Tvar 9/2007 - iTvar

polemikakam kráčíš, hoste?Názory redakce se ve slušných literárních tiskovinách nedeklarují explicitně. Přestose dá bez velkého úsilí vysledovat, co se asi tak redakci kterého časopisu honíjejí kolektivní hlavou, nad čím se pravděpodobně trápí během porad a o poledníchpauzách – z toho, jaký autorský okruh upřednostňuje, z editorialů, glos, anket,redakčních odpovědí v polemikách, ze „zásadních“ statí, sepsaných členy redakceči redakční rady, a v neposlední řadě i z opakujících se otázek v rozhovorech, kteréobvykle některý z redaktorů připravuje.Jeden ze způsobů uvažování o literatuře,který poslední dobou nabírá na obrátkáchzejména v literárním měsíčníku Host, se miuž nějak začíná zajídat.Soustavně příběh, nuda a čtenářTak především Román. Nesoustavné poznámkyJiřího Trávníčka, člena redakčnírady a kmenového autora Hosta, jsou– navzdory skromnému názvu – až příliškategorickou a soustavnou masáží na to,aby je bylo možno v proudu textů přehlédnoutjako roztomilou výstřednost zdravěsebevědomého kritika a pedagoga. Je tomuvíce než rok, kdy se v Hostu objevily první,a od té doby neutuchají. Žánr je to šibalský– umožňuje vršit efektní výroky, anižby bylo potřeba nějak zvlášť usouvztažňovatči argumentovat. Text se většinouskládá z citátů, nápadů, útržků myšlenek,neotřelých soudů a pravidelně se opakujícíchtop-tenů a anti-top-tenů. Nepochybuji,že za těmito články stojí spousta čtení nejenrománů samotných, ale i čtení o románecha usilovného přemýšlení. Má to spád a říz,je to provokativní a akční, ale...Nikam se to v podstatě nehýbe. Z poznámekvysvítá pořád to samé a čím dál tímsamější:1. Jestliže něco zachrání literaturu, pak je toromán.2. Román musí však mít příběh. Pokud honemá, je to špatný román. Lidé příběhychtějí.3. Ten příběh nadto musí být dobře napsaný,tzn. tak, aby čtenáře nenudil.4. Čtenář je ten, koho je 4 až 40 tisíc. Není toten, koho je 50 (ks).5. Koho je padesát, je členem nějakého snad(fan)klubu, nikoli plnohodnotným čtenářem.6. Je také možné, že je to snob, zvlášť pokudtvrdí, že se mu líbí Joyce.7. Pokud nějaký autor píše tak, že nestrhnepředepsaný počet čtenářů, je to neschopnýbřídil, který se buď stal obětí své vlastnípýchy a sebeklamu, anebo klame vědomě– předkládá čtenáři jakousi kaši a vydává jiza originalitu, případně čtenářem rovnoupohrdá.8. V románu se nesmí mudrovat, protože točtenáře ruší od toho, aby byl stržen příběhem.9. Román musí být následováníhodný, dalšíautoři (= romanopisci) ho pak mohou použítjako mustr.To není moc pěkné devatero, ale Jiří Trávníčekho umí hezky nasvítit, tu si dá za pravduchytrým citátem, tu si vymyslí rozhovormezi dvěma velikány – co by si asi tak povídali,kdyby se byli setkali. Chvályhodnýmii odstrašujícími příklady nešetří. Každáz těchto názorných pomůcek však odkrýváurčité netěsnosti, klade otázky a stává setak v určitém smyslu dvousečnou zbraní.Citáty čili Proč?Jak víme z psychologie a ze života, mívámesklony (pokud máme nějakou ideu, víru,ideologii, teorii, konstrukci či jak tonazveme) vybírat z reality (a tedy i z literatury)jen to, co ji potvrzuje, zatímco to, coby mluvilo v její neprospěch, ignorujeme.Obzvlášť úporně to děláme tehdy, kdyžpotřebujeme o správnosti své teze přesvědčitsami sebe. Trochu se zdráhám tutoobecnou zkušenost vztáhnout na konkrétnípřípad, ale přece jen...Co nutí Jiřího Trávníčka tak zuřivě obhajovatromán a příběh zvláště? Je to něcoosobního? V tom případě mi ale do toho nicnení, a stejně tak do toho nic není ani ostatnímčtenářům Hosta. Nebo snad tím vším(sám před sebou) obhajuje oprávněnostexistence literatury? Z toho trochu mrazí...Anebo se snaží vymyslet ten nejvhodnějšírecept na román, aby se ho už konečněněkdo šikovný chopil a česky psaná literaturazase jednou ve světovém kontextuzazářila? Cha, cha.Fiktivní rozhovory aneb Odkud?Fiktivní rozhovory mezi slavnými spisovateli,které se v Nesoustavných poznámkáchobčas vyskytnou, prozrazují zase jinou věc.Ano, Jiří Trávníček je, pokud jde o romány,mimořádně sečtělý. Já zdaleka tolik nejsem,a tak nevím, odkud bere ta slova, ty myšlenky,ty teze, které oněm autorům vkládádo úst. Jsou snad jakousi „trestí“ jejichrománů? Jsou to myšlenky hrdinů těchrománů? Anebo jsou to originál věty (popřípadějejich parafráze), které autoři o svýchrománech sami vyřkli – v esejích či rozhovorech?Bylo by zajímavé se to dozvědět.Jenže ono je to ve svém důsledku jedno:Už samotná existence fiktivních rozhovorůnikoli jako součást literatury, nýbrž jako součástmyšlení o literatuře (zde navíc bezmálajako vážně míněný argument) prozrazujezvláštní představu o spisovatelích, kterou– jak jsem si všimla – často trpívají „čistokrevní“kritikové (tedy ti, kteří beletrii saminepíší, a pokud někdy psali, nepřikládajísvé beletristické tvorbě váhu). Takoví totižmívají sklony uvažovat o spisovateli ne jakoo člověku podobném ostatním lidem, alespíš jako o monstru, které nejenže je konsekventníve všech svých myšlenkách a činech,ale navíc od začátku do konce přesně ví, co,proč a jak píše, jakými prostředky chce čehodosáhnout a komu to chce sdělit – tj. mánejen svůj román, ale i všechny řeči, kterévede kolem svého psaní, naprosto pod kontrolou.„Čistokrevní“ kritikové si neuvědomují,že takový duševní stav (blížící se absolutníkontrole a konsekventnosti) jakoukolikreativní činnost ne-li přímo znemožňuje,tak ji alespoň výrazným způsobem blokuje.Tato „romantická“, nereálná představao autorovi (= demiurgovi, který o všem vía vše řídí) způsobuje, že se její majitel nedokážepříliš vcítit ani do kůže autora, anido díla samotného. Pozoruje proces tvoření,ale i díla samotná zvnějšku. A myslí sidokonce, že to je dobře: že teprve tak můžebýt pořádně objektivní. Jenže jeho měřítkajsou kvůli tomu pouze měřítky vnějšími– nerodí se v souladu s vnitřním řádemzkoumaného díla pokaždé znovu, na míru,ale jsou vykonstruována univerzálně, předem,pro všechny knihy světa. Lze je pak užjen mechanicky přikládat a třídit materiálna prošel/neprošel. Paradoxně se od taktoobjektivního kritika o konkrétní knize nedozvímemnoho – pouze to, zda prošla čineprošla jeho vlastnoručně propracovanousoustavou kritérií – jinými slovy, nedozvímese ani, zda se mu kniha líbila, nebo ne.Třeba jsme i my, čtenáři Nesoustavnýchpoznámek, svědky úporného vynalézání dalšíhotakového patentního sudidla. Anebo užse tu dávno zkouší prototyp?Top-ten. Kdo? Jak?Další ošidností jsou top-teny, ony chvályhodnéa zavrženíhodné příklady. Nejprvepochvalme Jiřího Trávníčka za odvahu – jeto svým způsobem riskantní takto veřejněse přihlašovat k dosud „nekanonizovaným“autorům, stejně tak jako se od autorů jižkanonizovaných odhlašovat. Někoho totřeba může naštvat (nějakého snoba například,ale i jiné – viz Host č. 2, 3, 4/2007).Pedagogové méně jistí svou věcí sestavujísvé top-teny raději z autorů mrtvých neboaspoň časem prověřených. Pro mne jsoubohužel Trávníčkovy příklady těch správnýcha nesprávných románů zdrojem těžkýchpochybností – ne vždy, ale často právě tyromány, které Trávníček vyzdvihuje, odkládáms pocitem marnosti (v ojedinělých případechi zhnusení), a naopak ty, u kterých seprý čtenář nudí, si někdy docela pěkně užiju.To potom opět nastoluje otázky: Kdo že jetedy ten čtenář? Jiří Trávníček? Já? Nějakáideální abstraktní jednotka? Ale pozor, tapřece neexistuje – to už empiricky zjistilsvého času Martin Pluháček/Reiner, kdyžzačal a záhy přestal vydávat časopis Neon...Podle všeho je v Trávníčkových úvaháchideálním čtenářem ne příliš invenčnípasivní truhlík, který není schopen jinéhonež kauzálního myšlení a očekává, že budebaven, že bude autorem podmaněn a sveden.Ovšem má-li být literatura komunikací,proč se nepočítá také se schopností a aktivitouonoho čtenáře? Skutečně už je ten pán,nebo spíš to rozmazlené líné dítě navyklé,že pokud se mu pomyslný rohlík nerozkrojí,nenamaže, nepředžvýká, nenastrká do ústa nedoplní limonádkou, tak prostě nevrtí,nečtenářuje? To tedy děkuji, takového čtenářenechci, ani jednoho, natož v několikatisících kopií. Co potom asi znamená pojemstrhující? Strhující koho? Čtenáře, jistě.Ostatně podtitul Hosta – měsíčník pro literaturua čtenáře – na obálce varovně ční už odkonce devadesátých let, měli jsme si všimnout,a ne se teď tak hloupě divit.Osobně by mě nejvíc zajímala ta nuda – touJiří Trávníček operuje též poměrně často,jenže to je opět pojem tak zoufale relativnía subjektivní, že... jako by ani nebyl.Chvála snobůA furt nějaké to brblání proti snobům...Chápu, ne že bych nechápala, že někdomůže mít plné zuby kolegů, kteří mají automatickyza dobré jen knihy tzv. nesrozumitelné.Ale to, co předvádí Jiří, je jen inverznípřípad téhož. Nevím ostatně, jak by chtěldosáhnout literatury slavné a uctívané bezúčasti snobů? Hýčkejme si snoby, buďmena ně hodní, chraňme je – mají nějakýmiINZERCEBožena Správcovázáhadnými kanály zjištěné, co je dobré,a dál tyto informace šíří, mnozí jsou nadánizapalovat mladá nadšená srdce a přivádětje k hodnotám, přestože sami o nich vědíz druhé ruky.Literatura na tom s prestiží není dobře,proto i snobů kolem ní ubývá (přesouvajíse teď, myslím, mezi znalce vín, majitelenějakých speciálních věcí nebo kam) a bojímse, že není daleko doba, kdy všichni ti, kdobudou mluvit o Joyceovi, ho budou mít skutečněpřečteného a z celého srdce ho budoumilovat. A kdoví, možná to tak už dokonce je.Je pedagogickým kanibalismem veřejněhlásat, že Joyce, Linhartová, Woolfová, Musilatd. je čtení pro snoby. Ať jsou na začátkupohnutky jakkoli spravedlivé, v důsledkujde o prachobyčejné utěšování duševníchlenochodů, že vlastně o nic nepřišli, že nenítřeba se o něco snažit, že oni jsou tu zákaznícia snažit by se měl především autor: abyjim co nejvhodněji a nejvynalézavěji vlezldo řiti. Bohužel nejde o lenochody obecné(protože ty asi literární časopisy nikdo čístnedonutí), nýbrž z nemalé části o lenochodymezi studenty bohemistiky a dalších příbuznýchoborů, studenty, ze kterých se už brzystanou učitelé a učitelky a budou učit láscek literatuře nejen moje děti, ale i děti JiříhoTrávníčka (což bych viděla jako obzvlášť rafinovanoupomstu osudu).Kam? Nahoru? Dolů?Možná by se slušelo říci, že jsem si v rámciHosta na Jiřího Trávníčka nezasedla náhodou,nýbrž proto, že ho považuji za vůdčíosobnost, jakéhosi hlavního „ideologa“tohoto časopisu. Jeho Poznámky vytyčujísměr. Část projevů redakční vůle jim tuplaše, tu očividně přizvukuje.Tak například neujasněná představao čtenáři, resp. tendence považovat čtenářeza ne příliš bystré dítě, musela dozajistastát u zrodu nápadu přetiskovat rozhlasovouKnihovničku Jany Klusákové. Knihovničkanikterak neuráží slyšena z rozhlasupři mytí nádobí nebo vyndavání prádlaz pračky, obklopena zprávami o počasía zajímavostmi ze světa vědy. V kontextuliterárního časopisu je však zcela mimo, jetrapná, nepatří sem – je primárně určenaněkomu jinému než tomu, kdo se o knihyzajímá tak usilovně, že si dokonce kupujei literární časopis.Anebo otázky, které občas utrousí šéfredaktorMiroslav Balaštík ve svých jinakvýborných rozhovorech s básníky a prozaikytvar 09/07/