Ukázka z knihy

německých listů Helfertovi se nanejvýš odvážil vsunout pár ojedinělých
českých slov, kupříkladu heslo Tužme se, Tyršovi psal raději německy,
i když ho v jednom z dopisů oslovil česky „Bratře!“ 152 Tím okázaleji dával
najevo své češství: ve svém salonu umístil vedle Garibaldiho bysty sošky
Husa, Žižky a Jiřího z Poděbrad na konzolkách zdobených českým lvem.
Výmluvným svědectvím postupující čechizace Jindřicha Fügnera je
vtipná gratulace švagru Helfertovi k Novému roku 1860 s narážkou na to,
že policejní ředitel Anton Päumann, jak se po Praze rozneslo, předpovídal
českému národu už jen šest let existence: „Zdar, požehnání a spokojenost
vám všem; a tobě speciálně přání, abys opravdu vesele a bez zármutku
prožil aspoň těch šest let, která my Čechové podle slov Päumannových
vůbec smíme býti naživu.“ V jiném dopise témuž adresátovi psal o Praze
jako o Čechenstadt. 153
Oproti manželovi stačil paní Kateřině na zvládnutí češtiny pouhý rok,
takže ji Tomíček potom učil rusky. Na hovorovou řeč byla ostatně zvyklá
od dětství, ze společenství českých děvčat na otcově statku ve Zbuzanech,
a se služebnými Nanynkou (Annou Němečkovou), Bětuškou či Marjánkou
jí později nezbývalo než se dorozumívat česky. Tak se bavila i s dcerou,
někdy si vypomáhajíc němčinou. V ní ale zásadně psala, protože spisovnou
češtinu neovládala. Renátka zprvu mluvila lépe německy, ale od pěti
let už ovládala obě řeči.
Národnostně nevyhraněné a neutrální „pražanství“ (Prager, pragerisch),
německy mluvící a bilingvní, tehdy pomalu doznívalo; k jeho
pozdním projevům řadíme i dvojjazyčné smuteční oznámení o Fügnerově
úmrtí roku 1865. Jako nikdy předtím se pražští měšťané počali
dělit podle národnostního klíče. Původní, „přirozené“ němectví získalo
v Češích sílícího oponenta. Ke svému nacionálně českému vlastenectví
se Fügner poprvé veřejně přiznal před volbami do pražského obecního
zastupitelstva zjara 1861: na kandidátce „strany pokroku“ byl uveden
jako „Jindřich Fügner, kupec“. Helfertovi v témže čase sděloval: „Z čisté
národní pýchy převzal jsem provedení českého těsnopisu na zemském
sněmu […]. To dělané češství nestojí na nějakých hliněných nohou, jak si
to u vás [tj. ve Vídni – pozn. RS] myslí. – Pepi, někteří z našich nacionálů
v zemském sněmu, to jsou nádherné exempláře, je na nich vidět energickou
vůli…“ 154 Několika proměnami prošla podoba jeho křestního jména:
na prvním česko-německém tiskopisu pražského peněžního ústavu,
asi podle rady Eduarda Novotného nebo Jana Slavomíra Tomíčka, byl
Hynko, někdy jen ve zkratce H., a na dopisech ženě Hynko či Domoslav.
Jako Jindřich se trvale podepisoval až od roku 1862. V posledních dvou
51