 38, 55 

Bartelmus, Eduard (ml.) 29 

Bartelmus, Emil 29 

Bartelmus, Ludvík 29 

Bartelmus, Robert 27, 29, 32 

Bartelmusová, Božena viz Jurkovičová, 

Božena 

Bartelmusová, Marie 28 

Bartelmusová, Pavla viz Schmitzová 

z Auerbachu, Pavla 

Bartelmusová, Vilemína 27, 29 

Bartelmusovi 28, 29, 31, 32, 40, 41, 

42, 46, 53, 54 

Bartoš, Josef 25, 78, 129, 130, 152, 

184, 227, 229, 230, 236, 238 

Barvitius, Viktor 11, 144, 146, 170 

Baum, Antonín 189 

Bělák, Vojtěch viz Šimáček, František 

Belcredi, Richard 75 

Bellmann, Karel 146 

Bělský, Václav 146 

Bendl, Karel 88, 91 

Bendl, Václav Čeněk 32 

Beneš, Edvard 234, 237, 243, 247 

Berger, Maxmilián 80 

Beust, Friedrich Ferdinand 104 

Bílý, Josef 242 

Bílý Rudolf 109 

Birnbaum, Vojtěch 228 

Bismarck, Otto 99 

Bláha, František 241, 243 

Bolzano, Bernard 23 

Bráf, Albín 192, 202 

Bráfová, Libuše 53 

Braun, Matyáš 185 

Brauner, Bohuslav 54 

Brauner, František 41, 57 

Braunerová, Anna 54 

Braunerová, Augusta 53 

Braunerová, Zdenka 54 

Braunerovi 53 

Breuer, Otakar 96, 219 

Breuer, Slavibor 96 

Brožík, Václav 143, 150, 151, 167, 168, 

169, 175, 176, 185, 225 

Břetislav I. 85 

Bubák, Alois 146 

Buckle, Henry Thomas 31 

Bukovský, Stanislav 241, 242 

1 Rejstřík neodkazuje na jména v poznámkách ani v bibliografické příloze. 

318

Buonarotti, Michelangelo 127, 131, 

134, 135, 136, 156, 157, 178, 198 

Burian, Tomáš 84 

Byron, George Gordon 31, 55 

Calderón de la Barca, Pedro 42 

Carnot, Sadi 230 

Ceyp, Bohumil 95, 116 

Cézanne, Paul 178 

Cibulka, Josef 228 

Clam-Martinic, Jindřich Jaroslav 98 

Comte, Auguste 37, 38, 141 

Conrad-Eybesfeld, Siegmund 193, 203, 

204 

Corneille, Pierre 42 

Cornelius, Peter 145 

Corot, Camille 133 

Correggio, Antonio Allegri da 135 

Courbet, Gustave 133 

Čapek, Karel 200, 237 

Čech, Svatopluk 139, 150 

Čechurová, Jana 68, 220 

Čelakovský, František Ladislav 9, 24, 142 

Čelakovský, Jaromír 191, 199 

Čelakovský, Ladislav 11, 35, 36, 70 

Čenský, Ferdinand 84, 218, 224 

Čermák, František (malíř) 142 

Čermák, František (sokol. činitel) 112 

Čermák, Jaroslav 11, 19, 21, 45, 133, 

136, 143, 144, 148, 151, 169, 170, 

179, 180, 181, 182, 183 

Černá (manželka T. Černého) 220 

Černý, Tomáš 63, 73, 80, 87, 90, 91, 

96, 97, 107, 109, 118, 119, 158, 159, 

190, 195, 196, 200, 205, 213, 219, 

220, 224 

Černý, Václav 63, 118, 136, 157, 158 

Červinka, Václav 28, 49, 54, 60, 63, 

73, 75, 83, 84, 85, 236 

Červinková-Riegrová, Marie 53, 225 

Čížek, Antonín 91 

Čížek, František 63, 120, 121, 205, 

212, 220, 224, 230 

Čupr, František 23, 32, 35, 229 

Dante, Alighieri 31, 32, 42, 107, 151, 

156, 183 

Darwin, Charles 36, 37, 113, 199, 216 

Dastich, Josef 23, 24, 39, 126 

Dattel, Ferdinand 137 

Daum, Mathias 214, 215, 216 

Delacroix, Eugène 133, 178 

Delaroque (antikvář) 137, 196 

Diviš, Jan 235 

Domorázek, Karel 113, 229, 237 

Doré, Gustave 107, 146 

Doucha, František 31, 223 

Drásal, Štěpán 241 

Duda, Zdeněk 72 

Dupré, Jules 152 

Durdík, Josef 23, 36, 126, 130, 139, 

140, 148, 149, 169, 189, 191, 193, 

197, 200, 227, 229, 230 

Duruy, Victor 87 

Dvořák, Max 228 

Ebert, Karl Egon 50 

Ehrlich (antikvář) 137 

Eim, Gustav 22, 64, 70, 203, 204, 211, 

216, 217, 240 

Eimová, Julie viz Schwarcová-Eimová, 

Julie 

Eiselen, Ernst Wilhelm Bernhard 64 

Eiselt, Bohumil Jan 56 

Eisenreich, F. V. 231 

Erben, Karel Jaromír 9, 11, 44, 53, 70, 

71, 84 

Erpek, Josef 117, 118, 154, 156, 157, 

203, 207, 208, 212 

Eulner, František 96, 112 

Exner, Franz Friedrich 22, 23 

Fanderlík, Josef 110 

Feidiás 129, 178 

Feuerbach, Ludwig 42 

Fiala (cvičitel) 189 

Fingerhut, Ferdinand viz Náprstek, 

Ferdinand Pravoslav 

Fischer, Josef Ludvík 34, 240 

Fischer (Fišer), Petr M. 63, 74, 85, 91 

Flaubert, Gustave 22 

Frank, Karl Hermann 241, 242 

Franta-Šumavský, Josef 47 

František Josef I. 90 

319

Frič, Antonín 11 

Frič, Josef Václav 10, 11, 28, 54, 84, 91 

Fügner, Jindřich 19, 29, 41, 42, 43, 44, 

48, 49, 50, 51, 52, 53, 54, 61, 62, 63, 

65, 67, 68, 70, 73, 74, 75, 76, 78, 79, 

80, 83, 84, 89, 90, 92, 102, 108, 112, 

125, 164, 204, 220, 222, 226, 230 

Fügner, Peter 48 

Fügnerová, Franziska 48 

Fügnerová, Kateřina 41, 42, 49, 50, 51, 

53, 78, 80, 82, 91, 95, 99, 102, 105, 

106, 107, 108, 117, 135, 136, 155, 

156, 159 

Fügnerová, Renáta viz Tyršová, Renáta 

Fügnerovi 42, 46, 50, 53, 63, 76, 80 

Funda, Josef 95 

Fürstenberg, Joachim Egon 27 

Fürstenbergové 27 

Gabler, Vilém 149 

Gareis, Antonín 125 

Garibaldi, Giuseppe 51, 70, 74, 83, 92 

Goethe, Johann Wolfgang 31, 42, 140, 240 

Goll, Jaroslav 25, 127, 149, 154, 197, 

199, 200, 207, 225, 240 

Gottwald, Klement 243 

Grégr, Eduard 12, 14, 19, 20, 25, 40, 

46, 56, 57, 58, 61, 62, 64, 73, 84, 85, 

90, 91, 93, 94, 101, 107, 109, 115, 

116, 120, 153, 154, 220, 224 

Grégr, Julius 11, 46, 53, 61, 62, 74, 75, 

83, 153, 179 

Grégrové bratři 61, 63, 91, 92, 99, 153 

Hahn, Theodor 96, 97 

Hähnel, Ernst Julius 164 

Haid, Johann Tobias 210, 211, 214, 

215, 223 

Haidovi 213 

Hájek, Adolf 60, 70 

Hálek, Vítězslav 9, 11, 40, 57, 91, 126, 

139, 149, 160, 164, 249, 250 

Hanka, Václav 58, 84 

Hanlová, Marie Elizabeth viz Tirschová, 

Marie Elisabeth 

Hanuš, Ignác Jan 24, 65, 81, 229 

Hanušová, Anna 81 

Hanušová, Dora 81 

Hanušová, Klementina (Klemeňa) 81, 82 

Hartmann, Moritz 50 

Hásková, Zdena 226 

Hasner, Leopold 24 

Hattala, Martin 47 

Haueis, Alois 211 

Havel, Václav 248 

Havlíček, František 70 

Havlíček Borovský, Karel 9, 11, 25, 36, 

44, 46, 49, 54, 58, 64, 70, 114, 188, 

203, 228, 229 

Havlíčková, Zdeňka 29, 49, 53 

Havránek, Bedřich 146 

Hegel, Georg Wilhelm Friedrich 23, 

199, 229 

Heine, Heinrich 31, 43, 105 

Helcelet, Ctibor 65, 81, 90, 95, 96, 99, 

110, 116, 194 

Helcelet, Jan 65 

Helfert, Josef Alexander 49, 51, 53, 92, 

107, 204 

Helfert, Zdeněk 49 

Helfertová, Vilemína 49 

Heller, Agathon 232 

Heller, Servác 150 

Helvétius, Claude Adrien 31 

Herbart, Johann Friedrich 23, 38, 140, 

142, 229 

Herloßsohn (Herloš), Karl Georg 50 

Hérodotos 31 

Herrmann, Ignát 78 

Heydrich, Reinhard 242 

Heyduk, Adolf 11, 41, 139 

Hlávka, Josef 11 

Höfler, Konstantin 24 

Hohenwart, Karl 99 

Holas, Čeněk 31, 67, 68, 75, 95, 158, 

170 

Holeček, Josef 93 

Homér 31, 134 

Horatius Quintus Flaccus 31 

Horn, Uffo 50 

Hostinský, Otakar 24, 48, 65, 126, 132, 

139, 141, 148, 149, 150, 154, 163, 168, 

169, 172, 178, 184, 185, 189, 192, 197, 

199, 225, 227, 229, 230, 240 

320

Hrdlička, Alfréd 98, 109, 116 

Hroch, Miroslav 10, 55 

Hřebík, Antonín 242, 243, 247 

Hübner, Ignaz 14 

Hübnerová, Josefa 14 

Hudec, Alois 232 

Hume, David 40 

Hus, Jan 51, 67, 105 

Hynais, Vojtěch 167, 171, 175, 176, 177, 

178, 185, 190, 223, 225, 240 

Chalupný, Emanuel 36, 37, 67, 68, 72, 

113, 114, 228, 229, 230, 232, 236, 

238, 246 

Chipiez, Charles 190 

Chittussi, Antonín 143, 183 

Chytil, Karel 227 

Jäger, Franz Alois 215 

Jahn, Friedrich Ludwig 64, 65, 87, 111 

Janda, Václav 12 

Jandásek, Ladislav 16, 19, 20, 21, 22, 

40, 45, 46, 67, 70, 219, 229, 238, 

239, 240, 242 

Janitschek, Hubert 193 

Jarník, Jan Urban 199, 215 

Jenewein, Felix 185 

Jeřábek, František Věnceslav 193, 225 

Jirát, Vojtěch 9, 10, 249, 250 

Jireček, Josef 70 

Jiří z Poděbrad 51, 176 

Jones, Owen 129 

Jungmann, Josef 9, 36, 41, 45, 47, 53, 

68, 70, 71, 72, 78, 114, 133, 134 

Jurkovič, Dušan 28 

Jurkovičová, Božena 28 

Kafka, Stanislav 238 

Kaizl, Josef 191 

Kalousek, Josef 215 

Kant, Immanuel 24, 31 

Karásek ze Lvovic, Jiří 238 

Karásková, Františka 153 

Karel IV. 139 

Kaška, Jan 84 

Kavalír, Miroslav 243 

Keller, Jan V. 241, 242 

King, Jeremy 45 

Kirschbaum, Anton 16, 44, 58 

Kirschbaum, Emanuel 14, 16 

Kirschbaum, Emanuel (ml.) 95 

Kirschbaum, Friedrich 14, 15, 16, 44 

Kirschbaum, Ladislav 16, 19 

Kirschbaum, Nikolaus 16, 19, 26 

Kirschbaumová, Barbara 16 

Kirschbaumová, Jenny 16, 27, 45, 55, 

60, 98 

Kirschbaumová, Viktorie 16 

Kirschbaumová, Vinzenzia viz 

Tirschová, Vinzenzia 

Klácel, František Matouš 229 

Klicpera, Václav Kliment 45 

Klíma, Jiří Václav 240 

Klinger, Miroslav 241 

Kmoch, František 235 

Knut, Josef 13 

Kober, Ignác Leopold 55, 148 

Kober, Karel 191 

Kokešová, Helena 211 

Kolár, František 32, 125 

Kollár, Jan 9, 228 

Köppel, Evžen 241 

Kopta, Josef 235 

Kosárek, Adolf 11, 142, 144, 146, 153, 

170, 183 

Kościuszko, Tadeusz 70 

Kössl, Jiří 246 

Kotalík, Jiří 228 

Koubek, Jan Pravoslav 24, 84 

Kounicová, Eleonora 53 

Kožíšek, František 80, 230 

Král, Josef 230, 238 

Kramář, Karel 234 

Krása, Alois 55 

Krásnohorská, Eliška 34, 35, 82, 116, 

139, 148, 151, 217, 223, 226, 240 

Krásný, František 237 

Kratochvílové 93 

Kraus, Alfred 200 

Krause, Karl Christian Friedrich 34 

Krecar, Antonín 229 

Krejčí, Jan 192, 195, 208 

Krupička, Emanuel 90, 112, 117 

Krupka, Vojtěch 59 

321

Kryšpín, Jan 63 

Křen, Jan 43 

Kučera, Jan 91 

Kuh, David 146 

Kurz, Vilém 112 

Květ, František Boleslav 71 

Kvíčala, Jan 194, 197, 200, 215, 225 

Langer, František 235 

Lanhausová, Terezie viz Nováková, 

Teréza 

Lauermannová-Mikschová, Anna 53 

Lažanský, Antonín 85 

Leger, Louis 128 

Lehmann, Mikuláš 145, 146, 150, 176, 186 

Leibniz, Gottlieb Wilhelm 23, 124 

Leonardo viz Vinci, Leonardo da 

Lermontov, Michail Jurjevič 31, 42 

Lessing, Gotthold Ephraim 31, 131 

Levý, Václav 143, 145, 146, 164, 186 

Lhota, Antonín 169 

Liebig, Johann 48 

Liebscher, Karel 170, 172 

Lier, Jan 227 

Lindner, Gustav Adolf 36, 37, 215 

Linha, Karel 205, 220 

Liška, Emanuel Krescenc 167, 169, 170 

Locke, John 40 

Löschner, Karel 80, 107 

Loubal, František 240 

Ludvík II. 106 

Ludvíkovský, Jaroslav 19, 33, 66, 240 

Lužická, Věnceslava 82 

Lysippos 178 

Mádl, Karel Boromejský 125, 131, 141, 

142, 148, 153, 176, 177, 194, 226, 227 

Mácha, Karel Hynek 9, 25, 55, 58 

Macháček, Josef 40, 41, 46 

Macháčková, Marie Terezie 41 

Macháčková, Terezie Marie 41 

Macháčkovi 40, 53, 72 

Macháčkovy sestry 54, 126 

Machar, Josef Svatopluk 228 

Maixner, Petr 91, 126, 146, 169, 183 

Makart, Hans 185 

Malá, Milada 236 

Malý, Jakub 36, 57, 191 

Malypetr (Malýpetr), Jan 55, 58, 59, 

60, 61, 65, 70, 71 

Mánes, Josef 57, 74, 75, 112, 126, 133, 

136, 143, 144, 145, 146, 147, 148, 

151, 164, 167, 170, 171, 179, 180, 

181, 186, 227, 229 

Mánes, Quido 142, 143, 144, 146, 164 

Manet, Édouard 133, 178, 225 

Marek, Jaroslav (historik kultury) 83, 

95, 169 

Marek, Jaroslav (historik sportu) 216, 

246 

Marek, Josef 208, 213 

Marten, Miloš 228 

Mařák, Julius 11, 167 

Masaryk, Jan 247 

Masaryk, Tomáš Garrigue 23, 34, 67, 

68, 83, 111, 190, 191, 194, 200, 215, 

226, 228, 229, 233, 234, 237, 240, 

247 

Matějček, Antonín 170, 177, 227, 228 

Matejko, Jan 149, 150, 181 

Max, Gabriel Cornelius 146 

Medek, Rudolf 235 

Meißner, Alfred 50 

Mejsnar, Hynek 223 

Mezník, Antonín 204 

Michelangelo viz Buonarroti, 

Michelangelo 

Mikovec, Ferdinand Břetislav 9, 12 

Mikschová, Anna viz Lauermannová- 

Mikschová, Anna 

Milan (srbský kníže) 188 

Molière 42 

Montefontana, Urban 71 

Morava, Georg J./Jiří 210, 211, 212, 219 

Moučka, Ladislav 220 

Moudrá, Pavla 226 

Mrštík, Vilém 226 

Mucha, Alfons 225 

Müller, Josef 59, 68, 70, 71, 75, 95, 

117, 208 

Musil, Jan 63, 80 

Myslbek, Josef Václav 108, 127, 143, 

146, 148, 167, 170, 177, 182, 185, 

186, 187, 188, 189, 190, 196, 223 

322

Nabl (hosp. ředitel) 95 

Napoleon I. 87 

Napoleon III. 181 

Náprstek, Ferdinand Pravoslav 63 

Náprstek, Vojta 63, 67, 82, 127 

Navrátil, Josef 144 

Němcová, Božena 9, 11, 44, 58, 110 

Němec, Josef 41 

Němečková, Anna (Nanynka) 51, 80, 108 

Neruda, Jan 9, 11, 19, 25, 31, 40, 41, 

54, 55, 72, 83, 101, 121, 125, 126, 

143, 144, 149, 153, 154, 159, 160, 

164, 167, 169, 170, 172, 175, 191, 

203, 223, 240, 249, 250, 258 

Neupauer, Friedrich Mathias 14 

Nietzsche, Friedrich 34 

Nittinger, Karel 41, 42, 46 

Nittingerová, Františka 41 

Nittingerovi 53 

Novák, Arne 64, 143, 168, 226, 227, 229 

Novák, Mirko 23, 130, 141, 230 

Nováková, Teréza 54, 81, 82, 226, 240 

Novotný, Eduard 19, 32, 38, 39, 40, 42, 

50, 51, 71 

Novotný, Josef Raimund 50, 53, 63, 102 

Oberhofer, Anton 215 

Ondříček, František 203, 211 

Oliva, Alois 80 

Otto, Jan 63, 80, 151, 190, 191, 198, 

207, 227 

Pacold, Jiří 177, 193 

Palacký, František 36, 41, 44, 53, 57, 

75, 78, 83, 84, 92, 114, 130, 228, 230 

Palacký, Jan 11 

Palla, Hynek 71 

Päumann, Anton 51 

Pecháček, František 241 

Pechlát, Augustin 229, 238, 239, 241, 

242 

Pelikán, Jan 238, 241, 242 

Penniger, Evžen 243 

Periklés 139 

Perrot, Georges 190 

Pešina, Jaroslav 163 

Pešková, Eliška 88 

Petersen, Eugen 193 

Petr I. (Veliký) 87 

Petrarca, Francesco 42 

Petrovičová, Kateřina 53 

Pfleger-Moravský, Gustav 149 

Pichl, Josef Bojislav 84 

Pinkas, Adolf Maria 53 

Pinkas, Soběslav 10, 53, 127, 144, 146, 

169, 170, 176, 179, 183, 189, 225, 250 

Pirner, Max 167 

Písařovic, František 63 

Pischl, Kaspar 211, 218 

Platón 42 

Podiven 232 

Podlipný, Jan 230 

Podlipská, Ludmila viz Vrchlická 

Ludmila 

Podlipská, Sofie 11, 34, 35, 82, 124, 

141, 149 

Podlipský, Prokop 54 

Prágr (Prager), Alois V. 123 

Prahl, Roman 136, 149, 151, 164, 167, 

168, 172, 219, 230 

Prachov, Adrian Viktorovič 179 

Práxitelés 178 

Pražák, Albert 126 

Pražák, Alois 204 

Procházka, Ludevít 89 

Prokop (Holý) 85 

Provazníková, Marie 243 

Pštross, František Václav 75 

Purkyně, Jan Evangelista 35, 46, 53, 

56, 57, 63, 65, 70, 75, 144, 229 

Purkyně, Karel 10, 57, 125, 142, 143, 

144, 146, 164, 170, 186, 250 

Puškin, Alexandr Sergejevič 31, 32, 42 

Pýthagorás ze Samu 32 

Racine, Jean 42 

Raffael viz Santi, Raffael 

Randa, Antonín 12, 200 

Rank, Josef 71 

Rašín, Alois 234, 235 

Reichenecker (antikvář) 137 

Repin, Ilja Jefimovič 181 

Rezek, Antonín 215 

Riedl, J. 17 

323

Rieger, Bohuš 53 

Rieger, František Ladislav 27, 36, 38, 

41, 44, 55, 57, 60, 73, 76, 78, 92, 93, 

98, 99, 100, 160, 192, 193, 194 

Riegrová, Libuše viz Bráfová, Libuše 

Riegrová, Marie (žena F. L. Riegra) 53 

Riegrová, Marie viz Červinková- 

Riegrová, Marie 

Riegrovi 53 

Richterová, Marie Anna viz Tirschová, 

Marie Anna 

Rixy (Rixi) Josef 213, 214, 215 

Rodin, Auguste 190 

Roubal (sládek) 46 

Roubalík, Bohumír 109 

Roubalová, Gabriela 46 

Rubens, Peter Paul 136, 176 

Rudolf (korunní princ) 175 

Řezník, Miloš 10, 54, 58 

Sabina, Karel 11, 54, 93 

Sachs, Julius 35, 36, 46, 56, 144, 216 

Salmové 27 

Santi, Raffael 134, 136, 139, 145, 156, 

178, 198 

Scott, Walter 42 

Seibt, Ferdinand 43, 58 

Seidan, Tomáš 12, 146, 186 

Seidl (hosp. správce) 14 

Semper, Gottfried 163 

Seneca, Lucius Annaeus 24, 39 

Sequens, František 164, 169 

Shakespeare, William 31, 32, 40, 43, 

125, 128, 134, 135, 183 

Schäffner, Cornelius 60, 61 

Scheiner, Josef Eugen 91, 95, 96, 97, 

108, 114, 118, 120, 205, 208, 210, 

211, 212, 213, 214, 215, 217, 218, 

228, 230, 234, 235, 236, 239, 240 

Scheiner, Karel 107 

Scheinerovi 80 

Schikaneder, Jakub 167 

Schiller, Johann Christoph 

Friedrich 42, 140 

Schlösser, Hermann Julius 139, 145, 

149, 150 

Schmerling, Anton 88 

Schmidt, Ferdinand 26, 59, 60 

Schmitzová z Auerbachu, Pavla 27, 29, 

41 

Schnirch, Bedřich 26 

Schnirch, Bohuslav 22, 26, 79, 88, 

112, 126, 127, 128, 235, 148, 154, 

155, 158, 164, 165, 166, 167, 170, 

175, 188, 199, 222, 240 

Schnirch, Jaroslav 26, 88 

Schopenhauer, Arthur 25, 32, 33, 34, 

35, 37, 40, 42, 43, 97, 198, 200, 230 

Schöpf, Karl 214, 215 

Schulz, Erwin 191 

Schulz, Ferdinand 108, 148, 150, 151, 

190 

Schulz, Josef 165, 177, 178 

Schwarcová-Eimová, Julie 210 

Sklenář, Josef 41 

Skrejšovský, František 134 

Skuherský, Rudolf 63, 75 

Sládek, Josef Václav 108, 126, 139, 

149, 151 

Sladkovský, Karel 41, 54, 91, 93, 100, 

117, 126, 159, 189 

Smetana, Augustin 229 

Smetana, Bedřich 10, 54, 56, 57, 126, 

133, 160, 168, 175, 219, 250 

Smetanová, Betty 82 

Sofoklés 31 

Sókratés 61 

Spencer, Herbert 37, 111, 113, 141 

Spinoza, Baruch 24 

Springer, Anton Heinrich 43 

Srbová, Anna viz Lužická, Věnceslava 

Stadion, Franz Seraph 22 

Stašek, Antal 11, 126, 154 

Stephany, Rudolf 58, 59, 64 

Stibral, Karel 37 

Stloukal, Karel 37, 44, 196, 240 

Strachovský, Josef 188 

Straka, Adolf Vilém 129 

Stříbrný, Jiří 220 

Studnička, František 191, 200 

Stýblo, Bedřich 63, 80 

Stýblo, Jaroslav 63, 112, 115, 116, 118, 

120, 157, 158, 159, 207, 218, 220, 230 

324

Světlá, Karolina 11, 40, 50, 53, 74, 77, 

82, 107, 108, 121, 124, 125, 134, 

139, 149, 214, 215, 216 

Svoboda, František Xaver 220 

Svoboda, Karel (klasický filolog) 66 

Svoboda, Karel (malíř) 144 

Svobodová, Růžena 220 

Svojsík, Antonín Benjamin 232 

Swerts (Sweerts), Jan 169 

Syrový, Jan 241 

Šafařík, Pavel Josef 58, 228 

Šafařovic, František Josef 102 

Šalda, František Xaver 143, 220 

Šaloun, Ladislav 238 

Šámal, Přemysl 234 

Šebánek, Antonín 71, 72 

Šembera, Alois Vojtěch 71 

Šimáček, František 11, 126 

Šimek, Ludvík 146, 164, 169 

Šípek (obchodník) 92 

Šlechtová, Anna 179 

Šolc, Václav 126 

Šouta (lesník) 117 

Špatný, František 71 

Šteffek, Karel 63 

Štěpánek (učitel) 28, 29, 38 

Štěpánka Belgická 175 

Štěpánová, Irena 81 

Štoll, Ladislav 240 

Šulc (kupec) 107 

Šulcovi 158 

Švagrovský, Václav 189 

Švácha, Rostislav 37, 141, 142, 184, 

199, 227, 230 

Švec, Josef Jiří 234 

Švehla, Antonín 237 

Taaffe Eduard 204, 230 

Taine, Hippolyte Adolphe 38, 140, 141, 

149, 152, 184, 198 

Theer, Otakar 228 

Thiersch, Leopold 19 

Thun-Hohenstein, Franz Anton 13, 14, 44 

Thun-Hohenstein, Leopold Leo 21 

Thurn-Taxis, Rudolf 25, 57, 62, 75, 84, 

91, 126 

Thurn-Taxisová, Jenny 53 

Thurn-Taxisovi 53, 107 

Tieftrunk, Karel 215 

Tilšer, František 93 

Tirsch, Franz Karl 13 

Tirsch, Johann Michael 13 

Tirsch, Johann Vinzenz 13, 14, 15, 46 

Tirschová, Anna Emmanuela Aloisie 14 

Tirschová, Karolina Marie 14 

Tirschová, Marie Anna 13 

Tirschová, Marie Elisabeth 13 

Tirschová, Vinzenzia 13 

Tomek, Wácslaw Wladiwoj 24, 187, 191, 

215 

Tomíček, Jan Slavomír 50, 51 

Tonner, Emanuel 11, 25, 53, 62, 63, 

126, 258 

Trenkwald, Josef Matyáš 167 

Truhlář, Josef 241, 243 

Trůneček, Josef 28 

Trýb, Antonín 219, 220 

Tuček (setník) 159 

Tulka, Josef 167, 168, 169, 170, 171, 172 

Tůma, Karel 89 

Turner, Joseph Mallord William 129 

Tyl, Josef Kajetán 9, 58 

Tyršová, Renáta 16, 21, 24, 28, 40, 41, 

42, 43, 45, 46, 47, 48, 49, 50, 51, 53, 

57, 58, 61, 64, 65, 67, 72, 74, 75, 77, 

80, 81, 82, 86, 92, 94, 95, 96, 97, 99, 

100, 102, 103, 104, 105, 106, 107, 

108, 116, 117, 124, 125, 131, 132, 

133, 134, 135, 136, 137, 140, 142, 

149, 150, 151, 154, 155, 156, 157, 

158, 175, 179, 180, 183, 186, 189, 

191, 192, 198, 199, 203, 204, 212, 

213, 216, 218, 225, 226, 236, 239, 

240, 252 

Udržal, František 237 

Ullik, Hugo 153 

Ullmann, Ignác Vojtěch 76, 146 

Unschuld, Alois 46 

Urban, Otto 11, 54 

Urzidil, Johannes 48 

325

Vaněk, Ladislav 242 

Vaníček, Jindřich 230, 232, 235, 236, 

242 

Vávra, Vincenc 88, 91 

Vereščagin, Vasilij Vasiljevič 181, 204 

Veverkové, bratranci 188 

Viktor Emanuel I. 136 

Vilímek, Josef Richard 88 

Vinci, Leonardo da 178, 198 

Vlček, Václav 126, 135, 148, 149, 150, 

151, 152, 158, 180, 200, 224 

Vlčkovi 149 

Vlk, Jiří viz Morava, Georg J./Jiří 

Vocel (Wocel), Jan Erazim 15, 24, 142 

Vogel (zdrav. rada) 211, 215, 218 

Vojta, Hugo 242 

Volavka, Vojtěch 115, 144, 167, 169, 178 

Volavková, Hana 173 

Voltaire 32, 42, 43 

Vrchlická Ludmila 54 

Vrchlický, Jaroslav 66, 151, 194, 228, 

240 

Wagner, Antonín Pavel 11, 167 

Wachsmann, Bedřich 169, 188 

Washington, George 70 

Weitenweber, Vilém Rudolf 111, 157 

Wenzig, Josef 54, 57 

Wiehl, Antonín 170, 185, 188 

Wildt, Antonín 12, 146 

Winckelmann, Johann Joachim 23, 

66, 131, 198 

Winter (fotograf) 91 

Wittlich, Petr 186, 230 

Woltmann, Alfred 196 

Zákrejs, František 25, 26, 33, 35, 36, 

70, 73, 100, 102, 129, 134, 135, 140, 

148, 150, 151, 152, 158, 159, 160, 

168, 170, 176, 182, 197, 200, 205, 

207, 240 

Zeithammer, Antonín Otakar 53, 98 

Zelenka-Hajský, Jan 242, 244 

Zelený, Václav 12 

Zeman, Jan 219 

Zeyer, Jan 127 

Zeyer, Julius 228 

Zeyerovi 42 

Zich, Otakar 141, 238 

Zimmermann, Robert 22, 23, 24, 36, 

39, 124, 140, 142, 148, 200, 204 

Zítek, Josef 11, 160, 161, 164, 165, 167, 

168, 169, 170, 172, 176, 178 

Zola, Émile 31 

Zubatý, Josef 71 

Zumr, Josef 64, 66, 130 

Zweig, Stefan 67 

Žákavec, František 156 

Ženíšek, František 127, 132, 148, 167, 

168, 169, 170, 171, 172, 173, 175, 

177, 178, 185, 188, 189, 225, 240 

Žižka, Gabriel 63, 78, 94 

Žižka z Trocnova, Jan 51, 78, 85, 92, 

117, 187 

326

OBSA H 

„Věčně mladá“ generace / 9 

Od Tirsche k Tyršovi / 13 

„Tužme se!“ / 55 

„Rozhledy v umění výtvarném“ / 124 

Ötztal / 192 

Druhý život Miroslava Tyrše / 224 

Přílohy / 249 

Poznámky / 260 

Prameny a literatura / 305 

Jmenný rejstřík / 318

ROBERT SAK 

MIROSLAV TYRŠ 

Sokol, myslitel, 

výtvarný kritik 

VEL KÉ PO STA VY ČE S KÝCH DĚ JIN 

sva zek 15. 

Edi ci ří dí Bře ti slav Da něk † a Fi lip Ou tra ta 

Obál ku a gra fic kou úpra vu 

na vrh la Mi cha e la Bla že jo vá 

Vy da lo na kla da tel ství Vy še hrad, spol. s r. o., 

v Pra ze ro ku 2012 ja ko svou 1029. pu b li ka ci 

ve spoluprácí s Českou obcí sokolskou 

Vy dá ní prv ní. AA 19,68. Stran 336 

Odpo věd ný re dak tor Fi lip Ou tra ta 

Vy tis kla tis kár na Ekon, družstvo, Jihlava 

Do po ru če ná ce na 358 Kč 

Na kla da tel ství Vy še hrad, spol. s r. o., 

Pra ha 3, Ví ta Ne je dlé ho 15 

e-mail: in fo@ivy se hrad.cz 

www.ivy se hrad.cz 

ISBN 978-80-7429-239-2

UkÃ¡zka z knihy

You also want an ePaper? Increase the reach of your titles

Delete template?

Save as template?