Ukázka z knihy

Jan Neruda, Emanuel Tonner, Rudolf Thurn-Taxis a Jaroslav Goll. 37 )
Až úzkostlivý smysl pro pravdu a přesnost, „pozitivistický duch“, jaký
v Tyršovi shledal estetik Josef Bartoš, vysvětluje jeho oblibu exaktních
věd, projevující se v tom, že vyhledával přednášky ze silozpytu (fyziky),
matematiky, lučby (chemie) nebo astronomie. 38 Odtud si zřejmě přinesl
kritický, nedogmatický postoj ke všem filozofickým soustavám, ať starým,
ať moderním, dokonce i k té, která byla jeho bytostnému založení
nejbližší – k Schopenhauerově. „Věřil jen, o čem se sám přesvědčil,“ 39
vzpomínal jeho přítel František Zákrejs, publicista spjatý s revuí Osvěta.
Jestliže stavěl svůj světový a filozofický názor na ideální zásadě harmonie,
opíral se o zkušenost; tak nejspíš uvažoval Zákrejs, psal-li, že ji Tyrš
hned aplikoval na výchovu skutkem, odmítaje jednostrannou výchovu
intelektu, a obdařil-li přitom jeho filozofický idealismus přívlastkem
„reální“. 40 Snad právě to umožňovalo Tyršovi odolávat pesimismu nejen
ve filozofii, nýbrž i ve vlastním povahovém ustrojení, nakloněném k životnímu
smutku. Později, pravda, tato duševní síla ztrácela dech, ustupujíc
„temným silám, dřímajícím na dně Tyršovy duše“. 41 Pokoušel se jim,
znovu a znovu, čelit rozumem a vůlí. Ve svých nejlepších chvílích dokázal
svou činnost založit na optimistickém životním a světovém názoru,
kupříkladu v překvapujícím výroku z času, kdy se mu dařilo vymanit se
z účinků těžkého nervového otřesu: „Jsem teď docela upokojen a přesvědčen,
že každé zlo v zárodku se udusí.“ 42 Přesto tak činil ve stálém sváru
s tíživými a skličujícími důsledky vlastního osudu.
K tomu, čím studium na filozofické fakultě doplnilo a ucelilo Tyršovo
vzdělání, se ještě vázala potřeba rozšiřovat si jazykové znalosti:
od Zákrejse víme, že již tehdy ovládl přinejmenším základy angličtiny
a časem mluvil i francouzsky, italsky a rusky. 43 Zatím se v nich nemohl
zdokonalovat na cestách. Během studií vykonal snad pouze jedinou, tu,
kterou zaznamenal Eduard Grégr. 44 V létě 1854, o vakacích, se vydal
pěšky, „po studentsku“ jako Mácha před dvěma desetiletími, do severní
Itálie. 45 Na rubu domovského listu z 11. dubna toho roku, sloužícího za
cestovní pas, jsou vyznačena a razítky ověřena místa, jimiž procházel
a kde se musel hlásit. 46 Z nich tak můžeme sledovat jeho putování: 26. července
byl v Linci, 1. srpna v Salcburku, kde se týden zdržel, než pokračoval
přes Berchtesgaden do Gasteinu a dál do Brixenu (kde ještě pobýval Karel
Havlíček), 19. srpna prošel Veronou, týden pak strávil v Benátkách, odkud
se vydal na zpáteční cestu, při níž se zastavil 2. září v Terstu, přesně po
čtrnácti dnech ve Vídni a konečně 30. září se vrátil do Prahy. (Bůhví zda
Tyršův cestovní rozvrh mohl být ovlivněn Máchovým, jehož pouť vytyčily
25