Editoři: Ansgar Nünning; Jiří Trávníček, JiřÍ HOLÝna podlehla dobové nedůvěře v klasifikacia třídění i relativizaci, „rozmývání“ obrysůliterárních forem. Jinou ukázkou změny,jakou prošlo myšlení o literatuře a kultuřeza poslední půlstoletí, je třeba heslo Realismus;jestliže například v známém Slovníkuliteratury od Gero von Wilperta (mimochodemtento slovník obsáhl celkem 3600 heseloproti cca 780 heslům slovníku Metzlerova)je chápán v dvojím výkladu: jednak jako stylovětypologický pojem věrohodného představenídaných fakt, jednak jako označeníliterární epochy 19. století mezi romantismema naturalismem, pak v současnémslovníku je pojat především jako „historickya sociologicky proměnlivý efekt významu“,tedy pouze z hlediska účinku fiktivního konstruktuna recipienta, bez vztahu k potenciálníreprezentativní funkci. Podobnýchrozdílů, svědčících o ztrátě vztahu k živémusvětu praxe, jenž se proměnil v pouhé mentálníkonstrukty, bychom mohli najít řadu.Ukazuje se, že současné myšlení o literatuřea kultuře, jehož průřez Metzlerův slovníkprecizně a s příznačnou dávkou německédůkladnosti podává, je hluboce zasaženovlnou skepticismu, podezření ke všemtradičním pravdám a samozřejmým jistotám,které vede nejen k jejich dekonstrukci,nýbrž i k izolaci myšlení v nepřehledné sítivzájemně se proplétajících (ale diskontinuitních)diskurzů, v níž se současný intelektuál,dědic Nietzschova relativizujícího perspektivismu,zmítá jako lapená moucha marněhledaje hodnotu, které by se zachytil.Je třeba vzdát dík práci překladatelů(Aleš Urválek, Zuzana Adamová), pro kterédevítisetstránkový „špalek“ byl jistě úkolemobtížným, ale jehož se zhostili úspěšně(nemohu si ovšem odpustit poznámkuk malým nepřesnostem, na které jsemnáhodně padl při četbě: v hesle Pierre Bourdieudošlo k jistému významovému posunuv překladu jedné z jeho prací Dědicové, studentia kultura, jejíž znění v textu je Dědicové,studenti kultury. Druhá poznámka setýká opět překladu Bourdieuova titulu Lanoblesse de l´Etat. Grandes Ecoles et esprit decorps; český překladatel přeložil závěr názvujako Vysoké školy a duch těla. Tu ovšem nejdeo tělo, nýbrž výraz „corps“ tu znamenáinstitucionální sbory nebo „kádry“). To jsouovšem jen drobné vady na kráse celku, kterýje úctyhodný jak svou informační, tak svoudokumentární hodnotou.Aleš HamanZE ČTENÁŘSKÉHO DENÍKU ALOISE BURDY Jan Jícha: Dva roky bez prázdnin, EB a Chvojkovo nakl., <strong>2006</strong>ERRATA Č. 16/<strong>2006</strong>Tož před tím Jíchúvás mosím jen varovat,poněvadž toje knížka, která sečíst nedá. Ne že byv něj nebyla nějakápísmenka, aj vět jetam spústa, nějaképostavy, dokonce ajplná řiť dialogů, aleať jsem se snažil, jak jsem se snažil, ať jsemčétl, jak jsem čétl, a dostal jsem se až nastranu čtyřicet, o čem to vlastně je, to jsemnepochopil.VÝSTAVASnad jen, že se to točí okolo jakési chatkya jakýchsi ludí, kteří cosi říkajú a cosidělajú, ale co a proč, to mňa nějak nedošlo.Ty Jíchovy věty totiž vyhlížajú, jako by jesepsal nějaký mimozemšťan, co nezná, jaklidi doopravdy myslijú, a včil se to pokúšánapodobit: na první pohled to vypadá jakoludská řeč, ale smysl to nemá žádný. A navíc,jak jsem se to nepochopitelné snažil pochopit,dostal jsem z toho jakúsi křeč do mozka,snád že se do něj ten Jícha nemohl vejít, ažjsem měl strach, že se mňa zavaří, jak se mito stává s tím kompjůterem, když se zaseknea pak mosí vždycky přijít Adéla a uděláněco, čemu říká rezet. A protože su na rezetešče mladý a tolik času, abych čétl každúhlúpost, co mi přijde pod ruku, též nemám,tož jsem tu knížku zaklap a ani jsem senepodíval, kolik těch zbytečných stran toešče má do konca. A jeli jsme radši s JurúJuráňú, to je náš přítel, jako můj a Růženy,co jela též do Mařatic ke Kubíčkom, co prodávajúvšelijaká nafukovadla, okoštovat,jaký je letos burčák, že abych úplně neztratilsvoju představu o tom, co je a není hodnotú.A mosím vám napsat, že je moc dobrý,a třebaže jsem ho vypil dost, křeč do mozkajsem už nedostal.JEDNA OTÁZKA PROOmlouváme se za chybné uvedení sídlaSpolečnosti pro Revolver Revue v inzerátuotištěném na straně 13. VydavatelRevolver Revue, jakož i redakce RR sídlív Praze 1 v Jindřišské ulici č. 5, nikolivve Štěpánské.Ostravská ocelová lobby si stěžovala na to,že jsme chybně pojmenovali (na straně 9)hudební nástroj, na který hrála YvettaEllerová během večera autorů literárníhoserveru Totem. Nástroj se jmenujematlafón, nikoliv matlafon. Rovněž doOstravy míří naše omluva.VIKTORA STOILOVAfoto <strong>Tvar</strong>Dne 9. 10 <strong>2006</strong> se v Panteonu Národního muzea v Praze konala vernisáž výstavy Knihyz povodně – poděkování Lichtenštejnskému knížectví, kde jsou představeny některé z knih,jež byly zasaženy povodněmi a které se podařilo restaurovat díky pomoci Lichtenštejnska(k výstavě se vrátíme v některém z příštích čísel <strong>Tvar</strong>u). Na snímku je Maria-Pia Kothbauerová,lichtenštejnská velvyslankyně ve Vídni, a autor výstavy Petr Mašek.lbxVaše nakladatelství Torst prý chystáredukci archivních edic a dosud nevydanýchděl české literatury, která jsouzatím v rukopisech nebo vyšla jenv samizdatu či exilu. Tím však bylo vašenakladatelství proslulé a našlo si – byťv omezené míře – svoje stálé zájemce.Vede vás k tomuto kroku finanční situace,anebo snaha ulevit trochu nakladatelstvíTorst z této „konzervační“ediční politiky?Přiznám se, že něco podobného se dozvídámteprve od vás, o něčem takovém jsmeani neuvažovali. K jedinému omezení dojdeu Edice poezie, kterou chceme od 66. svazkuvydávat mnohem volnějším tempem a soustředitji právě jen na staré, dosud nevydanétexty. Omezit v budoucnu chceme takérozsah svazků ve formátu A5, 1000 tiskovýchstran je přece jen příliš mnoho. Jinakzůstane Torst takový, jaký je, bude tedy vedle„archivních“ svazků vydávat i nové prácemladých autorů, kterých nepochybně budepřibývat.miš, jarfoto archiv <strong>Tvar</strong>uS ÚCTOUMystifikace NA Wikipedii. V předminulémčísle <strong>Tvar</strong>u na tomto místě bylopsáno (pravda, s chybně užitým záporem)o kunderovském výlevu Josefa Rautenkranze,o němž se kromě toho, že publikujena Portálu české literatury (www.czlit.cz),v českém literárním rybníce mnoho neví.V internetové „samoobslužné“ encyklopediiWikipedie (http://cs.wikipedia.org) sevšak lze mj. dočíst, že Rautenkranzovi je 45let, je rozvedený, žije v Bělé pod Bezdězema v Kolíně, je přímým potomkem obrozenceJosefa Františka Rautenkrance (<strong>17</strong>76 až1807) a že je autorem básnické sbírky Chytilimne na pasece. Lze tam ovšem také zjistit,že heslo onoho rozvedeného Rautenkranzebylo na Wikipedii vloženo ze stejného počítače,z něhož bylo tamtéž vloženo i hesloRadima Kopáče, jinak šéfa svrchu uvedenéhoPortálu. A že z tohoto počítače byla vloženapouze ta dvě hesla. Zdá se, že současnátechnika mystifikacím příliš nesvědčí a chytáje nejen na pasece.uoaaBLARNIE, TROTTEL i TROTTER, to námto přibývá. Po titulech Petera Jolina HarryTrottel a kámen MUDr. Tse či Harry Trottela tajemná tenata (česky 2005) se „české děti“dočkaly ještě příživníkovitějšího MichaelaGerbera a jeho děl Barry Trotter a Nestydatáparodie a Letopisy Blarnie. Lev, čaroprdelnicea skříň. Nábožný C. S. Lewis se musí asiv hrobě obracet. Co je však opravdu smutné?Ne že dílo je parodováno, přesněji: potvořeno.Ale to, že se tak děje až po padesátiletech a jen pod vlivem jeho bombastické filmovéverze. Jen díky ní zvíme, co se stane:„když se sourozenci Perverzovi nadopují, objevíza skříní nový svět zmítaný drogami a sexuálníanarchií a jdou s párem lesbických bobřic hledattajemného spasitele Astmu“ (z anotace).ifZlaté časy políčků. Nejrozsáhlejšíweb pro autorskou literární tvorbu je Písmák,amatérské literární umění (www.pismak.cz). Před prázdninami bylo několik „jeho“autorů překvapeno, když zjistili, že jejichtexty získaly ocenění v jisté okrajové literárnísoutěži. Nebylo to ale překvapení příjemné– pod texty byl totiž podepsán někdo jiný.Usvědčen a dopaden sypal si chmaták na hlavupopel, cenu vrátil a byl tak nějak politováníhodný.Nestačilo to a nyní se na Písmákuobjevilo oznámení, že na „podvratný živel“bylo podáno (asi pořadateli soutěže, dikcenení jasná) trestní oznámení. Vida, zdálo se,že z internetu se bude krást snadněji, než sekrádávalo dřív. Že téměř nehrozí riziko, žeby někdo poznal jednu básničku z milionu,snad taky že elektronická a papírová literaturase navzájem nečtou – a přitom, jak seukázalo, má web někdy podivuhodný samočisticímechanismus... Ale hocha je mi skorolíto, zpolíčkovat ho, tomu bych rozuměla bylo by to odpovídající (i významu té soutěže)– bohužel se to na rozdíl od časů JiříhoKaráska ze Lvovic dneska asi už nenosí.gVyhradit a ohradit. Mám rád kulturnírubriku časopisu Týden, píšou tam vcel-ku borci. A teď ji nalistuju v čísle 39/<strong>2006</strong>:recenze na knihu básní Hany Zagorové.Teda recenze – „Ty básně jsou vytesány jemnýmdlátkem (...) pulsuje v nich vzrušený tepmilostných nocí (...)“ – rádoby žertovná„recenze“. Podepsána jakási „Jarka Purkrábková.Autorka je umělecká kritička“. Skutečnéhoautora nechať hanba fackuje, že sejinak než takhle trapně nedokáže bránittlaku (tzv.) trhu, který mu ústy krásnéhošéfredaktora diktuje, o kterém pšouku (tzv.)celebrit má psát. Ať si pan šéf najme šmírákyna psaní šmíry o šmíře, vyhradí jima dobře ohradí dvě tři stránky – a tam ať sitrsají s Madonnou, a beze mě. Nebo že by siněkdo vážně z Hanky dělal na čtvrt stranylegraci z vlastní zlé vůle? Vždyť jak už námroku 1989 prozradil Milouš Jakeš: „Řekněmepani Zagorová, je to milá holka, všechno.(...) A když s nima mluví nakonec, tak se neví,proč to podepsali a co vlastně podepsali – covlastně podepsali...“ A teď si to vypila chudinaza všechny. Jako vždycky.gptvar <strong>17</strong>/06/