Ukázka z knihy

„Věčně mladá“
generace
Jako by kdosi rozťal to podivné desetiletí mezi
revolucí a obnovou ústavního života vedví. Pamětníkova slova o tom, že
se po celé zemi „rozhostila úmrtná zmalátnělost“, 1 byla nadmíru výstižná.
Ke všemu neštěstí (které nezůstává nikdy samo) během necelého desetiletí
odešly navěky zakladatelské zjevy českého národního hnutí Josef
Jungmann, Jan Kollár, František Ladislav Čelakovský a za nimi Karel
Havlíček i Josef Kajetán Tyl. Zatímco český tisk se omezoval na úřední
Pražské noviny, živořící, „krotký a tichý“ Mikovcův Lumír a „ještě tišší“
Muzejník, časopis pro širší veřejnost zcela chyběl.
A hle – i ten úhor vydal dva zázračné plody, dvě vrcholná díla české
slovesnosti, která zbavila Máchův Máj skličující osamocenosti – Kytici
Karla Jaromíra Erbena a Babičku Boženy Němcové.
To se již, zprvu nepříliš zvučně, ohlašovalo nové pokolení, o němž
neprávem zapomínaný literární historik, znalec české kultury devatenáctého
věku Vojtěch Jirát psal, že vstupovalo do literatury „s tak pevným
vědomím, že jest očekáváno a že přináší něco nového, čeho je pro obrodu
nezbytně třeba“, jako málokteré jiné. Pokolení, jehož klíčovou dvojicí byli
Jan Neruda s Vítězslavem Hálkem, lidsky dozrálo a chystalo se k rozběhu
v porevoluční dekádě, kdy po odchodu velkých obrozenských zjevů,
které hned nebyly nahrazeny souměřitelnými mladšími pokračovateli,
nastala chvilka odpočinku a oddechu, ale též únavy a bezradnosti, kdy
se sbíraly síly a hledaly nové cesty, jejichž „směr i cíl zůstává prozatím
zahalen temnotami, v nichž se jen tápá, touží a tuší“. 2 Než budeme sledovat
další Jirátovy myšlenky, je na místě čtenáře upozornit na to, že si
za jeho „literaturu“ může dosadit libovolný obor české kultury, ba i politiky.
Ostatně za chvíli se zřetelně vyjeví, že generace pojmenovaná jako
Nerudova či Hálkova měla u Jiráta záběr daleko přesahující slovesnou
9