Číslo 1 - Všeobecná fakultní nemocnice v Praze

32 cestování z VFN až na konec světa z VFN až na konec světa cestování 33
Nová Kaledonie
Nová Kaledonie patří k francouzským zámořským teritoriím od roku 1946. Ostrov
leží 750 mil na východ od pobřeží Austrálie a byl objeven Jamesem Cookem při
jeho druhé plavbě, v roce 1774. Francie Novou Kaledonii anektovala v polovině
19. století a od té doby ji využívala hlavně jako trestaneckou kolonii.
Na rozdíl od Tahiti a ostrovů Společenství,
jejichž obyvatelé jsou
s francouzskou koloniální správou
celkem spokojení, na Nové
Kaledonii se velmi zřetelně projevují
snahy o získání nezávislosti.
Referendum na toto téma
by se mělo konat v roce 2014.
I chování místního obyvatelstva
je oproti Tahiti rozdílné. Na Tahiti
se skoro všude tančí a zpívá,
lidé jsou přátelští a usměvaví,
na Nové Kaledonii jsou domorodí
Kanakové pořád zamračení,
gestikulují a k bělochům se moc
přátelsky nechovají.
Po přistání na Noumea International
Airport, jež je vzdálené
více než hodinu jízdy od hlavního
města Noumea a nalézá se
v úplné pustině, jsem se vydal
ve vypůjčeném autě po jižním
pobřeží ostrova směrem
na západ. Nová Kaledonie
je velice řídce osídlená, se
vzdálenostmi mezi jednotlivými
osadami často více než 50 kilometrů.
Silnice jsou ale poměrně
kvalitní. Jižní pobřeží ostrova
se skládá z písečných pláží,
malých kopců, porostlých místní
křovinatou vegetací, a spousty
potoků a říček. Severní pobřeží
je naopak tvořeno vysokými
rozeklanými útesy, které trochu
připomínají jižní pobřeží Portugalska.
Po několika hodinách
jízdy jsem dorazil k jedné
z nejznámějších písečných
pláží na Nové Kaledonii
– Poé Beach. I když bylo
krátce po poledni a počasí
bylo slunečné a nad 30 stupňů
Celsia, na pláži nebyli téměř
žádní lidé, což mně po zkušenostech
s přeplněnými plážemi
Chorvatska nebo Mallorky
přišlo trochu divné.
Hned odtud jsem jel zpátky,
na jihovýchod, do Zátoky
obřích želv (La Baie des
Tortues). Těšil jsem se na galapážské
želvy, ale když jsem
sešplhal po příkrém kopci až
k zátoce, u které rostly podivné
stromy, žádné želvy nebyly
nikde v dohledu. Společně se
dvěma australskými turistkami
– zdravotními sestrami – jsme
prošli celou zátoku, ale po želvách
ani památky. Později
jsem se v jedné francouzské
pevnosti předělané na muzeum
dozvěděl, že želvy v této zátoce
vyhynuly před více než sto lety,
název tedy slouží už jen jako
lákadlo na naivní turisty.
Z pevnosti Mondou, postavené
v 19. století, která stojí kus
od pobřeží, se otevírá nádherný
výhled na část ostrova.
Hnědé kopce se střídají se
zelenožlutými lesy a občas je
vidět i modrošedá hladina řeky
Souostroví Nová Kaledonie, které má rozlohu
19 000 km², tvoří nejbohatší a nejlidnatější ostrov
Grande-Terre, ostrovy Iles Loyauté, Ile des Pins,
Belep a množstvím malých ostrůvků.
nebo jezera. Krajina se vůbec
nepodobá tropickému ráji, jak
jsem ho spatřil na Tahiti, ale
spíš Portugalsku nebo jižnímu
Španělsku. V této francouzské
pevnosti je muzeum kolonizace
Nové Kaledonie, která
byla a je poznamenána více
než 200 let trvajícími půtkami
Letecký pohled na krajinu při přistání na Noumea
International Airport
mezi Francouzi a domorodým
obyvatelstvem.
Ve vesnici La Foa regionální
úředníci vytvořili pod širým
nebem muzeum dřevěných
soch a obličejových masek
původních obyvatel Nové
Kaledonie. Primitivně tesané
sochy jsou dva až tři metry
vysoké a trochu se podobají těm
z Velikonočních ostrovů. V parku
okolo muzea si dává sraz místní
mládež a na trávníku popíjí pivo,
víno a kouří.
Poslední a nejlepší zážitek
z Nové Kaledonie mne
čekal druhý den v podvečer.
V průvodci jsem si přečetl, že
v národním parku u kanakské
vsi Sarraméa, ve vnitrozemí
ostrova, se nalézá divoký horský
potok vymletý ve skále, ve kterém
jsou vodopády oddě-