Ukázka z knihy

Z dostupných pramenů je ovšem zřejmé, že tato čechizace byla pozvolná
a kolísavá. Na právnickou i na filozofickou fakultu se v letech 1850 a 1851
(stejně jako do vysokoškolského indexu a do Matice české) zapsal jako
Bedřich Tirš, 127 pak se ale na celé desetiletí vrátil k úřednímu znění svého
jména, tedy Friedrich (Emanuel) Tirsch; 128 na diplomu z roku 1860 byl
uveden jako Friedericus Tirsch, na německy tištěné pozvánce k promoci
Friedrich, do Fügnerovy pamětní knihy – jak už víme – se v září 1860
podepsal Tirsch. Rok nato zvolil znovu podobu Tirš, kterou v následujícím
roce počeštil na Bedřich Tyrš, 129 jak byl také zapsán v září 1863 na
kandidátce do výboru Sokola pražského. 130 Přitom zpráva Národních listů
o jeho projevu v Hudlicích o svatodušních svátcích roku 1862 ho ještě
uvádí jako „dr. Tirše“. 131 Že křestní jméno Miroslav užíval od roku 1864,
víme ze vzpomínky paní Renáty na první oslavu Tyršova svátku, v jehož
předvečer, 5. března, ho po sále nové sokolovny nosili na ramenou. 132
(Trochu se usmíváme nad tím, že sokolové s křestním jménem Bedřich
si je po Tyršovu příkladu „poslovanštili“. 133 ) Z toho, že v curriculu vitae,
které roku 1882 přiložil k žádosti o habilitaci na české univerzitě, uvedl
otcovo křestní jméno jako „Vítězslav“ 134 namísto správného Johann Vinzenz
či nanejvýš Jan Vincenc, máme pokušení vyvodit, že se nakonec za
německý původ styděl.
Složitost jeho počešťování se ponejvíce otiskla do písemného projevu.
Vždyť až do let 1862–1863 psal kurentem, teprve potom přešel k latince.
Při četbě náčrtů k zmíněné učebnici filozofie zjišťovala Renáta Tyršová,
„jak české vyjádření abstraktních pojmů mu činí jisté potíže. Vždyť po
dlouhá léta byl zvyklý myslit německy a skoro všechna jeho práce v Jáchymově
byla německá. Je to zřejmo v dlouhých, do sebe začlánkovaných
vět, německé vazby připomínajících. Je to též zřejmo z volby některých
výrazů […]“. 135 Protože si byl těchto slabin dobře vědom, opatřil si roku
1861, snad ještě před odjezdem z Nového Jáchymova, Malou čítanku
(s pravopisem) a Úplný německo-český slovník Josefa Franty Šumavského,
doplněk Jungmannova veledíla, rok nato pak Srovnávací mluvnici Martina
Hattaly. Výsledek se záhy dostavil. Známe-li jeho pracovitost a silnou vůli,
nepochybujeme o tom, že ve srovnání s potížemi, jimiž ho čeština trápila
v Novém Jáchymově, se jeho psaný projev podstatně zlepšil. Rozumíme
Renátě Tyršové, čteme-li u ní, jak rychle, „hned za prvních let Sokola“,
češtinu ovládl, a to „nejen mluvnicky a pravopisně správně, ale hned si
i vytvořil svůj osobitý sloh […]. Z vědecké terminologie přešel svým vzácným
uměním slovesným k řečnickému vyjadřování a k stavbě vět, v nichž
i se zvukovým dojmem je počítáno.“ Jako příklad udávala text slavnostní
47