Tvar 19/2008

PATVARANEKDOTY O SPISOVATELÍCH. VYBRAL A USPOŘÁDAL JAROSLAV THIELE. LIDOVÉ NAKLADATELSTVÍ, PRAHA 1970Před obrazem, na němž byl portrét mladé, hezké,ale strašně hubené dívky, u jejíchž nohou leželpřekrásný pes, zeptala se Alexandra Dumasestaršího nějaká dáma: / „Kdo to je?“ / „To?“ řeklDumas. „To je portrét psa, který hlídá kost.“Hohoho, dnes pěkně zvesela, ať si přijde nasvé i naše bránice. Akademický slovník cizíchslov definuje slovo anekdota jako „krátkévtipné vypravování zakončené překvapivoupointou“. Nadarmo však budete v tomto svazečkuznámé a populární knižní řady z letsedmdesátých, jež je naším dnešním úlovkemrubriky Patvar, hledat humor: buď se to,co považujeme za vtipné, od té doby k nepoznánízměnilo, anebo nebylo za časů normalizacenikomu do smíchu, snad jen s výjimkoutoho bodrého strýce s trudovitým nosem, cose řehtá na obálce knihy. Anebo jde o rafinovanýpokus o pověstný suchý anglický humor.V tom případě by Jaroslav Thiele, vlastnímjménem Vladimír Thiele (1921–1997), jenžveselé zkazky o literátech (vesměs cizích)shromáždil, dosáhl svého cíle: tato kniha jesušší než troud a o letošních prázdninovýchvedrech jsme se s ní mučili s kamarádem,snažíce se marně najít záblesk vtipu. Zatoostrovtipu je v ní požehnaně, takového tohopřemoudřelého, co člověku až leze na nervy.„Vaše kniha je už předem odsouzena k spálení,“řekl kdosi Voltairovi. / „Tím lépe,“ řekl natoVoltaire. „Mé knihy jsou jako kaštany: čím lépejsou opékány, tím lépe se prodávají.“ Anebo:Když se ženil známý anglický spisovatel H. G.Wells, byl mu na svatbě také Bernard Shaw. /„Podívejte,“ upozorňoval někdo z přátel Shawa,„pan Wells jde k oltáři bez tradičního cylindru!“„To nic není,“ řekl na to Bernard Shaw. „Kolikmladých mužů se u nás žení vůbec bez hlavy.“Anebo: Ptala se jednou jedna slečna BernardaShawa: / „Mistře, má každá Řekyně řecký nos?“/ „I to víte, že má,“ uklidňoval ji Shaw. „Přecenevěříte, že by si nosy objednávaly v cizině?“Nebo to se takhle svěřuje Balzac Hugovi:„Víte, že mi trvalo plných deset let, než jsemzpozoroval, že neumím psát?“ (…) / „A proč jstesi pak nezvolil jiné povolání?“ podivil se Hugo./ „Pak už bylo pozdě. To už jsem byl slavnýspisovatel.“ Až si člověk pomyslí, že lidstvobylo stvořeno jenom proto, aby četlo dílatěchto velikánů a pak jim nahrávalo na smeč.A pocítí až jakousi škodolibost, když konečněpadne kosa na kámen a někdo z pomazanýchsám sedne na lep. Jednou slavný AlexandreDumas pomohl jakémusi venkovanu vytlačit dokopce káru, taženou oslem. / Sedlák mu na kopcisrdečně děkoval: / „Mockrát děkuju, signore. Tovíte, s jedním oslem bych se do takového vrchutěžko dostával.“Kromě povinných ruských velikánů – Gorkéhoa Majakovského – je tu představenopřekvapivě mnoho klasikůzápadní provenience,Rabelaisem čiVoltairem počínaje přesDumase, Shawa až poamerické trio Twain,London, Hemingway.Mé sympatie si získalBalzac, a sice touto neuvěřitelnoupříhodoupro silné nátury: Honoréde Balzac měl velice ráddivadelní hry, ale ze všechnejvíce si zamiloval jednustarou znamenitou frašku,která se jmenovala Hluchýaneb plná hospoda./ Zvlášť posedlý byl poonom výstupu, kde seDanières ptá otce Dolibana:/ „Otče Dolibane,měl jsem ve své zahraděnasázené brambory, jestlipakvíte, co mně vyšlo?“ /Načež otec Doliban odpovídá s důvěřivostí jemuvlastní: / „Božínku, to je taky otázka. Patrněti vyšly brambory.“ / Ale Danières se můžepotrhat smíchem: „Kdepak, kdepak. Vyšli mněvepři a sežrali je!“ / Při této scéně prý Balzac ažplakal radostí. Ehm…Leč neklesejme namysli, občas se tu přecejen objeví něco podnětného,příběh když užne úsměvný, tak alespoňpoučný. Nechť si jejzvláště pečlivě prostudujíti, kteří sledovaliletošní seriál O psaníAlexandry Berkové. Známýfrancouzský spisovatelAlexandre Dumas starší(…) proslul ve svých kniháchi v životě humorema originálními nápady.Například Dumasovaživotní pravidla jsoudodnes nesmrtelná a můžese jimi řídit i dnešní spisovatel:„Každodenně užijdvě hodiny k procházcea nespi déle než sedmhodin!“ / „Ráno vstávej,jakmile se probudíš!“ /„Mluv jen tehdy a tam, kde je toho třeba, a přitomvyslov pouze polovici toho, co si myslíš!“ /„Nepiš nic, co nemůžeš podepsat!“ / „Penězůmse nekoř, ale také jimi nepohrdej!“ Tak přecejen kapka rosy v té beznadějné pustině.Michal ŠkrabalVÝROČÍMichal JarešJan Noha*26. 11. 1908 Benešov u Prahy†19. 1. 1966 PrahaJeden břehJdu pěšky kolem prstenu, jsem sám,občas mě uchvacují jeho třpyty,achát mě stáhne ve své kolority,trochu se chvěju, trochu kolísám,v hladince zlata mírně vypouklézkreslená růže touží do mé klopy,však ruka s prstenem se náhle sklopí,jdu pěšky, bloudím v křišťálovém skle.Pohádka mění ústa vypravěče,teď našlo dítě opuštěný hrad,jen prsten kolem prstu teče,převozníka se nelze dovolat.Jdu pěšky, už jsem nucen dát se v běh.Zlatá voda má jenom jeden břeh.9. prosince 1965(Literární noviny č. 6/1966)V listopadu si připomínáme ještě tatovýročí:4. 11. 1908 Karel Horálek6. 11. 1898 Sonja Špálová9. 11. 1928 Ilona Borská10. 11. 1918 Miroslav Horníček10. 11. 1958 Lubomír Machala16. 11. 1908 Radovan Šimáček20. 11. 1868 Josef Kubelka27. 11. 1908 Jiří SuchánekFEJETONPoslední loučSháněl jsem louč. Těžko bych vysvětloval,k čemu přesně jsem ji potřeboval, zkrátka světje těžká duchna, a tak čas od času s pár podobněpostiženými přáteli venčíme nadrženou touhupo magické iracionalitě nějakým zaručeněnezpeněžitelným a pro média nezajímavýmčinem, a k tomu nám bylo třeba louče.Míval jsem jednu klasickou bambusovoupochodeň pro zahradní slavnosti, která sek podobnému účelu dobře hodí, neb hoří velmivyzpytatelným způsobem a snadno ji lze uhasit.Jenomže den před kýženým večerem jsem zjistil,že zlotřilci, kteří u nás v paneláku nedávnovybílili sklepy, odnesli si z toho mého právě a jentu pochodeň, která mi teď zoufale scházela.Zpočátku jsem to bral lehkovážně, vždyťpodobné bambusky zakončené nádobkou přikurtovanounějakým lýkem vídám každou chvíli.Po pěti hodinách chození Prahou, a to jasněvytipovanými místy (Tesco, tržnice v Holešovicích,několik napůl esotericky, napůl exotickyvybavených keramo-čajo-tyčko-amuletovýchkonzumů) jsem však zjistil, že jdu s křížkempo sezoně, jak mi ostatně jednoznačně (neboto bylo dvojznačné?) naznačila mladá dámav posledním, sladkými tyčinkami dokonaleprodchnutým nejspíškvětinářství: „Tohle zbožíse na podzim neprodává, a tak je odvážíme doskladu, máte smůlu, pane.“Jenomže mě ta „smůla“ zněla jak výsměch,pobídka, že mám jít někam do lesa trápitstromy, abych si udělal pořádnou smolnou louč,a to bylo spojeno s řadou nepříjemností a nejistot,a tak jsem se rozhodl smůlu prostě nemít.Umanul jsem si s dětskou tvrdošíjností, že tapochodeň na mne někde v nějakém zapomenutémkrámku čeká a já na ni zítra narazím.Nebudu vás napínat: kdyby se to nezdařilo,vůbec bych o tom nemluvil, neb něco taknevšedního nepatří do seriózního obtýdeníku,tentokrát se to však povedlo, a to ještě tenvečer, byť jsem to už pro dnešek vzdal – bylo posedmé, všude tma a zatažené rolety a já se vezljedenáctkou domů. Ale protože naději je dobrépomáhat, přece jen jsem pohledem z tramvajepročesával výlohy – a hle, ještě jeden nenápadnýobchod, podezřele otevřený v tuto dobu,donutil mne cestu přerušit. Vstoupil jsem dosantalově provoněného světa tarotu a čajovýchsvíček, jemuž vládla prodavačka jak vystřiženáz dětských snů o mladých čarodějnicích (staréjsou úplně jiná pohádka), a to těch lunárních– patřičně temných, s pomalými, jakoby plovoucímipohyby a vlídným, zachytitelným, ale přecetajemným úsměvem. Cítil jsem, že tady uspěji.„Louče vůbec nevedeme,“ svěřila se Luna.„My jsme vlastně spíš věštírna, víte?“ Až teďjsem si všiml karet rozhozených na pultu.„Rozumím?“ Odvětil jsem se saturnským zpochybněnímvlastního výroku, a pak jsem jípřevyprávěl skoro vše, co je napsáno na předchozíchřádcích. Luna mě pozorně vyslechla,zamyslela se… A učinila náhlé rozhodnutí: prýstejně potřebuje jet někdy brzo do velkoskladu,ale nechce se jí ráno vstávat. Jenže představa,že nějakému šílenci sežene louč k pochybnýmúčelům, ji natolik baví, že (tedy možná, když sefakt probudí, chodí spát pozdě k ránu, víme?)snad, třeba, uvidíme… „Dejte mi telefon, dopolednezavolám, jak to dopadlo.“Neuvěřitelnost takové vstřícnosti mne ujistila,že louč bude. Opravdu jsem nepochyboval.A když mne druhého dne dopoledne vzbudiltelefon, věděl jsem zase jednou o magii své: Vevelkoskladu už louče taky neměli, ale kartářka,která mezitím nabyla přesvědčení, že když uždo toho šla, tak uspěje, našla někde v rohu mezibalíky s umělými vánočními stromečky krčit sejednu zapomenutou pochodeň, kterou jí překvapenýskladník ani neúčtoval. Bodejť, přecebyste nechtěli cenu takové louče měřit penězi.Václav BidloRočník XIX. Vydává Klub přátel Tvaru. Vychází s podporou Ministerstva kultury České republiky a Nadace Český literární fond. Šéfredaktor Lubor Kasal. Redaktoři: Anna Cermanová, Michal Jareš, BoženaSprávcová (zástupkyně šéfredaktora), Michal Škrabal. Tajemnice Martina Vavřinová. Korektorka Hana Růžičková. Předseda Klubu přátel Tvaru Pavel Janoušek. Adresa redakce: Na Florenci 3, 110 00Praha 1, telefon 234 612 398, 234 612 399. E-mail : tvar@ucl.cas.cz. Redakcí nevyžádané rukopisy, kresby a fotografie se nevracejí. Grafický návrh Lukáš Pertl. Sazba a zlom programy Adobe ® InDesign ®CS2 a Adobe ® Photoshop ® CS2 Lubor Kasal. Tisk Calamarus, s. r. o., Praha. Rozšiřuje A. L. L. Production, spol. s r. o., Mediaservis, a. s., PNS, a. s., Mediaprint-Kapa a redakce. Předplatné ČR: Call Centrum, tel.234 092 851, fax 234 092 813, e-mail: predplatne@predplatne.cz, http://www.predplatne.cz; redakce Tvaru. Předplatné SR: L. K. Permanent, s. r. o., P. P. č. 4, 834 14 Bratislava, tel. 00421 7 444 537 11,fax 00421 7 443 733 11. Objednávky do zahraničí: A. L. L. Production, spol. s r. o., Hvožďanská 3-5, Praha 4 a redakce Tvaru. Předplatné může být hrazeno v eurech. Distribuce pro nevidomé: Sjednocenáorganizace nevidomých a slabozrakých ČR - SONS - Na Harfě 9, P. O. Box 2. 190 05 Praha 9, tel. 266 03 87 14, http://www.braillnet.cz2008/19 www.itvar.cz * MK ČR E 5151 * ISSN 0862-657 X * F 5151 46771 * 25,- Kč * 13. listopadu 2008tvar 19/08/24