Tvar 9/2007 - iTvar

DVAKRÁT miloš urban: mrtvý holky. Argo, Praha 2007URBAN HRAVÝ POVÍDKÁŘ1Miloš Urban je mezi čtenáři známýnejvíce jako romanopisec, přestožejeho dílo zahrnuje i další žánry – hryTrochu lásky a Nože a růže a prózy,které sám označil jako novely: Pamětiposlance parlamentu, Michaela a Pole a palisáda.Není asi náhodné, že druhou z nich,námětově nejprovokativnější, protožebarokně přeplněnou fyzickými krutostmia sexuálními zvrácenostmi, vydal pod pseudonymem.Zatím poslední kniha, kterou sepředstavuje čtenářům, tentokrát pod svýmjménem, je opět co do žánru zřetelně odlišná.Je to kniha povídek s poněkud bulvárně podbízivýmtitulem Mrtvý holky a podtitulemDeset divných povídek. Je pochopitelné, žepři volbě titulu, v němž za podstatné jménozvolil výraz patřící spíše do obecné češtiny(„holky“), nemohl jako přívlastek použítspisovného tvaru „mrtvé“, stejně jako propovídky, jaké do svého svazku shromáždil,nemohl dost dobře zvolit výraz „dívky“nebo „ženy“, k nimž by spisovný výraz bylpatřičný.Ženské nebo dívčí postavy, které v jehopovídkách mají většinou významnou nebodokonce ústřední úlohu, jsou totiž všechnysvým způsobem výjimečné, zvláštní, v některýchpřípadech až patologické. K tomu seještě dostaneme. V Urbanových povídkáchvšak vůbec nejde o psychologickou drobnokresbucharakterů dívek či žen, jak bychommohli při nevelkém rozsahu a strukturnívýstavbě próz založených na pointě předpokládat.Autorovi – podobně jako vevětšině jeho předchozích románů a novel– nejde o postavy ani o prostředí či děj. Toje v těchto povídkách novelistické stavbyzvláště nápadné, protože jak známo a jakpraví slovníky literárních termínů, základemnovely je „poutavý příběh s výraznýmzakončením“, tedy především složka dějová.Příběhy Urbanových próz však sice nepostrádajípoutavost, ale téměř polovina z nichnení zajímavá v tom smyslu, že by přinášelyvidění událostí, jež by čtenáři ukazovalysvět v nějaké dosud neznámé perspektivě;spíše tu jde o literární hru cílenou na překvapeníčtenáře.Deset povídek z let 2002–2006, kterévycházely různě po časopisech (jedna z nichdokonce v angličtině), tvoří dost různorodýcelek. Najdeme tu vysloveně hororové pastišea la Edgar Allan Poe či Jakub Arbes, jakna to sám autor v záhlaví povídky Štědrá nochraběnky z Erbannu upozorňuje (ani tadyse nezapře spisovatelova intertextuálníhravost – název povídky i jméno zámkuzákonitě vyvolají ve čtenáři asociaci s baladikouErbenovou). Je to rafinovaně koncentrovanýsoubor tradičních děsivých motivůpočínaje babičkou, která zemře uprostředštědrovečerní hostiny, přes tajemné zjevydětí, temných mužů a drasticky se rozkládajícíchžen symbolizujících minulosti budoucnost postav-účastníků večeře ažpo temné chodby a sklepení starého zámkua mrazivé noční ovzduší okolní krajiny.Vedle této novely se v knize ovšemvyskytne i naprosto civilně působící formálníreplika takzvaného řízeného rozhovoru,tj. metody dotazů záměrně vznášenýchtazatelem na zkoumanou osobuza účelem získat žádané poznatky; rozhovorvede s „ženou středního věku“ (jak je označenav názvu) mladičký student, nejspíšeadept sociologie. Soustřeďuje se převážněna milostný život dotazované a přiměje ji(částečně pro tazatelovu naivní úpornosta částečně pod vlivem alkoholu, který ženav průběhu rozhovoru konzumuje) k přiznáníerotických zážitků a zkušeností, kterébyly zasuty hluboko v jejím nitru (z adeptasociologie se tak nepozorovaně stane mimoděčnýpsychoanalytik-terapeut).Tyto dvě povídky tvoří protikladem antikvárníhoromantismu a věcného civilismuzákladní opozici náladových poloh celéhosouboru. Na jedné straně tu jsou prózyspíše anekdotické povahy (byť s drastickýmidetaily), jako je například povídkaFaun o žárlivém partnerovi, jenž málemzabije domnělého soka, z něhož se vyklubeobyčejný homosexuál, nebo próza Smrtečkao ženě, která prožije svůj první orgasmustak intenzivně, že upadne do kataleptickéhostavu a donutí svého milence, aby se(marně) pokoušel zbavit její domnělé mrtvoly.Na druhé straně tu jsou práce, jež plněodpovídají autorově zálibě v bizarnostipředevším svou temnou atmosférou, kteráje vlastní významovou náplní jejich textů.Nejvíce Urbanovu stylu odpovídá úvodnípovídka Běloruska, jejímuž vypravěči daljméno čtenářům již známé: Max Unterwasser(jeho pseudonym zvolil autor pro noveluMichaela).V povídce vystupuje jako estétskyzaložený starožitník (postava estéta se objevujei v jiných Urbanových pracích a zvýrazňujetak umělecké i umělé založení jejich fiktivníhosvěta), který z nelegální imigrantkyvytvoří živou reklamu pro svůj obchoda prezentuje ji posléze jako živý estetickýobjekt na večírku pro umělecké labužníky;jeho závěr ovšem skončí příznačně urbanovsky– nečekanou drsnou pointou.Takové náhlé vyvstání krutosti, předevšímv motivech smrtelné události (dívkazavražděná ze žárlivosti v povídce To strašnýkouzlo podzimu, oběšená dívka v trochu blasfemickynaaranžované próze Pražské Jezulátko,nebo náznak usmrcení psíka v povídceObčina), dodává povídkám skutečně ony rysy„podivnosti“, o níž se hovoří v podtitulu.Ostatně ani v těch méně drastických pracíchautor nešetří násilnostmi, jejichž oběťmiv přímém či přeneseném významu jsoujak muži (zranění Unterwassera v úvodnípovídce, napadení homosexuála v povídceFaun), tak ženy (drsný rozchod vypravěčes rusovláskou v povídce Vlasy, zacházenímilence s domněle mrtvou v povídce Smrtečka;krutě nakládá v další povídce s ženoumasochistkou i muž, jenž se k ní proti jejívůli místo týrání chová něžně). To všechnododává vztahům, zejména erotickým, rysyjakési temné patologičnosti, zvrácenosti,prosvítající pod nenápadným zevnějškem;právě to má být patrně podnětem k vyvoláníčtenářova šoku, údivu, podivu (odtud„divnost“ ohlášená v podtitulu).Čtenářsky šokující a autorsky hravýzáměr naznačuje ostatně i motto k celémusouboru, které autor vybral z Oscara Wildea(vzhledem k očekávanému efektu cizí řečije uvedeno v angličtině; přibližný překladzní: „Nemohu uvěřit ničemu, co je připraveno,že je neuvěřitelné.“) Urban, jaký se představujev knižním vydání svých povídek, jetím „starým“ Urbanem, jak ho známe z jehopředchozích prací – dokáže vystavět uměloukonstrukci, aby čtenáře překvapil závěrečnoupointou. Miluje šoky a mystifikaceprodukované umělou literární hrou.Aleš HamanMRTVÝ HOLKY TO CHTĚJ TAKY2Ačkoliv umělecky náročnější hororovápovídka nebo povídka s tajemstvímmá i v tuzemské literatuřejakous takous tradici (jak dokládákupř. soubor Příběhy temnot z roku 1999sestavený Ivanem Slavíkem), próza tohotodruhu zaujímala v našem literárním prostředívždy spíše okrajové pozice. Nejinak je tomuv současné české beletrii, kde jsou – vedleněkolika parodických a groteskních zpracování– téměř ojedinělými pokusy o serióznějšíaktualizaci jmenovaných žánrů či subžánrůněkteré povídkové soubory jihlavskéhonakladatelství Listen. Právě v nich se mezirůznými autory několikrát výrazně prezentovalMiloš Urban, který nyní své kratší prózyupravil a sebral do vlastní knižní kolekce, tvořenérovnou desítkou divných povídek.Tento podtitul dává Urbanovým textůmzvláštní cejch; ihned dodejme – v intencíchautorské sebeironie, jež se týká předevšímponěkud neobvyklého propojení dvou hlavníchtematických oblastí. První zahrnujemotivy temného, tíživého tajemství, kterése poodhaluje za oponou kryjící svět neviditelný,unikavý, svět mimo naši běžnousmyslovou zkušenost. Takové sféry promlouvajíjazykem mnohoznačných symbolůa těžko vysvětlitelných znamení a úkazů.Většinou se zjevují na místech k tomu předurčenýcha zároveň místech izolovanýchod civilizace spoutané sítěmi mobilníchoperátorů. Tam, kde nedosahuje jejich signál,například v barokním zámku uprostředmrazivé Štědré noci nebo v provlhlémpodzimním lese, se najednou ozývá hrozivá,katastrofální budoucnost (Štědrá nocbaronky z Erbannu) nebo se rozbouří vášněa živly, které hrdiny pohlcují do děsivé hryvizuálních a sluchových klamů (To strašnýkouzlo podzimu). Také jiné, na první pohledromantické a malebné scenerie se v určitýchmagických dobách stávají prostorempřízračným a životu nebezpečným (Občina).Tajemství se ovšem neskrývá jen na místechodlehlých a opuštěných – protagonisté jejmohou s krvavými následky odkrýt v bývalévěži uprostřed města (Faun) a záhadná Smrtse potuluje rovněž kolem pražského kostela,v němž se transcendentno střetává s bohapustoukomercí i s drzou výzvou hrdinky(Pražské Jezulátko).Urban tedy pracuje s typickými chronotopys tajemstvím (zámek, les, věž atd.),přenáší je do současné doby a dále je vnějškověi vnitřně obměňuje, upravuje a variuje.Totéž se týká některých příznačných obyvateltakových míst, ať už jde o postavy charakterizovanéobvyklými hororovými kontrasty(dítě-zloduch, dívka-vrah) či o monstra přicházejícíspolečně s motivy převleků, dvojnictvía záměny identit z gotického románu,pohádek, mýtů. Nejčastěji jde o typ oživlé,resp. „oživlé“ sochy nebo loutky (v některýchpovídkách mají funkci škodící postavy,v jiných se naopak samy stávají obětí), přičemžjejich převlek či proměnu provází paradoxnía bizarní okolnosti: v povídce Běloruskase nastrojenou pannou, vystavovanouve výloze starožitnictví, stává nádražníprostitutka; hrdinka povídky Smrtečka sedočasně mění v neživou loutku v důsledkukombinace srdeční nemoci a poprvé prožitéhoorgasmu.Spolu s těmito intertextovými spojnicemise Urban zjevně i nenápadně odvolává naněkolik konkrétních inspirátorů: prozrazujeje například „složený“ přídomek zmíněnébaronky nebo jména hrdinů Karel,Jaromír, Hana a Marie. Kromě jiných klasikůje pocta vzdána též iniciálám E. A. P.– poučeni třeba zrovna autorem, který se zanimi skrývá, víme, že dokonce i v důvěrněznámém vlastním bytě mohou existovatpomyslné třinácté komnaty. Dveře zapovězenýchmístností sice není radno otevírat,ale zase za nimi najdeme – tak jakov povídce Záznam rozhovoru se ženou středníhověku – druhou dominantní tematickouoblast divných povídek. Spadají do nímotivy rozmanitých vztahů mezi mužema ženou, rozvíjené stejně jako v Urbanovýchdříve vydaných prózách v propojenosti otevřenéerotiky s krásou a uměním, ale téžs posedlostí, násilím, krví, bolestí a smrtí.V Urbanově případě samozřejmě nevěřímna nějaké autentické temné vnitřnípohnutky, nevěřím na autorovy perverznísklony vytěsněné do podvědomí, které sevyjevují prostřednictvím literárního textu.M. U. je prostě poučený prozaik-hráč, jenždobře ví, jak zabrnkat na ty správné atraktivnístruny, aby jedny nadchl, druhé provokovala třetím motal hlavu. Je zřejmé, žeautor se nekonvenčními milostnými modalitami,jako je sadomasochismus nebo fetišismus(Vlasy), zabalenými do dekadentněestétského závoje, výtečně baví, stejně jakose vyžívá v jiných provokacích a poťouchlostech:do postmoderní variace pohádkyo netvorovi, který svou pannu krášlí šperkyvetknutými přímo do kůže, záměrně dodáváironický antifeministický a šovinistickýpodtext (Běloruska); pro změnu v příběhu,který poskytuje návod, jak potrestat masochistku,shazuje emancipované sebevědomíveleúspěšných manažerek (Žádný něžnosti).Otázkou zůstává, zda se tím baví také čtenáři,respektive čtenářky.Masku „divnosti“ spoluutváří nezvyklánakladatelská akce, která Urbanovy povídkynabízí celkem ve třech vydáních (jelikož zarecenzní výtisk slouží ta nejlevnější verze,ilustrované vydání ani limitovanou specialedition pro fajnšmekry nemůžu hodnotit).Nepodlehneme-li tomuto podružnémureklamnímu efektu, můžeme se plně soustředitpouze na texty, které kromě „divných“témat charakterizuje obratná práces jazykem, stylem a kompozicí. Urban sepřitom úspěšně vyhýbá stereotypům, donichž zmíněné žánry rády upadají, anebotato klišé ironizuje, případně s jejich pomocípřipravuje pro naše očekávání několik pastía falešných stop – například ve chvíli, kdysi protagonista povídky Občina začne všímattělíček sotva dospívajících dívek, kterési v podvečer hrají na opuštěném místě, zdáse být předem jasné, kdo je tady lovec a kdopronásledované zvířátko. Zatímco některépovídky pak gradují k překvapivé, občas ažšokující pointě, v jiných se očekávaný konecrozplývá ve čtenářově nejistotě, v několikerémProč? a Jak? Je pravda, že dle pravideldaných žánrů jsou otevřené, nejisté koncemnohem strašidelnější než závěry vše objasňující.Někdy však za otevřeností závěruprobleskuje spíše bezradnost narace a to,že na ni sám vypravěč víceméně upozorní(v závěru Bělorusky výslovně do děje zasahujedeus ex machina), je spíše výmluvou nežomluvou. Podobně jako v některých svýchrománech je tak Urban autorem mnohanevšedních nápadů, které v textu veliceumně zaplétá a rozvíjí, doslova se s nimivypravěčsky mazlí, ale které místy přílišnezvládá zkrotit k přesvědčivému vyústění.Takových momentů je však v Mrtvejchholkách jen nepatrně, takže vcelku nabízejízábavnou a inteligentní četbu, již si – každýsvým způsobem – vychutná čtenář lačnícíjen po literárním napětí a strachu i čtenář,který se alespoň trochu orientuje v literárníhistorii. Už jen proto bych nechtěl titul knihyinterpretovat jako metaforické pojmenovánípro Urbanovu povídkářskou etapu, kteroujednou provždy přikryla hřbitovní prsť.I kdyby tomu tak bylo, v tomto žánrovémkontextu se přece hroby někdy otvírají…Petr Hrtánektvar 09/07/