eletrieradim vašinkaNářek(Idyla I)Ach kdybych jen měl slunečníkJak tamten pánNemusel bych pořád jednou za hodinuChodit do řekyKrásně to osvěží že joKývají starci hlavamiCož značí že je vodaŘádně studenáOsvěžuji se potopením až nad hlavuI starci se osvěžujíA – odtahujíce děti a batolata z vody ven –I tetyZ místního vzpěračského kroužku těžké váhyPlavu naznakS údem rozmarně trčícím k letním nebesůmProjíždím mezi starciKteří si probírají s tetami po pás ve voděProblematiku zemědělských přebytkůA vládní cenové politikyNade mlejnemVycházím z vody venOsvěženZcvrklý a třesa saAch kdybych jen měl slunečníkJako tamten pán z městaAnebo aspoň prsaCo má támhleta slečnaEmmerich Alois Hruška, Seděla pod borovičkou, linoleoryt (10 prostonárodních písní, Praha <strong>19</strong>23)Po nářku(Idyla II)Mám slunečníkNe jako tamten pánAle po svémZapíchnul jsem siErbus své nemociVidleK žerdi přivázalNad sebe černý deštníkJako pánZe všech stranObdivně okukovánDobrý denZdraví mne všichni sboremČas od časuA vedle sebe mám paníMá prsa jako slečnaRozložen po všech dílechSvé životní tetralogieDětství Jinošství Mužství KreténstvíLežím si ve čtvrtémS paní co z druhého má ruku na třetímA spím si v prvnímMaminka zpíváTenounkým hláskemNade mnou černý deštníkVidle jsou dědečkovymezi továrníky9. 3. 2007Milý Lubomíre, nejprve Tě musím pobavit.Zmiňuješ se o jakémsi zabaveném dopise.A já ho četl! Nevěřil jsem svým očím, užkdyž včera přikulhal do mé kanceláře produševní bohatství ten kapitalistický primitivKabeli a přihlouple se usmíval. Nejprvese mi svěřil, asi aby mi imponoval, že si zlomilnohu na golfu, když spadl do nějakéhodůlku. (Škoda že do něj nespadl po hlavěa nezlomil si vaz.) No a pak začal pomlouvatumělce. Tentokrát tvrdil, jak jsou omezení,protože se zastávají knihkupectví. Z pudusebezáchovy jsem předstíral, že něčemutakovému nemohu uvěřit. Načež on vyndalTvůj dopis a dal mi ho přečíst. Jak obtížnébylo nedat na sobě nic znát, si jistě dovedešpředstavit. Slzy jsem nicméně zadržetnedokázal. A ten idiot mě pohladil, abych siz toho nic nedělal, že Ti Toyota škodlivostknížek vysvětlí.Takže teď ale k naší akci. Sejdeme sev úterý 20. 3. v 8.00 na stanici metra Holešovice,hned dole po vystoupení z vozu,což mi připadá nejjednodušší. Vlak vyjíždíz Holešovic v 8.26, ve 12.28 jsme ve WienSüdbahnhof, ve 13.00 v penzionu. Náš příchoduž jsem paní Abrahámové nahlásil.Odjezd z téhož nádraží ve čtvrtek v 18.33.V Praze Hl. n. jsme ve 22.58. Lístky koupím.Ještě čekám, zda mi paní Abrahámovápotvrdí, zda bych dostal dvoulůžkový pokoj,že by mohla jet i Ivana. Od 15. 3. již nebuduve své kanceláří duševního bohatství, tedyani dostupný na emailu. Ale do té doby seještě ozvu. Navíc máme telefonní spojení.Nemusím Tě samozřejmě přesvědčovat,jak je tento dopis, na rozdíl od toho Tvého,závažný, že ho po přečtení musíš roztrhata sníst. Buď na sebe opatrný. Raději těchpár zbývajících dní kapitalisty moc neprovokuj.Vím, že od Tebe, poctivého umělce,nežádám málo.Ivan22. 4. 2007Drahý Zentivo! Co bych si bez Vás počal?Situace je vskutku zoufalá! Z důvěryhodnýchpramenů jsem zjistil, že ti dva bídáci,Matoušek s Martínkem, si z nás sprostěutahují. Zatímco my jsme trapně seděliv New Yorku, abychom jim překazili přebráníPulitzerovy ceny za knihu, kterou společněnapsali a vydali pod pseudonymem,oni si v klidu pod vlastními jmény četli veVídni své oplzlé samolibosti. Matoušek prýzase nestoudně producíruje svůj psací stůla Martínek se chystá do Malé Asie, aby si prýdoplnil klasické vzdělání. Ale já to tak nenechám,i kdybych měl přijít na buben. Ať mneto stojí třeba poslední ocelárnu, já nedopustím,aby ta prohnilá, ničeho si nevážícíkultura zničila celou naši vyspělou civilizacia zabránila stvoření pozemského ráje.Už jsem zrušil všechna obchodní jednání,nakoupil buldozery, najal řidiče i s kamionya pojedu před Martínkem, abych všechnystopy řecké kultury před ním vymazal.A bude to mít, hajzl! Otázka však je, jak játo poznám? Nevíte náhodou, jak se na prvnípohled pozná řecký amfiteátr nebo chrám?Existují snad nějaké poznávací znaky? Spoléhámuž výhradně na Vás, nikomu jinémudůvěřovat nelze.V úctě Váš oddanýLubosan26. 4. 2007Drahý Lubosane, chápu Vaše starosti s rozpoznánímantických památek, jelikož Vás vedeušlechtilá idea jejich zničení. Já jsem teď alev takovém rozpoložení, že Vám těžko mohubýt v něčem takovém nápomocen. Jen sinějakou takovou neužitečnou stavbu, je-li tovůbec stavba, snad spíš chrám, představím,udělá se mi zle. Jet do kolébky kultury, tobych snad raději stávkoval s dělníky, protožebych byl aspoň ve svém známém a užitečném,neváhám použít i hrubšího výrazu smysluplnémprostředí. Nicméně aspoň doporučujiničit v Malé Asii všechno, pro jistotu. Je lépe,když zemře nevinný, než kdyby omylem mělviník proklouznout, byť by to bylo kus sochynebo torzo. Takže aspoň tohle k Vaší velkolepéspanilé jízdě. Ale co já? V New Yorkus Pulitzerem to bylo ještě dobrý. Pamatujete,jak jsme tomu dobytkovi kulturnímu dalido šampaňského projímadlo. I já už tam bylnervózní, že Martínek a Matoušek na násvyzráli. Ale že jedou do Vídně s rozřezanoumrtvolou mého byť nevlastního bratra, tojsem opravdu netušil. Takový lumpové. Můjnevlastní bratr se jich přitom zastával, tvrdil,že je lze vhodnou inteligentní motivacípřevychovat, chodil mezi ně do těch jejichliterárních kaváren bez goril. No a má, co sizasloužil. Jenomže on mi byl podobný. Takymě napadlo, že si nás mohli splést. Sám seteď bojím o svůj život. I když všichni vědí,kdo mého nevlastního bratra rozřezal a kdoho jel ukázat umělcům ve Vídni, nic muprý nelze dokázat. Přitom se už na nádražía cestou ve vlaku svým zločinem každémuchlubil. A já ho ani nesmím kvůli presumpcineviny vyhodit z práce. Mohl bych si sicezaplatit zástupy nájemných vrahů, jenomžemně jde o princip. Kde se v té nedůslednékapitalistické společnosti domoci práva proslušného člověka, který jen celý život dřejiné z kůže? Poraďte mi. Také já spoléhámvýhradně na Vás. Když se mezi explozemiv kolébce civilizace aspoň trochu zamyslítenad bezprávím, čili jak pomoci právu, abynavždy zvítězilo, může se to jednou hoditi Vám.Váš vyděšenýZentiva(pokračování příště)tvar <strong>19</strong>/08/18
Emmerich Alois Hruška, Ex libris, linoleoryt (10 prostonárodních písní,Praha <strong>19</strong>23)Opřen mi nasloucháA drží výkladO nezralé hrušceÚdajně samospadléNelži mi chlapče nelži Nikdy nelžiAch dědečkuDeštník mi zpívá o boševickém mostkuAch maminkoKdyby jen boševickémTěžko je kreténu i v dětstvíHladí mne po třetímPaní z druhéhoSpi my baby spiRachotně kýchámTrhaje senA pozdrav pánbůZahřmí okoloStarci se na mne usmívajíI těžkotonážní tetyVoda má dneskaSedmnáctSedmnáct říkám a honemUtíkám k níOpodál slečna co není mojeA její prsaŘíká milouškoviKoušou tu komáři PepíčkuA odjíždějí domůNad obzorem se vyvalujíBouřkové mrakyJá podlé skalSám sobě jsem siZatléskalJak je krásné býti kadeřavýmZnavenusínám vsedě i za chůzezapomínaje přitom kdo jsem kdy a kdenořím se stále do svého mládíz něhož si na nic nevzpomínáma co vím musím si vymysletNejraději ale usínám ve vaněnevěda posléze co jsem si umyl a co nemyji se drhnu kolem dokolaodzdola nahoru a zpětopatřiv jednonejsem si jist druhýmpřejda na druhézapomínám jednoa začnu znovuuši ruce a nohy se mi pletoutím vícejsouce podvojnýmia usnuv mezitímdoluji v hlubinném podvědomímarně a zbytečněpotrativ začátekledva jsem došel konceK večeru sedávám u stolukde na mne v tuto roční dobu čekámiska jahod s mlékemjejichž vůně mi pořád něco říkákdybych jen věděl coOsvěžen jdu se opět mýt do vanyplácám si rukou do vodyŽivot je krásnýhlasitě prozpěvuji pro sebeNa noc mne vytáhnou z vody venodnesou do posteleUsínám po půlnociza zvuku tamtamů ze Střeleckého ostrovaa pištění nové ústředny u nás na půděNa ulici zvracejí mladí lidéodcházející z „Kavárny v sedmém nebi“taxikáři na rohu dělají diskomejdana já si říkámMěl bych se aspoň jednou za časvykoupat ve vaněale pro jednousnad nebude tak zleUkázka z knížky veršů,kterou chystá vydat nakladatelství T + Ťfoto archiv <strong>Tvar</strong>uRadim Vašinka (nar. <strong>19</strong>35 v Brně) vystudoval geologii napřírodovědecké fakultě brněnské univerzity, v polovině 60.let spoluzaložil divadlo X a po přestěhování do Prahy divadloOrfeus. Od mládí se věnuje interpretaci poezie. Po roce<strong>19</strong>89 připravil k vydání několik výborů z básní různýchautorů, které uvedl a inscenoval ve svém divadle – EgonaBondyho (Bez paměti by se žilo lépe, <strong>19</strong>90), Josefa Lebedu(V povětří času, 2004) a Karla Hoffa (Bublavá samota s rýhou,2006). V současnosti vede Krytové divadlo Orfeus v Praze.VÝLOVKdyby byly knihy ryby, nebylo by třebaVýlovu. Jenže knihy jsou jednou nosorožcia jednou světice, tak co zas dness nimi...?Divadelní hru Nosorožec Eugèna Ioneskav překladu Ivana Zmatlíka vydalo nakladatelstvíArtur v roce <strong>2008</strong> coby třiačtyřicátýsvazek ve své Edici D. Vedle Dilie a Divadelníhoústavu je Artur dalším a téměř jedinýmnakladatelským domem, který se soustavnězabývá klasickým i moderním dramatem;konkurují mu ještě brněnské Větrnémlýny. V jednotné minimalistické grafickéúpravě vyšly známé i téměř neznámé hryod Jiráska přes Mrštíky až k Čapkovi, odMoliéra a de la Barky po Ioneska, edičníplán už nyní ohlašuje padesátý a padesátýprvní svazek – Strindberga a Albeeho.Nosorožec se v této společnosti vyjímá jakoméně známá kuriozita, v době vzestupuabsurdního dramatu populární a nyní spíšepozapomenutá. Přesto – v Prešově na Veľkéscéně Divadla Alexandra Duchnoviča se 24.října zrovna odehrála premiéra! Okusitnaživo aktuálnost Ioneskova dramatu lzetedy takřka za rohem. Zápletka hry stavína bizarní proměně obyvatel anonymníhofrancouzského městečka v zmíněné tlustokožcea na postoji ještě nedeformovanýchhrdinů k těmto událostem. Hlavnípostavou je líný alkoholik Bérenger, jehoprotihráčem úspěšný Jean, přihlížejícímiBérengerova milá Daisy, jeho šéf Papillona další kolegové z úřadu a lidé z ulice.V dlouhých, často až obžerně prázdnýchrozhovorech jednajících postav postupněvyvstává nutnost „jít s davem“, přizpůsobitse – stát se nosorožcem. Bérenger se jakojediný nenechává strhnout; zůstává sicechybujícím, ale i pochybovačným, a to hochrání před neúprosnou (absurdní) logikouvývoje k nosorožectví-ztrátě lidskosti.Interpretace hry často poukazují na to, žeIonesco v ní zobrazil vzestup fašistickéideologie, v Československu 60. let v níbyl shledáván i protest proti komunismu.Ideologiemi nezatížený čtenář však dramavnímá spíše jako nadčasovou, modelovousituaci společnosti kariéristů, pragmatikůa převlékačů kabátů proti neambicióznímu,nepatetickému lidství, v němž ale nenívítězů, neboť i jediný vzdorující nakonecpřiznává: „Nejsem dost uvědomělej, měl jsemjít s dobou. Teď je pozdě! Jsem zrůda, jsemzrůda! Nikdy ze mě nebude nosorožec, nikdy,nikdy! Už se nezměním. A tolik bych chtěl,tak moc bych to chtěl, ale nemůžu. (...) Bědatomu, kdo si chce zachovat svou originalitu!“Bérenger si svou tvář nechává vlastně proti„zdravému rozumu“, sám nahlíží, že zůstatosamělým člověkem v zemi nosorožců jek nesnesení. Vzdor mu nakonec zůstanejako poslední možnost: „Budu se bránit!Jsem poslední člověk a člověkem zůstanu! Aždo konce! Já se nevzdám!“ Musím přiznat,že pokud by se Nosorožec inscenoval coby„tradiční“ absurdní drama, neupoutal bymě, kdyby se však objevil na prknech některéhoz divadel, která dramata aktualizujía konstruktivně dekonstruují (což by maněmohlo být Divadlo Komedie, Na zábradlínebo Klicperovo divadlo v Hradci Králové),zašla bych. Kdo jsou asi dnes ti nosorožci,za čím se supíce valí?Útlá próza Judita, vydaná loni nakladatelstvímDauphin, je první ze tří knih na biblickátémata (následuje Křtitel a Pilát Pontský)chorvatského spisovatele a dramatikaMiro Gavrana. Dauphin vydává zajímavousměsici současné evropské prózy a cennýmzpůsobem rozšiřuje povědomí o tom, coliterárního se děje v méně „atraktivních“zemích než třeba Francie či Německo, aletentokrát se mu podařilo sáhnout vedle.Gavran si bere za předlohu biblickou knihuJúdit a známý příběh o tom, kterak zbožnáa ctná žena oklamala krutého vojevůdce,usekla mu hlavu a zachránila tak židovskýnárod před jistou porobou. Vypravěčkou jeJudita, která retrospektivně „svěřuje papíru“svůj osud od útlého dětství až k vražednickéudálosti a následujícím létům. Častopřipomíná, že jako dítě byla výjimečná,čtenáři však není jasné čím, snad kromjisté frackovité přemoudřelosti. Vdá seza násilnického manžela, který jí vnukneodpor ke všemu tělesnému, a z nejasnýchvýčitek svědomí se po jeho smrti uchýlík pokání a půstu, čímž si vydobude pověstsvětice. Potud nechává Gavran promlouvatsvou hrdinku podivnou nápodobou biblickéhojazyka, jejím hlasem parafrázujepřikázání a biblická naučení a činí z Judityponěkud nenápaditou osobu, ješitně lpícína své nedoložené výlučnosti a pletoucí simotlitbu se zvýšeným počtem výkřiků „Ach,Jahve“. Obrat přijde s Juditiným výletem donepřátelského tábora, v němž pro krutéhoHoloferna zaplane nejdříve obdivem a paki barvitě vylíčenou vášní. Ať věřící či bezvěrec,přece cítím nepatřičnost scény, v níž jemi sledovat, „ach, jak citlivě reagovaly (sic!)její bradavky na dotyky jeho rtů“. Vrcholem jeodhalení jako z Elle, že „díky jeho pohledůmzačala mít ráda své tělo“. Jenže legenda másvůj neměnný konec, a tak je Holofernés,v tomto podání mírný jako beránek, setnuta Židé zachráněni. Nepatřičnost interpretacebiblické látky je umocněna dovětkem,v němž je Judita kněžími svého národauvězněna v chrámu coby „oficiální svatá“,aby neprozradila svůj poklesek. Nenamítámzhola ničeho proti nejrůznějším modernímapokryfům, tento se však minul účinkema snad i záměrem – „zlidštit“ biblický příběh.Ten je však živoucí dosti – předevšímv jeho skutečném poselství, že zlo přemáhávíra a věrnost Bohu. Gavran učinil z Judityneukojenou ženštinu a z jejího osudu kronikumilostných peripetií. Výklad duševníchhnutí Piláta a Jana Křitele přeložen do češtinyještě nebyl a s přihlédnutím k nebohéJuditě doufám, že se tak ani nestane.Anna Cermanovátvar <strong>19</strong>/08/<strong>19</strong>