Ukázka z knihy

i soukromým. Proto se nad projevy tohoto boje nepozastavoval jako nad
absolutním zlem, jen z nich vyvodil, že je zapotřebí se v sokolské (a vůbec
v národní) činnosti podle této skutečnosti zařídit. Chalupný navíc ještě
podtrhl, že Tyrš spojil Darwinovo učení s mravními ideály římského práva
i křesťanství a odvážil se tak dříve než jiný myslitel aplikovat nejnovější
a nejmodernější Spencerovu a Darwinovu vývojovou teorii na praktický
program národní emancipace. 85 Ne nadarmo čteme v sociologově studii
i jméno Herberta Spencera, v jehož vědeckém díle – svou Teorii vývoje
vydal sedm let před Darwinovým Původem druhů – měl obecný zákon
vývoje stejnou platnost pro přírodu jako pro lidskou společnost. Na to,
že jeho všelék, slovy Darwinovy biografky „přežití nejzdatnějších“, 86 bude
účinný též pro Čechy, spoléhal přece i Tyrš. Silný vliv této nauky na jeho
myšlení přiznává i Karel Stibral, autor studie o estetických názorech
britského vědce. 87 Posouvá jej však na pozdější dobu. Tyrš sice o Původu
druhů zvěděl dosti brzy, rok po vydání, jenomže tehdy ho mnohem víc
přitahoval Schopenhauer. Až zhruba po deseti letech, při promýšlení
již zmíněné programové stati Náš úkol, směr a cíl, mu došlo, že zatímco
Schopenhauerova filozofie vede k odvratu od praxe, Darwinova teorie
k ní vybízí. A tak se mu Darwinův „boj v přírodě“ pojednou zjevil jako
zdroj zdokonalování, pokroku a vývoje, v pojetí blízkém nejvýznačnějšímu
představiteli darwinismu v Čechách, Gustavu Adolfu Lindnerovi, podle
něhož zákon zachování lepšího a silnějšího v boji o život je přírodovědeckým
vyjádřením ideje dokonalosti. Uplatnění na společnost, nemající
ovšem s neblaze proslulou doktrínou sociálního darwinismu pranic společného,
vedlo Tyrše k sociologickému optimismu. Vždyť i historik umění
Rostislav Švácha poukazuje na jeho snahu vyložit Darwinovy vývojové
zákony jako řecký agón, přátelské závodění, a dokládá ji citátem z Tyršovy
předmluvy k habilitačnímu spisu o tom, že „veškerý pokrok ze závodivosti
boje vychází a jím podmíněn jest“. 88
Na prahu druhé polovice 19. století, kdy Tyrš vstupoval do věku zrání,
byl už romantismus mrtev, třebaže mu jeho prvky zůstávaly pod kůží
do posledních let. Ve veřejném životě i ve filozofii se dostávali ke slovu,
jak psal historik Karel Stloukal v pozoruhodném eseji k stému výročí
Tyršova narození, „chladní počtáři, místo nadšení přichází střízlivost,
zklamání učí skepsi, ale burcuje zároveň k nové práci. Comte, Schopenhauer
a Darwin stávají se vůdčími duchy světa, rozum opět se hlásí
o právo rozhodčí.“ Tyrš prošel krizí skepse a romantismus, v němž vlastně
kořenilo jeho myšlení, se mu přetvořil v „činorodý realismus“. Všechno,
co tvořilo duchovní náplň doby, se u něj slilo v plodné syntéze: Darwinův
37