12.07.2015 Views

Aluze 2/2007 (www.aluze.cz)

Aluze 2/2007 (www.aluze.cz)

Aluze 2/2007 (www.aluze.cz)

SHOW MORE
SHOW LESS

You also want an ePaper? Increase the reach of your titles

YUMPU automatically turns print PDFs into web optimized ePapers that Google loves.

[poezie]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jinéVítr změnit nelzeTak v něm tiše skřípem…CisternyPo cestě projíždí cisternyVím, jednou ti budu nevěrnýJednou – až za sto tisíc letAle na to teď nemyslet…Jedou cisterny s BenzinouNa trávník přesně mezi mnouA tebou padl shora stínProjíždí náklad hořlavinŠelest na srdciCo dělat, když už je ti třicetZa krk ti skočí levharticeZatímco guláš tiše solíšCítíš ji slídit někde poblížV šumění listí stále ŠárkaZa krk ti skočí jaguárkaUž nečekal jsi tento přepadSetřepat nebo nesetřepat?ProbuzeníUž toho bylo moc,dá se říct, že to stačí,v hrncích už ztuhl soc,típnutý vajgl v táči.Kdo z nás byl větší rek,na to už ráno nedbá:skončil se večírek,a v hlavě dračí setba…PrahaV botasce ještě z domu hrudkaKterá se nechce rozpadnoutParčíkem kráčí prostitutkaČekám dopravu hromadnouTramvaj zastaví u ViktorkyJak z pytle sůl se sype davBlikají lampy, mlčí dvorkyDíváš se, hrudku vytřepav…[ 2 ]


Živí a mrtvíEzekiel MphahleleLebona cítil, jak ho dopis pálí v kapse. Hryzal ho bez ustání od okamžiku, kdy ho sebralu vlaku. Otevřu ho při obědě, myslel si. Zatímco pokračoval v práci, to znamená sbíralsmetí, které lidé ustavičně házejí na nástupiště i na koleje. Lebona používal kus drátus dehtovou kuličkou na konci. Nemusel se ani ohýbat, přitiskl jen kuličku na papírek či najiné smetí a sundal to a hodil do pytle, který mu visel na rameni.V mysli se mu honila spousta věcí. Třeba ten muž, co umřel včera odpoledne. Umřel,prostě jen tak. Jak může člověk umřít jen tak, jednu chvíli být a druhou už nedýchat?Špičku už měl za sebou. Na lavičkách na nástupišti sedělo jen několik žen. Jedna z nichočima sledovala jeho pohyby. Pozoroval, jak ta tlustá na něj civí. Nejspíš z myšlenkové nečinnosti,ale možná proto, že přemýšlí o všem možném. Věděl ovšem, že by na něj civělacelý večer, kdyby byl mouchou. Ne, není to tím dopisem. Určitě o něm nepřemýšlí. On jejmá v kapse, to není její, ani nemůže být. Sebral jej přece jinde. Ať si říká, co chce, ten dopisnení její.A ten muž, kdo by si byl pomyslil, že by člověk mohl umřít, jako by nosil celou dobusmrt s sebou na krku?Stoffel Visser se rozzlobil, zlobil se kvůli tomu blázinci. Všechno fungovalo špatně.A během celých univerzitních studií Stoffela učili, že věci mají fungovat do poslední podrobnosti.„Uklidni se, Stoffele.“„Takové chyby by se vyskytovat neměly.“„To přece nejde nechat všechny ostatní na holičkách, že ne?“„Jen proboha nech toho kázání.“Doppie Fourie si lokl ještě whisky.„Je to všechno Jacksonova chyba,“ řekl Stoffel. „Včera odešel, a místo aby se do večeravrátil a připravil večeři, nepřišel. A není tu ještě ani dnes ráno a já tu zatracenou snídaninebudu mít včas, protože si ji musím udělat sám. A ty víš, že každý den mít dobrou snídanimusím. Ke všemu se mi nějak zasekl ten pitomý budík a neměl jsem tady toho zatracenéhoJacksona, aby mě vzbudil. Tak jsem po tom včerejším flámku zaspal, to se stává. Je pátek,pět ráno, a ten holomek se ještě neukázal. Jak bych mohl dát ten dokument Rensovivčas, ještě před odjezdem ranního vlaku do Kapského Města?“„Když o tom tak uvažuji,“ řekl Fourie, „nemohu se ubránit pocitu, že je to moc vážné.Ministr teď nedostane zprávu, aby si to mohl promyslet před začátkem zasedání. Co budemedělat?“„Ještě stále máme čas, abychom to poslali expres.“ Doppie Fourie vypadal vážně.„Nemusíš se tvářit, jako by ti ulítly včely,“ řekl spíš pro sebe, „dej si ještě whisky,“ nalilsobě i příteli.„Ale udělali jsme hezký kus práce, Doppie?“[ 3 ]


[próza]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jiné„To bych řekl. Viděl jsi to?“ Fourie ukázal kamarádovi noviny a položil třesoucí seukazováček na jednu zprávičku. Stálo tam, že Afričané uspořádali v jednom domě napředměstí „hlučnou zábavu“, když bělošská rodina nebyla doma. Hodovali, hráli a zpívali.„Tak se podívej, jen se podívej,“ řekl Stoffel, který již nebyl s to ovládat své city, „tojsem zrovna říkal členům výboru. Někteří jsou tak zabednění, že nepochopí tak jednoduchévěci, jako že se nám po předměstí rojí kafři, hrají hazardní hry, množí se, chlastají aspí se svými děvčaty. A ti blbci to nepochopí, dokud jim kafři nenalezou do jejich vlastníchdomů, nebudou jim poroučet a nebudou spát s bílými děvčaty. Co se stane s bělošskoucivilizací?“„Nepouštěj se do dalšího projevu, Stoffele. Ve výboru jsme o tom mluvili tak dlouho, žemi to leze krkem.“„Koukej, Doppie, kamaráde, snad si nemyslíš, že se rád poslouchám.“„To jsem nechtěl říct, Stoffele. Tys byl ovšem vždycky moc chytrý a já ti ty tvoje buňkyzávidím. Ale přece jen ti neslibuji, že tě dnes večer budu poslušně sledovat. Chci jenompít.“„Jedno ti řeknu, kamaráde,“ pravil Stoffel, „víš, že bych raději jezdil po světě a poznávalnárody a kultury a snad bych se sám i učil nějakému umění, vím, že mi to nevěříš,místo abych hnil v téhle díře a snášel ty prázdné makovice, se kterými jsme nuceni dělatve výborech. Doppie, určitě musí být stovky lidí, kteří by raději dělali něco jiného, něco, comají rádi. Jsme přivázáni k divokému koni, který vyhazuje, a dokud jsme tady, musíme dotoho jít s chutí a ideově se zformovat, jako národ. Musíme mluvit dál a nemůžeme ztrácetmoc času tím, že se budeme dívat na obě strany problému jako ti hloupí pokrokáři. Protose už nevyplatí dál předstírat, že ovládáme kafry proto, že jsme k nim spravedliví a čestní.A taky nemá význam snažit se jim namlouvat, že se jim život v rezervacích bude líbit.“„Vždyť právě proto, že víme, co kafři chtějí, musíme jim tyto jejich ctižádostivé požadavkyzarazit. Podle mého mínění, kamaráde, není nebezpečí jen v tom, že my bílí mámesklon věřit, že to, co jim říkáme, je pravda. A to by mohlo způsobit, že jednoho osudnéhodne usneme. Je nutné mluvit dál, Doppie, a vyburcovat bělochy do stavu vrcholné bdělosti.Pro veřejnost je nebezpečně snadné zapomenout a jít spát.“Doppie zatleskal, napůl s obdivem, napůl posměšně. V takových situacích nikdy nevěděl,jak by jedním slovem charakterizoval Stoffela Vissera. Jeho intelekt, který bylzřídkakdy průhledný, ho vyváděl z míry. Přitom však i Stoffel říkává věci, které tak častoslýchal od jiných. Tak přece jen je za těma hluboko posazenýma očima obyčejný tvrdošíjnýmuž, jako jsme my všichni. Tato myšlenka poskytla Doppiemu trochu útěchy. Nedůvěřovalsložitým osobnostem, protože se vymykaly označení jednoduchou nálepkou. Život by bylmnohem snazší, kdyby člověk vytáhl z kapsy nálepku a přilípl ji někomu na kabát. Takovou,jako na vás upejpavě přišpendlí dáma, když jí do kasičky vhodíte minci. Jako odznakdobročinnosti.Dnem i nocí Stoffel Visser usilovně pracoval celé tři měsíce pro výbor, jehož byltajemníkem – výbor pro sociální věci své Křesťanské protestantské strany. Zpráva komiseměla být odevzdána jejich zástupci v parlamentě Tollemu Rensovi a ten ji měl prodebatovats ministrem. Bylo v ní naznačeno, že je nutné sehnat tvrdý léčebný prostředek na to,čemu Stoffel s oblibou říkal „ošklivá situace“.Byl by si nejraději usekl hlavu za trest, že nedodržel slib Tollemu Rensovi. A to všechnojen proto, že ho Jackson nepřišel vzbudit a nepřinesl snídani, na jaké si každé ráno velicepochutnával.„Dobrá, Stoffele, uvidíme se zítra v kanceláři,“ řekl Doppie Fourie na odchodu. Úplněopilý se pootočil na podpatku na cestě ke dveřím a na rtech mu pohrával nepřítomnýúsměv.Ačkoli se oba muži spřátelili teprve nedávno, Doppie Fourie se nikdy po vážném rozhovoruse Stoffelem nemohl ubránit pocitu ponížení. Visser ho vždycky zdrtil, zbil a zdupalsvou intelektuální převahou. Pokaždé, když ve volném čase rozmlouvali, pil, aby otupil bodavoubolest, kterou mu Stoffel nevědomky působil. Ale čím víc pil, tím hlubší byla jehorána. A zatímco Fourie nikdy neprojevil takovou sílu ducha, aby se vymanil ze Stoffelovasevření, snažil se jeho přítel udržet si ho jako kamaráda, třeba jen jako odpadní rouru odvádějícíjeho duševní energii.Stoffelovy myšlenky se pomalu uklidňovaly. Hlavně když šlo o Jacksona. Měl rád svéhokuchaře, který ho obsluhoval s oddaností cvičeného zvířete a hověl již čtyři roky jeho sta-[ 4 ]


[próza]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jinéromládeneckým vrtochům a labužnickým choutkám. Protože Stoffel bydlí v najatém bytě,nemusí Jackson uklízet. Na to měl Stoffelův domácí jiného člověka.Jackson si vzal volno jako každý čtvrtek. Odjel do Shanty Townu, kde žije jeho tchyněs jeho dvěma dětmi, které chtěl vzít do zoologické zahrady. Už jim to tolikrát sliboval, že jetam zavede. Jeho žena pracuje na jiném předměstí a nemůže je vzít do zoo, protože chceněco pro děti došít.Stalo se to podruhé, že se Jackson po jednodenním volnu neukázal. Poprvé však přišelhned druhý den ráno, samá omluva. Kde jen může ten proklatý kafr být.Stoffelovy myšlenky vířily v kruzích a nemohly se zastavit v žádném pevném bodě.Nejdřív tohle, potom tamto a nakonec všechno možné. Hlavou mu zněly hlasy, které tolikrátslýchal na nedávných schůzích. Rozhněvané hlasy usedlíků, které postupně rozněcovaliřečníci jeho typu. Šílené hlasy, žádající, aby se v každé domácnosti omezil početčerného služebnictva, protože se nesluší, aby kafři ovládali předměstí ze svých komůrekv sídlech Evropanů.Ale vedle nich byly také rozhněvané hlasy z jiných schůzí. Vypudíte-li sluhy, jak budoudenně cestovat, aby se dostali včas, dříve než sami odejdete do práce? Jiné hlasy se ptaly:kdo vám řekl, že máme příliš mnoho domorodců? A ještě další žádaly, že chtějí tolik služebnictva,kolik si mohou dovolit.A hlasy se rozčilovaly stále víc, řvaly jako moře v dálce a stále se přibližovaly. Hovořilyrůznými jazyky, uváděly různé argumentace a často používaly různé premisy k utvrzenístejných zásad. Hovořily jemně a tiše, naléhavě a hystericky.Kolem základních argumentů se mu myšlenky rozvířily: máte, chceme, můžeme, nemůžeme,nesmějí, musí, proč musí, proč nesmí? „Samozřejmě, některým milovníkůmkafrů se příčí pomyšlení na to, že jakmile vyženou černé sluhy do domorodých čtvrtí, budoumuset přestat zpohodlněle a pansky žít z laciných pracovních sil, jež mají snadno nadosah,“ uvažoval Stoffel.A viděl sebe sama, jak uprostřed těchto hlasů pracuje v potu tváře na vytvoření teorie,která by obhajovala ustálené, základní postoje, jež v něm vypěstovali různí lidé – matka,otec, bratři, přátelé, učitelé, univerzitní profesoři a všichni ostatní, kteří ho měli za vlastního.Plně si uvědomoval celý postup, který se mu odvíjel v představách. Věci se musí dělatz přesvědčení, nebo vůbec ne.Ale ještě než si to uvědomil, stávaly se pak tyto hlasy ozvěnou jiných hlasů, zaznívajícíchjiž věky, ozvěnou výstřelů z děl a pušek, kol vozů, skřípajících po písku a kamení,ozvěnou nenávisti a pomstychtivosti. Cítil něco v krvi, tápavě proudící chodbičkami dějinnazpátek a navazující zpřetrhané niti, jež spojovaly jeho život se strašnou minulostí. Kapitulovalpřed tím vším, před touto vášnivou touhou zůstat součástí brutálních dějin, abynebyl rozdrcen brutální nezbytností přítomnosti, aby neztratil svou životnost. Ne,všemohoucí Bože, jen to ne! Aniž si to uvědomoval, pokoušel se navázat si na tělo vrstvykrokodýlí kůže, aby se uchránil před myšlenkami a pocity, jež by ho snad mohly jednouzranit v nejasné budoucnosti.Jakmile Stoffel Visser procitl ze své strnulosti, vzpomněl si na Jacksonovu ženuv Greensidu. Té se ještě neptal, zda ví, kde má muže. Vyskočil a vytočil telefonní číslo. VolalVirginiina zaměstnavatele a ptal se ho. Ne, Virginia neví, kde má muže. Ví jen tolik, že jiminulou neděli manžel řekl, že vezme děti do zoo. Ráda by věděla, co se mu mohlo stát.Proč nevolal telefonicky na policii? Proč ráno nevolal Virginii? Virginiin pán mu položilještě několik otázek. Stoffel se znechutil, protože na ně nedovedl odpovědět.Na žádném předměstském policejním komisařství neměli v záznamech Jacksonovojméno. Jestliže se něco zjistí, dají mu vědět. Z jednoho komisařství mu sdělil mladistvýhlas, že Stoffelův kafr se možná šel vyspat se svou „holkou“ někam jinam a zapomněl přijítdo práce. Nebo ho mohli zdržet jeho kumpáni. „Znáte je, jací tihle kafři jsou.“ A zasmálse tenkým, mdlým hlasem. Stoffel udeřil sluchátkem.Na dveře jeho bytu někdo lehce zaklepal. Když je dychtivě otevřel, spatřil zpříma stojícíhoAfričana s kloboukem na hlavě.„Ano?“„Ano, pane.“„Co chcete?“„Nesu vám tohle, pane,“ podal bělochovi dopis a přitom si pomyslil: je jako ti běloši udráhy.[ 5 ]


[próza]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jiné„Čí je to? Na obálce je Jacksonovo jméno. Kde jste to našel?“„Čistím u dráhy, pane, sbírám papíry a smetí na železnici v Park Stish. Jak dělám, myslímna něco. Pak zvednu tohle. Říkám si, komu to vypadlo? Ale...“„Dobře, proč jste to nedal šéfovi?“„Mají tam dopisy moc měsíců, pane, a nikdo si pro ně nejde.“ Jeho tón naznačoval, žeby to Stoffel mohl vědět.To je ale drzost, hledat chyby na tom, co dělá běloch.„Lžeš. Chtěl jsi to dřív otevřít a podívat se, co je uvnitř. Když jsi nenašel peníze, zalepiljsi to a bál ses, že šéf přijde na to, žes to otevřel. Nemám pravdu?“„Ne, pane, chtěl jsem to přinést sem, ať se stane, co chce.“Upřel oči na dopis ve Stoffelově ruce. „Pánbůh ví, že je to pravda,“ řekl Lebona, šťasten,že může lhát někomu, kdo nemůže uhodnout pravdu, a přitom si myslil: nemají ani tolikslušnosti, aby člověka podezírali, že říká pravdu.Vždycky ti lžou, když jsi bílý, myslil si Stoffel, čistě z drzosti.Čím víc si Lebona myslil, že koná jen čistou povinnost, tím více se běloch zlobil.„Kde bydlíš?“„V Kensingtonu, pane. Teď tam jedu. Pracuje tam žena.“Tak další ptáček, co? Jede domů do bělošské čtvrti. Ale my jim to zarazíme. Jen se podívejmena tu pedantskou hubu!„Dobrá, jeď.“ Celou dobu, co stáli ve dveřích, Stoffel myslil na to, jak černoch páchnepotem, i když stojí venku. Lebona už chtěl odejít, a pak si na něco vzpomněl. Dřív, než muběloch řekl, aby mluvil dál, začal o všem vyprávět, volnou řečí, ale s prudkým vzrušením.„Moc mě bolí u srdce, pane. Ten chudák vystoupí z vlaku. Na nástupišti jsou jen dvěřady schodů a já si nějak říkám, jak mohou jedni nahoru, když druzí jdou dolů? Víte, mámetam železná dvířka a nahoru či dolů může jenom jeden. Na druhé straně je vlak do Orlanda.“Co mám s tím společného, krucifix? Kde si myslí, že je, v oddělení pro stížnosti?„Víte, takhle je to, nahoru jde veliký dav a další veliký dav chce běžet na vlak. Koukám, pískáma říkám si, jak se mohou lidi dostat tak různým směrem? Jako by jedna řeka teklaproti druhé.“Jeden z těch kafrů, co si myslí, že jsou duchaplní.„Na toho člověka jsem koukal, jak jde nahoru. Potom ho vidím, jak ho srazili ti, co bylinahoře na schodech. Řítí se dolů, šlapou po něm a kopou do něho. Kutálí se dolů, ažspadne zpátky na nástupiště. Z pusy a z nosu mu crčí krev a já si říkám: mrtvý, chudák!“Kéž by mě tady nenechal stát a poslouchat historku o člověku, na kterém mi nesejde!„Chudák umřel, jen tak, zrovna jako bych já teď šel dolů po schodech a pak byste slyšel,že jsem mrtvý.“Na tom by mi taky nesešlo.„Jak sem jedu tramvají, myslím si, tohle je asi jeho dopis.“„Dobrá, postarám se o to.“ Lebona odcházel vytrvalými, opatrnými, ale pevnými kroky.Stoffelovi se velmi ulevilo.Ihned zatelefonoval do nemocnice a do márnice, ale po Jacksonovi nebylo ani památky.Měl by to ohlásit nebo ne? Mohl by tam být klíč k řešení záhady. Ale ne, přece není kafr!Znovu někdo zaklepal na dveře. Jacksonova žena Virginia stála na tom místě, kde předchvílí stál Lebona.„Ještě tu není, pane?“„Ne.“ Mechanicky ukázal, ať si sedne na židli v kuchyni. „Kam jinam mohl jít?“„Nevím, pane.“ Potom se tiše rozplakala. „V neděli jsme byli spolu v domě mého pána.Povídali jsme si o dětech. Víte, jedno je sedmileté, druhému jsou jen čtyři roky a pár měsíců.Prvorozený má oči a nos po tátovi. Kamarádi jim vypravovali o zoo, tak tam chtěli aJackson jim slíbil, že je vezme, aby se podívali na zvířata.“ Odmlčela se a tiše vzlykala, jakoby se domnívala, že jinak svou řeč doprovázet nemůže.„A ten menší má tátu tolik rád a je to Jacksonův mazlíček. Nkati, ten starší, víte, onehdypovídal tátovi, tenkrát, co je k nám babička přivezla na návštěvu, tenkrát povídal, žemu přeje, aby umřel, jen proto, že mu táta nechtěl dát víc cukroví. Bože, z toho bude učiněnýbuřič v rodině, potřebuje mít někoho nad sebou, silnou mužskou ruku. A teď, jestliJackson... ach, panebože.“Silně si povzdechla.[ 6 ]


[próza]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jiné„Dobrá, budu se snažit ho najít, ať už je kdekoli. Teď můžete jít, protože musím zamknout.“„Děkuji vám, pane.“ Odešla.Stoffel vykročil do ulice a sedl do auta, ujel osm kilometrů na nejbližší policejní stanici.Poprvé v životě opustil byt proto, aby hledal černocha, který ovšem pro něj hodně znamenal,aspoň jako sluha.Virginiin patetický pohled, její nesouvislé, nečleněné povídání, bezelstná a oddaná Virginia;muž od dráhy a jeho chování, dávající najevo, že mu nezáleží na tom, jestli ho posloucháte;obraz dvou dětí, které by klidně mohly přijít o tátu. To viděl před sebou, kdyžprojížděl předměstím. Obraz mrtvého, kutálejícího se ze schodů na nástupiště, a Lebony,vylévajícího si srdce nad člověkem, kterého neznal... Tyto obrazy se otáčely, až z nich bylsložitý uzel. Zvykl si uvažovat o nesmiřitelných protikladech, rozporech a protikladnýchkategoriích. Černý je černý a bílý je bílý, na ničem jiném nezáleží.Proto nemohl hned zodpovědět otázky, jež se mu neustále vynořovaly z hlubin duše.Pronikavé otázky, přicházející tak neobřadně, pronikavé otázky poletující tu jako meteory,tu jako šipky, jindy zas deroucí se pomalu vzhůru jako slunce v zimě. Byl odhodlán jimodolat. Bylo pro něj mnohem snazší vymýšlet si kategorie a zařazovat do nich lidi.Přítel na komisařství mu slíbil pomoc. Ten dopis. Proč jen ho nedal Jacksonově ženě?Koneckonců má na něj stejné právo jako její manžel. Pak již nemohl odolat pokušeníotevřít obálku. Třeba je v ní klíč. Opatrně roztrhl cípy obálky. Byly tam kouzelné fotografie,na jedné muž a žena, na druhé dvě děti, zřejmě jejich. Byly opravdu Jacksonovy.Dopis v obálce byl psán Jacksonovi. Stoffel jej četl. Byl odněkud z Vendelandu, od Jacksonovaotce. Je těžce nemocen, myslí si, že nebude dlouho naživu. Ať k němu Jackson přijede,protože úřady na něm chtějí, aby se zbavil části dobytka a zachránil tím půdu předsplavením. Ať Jackson přijde a postará se o to, protože on je starý a bezmocný. Má sílu jenk tomu, aby řekl úřadům, že mají větší zájem o půdu než o dobytek. Slyšel, že běloši používajíurčitých věcí, aby se lidi dál nerodili, a jestli si běloši myslí, že bude dělat s dobytkem aosly totéž, tak teprve tehdy, až se oslu narodí kráva. Bohužel však má jen tolik síly, aby přísahalbohům, že se mu dobytek neztenčí. Jackson má přijít brzy. Posílá mu fotografie, kterémá tolik rád, a chce, aby byl v bezpečí, protože může každým okamžikem umřít. Posílámu dopis po někom, kdo cestuje do města.Bylo to napsáno těžkou rukou, bez interpunkčních znamének. Stoffel dal nejistě věcizpět do obálky.V pondělí v poledne jel Stoffel vozem do bytu, pro kontrolu. Našel v pokoji na posteliJacksona. Pod čistými obvazy, které mu pokrývaly hlavu i tváře, měl celý obličej opuchlý.Z oteklého obličeje mu svítily oči.„Co se stalo?“„Policie. Na komisařství Victoria.“„Proč?“„Řekli mi opičák.“„Kdo?“„Běloch ve vlaku.“„Řekni mi všechno, Jacksone.“ Stoffel cítil, že mu sluha vzdoruje. V držení jeho ramen av celém profilu, když se posadil, Stoffel vyčetl zatrpklost.„Myslíte si, že lžu, pane? Černoch vždycky lže, co?“„Ne, Jacksone, mohu pomoci, jen když mi všechno povíš.“ Bělochovi se nějak podařilouchovat si trpělivost.„Jdu s dětmi do zoo. Na zpáteční cestě si čtu knížku z noční školy. Do vlaku nastoupilběloch a každého si prohlížel. Když mě viděl, jak čtu, řekl: Co si ten opičák myslí, co dělás knihou? Řekne mi, abych vstával, a řve, jako by poprvé mluvil s člověkem. Tohle dělajípaviáni, když vidí člověka. Krev se ve mně vaří, chytnu ho za límec a za kravatu a zatřesus ním. Už jste někdy viděl moruši, jak se prohýbá pod svými plody? Tak s ním třesu. Jiní bělošimě vezmou dopředu do malé místnůstky. Tam mě každý zle zmlátí. Na stanici mě vystrčína nástupiště a já upadnu na koleno. Zvednou mě a vedou na komisařství. Ne v centru,někam stranou, teď vidím, že to bylo jistě komisařství Victoria. Tam mě obviní z výtržnostiv opilosti. Máš libru? Řeknu, že ne, a žádám je, aby vám zavolali. Oni na to, že kdyžjsem drzý, tak mi to osladí. A potom mě zbili a zkopali. Pak mě pustili a já jsem šel moc kilometrův bolestech do nemocnice.“ Jackson se odmlčel a sehnul hlavu níž.[ 7 ]


[próza]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jinéV každé slabice, v každém pohybu ruky Stoffel pozoroval smrtelný zápas. Totéž čítaltak často v novinách, ale nikdy o tom příliš nepřemýšlel.Čtyři roky žil se sluhou a nikdy o něm nevěděl nic víc než to, že má ženu a dvě děti, kterébydlí u jeho tchyně. I to však byly pro něho vzdálené abstrakce, jen jména označující nějaképředměty, nikoli maso a krev, srdce a mysl.Zvedla se v něm zlost, aby potlačila výkřik hanby, aby vyhladila vzpomínku na nedávnéudálosti, která bušila na železné dveře, které si na ochranu v sobě vybudoval. Jsou věci,o nichž by raději neuvažoval. A právě ty věci vytlačila jeho zlost. Co dál? Neví. Čas, čas, čas,to je vše, co potřebuje k tomu, aby vyčistil celou paměť v mlze, která stále houstne sráženímproudů z minulosti a přítomnosti. Čas, čas... A potom si Stoffel Visser uvědomil, ženechce přemýšlet ani cítit. Že chce něco udělat. Vyhodit Jacksona? Ne. Bude lépe, kdyžs ním bude dál zacházet jako se jménem, ne jako s lidskou bytostí. Ať je dále strojem, kterýpro něj bude pracovat. Zatím musí konat svou povinnost, doručit zprávu výboru. To jejasné, nad slunce jasnější. Je běloch a musí nést odpovědnost. Být bílý a být zodpovědný jejedno a totéž.Přeložil Vladimír Klíma.Ezekiel Mphahlele (1919) je jihoafrický spisovatel, publicista a literární kritik. Žil v Nigérii, Keni,Zambii, Francii a USA. Jeho první povídková kniha nese název Man Must Live and Other Stories(1947). Česky mu vyšel autobiografický román Na druhé ulici (Down the Second Avenue, 1959).Předkládaná próza pochází ze souboru The Living and the Dead (1961).[ 8 ]


CasanovaPetr KoťátkoKapitola druháZačínám popisem současného stavu; chvála paměti a nová úvaha o metodě.Tak bylo dopadeno a zadrženo mé tělo, po padesáti letech zevlování na svobodě.Usvědčeno z nihilismu, defétismu, anarchie a blasfémie; z očividného nezájmu o vertikálnípostoj; v důsledku toho zbaveno svéprávnosti; vyobcováno z rodu, řádu, čeledi i druhu; internovánov poloze vodorovné, na mokrém prostěradle, pod zavlhlou duchnou. Jako bychve svých pětapadesáti přešel ze souše do vody: střídání živlů proti směru evoluce, to mi,jak se zdá, nedělá žádný problém. Zato mé chůzi, sezení i stání bylo definitivně odzvoněno,včerejší bujnosti byl tímto zatnut tipec, z vůle lékařské vědy. Pohyby zdravého člověkase dají zakreslovat do map, pohyby pacienta sotva zvíří vzduch nad postelí: spravedlnostv tom, dívám-li se dobře, není.Jediná odpověď důstojná mého stavu (jediná, která momentálně napadá mé tělo) jedokonalé ochrnutí. Taktický ústup do rostlinné říše, nejlépe někam na pomezí, řekněmemezi sasanky či houby, tak aby flóra mohla zblízka pozorovat faunu a abych mohl rychlevklouznout zpátky, až se poměry změní. Zdá se, že přesně k tomu došlo. Po způsobu všívegetace vězím kořeny v jakémsi pařeništi, houba či sasanka přirostlá k prostěradlu, skrzprostěradlo k matraci, skrz matraci k linoleu. Zato mé plíce a má botanická mysl se ani nachvíli nezastaví. Vidím totiž své plíce, jak se nafouklé vzduchem a formalínem vznášejíu stropu jako nějaký dýchavičný dravec. A jako by to nestačilo, všechny mé sliznice kroužínad postelí v jediném mihotavém reji. Řeknu vám, co se mi v jednom z těch záblesků mihlohlavou. Přišlo mi na mysl, pro koho asi pracují mé plíce, když už ne pro mé tělo, kterétady, tím myslím tady u mě dole, tady před mými chápavými zraky, když už ne pro mé apatickétělo, které se tady přímo u mě dole rozkládá na matraci. R o z k l á d á s e jepřesnější než leží, vezmeme-li do úvahy dvojí: uvolněnost, s níž tělo zaujímá své místo,a dále procesy, jimiž se zaobírá, stejně roztěkaně a stejně ledabyle, jako se svého času zabývalotrávením, distribucí živin, vyměšováním, kontemplací, a tak dále. Rozklad je poslednítělesný pochod, který mě ještě drží při životě. Poslední zřídlo živočišného tepla, kterépohání koloběh mých šťáv, roztáčí soukolí mých sylogismů a někdy, zpravidla za měsíčnýchnocí, plodí obrazy podmanivé krásy.Popis nás zkrátka nedovedl nikam. V exhibici a v hanobení těla jsem dávno překročiljakoukoli míru; pořád to ale nevypadá na začátek memoárů. Zdá se, že další ostouzení,k němuž jsem samozřejmě permanentně hotov, by na věci už nemohlo nic změnit. Ať tedyrovnou promluví paměť.[ 9 ]


[próza]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jinéCože?Nechť mluví paměť!Vzpomínám si, že jednou, čímž zřejmě myslím jednou za starých dobrých časů, zrovnakdyž skončil další nedělní oběd a já jsem odpočíval na svém otomanu, což vidím jasně,jako bych se tu válel před vlastními zraky, mi v prvním náporu odpolední mdloby přišlo namysl toto. Jakpak se asi zachová mé tělo, až se ocitne doopravdy v úzkých? Například v rukouSvaté inkvizice anebo v péči lékařské vědy? Zpytováno kost po kosti, dotazováno nasvá slabá místa, usvědčováno z neduhů a heretických sklonů, z dezerce od Boha i od přírody?Postaví se svým trýznitelům jako jeden muž, se všemi svaly, tkáněmi, chrupavkami aklouby, poštve na ně své mikroby, rozbouří proti nim své šťávy, vyšle proti nim eskadry (!?)svých tiků a svých křečí nebo je obměkčí úzkostnými pachy nebo je zmate nepravidelnýmtepem?Nebo co?Paměť se zkrátka nepřipojí. Dříve či později nás tedy čeká druhý pokus. Pak třetí. Čtvrtý,snad pátý. Pořadí tady nehraje žádnou roli. Vzpomínám si, že Barras jmenoval Fouchého,tu jakobínskou stvůru, ministrem policie, přestože Villat protestoval, ostatní byli takéspíše proti a zatykač z Thermidoru stále ještě platil. Zajímavé: kolik koleček, přesně zapadajícíchdo soukolí a dokonale promazaných, se muselo otáčet v ministrově výjimečnéhlavě, kolik přetenkých vláken se tam muselo sbíhat, a přece ho před sebou vidím jakoflák krvavého masa. Lyonský řezník, s tím se nedá nic dělat. Teď budu vzpomínat na svojedětská léta. Na léta dětství! Na jejich nebi muselo zářit jasné slunce, totéž, které mě s tousvou vlezlou příchylností právě teď lechtá přes zavřené okno. Příroda usilovala o chlapcůvzdravý rozum starými známými úskoky a triky. Střídáním akcidentů na substancích. Svouobsedantní kauzalitou. Více či méně zdařilými smyslovými klamy. Strojila úklady chlapcověnevinnosti. Přírodní tvary se na něj mačkaly ze všech stran, kypěly, bujely, nalévalyse, natřásaly se, kymácely se, kolébaly se, klátily se, a hned se zase stahovaly do prohlubní,naznačujících ještě větší hloubky. Nebo se skládaly do záhybů či faldů, přelévaly se,vypínaly se, smršťovaly se, propadaly se, vydouvaly se, splaskávaly se a tak dále.Paměť to zřejmě nezajímá. Jistě však nepopře, že chlapec měl rád zimu. Z ročních dobnejvíc miloval zimu. Vidím ho přešlapovat u jakýchsi kádí. Chlapec postával na sněhu u rybářskýchkádí. Tak se připravoval na příchod Pána. Toho, jenž naplňuje sítě. Možná spíšvěřil, že tak dřív dospěje v muže. Muži lovili z kádí polomrtvá těla. Toho mi zabte, volalyhospodyně. Chlapec se usmíval: to byl takový chlapcův způsob, jak se ztratit v davu. Nechtělbýt svlečen a hozen na váhu, ani ponořen do krvavé lázně, tomu porozumí každý. Takby se zachoval i kapr na mém místě, uvažoval chlapec. Přemýšlel o tom, jaké by to bylo,kdyby Pán ve své laskavosti vytáhl jednu rybu z kádě a dal jí podobu nějakého chlapce.Nebo podobu starého bezdomovce, se slovy: „Projdi se, synu, po tomto krásném městě,v tomto předvánočním čase; ale za hodinu ať jsi zpátky v kádi.“ Chlapec byl přesvědčen, žekapr (bezdomovec) by svoji hodinu prostál u rybářských kádí, uchvácen tím, co to dohloubi duše zasažen tím, co to co to znamená být člověk.To jsou však pouhé spekulace. Paměť prokazatelně nemá zájem. Jsme tedy v řiti,alespoň pro přítomnou chvíli. Ale mírněme se. Tyto paměti nebudou začínat stížnostmi navzpomínky. Žádné výpady proti mé paměti. To nepřipustím. Chci ponechat minulosti volnýprůběh; ať se přede mnou natřásá, jak chce, vždy si může být jista mým souhlasem a moupovolností; všechno zůstane, jak to údajně bylo; jak se to právě teď jeví, tak to zůstanenavždy, do všeobecných zmatků posledního soudu. Pak se vše promíchá a přerozdělí, způsobem,který teď nelze předpovědět, v každém případě v můj prospěch.Má paměť ovšem nepracuje v můj prospěch. Teď, když má podlézavost dosáhla svémeze, dám svým stížnostem volný průchod. Má paměť zřejmě vydává své plody někde podcizí polokoulí, čímž chci říct, že se teď na můj účet předvádí v nějaké jiné, stejně povolnéhlavě, dává k lepšímu lechtivé podrobnosti, nejapně přehání. Na to si nestěžuji: to je totižta lepší stránka věci. Přejděme k horší. Namísto vlastních vzpomínek mě obtěžují cizí,zjevně povzbuzené mou citlivostí. Nejprve jako takzvané představy a sny, vzápětí se všaks přidrzlou samozřejmostí odvolávají na mou paměť, která je pochopitelně ke všemu hnedsvolná, a ovšem na můj pocit viny, který už vůbec neumí říct ne. Psi opuštění svými pány[ 10 ]


[próza]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jinémi chodí přednášet své litanie, zvedají ke mně oči zvlhlé výčitkami, ke mně, který jsemjakživ nezapudil žádné zvíře, s výjimkou holubů a obtížného hmyzu. Jateční zvířata obcházejímou postel, předvádějí mi nástroje své mučednické smrti jako katoličtí svatí, mně,který jsem už dávno před nehodou trpěl úpornou anorexií! Otázka zní, jak to mohli tak poplést,zejména psi s tím svým excelentním čichem?Fakt je, že cizí vzpomínky se srocují v mé hlavě, zatímco moje paměť exceluje jinde.Všechny zábrany, jak se zdá, padly, vládne tu promiskuita bez pravidel. I staré fotografiednes dokazují, co chcete. Totéž neurózy a žaludeční vředy. Otoky, záněty, jizvy, zlomeniny.Hemoroidy, samozřejmě. Váčky a kruhy pod očima, vrásky. Celý můj takzvaný momentálnístav může být skvělou tečkou jakéhokoli životopisu.Z toho se musí vycházet. Na tom postavit kompozici memoárů. Shrnout na jednuvelkou hromadu co nejvíc reálií, až se tam začnou množit samoplozením a vznikne z tohoněčí životopis. Vzpomínat rychle, než se přihrnou další pretendenti, a na co kladu zvláštnídůraz, vzpomínat rozhodně, a přitom nenuceně, to, co by jiní vybubnovali jako hlavní, jámusím poznamenat en passant, všechna váha se musí položit na detaily, v tom tkví věrohodnosta kouzlo pamětí. Výborně. Dobře. Ale uvolněme se.Vzpomínám, jak jsem se jednou uprostřed karnevalu zavřel v herecké šatně se slečnouJuliettou, zvanou Cavamachia, s níž mě seznámil pan Manzoni (jméno „Cavamachia“ovšem nesnášela, přála si být oslovována „doňa Preati“, což se chudince splnilo jenzřídka); navrhl jsem jí, že si vyměníme kostým. Neměl jsem myslím žádné postranní úmysly,celý zchvácený konverzací a tancem jsem myslel jenom na to, jak si uvolnit límec.Nicméně když jsme se oba svlékli, pobouřilo ji, že se nesnažím zakrýt své vzrušení, naopakjsem je před sebou hnal až na samý vrchol! Cavamachia se cítila podvedena. Jak to, že přisvých zkušenostech neprohlédla ten úskok? Rozplakala se.Tak prosím.Pokud jde o řeč těla, byl jsem výmluvnější než jiní. Samozřejmě i oni mluvili řečí těla,ale jen jako věční cizinci ve své zemi, které nejistota a omezený slovník nutí k hrubostema banalitám, k zoufalým grimasám a nehorázným gestům, která vtahují do milostné zvěsticelou přilehlou scenérii, vždycky povolnou vůči pokleslému vkusu. Naproti tomu moje tělovysílalo své zprávy výkyvy teploty, kolotáním šťáv, návaly krve, napětím nebo ochablostísvalů, tím, jak se stehno rozprostřelo na pohovce anebo lýtko přivinulo k noze křesla, případněk jiné noze v přeplněném dostavníku: myslím tím například tření ponožky o punčochu,v těch důvěrných a mnohoznačných chvílích, kdy si zemdlení cestující (po dohodě čijeden druhému navzdory) dopřejí pohodlí a vyzují si zapařené boty.Kapitola třetíNa cestě z Neapole do Říma, mezi Belletri a Marinem, se seznamuji s donou Lukrécií;rodinný výlet na Monte Tescaccio; advokátovo zaváhání po návratu z Frascatti; rodinný výletdo Tivoli; skládám deset stancí pro markýzu G.; dvojí audience u Benedikta IV.; nucenýodjezd z Říma a skandál v Anconě.Na zpáteční cestě z Monte Tescaccia, z výletu, kterého jsem se účastnil jako přítel rodiny,jsem s donou Lukrécií sdílel dvousedadlový kočár côte-à-côte (nikoli tedy už velkýcestovní vůz z raného období naší známosti, v němž s námi seděl ještě Lukréciin manželadvokát Monti, Lukréciina sestra Angelika, matka obou dam dona Cecílie, málomluvnýpan Gama z Capuy a nějaký abbé, ale také ještě ne lehký dvousedadlový kočár vis-à-vis, jehožkonstrukční přednosti došly zasloužené chvály až na zpáteční cestě z Frascati a z Tivoli),zatímco advokát s oběma zbývajícími dámami jel podle dohody v našich stopách, takžena cestě z Tescaccia už sice nešlo o kradmé doteky chodidel a lýtek jako v dostavníkumezi Belletri a Marinem, ale také ještě ne o nepokryté obcování vis-à-vis jako ve výletnímkočáře mezi Frascati (či Tivoli) a Římem. V přehnaném zaujetí tím, co se dělo uvnitř, jsemvůbec nevzal na vědomí, že jsme už zastavili u domu dony Cecílie a advokát, který předběhlváhajícího sluhu (jako by hlavou sluhy i pána probleskla naráz tatáž ponurá myšlenka!),se chystá zvenčí otevřít dvířka. Neuplynuly ani dva dny a advokát klepal podruhé na dveřemého římského bytu, aby mě – jménem svých dam – pozval na výlet do Frascati. Tak nadešlachvíle pro kočár vis-à-vis, který jsem na radu pátera Georgiho pronajal od pana Ro-[ 11 ]


[próza]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jinélanda z Avignonu, bezpochyby ne proto, abych se v něm zavřel s donou Cecílií, advokátovoutchyní, jak tomu bylo cestou tam, nýbrž naopak proto, abych se v něm na dobré třihodiny (to jest necelých šestnáct mil) cesty z Frascati do Říma zavřel s donou Lukrécií, advokátovouženou, toho dne na svůj věk podivuhodně svěží, i když trochu pomačkanouz labyrintu Villy Aldobrandini, kde se bloudící rozešli po dvojicích takto: advokát s donouCecílií, Angelika se svým (nejapným) snoubencem Federicem, dona Lukrécie a já. Cestuz Frascati (kde jsme si prohlédli labyrint Villy Aldobrandini a salony Villy Lodovisi) nelzesrovnávat s cestou z Monte Tescaccia (kde jsme posvačili na čerstvém vzduchu), a tu zases nekonečnou cestou dostavníkem ze Sermonetti přes Belletri do Marina a dál, nicméněpokusme se o nemožné: tváří v tvář věčnosti musím trvat na tom, že tři hodiny vis-à-vismají větší cenu než necelá hodina côte-à-côte, která je ovšem cennější než pětihodinovétření chodidel a lýtek v plně obsazeném dostavníku. Tři hodiny vis-à-vis však nejsoucennější (ale také o nic méně cenné) než pět hodin v dostavníku: vztah, jenž nás zajímá,zkrátka a dobře není tranzitivní. Nedokážu říci, jaký postoj zaujímá v této věci Svatá stolice:během dvou slyšení, která mi Svatý otec poskytl na Monte Cavallo a ve Ville Medici, semluvilo výhradně o zlaté emailované tabatěrce, kterou mi věnoval kardinál Acquaviva zaverše pro markýzu G., o dětských křížových výpravách, o hmotných poměrech biskupaz Martorana a o dvou výsadách, které, neklame-li mě paměť, měly pro mladého muže těchčasů jakýsi intimní význam: osvobození od povinného půstu a povolení číst zakázané knihy.Svatý otec mi je ve své laskavosti udělil obě, zapomněl ale přikázat své kanceláři, abymi vystavila potvrzení: tak se stalo, že 25. února roku 1744, den po mém odchodu z Říma(když se poměry v církvi i veřejné mínění náhle obrátily proti mně), mi v jistém anconskémhostinci odmítli podat skopovou pečeni.Kapitola čtvrtáDobrodružství s Bettinou, Martinkou a Nanetou; chráněnec biskupa z Martorana; cestaz Benátek do Říma a z Říma dále na jih; dobrodružství v Seravallu a v anconském lazaretu;biskupské požehnání a římská kariéra; opouštím Věčné město.V den, kdy jsem narychlo opouštěl Řím, byla má hotovost v celkem utěšeném stavu,třebaže jsem už neměl oněch deset zecchinů, které mi tři měsíce předtím vyplatil rachitickýabbé (abbé Grimani), můj benátský poručník, podle jehož výpočtů mi měl přesně tentoobnos vystačit na cestu za biskupem (za monsignorem z Martorana; při jednom banketuna neapolském dvoře se moje matka vrhla královně k nohám, aby od ní vyprosila martoranskébiskupství pro pana Bernarda de Bernardis, jenž jí musel na oplátku slíbit, že miposkytne byt a otcovskou náruč ve své nové rezidenci v Martoranu: v jedné ruce měl podledohody s mou matkou třímat biskupskou berlu a druhou, ozdobenou prstenem, měl držetnad mou rozjívenou hlavou; to se splnilo jen napůl: biskup své závazky nepopíral, jen sez nich snažil vyklouznout pomocí zmatených instrukcí, předčasných odjezdů a série snadnopředvídatelných katastrof, na jejímž počátku mě sice objal v Benátkách, necelý týdenpo svém jmenování v Neapoli, vzápětí ale povolil sevření pod záminkou, že je očekávánv Římě, kde ho mám, jak mi přikázal, navštívit přesně za měsíc, abychom – bude-li to ještěvůle mé matky – společně cestovali do Martorana); dále dvacet zecchinů, které mi na biskupůvpříkaz vyplatil mnich jménem Lazari v Chioggii (celý tento obnos plus třicet zecchinůz mých tajných úspor – od Grimaniho dcery Bettiny, od jeho neteří Martinky a Nanety,od jeho sestry paní Oriové a tak dále – všechny tyto peníze jsem, jak mohl biskup snadnopředvídat, prohrál za jedinou noc v chioggijském casinu); dále třicet zecchinů, které jsemdostal v chioggijské zastavárně za svá zavazadla z volské kůže a různé osobní věci (a tentýžden je prohrál ve farau), k tomu čtyřicet paolů, to jest dva zecchiny, které jsem si vydělalv Seravallu (od otce františkána, který si kolem druhé ráno přilehl na můj slamník v seravallskémhostinci, choval se velmi neodbytně a mimo jiné mě úpěnlivě žádal, abych seo něm zmínil svému biskupovi; váček s jeho paoly jsem zapomněl na stole hostince v Tolentinu,zatímco s biskupem jsme se minuli v Římě, když večer před mým příjezdem narychloodcestoval do Neapole; tam se vše opakovalo), dále pak dvacet tisíc piastrů v rubínecha diamantech, které pro mě ukradla malá řecká otrokyně z trezoru anconskéholazaretu (pozoroval jsem ji škvírou ve stěně od prvního dne povinné karantény, do níž měpo příjezdu do Ancony uvrhl cizinecký zákon: ukázalo se, že má Thysbé stojí za to, abychkvůli ní vylomil uvolněné prkno a miloval se s ní, jak to otvor dovoloval, až do konce karan-[ 12 ]


[próza]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jinétény; šperky jsem ale nevzal); na druhé straně zde bylo šedesát dukátů od dona GennaraPola ze Svaté Anny (když jsem konečně dorazil do Martorana a našel biskupa na proleželémsofa, které pro něj – s celou jeho chátrající rezidencí – vyprosila má matka v Neapoli,zatímco on si prohlížel to, co ještě zbývalo z krásných cestovních bot, které mi v Benátkáchkoupila paní Oriová, dohodli jsme se rychle, že budeme zkoušet štěstí každý na vlastnípěst, načež jsem za mlhavého martoranského rána, s dopisem pro pana Gennara Pola as biskupským požehnáním, vyšel na státní silnici vedoucí přes Neapol do Věčného města);v Portici k tomu přibylo patnáct carlinů za vydařený pokus s rtutí a v Torre del Grecorovných sto zecchinů za prozrazení receptury (deset liber rtuti slijete se dvěma a půl libramibismutu, se stejným množstvím olova a vše propasírujete přes kamzičí kůži; objem rtutise zvětší o čtvrtinu a její cena o patnáct carlinů čistého zisku; za tuto recepturu mi jistýdrogista ze Zante, toho času cestující s rtutí, nabídl v Portici třicet zecchinů, v Salernu padesáta v Torre, kde se přepřahalo, ji dostal ze známosti za sto); dále dvě stě římskýchtolarů, které mi po příchodu do Věčného města vyplatil don Gasparo Vivaldi z příkazu donaAntonia Casanovy z Neapole (mého vzdáleného bratrance), mínus osmnáct zecchinů zapronájem kočárů na výlety do Frascatti, Tivoli a na Monte Tescaccio, a dvanáct zecchinůza navoněné kapesníčky, květiny a další drobná vydání (veškerých nákladů za jídlo a ošaceníjsem byl ušetřen laskavostí svých patronů, jejich paní, dcer, tchýní, kuchařek a služek).S těmito prostředky jsem v únoru roku 1744 opustil Řím a usadil se na několik týdnův Anconě.Kapitola pátáUbytování v anconském hostinci; kastilský kavalír mě seznamuje s milou společností;Petrucciův tanec a Bellinův zpěv.Pronásledoval jsem biskupa přes půl Itálie, jen proto, abych zjistil, jak málo se ve své(ubohé) rezidenci podobá muži na vrcholu sil, který mě kdysi objal v Benátkách a jehož náručea mužné síly si moje matka cenila tolik, že se kvůli nim vrhla k podnoží neapolskéhotrůnu, dovolávajíc se svých „nepatrných zásluh“ a staré známosti s carevnou Kateřinou,královninou matkou (z dob svého hostování v Petěrburgu: má matka se s ní seznámila dřívea důvěrněji než já, jenž jsem ji poznal jen zběžně a příliš pozdě, při krátké audienciv Carském Sele: bylo mi dovoleno potěžkat seschlá carevnina ňadra a zlíbat její zpustošenýkrk, avšak můj projekt agrární reformy neprošel, pro tuhý odpor saratovské kliky;má matka ji však spatřila v zrcadle svého toaletního stolku, když se odličovala po představení:zářila a zvonila na prahu šatny jako křišťálový lustr, usmívala se; v duchu koncipovaladopis pro Neapol). Bude tedy jen přirozené, když se na tomto místě otevřeně zeptám, nebyl-lisnad monsignor mým otcem. Dotýkám se tak dosti nešetrně případných nárokůcavaliera S., ředitele benátské opery, skladatele a milovníka sopránů všech barev, kterýdbal málo na matčin ostych, na její nervózní vibrato, na její nehty, zarývající se (řediteli)v zoufalé obraně do krku a do zad, a přinutil ji zpívat v jednom vaudevillu (a mnohadalších, čím dál nejapnějších kusech; na vrcholu kariéry to znamenalo přinejmenším dvavečery v týdnu a dlouhé měsíce odloučení od rodiny, když matku její umění vláčelo Evropoupo nekonečných turné), nemluvě o případných aspiracích doktora G., který mě s pomocísvé vědy dostal z Benátek do Padovy (a tedy z blízkosti mé matky; k tomu došlo zakalného podzimního rána, jehož detaily dodnes neztratily svou odpudivou svěžest: naokenním skle se srážel matčin a doktorův dech, zatímco můj dech na svých trapných křídlechvůbec nedolétl k oknu; za oknem se v bílé mlze srážely povozy a chodci; viděl jsemprudce se přibližující – a potom zase pomalu se vzdalující – doktorovo čelo, zarudlé apromáčené skrz nazkrz diagnostickou úvahou: laicky řečeno, stav mého těla a ducha,jmenovitě mých ledvin a mých plic, si žádal okamžitou změnu podnebí; najde-li se v Itáliimísto, které by vlídněji než mé rodné Benátky přijalo mé ledviny a plíce, můžeme doufatv rychlé uzdravení; zbytek těla a malátný duch se dříve či později přidá; proto jsem bylhned příští týden převezen do Padovy a zavřen do komory, kde se mé plíce a plíce dalšíchpacientů, hochů desíti až šestnáctiletých, přetahovaly o chuchvalce vzduchu nabobtnalépotem a nočními polucemi, za netečného přihlížení prochladlých ledvin: o zbytek těla svádělynoc co noc bitvu štěnice a blechy; dobrý abbé Gozzi musel být proto upřímně vyděšen,když si při hodině houslí spočítal jizvy na mých slabinách a hyždích: napočítal jich přesnětolik, aby mě odvedl z pensionu, který mi předplatila starostlivá matka, nejkratší cestou[ 13 ]


[próza]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jinéz Calle Pezzana o Tasso přes tržiště na Campo di San Polo, přes Calle di Cavalli a Via Pincianaaž pod svou pohostinnou střechu; tam se konečně projevily účinky zdravého padovskéhovzduchu; za útlocitné srdce abbého, za všechny lekce latiny a houslí zaplatilakrvavou daň nevinnost abbého schovanky Bettiny, abbého nezletilé služky, vsadil bych seže rovněž na B, abbého neteří Georginy a Coletty a vyšeptalá cudnost paní Loriové, abbéhosestry). Má dobrá matka, která si to všechno zodpoví před posledním soudem, by mi v takdůležité věci jistě neodepřela pravdu, její soprán by zanotoval to jméno, sotto voce těsněu synova ucha, kdyby ji její poslední angažmá neodvedlo do saských Drážďan, do kurfiřtovaoperního domu, zatímco já jsem… tady… daleko od ní.Když jsem si po odchodu z Říma objednal večeři v anconském hostinci, ukázalo se, žeje den povinného půstu: povečeřel jsem tedy, jak se na křesťana sluší. Náladu mi spravilvelkolepý zákusek v pokoji mého souseda dona Sancha Pica, zbrojmistra Jeho katolickéhoVeličenstva a kastilského kavalíra: ke kávě nám tam zpívaly a tančily primadona s primabalerínouanconské opery, bratři Bellino a Petruccio, mládenci patnácti a šestnáctiletí....Kapitola devátáCesta z Bologně do Benátek přes Modenu a Mantovu; setkání s panem Dolfinem as rytířem di Venier; oběd u senátora Vendramina: neodpovídám na otázku, jak jsem překonalzdravotní kordon; můj úspěch v salonu paní S.Z Bologne, kde jsem slavil úspěchy ve vypůjčené uniformě, mě naléhání mých přátel amá cařihradská mise volaly zpátky do Benátek, s upřesněním, že se mám připojit ke suitěsignora Dolfina zvaného Bucentauro (nového guvernéra na ostrově Korfu; měl jsem nastoupitk tamější posádce, a to v hodnosti poručíka, kterou mi propůjčil ministr válkyz podnětu mého přítele Vendramina, ovšem jen na přechodnou dobu; zbytek jsou důvěrnéinstrukce kardinála Acquavivy). Cestovat z Bologně do Benátek však znamenalo podrobitse třicetidenní karanténě, která byla tou nejstrašnější zbraní, jakou se kdy Benátky rozmáchlyproti papežskému státu: pak bych ovšem zmeškal Bucentaurův odjezd. Naštěstípro mě zde byly stále propustné trasy: Mantova–Benátky bez karantény; Modena–Mantovabez karantény (zato Bologna–Mantova s karanténou!). Vydal jsem se tedy po silniciz Modeny do Mantovy (když ale říkám z Modeny do Mantovy, mluvím spíš o způsobu chůzenežli o jejím směru, ve skutečnosti vedla silnice z Bologni do Mantovy, geograficky vzatojsem šel z Bologni, předstíraje, že jdu z Modeny, abych obelstil sanitní kordon, tak jako takjsem ale mířil do Mantovy, přičemž jsem stále zvyšoval tempo; šlo o to předejít průvodo mnoha hlavách, na nějž jsem narazil někde v půli cesty, tichý, a přitom krajně povážlivýprůvod řazený podle prastarého klíče:čelo tvořili přežvýkavcis rozpolcenými kopyty,které náš Pán právě pro tuto dvojí přednostoznačil jako čistéa doporučil naší přízni:dvě krávy,dva býci,nějaké ovcea kozy;mláďata od každého druhu;za nimi pět nebo šest vepřů,kteří nepřežvykují,a je jim tedy jen málo platné,že mají kopyta vedví:před tváří Boží jsou nečistí;na samém konci pak králíci,kteří přežvykují,ale nemají kopyta:jsou proto nečistí;[ 14 ]


[próza]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jinémezi tím něco drůbeže,vesměs čisté,celkem srstnatých i pernatých dohromadytřicet až pětatřicet kusů;velcí kráčeli ztěžka, malí hopsali a klopýtali s rypáky, čumáky, zobáky kypřícími a skrápějícímizemi, tváře velkých však byly strmě vyvráceny vzhůru, jako kdyby se v nějakémvenkovském kostelíku zhlédli v obrazech svatých, takže zde byla velká naděje, že všechnypředejdu jednoho po druhém, zmizím a nezapletu se do ničeho; málem jsem to už pokládalza hotovou věc, když jsem se blížil k čelu průvodu, kdyby se právě v té chvíli jeden páročí nesnesl z nebes k zemi a nestočil se ke mně:„Ach, pane abbé,“řekl mi mladý býk,„nevěděl byste o nějakém potoce nebo tůni,kde bychom svlažili svá hrdlaa trochu opláchli své děti,vždyť už je od sebe stěží rozeznámepod těmi košilkami z prachu, ovádů a potu,tyto cestovní oblečky jsou všechny jednoho střihu,jak máme rozeznat rody, čeledi a druhy“;„Nejde to,“ odpověděl jsem pohotově, „opravdu ani já mezi nimi nevidím žádný rozdíl,nanejvýš jako mezi porcemi skopového a hovězího, jimiž už stejně zpoloviny jsou, nejstevy nakonec jeden z těch užitečných býků, kteří nám vodí stáda rovnou pod nůž, takžemláďátka hopsají po boku svých matek, jako by se šlo na rodinný výlet?“; „Právě jsemo tom chtěl mluvit,“ řekl býk, „vždyť vidím, že jste vzdělaný a ušlechtilý člověk, vám přecenechybí takt ani empatie, na rozdíl od těch, které dojímá slovo ‚jatka‘, jen když se k tomudodá ‚lidská‘,říkají například ‚tam a tam byla lidská jatka‘,jako by nestačilo říct ‚jatka‘,a při tom slově pomyslet na průvody,které jste popsal s takovou přesností a citem,nebo na matky s dětmi nacpané do jatečních vozů,proměněné už zaživa hrůzou na hovězí,to je to přepodstatnění podle vašeho katechismu, ale řekněte, pane abbé, jaký dílz celé té pyramidy masa, z celé té páchnoucí babylónské věže, přijde na Jeho stůl, vysvětletemi prosím, jak máme přistoupit k podnoží Jeho trůnu, když všichni do jednoho musímeprojít vaším břichem, nebojíte se Jeho hněvu, když Mu namísto desátků, které vámpokud vím ukládá Smlouva, odesíláte tyto hnusné vzkazy, přečti nám o tom něco, chlapče“;v té chvíli mladý beran začal odříkávat monotónním hlasem, jemuž tu zřejmě říkaličtení, povědomá slova:„Odvrhnete-li však mé zákony,budu já stejně jednat vůči vám,postavíte-li se mi na odpor,já se vám postavím na odpor sedminásobně,ztrestám vás sedminásobně,budu vás bít za vaše hříchy sedminásobně...“,„To stačí“, řekl býk, „myslím, že všichni víme kolikanásobně“, zvířata však už opakovalasborem: „Sedminásobně“, staří jen do kroku, bez známky porozumění, mláďata s výskotema bujným hopsáním, mladý beran však zřejmě pořád neměl dost:„Já se pak proti vám obrátím sedminásobně,pošlu proti vám sekyru a nůž,aby pomstily Smlouvu sedminásobně“,„Neposlouchejte ho, pane abbé,“ řekl býk, „pošle proti vám samozřejmě archandělůvmeč“, do toho ale telata s výskotem: „Naštvu se na vás sedminásobně“,kůzlata: „Nakopnu vás sedminásobně“,do toho beran:„Rozbil jsem tyče vašeho jařma,dal jsem vám kráčet se vztyčenou hlavou,teď zase rozbiji tyče jejich jařma[ 15 ]


[próza]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jinéa dám jim kráčet se vztyčenou hlavou“,„Dál už to nečti, nechme přece odpovědět pana abbé,“ řekl býk, jenomže beran:„A vaše síla se bude nadarmo stravovat,vypustím na vás smečky divé zvěře,které uchvátí vaše děti,zadáví váš dobytek,chci říci zadáví vaše děti,vy budete jíst maso svých dětía vaše cesty zpustnou sedminásobně“,„Běda,“ zaúpěl býk, „tohle se hodilo spíš na nás“, nicméně beran:„Zpustoším vaše svatyněa nebudu už vdechovat vůně upokojení“,„Ach, pane abbé,“ rychle navázal býk, „řekněte nám přece, jaké vůně by asi upokojilytu vaši posedlost sekyrou a nožem, která vůně může být konejšivější a která výživnější nežvůně stáje nebo vůně chléva, a přitom právě tyto vůně, místo aby vás nasytily, vydražďujívás k nepříčetnému vraždění“, do toho beran:„Těm, kteří přežijí,naplním srdce strachem,až je bude pronásledovat šustot suchého listí,budou utíkat,jako se utíká před nožem nebo před sekyrou,a padnou,i když je nikdo nebude pronásledovat,budou klopýtat jeden přes druhéhojako před nožem nebo před sekyroua nikdo je nebude pronásledovat“,„Poslouchá se to krásně,“ povzdechl si býk, „nicméně jsou to jenom podmíněné sliby,proto se koná tato křížová výprava zvířat, my totiž, pane abbé, míříme přes Mantovu doBenátek, kde se má před námi rozestoupit moře“ – zdálo se, že beran konečně zmlkl, býkmě při řeči kradmo pozoroval a musel zahlédnout pochyby v mých očích – „pokud se aleukáže, pane abbé,že voda je už otupělá stářím,anebo příliš ztěžklá rybami a solí,aby ji mohly zčeřit poryvy Jeho vůle,nalodíme se a poplujeme k Božímu hrobu,aby byl konečně vysvobozen z rukou nevěřících,abychom se i my,jako nejposlednější ze všech,přesvědčili, že Tělo vystoupilo na nebesa,a abychom té svaté sluji,prázdné,ale ne jako vyvražděný chlív,spíš jako chlív s vraty vylomenými zevnitř,abychom tomuto předpokoji nebespřednesli svou prosbu“,„Čeho se bude týkat ta prosba,“ řekl jsem už trochu otupělý z té litanie, býk ale neslyšelúnavu ducha, slyšel v mém hlase jen úzkost, „k obavám není žádný důvod,“ dodal konejšivě,„nebudeme si přece říkat rovnou o vaše místo“, zaznamenal jsem ovšem nesouhlasnýbekot, „přestože bychom jistě mohli doufat,že pevně zapřeni na svých čtyřech noháchbychom snad lépe unesli váš rozum,prosím za prominutí drůbež,s tou jeho nevýslovnou tíží,zkrátka a dobře,jde jenom o to,aby se rozum, který,jak jsme se právě shodli,vás celé věky přímo nelidsky tíží,[ 16 ]


[próza]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jinéaby se rozum rozdělil poněkud rozumněji,nejlépe rovným dílem po všech hlavách,a když ne rovným,tak tedy s přihlédnutím k velikosti,drůbež to pochopí“,já jsem však zaslechl vzrušené kdákání a štěbetání, „na množství vlastně tolik nezáleží,mám pravdu, pane abbé, jakmile totiž zvíře jednou dostane rozum, začnou ho poslouchatneživé subalterní věci, takže i já si budu moci odemknout nebo zamknout, rozsvítitnebo naopak zhasnout v chlívě podle chuti, obléct si košili nebo být nahý do půl těla a tisícdalších věcí“, celý ten výčet provázelo toužebné vzdychání nebo výbuchy nadšení z různýchčástí stáda, „a když se prokážeme těmito důkazy intelektu a vkusu, nikoho už nenapadnevraždit nás před zraky našich dětí, ani obráceně, také my budeme vražděni jen zatmy ze zálohy, pro své peněženky a pro své zlato, případně pro myšlenku, ne pro maso akosti, budeme umírat na poli cti a slávy, ne pro kůži a žíně, mám pravdu, pane abbé“, potomnajednou změnil tón, „vím, že to nebude levná operace, vždyť ani kuře nehrabe zadarmo,jak se říká“, zdola se ozval potutelný smích, „jen počkejte až uvidíte naše dárečkypacholátku“, dodal mnohoslibně, „já třeba nabízímtady ty špičky býčích rohů,ostré jak slovo Boží,a bude-li to málo,přidám i zbytek,včetně těch závratně vykroužených křivek,z nichž se mi beztak,to jen mezi námi,občas zamotá hlava,řekněte ale sám, mladý pane, co ze mě bez těch rohů zbude, já se jich přesto zříkám,hlavně když konečně utichne ten déšť, věčně šumící tady za tím čelem, a když se konečněrozptýlí ta mlha, kterou se myšlenky prodírají tak těžce, jako když, jak jsem už myslímřekl, jdete ve velmi hustém dešti, hlavně se nenechte zmást mou výmluvností, sám přeceslyšíte, že je to pouhá rétorika, jediná myšlenka v tom není“, mezitím se však ozvali dalšídárci,pes nabízel svůj čicha svou odvěkou příchylnost k lidem,prase své štětinya svůj neukojitelný hlad,kohout svou nejmilejší družkunebo kteroukoli z hejna podle Jeho volby,ovce bukolické kouzlo pastvin,a tak dále......Z Mantovy jsem pak pokračoval do Benátek, aniž bych narazil na sanitární kordon. Naministerstvu války na mě čekal jmenovací dekret – poukázka na nová dobrodružství v Orientu;při odchodu jsem v ministrově předpokoji letmo pohlédl do zrcadla: ukázalo se, žejsem na cestách zestárnul k nepoznání. Odtud – byl totiž zrovna čas oběda – jsem vyšel poCalle di Pesaro k domu senátora Vendramina (ale nedošel; u Theatro Rossi jsem skočil doCanale Grande a bez váhání se v něm utopil, s nadějí, že tím všechno skončí).Kapitola desátáMůj život na hladině; definitivní popis současného stavuKdyž na to teď v klidu myslím, vidím, že všechno zavinil chaos v anconském hostinci:tam se pomíchala pohlaví, což bylo první neštěstí a úvod k dalším zmatkům. Výsledkembyl můj přechod do vodního živlu. Tekoucí vodě vděčím za svou svěžest, podivuhodnou, i[ 17 ]


[próza]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jinékdyž relativní, dá-li se vůbec mluvit o svěžesti, osobně si tím nejsem dvakrát jistý. Svěžestje slovo, kterého byste použili vy, kdybyste mě navštívili na mém novém místě, lékařskyvzato jde spíš o ustrnutí ve vývoji v důsledku zahlcení obou plicních vaků, pro stručnost sepřidržíme vaší verze. V den svých pětapadesátých narozenin jsem totiž náhle přešel zesuchozemského živlu do vodního, já, jenž jsem na souši prokazatelně netrpěl nedostatkemvůle ani životní síly (celé dějiny žily v mé mysli a v mém těle z mého temperamentua z mých aspirací, byly to přílivy a odlivy mé energie a mého soustředění; já bych mohlpsát historii lidstva jako své intimní memoáry), právě tak jako jsem netrpěl nedostatkemcitlivosti (celá živá příroda byla orgánem mé citlivosti, mou zanícenou ranou, botanika azoologie – dvojí záhlaví pro můj chorobopis, seznam všech krutostí rozptýlených po fauněa flóře – má diagnóza; zbývalo mi jen čekat, až se v mém okolí sesbírá kvantum krutosti,které už bude opravdu stát za to, až se proti mně obrátí svým bodáním, kousáním, trháním,leptáním a tak dále, což se nakonec doopravdy stalo). Od té doby se tedy držím nahladině, schoulený do sebe jako do záchranného člunu, po všech těch pózách konečně přirozenýpostoj, ale spočinutí to není, to bych přece poznal. Za svůj krátký život jsemovšem za svůj život, lhostejno zda dlouhý či krátký, jsem ovšem vystřídal různáprostředí a různá postavení, nakonec je to tedy voda. Tuto hlavu měl podle propočtů mématky už dávno zdobit kardinálský klobouk. Teď je oblepená mokrými novinami. Zatímcona zemi jsem provozoval chůzi ve vlastní režii, teď jdu tam, kam jde voda (když říkám„kam jde voda“, neříkám tím, že pod hladinou kráčí nějaké nohy, jak si to představujetevy, slizké, porostlé řasami a plži, obalené kondomy a igelitem, zakrvácené od konzerv astřepů; neříkám ovšem také, že to vylučuji, voda je příliš kalná, aby se soudný člověk mohlzavázat k čemukoli). Všechno začalo osudovým pádem, šíleně odvážným skokem doCanale Grande. Padesát roků předtím jsem jako Ulixes, rovný bohům, nebo spíš jako kapitánJames Cook, vystoupil z plodové vody na neznámý břeh. Teď pluji jako Argó vstřícnovým dobrodružstvím. Ze břehu na mě civí tučná stáda skotu. Někde mám pocit, že jsemvítán. Jinde mě chasníci, po pás ve studené vodě, popostrkují bidly do prudšího proudu.Chápu-li je správně, jde v prvé řadě o to, abych snad nezakotvil právě u jejich břehu, nemuselbýt trapně oživován metodou z úst do úst, a potom po křesťansku pohřben na útratyobce. Občas se proto trochu zapletu do rákosí nebo se (naoko) zaklíním do kořenů, nerozhodněse pohupuji v proudu, otálím, dělám drahoty. Mohu-li si však vybrat, raději špásujis pradlenami, vmísím se mezi košile a prostěradla, jako plž zatáhnu hlavu do kabátu,z nozder i z uší vypouštím bubliny a pěnu, chovám se jako čerstvě namočené prádlo, děvčatanečekají zradu; potom se z rukávu, o němž by každá přísahala, že je prázdný, vysuneslizký pařát a stiskne. Jsem zvyklý budit rozruch, býval jsem duší každé společnosti, ještědnes mívám občas pocit, že jsem neřekl poslední slovo. Nebo se prostě jen vynořím mezikošilemi a předvedu se en face v celé kráse, jednou s vytřeštěnýma očima, jindy s pohledemmelancholicky zastřeným kusem igelitu; v duchu zapřísahám svou krásku, aby si tenobraz uchovala v mysli, aby si ho osvěžila, kdykoli v budoucnu pomyslí na milence či namanžela, přesně tak jako si El Cid přál, aby si ho Jimena a děti pamatovaly jednou provždy,jak ve své stříbroskvoucí zbroji vyjíždí za rozbřesku z bran Valencie.Ukázka ze stejnojmenné knihy, která vyjde v prosincitohoto roku v brněnském nakladatelství Druhé město.[ 18 ]


Mukařovského jsem četlještě na univerzitěRozhovor se Seymourem ChatmanemMilan OrálekPane profesore, jak napovídají názvyvašich prvních publikací (A Theory ofMeter, 1965; An Introduction to theLanguage of Poetry, 1968 a The LaterStyle of Henry James, 1972), těžištěvašeho původního zájmu leželo spíšev teorii poezie a ve stylistice. Recenzentposlední uvedené knihy vás přímo označilza „lingvistu a transformačního gramatika“.Opustil jste tuto oblast docela?A jak vlastně začal váš „románek“ s teoriívyprávění?Naratologickou práci chápu jako přirozenérozšíření svého zájmu o stylistiku –a k té jsem se dostal prostřednictvím jazykovědy.(Transformační gramatice jako takovéjsem se ve skutečnosti nikdy nevěnoval.)Navíc, jak se můžete přesvědčitz mé bibliografie, nepřestal jsem psáto dílčích aspektech stylu, viz napříkladmoje práce o parodii.Ve všech svých pracích dáváte najevosvou oddanost formalisticko-strukturalistickémupřístupu k literatuře. V závěruPříběhu a diskurzu nicméně poznamenáváte,že „americký a anglický literárněkritickýestablishment“ strukturalisticképaradigma „ne zcela přivítal“.Z čeho tato skepse pramenila? Lze říci,že se v tomto ohledu od té doby situacena katedrách anglistiky v USA změnila?Řekl bych, že americké katedry literaturynemají v lásce nic, co (podle nich) zavánívědou. Nesnášejí statistiku a hlavněvýrazně zjednodušující druh technickéanalýzy, zvlášť pokud používá diagramy.V přednášce „Whatever Happened toLiterary Theory?“ (otištěné v časopiseSouthern Review 34, 1998) se velmi kritickyvyjadřujete o tzv. „teorii“ − obtížnětestovatelných marxistických, feministickýchči postkolonialistických „přístupech“s agendou, tj. „s praktickými cíli“(s. 347). Marxistický kritik se tak pouzesnaží „najít v literárních textech důkazyo platnosti Marxovy teorie a nutnostimarxistické společenské změny“(s. 375n.). Jak si dnes stojí americká literárníteorie a kritika ve střetu s „teorií“?Marxistické, psychoanalytické a dekonstruktivisticképřístupy jsou podle méhonázoru v současné době na ústupu, o postkolonialismua feminismu se to však řícinedá. Všimněte si, že se moje kritika týkalapouze těch autorů, kteří prosazují nějakouagendu – ať už je společenská neboostrakizuje jiné přístupy –, nikoli autorů,kteří se prostě zabývají literaturou doposudopomíjených oblastí.Mezi literaturou, z níž jste čerpal,uvádíte v Příběhu a diskurzu Matějkovu[ 19 ]


[rozhovor]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jinéa Titunikovu antologii Semiotics of Arts:Prague School Contributions (1972).U amerického teoretika je něco takovéhopřekvapující. Jednou z mála výjimekje David Bordwell, který se v úvodu svéknihy Narration in the Fiction Film(1985) přímo hlásí k Janu Mukařovskémua Felixi Vodičkovi. Které myšlenkyPražské školy byly inspirativní pro vás?Mukařovského jsem se zájmem četlještě na univerzitě. Znám i Čítanku Pražskéškoly (Prague School Reader) PaulaGarvina. Nepochybně jsem si něco z myšlenekčeských strukturalistů osvojil, alenedokážu je tak docela oddělit od jinýchvlivů.Jedním z problémů, které mi ve vašíteorii připadají poněkud matoucí, jeotázka diskurzivního prostoru. V Příběhua diskurzu jej definujete jako „ohniskoprostorové pozornosti […] rámem vymezenépole, k němuž diskurz zaměřujepozornost implikovaného publika, tedy[…] tu část celkového prostoru příběhu,jež je ,zmíněna‘ či ohraničena“ (Ithaca,Cornell University Press, s. 102; srov.„Existenty příběhu“, <strong>Aluze</strong> 9, 2005, č. 3,s. 77). Avšak o dvanáct let později popisujetevypravěče jako někoho, kdo „senachází v hranicích diskurzivníhoprostoru“ (Dohodnuté termíny, s. 123)nebo − jinými slovy − obývá „pouze časa prostor diskurzu“ (s. 145). Termín „diskurzivníprostor“ (discourse space) zdezjevně nemá stejný význam jako dříve.A s ohledem na jeho novou, byť pouzeimplicitní definici není už dvojiceprostor příběhu − prostor diskurzuanalogická rozlišení mezi časem příběhua časem diskurzu, a tím pádem jaksi nezapadádo teorie založené na rozdílumezi příběhem a diskurzem…Není mi jasné, v čem vidíte nějaký rozpor.Vypravěč „žije v“ narativním prostorujakožto vypravěč. Na onu část prostoru příběhu„se zaměřuje“ (ať už je to on neboona) z místa mimo tento příběh. Jinýmislovy, prostorem příběhu v románu, kterývypráví jenom o Londýně, je výhradně Londýn.Ale vypravěč může být kdekolia nikde; například se může zmínit o událostechodehrávajících se v Indii, o nichžpostavy nic nevědí. „V hranicích diskurzivníhoprostoru“ znamená, že vypravěč je činitelvypravující příběh, nikoli jedna z postav.U homodiegetického vyprávění (tedyvyprávění v první osobě) si musíme uvědomit,že daná osoba hraje dvojí roli – jednujako vypravěč, který vypráví o událostech,a druhou jako postava, která se těchtoudálostí účastní.Nutnosti rozlišovat mezi postavoua vypravěčem dokonce i v homodiegetickýchnarativech jsem si vědom. Šlo mijen o rozdíl mezi „diskurzivním prostorem“,jak je definován v Příběhu a diskurzu,a významem, který má tento výrazv Dohodnutých termínech.Musíte si uvědomit, že značná část tétopráce spadá do doby před více než dvacetilety a já nemám příliš dobrou paměť. Takžekdyž se ptáte na to, proč si mé dvě prácev něčem protiřečí, musím popravdě odpovědět,že nevím. Je mi líto, ale prostě senepamatuji a trvalo by dost dlouho, nežbych si své stanovisko znovu ujasnil. Oběmé práce budou muset obstát samyo sobě.Na rozdíl od Gérarda Genettaa dalších hájíte koncept „implikovanéhoautora“. V Dohodnutých termínech hocharakterizujete jako „zdroj celkové významovéstruktury narativního textu –nikoli pouze jeho explicitních tvrzenía denotací, nýbrž i jeho implikací, konotacía ideologických souvislostí“(s. 75). V kapitole „Implikovaný autorpracuje“ pak tlumočíte a rozvíjíte „silnoua legitimní“ (s. 108) analýzu Lumetovasnímku Odpoledne pod psa (1975)z pera marxistického literárního kritikaFredrica Jamesona, podle nějž zde „filmařivytvořili alegorii současného stavutřídního útlaku v Americe a ve světě“,alegorii boje mezi „novou koalicí novéhoproletariátu (marginalizovaný Sonny, Sala dav obyvatel městského ghetta předbankou, kteří jim fandí) s atomizovanoumaloburžoazií (vykořisťované zaměstnankyněbanky […])” a „doposud neviditelnoumocenskou strukturou, která seposléze ‚zhmotní‘ do podoby agenta FBI“(s. 107). Podle mě je tento přístup z hlediskapojmu implikovaného autora, jakho potřebujeme, pochybný. I kdyby mělJameson pravdu, není protějškem implikovanéhoautora spíše čtenář, jenž výšepopsané rétorice „sedne na lep“ (vždyťprávě o to filmu údajně jde), než ten,který ji odhalí a analyzuje? Vychází marxistickývýklad vskutku z oné „informac[e]o tom, jak číst text“, již tentotext „sám obsahuje“ (s. 83)? Nejde spíš[ 20 ]


[rozhovor]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jinéo „nadinterpretaci“ – ve smyslu neadekvátního„čtení“, nikoli ve významu,v jakém toto slovo používá Umberto Eco.Nehledě na to, že se evidentně jednáo přístup s „agendou“…Možná že jsem Jamesona přechválil.Souhlasím s tím, že způsob, jakým tentofilm „čte“, není jediný možný. Samozřejměbych byl v České republice nerad považovánza propagátora marxistické estetikya hlavně marxismu jako vládní doktríny.Použil jsem Jamesonovu analýzu čistějako příklad praxe, která podle méhosoudu překračuje hranice konceptuimplikovaného autora. Totéž by se nejspíšdalo říci o feministických čteníchnebo čteních z hlediska „queer theory“.Můžeme takto interpretovat fikční díla,aniž tím anulujeme „záměr textu“ či intenciimplikovaného autora?Je možné, že máte pravdu, bohužel sejedná o teoretickou otázku, která je vzdálenámému současnému myšlení. O konceptuimplikovaného autora napsali různílidé rozsáhlé množství literatury, s níž jstenepochybně obeznámen. Jistě by stálo zato, abyste svou otázku dále rozvinul a napsalo ní článek.V recenzi anglického překladuStanzelovy Teorie vyprávění jste vyslovilnázor, že myšlení o narativu „vstoupilodo fáze epicyklických komentářů a čekána naratologického Kopernika“ („Circleof Narrative“, Comparative Literature39, 1987, č. 2, s. 168). Našlo ho podlevás? Které přístupy na poli naratologievám připadají nejslibnější? Je produktivnízkoumat narativ např. prizmatemlogiky (teorie možných světů) či kognitivnívědy? Které z otázek, jež uvádítev závěru Příběhu a diskurzu, ještě stálenebyly zodpovězeny?Bohužel se opět musím vyhnout odpovědi.Naratologická literatura v roce 1978byla podstatně chudší, než je dnes, a jájsem ji po celá ta léta nestačil sledovat.Řekl bych, že jak teorie možných světů, takkognitivní věda představují slibnou oblastzkoumání. A jak už jsem se vyjádřil jinde,totéž si nemyslím o ideologicky založenémvýzkumu, jako je feminismus, queer theory,komunismus atd.V Příběhu a diskurzu jste zavedl termín„nevyprávěné příběhy“ (dopisy,deníky, dialog, vnitřní a veřejný monolog,samomluva atd.). V následující knizejste jej však odvolal. Myšlenka „nevyprávění“je nicméně stále živá. RichardWalsh navrhl, abychom kategorii vypravěče„bez těla“ zcela opustili (srov.jeho studii „Kdo je vypravěč“, <strong>Aluze</strong> 10,<strong>2007</strong>, č. 1, s. 48–60). Jaký je váš argumentpro vypravěče? Potřebujeme ho,nebo dokážeme sémantické dění narativuvysvětlit bez pomoci tohoto konceptu?Ne, potřebujeme vypravěče, spíše nežabychom se uchylovali k termínům typu„kamera“ nebo – jak to dělá Bordwell –„vyprávění“. „Vyprávění“ není činitel, alečinnost vykonávaná nějakým činitelem,i když se nemusí jednat o člověka.V Dohodnutých termínech jste rozlišildvojí rétoriku fikčního narativu – (1)estetickou a (2) ideologickou. Ta prvníusiluje o „maximální zesílení účinkudaného fikčního díla“ (s. 188), zesíleníiluze (s. 190), ta druhá „se nás snažípřesvědčit o něčem mimo text, něčem,co se týká světa jako celku“ (s. 197).Mám zde tři námitky. Za prvé se mi zdá,že je zbytečné, ne-li nemožné tyto dvadruhy rétoriky oddělovat. Ideologickourétoriku koneckonců neztotožňujetes politikou. Proč potom nechápat „ideologickýúčinek“ jako součást výsledkuestetické rétoriky? Copak estetická dimenzeuměleckého díla, fikčního světa,který je nám předkládán, nemá žádnédůsledky pro náš každodenní život?„Rétoriku“ chápu jako umění přesvědčování(zda rétorika nějakého konkrétníhotextu skutečně dokáže čtenáře přesvědčit,to je jiná otázka). „Estetická rétorika“ setak snaží přesvědčit čtenáře o své vlastníintegritě, autonomii, právu na existenci,o přiměřenosti své formy obsahu atd.Ideologická rétorika jednoduše používá vyprávění(na rozdíl třeba od výkladu či popisu)k tomu, aby prosadila své cíle ve skutečnémsvětě (v protikladu ke světu fikčnímu).Za druhé, je-li cílem estetické rétoriky„zesílit iluzi“, jak potom vysvětlímesebereflexivní nebo sebevyprazdňujícínarativy? Jejich záměr zjevně nespočíváv dosažení iluzivního účinku, nýbržprávě naopak – v zdůraznění vlastnípodstaty jakožto něčího výtvoru. Pokudbudeme mít za to, že takový efekt máv podstatě politický charakter (jak se[ 21 ]


[rozhovor]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jinédomnívá Linda Hutcheonová), znamenáto, že v takovém díle estetická rétorikavůbec nepůsobí?Ne. Toto „zdůraznění vlastní podstatyjakožto něčího výtvoru“ je právě výsledkemužité estetické rétoriky.A za třetí, není „přijatelnost“ fikčníhosvěta, jíž je dosaženo prostředky „estetické“rétoriky, vždy produktempřevládající ideologie a ipso facto ideologická?Uvažme jen změny norem přijatelnostifikčního zobrazení v průběhu literárníhovývoje…Viz moje odpověď na první otázku.Proč se však domníváte, že v textuvždy operuje ideologická rétorika? Snažíse nás opravdu všechny narativypřesvědčit o něčem „mimo text“?Nemohou být některé z nich ideologickyindiferentní? Co třeba l’art pour l’art?Nebo je „žádná ideologie“ takéideologií?Myslím, že jsem nikdy neřekl, že textmusí být prodchnut ideologickou rétorikou.Výraz „indiferentní“ mi ale rovněžpřipadá příliš silný. I kapitalistický romanopisec,který dává jen minimálněnajevo své názory na svět, samozřejmě vychází(ať už si to uvědomuje, nebo ne)z nějakých předpokladů o tomto světě,a totéž platí pro marxistického spisovatele.K vaší otázce, proč nevnímat ideologickourétoriku prostě jako aspekt rétorikyestetické: myslím, že by se tím zastřelojedno důležité rozlišení. Ideologie se vyjevuje,ať už explicitně nebo implicitně,v obsahu, kdežto estetická rétorika je podlemě čistě záležitostí formy.Jste autorem významného rozlišeníhlediska postavy („filter“) a hlediska vypravěče(„slant“). Současně jste zavedltermín „omylný filtr“ pro postavu, jejížvnímání, hodnocení atd. fikčního světaje nějakým způsobem zkreslené…Přívlastek „zkreslený“ není vhodný termínpro to, co jsem měl na mysli. Filtr (filter)je omylný do té míry, že se ocitá v rozporuse vším, co určuje nebo implikujestanovisko vypravěče (slant).Ale na jakém základě rozhodujeme,že je postava „omylná“, vypráví-li příběhvypravěč, jenž hrdinovu omylnost nesignalizujea nechává její identifikacizcela na čtenáři? Dobrým příklademtohoto druhu „nestabilní ironie“ je, myslím,Bookerovou cenou vyznamenanýromán jihoafrického spisovatele J. M.Coetzeeho Hanebnost (1999). Musíme sev takovém případě uchýlit k mimotextovýmnormám?Domnívám se, že „mimotextové normy“máme vždy zasuté někde v mysli,a když po nich sáhneme, tak se nedá říct,že jsme se k nim „uchýlili“. Jedná se vždyprostě o proces interpretace, o individuálníporozumění tomu, co čteme. Hanebnost jedobrý příklad, jelikož vyžaduje způsob vyvozování,které si většina z nás (protožejsme antirasisté) osvojuje jen s velkým úsilím.Cizinec musí pravděpodobně vyvinoutpodobné úsilí u Hemingwayových „Zabijáků“.Čeští překladatelé anglicky psanýchliterárněteoretických prací mají značnépotíže s překladem termínu „plot“. Dřívese překládal jako „zápletka“, což je všakspíše ekvivalent anglického „complication“.Dnes se dává přednost „ději“nebo „osnově“. Žádné z těchto řešenínení ideální. Avšak i v anglosaskémprostředí představuje uvedený výrazproblém. V Příběhu a diskurzu používáte„plot“ jako synonymum formalistického„syžetu“. Jedná se podle vás o „diskurzivnězpracovaný příběh“ (s. 43). Jindevšak stejným způsobem definujetenarativ v jeho totalitě („On DeconstructingNarratology“, Style 22, 1988, s.12). Není používání výrazu „plot“ jenúlitbou tradici? K čemu jej vlastně potřebujeme,máme-li „příběh“ pro narativníobsah („co“) a „diskurz“ pro narativníformu („jak“)? Proč ne příběh a diskurzminus „plot“ nebo příběh a „plot“minus diskurz? Nebo, přinejhorším, příběh– diskurz – „plot“.Nesmírně rád bych výraz „plot“ přestalpoužívat, pokud bych si mohl být jist, žečtenáři pochopili, co mám na mysli.Nejspíš mi chybí intuice anglickéhorodilého mluvčího, ale mohl byste vysvětlitpřesný rozdíl mezi termíny „plot“a „diskurz“? Odpovídá-li „diskurz“ „syžetu“,jenž se zase obvykle do angličtinypřekládá jako „plot“…Jak jsem řekl, „plot“ je nejasný a matoucítermín a raději bych se bez něj obešel.Neumím žádný slovanský jazyk, takžese nemohu vyjádřit ke vztahu syžetua „plot“. „Příběh“ a „diskurz“ mi stačí.[ 22 ]


[rozhovor]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jinéTřicátého července zemřel italský filmovýrežisér, jehož tvorbě se už léta věnujete– Michelangelo Antonioni. Jedenmůj kolega se jednou vyjádřil v tomsmyslu, že Antonioniho filmy popírajísamu podstatu filmového média. Jesamozřejmě nemožné charakterizovata zhodnotit jeho dílo v několika větách,ale kdybych vás přesto požádal, abystese o to pokusil?S vaším kolegou nesouhlasím. Antonionije v mnoha ohledech stoprocentní filmař,protože tak silně věřil ve filmový obraza jeho schopnost sdělovat děj a duševnírozpoložení postav bez použitívnějšího dialogu, narativní hudby atd. Takna něho do značné míry pohlížejí obrazovípuristé, jako byl třeba Rudolf Arnheim. Můjnázor není tak radikální. Zvuk je samozřejměneodmyslitelnou součástí moderní kinematografiea lze s ním pracovat nádhernýmzpůsobem. Ale v průběhu vývojefilmu věnovala většina režisérů přílišmalou pozornost estetice obrazu a až přílišvelkou pozornost dialogu, ději atd. Jednouz výjimek je Michael Haneke. Nejsem sijist, ale myslím, že Antonionimu by se jehofilmy líbily.Na čem právě pracujete?Zabývám se narativy, které se odvíjejípozpátku v čase – mimo jiné Šípem časuMartina Amise a filmem Memento.Jelikož je tento rozhovor určen pročeský literární časopis, nemohu se vásna závěr nezeptat, máte-li v knihovněnějakého českého spisovatele nebo vefilmotéce českého režiséra?Samozřejmě Kunderu a Formana(hlavně jeho starší filmy, jako jsou Láskyjedné plavovlásky a Hoří, má panenko).Děkuji za rozhovor.Seymour Chatman (1928) je emeritním profesorem rétoriky na University of California v Berkeley.Je mimo jiné autorem monografie o Michelangelu Antonionim (Antonioni, or, the Surface ofthe World, 1985) a rozsáhlé příručky tvořené naratologicky komentovaným výběrem povídek světovýchautorů (Reading Narrative Fiction, 1992). Česky zatím vyšly jeho Dohodnuté termíny. Rétorikanarativu ve fikci a filmu (2000, původně 1991). Nakladatelství Host připravuje vydání knihyPříběh a diskurz. Narativní struktura v literatuře a ve filmu (1978).[ 23 ]


Metalepse. Od figury k fikciRozhovor s Gérardem GenettemJohn PierNikdo příliš nepochybuje o tom, že tobyla právě naratologie, která v šedesátýcha sedmdesátých letech zásadněproměnila studium vyprávění, jehož základy– jakkoli se jednotlivé pojmy azpůsoby analýzy od té doby čím dál tímvíce vzájemně odlišují – jsou poznamenánynaratologickou myšlenkou parexcellence, totiž že vyprávění vytváří nějakýsystém a že prvořadým úkolem přizkoumání jeho prvků je vypracování takovémetodologie, která by tuto skutečnostzdůraznila. Kdo se přinejmenšímv minulých desetiletích nezajímalo vztah mezi narativním hlasem a narativníúrovní? O vztah mezi hlasem afokalizací? O stavbu osnovy (intrigue)?Přesto je zvláštní, zjišťujeme-li, že oprotinapříklad mise en abyme1 zůstalametalepse,2 kterou jste uvedl do teorievyprávění před více než třiceti lety, taktrochu na okraji zájmu teoretiků vyprávění.Jedná se o opomenutí? Můžebýt metalepse pouhým stylistickým detailem?Anebo opravdu představuje vezkoumáních vyprávění problém? Jak sivysvětlujete poměrně nedávné zvyšovánízájmu o metalepsi?Myslím si, že metalepse sama o sobě jeokrajovým jevem (skoro jak říkáte:„pouhým detailem“, stylistickým nebo jiným)v souboru vyprávěcích technik aobecněji technik umělecké nebo neuměleckéreprezentace. Funguje jako ludicképorušení úzu (mezi figurou a fikcí existujehra), nikoli však na stejné rovině jako miseen abyme, anebo dokonce prostá reprezentacena druhém stupni („zapuštěná“),třebaže tyto techniky jsou pro metalepsitou nejživnější půdou. Dříve, než můžemezdárně vyřešit nějaký problém, je nutnétento problém definovat. Metalepse představujetechniku, která je velmi zvláštní,pokud jde o její chování (nebo její samovolnédění), a takřka univerzální, pokud jdeo to, jaké formy může nabýt. Metalepse jetotiž sama o sobě univerzálním jevem, kterýdalece přesahuje území nejen narativní,ale také umělecké reprezentace: ta nejtuctovějšísmyšlenka se může stát příležitostík velmi citlivé metalepsi.Pokud jde o mne, setkal jsem se skutečněs metalepsí nejprve na poli vyprávění,v němž tvořila systém spolu s ostatníminarativními figurami (analepse, prolepseatd.).3 Tuto pozici jsem zastával v Narativnímdiskurzu (Discours du récit) v důsledkuzvolené metody, ačkoli mi bylo zřejmé,že oblast, kde všude se metalepseprojevuje, je mnohem rozlehlejší. A to jedůvod, proč jsem se po třiceti letechk metalepsi stručně a neuspořádaně vrátila rozšířil tak trochu svůj obzor. Mám všaktakové tušení, že ono vámi pozorované„zvyšování zájmu“ je v obecné roviněčástečně důsledkem relativně nedávnéhorozšíření metaleptických pojmů za hranicevyprávění, a dokonce za hranici literatury,mimo jiné do oblasti kinematografie. Řeklbych, mám-li se vyjádřit karikaturou, že[ 24 ]


[rozhovor]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jinépříčina tohoto rozšíření se jmenuje WoodyAllen. Nikdy není zbytečné, otřese-li klidemvědecké disciplíny vnější podnět,i kdyby byl z rodu čtverácké provokace.V Narativním diskurzu navrhujete,abychom považovali narativ (récit) za„rozvíjení slovesa“ a chápali výpověditypu „Marcel se stal spisovatelem“ jako„minimální narativ“. Avšak v Metalepsičteme, že „[f]igura je zárodkem nebochcete-li skicou fikce“ (s. 17). Těm, kteříznají vaše práce, nepřipadá tento vývojnepřirozený, ale přesto bych rád věděl,co vás vedlo k tomu, že jste přijal totonové pojetí, a jakými etapami prošlo.S ohledem na pojem „figurálního“ narativuby bylo zajímavé vědět, zdali zůstávámyšlenka minimálního narativuplatnou či zda je nutné ji znovu promysletv novém kontextu.Pojem „minimální vyprávění“ je naratologicképovahy, neboť tato disciplína –jak je známo přinejmenším od Proppa – semusí zaměřovat na všechny druhy narativů,včetně těch nejzákladnějších, a musíse zajímat také o způsob, jímž se narativtohoto druhu („Kočka jí myš“) obohacujerozšířeními, zrychleními, doplňky atd.Právě tím se odlišuje komplexnější či přinejmenšímrozsáhlejší vyprávění od„shrnutí“ („Marcel se stal spisovatelem“).To, že by figura mohla být popsána jakozárodek fikce, je záležitost naprosto jinéhodruhu, spíše teorie představivosti: metafora(„Achilleus je lev“) vytváří, budeme-li jichápat doslovně, malou fikci. Nejsem tedypříliš náchylný k neopatrnému „přecházení“od prvního pojmu k druhému ataké už si nejsem příliš jist tím, co byvlastně mohlo znamenat „obrazné“ pojetínarativu.Mezi základní přínosy naratologie –a to je jedna z hlavních zásluh Narativníhodiskurzu – patří techniky popisu,které umožňují analýzu narativu verifikovata díky nimž se můžeme vyvarovatúskalí subjektivních či ideologických interpretací.Ale od vašich prvních projevůzájmu o metalepsi spojujete tuto figurus fantastickým nebo zázračným, kterénejsou objektivními textovými vlastnostmi.A v Novém narativním diskurzunaznačujete, že metalepse „funguje jakofigura tvůrčí imaginace“ (s. 59). Ve svéposlední knize jdete ještě dále a prohlašujete,že metalepse oslabuje „vědomépotlačení nedůvěry“ (s. 23) a takvytváří „hravou simulaci důvěry“ (s. 25).Zdá se vám, že do budoucna bude důrazkladen na projevy narativního diskurzu,a nikoli na popis jeho charakteristickýchvlastností a jejich třídění? Je otázka, zdatento vývoj nezmění to, oč jde naratologii,ale stejně tak, zda neexistujeriziko, že zisky budou muset být zaplacenyztrátami…Zdá se mi, že už jsem na tuto otázkučástečně odpověděl. Tvůrčí, stejně jakovnímatelská imaginace jsou projevy (a primárnětedy podmínkami) narativního –zvláště fikčního – diskurzu a také ostatníchpostupů reprezentace. To, že se naratologiezajímá o tyto podmínky či o tytoprojevy, nechápu tak, že by se měnilpředmět jejího zájmu, ale spíše tak, že sevěnuje (mimo jiné) právě narativu. Tím, očnarativu jde a co je jeho funkcí, očividněnení napájení popisných, analytických aklasifikačních aktivit naratologie, ale spíšeuvolňování imaginace toho, kdo jej vnímá.A projevy metalepse uvolňují zvláště tyhravé a/nebo fantazijní stránky tohotoimaginárna.Více než jednou jste argumentoval veprospěch úzce chápané naratologie aprohlašoval jste, že vlastním prostoremnaratologie je psaný nebo orální narativ,produkt aktu narace, a že rozšiřovánínaratologických kategorií napříkladsměrem k filmu nebo divadlu je v rozporuse specifičností narativu. Jinak řečeno,zahrnul jste metalepsi do naratologienepřímo díky „autorské metalepsi“,která je plodem vašeho promýšleníDumarsaise a Fontaniera. Ve své posledníknize jste však prokázal, žemetalepse se často projevuje také ve filmua v divadle, a názorně jste prokázal,že metalepse rozlišuje modality, kterépřesahují specifický ráz narativu. Plyne ztoho, že metalepse otevírá cestu k jiné,např. srovnávací naratologii nebo že vyvolázájem o možnosti a omezení rozdílnýchforem umělecké reprezentace?Když jsem hovořil o „úzce chápané naratologii“,šlo mi hlavně o uvolnění a vydělenírelativně „čistého“ pojmu verbálníhonarativu (orálního nebo psaného), a zvláštěnarativu zvaného „literární“ (třebaže o zásadnírozlišení mezi tím, co literatura zachycujea co nikoli, jsem se nikdy nezajímal…)a ještě také „fikční“, abych ochrániltento předmět před jakýmkoli smíšením[ 25 ]


[rozhovor]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jinés jinými. Pokud k tomu doplníte, že jsemse většinou zabýval formálními strukturami(jak naznačuje titul, neměl jsemv úmyslu věnovat se ničemu jinému nežnarativními diskurzu) a ponechal jsemstranou tematické struktury, které studovalPropp a jeho následovníci (mimo jinéproto, že tyto struktury se mi nezdály specifické,pokud jde o jejich narativní polohu– což jasně prokázaly studie Souriaua odramatické a stejně tak filmové tematice).To jsou již čtyři omezení zvoleného prostorua všechna jsou motivována metodologicky.Avšak ponechat stranou či vložit dozávorky jeden nebo více objektů samozřejměneznamená, že by byla zpochybňovánajak jejich existence, tak jejich závažnost.Nevím, zdali jistě potřebná zkoumánítoho, co (velmi) úzce zaměřená naratologieNarativního diskurzu ponechala jiným,opravňuje k použití termínu „srovnávacínaratologie“. Srovnávání je vždyvelmi užitečné, ale nemyslím si, že by bylonutné hledat zde jedinou cestu ve smysluobecné naratologie. Mám se velmi na pozorupřed imperialismem a stejně tak předkázněchtivou bojovností. Mám radějipokud možno mírumilovnou koexistencimnoha disciplín (například příbuzných,avšak odlišných zkoumání dramatickýchumění nebo filmu).Ještě nedávno by se mohlo zdát, žezlatý věk naratologie se stal minulostí,že literární teorie a kritika začnou sledovatněco jiného. Přesto jsme už jistýčas svědky renesance zkoumání nazývaných„naratologická“, která nejsoupotomky ani strukturalismu, ani poststrukturalismu,nýbrž vycházejí z jinýchzákladů a sledují jiné cíle; jde o zkoumánímnohdy vzájemně velmi rozdílná.Existuje nějaký náznak kontinuity mezinaratologií počátků a naratologiídneška? Mohlo by být promýšlenímetalepese například jednou z předzvěstíbudoucích otázek?Nejsem si jistý, zdali naratologie opravdupoznala „zlatý věk“ (pojem vždyretrospektivní a jako takový značně iluzorní),a mám dojem, že v tomto oborustále zůstává dost práce, která by zaměstnaladostatek výzkumníků. Ale jsem –již delší čas – poněkud neobeznámenýs těmito pracemi, než abych mohl vyslovithypotézu, jaký je vztah mezi jednotlivýmifázemi, natož jedná-li se vůbec o kontinuitu.Považuji však za jisté, že kritika a literárníteorie šly vždy jinou cestou než analýzanarativu. A často připomínám, že sámjsem několik z nich, ať již před svým (zmiňovanýma vlastně nahodilým) setkáníms narativním předmětem, nebo potom, sledoval.Nepracoval jsem pouze na poli naratologie,nýbrž poetiky vůbec, a samozřejměobecné teorie umění, a ještě obecnějina poli estetiky. Nepředstírám však, žehlásám slovo boží, ale mám za to, že libovolnádisciplína se musí varovat spíšetoho, že se uzavře ve zkoumání vlastníhospecifického předmětu, než toho, že jejbude chtít připojit k jiným. Pokud jdeo promýšlení metalepse, nedomnívám se,že by bylo nutné přetížit ji tolika funkcemi,až bychom riskovali, že nás ve výsledku zavalí.Opakuji: metalepse je příjemná výjimkaa to, co potřebujeme nejméně, jeustavit ji novým paradigmatem. Jde o poutavouhru, ale o nic víc.Z francouzského originálu dostupnéhona http://<strong>www</strong>.vox-poetica.org/entretiens/genette.htmlpřeložil Martin Punčochář.The publisher wishes to thank Mr. John Pier, Mr. Alexandre Prstojevic, Mr. Gérard Genette andmagazine Vox Poetica for their permission to a single publication of the translation.Poznámky překladatele:1 Mise en abyme – původně heraldický termín označující malý erb uvnitř identického erbu většího.V literární teorii se jím myslí různé typy rekurzivně-autoreferenční techniky, které spočívají vtematické nebo formální homologii mezi různými diegetickými rovinami. Např. v GideovýchPenězokazech píše hlavní postava román téhož jména. Vizuální protějšek uvedeného prostředkuse označuje jako Droste effect. – Pozn. red.2 Rozhovor vznikl po vydání Genettovy knihy Métalepse. De la figure à la fiction, Paris, Seuil2004. (Slovensky: Metalepsa. Od figury k fikcii, přel. Andrej Záthurecký, Bratislava, Kalligram2005.) Metalepse nastává tehdy, „když autor (nebo jeho čtenář) sám zasáhne do fiktivního dějevyprávění nebo se postava z této fikce vměšuje do extradiegetické existence autora nebo čtenáře“(Nový narativní diskurz, přel. Martin Punčochář [diplomová práce], Olomouc, UniverzitaPalackého 2006, s. 40). Příklady lze nalézt např. v Thackerayově Trhu marnosti (1848), Kunderově[ 26 ]


[rozhovor]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jinéNesmrtelnosti (1990), hře Čau, bambino (1992) Pétera Horvátha či povídce Woodyho Allena „Kugelmassovaepizoda“ (1975). – Pozn. red.3 Jedná se o Genettovo označení retrospektivy a prospektivy. – Pozn. red.[ 27 ]


Hloubková interpretaceArthur C. DantoAle uschovej podnebesí zase do podnebesí a jehozcizení bude nemožné, a v tom je podstata trvání věcí.Mistr Zhuang1I.V současnosti se v zahraničí stále častěji objevuje pojetí interpretace, které sice vznikáv konkrétní souvislosti s texty, avšak s otázkami dovolávajícími se spíše tradičně pojímanéinterpretace nemá téměř nic společného: s tím, je-li určitá dvojznačnost nebo rozpornostzáměrná, a pokud je bezděčná, jak se máme s takovými trhlinami vyrovnat –s otázkou, jak má být text čten. Tak například chronologie Faulknerem připojená k textuAbsolone, Absolone (1936) je v rozporu se sledem událostí vyvoditelným z notoricky spletitéhonarativu románu. Vyvstává tedy zásadní otázka, jestli se Faulkner zmýlil, jestli by seměl opravit text románu, a nebo tento rozpor nastražil úmyslně, aby podnítil ještě hlubšíreflexi času, vyprávěcího hlasu a vyprávění, než jakou by v čtenářově literárním vědomívzbudila už sama o sobě velmi komplikovaná narativní struktura. Co je však podstatné, nazákladě právě uvedené interpretace musíme chronologii konstruovat jako součást díla,které náhodou obsahuje také narativ vnímaný nyní jako fragment: náleží ke komplexnějšímuliterárnímu objektu jako například důmyslný rejstřík Nabokovova románu Pale Fire(1962), který záhadu spíše rekapituluje, než aby čtenáři pomohl se v ní zorientovat. Identitadíla zůstává neurčitá, dokud není učiněno nějaké rozhodnutí. Rutinní interpretace tedyspočívá ve stanovení textové identity, a i když je na podporu určité teorie zapotřebí uvážitcelou řadu nejrůznějších faktorů, míří ústřední a řídicí hypotéza k pravděpodobným reprezentacímsamotného autora jako k tomu, jak má být daný text čten. Samozřejmě že bytyto reprezentace bývaly samy doznaly změny, a my se můžeme domýšlet, že si Faulknerpřece jen rozporu mezi příběhem a chronologií všiml, a rozhodl se nechat to být. Textovýproblém se tedy vyřešil inkorporací, z díla s poněkud konvenčním příběhem ve stylu artdeco se však stala modernistická ukázka transgenerického vědomí vlastního „já“ a tomuodpovídal kladný nebo záporný ohlas u kritiky. Dějiny výtvarného umění a literatury jsouplné nevyužitých příležitostí ke konfrontaci, takže se nikdy s určitostí nedozvíme, jestliWatteauovo vrcholné dílo L´Embarquement à Cythere (1717) znázorňuje jímavé, efemérnímilence, kteří Ostrov lásky opouštějí, nebo na něj přicházejí – oba výklady jsou v souladus jazykem názvu, ale každý vyžaduje jiné čtení díla, které díky své dvojznačnosti přebýváv jakémsi limbu neurčitosti představovaném například vídeňskou kachnou-králíkem. Protožedohady uměnovědců neberou konce, není u konce ani interpretace. S tím ovšemnemá pojetí interpretace, které se zde snažíme postihnout, nic společného, i když matenímezi tímto pojetím a zkoumáním textů v podání humanitní vědy rozdíly spíše zastírá. Totopojetí interpretace nenáleží ani tak k humanitním vědám jako spíš ke Geisteswisschen-[ 28 ]


[studie]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jinéschaften nebo duchovědám, jak je budu nazývat, abych zachoval německé kompozitum.Ty odvoláváním se na autorskou reprezentaci zcela opovrhují.Naše pojetí proto nemá nic společného ani se smysluplným jednáním konstruovanýmna základě textového modelu, alespoň ne tehdy, když dvojznačnost a rozpory, kterým sev otevřené textuře promluvy a gesta nelze vyhnout, vyžadují interpretaci nebo ji umožňují.Jednání je smysluplné, když jeho popis ukazuje na nějakou sociální instituci nebo praktiku,takže pohneme-li kamenem jenom proto, abychom jej přemístili, nebude to smysluplnýakt – na rozdíl od všeho, co udělá král jako král nebo proto, že je králem. Karel VII. sik anglo-burgundské posádce města Troyes, které pro něho Johanka z Arku dobyla za jehotriumfální korunovační jízdy do Remeše, dovolil mimořádně velkomyslné gesto: nechal posádkuodejít a vzít s sebou také výzbroj a výstroj. Anglo-burgunďané však chytře, ačkoliponěkud těžkopádně interpretovali „výstroj“ mimo jiné jako svá rukojmí. I když Johankas takovým pojmovým rozšířením nesouhlasila, bylo nakonec dokázáno, že rukojmí zadržovanípro výkupné představují hodnotný majetek, že za své životy vděčí výkupnémua že doslova tak jako vojenské stany a chaudières je zapotřebí je přepravit a tak jako koněnakrmit. Ačkoli takový výklad Karel pravděpodobně nezamýšlel, nakonec jej přijal a nařídilvyplatit výkupné. Dnes už asi nezjistíme, jestli by byl Karel stejně vstřícný, kdyby Angloburgunďanépřikročili k devastaci města a argumentovali by tím, že kameny lze považovatza zbraně, protože šípy jsou přece také zbraně a kamení slouží jako střelivo do katapultů.Karel se nicméně tak jako Faulkner v případě románu Absolone, Absolone ocitl v pozici autority,jež povoluje interpretaci nebo interpretace, ať už je zamýšlela či nikoli; taková autoritaje na místě vždy, když existuje nějaký systém distinkcí – jazyk, zákoník, nauka, nařízení–, který musí být přizpůsoben okolnostem, pro něž výslovně nebyl zamýšlen.Má-li být systém dostatečně pružný, aby mohl fungovat, interpretaci se nevyhneme aautority je zapotřebí, aby v pružnosti nezašel tak daleko, že už přestane být systémem. Jetedy věcí interpretace, jestli je interrupce vraždou, znásilněním to, když si muž od svézdráhající se manželky vynutí pohlavní styk, evoluční teorie teorií skutečně vědeckou, je-lizadržený revolucionář zločincem, nebo by se s ním mělo zacházet jako s politickým vězněm,nebo zda by se mělo smysluplné jednání vykládat jako určitý druh textu – ve všechuvedených případech je někdo nebo něco autoritou. Poměrně nedávno, když se v oxfordskýchanalytických kruzích preventivně diskutovalo o tom, co říkáme když, co bychomříkali kdyby, co musíme říkat jestli, by se meze interpretace interpretovaly jako záležitost,ne-li sama esence filozofie. A ačkoli se tady ani u tribunálů společenského života nikdoo intenci jako takovou vždy neopírá, na to, co měli nebo museli mít mluvčí či panovníci namysli nebo co by připustili jako možný výklad, kdyby byli dotázáni, se v rámci kazuistikynaráží stále, a utváří se tak něco, co se v takovém interpretačním postupu nejvíce blíží experimentálnímupotvrzení. Pochopení, co mohl mít autor jako agent a zároveň jako autoritana mysli, je tedy pro tento interpretační řád klíčové a my jej právě proto musíme odlišitod oné interpretace, hermeneutické nebo hloubkové, jak ji budu označovat, kterou sev této studii budeme zabývat. O interpretaci hloubkovou jde právě proto, že zde chybíonen odkaz k autoritě, jenž je koncepčním prvkem toho, čemu můžeme říkat také povrchováinterpretace. Není zde proto, že rovina vysvětlení, kterou bere v úvahu hloubkováinterpretace, není rovinou, na níž může účastník formou nějakého jednání zaujímat poziciautority. Respektive jedinou autoritou, která má určitou váhu, je autorita vědce, v tomtopřípadě duchovědce. Toto rozlišení by působilo přirozeněji v dobách, kdy ještě věda nebylachápána jen jako jiná forma akce, v níž se soupeří o paradigmata způsobem připomínajícímspor o mravopočestnost mezi misionáři a Melanésany. Vědec nevytváří skutečnosti,o nichž rozhoduje, a neodvozuje odtud svoji autoritu, na rozdíl od autora nebo panovníka– ale i to může být předmětem filozofického sporu.Mohli bychom snad dodat následující rozlišení. Rozdíl mezi hloubkou a povrchem kolmoprotíná ve filozofii běžnější distinkci mezi vnitřním a vnějším. Distinkci vnitřníhoa vnějšího lze jen obtížně popsat, aniž bychom se dotkli otázek filozofie mysli a filozofievědění, nicméně povrchová interpretace charakterizuje externí jednání agenta s odkazemna vnitřní reprezentaci tohoto jednání, o níž se předpokládá, že je agentovou reprezentací,tento agent pak vzhledem ke svým reprezentacím zaujímá jakési privilegované postavení.Nebo alespoň vzhledem ke svým povrchovým reprezentacím. Pokud jde o hloubkovéreprezentace, nemá žádná privilegia, a tudíž ani žádnou autoritu, protože se jich musídobrat stejně, jako se jich musí dobrat ostatní: jsou pro něho přinejmenším z kognitivního[ 29 ]


[studie]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jinéhlediska vnějškové, i když jsou součástí jeho charakteru a osobnosti, a vzhledem k nim jeagent sám sobě de facto Jiným Vědomím. Operace známá jako Verstehen, při níž sepokoušíme o interpretaci pomocí zprostředkovaného zaujetí agentovy perspektivy, je sicebezesporu chybnou koncepcí, ale je přinejmenším možnou teorií toho, jak Vnější překračujeneprobádané hranice dělící je od Vnitřního, připustíme-li, že Vnitřní nepotřebuje aninevyužije na sebe aplikované Verstehen, vzhledem k tomu, že se jedná o jeho perspektivu.Není však možnou teorií toho, jak dojdeme k hloubkové interpretaci, už jenom proto,že Vnitřní je odříznuto od svých vlastních hlubin z jiných důvodů, než z jakých je Vnější odříznutood Vnitřního. Bylo řečeno, že zčásti dělá z pohnutky pohnutku nevědomou fakt,že by pro toho, jehož jednání vysvětluje, nebyla pohnutkou, kdyby byla vědomá. Nebyla byjí zčásti proto, že přesvědčení, které by ji ospravedlnilo, pokud by byla vědomá, je cizí systémupřesvědčení, na nějž by se odvolával agent. Je to tedy částečně něco, co je hloubkové,protože to je ukryté, a to jak před tím, o jehož hloubku se jedná, tak před všemiostatními. Lidé – na rozdíl od netopýrů – asi nikdy nebudou vědět, jaké to je být netopýrem,ovšem pokud mají netopýři hlubiny, nejsou uzpůsobeni k tomu, věděli, jaké to ve svénejhlubší podstatě je, být netopýrem, o moc lépe než my. Možná samotná představa, jakéto je, něčím být, implikuje právě ten druh vědomí, které nemá o nic větší využití, než jakémá pojetí autority pro hloubku. V hloubce se nenachází nic, o čem by se dalo uvažovatjako o tom, co se tam nachází.Vidíme tedy, že se hloubková interpretace bez oněch reprezentací, z jejichž dosažitelnostivycházíme při vyznačení rozdílu mezi vnitřním a vnějším, zcela neobejde. Neobejdese bez nich proto, že když předstírá, že podává hloubkovou interpretaci toho, cojednotlivé osoby dělají, předpokládá, že se ví, co ve skutečnosti dělají, a to může vyžadovatodkaz právě k těmto reprezentacím. Hloubková interpretace na sebe vlastně bereurčitý druh chápání komplexu reprezentací a chování, kterému v povrchové rovině můžemedíky těmto reprezentacím rozumět. Povrchová interpretace, pokud jí docílíme, námtedy poskytne interpretanda pro hloubkovou interpretaci, jejíž interpretantia je třeba hledatv hlubinách. Hloubkové čtení románu Absolone, Absolone se tedy pokouší interpretovattext a autorskou reprezentaci spolu s odkazem k faktorům, vzhledem ke kterým jemožné konstatovat, že interpret zná skutečnosti, které nezná autor. I kdyby se stalo, že byautor podal hloubkovou interpretaci svých vlastních textů – pokud tuto technologii ovládá–, nebyl by při rozlišování v těchto otázkách před ostatními ve výhodě. Otázky interpretace,na rozdíl od povrchových čtení textu, nemají nic společného s otázkami, o kterých byse dalo předpokládat, že spadají do jeho pravomoci.O povrchové interpretaci, kterou v průběhu socializace musíme zvládnout všichni, sezeširoka debatovalo mezi filozofy zabývajícími se teorií jednání a analýzou jiných jazyků ajiných vědomí. Nicméně o hloubkové interpretaci se prakticky nemluvilo. Protože všakhloubková interpretace nachází uplatnění v duchovědách, teorie, které postuluje, postulujítaké duchovědy a jejich životaschopnost závisí na její životaschopnosti. Chtěl bych protopodat několik příkladů hloubkové interpretace a alespoň v některých se dotknout problémů,které s sebou nese. Rád bych také rozptýlil určité nejasnosti, které se objevují zvláštěve filozofii umění, když se domény hloubkové a povrchové interpretace neoddělují. Rozumíse samo sebou, že hloubka nijak nesouvisí s profunditou. Analýzu „hloubkového“ vesmyslu profundního čtení textů bohužel nabídnout nemohu.II.Z celé řady věšteckých úkonů praktikovaných ve starověkém Řecku se jeden obzvláštěvhodně vztahuje k našemu tématu. Jedná se o takzvanou věštbu dia kledonon, založenouna náhodných lidských promluvách. Ten, kdo chtěl znát nějaké poselství, vložil soše bohaHerma do ruky minci, zašeptal jí do ucha svoji otázku a zakryl si uši – odpověď měla býtobsažena v prvních slovech vyslechnutých poté, co si uši odkryje. Nemusíme snad zdůrazňovat,že bylo zapotřebí pronesená slova interpretovat, protože je vcelku pravděpodobné,že nenesla poselství explicitně. Málokdy se stávalo, že byla tak zacílená jako text – náhodněvyplynuvší na povrch, avšak údajně nastražený samotnou Prozřetelností –, kterýAugustina přivedl na dráhu světce („Ne v hodování a opilství …“), ani tak výstižná jakoneméně slavný text z Vyznání (397–398) („A lidé podnikají cesty, aby se mohli divitihorským velikánům…“),2 o němž Petrarca tvrdil, že mu náhodou padl do očí, když na hořeVentoux rozjímal o vztahu k sobě samému a k dějinám. Kolemjdoucí si daleko spíše[ 30 ]


[studie]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jinémumlal cosi o cenách olivového oleje, zatímco si člověk žádostivý věštby přál vědět, jestliho má Dafné (nebo snad Ión?) ráda. Povolal tedy interpreta jako zprostředkovatele a jehoúkolem bylo přiřadit k sobě interpretandum a interpretans. Automatické psaní, z něhož sesurrealisté pokoušeli vyčíst překvapivé vhledy do podstaty věcí, patřilo k témuž okruhučinností.Vzhledem k tomu, o jakého boha šlo, stojíme před archeohermeneutickou praktikouspočívající v interpretaci promluv, „jež znamenají víc, než si mluvčí uvědomuje“, což jeanglická definice řeckého kledon, které tímto zavádíme jako svébytné anglické slovo.Věštby stejně jako věštci a předtuchy obecně upadly v zapomnění, ale kledon a interpretace,kterou představuje, hrají dál v moderní hermeneutické teorii významnou roli – když sezabýváme symboly, které, jak Ricoeur poněkud gnómicky poznamenává, „říkají víc, než říkají“.Jde tedy o kledon, jestliže mluvčí vyslovením a říká b (nebo když agent nějakousmysluplnou akcí c vykoná d), a přitom běžné struktury pro porozumění významu a posluchačineodhalí, že je pronášeno také b: ani mluvčí si není vědom, že říká b, zamýšlejesamozřejmě říct pouze a (mluvčí nemají žádnou moc nad tím, co říkají, když pronášejí kledon).V jednom Vonnegutově románu se rozhlasovému hlasateli v nacistickém Německupodaří upozornit spojence na důležité vojenské přesuny na německém území, a toprostřednictvím zprávy šifrované jako antisemitský proslov určený německým posluchačům,kteří pochopitelně nemají nejmenší podezření. Zrovna v tomto případě hlasatel ví, codělá, což ho staví před nelehké mravní dilema, které by se nezměnilo, kdyby byl jenomtím, kdo tajnou vojenskou zprávu neviditelně zapuštěnou do fanatického diskurzu napsal;tuto zprávu by potom odvysílal štábní hlasatel, který – aniž by co věděl o skrytém poselství– by pouze odvedl svoji práci, to jest vysílal by do éteru banální hrůzu. Hlasatel, stejně takjako jeho starořecký protějšek, který byl nevědomým porte-parole hermetického sdělení,by pronášel kledon, a uvážíme-li jeho předpokládané zásady, je zřejmé, že kdyby věděl, ževlastně vysílá zašifrovanou zprávu, nedělal by to; tedy to, co v hloubce provádí, je nejennezáměrné, ale (téměř dialekticky) protizáměrné. Perspektivou povrchu diskurzu je statuskledonu jako toho, co říká, neproniknutelný a smysl toho, co říká, když říká to, o čem bysám přepokládal, že (jenom) říká, není ve skutečnosti jeho. Stejně tak jako dítě, které senarodilo Panně Marii, v určitém smyslu není skutečně její. Kdyby totožnost dítěte nebylaurčitým způsobem vyjevena, nikdo by se nikdy nedozvěděl, že se pro historii narodil bůh.Vyjevit v rámci světské historie božský přívažek si žádá proroka, právě tak jako si žádá interpreta,má-li být vyjeven komunikační přívažek k běžnému sdělení. Bez takovýchto zjeveníby šel život dál a ani jedni, ani druzí by netušili, že jsou do lhostejného ovzduší vysílánykledony. Kledony jsou pozoruhodné tím, že se nečekaně zjevují v závěsu za životními čidiskurzivními formami, které jsou už vlastně podle povrchové interpretace tak, jak jsou,úplné. Je to jako podnebesí schované v podnebesí.Zajímavou otázkou je, proč jsou významy skryté. Chápeme samozřejmě, když tajnýagent subverzivní tajné zprávy do vysílání šifruje, proč by však měl Hermés svá poselstvísdělovat prostřednictvím bezděčných nositelů, když by mohl promluvit přímo? Proč se Jupiteruchyluje k bleskům a letu ptáků, když nám chce oznámit něco, co by snad mohl vyložitpřímo, bez prostředkování interpretů? Nabízí se cynická odpověď. Kdyby bohovépromlouvali přímo, byli by interpreti stiženi technologickou nezaměstnaností. Aby si udrželipostavení na trhu práce, nárokují si sémantický monopol na zásadní naléhavá poselství,která chápou jen oni. Netuším, odpovídá-li toto cynické řešení pravdě, ilustrujenicméně jakýsi svébytný nižší stupeň hloubkové interpretace, a to tím, že věštci si de factozachovávají svou vlastní pozici ve světě díky tomu, že jejich klienti věří, že mají důležitoufunkci, i když jde vlastně jen o funkci druhotnou. Hloubkové důvody, které tyto transakceřídí a díky nimž můžeme říct, co se skutečně děje, jsou skryty právě tak interpretovijako jeho zákazníkovi a tato povrchová praktika by zanikla, kdyby byly její hloubkové důvodyznámy: neexistovala by, kdyby nebyla utajená. Její utajení před klientem by se dalopovažovat za jakousi kněžskou fourberie, nebýt toho, že je utajená i samotným kněžím:a právě proto je tento mechanismus utajení z filozofického hlediska zajímavý.Tuto dávno opuštěnou praktiku jsem oprášil jen proto, abych upozornil na strukturuakce, při níž po vykonání a máme popis tohoto a, říkejme mu b, takže tím, že někdo vykonáa, vykoná ve skutečnosti b v tom smyslu, že vykoná a, aby bylo vykonáno b – což odlišíb od oněch nesčetných jiných popisů a přijímaných v teorii jednání –, a kdy je tomu, kdokoná a, utajeno, že koná b. Hloubková interpretace činnosti a ji identifikuje jako b, zatím-[ 31 ]


[studie]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jinéco povrchová interpretace ji identifikuje jako a. Jak jsme viděli, povrchová interpretace sevztahuje k agentovým pohnutkám, i když ne k těm hlubinným, a třebaže může mít agents formulací povrchových pohnutek potíže, není to proto, že by byly skryté. Její utajení jezvláštním druhem důvodu pro neschopnost něčemu porozumět. Dovolte mi však uvéstněkolik většinou dobře známých příkladů, kde, jak se domnívám, se tato struktura vyskytuje.A. Marxistické teorie. Marx a Engels nepřijímají jako samozřejmé popisy a vysvětlení,jež lidé o svém jednání spontánně podávají. Dokud neexistuje beztřídní společnost, lidétím, že dělají a, ať už je a cokoli, dělají něco jiného, říkejme tomu b, a to musíme chápatz hlediska jejich třídní příslušnosti. Marx se proslavil svým výkladem odvolání obilných zákonů,k němuž došlo za Cobdenova ideologického a Peelova politického vedení; zatímcoCobden s Peelem prý chtěli dosáhnout toho, aby měl pracující lid levnější chléb, podleMarxe bylo skutečným smyslem to, aby měli průmyslníci levnější pracovní sílu. Peel a Cobdenbyli oba zastánci volného obchodu a své kroky (v dobré víře) halili do hávu dobročinnosti,ve skutečnosti však hájili zájmy vlastní třídy stejně tak, jako jejich odpůrci hájilizájmy své. Peel zkrachoval politicky a Cobden ekonomicky, byli však pouhými kledony svétřídy, nástroji historických sil dramatického soukolí, jehož skutečnými agenty jsou společenskétřídy. Svým způsobem analogická teorie vysvětluje zájmem druhu usmrcení hmyzíhosamečka při aktu reprodukce.B. Nelogické chování. Ekonomické principy liberálních reformátorů z roku 1846 formulujíjeden z několika příkladů, na něž je Pareto ochotný pohlížet jako na logický, a tokonkrétně sledování vlastních zájmů. Avšak velká část toho, co lidé dělají, není logická,protože podávaná vysvětlení toho, co dělají, ve skutečnosti žádnými vysvětleními nejsou;základem celé kategorie jednání je pak to, čemu Pareto říká reziduum a co skutečně vysvětluje,co faktická vysvětlení, která lidé podávají, pouze racionalizují. Paretova interpretacehledá reziduum představující základ chování a racionalizaci zároveň. Člověk senedopouští vraždy, protože z ní má hlubokou hrůzu, avšak skutečnost, že se jí nedopouští,vysvětluje strachem z božího trestu atd.C. Psychoanalytické teorie. O tom, co jsou rezidua nebo jak bychom je měli vykládat,Pareto mnoho neříká, spokojí se s tím, že se zápalem venkovského ateisty identifikuje nesčetnépřípady nelogického chování, které „pramení zejména z duševních stavů, nálad,podvědomých pocitů a tak podobně“. O něco vhodnější teorie nacházíme u Freuda. Rozpormezi běžným a kledonským výkladem určitého jednání nebo promluvy by zdaleka nebyltak překvapivý podle věštby dia kledonon jako rozpor mezi manifestním uvažováním nebochováním nějaké osoby a novým popisem tohoto chování pracujícím s jeho latentnípodobou odhalenou psychoanalytickou interpretací. Krysí muž chodí vždycky po jídles velkým zanícením běhat, „aby se zlikvidoval Dick“, jak by odůvodnil s poplácáním na svépřekvapivě ploché břicho. Dick v rodné němčině Krysího muže značí tloušťku a náhodou setak také jmenuje americký ctitel jeho milenky, jehož likvidaci má Krysí muž podvědoměna mysli. Běhání pochopitelně nemůže sloužit jako prostředek odstranění soka v lásce a„aby se zlikvidoval Dick“, by nebylo důvodem k běhání, kdyby si jej uvědomoval. Přípustnýdůvod, „aby se zlikvidoval Dick“, tedy pouze racionalizuje důvod, kterým se Krysí muž dostdobře nemůže řídit, a podvědomý důvod je s ním propojen prostřednictvím transformacedo slovní hříčky; tento podvědomý důvod zůstává Krysímu muži utajen, ale nezůstáváutajen jeho interpretovi (Freudovi), ať už je vlastní nevědomí skryto z jakýchkoli důvodů.Tento případ není nikterak neobvyklý, obdobných příkladů je na různých místech Freudovýchsebraných spisů nespočet.D. Strukturalismus. Ve Freudových zásadních hermeneutických pracích hrají slovníhříčky transformační úlohu, a můžeme-li se na tyto práce spolehnout, mohly by vysvětlovat,proč slovní hříčky ve společnosti tolik pohoršují (proč se setkávají s nesouhlasem,proč jsou považovány za „nejnižší formu humoru“, proč je ve své nevděčné domoviněpřední francouzský filozog, pro něhož se slovní hříčka stala ústředním prvkem jeho mýtody,odmítán?), zcela jistě však vysvětlují – jelikož slovní hříčky jsou jazyku vrozené –, pročjsou nepřeložitelné. Promluvu a konání neuropata tedy s Jazykem jeho Nevědomí propo-[ 32 ]


[studie]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jinéjuje interpretace spíš než translace nebo parafráze. Zřejmě právě proto, že je tentosymptom hříčkou na psychický patogen, postuluje Lacan svoji ukvapenou teorii, podle nížmusí být struktura nevědomí strukturou jazyka. Psychoanalýza v Lacanově podání spočíváprávě v identifikaci toho, co symptom říká – nebo lépe, co říká určité chování, když se naně pohlíží jako na symptom, a symptomy jsou pojímány jako diskurz ukrytý de facto napovrchu chování, asi tak jako je pohřešovaný dopis ukrytý na očích těch, kdo jej hledají.Teorie lingvistického nevědomí ovšem generuje celou řadu teorií, například vtipný nápadLévi-Strausse, že manželství je druhem jazyka nebo přinejmenším formou komunikace,pokud si můžeme vykládat – a není prý důvod, proč bychom nemohli – výměnu žen jakourčitý druh výměny slov. Takže důvody, které snad Elizabeth uvádí jako důvody, které jivedly k tomu, že se provdala za Paula, jsou vlastně racionalizací klanových zájmů, kteréElizabeth skutečně prosazuje bez ohledu na to, co si ona sama myslí. Večeře u Douglasovýchči kohoutí zápasy u Geertzů jsou dalšími příklady toho, že ať už si myslíme, že dělámecokoli, děláme něco jiného a hloubková interpretace nám říká co.E. Filozofie dějin. Hegel byl tím, kdo na nás uvalil onu znepokojivou myšlenku, že „rozumovládá svět“ a že „tedy [sic] i světové dějiny proběhly rozumně“.3 Takže i když se námto může jevit jako poněkud chaotické, je třeba v jistém smyslu pohlížet na Rozum tak, žejedná skrze lidské jednání, aby dosáhl cílů nebo cíle, kterého jinak dosáhnout nelze, i kdyžsi sekundární agenti dějinných událostí nejsou velkolepého řádu, ve kterém figurují, aniv nejmenším vědomi. Hegelův Rozum se podobá Vicově Prozřetelnosti, která maří lidskézáměry a nastoluje poměry, jež jsou paradoxně v protikladu k tomu, co si ti, kdo podletěchto záměrů jednají, představují. „Z divokosti, lakoty a ctižádosti […] z těchto tří velikýchneřestí, které by lidský rod na zemi určitě rozvrátily“, se rodí „vojenství, obchodování advořanství“,4 díky jejichž civilizujícímu počínání panuje sociální spokojenost. Kledonskévýznamy jednání podle interpretačních schémat filozofie dějin jsou agentům skryty, ať užje budoucnost skrytá z jakýchkoli důvodů.Domnívám se, že jsem příkladů uvedl dost. Teď bych se chtěl v krátkosti podívat naurčité strukturní rysy, které jim jsou společné.III.Těžko říct, jestli máme víc obdivovat starověké věštce za to, že pochopili strukturuopakovaně manifestovanou některými z nejvýznamnějších modernistických duchověd,nebo podezřívat posledně zmiňované hermeneutické počiny z toho, že našly kognitivníuspokojení ve strukturách z dob mnohem nevědomějších a důvěřivějších. Nebo jestlimáme z toho, že jsme možná nalezli reziduum v Paretově smyslu, vyvodit závěr, že všechnyduchovědy za své bytí vděčí popudu známému také interpretaci bible, znát odpovědijistého druhu na otázky, které by se neměly klást. Já se však rozpakuji předložit hloubkovouinterpretaci hloubkové interpretace, a to nejen proto, že mám vážné výhradyk podniku, který nebude o nic důvěryhodnější, aplikuje-li se v sebedekonstrukci sám nasebe, ale také proto, že bych chtěl ukázat, jak se snadno vyhnout obávanému Hermeneutickémukruhu, konkrétně tak, že do něj odmítneme vstoupit, a jak pominout hermeneutikudocela.Raději se pokusím ukázat určité pojmové rysy duchověd, a to tak, že je představímv protikladu k zcela odlišným pojetím lidského chování, konkrétně oním druhem symbolickéhomaterialismu zastávajícím názor, že duševní stavy jsou ve skutečnosti stavy našehonervového systému. O této teorii se raději jen zmíním a nebudu ji popisovat, jednakproto, že bych ji jen velmi obtížně popsal nekontroverzně, jednak proto, že filozofové jsous takovou teorií poměrně dobře obeznámeni. Podle mého názoru nejsme v pokušení tvrdit,že jde o interpretační teorii (i když zde samozřejmě v jistém smyslu o interpretaci jde,což je prakticky synonymní s teorií), ani že duševní stavy interpretujeme s ohledem nastavy nervové. Částečně je tomu tak proto, že toho o nervových stavech mnoho nevíme,natož abychom ten či onen duševní stav s určitostí identifikovali se stavy nervovými, zatímcojazyk, jímž se v hloubkových duchovědách popisují interpretantia, je nám předevšímdůvěrně známý, má jednoznačné analogie k distinkcím na povrchu; mluvíme napříklado hloubkových zálibách, touhách, pocitech, přesvědčeních, strategiích apod. Podlemého názoru je však tento kontrast ještě výraznější a já bych chtěl na závěr odhalování[ 33 ]


[studie]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jinérozdílů mezi takříkajíc přírodní vědou lidského chování a duchovědou připojit několik poznámek.Za prvé, kdyby byly materialistické teorie zhodnoceny teoriemi vědeckými, byly byv prostředí, které nepovoluje žádné výjimky, univerzální, což je požadavek, z něhož je naprvní pohled zřejmé, že bude vyhovovat funkcionalistickým předpokladům, že by duševnístavy, které jsou u člověka ztotožňovány se stavy nervovými, měly být u jiných živočišnýchdruhů vyjádřeny jinak. Přinejmenším se nepřipouští žádný nevyjádřený duševní stav.Hloubkové teorie v duchovědách na druhé straně připouštějí celou řadu výjimek, takže neplatí,že každý povrchový jev skutečně má hloubkovou interpretaci. Hloubkové strukturytřídní příslušnosti a třídního konfliktu v beztřídní společnosti mizí, lidé začínají splývats tím, co z nedostatku kontrastu už nemůžeme nazývat jejich povrchovým já. Pareto připouští,že ne všechno chování je nelogické a sledovatelné k reziduím, a celkem pochopitelněobrátil pozornost k reziduím, aby nás osvobodil od jejich deformujícího potenciálu.Freud si jistě nemyslel, že by veškeré chování bylo neurotické a že by mělo být prostřednictvíminterpretace spojováno s nevyřešenými konflikty nevědomí; v každém případě případnáléčba slibovala jistý druh integrovaného jedince podezřele podobného tomu, kterýse měl objevit po vyřešení třídních rozporů (i když byl Freud v otázkách léčby velice skeptickýa vlastně jen obtížně zjistíme, jestli kdy někoho opravdu vyléčil). Hegel úplně vyloučilněkteré události z toho, čemu také můžeme říkat hloubková historie, například to, co seodehrává na Sibiři, nemá vůbec žádný dějinný význam. A připomínám, že pouze prvnípromluva vyslechnutá po odkrytí uší je kledon. Nejsem si tak jistý, zda strukturalismy připouštějívýjimky, ačkoli může-li existovat jednání, které není smysluplné, může existovattaké jednání, pro něž neexistuje žádná hloubková interpretace. Celý repertoár jednání,chápaný současnými teoretiky jednání poněkud zúženě – pozvednutí ruky, přemístění kamene–, by mohl být v jádru nesmysluplný, jestliže se nevykoná nic dalšího mimo to, o čemse prostě říká, že to bylo vykonáno – pozvednutí ruky, přemístění kamene. Takové jednáníse tedy může vyskytovat mimo jakékoli struktury. Obdobnými úvahami dospějemek tomu, že ne každá promluva, třebaže je smysluplná, je mluvním aktem, na nějž sevztahují pravidla určitého druhu, jako např. vysloví-li člověk s, lze to interpretovat tak, žekoná d. Smysluplná promluva tedy nemusí mít onen druh významu připisovaného strukturalistickýmiteoriemi.Za druhé, nikdo nechce tvrdit, že daný duševní stav znamená nebo odkazuje nanervový stav, s nímž je identický – pokud tato teorie platí –, nicméně samotné použití výrazu„interpretace“ právě toto implikuje tím, že propojuje povrch s hloubkou. Interpretnám říká, co hloubkového to či ono povrchové znamená. A právě přítomnost sémantickésložky v duchovědných teoriích tyto teorie zčásti odlišuje od teorií přírodních věd aopravňuje charakterizovat povrchové fenomény jako v jistém smyslu jazyk. Moderníantropologie nám umožnila vnímat nejbanálnější nebo alespoň nejběžnější akce jako součástkomunikačního systému, nikdo už tedy nemůže monotónně popisovat objednáváníjídla, stavbu domu, nákupy oblečení nebo svádění všedními kategoriemi jídla, obydlí, teplaa sexu. A právě s ohledem na systém významů, který do hloubky proniká naši existenci, interpretujemejevy, jejichž povrchové interpretace mohou být úplně jiné.Konečně se domnívám, že hloubková interpretantia jsou intenzionální ze stejného důvodu,z jakého jsou hloubková, konkrétně proto, že nabízejí popisy stejných fenoménů zachycenýchpovrchovou interpretací, a že není pravda, že jsou tyto popisy v jazyce užívanémpovrchovou interpretací hloubkové. To by dávalo smysl, kdyby byla hloubková interpretantiareprezentacemi, protože intezionálnost se vztahuje právě k reprezentováníreprezentací. Duchovědy nás tedy odkazují k různým systémům reprezentací, vzhledemk nimž máme rozumět tomu, co lidé dělají, i když ti, o jejichž reprezentace jde, si je jakosvoje reprezentace samozřejmě uvědomovat nebudou. V některých případech by je racionálněani nepřipustili. I když byl Krysí muž ztřeštěný, stěží o sobě mohl vědomě uvažovatjako o někom, kdo reprezentuje sám sebe jako někoho, kdo likviduje soka tím, že chodí pojídle běhat. V žádném případě však není zřejmé, že by nervové stavy měly reprezentačnípovahu nebo že by vědy zabývající se nervovým systémem byly jakkoli intenzionalistické.O tom je však lépe pojednáno jinde.V každém případě by teď mělo být alespoň částečně zřejmé, v čem hloubková interpretacespočívá. Povrchové události se k hloubkovým vztahují dvěma odlišnými způsoby.S interpretujeme z hlediska D, když S znamená D a když D vysvětluje S. D je navíc[ 34 ]


[studie]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jinéreprezentací ze strany toho, jehož povrchové chování je interpretováno, ale, a to je příznačné,skutečnost, že reprezentuje svět podle D, je mu utajena. Díky srovnání s materialismemmohly tyto rysy vyplynout na povrch a v tomto bodě srovnávání opouštím. Je snadzřejmé, že jsem jím nechtěl vzbudit nevoli, a ani jsem nezamýšlel poukázat na selháníduchověd. To, na co jsme de facto pohlíželi jako na selhání, mohlo vzniknout pouze proto,že byl aplikován nevhodný model zcela odlišného typu vědy; pozorované rozdíly mohoupomoci tuto hranici mezi duchovědami a přírodními vědami, která byla teoretiky počátkudvacátého století rozlišována velmi neurčitě, vytyčit. To zůstává úkolem na příště. Rádbych teď rozptýlil pochybnosti, s nimiž si nyní dokážu mnohem lépe poradit, zejména tu,která zastřela filozofii umění, když se z prvků hloubkové interpretace vyvozovaly nesprávnézávěry o interpretaci uměleckých děl.IV.Ve světle toho, že si k libovolnému uměleckému dílu můžeme představit percepčněsouhlasný protějšek, který sice není uměleckým dílem, ale nelze jej na základě percepčníchdifferentiae od uměleckého díla rozeznat, spočívá základní problém filozofieumění v zodpovězení otázky, v čem tedy tkví rozdíl mezi uměleckými díly a pouhými věcmi.Podívejme se například na korpus Leonardových fresek perspektivou kuriózní rady,kterou Leonardo udělil kolegům malířům jako prostředek stimulující tvořivost. Nabádá je,aby si opatřili stěnu postříkanou skvrnami. Všechno, co budou chtít namalovat, prý naleznouuž v náznaku zobrazené na špinavé zdi. „Uvidíte, že se podobá roztodivným krajinámzdobeným horami, řekami, skalami, stromy, rovinami, divokými údolími a kopci. Rozpoznátetaké rozličné zápasy a hbitě se pohybující postavy a roztodivné výrazy obličejů a výstředníkostýmy a nekonečně mnoho věcí, které můžete redukovat na samostatné, dobřepromyšlené formy.“ (Leonardo poznamenává, že právě tak uslyšíme všechny melodie vezvonění zvonu, a já dodávám, že docela jistě existuje také literární ekvivalent, kdy všechnypříběhy mohou být vyčteny ze souboru skvrn kropenaté prózy.) Některé Leonardovy skicimohly vzniknout právě takovým transfigurativním zřením a je stále vzrušující dohadovatse, která z jeho mistrovských děl snad za svou existenci vděčí takové berličce malířskéhovidění. To však ukazuje na protikladný úkon, konkrétně na snahu spatřit skrze akt záměrnédisinvence úchvatnou krajinu jako například v pozadí Mony Lisy, ba i samotnouMonu Lisu jako plochu postříkanou skvrnami. Povaha a jistě také překvapivá nenucenost,pokud jde o materiální bázi Leonardovy zručnosti, měly podíl na tom, že se něco z jeho dílamůže při letmém pohledu jevit jako skvrny. Vasari uvádí, že jeho intonacco pro Bitvu uAnghiari bylo tak hrubé, že se pověstná kompozice propadla do zdi; třebaže chtěly nedávnévýzkumné projekty zaniklé umělecké dílo lokalizovat pomocí sonaru a oživit je, lzesi představit, že byla stěna v prvé řadě omítnuta, protože čím dál víc vypadala, jako by bylanapadená plísní. Neomalené napoleonské oddíly obývající milánský refektář, v němž je vyobrazenaPoslední večeře (1498), si vysloužily pověst barbarů za to, jak s touto nesmírněcennou stěnou nešetrně nakládaly, nicméně zabránit tomu, aby se dílo proměnilo ve skvrny,dokonce i dnes vyžaduje komplikovaný konzervační zásah, lze tedy připustit, že vojácivnímali jen plíseň a vlhko. Jistě, tu a tam možná prosvítaly překvapivé tvary – oko neboprst – to ale samo o sobě mohlo být právě takovou hrou, jako když mrak nad Lombardiípřipomíná Talleyranda z profilu a nebo, jak by lépe odpovídalo vojenské představivostí,dva pahorky vypadají jako des tétons.Představme si, že na zapomenuté stěně sakristie Chiesa S. Leone Pietromontana vypodobnilLeonardo Poslední soud, který se bohužel proměnil v řadu skvrn, takže je k nerozeznáníod zdi v Leonardově ateliéru, na niž si jeho obrazotvornost promítala a z níž realizovalavšechna ta úžasná díla včetně zmíněného Posledního soudu. Z pohledu historieumění jsou obě stěny zajímavé. Vlastnit stěnu Leonardova ateliéru by bylo jako vlastnitjeho paletu, nebo lépe, jeho cameru obscuru. Znamenalo by to vlastnit kousek pozoruhodnéhonáčiní. Naproti tomu vlastnit tu druhou stěnu by znamenalo vlastnit uměleckédílo, které se bohužel nachází v jistém stupni rozkladu, a přece by mohlo mít mnohamilionovoucenu, jen kdyby Patrimonio Nazionale souhlasilo s tím, aby bylo převezeno do Düsseldorfunebo Houstonu. Protože víme, že jde o umělecké dílo, musíme všechny skvrny ažilky interpretovat, což je úkon, který nelze aplikovat na jeho protějšek, třebaže ten námmůže posloužit tak, jako sloužil Leonardovi, k podnícení vizuální obrazotvornosti. Interpretacevlastně obnáší imaginativní restaurování, pokus identifikovat místa, která[ 35 ]


[studie]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jinév důsledku chemických procesů a působení času ztratila tvar. Pomohlo by nám,kdybychom měli náčrtek, dobovou kopii, popis – cokoli, co by nám umožnilo odhalit Leonardovyzáměry. Je celá řada Posledních soudů, ale budou nám skutečně k něčemu? Najdemeprávě na tomto onu slavnou mravní diagonálu, na kterou neúnavně upozorňují vatikánštíprůvodci pro poučení turistů, kteří se o ní dozvěděli z populárně-naučnýchpřednášek o Michelangelovi? Bude tam i postava Krista? Třeba Jej v tomto výjevu, definovanémJeho tradičně impozantní přítomností, nezachytil. Nebo z pozoruhodného Krista,původně drobného v poměru k rozměrům výjevu, zbyla jen beztvará skvrna – další anticipace,kterou můžeme připsat Leonardovi k dobru, tentokrát pokud jde o manýristickouoptiku. Interpretace nemají konce, ale jen proto, že je poznání nedosažitelné. Ten správnýdruh poznání dílu propůjčuje identitu a povrchová interpretace vykonala své. Zbývá jenreakce na dílo, pokud to je v jeho neradostném stavu vůbec možné. Máme smysl pro krásuzřícenin, dokonce i vybledlých fotografií, avšak nikoli pro zničené obrazy. O tom je všaktřeba diskutovat jinde.Hloubková interpretace předpokládá provedení povrchové interpretace, abychom věděli,co se udělalo a proč. Nyní hledáme hloubkové determinanty davinciovského jednání.Odvolávání na jeho záměry pouze individualizuje interpretandum pro hloubkovou interpretaci,ale interpretantia nás vedou k Leonardovu výstřednímu nevědomí, jeho výnosnémumístu a florentinské sémiotice přikrášlování – kterému se místo kohoutích zápasůvěnovali Medicejové – a tak dále. Hloubková interpretace je nekonečná snad možnáproto, že je nekonečná věda, dokonce i duchověda a kdo ví, jaké hloubkové struktury odhalíbudoucnost? Umělcovy záměry s nimi nemají nic společného. Povrchová interpretacemusí být úzkostlivě historická a musí ukazovat jen na možnosti, které by Leonardo mohlpřipustit, aniž by mu přisuzovala znalost duchověd budoucnosti. Leonardo přece nemohlnic vědět o Eislerově knize nebo Eislerově teorii. To však nevyžaduje odkaz k umělcově autoritě.Konečně pak hloubková interpretace připouští jistou nadurčenost (overdetermination)– dílo může v rámci hloubkové interpretace znamenat mnoho různých věcí, aniž bybylo vydáno té nejméně neurčité podle povrchové interpretace. V jistém smyslu tak jakofilozofie také hloubková interpretace ponechává svět takový, jaký jej nachází. Ani to, že tovíme, na naší reakci nic nemění, s výjimkou případů, kdy je tato reakce sama podrobenahloubkové interpretaci.Právě hloubková interpretace je tím, proti čemu vystupují odpůrci interpretace, kdyžnás nabádají, abychom díla nechali mluvit sama za sebe. Jen stěží vystupují proti povrchovéinterpretaci, vzhledem k tomu, že jinak než na pozadí dokončené interpretace nemůžemedílo nijak identifikovat, natož je nechat mluvit. Bez povrchové interpretace sesvět umění bortí ve zničené plátno a stěny pokryté skvrnami.Přirozeně je neodolatelné zamýšlet se, jaká asi potřeba rituálního očištění hnala Leonardak tomu, že překročil skvrny a proměnil je v umělecká díla – tázat se, co tyto skvrnyznamenají – a srovnávat to, čeho dosáhl, s díly amerického malíře Morrise Louise, na nichžjsou skvrny stále skvrnami a vzdorují dokonce i transfiguraci v roušky a znázorňují snadodpor k tloušťce? potřebu znečistit? touhu odstrčit bělostnou záři věčnosti?… Předpokládáto pracovat s uměleckými díly tak, jako Leonardo pracoval s postříkanou zdí, jako s příležitostípro kritickou konstrukci bez hranic, hlubinnou hru oblastí literatury a hermeneutiky.Přeložila Alice Chocholoušková.„Hloubková interpretace“ je překladem studie „Deep Interpretation“ původně publikovanév The Journal of Philosophy 47, 1981, č. 11 (Seventy-Eight Annual Meeting of the AmericanPhilosophical Association Eastern Division), s. 691–706 a přetištěné v knizeThe Philosophical Disenfranchisement of Art, New York, Columbia University Press 1986, s. 47–67.The publisher wishes to thank Arthur Dantofor his permission to a single publication of the Czech translation.[ 36 ]


[studie]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jinéPoznámky překladatelky:1 Mistr Zhuang, Sebrané spisy, přel. Oldřich Král, Lásenice, Maxima 2006, s. 119.2 Aurelius Augustinus, Vyznání, přel. Mikuláš Levý, Praha, Kalich 1992, s. 259 a 314.3 Georg Wilhelm Friedrich Hegel, Filozofie dějin, přel. Milan Váňa, Pelhřimov, Nová tiskárna 2004,s. 14.4 Giambattista Vico, Základy nové vědy a společné přirozenosti národů, přel. Martin Quotidian,Praha, Academia 1991, s. 101.[ 37 ]


Danajské dary pana BoothaTomáš KubíčekWayne C. Booth patří k teoretikům,kteří stáli na počátku formování jednéz nejprogresivnějších literárně teoretickýchdisciplín 20. století – totiž modernínaratologie. Booth se počítá mezi otce zakladatelepředevším svojí rozsáhlou pracíRétorika fikce (The Rhetoric of Fiction).Prací, která na rozdíl od dobových pokusůo schematické a popisné ovládnutí literárníhovyprávění a systematizací, které sesoustředily primárně na vztahy mezi elementyvyprávění a na jejich možné vazby,formuje zcela odlišný pohled a upozorňujejím na poněkud pozapomenutou tradici,aby ji opět postavila do středu literárněvědnépozornosti. Onen pohled je zřetelněreflektován už v názvu publikace, v němžse objevil výraz rétorika, který současnězdůraznil tradiční linku tohoto způsobuuvažovaní a propojil ji s jedním ze dvou,z pohledu literární vědy klasických a klíčovýchděl Aristotelových, totiž právě s Rétorikou.Rétorika představuje pro Bootha předevšímotázku účinku a založení vztahuvzájemné komunikace mezi literáním dílema čtenářem. „Literární dílo, respektivejeho prožitek nelze převést na jednoduchéschéma (jednorozměrné) distance. Každéumělecké dílo je ve skutečnosti propracovanýmsystémem ovládání čtenářova zaujetía odstupu na různých škálách a liniíchzájmu“, píše Booth v Rétorice fikce1 azevrubně prozkoumává onu distanci jakodůsledek strategie vyprávění a modelovánívztahu ke čtenáři, stejně jako i to, jak sejejím prostřednictvím pravdivostně ahodnotově zakládá fikční svět.K probuzení zájmu o účinek vyprávění docházíu Bootha s největší pravděpodobnostív důsledku jeho praktické činnosti. Jistoudobu totiž strávil jako kazatel mormonskékomunity v Utahu. Později studovalna Brigham Young University, zaválky sloužil v americké armádě a v roce1946 se přestěhoval do Chicaga, aby se zdevěnoval dalšímu studiu. Titul PhD. pak obdrželroku 1950. Přesun do Chicaga byl přitompro další Boothovo vědecké směřováníklíčový. Dostává se díky němu do kontextutzv. Chicagské (respektive novoaristotelské)školy, která pro literární teorii znovuaktivuje pojem mimésis (ve smyslu reprezentace),a zkoumá, jak se s její pomocíutvářejí světy literárních děl. Studiemvztahu skutečnosti literárního díla a skutečnostivně literárního díla se před příslušníkyChicagské školy (což znamená ipřed Boothem) otevírá i problematika recepce,a tedy čtenáře. I proto se dostávajído polemiky s dalším dobově významnýmliterárně teoretickým směrem – s Novoukritikou (New Criticism), jež svůj zájemzcela orientuje na jazyk a jazykové ustanoveníliterárního textu. Tato polemika všakjen napomohla tomu, aby obě skupiny zřetelněformulovaly specifiku svého vlastníhopřístupu k literárnímu dílu. Pro Boothaje pak jazyk pouze nástrojem něčeho, cobychom mohli rozpoznat jako intenci.V jeho pojetí je proto třeba se spíšepoohlédnout po důsledku použití jazyka,teprve tehdy můžeme pochopit, jak literárnídíla pracují, aby dosáhla svéhoúčinku. Ostatně Booth sám říká, že literárníanalýza se nemůže orientovat pouze[ 38 ]


[komentář ke studii]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jinéna „znamenání“ jazykem, ale i na etickéotázky, které jsou problematice vyprávěníinherentní, neboť: „Poté, co byl vyloučenautor jako intencionální klam, čtenář jakoklam vcítění a svět idejí a víry jako dějovýblud, se některé doktríny o textové autonomiistaly tak suchopárnými, že jim kestudiu zbyly jen vzájemné verbální symbolickévztahy“2.Rétorika fikce byla vydána v chicagskémuniverzitním nakladatelství v roce1961. O rok později získala Phi BetaKappa Christian Gauss Award, ocenění,které se uděluje za pozoruhodné dílo v oblastiliterání vědy či kritiky, a v roce 1966další významné ocenění David H. RussellPrize of the National Council of Teachersof English. Do roku 2005 (tedy do Boothovysmrti) se dočkala nového vydání (1983) apřekladu do sedmi jazyků včetně čínštiny aarabštiny. O jejím vědeckém významu všaksvědčí především skutečnost, že se bez jejíhostudia neobejde snad žádný literárníteoretik, který se zabývá otázkou textovýchprostředků literárního vyprávění ajejich účinkem; tedy takový badatel, kterýse chce seriózně, bez dogmatismu aideologizace vydat do prostoru analýzy narativu.Booth se přitom s touto problematikouvyrovnává především zevrubným pozorovánímvypravěče jako bezprostřednístrategie výstavby fikčního světa.Oprávněně v této souvislosti kritizuje dosavadnítypologie vypravěče, které byly postavenyna rozlišování mezi první a třetíosobou vyprávění či mezi opozicí showingversus telling. Podle Bootha takové kritériumještě nic nevypovídá o kvalitě avlastnostech konkrétního vyprávění a vedlesebe se v jeho důsledku ocitají dílaznačně rozdílná. Veden vlastním zájmemo povahu účinku vyprávění, navrhujeBooth jako základní kritérium míru dramatizacea klíčovou se mu stává otázkadistance k narativizovanému světu. Natomto podkladě představuje škálu postupů,které mohou vyprávění využívat a které,použijeme-li je jako vodítko k systematizacijednotlivých vyprávění, nám můžeo jejich kvalitě – a tedy o jejich povaze astrategickém rozvržení – říci mnohem více.V pozadí tohoto rozlišení škály vypravěčskýchtypů přitom můžeme rozpoznatještě další podstatné kritérium, a to kritériumvzájemného vztahu vypravěče, postavya příběhu. Booth se nyní zaměřuje nato, zda vypravěč v nějaké podobě participujena příběhu, či zda se nalézá zcelavně světa příběhu, v prostoru vyprávění.Význam tohoto kritéria se odhalív okamžiku, uvědomíme-li si, že právěumístění vypravěče ve vyprávění zakládámíru jeho schopnosti ustanovit pravdivostníkritéria a hierarchii významových vztahůnarativního univerza, nastavit způsobangažování čtenáře a fikční svět hodnotovězaložit. Škálu vypravěčských způsobuči vypravěčů představil Booth nejenomv kapitole „Typy vyprávění“, jejíž český překladuveřejňuje toto číslo <strong>Aluze</strong>, ale pozdějituto klasifikaci rozpracoval do podobyrozsáhlejší studie, která vyšla rovněžv roce 1961 v rámci Essays in Criticism XI,pod názvem „Distance a úhel pohledu. Klasifikačníesej“ (Distance and Point-of-View. An Essay in Classification).Jednou ze základních premis, s nížBooth vstupuje do analýzy vyprávění, akterá je přitom společná jak pro příslušníkyChicagské školy, tak i pro sympatizantyNové kritiky, je vyloučení autoraz literární komunikace. Zatímco pro Newcriticism tím problém víceméně končí, proBootha ve skutečnosti začíná. Při své analýzeúčinku si totiž záhy všímá, že důsledkemněkterých vyprávění je účinek,který se jakoby ocitá v rozporu s jejich celkovourétorickou výstavbou realizovanouvypravěčem. Ve snaze vyrovnat se s toutozvláštní strategií, která podle něj přesahujeaktivitu vypravěče, zavádí do komunikačnísituace vyprávění nový pojem –implikovaného autora. Toho pak vymezujejako výlučně textovou kategorii a současnějako čtenářskou projekci intence, tedy i zamýšlenéhoúčinku vyprávění. Aby tuto kategoriiupevnil a zrušil jakýkoliv vztah meziní a empirickým autorem, definuje jiprostřednictvím paradoxu: Implikovanýautor je mnohem morálnější, chytřejší adokonalejší než dámy a pánové, kteří vyprávěnípíší. Booth následně spojuje implikovanéhoautora s textovou ironií a vymezíjej ve vztahu k dalšímu typu vyprávění,který rozpozná a pojmenuje jako nespolehlivévyprávění. Současně začínámluvit o nespolehlivém vypravěči. Oba pojmyse přitom definují navzájem: „Nazývámjej spolehlivým vypravěčem, kdyžmluví či jedná v souladu s normami díla(což jsou takříkajíc normy implikovanéhoautora), nespolehlivým, když tak nečiní“.3Za hlavní prostředky vzniku vypravěčskénespolehlivosti označuje Booth tón (tone),ironii a distanci.[ 39 ]


[komentář ke studii]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jinéPrůzkumem specifické strategie nespolehlivosti,která je s to zcela přestavětsémantické souřadnice výstavby vyprávěnía v jejímž důsledku se ocitáme na polipragmatiky, Booth ukázal, že k důkladnéanalýze vyprávění nástroje textové sémantikynestačí, a je proto třeba se poohlédnouti v oblasti estetického působení aetické platnosti vyprávění. Současně všakotevřel Pandořinu skříňku, kterou se literárníteorie nepřetržitě snaží zaklapnoutjiž téměř padesát let. Klíčovým problémemse stává, jak upevnit text před náporem interpretace(neboť implikovaný autor jev dosahu čtenářské kompetence, jde o čtenářskouprojekci textové intence) a jakéznaky je možné použít pro textovou sémantikunespolehlivosti. Ještě stále totižnení zcela jasné, zda jde o pojem pro textovoudeskripci (jak věří teoretici zabývajícíse textovou sémantikou) nebo o pojemz oblasti interpretace (jak se domnívajípragmatici a badatelé z oblasti reader-responsecriticism). O jak významný problémse přitom jedná, nám pomůže pochopiti odkaz k pojmu sémantické gesto, který jejedním z klíčových pojmů pražských strukturalistů.V jejich pojetí plní totiž sémantickégesto velmi podobnou roli, jaká bylav naratologii přisouzena implikovanémuautorovi. Stále znovu se proto nejenom literárnínaratologie ke konceptu implikovaného(popřípadě implicitního, abstraktního,textového, modelového atd.) autoravrací, stejně jako se vrací i k fenoménunespolehlivosti, který má schopnostspolehlivě destabilizovat jakýkoliv návrhnarativní systematiky. Boothovo rozpoznánía pojmové ošetření obou strategiíbylo tedy darem nutným a potřebným, lečponěkud danajským.4Literární teorie, která se Boothovýmdědictvím v podobě implikovaného autorazabývala, poměrně záhy přeformulovala užněkteré vstupní premisy. Především došlok ještě většímu oddělení implikovanéhoautora od empirického autora i od vypravěče.Textově orientované teorie spojilyimplikovaného autora s procesem textovésemiózy, generující význam, a zdůraznilytím textovou koherentnost a sémantickouorientaci smyslu. Wolfgang Iser a příslušníciteorií orientovaných na recepci senaopak pokoušeli zvýraznit podíl čtenářena produkci zastřešujícího textového významu,pro nějž se implikovaný autor stalsynonymem. V pokračujícím teoretickémošetřování rovin komunikace byla poměrnězáhy vytvořena abstraktní protiváhaimplikovaného autora v podobě implikovanéhočtenáře – i v tom je třeba spatřovatsnahu o zvýšení důrazu na textovouorientaci významového dění.Ani vztah k vypravěči však nezůstalv podobě navržené Boothem, jenž implikovanéhoautora určuje v prostředí,v němž se pohybuje i vypravěč a představujepro něj jen jednu z možných podobvyprávění či vyprávěcích způsobů. Ostatněi ve zde publikované studii mluví o implikovanémautorovi tam, kde mizí či slábnousignály vypravěčovy přítomnosti: Ve chvíli,kdy pro postižení vypravěče nenaleznemedostatek indicií, je třeba přestat mluvito vypravěči a začít používat označeníimplikovaný autor – jako příklad uvádí Hemingwayovy„Zabijáky“. Tato „textová entita“se pak objevuje na škále vyprávěcíchzpůsobů vedle dramatizovaného a nedramatizovanéhovypravěče. Zřetelně všaktento předpoklad není přesný, neboť to, coBooth označuje jako implikovaného autora,není možné položit vedle obou zmíněnýchpostupů, ale spíše za ně, do roviny,která projektuje i význam užití těchto postupů.Kategorie implikovaného autora se stalajednou z nejdiskutovanějších v „poboothovské“literární teorii. Lákavá je projiž zmíněnou možnost textové koncentracevýznamového dění, ošidná pro svůj zřetelnýpřesah do oblasti subjektivní interpretace.Přetíženost diskuze vedla kesnahám nahradit tento termín alternativním,který by ještě více zdůraznil jehotextovou koherenci – např. modelový autor(Eco), abstraktní autor (Schmid). Vlastníproblém sporu však tím vyřešen nebyl apřísné kritiky přílišné antropomorfizacetéto figury ze strany teorií, které se pokoušejípostihnout literární semiózu, přetrvávají.Např. pro Gérarda Genetta je tatoinklinace do mimotextového prostoru natolikzásadní, že navrhuje problematickoukategorii raději vypustit ze slovníkumoderní teorie: „Ve vyprávění, nebo spíšeza či před ním, je někdo, kdo vypráví, vypravěč.Na druhé straně je někdo, kdo píšea za vše, co se na této jeho straně nachází,je zodpovědný. To je, jakážto novinka,zkrátka a dobře autor, a mě se zdá, jak jižPlatón řekl, že to stačí.“5 Peter Rabinowitz,který v současnosti intenzivně pracuje nacharakterizaci vyprávění jako aktu komunikace,navrhuje model, v němž na jednérovině proti sobě stojí vypravěč a vy-[ 40 ]


[komentář ke studii]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jinépravěčské publikum a v sémanticky nadřazenérovině pak autor a autorské publikum.Problém antropomorfizace je tímsamozřejmě jen zvýrazněn, Rabinowitz sevšak právě pokouší upozornit na souborkonvencí, které pro rozpoznání textovéhozáměru aktivujeme a které mají de factoantropomorfizující povahu. Džin z Boothovyláhve tak úspěšně podrývá snahyo schematizaci procesu literární komunikace.A ukazuje možná na oprávněnostBoothova výše uvedeného výroku, v němžse tvrdí, že vyprávění není jen aktivitouznaků, ale i jejich etikou. Toto tvrzení nalézásvůj odraz v Boothově snaze definovatimplikovaného autora v souvislosti s normamia hodnotami – mluví se pak o normách(rozuměj etických) a hodnotách vypravěče,které se mohou dostat do rozporus normami a hodnotami implikovanéhoautora – jelikož je však tato „kvalita“čtenářem projektovanou kategorií, jakkolivse při tom spoléhá na textové signály,ocitáme se v oblasti kontextových vztahů aindividuálního formulování zastřešující intence.K jak významnému důsledku můžedojít, se ukazuje v souvislosti s druhým důležitýmBoothovým pojmem – s narativnínespolehlivostí. Čtenář, který není s to aktivovatplatný soubor norem, nemůže rozpoznatvypravěčovu nespolehlivost, nadruhé straně však posun dobových noremmůže sekundárně (podle některých teoretiků)založit nespolehlivost vypravěče.Otázka, zda je nespolehlivost kategorií recepční,nebo textovou (pragmatickou,nebo sémantickou), se zde objevuje vezcela totožné podobě jako v případě implikovanéhoautora. K tomuto přesahuBoothova pojmu narativní nespolehlivostidochází i přes to, že on sám se jej pokoušídefinovat jako textovou kategorii. I protozavádí do svého výkladu operace „podpory“a „korekce“, tedy operace, které majítextově ukotvit či nasvítit signály nespolehlivosti.Boothovou předností, vedle již zmíněnénedogmatičnosti a analytické přísnosti, jenové akcentování skutečnosti, že znakynepracují bez nás, ale v kooperaci s námi.Nazveme-li tuto skutečnost antropologickoupodstatou vyprávění, pochopímei povahu oné mimésis, která stojí zaBoothovým uvažovaním.Poznámky1 The Rhetoric of Fiction, Chicago, Chicago University Press 1983 (2. vydání), s. 125.2 The Rhetoric of Fiction, s. 84–85.3 Tamtéž, s. 159.4 Více k problematice nespolehlivosti a implikovaného autora viz Tomáš Kubíček, Vypravěč. Kategorienarativní analýzy, Brno, Host <strong>2007</strong>.5 Gérard Genette, Die Erzählung,Wilhelm Fink, München 1998, s. 291.[ 41 ]


Typy vyprávěníWayne C. BoothAle [vypravěč] jen stěží tuší, jaká překvapení na něj čekají, pokud se někdo pustí doanalyzování té spousty pravd a lží, kterou zde nashromáždil. – „Dr. S.“ ve Vědomí a svědomíZena Cosiniho1Předem vás na to upozorňuji, protože nemám v úmyslu vás překvapit, jako to s obliboučiní někteří záludní Autoři, kterým ani o nic jiného nejde. – Antoine Furetière, Le romanbourgeious (1666).Tu předešlou kapitolu možná vypustím; kromě jiného tam v posledních řádcích stojívěta, jež se nadmíru podobá nesmyslu, a já nechci skýtat pastvu pro budoucí kritiku. [...]Jen se podívejte: ode dneška za sedmdesát let se nad předešlou stránkou sklání jakýsivychrtlý, zažloutlý a prošedivělý mužík, který nemiluje nic než knihy, ve snaze přijít na to,v čem ten nesmysl vězí. – MACHADO DE ASSIS, Posmrtné paměti Bráse Cubase2Ukázali jsme si, že autor se neobejde bez rétoriky, může si zvolit pouze to, jaký druhrétoriky použije. V tom, zda bude, či nebude ovlivňovat čtenářovo hodnocení podle toho,jaký narativní způsob si zvolí, na výběr nemá. Může si vybrat jedině, jestli to udělá dobře,nebo mizerně. Dramatici odjakživa věděli, že i ta žánrově nejčistší dramata nikdy nejsoučistě dramatická – v tom smyslu, že nejsou celá ukazována, celá předváděna, jako by seodehrávala v reálném čase. Vždycky je třeba brát v úvahu to, čemu Dryden říkal „relace“(relations), a stejně jako autor se pokusit ignorovat onen nepříjemný fakt, že „některéúseky děje je lépe předvést, jiné zase vyprávět.“3 Ale kdo by je měl vyprávět? To už musírozhodnout dramatik, a v případě romanopisce je jediný rozdíl v tom, že možností, kterése mu naskýtají, je mnohem víc.Když začneme probírat četné narativní prostředky, které se nám v próze nabízejí, brzypocítíme, jak zoufale nedostačující je naše tradiční klasifikace „vypravěčských hledisek“na tři nebo čtyři druhy, které se vzájemně liší pouze „osobou“ a mírou vševědoucnosti.Když si jako příklad vezmeme některé ze slavných vypravěčů – řekněme třeba CervantesovaCida Hameta Benengeliho, Tristrama Shandyho, „já“ románu Middlemarch a Strethera,jehož očima vnímáme většinu děje románu The Ambassadors Henryho Jamese, uvědomímesi, že popíšeme-li kteréhokoliv z nich termíny jako „vypravěč v první osobě“ a„vševědoucí vypravěč“, nedozvíme se nic o způsobu, jakým se tito vypravěči od sebenavzájem liší nebo proč jsou zrovna tito vypravěči tak úspěšní, zatímco jiným, kterébychom mohli popsat stejnými termíny, se tolik nedaří.4 Určitě by tedy stálo za to pokusitse o lepší přehled podob, jakých může autorův hlas nabýt – jednak v rámci shrnutí předchozíchkapitol, jednak jakožto východisko pro druhou a třetí část této knihy.[ 42 ]


[studie]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jinéOsobaZřejmě nejomílanější je rozlišování vypravěčské osoby. Informace, že příběh je vyprávěnv první nebo třetí osobě,5 pro nás nemá žádnou hodnotu, pokud se nerozhodnemebýt preciznější a nepopíšeme, jaký vztah mají jednotlivé vlastnosti vypravěče ke konkrétnímúčinkům vyprávění. Pravda je taková, že volba první osoby může být někdy nadmíruomezující – pokud má „já“ neadekvátní přístup k nezbytným informacím, autor se můžedopouštět nepravděpodobností. A dalo by se hovořit i o dalších důsledcích, které mohouv některých případech ovlivňovat výběr prostředků. Těžko však můžeme očekávat, že systémklasifikace, který dělí veškerou prózu na dvě nebo v lepším případě na tři skupiny,nám nabídne užitečná rozlišovací kritéria. V jedné skupině máme Henryho Esmonda, „Sudvína amontilladského“, Gulliverovy cesty a Tristrama Shandyho. V druhé Trh marnosti,Toma Jonese, The Ambassadors a Huxleyho Konec civilizace. Komentář v Trhu marnosti aTomu Jonesovi je ale psán v první osobě a jeho účinek se často podobá spíše intimnímudojmu z Tristrama Shandyho než tomu, jak působí mnohá díla vyprávěná ve třetí osobě.Stejně tak je účinek románu The Ambassadors mnohem blíže účinku velkých románů vyprávěnýchv první osobě, neboť Strether z velké části sám „vypráví“ svůj vlastní příběh, ačkolivse o něm vždy mluví v třetí osobě.Dalším důkazem toho, že rozlišování vypravěčských osob je mnohem méně důležité,než se o něm tradičně tvrdívá, je skutečnost, že všechny následující funkční rozdíly platístejně tak u vyprávění v první, jako ve třetí osobě.Dramatizovaní a nedramatizovaní vypravěčiRůzné účinky vyprávění se liší především v závislosti na tom, zda je vypravěč dramatizovanýa zda autor sdílí jeho přesvědčení a jeho vlastnosti.Implikovaný autor (autorovo „druhé já“). – Dokonce i román, v němž není žádný vypravěčdramatizovaný, v sobě implicitně zahrnuje obraz autora, který stojí za vším děním,ať už jako režisér, loutkář nebo lhostejný bůh, který si v tichosti stříhá nehty. Implikovanýautor se vždy liší od „skutečného člověka“ – ať už si ho představujeme jakkoliv –, jenž připsaní svého díla vytváří jakousi lepší verzi sebe sama, své „druhé já“ (viz 3. kapitola).6Pakliže román nepoukazuje přímo na tohoto autora, nebude existovat žádný rozdílmezi ním a implikovaným, nedramatizovaným vypravěčem – například v Hemingwayověpovídce „Zabijáci“ není přítomen žádný jiný vypravěč než právě implikované druhé já, kterési Hemingway při psaní vytváří.Nedramatizovaní vypravěči. – Příběhy většinou nebývají tak nekompromisně neosobníjako „Zabijáci“ – většina vyprávění je prezentována jako něco, co se odehrává ve vědomívyprávějícího, ať už je to „já“ nebo „on“. Dokonce i v dramatech je velká část toho, co jenám předváděno, někým vyprávěna, a často nás stejnou měrou zajímá, jak dění ovlivní vypravěčovumysl a srdce, jako se toužíme dozvědět, co ještě se nám autor chystá sdělit.Když v Hamletovi vypráví Horatio o svém prvním setkání s duchem, jeho postava je pronás, kteří mu nasloucháme, důležitá, ačkoliv se o něm nikdy nic bližšího nedozvíme.Jakmile se v próze setkáme s nějakým „já“, uvědomujeme si, že máme co dělat s myslí,která něco zažívá a jejíž pohled na tuto zkušenost zákonitě vstoupí mezi nás a onu událost.Když není žádné takové „já“ přítomno, jako například v „Zabijácích“, nezkušenýčtenář může udělat tu chybu, že si bude myslet, že příběh zakouší nezprostředkovaně.K takovéto chybě nemůže dojít, pokud autor do příběhu explicitně umístí vypravěče, dokoncei když ho nevybaví žádnou osobní charakteristikou.Dramatizovaní vypravěči. – V jistém smyslu bývá i ten nejzdrženlivější vypravěč dramatizovaný,jakmile o sobě začne mluvit jako o „já“, nebo nám jako Flaubert řekne: „my“jsme byli ve třídě, když vtom vstoupil Karel Bovary. Mnohé romány však dramatizují svéhovypravěče tím, že z něj udělají postavu stejně živou jako ty, o kterých nám potom vypravuje(Tristram Shandy, Hledání ztraceného času, Srdce temnoty, Doktor Faustus). V takovýchdílech se vypravěč často radikálně liší od implikovaného autora, který ho stvořil. Spektrumlidských typů, které byly dramatizovány jako vypravěči, je téměř stejně široké jako spektrumostatních literárních postav – je třeba zdůraznit „téměř“, neboť existují rovněž postavy,které nejsou způsobilé k tomu, aby mohly vyprávět nebo „reflektovat“ nějaký příběh(Faulkner si mohl dovolit použít postavu idiota jako vypravěče části své knihy jen proto, že[ 43 ]


[studie]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jinékniha má ještě další tři části, které mají za úkol vyvážit a urovnat zmatky, které idiot způsobil).Měli bychom si uvědomit, že mnoho dramatizovaných vypravěčů není za vypravěče vůbecexplicitně označeno. V jistém smyslu vypráví každá promluva, každé gesto – ve většiněděl jsou přítomni skrytí vypravěči, kteří slouží k tomu, aby čtenářům říkali přesně to, copotřebují vědět, a přitom to vypadá, jako by jen hráli své role.Ačkoliv jsou skrytí vypravěči tohoto druhu jen zřídka označeni tak explicitně jako Bůhv Jobovi, často hovoří s autoritou skutečně božskou. Poslové, kteří se vracejí, aby tlumočili,co říká věštba, manželky, jež se snaží přesvědčit své manžely o tom, že obchodní smlouvaje nemorální, zapřisáhlí zastánci rodinného života, kteří se přou s toulavými ratolestmi– ti všichni mají často mnohem větší vliv na nás čtenáře než na své oficiální posluchače;král pokračuje v úporném hledání, manžel uzavře smlouvu, zvlčilé dítko se nadále řítí dozáhuby, jako by mu nikdy nikdo nedomlouval, ale my víme své – se stejnou jistotou, jakoby nám vše řekl sám autor nebo jeho oficiální vypravěč. „Vysmívá se ti do očí, bratře,“ říkáKleant Orgonovi v Tartuffovi, „a upřímně řečeno a bez urážky, docela ji chápu. Copak užněkdy někdo viděl takový rozmar? [...] Musíš být blázen, bratře, na to dám krk.“7 A pokudjde o tragédii, vždy se v ní najde chór, nějaký přítel nebo dokonce zloduch bez servítek,kteří nám, na rozdíl od hlavního hrdiny s jeho tragickými omyly, poví pravdu.Nejdůležitějšími nepřiznanými vypravěči jsou v moderní próze „centra vědomí“ ve třetíosobě, skrze něž autor filtruje své vyprávění. Ať už jsou tito „reflektoři“, jak je někdy nazývalJames, důkladně vyleštěná zrcadla odrážející složitou mentální zkušenost nebo poměrnězakalená, na smysly odkázaná „oka kamery“, jak je tomu ve značné části próz odJamesových časů, zastávají stejnou funkci jako přiznaní vypravěči – ačkoliv mají také sváspecifika.Gabriel nešel s ostatními ke dveřím. Zůstal stát v ztemnělé předsíni a civěl na schody.Nahoře u prvního poschodí stála tam ve stínu nějaká žena. Do tváře jí neviděl, viděl všakterakotové a lososově růžové vzorce na její sukni, v šeru byly černé a bílé. Byla to jehožena. Opřena o zábradlí něco poslouchala. […] Přemýšlel, co žena stojící na schodech a poslouchajícívzdálenou hudbu vlastně symbolizuje [Joyceovi „Nebožtíci“].8Výhody této konkrétní metody se z nějakého důvodu staly dominantním tématemmoderní kritiky. Je samozřejmé, že dokud je naše pozornost soustředěna na hodnoty jakopřirozenost a sugestivnost, zdá se, že výhody převažují. Teprve když se oprostíme odmódního předpokladu, že všechna dobrá literatura se snaží dosáhnout téže sugestivní iluzestejným způsobem, jsme nuceni uvědomit si také existující nevýhody. Reflektor ve třetíosobě je jen jednou z mnoha možností, pro dosažení některých účinků je sice vhodný, alepro jiné naopak nepohodlný, či dokonce na škodu (viz dále, 11. – 13. kapitola).Vypravěči pozorující a vypravěči aktivníDramatizovaní vypravěči mohou být pouhými pozorovateli („já“ románu Tom Jones,Sobec, Troilus a Kressida), nebo mohou též jednat, a tudíž i ovlivňovat děj (od minimálníúčasti Nicka ve Velkém Gatsbym přes značné kompromisy Marlowa v Srdci temnoty 9 ažpo centrální úlohu Tristrama Shandyho, Moll Flandersové, Huckleberryho Finna a – ve třetíosobě – Paula Morela v Synech a milencích). Není pochyb o tom, že všechna pravidla, kteráobjevíme u pozorujících vypravěčů, nemusí být aplikovatelná na vypravěče jednající, rozdílmezi nimi se však při debatách o vypravěčském hledisku většinou opomíjí.Scéna a shrnutíVšichni vypravěči a pozorovatelé, ať už v první nebo třetí osobě, nám mohou své příběhypředávat buď primárně jako scénu („Zabijáci“, The Akward Age Henryho Jamese, dílaIvy Compton-Burnettové a Henryho Greena), nebo primárně jako shrnutí či to, co Lubbocknazýval „obrazem“ (viz Addisonovy naprosto nescénické příběhy v The Spectator), nebo, ato nejčastěji, jako kombinaci obojího.Stejně jako Aristotelovo rozlišení mezi dramatickými a narativními způsoby, poněkudodlišné moderní rozlišování mezi předváděním (showing) a vyprávěním (telling) řeší situa-[ 44 ]


[studie]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jinéci poměrně dobře. Problém je však v tom, že toto rozdělení doplácí na svůj široký záběrhrubými nepřesnostmi. Vypravěči všech druhů musí buď tlumočit pouhý dialog, nebo hopodepřít „scénickými poznámkami“ a popisy dějiště. Ovšem když si uvědomíme diametrálněodlišný účinek scény popisované Huckem Finnem a scény popisované PoeovýmMontresorem, je jasné, že skutečnost, že je vyprávění „scénické“, vypovídá jen velmi máloo účinku, který vyvolává. Zkusme porovnat nádherné shrnutí dvanácti let na dvoustranách Toma Jonese (Kniha III, 1. kapitola) s únavným předváděním pouhých deseti minutnezkrácené konverzace z pera jakéhosi Sartra, který dovolí své vášni pro „zdlouhavýrealismus“ předložit čtenáři scénu, zrovna když by situace vyžadovala shrnutí. Jak jsme siukázali v první a druhé kapitole, kontrast mezi scénou a shrnutím, mezi předváděním avyprávěním, nám pravděpodobně nebude příliš užitečný, dokud blíže necharakterizujemedruh vypravěče, který scénu či shrnutí zprostředkovává.KomentářVypravěči, kteří vyprávějí i předvádějí, se rozlišují s ohledem na množství a druh komentáře,který nám poskytují nádavkem k přímému líčení událostí ve scéně a shrnutí. Takovýkomentář může samozřejmě zahrnovat jakýkoliv aspekt lidské zkušenosti a k vyprávěníči předvádění se může vztahovat různým způsobem a různou měrou. Považovatho za jednotný prostředek by znamenalo zanedbat významné rozdíly mezi komentářem,který je čistě dekorativní, komentářem, který slouží řečnickému účelu, ale není součástídramatické struktury, a komentářem, který je nedílnou součástí dramatické strukturyjako například v Tristramovi Shandym (viz dále, 6. a 7. kapitola).Sebereflexivní vypravěčiVedle rozlišení mezi pozorujícími a aktivními vypravěči všech druhů existuje také rozdílmezi sebereflexivními vypravěči (8. kapitola), kteří jsou si vědomi toho, že jsou spisovateli(Tom Jones, Tristram Shandy, Barchesterské věže, Kdo chytá v žitě, Hledání ztracenéhočasu, Doktor Faustus), a vypravěči nebo pozorovateli, kteří jen zřídka, pokud vůbec,mluví o svých spisovatelských schopnostech (Huckleberry Finn), nebo u nich má čtenářpocit, že si vůbec neuvědomují, že píšou, přemýšlí, mluví nebo „reflektují“ literární dílo(Camusův Cizinec, Lardnerovo „Ostříhat, prosím“, Bellowova Oběť).Druhy distanceAť už jsou nebo nejsou zapojeni do děje jako jednající nebo jako trpitelé, reflektoři vetřetí osobě a vypravěči se výrazně liší podle míry a druhu distance, která je dělí od autora,čtenáře a ostatních postav příběhu. Jakékoli čtení implikuje dialog mezi autorem, vypravěčem,ostatními postavami a čtenářem. Jejich vzájemné vztahy mohou sahat od identifikaceaž po naprostou odtažitost, na jakékoliv hodnotové rovině, morální, intelektuální,estetické, či dokonce fyzické. (Bude koktavý čtenář reagovat na koktání H. C. Earwickerastejně jako já? Zajisté ne.) Prvky, o nichž se obvykle hovoří v souvislosti s „estetickoudistancí“, vstupují samozřejmě také do hry; distance v čase a prostoru, rozdíly ve společenskémpostavení nebo ve zvyklostech, co se mluvy či oblékání týče – všechno tohle aještě mnohem víc slouží k tomu, abychom si uvědomili, že máme co do činění s estetickýmobjektem, stejně jako slouží papírové měsíce a další nerealistické scénické efektyněkterých moderních dramat k tomu, aby nám scénu „zcizily“. Avšak jejich účinek nemůžemezaměňovat se stejně důležitým působením osobních přesvědčení a kvalit u autora,čtenáře, vypravěče a ostatních z plejády postav.1. Vypravěč může být více či méně vzdálen od implikovaného autora. Distance můžebýt morální (Jason versus Faulkner, holič versus Lardner, vypravěč versus Fielding v JonathanuWildovi Velikém). Může být také intelektuální (Twain a Huck Finn, Sterne a TristramShandy v otázce vlivu nosu na život jedince, Richardson a Clarissa). A může být i fyzickánebo časová: většina autorů udržuje distanci i od těch nejinformovanějších vypravěčůtím, že podle všeho vědí, jak „nakonec všechno dopadne“. A tak dále.2. Vypravěč může zachovávat také různou míru distance od postav příběhu, který vypráví.Může se od nich odlišovat morálně, intelektuálně a časově (zralý vypravěč a jeho[ 45 ]


[studie]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jinémladší já v Nadějných vyhlídkách nebo Redburnovi), morálně a intelektuálně (vypravěčFowler a Američan Pyle v Greeneově Tichém Američanovi, oba radikálně odlišní od autorovýchnorem, ale každý jinak), morálně a emocionálně (Maupassantův „Šperk“ aHuxleyho „Nuns at Luncheon“, kde vypravěči vykazují menší citovou angažovanost, než jakouMaupassant a Huxley zjevně očekávají od čtenáře) a tak podobně v rozličných kombinacích.3. Vypravěč může být více či méně vzdálen od čtenářových norem, například fyzickýcha emocionálních (Kafkova Proměna), morálních a emocionálních (Pinkie v Brightonskémšpalku, lakomec v Mauriacově Klubku zmijí a mnoho dalších morálních zkaženců, které semoderní próze podařilo vypodobnit jako přesvědčivé lidské bytosti).Jelikož jsme zpochybnili užitečnost kategorie vševědoucího vypravěče a vzhledemk přirozeným omezením dramatizovaných spolehlivých vypravěčů nás stěží může překvapit,že moderní autoři experimentují s vypravěči nespolehlivými, jejichž charakteristikase mění v průběhu děl, která vypravují. Od dob, kdy Shakespeare ukázal modernímusvětu, jakou udělali Řekové chybu, když nevěnovali pozornost vývoji povahy (stačí porovnatMacbetha a Leara s Oidipem), příběhy vývoje či úpadku postav neustále nabývají napopularitě. Účinně předvést vypravěče, který se mění v průběhu svého vyprávění, však autořimohli, teprve když objevili výhody reflektora ve třetí osobě. Vyzrálý Pip z Nadějnýchvyhlídek je prezentován jako šlechetný muž, jehož srdce je přesně na tom místě, kde homá pravděpodobně i čtenář; sleduje, jak se jeho vlastní mladé já pohybuje směrem odčtenáře, a pak zase zpátky.Reflektor ve třetí osobě ovšem může být předveden – po formální stránce v minulémčase, ale s tím, že nám se bude jevit, jako by byl v čase přítomném – jak se posouvá směremk hodnotám nebo naopak od hodnot, které jsou čtenáři drahé. Autoři ve dvacátémstoletí postupují téměř tak, jako by bylo jejich povinností vymyslet všechny možné formysyžetu (plot) založené na takovýchto posunech: začít daleko a skončit blízko; začít blízko,posunout se daleko a skončit blízko; začít daleko a posunout se ještě dál; a tak dále.Nicméně nejcharakterističtější jsou zřejmě udivující spisovatelské výkony v rámci prvníz těchto forem – autor si zvolí extrémně nesympatickou postavu (jako například FaulknerMinka Snopese) a přetransformuje ji jak změnou charakteru, tak technickou manipulacív postavu důstojnou a silnou. Je zřejmé, že citelně postrádáme důkladné studie o různýchformách syžetu (plot), které vzešly z tohoto typu práce s distancí.4. Implikovaný autor může být více či méně vzdálen od čtenáře. Jeho distance můžebýt intelektuální (implikovaný autor Tristrama Shandyho, který samozřejmě není identickýs Tristramem a který se mnohem více zajímá o zapadlé klasické vědění a má v tétooblasti větší znalosti než kterýkoliv z jeho čtenářů), morální (díla markýze de Sade), neboestetická. Z pohledu autora musí úspěšné čtení jeho knihy eliminovat veškerou distancimezi základními normami jeho implikovaného autora a normami předpokládaného čtenáře.Počáteční distance je často jen velmi malá; Jane Austenová nás nemusí přesvědčovat,že pýcha a předsudek jsou nežádoucí vlastnosti. Na druhou stranu je často snadné poznatšpatnou knihu, neboť v některých případech po nás implikovaný autor chce, abychom soudilina základě norem, které nejsme schopni akceptovat.5. Implikovaný autor (spolu se čtenářem) může mít větší či menší odstup od ostatníchpostav. Odstup může být opět uplatněn na jakékoliv hodnotové rovině. Někteří úspěšníautoři udržují většinu svých postav velmi „daleko“ ve všech ohledech (Ivy Compton-Burnettová) a mohou pracovat do značné míry záměrně na tom, jak říká William Empsono T. F. Powysovi, aby u svých postav dosáhli umělosti, která je bude udržovat „ve velkévzdálenosti od autora“.10 Jiní operují s širší škálou od velké distance po malou, v různýchsměrech. Například Jane Austenová nabízí širokou škálu mravních soudů (od takřkaúplného ztotožnění s Jane Fairfaxovou v Emmě po opovržení Wickhamem v Pýše a předsudku),moudrosti (od Knightleyho po slečnu Batesovou nebo paní Bennettovou), vkusu,taktu, senzitivity.Je zřejmé, že na žádné z těchto stupnic moje příklady ani zdaleka nepokrývají všechnymožnosti. To, čemu říkáme „angažovanost“ (involvement), „vcítění“ nebo „ztotožnění“, seobvykle skládá z množství reakcí na autora, vypravěče, pozorovatele a ostatní postavy. Vypravěčise pak od svých autorů nebo čtenářů mohou lišit různými druhy angažovanostinebo nestrannosti, od hluboké osobní účasti (Nick ve Velkém Gatsbym, MacKellar v Pá-[ 46 ]


[studie]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jinénovi z Ballantrae, Zeitblom v Doktoru Faustovi) po zdvořilou nebo mírně pobavenou či čistězvědavou nestrannost (Waughův Sestup a pád).Pro praktickou kritiku je zřejmě ze všech nejdůležitější odstup mezi omylným nebo nespolehlivýmvypravěčem a implikovaným autorem, který ovlivňuje čtenářův úsudek o vypravěči.Jestliže je cílem diskuze o vypravěčském hledisku zjistit, jaký vztah má k účinkuliterárních děl, potom jsou morální a intelektuální kvality vypravěče pro naše soudy jistědůležitější než to, jestli se k němu odkazuje pomocí „já“ či „on“ nebo jestli požívá zvláštníchvýsad, nebo jsou jeho pravomoci omezené. Ukáže-li se, že je vypravěč nedůvěryhodný,mění to celý účinek díla, které nám předává.Naše terminologie pro tento druh distance u vypravěčů je téměř beznadějně nepostačující.Pro nedostatek vhodnějších termínů nazývám vypravěče spolehlivým, když mluvínebo jedná v souladu s normami díla (tzn. v souladu s normami implikovaného autora),a nespolehlivým, když tak nečiní. Je pravda, že většina slavných spolehlivých vypravěčů sivelice libuje v množství příležitostné ironie, což je dělá „nespolehlivými“ v tom smyslu, žemohou potenciálně klamat. Ale pouhá složitá ironie nestačí k tomu, aby byl vypravěč nespolehlivý.Stejně tak není nespolehlivost obvykle věcí lhaní, ačkoliv úmyslně klamající vypravěčijsou u moderních romanopisců velmi oblíbení (Camusův Pád, Natural Child CalderaWillinghama atd.).[11] Nespolehlivost má většinou na svědomí to, čemu James říká nevědomost– vypravěč je pomýlený, nebo věří, že má kvality, které mu autor ve skutečnostiupírá. Nebo, jako například v Huckleberry Finnovi, o sobě vypravěč prohlašuje, že je od přírodyšpatný, zatímco autor tiše a za jeho zády vychvaluje jeho ctnosti.Nespolehliví vypravěči se tedy značně liší v závislosti na tom, jak dalece a jakým směremse odchylují od norem svého autora; starší termín „tón“, stejně jako v současné doběmódní termíny „ironie“ a „distance“, zahrnují řadu různých účinků, které bychom měli rozlišovat.Někteří vypravěči, například Barry Lyndon, jsou z hlediska všech ctností s výjimkoujakési fascinující vitality umístěni co „nejdále“ od autora a čtenáře. Jiní, jako třeba FledaVetchová, reflektor v Jamesových The Spoils of Poynton, mají blízko k tomu, aby reprezentovaliautorův ideál vkusu, úsudku a smyslu pro morálku. Ti všichni kladou na čtenářovyvyvozovací schopnosti mnohem větší nároky, než spolehliví vypravěči.Potvrzení či korekceSpolehlivé i nespolehlivé vypravěče mohou ostatní vypravěči buď nepotvrzovat či nekorigovat(Gully Jimson v Caryho Kopytem do hlavy, Henderson v Bellowově Henderson,král deště), nebo naopak potvrzovat či korigovat (Pán z Ballantrae, Hluk a vřava). Někdy jetéměř nemožné vyvodit, zda či do jaké míry je vypravěč omylný (fallible); někdy nám přitom pomáhá explicitní potvrzující či protichůdné svědectví. Měli bychom si povšimnouttoho, že potvrzení či korekce se radikálně liší v závislosti na tom, jestli pochází zvnitřkuděje samého, takže z ní jednající vypravěč může vytěžit buď to, že se bude držet tésprávné vyprávěcí linie, nebo že změní svá vlastní stanoviska (Faulknerovo Neodpočívejv pokoji), nebo jestli přichází zvnějšku s cílem pomoci čtenáři korigovat nebo posílit jehovlastní stanoviska vůči stanoviskům vypravěče (Moc a sláva Grahama Greenea). Účinekizolovanosti bude v každém z těchto případů samozřejmě naprosto odlišný.VýsadyPozorující a aktivní vypravěči, ať už sebereflexivní nebo nesebereflexivní, spolehliví činespolehliví, komentující dění či tiší, izolovaní či podporovaní, mohou mít buď výsadu vědět,co se nelze dozvědět výlučně přirozenými cestami, nebo mohou být odkázáni na realistickévidění a domýšlení si. Naprostou výsadou je to, čemu obvykle říkáme vševědoucnost.Existuje však mnoho druhů výsad a jen hrstce „vševědoucích“ vypravěčů jedovoleno vědět či předvést tolik, kolik vědí jejich autoři.Potřebovali bychom dobrou studii o typech výsad a omezení a jejich funkcích. Některáomezení jsou pouze dočasná, či dokonce laškovná, jako třeba nevědomost, kterou Fieldingčas od času uvalí na svoje „já“ (jako když pochybuje o vlastní schopnosti vyprávět asvolává si na pomoc Múzy [Tom Jones, Kniha třináctá, 1. kapitola]). Některá jsou spíše stálá,ale podléhají přechodnému oslabení, jako například u obecně omezeného, lidsky realistickéhoIsmaela v Bílé velrybě, který se ale, když to příběh vyžaduje, dokáže ze svých lid-[ 47 ]


[studie]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jinéských omezení vymanit („,Vzpírá se statečně, ale stejně poslechne; je to pěkně opatrnástatečnost!‘ zamumlal Achab“12 – a přitom u toho není nikdo, kdo by o tom mohl vypravěčivyprávět). A některá jsou determinována tím, co vypravěčům jejich přirozené podmínkyumožňují vědět (první osoba – Huck Finn; třetí osoba – Miranda a Laura v povídkáchKatherine Anne Porterové).Nejdůležitější specifickou výsadou z hlediska toho, jakou rétorickou sílu dává vypravěči,je schopnost nahlížet do nitra jiné postavy. V pojmu „vševědoucnost“ je obsaženazvláštní nejednoznačnost. Mnoho moderních děl, která obvykle klasifikujeme jako dramatickyvyprávěná a kde je nám vše předáváno prostřednictvím omezených hledisek postav,předpokládá u tichého autora stejnou vševědoucnost, jakou se pyšní Fielding. Naše toulkypo myslích šestnácti postav ve Faulknerově románu Když jsem umírala, kdy nevidíme nicjiného než to, co je v těchto myslích obsaženo, se mohou zdát v jistém smyslu nezávislé navševědoucím autorovi. Ale tato metoda je ve skutečnosti velice radikální vševědoucnost:implikovaný autor vyžaduje naši naprostou důvěru v jeho prorocké schopnosti. Nesmímenikdy ani na chvíli zapochybovat o tom, že ví všechno o každé z oněch šestnácti myslí,nebo o tom, že správně určil, kolik nám toho z každé z nich ukázat. Neosobní vypravěčzkrátka opravdu nepředstavuje únik z vševědoucnosti – pravý autor je v tomto případěstejně „nepřirozeně“ vševědoucí, jako byl vždycky. Kdyby byla zjevná umělost na závadu –což není –, moderní vyprávění by bylo stejně závadné jako Trollopovo.Podobnou nejednoznačnost objevíme, když se blíže podíváme na pojem „dramatického“vyprávění. Autor může své postavy prezentovat v dramatické situaci, aniž by je prezentovalzpůsobem, který běžně nazýváme dramatickým. Když kolem Josefa Andrewse,kterého svlékli a zbili zloději, projíždí dostavník, Fielding tuto scénu prezentuje způsobem,který by se podle některých moderních standardů mohl zdát nesouvislým a nedramatickým:Ležel tam, nebožák, dlouho bez hnutí a začínal právě nabývat vědomí, když po silnicijel kolem poštovní dostavník. Postilion slyšel, jak tam někdo sténá, zastavil koně a řeklvozkovi, že v příkopě jistě leží umírající člověk, poněvadž ho slyší sténat. […] Jedna dáma,která slyšela postilionova slova i to sténání, zavolala dychtivě na vozku, aby zastavil a podívalse, co se vlastně děje. Načež vozka postilionovi nařídil, aby sesedl s koně a podíval sedo příkopu. Ten uposlechl a pak řekl, že tam sedí nahý člověk, jak ho Pán Bůh stvořil.Následuje skvostný popis, ve kterém jsou zaznamenány sobecké reakce každého z pasažérůa který si stěží zaslouží označení scéna. Jeden mladý právník poukáže na to, žekdyby odmítli Josefa zachránit, mohli by za to být právně odpovědní.Tato slova měla zřejmý účinek na vozku, který dobře znal pána, jenž je vyřkl. Starý pán,o němž jsme se už zmínili, si pomyslil, že mu naháč poskytne bohatou příležitost, aby sepřed dámou pochlubil svými vtipy, a proto se nabídl, že se rád s ostatními složí na korbelpiva za svezení, a tak vozka konečně souhlasil, částečně zastrašen hrozbami jednohopána a částečně zlákán sliby toho druhého a snad také trochu ze soucitu s nebožákem,který tam stál zakrvácený a třásl se zimou.13Jakmile je Josef jednou v kočáře, nepřímé líčení „scény“ pokračuje, s častými exkurzemi,jakkoliv povrchními, do myslí a srdcí toho shromáždění bláznů a darebáků, a s občasnýmidohady, když se úplná informovanost nezdá na místě. Pokud být dramatický znamenápředvádět dramaticky spolu konfrontované postavy a střety motivů, jejichž výsledekzávisí na jejich rozřešení, potom je tato scéna dramatická. Pokud to však znamená, že sepříběh odehrává sám o sobě, s postavami, které existují v dramatickém vztahu tváří v tvářdivákovi, nezprostředkovaném vypravěčem a rozluštitelném pouze inferenčním spojovánímslova se slovem a slova se skutkem, potom je to scéna relativně nedramatická.Na druhou stranu, v tomto druhém dramatickém vztahu se čtenářem může autor prezentovatjakoukoliv postavu, aniž by ji zapojil do jakéhokoliv vnitřního dramatu. Mnoho lyrickýchbásní je dramatických v tomto smyslu a ve všech ostatních nikoli. „To není zeměpro starce –“ Kdo promlouvá? Yeats, nebo spíš jeho „maska“. A ke komu? K nám. Jak víme,že je to Yeats, a ne nějaká postava, která je mu tak vzdálená, jako je vzdálený KalibánBrowningovi v básni „Caliban upon Setebos“? Usuzujeme tak z toho, jak se dramatická vý-[ 48 ]


[studie]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jinépověď postupně odvíjí; v tomto smyslu činí lyriku dramatickou potřeba vyvozování. Kalibánje zkrátka dramatický ve dvou smyslech; je v dramatické situaci s ostatními postavamia je v dramatické situaci ještě podruhé, s námi. Yeatsova báseň je dramatická pouzev jednom smyslu.Nejednoznačnost slova dramatický je ještě mnohem komplikovanější v případě prózy,která se pokouší dramatizovat přímo stavy vědomí. Je Portrét umělce v jinošských letechdramatický? V jistém smyslu ano. Nikdo nám o Štěpánovi nic nevypráví. Je na scéně přímopřed námi a sehrává svůj osud jen se skrytou pomocí nebo připomínkami svého autora.Ale dramatizovány nejsou jeho činy, ani jeho mluva, kterou slyšíme nezprostředkovaně.Dramatizován je jeho mentální záznam všeho, co se děje. Vidíme, jak jeho vědomí vytvářísvět. Někdy je to, co zaznamená, dramatické samo o sobě, jako když Štěpán pozoruje sámsebe ve scéně s ostatními postavami. Ale záznam samotný, vnitřní záznam, je dramatickýpouze v druhém smyslu. Zpráva, která je nám podávána o tom, co se děje ve Štěpánověmysli, je monolog, nezapojený do jakéhokoliv modifikujícího dramatického kontextu. A jeto zpráva spolehlivá, která podléhá kritickým pochybnostem ještě méně, než typický alžbětinskýmonolog. Na základě konvence přijímáme tvrzení, že všechno, co je líčeno jakodění ve Štěpánově mysli, se tam skutečně děje, jinými slovy, že Joyce ví, jak Štěpánovamysl funguje. „Rovnice na stránce v sešitě rozprostírala okatý a hvězdnatý paví chvost; poodstranění ok a hvězd ukazatelů se chvost zase zvolna skládal. Objevující se a mizejícíukazatelé byly rodící se a hasnoucí hvězdy…“14 Kdo hovoří zde? Nikoli Štěpán, ale vševědoucí,neomylný autor. Líčení je přímé a je očividně nemodifikované jakýmkoliv „dramatickým“kontextem – to znamená, že v nás, na rozdíl od promluvy v dramatické scéně, nebudídojem, že myšlenky byly uspořádány s ohledem na výsledný účinek. Nacházíme setedy v dramatickém vztahu se Štěpánem pouze v omezeném smyslu – ve stejném smyslu,v jakém může být nazvána dramatickou lyrická báseň.15Pohledy do nitra postavKonečně vypravěči, kteří zprostředkovávají pohledy do nitra postav, se liší hloubkou atypem svého vhledu. Boccaccio sice umí poskytnout pohledy do nitra postav, ale jen velmipovrchní. Jane Austenová jde sice morálně hluboko, ale psychologicky zůstává na povrchu.Všichni autoři využívající ve svém vyprávění proudu vědomí se podle všeho snaží dosáhnoutpsychologické hloubky, ale z hlediska morální dimenze zůstávají někteří z nich úmyslněna mělčině.16 Měli bychom zdůraznit, že jakýkoliv ucelený pohled jakékoliv hloubkydo nitra postavy dočasně mění postavu, jejíž mysl je nám předkládána, ve vypravěče; pohledydo nitra postav tedy podléhají změnám z hlediska všech kvalit, o kterých jsme mluvilivýše, především z hlediska míry nespolehlivosti. Obecně platí, že čím hlouběji se vnoříme,tím více nespolehlivosti jsme schopni akceptovat, aniž bychom ztratili své sympatiek postavě (viz 10. kapitola).Vyprávění je umění, a ne věda, to ovšem neznamená, že pokusy formulovat jeho principymusí zákonitě skončit nezdarem. V každém umění jsou přítomny systematické prvkya literární kritika se nikdy nemůže vyhnout povinnosti pokusit se o vysvětlení jejích formálníchúspěchů a proher pomocí odkazů k obecným principům. Otázkou však zůstává,kde lze ony obecné principy vlastně najít.Nikoho jistě příliš nepřekvapí, když uslyší praktikující romanopisce tvrdit, že jim kriticképráce o vypravěčském hledisku nikdy k ničemu nebyly. Když romanopisec operujes vypravěčským hlediskem, vždy se musí soustředit na konkrétní dílo: která konkrétní postavaby měla vyprávět tento konkrétní příběh nebo jeho část, s jakou mírou spolehlivosti,výsad, volnosti v komentování atd. Měl by být vypravěč obdařen dramatickou živostí?I když se romanopisec rozhodne pro vypravěče, který zapadá do jedné z kritických kategorií– „vševědoucí“, „Ich-formový“, „omezeně vševědoucí“, „objektivní“, „těkavý“, „skrytý“apod. – jeho problémy tím teprve začínají. Nemůže zkrátka najít řešení svých momentálníchkonkrétních praktických problémů odvoláváním se na to, že „vševědoucí metodaje nejpružnější“ nebo že „objektivní metoda je nejsvižnější nebo nejživější“. I tonejpřesvědčivější zobecnění na této úrovni mu nebude při psaní románu příliš platné.Jak se dovídáme z detailních zápisků Henryho Jamese, romanopisec objevuje svou narativnítechniku během toho, jak se snaží čtenáři zprostředkovat veškerý potenciál své ro-[ 49 ]


[studie]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jinédící se myšlenky. Většina jeho voleb jsou následně volby ohledně míry, ne ohledně druhu.Rozhodnutí, že váš vypravěč nebude vševědoucí, neřeší prakticky nic. Klíčová otázka zní:bude si uvědomovat, že je vypravěčem? Stejně tak rozhodnutí, zda vyprávění bude, nebonebude v první osobě, řeší pouze část problému, a možná tu nejjednodušší. Jaký typ prvníosoby to bude? Jak moc bude vypravěč charakterizován? Do jaké míry si bude vědom toho,že je vypravěčem? Nakolik bude spolehlivý? Do jaké míry bude odsouzen k realistickémuvyvozování; a do jaké míry bude obdařen výsadou počínat si nerealisticky? O čem by mělříkat pravdu a o čem buď nevynášet žádné soudy, nebo dokonce lhát? Všechny tyto otázkymohou být zodpovězeny pouze vzhledem k možnostem a potřebám konkrétních děl, nevzhledem k próze nebo románu obecně či k pravidlům týkajícím se vypravěčského hlediska.Bezpochyby existují některé druhy účinků, na které se autor může odvolávat; napříkladkdyž potřebuje, aby byla scéna zábavnější, dojemnější, živější nebo nejasnější, nebo kdyžchce, aby byla postava sympatičtější či přesvědčivější, může upozornit na to, že je třebapoužít takové a takové metody. Je však jasné, proč je pro romanopisce, který hledá pomocpři rozhodování, užitečnější praxe jeho kolegů než abstraktní pravidla učebnic: citlivý autor,který čte slavné romány, v nich nachází stohy přesných příkladů toho, jak byl právětento účinek, tak odlišný od všech ostatních, umocněn správnou volbou technik vyprávění.Když se kritik zabývá typy vyprávění, musí zákonitě pokulhávat za literární praxí, jelikožneustále odkazuje na její různorodost, což jediné mu pomáhá držet na uzdě jeho sklonk přílišnému zobecňování. Namísto naší moderní „čtvrté jednoty“, namísto abstraktníchpravidel důslednosti a objektivity v užívání vypravěčských hledisek, potřebujeme pečlivější,specifický popis toho, jak jsou velké příběhy vyprávěny.Přeložila Martina Knápková.„Typy vyprávění“(„Types of Narration“) jsou překladem šesté kapitoly (s. 149–165) knihy The Rhetoricof Fiction (Chicago – London, University of Chicago Press 1961).Poznámky:<strong>Aluze</strong> děkuje Nakladatelství University of Chicago za svolení k otištění překladu.The publisher wishes to thank University of Chicago Pressfor permission to one time translation into Czech.1 Italo Svevo, Vědomí a svědomí Zena Cosiniho, přel. Hana Benešová (= Jan Vladislav), Praha,Odeon 1964 [1923], s. 7 – Pozn. překl.2 Joaquim Maria Machado de Assis, Posmrtné paměti Bráse Cubase, přel. Šárka Grauová, Praha,Torst 1996, s. 138. – Pozn. překl.3 An Essay of Dramatic Poesy (1668). Ačkoliv tento citát pochází od Lisideia, konkrétně z jehoobrany francouzského dramatu, a ne od Neandera, který se ve svých názorech zdá být Drydenoviblíže, Neander s Lisideiem ve své odpovědi souhlasí; diskutabilní zůstává pouze to, které úsekyděje je lepší předvést.4 Nemá cenu vyjmenovávat zde všechna konvenční dělení vypravěčských hledisek jenom proto,abychom je ihned zase zavrhli. Sahají od těch nejjednodušších a nejméně užitečných v chytře napsanépopulární eseji C. E. Montaguea („‘Sez ‚e‘ or Thinks ‚e‘“, in: A Writer‘s Notes on His Trade[London, Chatto & Windus 1930; edice Pelican 1952], s. 34–35) až po hodnotnou studii NormanaFriedmana („Point of View“, PMLA LXX, 1955, s. 1160–84).5 Snahy o použití druhé osoby nebyly nikdy příliš úspěšné; je však udivující, jak malý je ve skutečnostirozdíl mezi tím, kterou z vyprávěcích osob si vybereme. Když mi na začátku knihy někdořekne: „Levou nohu jsi položil… Protahuješ se úzkým vchodem…Máš přimhouřené oči…“, ona radikálníneobvyklost je zpočátku vpravdě zneklidňující. Je ovšem zajímavé, že při čtení Proměny(Paris 1957) Michela Butora, odkud tento úvod pochází, člověka rychle pohltí iluzorní „přítomnýčas“ příběhu a brzy dokáže ztotožnit své vidění s oním „vous“, a to skoro stejně úplně jako s „já“nebo „on“ v jiných příbězích.6 Skvělý popis rafinovaností, které se skrývají za zdánlivě jednoduchými vztahy mezi skutečnýmiautory a jejich já, která vytvářejí při psaní, můžeme najít v eseji „Makers and Persons“ PatrickaCruttwella, Hudson Review XII 1959–1960, s. 487–507.7 Molière, Tartuffe, in: týž, Hry, přel. Svatopluk Kadlec, Praha, SNKLHU 1954 [1664], s. 67 a 69. –Pozn. překl.[ 50 ]


[studie]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jiné8 James Joyce, „Nebožtíci“, in: týž, Dubliňané, přel. Zdeněk Urbánek, Praha, Odeon 1988 [1914]. –Pozn. překl.9 Důkladnou interpretaci vývoje a funkcí Marlowa v Conradových dílech lze nalézt v eseji W. Y.Tindalla „Apology for Marlow“ z knihy From Jane Austen to Joseph Conrad, ed. Robert C.Rathburn a Martin Steinmann, Jr., Minneapolis, University of Minnesota Press 1958, s. 274–285.Ačkoliv je Marlow sám často obětí Conradových ironií, obecně je spolehlivým reflektorem srozumitelnostiči nejednoznačnosti implikovaného autora. Ještě úplnějším pojednáním a na studentapozoruhodným dílem je The Rhetoric of Joseph Conrad Jamese L. Guettiho, Jr. „Amherst CollegeHonors Thesis“ č. 2, Amherst, Amherst College Press 1960.10 Some Versions of Pastoral, London, Chatto & Windus 1935, s. 7. Skvělé pojednání o Powysovězáměrné umělosti lze najít ve studii Martina Steinmanna „The Symbolism of T. F. Powys“, CritiqueI, 1957, s. 49–63.11 Alexander E. Jones nedávno v jednom svém eseji přesvědčivě brojil za „poctivé“ čtení románuUtažení šroubu a jako jeden z důvodů uvedl, že „próza v první osobě tradičně vzbuzuje důvěru vevypravěče […] Pokud se tedy James nezpronevěřil základním konvencím svého řemesla, vychovatelkanemůže být patologickou lhářkou“ (PMLA LXXIV, 1959, s. 122). Ať už platilo v Jamesovědobě cokoliv, je jasné, že v moderní próze už žádná taková konvence neexistuje. Jak jsme siukázali v jedenácté kapitole, spolehnout se můžeme jedině na to, že když vypravěč prezentujesám sebe jako někoho, kdo mluví či píše ke čtenáři, opravdu tak činí. Může se ukázat, že obsahtoho, co říká, je sen (Schwartz – „In Dreams Begin Responsibilities“), nebo lež (Jean Cayrol – Cizítělesa), nebo se nemusí „ukázat“ vůbec nic – to znamená, že obsah může být ponechán kdesimezi snem, lží, fantazií a realitou (Unamuno – Mlha, Beckett – Jak to je).12 Herman Melville, Bílá velryba, přel. St. V. Klíma a Marie Kornelová, přel. St. V. Klíma a MarieKornelová, Praha, Levné knihy 2005 [1851], s. 461. – Pozn. překl.13 Henry Fielding, Josef Andrews, přel. Jarmila Fastrová, Praha, SNKLHU 1956, [1742]. – Pozn.překl.14 James Joyce, Portrét umělce v jinošských letech, přel. Aloys Skoumal, in: týž, Dubliňané; Portrétumělce v jinošských letech, Praha, Levné knihy 2000, s. 305. – Pozn. překl.15 Jsem si vědom toho, že moje terminologie je zde v rozporu s Joyceovým vlastním užívánímtrojice lyrický, epický a dramatický. Portrét je v Joyceově smyslu, ale jenom v něm, dramatický.16 Diskuze o četných prostředcích, které se tradičně zahrnují pod pojem „proud vědomí“, seobecně soustřeďují na jejich využití psychologickým realismem a vyhýbají se morálním účinkůmrůzné hloubky. Dokonce i nepřátelsky naladění kritikové – například Mauriac v knize Le romancieret ses personnages (Paris, 1933) – obecně poukazují na jejich neorganizovanost, nekontrolovatelnosta zjevnou úskočnost, a ne na jejich morální aspekty. Jak kritikové, tak zastánci sepříliš často domnívají, že s konečnou platností existuje jeden jediný prostředek, který může býtoznačen za dobrý nebo špatný, z takových a takových důvodů. Melvin Friedman v práci Stream ofConsciousness (New Haven, Yale University Press 1955) soudí, že je „takřka axiomatické, žev rámci této tradice už nemůže být vytvořeno žádné další dílo prvního řádu“, neboť metoda bylazávislá na „určité literární mentalitě, která vymřela s Joycem, Virginií Woolfovou a ranýmFaulknerem“ (s. 261). Díla, kterými se zabývá, však používají tucty různých druhů proudu vědomí,z nichž některé jsou dnes tradiční součástí repertoáru romanopisce. Většina z nich v budoucnuvelmi pravděpodobně najde nové využití.[ 51 ]


Pravda ve fikciDavid LewisMůžeme pravdivě říci, že Sherlock Holmes bydlel v Baker Street a že rád předváděl svémentální schopnosti. Nemůžeme pravdivě říci, že byl starostlivým otcem rodiny nebo žeúzce spolupracoval s policií.Bylo by hezké, kdybychom takové deskripce fikčních postav mohli brát v jejich běžnémvýznamu a připisovat jim tutéž subjekt-predikátovou formu, jako obdobným deskripcímpostav ze skutečného života. Potom by věta „Holmes nosí cylindr“ i věta „Nixon nosí cylindr“byly obě nepravdivé, neboť referent subjektového výrazu – fikční Holmes či skutečnýNixon – podle toho, jak se věci mají – postrádá vlastnost nošení cylindru, která je vyjádřenapredikátem. Jediný rozdíl by byl v tom, že subjektové výrazy „Holmes“ a „Nixon“mají referenty naprosto odlišného druhu: jeden fikční postavu a druhý skutečného člověkaz masa a kostí.Nebudu se ptát, zda může toto meinongiánské řešení fungovat. To udělal Terence Parsons.1Překonat obtíže, které vznikají, ovšem není jednoduchá záležitost. Za prvé, neexistujesnad nějaký docela dobrý smysl, podle nějž Holmes je, podobně jako Nixon, skutečnýmčlověkem z masa a kostí? Existují příběhy o činech superhrdinů z jiných planet,hobitech, meluzínách, nehmotných inteligencích a jiných ne-osobách. Jakou by ale bylochybou řadit k nim Holmesovy příběhy! Narozdíl od Clarka Kenta a spol. je Sherlock Holmespouze člověk – člověk z masa a kostí, bytost téže kategorie jako Nixon.Zvažme též problém sboru. Můžeme pravdivě říci, že sira Josepha Portera, K.C.B.,2 doprovázísbor jeho sester, sestřenic a tet. Aby to byla pravda, doména fikčních postav musí,jak se zdá, obsahovat nejen samotného sira Josepha, ale též spoustu fikčních sester,sestřenic a tet. Kolik ale – třeba pět tuctů? Ne, neboť nemůžeme pravdivě říci, že sbor mápřesně pět tuctů členů. O jeho velikosti nemůžeme říci nic exaktního. Pak třeba mámefikční sbor, ale žádné jeho fikční členy, a tedy žádný počet členů? Ne, neboť o jeho velikostiněco pravdivého říci můžeme. Bylo nám řečeno, že sestry a sestřenice, dokonce beztet, se počítají na tucty.Meinongián by se neměl domnívat, že v popisech fikčních postav kvantifikuje přes všechnyvěci, o nichž si myslí, že existují, ať už fikční, či nefikční; ale nemuselo by pro něj býtsnadné říci, jak by měl být dosah kvantifikátorů omezen. Uvažme, zda můžeme pravdivěříci, že Holmes byl inteligentnější než kdokoli jiný, ať už před ním, či po něm. Je jistěv pořádku srovnávat ho s některými fikčními postavami, jako například Mycroftem či Watsonem;ale ne s jinými, jako například s Poirotem či „Logaritmikem“ Libbym.3 Může býtv pořádku, pokud ho budeme srovnávat s některými ne-fikčními postavami, jako třebas Newtonem a Darwinem; ale pravděpodobně ne s jinými, jako třeba s Conanem Doylem čiFrankem Ramseyem. „Inteligentnější než kdokoli jiný“ znamenalo něco jako „inteligentnějšínež kdokoli jiný ve světě Sherlocka Holmese“. Obyvatelé tohoto „světa“ se rekrutujíčástečně z meinongiánské a částečně z ne-fikční domény, přičemž ani jednu nevyčerpávají.[ 52 ]


[studie]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jinéKonečně nám meinongián musí říci, proč jsou někdy, i když ne vždy, pravdy o fikčníchpostavách odříznuty od konsekvencí, které by měly implikovat. Můžeme pravdivě říci, žeHolmes bydlel v Baker Street 221b. Doslechl jsem se,4 že jedinou budovou na Baker Street221b, ať už tehdy či dnes, byla banka. Z toho neplyne, a jistě není pravda, že Holmes žilv bance.Meinongiánova cesta je obtížná a v tomto článku budu zkoumat jednodušší alternativu.Neberme naše deskripce fikčních postav v jejich běžném významu, ale namísto tohoje považujme za zkratky za delší věty, začínající operátorem „v té a té fikci...“. Takováfráze je intenzionálním operátorem, který muže být prefigován větě φ, aby utvořil novouvětu. Potom ale může být prefigovaný operátor vypuštěn zkratkou, čímž nám zanecháněco, co zní jako původní věta φ, ale liší se smyslem.Pokud tedy řeknu, že Holmes se rád předváděl, budete to brát tak, jako že jsem tvrdilzkrácenou verzi pravdivé věty „V příbězích o Sherlocku Holmesovi se Holmes rád předváděl“.Co se týče vložené věty „Holmes se rád předváděl“, bereme-li ji samu o sobě, aniž bybyl intenzionální operátor explicitně přítomen či tiše předpokládán, můžeme ji ponechatběžnému osudu subjekt-predikátových vět s nedenotujícím subjektovým výrazem: automatickánepravda či nedostatek pravdivostní hodnoty, jak je libo.O Holmesovi můžeme říci mnoho věcí, které jsou potenciálně mnohoznačné. Mohou, činemusí být brány jako zkratky za věty s prefixem „v příbězích o Sherlocku Holmesovi...“.Kontext, obsah a zdravý rozum tuto mnohoznačnost obvykle v praxi vyřeší. Zvažme tytověty:Holmes bydlel v Baker Street.Holmes bydlel blíže Paddingtonskému nádraží než nádraží Waterloo.Holmes byl jenom člověk – člověk z masa a kostí.Holmes skutečně existoval.Kdosi žil mnoho let v Baker Street 221b.Největší londýnský detektiv roku 1900 užíval kokain.Všechny z nich jsou nepravdivé, bereme-li je jako neprefigované, jednoduše proto, žeHolmes skutečně neexistoval. (Nebo alespoň některé z nich postrádají pravdivostníhodnotu.) Všechny jsou pravdivé, bereme-li je jako zkratky za prefigované věty. První třiby asi byly brány jako prefigované, takže se zdají být pravdivé. Zbylé by asi byly brány jakoneprefigované, takže se zdají být nepravdivé. VětaŽádný detektiv nikdy nevyřešil téměř všechny své případy.by byla pravděpodobně brána jako neprefigovaná, a tedy pravdivá, přestože by byla nepravdivá,byla-li by brána jako prefigovaná.VětaHolmes a Watson jsou identičtí.má být jistě brána jako prefigovaná, a tedy nepravdivá, což ale nijak nevyvrací systémy„free“ logiky,5 v nichž by byla považována za pravdivou, pokud by se brala jako neprefigovaná.(Ochotně připouštím, že některé pravdy o Holmesovi nejsou zkratkami prefigovanýchvět a zároveň nejsou pravdivé pouze z toho důvodu, že jméno „Holmes“ nedenotuje.Například tyto:Holmes je fikční postava.Holmes byl Conanem Doylem odstraněn, ale poté znovu vzkříšen.Holmesovi se dostalo kultovního uctívání.Holmes symbolizuje věčnou lidskou žízeň po pravdě.Holmes by nebyl potřeboval odposlechy, aby získal důkazy proti Nixonovi.Holmes mohl vyřešit vraždy podle abecedy dříve než Poirot.Nebudu zde mít co říci o vyhovujícím řešení těchto vět. Pokud se s nimi může meinongiánvypořádat bez nějakých zvláštních úskoků, pak je to výhoda jeho přístupu předmým.)Dvojznačnost prefigování vysvětluje, proč jsou pravdy o fikčních postavách někdy odříznutyod svých zdánlivých konsekvencí. Předpokládejme, že máme argument (s nula čivíce premisami), který je platný v modálním smyslu, tedy že je nemožné, aby všechny premisybyly pravdivé a závěr nepravdivý.ψ 1, ...,ψ n∴ φ[ 53 ]


[studie]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jinéZdá se pak být jasné, že získáme další platný argument, pokud prefigujeme operátor„ve fikci f...“ jednotně každé premise a závěru původního argumentu. Pravda je v dané fikciuzavřena pod implikací.Ve f, ψ 1, ...,ve f, ψ n∴Ve f, φPokud ale prefigujeme operátor „ve fikci f...“ některým původním premisám a jinýmne, nebo pokud budeme brát některé, ale ne všechny premisy jako tiše prefigované, potomobecně nebude vyplývat ani původní závěr φ, ani prefigovaný závěr „ve fikci f, φ“.V úsudku, který jsme zvažovali dříve, byly dvě premisy. Premisa, že Holmes bydlel na 221bBaker Street, byla pravdivá pouze tehdy, pokud byla brána jako prefigovaná. Premisa, žejedinou budovou na Baker Street 221b byla banka, byla na druhou stranu pravdivá pouzetehdy, pokud byla brána jako neprefigovaná; neboť v příbězích tam nebyla žádná banka,ale obytný dům. Pokud tyto premisy bereme tak, jak bychom je přirozeně brali, tedy způsobem,který je činí pravdivými, nic z nich nevyplývá: ani neprefigovaný závěr, že Holmesžil v bance, ani prefigovaný závěr, že v příbězích žil v bance. Bereme-li obě premisy jakoneprefigované, vyplývá neprefigovaný závěr, ale první premisa je nepravdivá. Bereme-liobě premisy jako prefigované, vyplývá prefigovaný závěr, ale druhá premisa je nepravdivá.6Zbývá nám podívat se, co může být řečeno o analýze operátorů „v té a té fikci...“. Jižjsem poznamenal, že pravda je v dané fikci uzavřena pod implikací. Takové uzavření jeznakem operátoru relativní nutnosti, intenzionálního operátoru, který má být analyzovánjako omezený univerzální kvantifikátor přes možné světy. Tak můžeme pokračovat následujícímzpůsobem: prefigovaná věta „Ve fikci f, φ“ je pravdivá (nebo, jak také budeme říkat,φ je pravdivá ve fikci f) tehdy a jen tehdy, když φ je pravdivá ve všech možných světechjisté množiny, přičemž tato množina je nějakým způsobem determinována fikcí f.Jako první aproximaci můžeme zvážit právě ty světy, kde se odehrává osnova (plot) fikce,kde nastává sled událostí, který odpovídá příběhu. Co je pravdivé v příbězích o SherlockuHolmesovi, by tak bylo pravdivé ve všech těch světech, kde existují postavy, které majíty vlastnosti, nacházejí se v těch vztazích a konají ty činy, které jsou připisovány v příbězíchHolmesovi, Watsonovi a ostatním. (Zda by potom tyto postavy byly Holmesem, Watsonema ostatními, je zapeklitá otázka, kterou musíme za chvíli zvážit.)Domnívám se, že tento návrh není úplně správný. Za prvé je zde nebezpečí cirkularity.Dokonce i příběhy o Holmesovi, nemluvě o fikcích psaných v méně explicitním stylu, nemajív žádném případě formu přímočaré kroniky. Inteligentní a informovaný čtenář můžesamozřejmě odhalit osnovu a mohl by ji zapsat ve formě plně explicitní kroniky, pokud byse mu zlíbilo. Tato extrakce osnovy z textu ale nepředstavuje žádný triviální či automatickýúkol. Možná toho čtenář dosáhne pouze tak, že pochopí, co je v příbězích pravdivé –tedy pouze tak, že uplatní své nevyslovené ovládání samotného pojmu pravdy ve fikci, kterýprávě zkoumáme. Pokud je tomu tak, pak by analýza, která začíná tím, že nekritickyužívá pojmu osnovy ve fikci, mohla být poněkud neinformativní, i kdyby byla v posledkusprávná.Druhý problém vyvstává z pozorování, která učinil Saul Kripke.7 Předpokládejme, žeConan Doyle opravdu napsal tyto příběhy jako čistou fikci. Prostě si je vymyslel. Nevědělnic o nikom, kdo vykonal činy, které připsal Holmesovi, a dokonce ani nikde nesesbíral nějaképokroucené informace, které by měly původ v nějaké takové osobě. Čistě náhodoutomu nicméně může být tak, že náš svět je jedním ze světů, kde se odehrává osnova příběhu.Možná existoval muž, o kterém Conan Doyle nikdy neslyšel a jehož aktuální dobrodružstvínáhodou pasovala na příběhy v každém detailu. Možná se dokonce jmenoval„Sherlock Holmes“. Nepravděpodobné, neuvěřitelné, ale jistě možné! Nyní zvažme jméno„Sherlock Holmes“, jak je užito v příbězích. Referuje toto jméno, jak je užité, k muži, o kterémConan Doyle nikdy neslyšel? Jistě ne! Je irelevantní, zda někteří lidé, mezi něž nepatříConan Doyle, užívají toto homonymní jméno pro referování k tomuto muži. Mezi homonymymusíme rozlišovat právě tak, jako rozlišujeme jméno „Londýn“ (Anglie) a homonymníjméno „Londýn“ (Ontario). V našem světě není pravdivé, že jméno „Sherlock Holmes“,tak jak je užito v příbězích, k někomu referuje. Stále je ale pravdivé v příbězích, žetoto jméno, tak jak je v těchto příbězích užito, k někomu referuje. Našli jsme tedy něco, coje pravdivé v příbězích, ale nepravdivé (za našeho nepravděpodobného předpokladu)v jednom ze světů, v němž se odehrává osnova příběhu.[ 54 ]


[studie]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jinéAbychom se vyhnuli této obtíži, pomůže nám, když nebudeme o fikci uvažovat jakoo něčem abstraktním, jako o nějaké řadě vět apod. Fikce je spíše příběh vyprávěný vypravěčempři konkrétní příležitosti. Může své historky vykládat u táborového ohně nebomůže napsat rukopis a poslat ho svému vydavateli, ale v každém tomto případě se vyskytujeakt vyprávění příběhu. Různé akty vyprávění, různé fikce. Když Pierre Menard převypravujeDona Quijota, nejedná se o tutéž fikci, jakou je Cervantesův Don Quijote – dokonceani když jsou napsány stejným jazykem a shodují se slovo od slova.8 (Bylo by to nicménějinak, pokud by Menard opsal Cervantesovu fikci po paměti; pak by naprosto nešlo o to,čemu říkám akt vyprávění.) Jeden akt vyprávění by nicméně mohl být vyprávěním dvourozdílných fikcí: jednou neškodnou fantazií pro děti a cenzory, podruhé subverzivní alegoriísoučasně vyprávěnou cognoscendis.Vyprávění je předstírání. Vypravěč chce budit dojem, že vypráví pravdu o záležitostech,o nichž něco ví. Chce budit dojem, že mluví o postavách, které zná a ke kterým referujev typických případech jejich vlastními jmény. Jeho příběh je ale fikce a ve skutečnosti tytověci nedělá. Obvykle nemá jeho předstírání ani v nejmenším snahu někoho podvést, a anion nemá pražádné úmysly podvádět. Hraje nicméně falešnou hru, užívá formu vyprávěníznámých faktů, ačkoli tak nečiní. Toto je nejzřejmější, když je fikce vyprávěna v první osobě.Conan Doyle předstíral, že je doktorem, který se jmenuje Watson a který publikujepravdivé vzpomínky na události, jichž byl sám svědkem. Případ narativu ve třetí osobě alenení podstatně rozdílný. Autor chce budit dojem, že vypráví pravdu o záležitostech,o nichž se nějak dozvěděl, přestože není řečeno, jak se o nich dozvěděl. Proto existujepragmatický paradox podobný kontradikci v narativu ve třetí osobě, který končí: „...a nezůstalnikdo, kdo by mohl vyprávět tento příběh.“Navrhuji, abychom vzali v úvahu ty světy, kde se tato fikce vypráví, ale vypráví se tamjako známý fakt spíše než jako fikce. Objevuje se zde akt vyprávění, stejně jako zde v našemsvětě; tam ale je tím, za co se zde falešně vydává: pravdivým vyprávěním o záležitostech,o nichž vypravěč něco ví.9 Náš svět takovým světem být nemůže; neboť pokudmáme co do činění s fikcí, pak akt vyprávění v našem světě není tím, čím chce buditdojem, že je. Nezáleží na tom, zda se v našem světě bez autorova vědomí odehrává jehoosnova. Díky skutečnému Sherlocku Holmesovi by Conan Doyle nepředstíral o nic méně,pokud by o něm nikdy neslyšel. (Tento skutečný Holmes mohl mít svého skutečného Watsona,který vyprávěl skutečné příběhy o dobrodružstvích, jichž byl svědkem. Ale i kdybyjeho vzpomínky odpovídaly slovo od slova fikci Conana Doyla, nejednalo by se o tytéž příběhyo nic víc, než je Cervantesův Don Quijote týmž příběhem jako příběh Menardův. Takby náš svět stále nebyl tím, kde jsou příběhy o Holmesovi – o tomtéž Holmesovi, o němžnám vypráví Conan Doyle jakožto o fikci – vyprávěny jako známý fakt.) Na druhou stranukaždý svět, kde je tento příběh vyprávěn jako známý fakt spíše než jako fikce, musí patřitmezi světy, v nichž se odehrává osnova tohoto příběhu. Jinak by to, jak se odehrála,nemohlo být ani známo, ani by se o ní nedalo vyprávět.Opírám se o pojetí mezisvětové identity příběhů; to je částečně záležitostí odpovídáníslova slovu a částečně záležitostí mezisvětové identity (nebo možná nějakého vztahu protějšků)aktů vyprávění. Zde v našem světe máme fikci f, vyprávěnou v aktu vyprávění a;v nějakém jiném světě máme akt vyprávění pravdy o známých faktech a‘; příběhy vyprávěnév a a a‘ si odpovídají slovo od slova a tato slova mají stejný význam. Znamená to, že tendruhý svět je tím, kde je f vyprávěno jako známý fakt spíše než jako fikce? Ne nutně, jakukazuje Menardův případ. Vyžadujeme též, aby a a a‘ byly stejnými akty vyprávění (neboalespoň protějšky). Je to moc zlé? Jistě byste chtěli vědět víc o kritériích mezisvětové identity(či vztahu protějšků) aktů vyprávění, a to bych samozřejmě chtěl i já. Myslím si ale, žedostatečně chápeme na to, aby se nám vyplatilo pokračovat. Nevidím zde žádnou hrozbucirkularity, neboť nevidím žádný způsob, jak využít pojmu pravdy ve fikci k tomu, aby námpomohla s analýzou mezisvětové identity aktů vyprávění.Předpokládejme, že ve fikci je užito jmen jako „Sherlock Holmes“. V těch světech, kdeje tentýž příběh vyprávěn jako známý fakt spíše než jako fikce, tato jména skutečně jsoutím, čím chtějí budit dojem, že jsou: běžnými vlastními jmény existujících postav známýchvypravěči. Zde v našem světě vypravěč pouze předstírá, že „Sherlock Holmes“ má sémantickýcharakter běžného vlastního jména. Nemáme vůbec žádný důvod se domnívat, žetoto jméno, tak jak je užito zde v našem světě, skutečně takový charakter má. Tak jak houžíváme, může být velmi nepodobné běžnému vlastnímu jménu. Ve skutečnosti může mít[ 55 ]


[studie]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jinévysoce nerigidní smysl, řízený převážně deskripcemi Holmese a jeho činů, které najdemev příbězích. Právě toto navrhuji: smysl jména „Sherlock Holmes“, jak ho užíváme, je takový,že pro každý svět w, kde jsou příběhy o Holmesovi vyprávěny spíše jako známý faktnež jako fikce, jméno ve w denotuje jakéhokoli obyvatele w, který hraje roli Sherlocka Holmese.Součástí této role je samozřejmě to, že nese běžné vlastní jméno „SherlockHolmes“. To ale ukazuje pouze to, že jméno „Sherlock Holmes“ je ve w užíváno jako běžnéjméno, ne že je tak užíváno zde.10, 11Taktéž navrhuji, již ne tak přesvědčeně, že kdykoli nějaký svět w není jedním z těchsvětů, které jsme právě uvažovali, je smysl jména „Sherlock Holmes“, jak ho užíváme, takový,že mu nepřipisujeme žádnou denotaci ve w. Tak tomu je i v případě, že se obyvateléw účastní osnovy příběhu. Pokud se nemýlíme v tom, že Conan Doyle vyprávěl příběhyo Holmesovi jako fikci, pak z toho vyplývá, že jméno „Sherlock Holmes“ zde v našem světěnedenotuje. Nedenotuje skutečného Sherlocka Holmese, o němž Conan Doyle nikdy neslyšel,i kdyby takový existoval.Dospěli jsme k návrhu, který nazvu ANALÝZA 0: Věta ve formě „Ve fikci f, φ“ je pravdivátehdy a jen tehdy, když φ je pravdivá v každém světě, kde je f vyprávěna jako známýfakt spíše než jako fikce.Je tato analýza správná? Existují lidé, kteří nám budou vždy neúnavně opakovat, že nemámesvou četbou vkládat do fikce nic, co tam explicitně není, a Analýza 0 bude sloužittomu, aby zachycovala úzus těch, kdo takovou pozici zastávají v její nejextrémnější podobě.Nicméně si naprosto nemyslím, že takový úzus je běžný. Většina z nás se spokojí s tím,že čte fikci na pozadí dobře známých faktů, „vkládá četbou“ do fikce obsah, který tam explicitněnení, ale který vychází současně z explicitního obsahu a faktuálního pozadí. Analýza0 toto pozadí ignoruje. Tím přivádí v úvahu příliš mnoho možných světů, takže tohonevyjde ve fikci dost jako pravdivého.Tvrdím například, že v příbězích o Holmesovi bydlel Holmes blíže Paddingtonského nádražínež nádraží Waterloo. Jediný pohled na mapu ukáže, že jeho bydliště na Baker Streetje Paddingtonskému nádraží mnohem blíž. Tato mapa však není součástí příběhů, a pokudvím, v příbězích samých se nikdy ani netvrdí, ani tyto příběhy neimplikují, že Holmes bydlelblíže Paddingtonu. Existují možné světy, v nichž jsou příběhy o Holmesovi vyprávěnyjako známý fakt spíše než jako fikce, které se od toho našeho odlišují všemi možnými způsoby.Mezi nimi jsou světy, kde Holmes žije v Londýně, který je uspořádán velmi odlišně odLondýna z našeho světa, v Londýně, v němž je Holmesovo bydliště v Baker Street mnohemblíže nádraží Waterloo než Paddingtonu.(Nedomnívám se, že taková geografická deformace musí těmto místům z jiných světů,které se tam nazývají „Londýn“ či „Paddington“, zabránit, aby byla se svými aktuálnímijmenovci shodná či aby byla jejich protějšky. Pokud se ale mýlím, stále to není námitkuproti mému tvrzení, že existují světy, kde jsou tyto příběhy vyprávěny jako známý fakt, alekde je pravdivé, že Holmes bydlí blíže Waterloo než Paddingtonu. Stále nám totiž zbývámožnost považovat místní jména, tak jak jsou užita v příbězích, za fikční jména s nerigidnímsmyslem podobným tomu, jaký jsem již připsal jménu „Sherlock Holmes“. To bymimochodem znamenalo, že jméno „Paddingtonské nádraží“, jak se ho užívá v příbězích,nedenotuje aktuální nádraží tohoto jména.)Podobně tvrdím, že v těchto příbězích je pravdivé, byť ne explicitní, že Holmes nemátřetí nosní dírku; že nikdy neřešil případ, v němž by se vrahem ukázal být fialový skřet; žesvé případy vyřešil bez pomoci božského zjevení; že nikdy nenavštívil měsíce Saturnu; a ženosí spodky. Existují bizarní světy, kde jsou příběhy o Holmesovi vyprávěny jako známýfakt, ale kde jsou všechny tyto věci nepravdivé.Striktně řečeno, je mylné usuzovat ze směsi faktických pravd a pravd ve fikci na závěryo pravdě ve fikci. Ze směsi prefigovaných a neprefigovaných premis nic neplyne. V praxiovšem tyto omyly nejsou tak zlé. Faktuální premisy ve smíšeném usuzování mohou býtsoučástí pozadí, na němž čteme fikci. Mohou se do fikce přenášet ne proto, že ve fikci jeněco explicitního, co je činí pravdivými, ale spíše proto, že tam není nic, co by je činilo nepravdivými.V příbězích o Holmesovi například není nic, co by nám dávalo jakýkoli důvodk tomu, abychom vyloučili naše základní znalosti hrubých rysů Londýnské geografie.Změnu vyžaduje pouze pár detailů – zejména detaily, které se týkají Baker Street 221b.Posouvat nádražími či dokonce považovat jejich umístění za otevřenou otázku by bylonežádoucí. Co je fakticky pravdivé o jejich umístění, je pravdivé také v příbězích. Není[ 56 ]


[studie]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jinéžádnou chybou usuzovat z takových faktů na závěry o tom, co dalšího je v příbězích pravdivé.Toto všechno jste již slyšeli. Usuzování na pravdu ve fikci je velmi podobné kontrafaktuálnímuusuzování. Činíme předpoklad v rozporu s fakty – co kdybychom škrtli touto zápalkou?V usuzování na to, co by se stalo v takové kontrafaktuální situaci, užíváme faktuálnípremisy. Zápalka je suchá, v okolí se vyskytuje kyslík, a tak dále. Neužíváme ale faktuálnípremisy naprosto svobodně, neboť některé z nich by padly za oběť přechodu z aktualitydo představované kontrafaktuální situace. Neužíváme faktuální premisu, že v uvažovanémčase je zápalka v krabičce nebo že o vteřinu později měla pokojovou teplotu.Vzdalujeme se od aktuality tolik, kolik musíme, abychom dosáhli možného světa, kde sekontrafaktuální předpoklad stane pravdivým (a to může být docela daleko, pokud je předpokladfantastický). Neděláme ale zbytečné změny. Udržujeme neměnné ty rysy aktuality,které nemusí být změněny v rámci minimálně rušivého způsobu, jak tento předpoklad učinitpravdivým. Můžeme bezpečně usuzovat z té části našeho faktuálního pozadí, která jetak zachována beze změny.Dosud řešili různí autoři kontrafaktuální kondicionály právě načrtnutým způsobem.Detailní rozdíly mezi těmito řešeními nejsou pro naše současné účely důležité. Moje vlastníverze12 je následující. Kontrafaktuál ve formě „Pokud by tomu bylo tak, že φ, potomtomu bude tak, že ψ“ je netriviálně pravdivý tehdy a jen tehdy, když se některé možné světy,kde jsou jak φ, tak ψ pravdivé, liší při bližší úvaze od našeho aktuální světa méně, nežjakýkoli svět, kde je φ pravdivé, ale ψ nepravdivé. Triviálně pravdivý je tehdy a jen tehdy,když φ není pravdivé v žádném možném světě. (Kvůli jednoduchosti opomíjím omezenídosažitelností.)Vraťme se zpět k pravdě ve fikci a připomeňme si, že potíž s Analýzou 0 byla v tom, žeignoruje pozadí, a tudíž přivádí v úvahu bizarní světy, které se zbytečně liší od našeho aktuálníhosvěta. Obecně bude fikce vyžadovat nějaké odchylky od aktuality, a to tím více,bude-li to fantastická fikce. Tyto odchylky od aktuality musíme ale držet pod kontrolou. Jechyba, nebo je přinejmenším výstřední, číst příběhy o Holmesovi tak, že by se mohly,navzdory tomu, co víme, odehrávat ve světě, kde detektivové se třemi nosními dírkamihoní fialové skřety. Napravit to můžeme zhruba řečeno tak, že budeme výroky o pravdě vefikci analyzovat jako kontrafaktuály. Pravdivé v příbězích o Sherlocku Holmesovi je to, coby bylo pravdivé, kdyby tyto příběhy byly vyprávěny spíše jako známý fakt než jako fikce.Vyjádříme-li to ve shodě s mým řešením kontrafaktuálů, dostaneme ANALÝZU 1: Větave formě „Ve fikci f, φ“ je netriviálně pravdivá tehdy a jen tehdy, když některé světy, kdeje f vyprávěna jako známý fakt a φ je pravdivá, se při bližší úvaze od našeho aktuálníhosvěta liší méně, než se liší jakýkoli svět, kde je f vyprávěna jako známý fakt a φ není pravdivá.Tato věta je triviálně pravdivá tehdy a jen tehdy, když neexistuje žádný možný svět,kde je f vyprávěna jako známý fakt. (Prozatím odkládám zvážení triviálního případu.)Občas mluvíme o určitém světě fikce. Říkáme, že v příbězích o Holmesovi je pravdivéto, co je pravdivé „ve světě Sherlocka Holmese“. To, že mluvíme tímto způsobem, by mělonaznačovat, že je správné uvažovat méně než všechny světy, kde se odehrává osnova příběhu,a dokonce i méně než všechny světy, kde jsou příběhy vyprávěny jako známý fakt.„Ve světě Sherlocka Holmese“ se stejně jako v aktuálním světě nachází Baker Street blížePaddingtonského nádraží než nádraží Waterloo a neexistují tam fialoví skřeti. Přirozenýmjazykem se však nelze řídit do té míry, že bychom se domnívali, že můžeme nějakým způsobemvydělit jediný ze světů, kde jsou příběhy vyprávěny jako známý fakt. Je svět SherlockaHolmese světem, kde má Holmes v okamžiku, kdy potká Watsona, na hlavě lichý nebosudý počet vlasů? Jakou krevní skupinu má inspektor Lestrade? Je absurdní se domnívat,že tyto otázky o světě Sherlocka Holmese lze zodpovědět. Nejlepší vysvětlení je, že světůSherlocka Holmese je víc, a že tyto otázky mají různé odpovědi v různých těchto světech.Pokud můžeme přijmout, že některé ze světů, kde jsou tyto příběhy vyprávěny jako známýfakt, se od našeho světa liší co nejméně, pak toto jsou světy Sherlocka Holmese. Co jepravdivé napříč těmito světy, je pravdivé v příbězích; co je napříč těmito světy nepravdivé,je nepravdivé v příbězích; co je v některých světech pravdivé a v jiných nepravdivé, neníani pravdivé, ani nepravdivé v příbězích. Jakákoli odpověď na ty hloupé otázky, které bylyvzneseny před chvílí, by bezpochyby spadala do této třetí kategorie. Ze stejného důvodunemá sbor sester, sestřenic a tet sira Josepha Portera určitou velikost: má různé velikostiv různých světech H.M.S. Pinafore.13[ 57 ]


[studie]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jinéPodle Analýzy 1 závisí pravda v dané fikci na kontingentních faktech. Nemám na myslislabou možnost, že akcidentální vlastnosti fikce se mohou nějakým způsobem podílet naurčení toho, ve kterých světech je tato fikce vyprávěna jako známý fakt. Spíše je kontingentnízáležitostí to, které z těchto světů se od toho našeho liší více, které méně a které(pokud nějaké) nejméně. To proto, že je kontingentním faktem, vlastně tím kontingentnímfaktem, na němž všechny ostatní závisí – který z možných světů je naším aktuálnímsvětem. Do té míry, do jaké se charakter našeho světa přenáší do světů Sherlocka Holmese,závisí to, co je v příbězích pravdivé, na tom, jaký je náš svět. Pokud by londýnská nádražíbyla umístěna jinak, mohlo by být v příbězích pravdivé (a ne proto, že příběhy by potombyly rozdílné), že Holmes bydlel blíže k nádraží Waterloo než Paddingtonskému nádraží.Tato kontingence je v pořádku, pokud pravda ve fikci závisí na dobře známých kontingentníchfaktech o našem světě, tak jako v příkladech, které jsem udával, abych motivovalAnalýzu 1. Poněkud více zneklidňující je, když se ukáže, že pravda ve fikci závisí nakontingentních faktech, které nejsou tak dobře známé. V článku, v němž uveřejňuje máloznámá fakta o pohybu hadů, argumentoval Carl Gans následujícím způsobem:Ve „Strakatém pásu“14 vyřeší Sherlock Holmes záhadu vraždy tak, že ukáže, že oběťbyla zabita Russellovou zmijí, která vyšplhala po provaze od zvonu. Holmes si ale neuvědomil,že Russellova zmije není škrtič. Tento had proto není schopen harmonikového pohybua nemohl vyšplhat po laně. Buď se tento had dostal k oběti jiným způsobem, nebozůstává případ otevřen.15Tato argumentace nám může připadat podezřelá. Pokud je ale správná Analýza 1, jesprávný i Gansův argument. V příběhu se nikde přímo neříká, že se Holmes nemýlil v tom,že had vyšplhal po provaze. Existují proto světy, kde jsou příběhy o Holmesovy vyprávěnyjako známý fakt, kde se had dostal k oběti jiným způsobem, a kde to tedy Holmes zpackal.Podle všeho se tyto světy od toho našeho odlišují méně, než jejich rivalové, v nichž se Holmesnemýlil a kde je Russellova zmije schopna harmonikového pohybu po laně. Holmesovaneomylnost samozřejmě nepředstavuje vyvažující podobnost s aktualitou; náš světžádného neomylného Holmese neobsahuje.Psychoanalýza fikčních postav poskytuje důležitější příklad. Kritik užívá (to, o čem sedomnívá, že jsou) málo známá fakta o lidské psychologii jako premisy a usuzuje na závěryo mentálních stavech fikční postavy, ať už v dětství či dospělosti, které nejsou zdalekasamozřejmé. Podle Analýzy 1 je jeho postup oprávněný. Nelze-li najít vyvažující činitele,bylo by zvažování světů, v nichž neplatí málo známá psychologická fakta, zbytečnou odchylkouod aktuality.Proti psychoanalýze fikčních postav byly vzneseny vážné námitky. Totéž by se staloGansovu argumentu, pokud by někoho zajímal. V těchto sporech zůstanu stranou a pokusímse vyhovět oběma stranám. Analýza 1, nebo něco jí velice blízkého, by měla zachycovatúzus Ganse a literárních psychoanalytiků. Najděme alternativní analýzu, která by zachytilakonfliktní úzus jejich oponentů. Nebudu se pokoušet říci, který úzus lépe napomáhápochopení fikce a kritickému vhledu.Předpokládejme, že se rozhodneme contra Gans a literární psychoanalytikové, že máloznámá či neznámá fakta o světě jsou vzhledem k pravdě ve fikci irelevantní. Nevracejmese však k Analýze 0; není to naše jediná alternativa. Stále si uvědomujme, že je naprostolegitimní usuzovat na pravdu ve fikci z pozadí dobře známých faktů.Musí se skutečně jednat o fakta? Zdá se, že pokud jsou málo známá či neznámá faktairelevantní, pak jsou irelevantní i málo známé či neznámé chyby v souboru sdílených názorů,které jsou obecně považovány za fakta. Myslíme si, že všichni víme, že neexistují žádnífialoví skřeti, ale pokud jich skutečně pár bydlí ve skryté boudě poblíž jezera Loch Ness,a neví o nich nikdo, krom nich samých? Jakmile jednou odmítneme úzus daný Analýzou 1,zdá se být jasné, že ať už jsou v podivných koutech našeho aktuálního světa ukrytí jacíkolifialoví skřeti, stále žádní neexistují ve světě Sherlocka Holmese. Posunuli jsme se k tomu,abychom pravdu ve fikci viděli jako produkt explicitního obsahu spolu s pozadím obecněpřevládajících přesvědčení.Našich vlastních přesvědčení? Myslím si, že ne. To by znamenalo, že co je pravdivé vefikci, se neustále mění. Gans se mohl ještě mýlit, ale mohlo by se eventuálně stát, že bude[ 58 ]


[studie]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jinémít pravdu o Holmesově chybě, pokud by jeho článek četlo dost lidí a dovědělo se, že Russellovazmije nemůže šplhat po provaze. Až by byla mapa viktoriánského Londýna konečnězapomenuta, přestalo by být pravdou, že Holmes bydlel blíže Paddingtonu než Waterloo.Zní to divně, ale pokud by šlo o to zjistit, co je pravdivé ve fikci, nebyl by učený historikv o nic lepší pozici než nevědoucí laik. To nemůže být správně. Co bylo ve fikci pravdivév době, kdy byla poprvé vyprávěna, je v ní pravdivé navždy. Je to naše vědění o tom, coje ve fikci pravdivé, co může narůstat a ubývat.To správné pozadí se tedy skládá z přesvědčení, která obecně převládala vespolečnosti, kde fikce vznikla: přesvědčení autora a jeho zamýšleného publika. Těm faktuálnímpremisám, které se nám zdály být přijatelné v usuzování o Sherlocku Holmesovi,se opravdu obecně věřilo ve společnosti, v níž příběhy vznikly. Každý zhruba věděl, kdejsou hlavní londýnská nádraží, nikdo nevěřil na fialové skřety, a tak dále.Ještě jedna, poslední komplikace. Předpokládejme, že Conan Doyle skrytě věří ve fialovéskřety; jelikož si myslí, že jeho přesvědčení nesdílí nikdo jiný, opatrně si ho nechávápro sebe, neboť se bojí posměšků. Především ve svých příbězích nenechal žádnou stopusvých přesvědčení. Předpokládejme též, že někteří z jeho původních čtenářů taktéž věřilive fialové skřety. Vlastně předpokládejme, že každý, kdo tehdy žil, skrytě věřil ve fialovéskřety a každý si myslel, že jeho přesvědčení nesdílí nikdo jiný. Potom je jasné (do té míry,do jaké může být něco jasné v takové divné situaci), že víra ve fialové skřety „obecně nepřevládá“tím správným způsobem a že ve světech Sherlocka Holmese stále neexistujížádní fialoví skřeti. Nazývejme přesvědčení veřejným v nějaké společnosti v nějaké dobětehdy a jen tehdy, když ho více méně každý sdílí, více méně každý si myslí, že ho víceméně každý sdílí, atd.16 Můžeme učinit závěr, že správné pozadí se skládá z přesvědčení,která jsou veřejná ve společnosti, kde fikce vznikla.Jakožto určitou idealizaci přijměme, že každé z veřejných přesvědčení ve společnostije možné a že jsou tato přesvědčení vzájemně slučitelná. Poté můžeme společnosti připsatmnožinu možných světů, nazývanou světy kolektivních přesvědčení společnosti, obsahujícípřesně ty světy, kde se všechna veřejná přesvědčení stávají pravdivými. Pouzepokud má společnost neobvyklé štěstí, bude do této množiny patřit aktuální svět. Aktuálnísvět sice determinuje světy kolektivních přesvědčení společnosti, v níž vznikla fikce, alepoté z analýzy vypadne. (O jakou společnost se jedná a jaká v ní panují veřejná přesvědčení,jsou samozřejmě kontingentní záležitosti.) Zůstávají nám dvě množiny světů: světy,v nichž se fikce vypráví jako známý fakt, a světy kolektivních přesvědčení společnosti,v níž fikce vznikla. První množina dává obsah fikce; ta druhá dává pozadí převládajícíchpřesvědčení.Byla by chyba uvažovat jednoduše ty světy, které patří do obou množin. Fikce jsou obvyklev rozporu s alespoň některými veřejnými přesvědčeními společnosti. Mohu jistě vyprávětpříběh, v němž se vyskytují fialoví skřeti, přestože v našich světech kolektivníchpřesvědčení žádní neexistují. Navíc ve společnosti, v níž fikce vznikla, se bude obvykle veřejněvěřit, že příběh není vyprávěn jako známý fakt – vypravěči podvádějí zřídka –, a tudížžádný ze světů, kde je příběh vyprávěn jako známý fakt, nemůže být světem kolektivníchpřesvědčení této společnosti. I když se tyto dvě množiny překrývají (fikce je přijatelná aautor ji vydává za fakt), budou se světy, které patří do obou množin, nejspíše lišit způsobem,který nemá nic společného s tím, co je pravdivé ve fikci. Předpokládejme, že příběhvypráví o zpackané loupeži v současnosti, a předpokládejme, že končí ve chvíli, kdy se nascéně objeví policie. Každý svět našich kolektivních přesvědčení, kde je tento příběh vyprávěnjako známý fakt, je svět, kde byla tato loupež úspěšně utajena; neboť mezi námipanuje veřejné přesvědčení, že taková loupež se nikdy nedostane do zpráv. Díky tomu alenení pravdou v příběhu, že tato loupež byla utajena.Potřebujeme něco jako Analýzu 1, ale aplikovanou z hlediska světů kolektivníchpřesvědčení spíše než světa aktuálního. Pravdivé v příbězích o Sherlocku Holmesovi budeto, co by bylo pravdivé vzhledem k veřejným přesvědčením společnosti, kde fikce vznikla,pokud by byly tyto příběhy vyprávěny jako známý fakt spíše než jako fikce.Vyjádříme-li to, dostaneme ANALÝZU 2: Věta ve formě „Ve fikci f, φ“ je netriviálněpravdivá tehdy a jen tehdy, když kdykoli je w jedním ze světů kolektivních přesvědčeníspolečnosti, kde vznikla f, pak se některé světy, kde je f vyprávěna jako známý fakt a φ jepravdivá liší od světa w při bližším zvážení méně, než jakýkoli svět, kde je f vyprávěna jakoznámý fakt a φ není pravdivá. Tato věta je triviálně pravdivá tehdy a jen tehdy, když nee-[ 59 ]


[studie]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jinéxistují žádné možné světy, kde je f vyprávěna jako známý fakt. Analýzu 2, či něco jí blízkého,nabízím oponentům Ganse a literárních psychoanalytiků.Stručně zvážím dvě zbývající oblasti problémů a načrtnu strategie, jak se s nimi vypořádat.Nebudu nicméně nabízet vylepšené analýzy; částečně proto, že si nejsem úplnějistý, jaké změny učinit, a částečně proto, že Analýza 2 je už tak dost komplikovaná.Řekl jsem, že pravda ve fikci je společným produktem dvou zdrojů: explicitního obsahufikce a pozadí skládajícího se buď z faktů o světě (Analýza 1), nebo veřejných přesvědčeníspolečnosti, kde vznikla fikce (Analýza 2). Možná existuje třetí zdroj, který také přispívá:přenos jiné pravdy ve fikci. Existují dva případy: intrafikční a interfikční.Ve Třígrošové opeře jsou hlavní postavy proradná banda. Neustále podvádějí jedendruhého, pro zisk či aby unikli nebezpečí. Vystupuje tam též pouliční zpěvák. Ukáže se nascéně, zazpívá baladu o Mackie Messerovi a jde si po svém, aniž by někoho podvedl. Je totaky proradný chlapík? Explicitní obsah ho z něj nedělá. Skuteční lidé nejsou až tak proradní,a dokonce ani ve výmarském Německu se veřejně nevěřilo, že takoví jsou, pozadí hoz něj tudíž také nedělá. Přece je zde poměrně dobrý důvod říci, že je proradný: v Třígrošovéopeře takoví prostě lidé jsou. Ve světech Třígrošové opery se každý, kdo bylpodroben zkoušce, zachoval proradně, tento pouliční zpěvák je tam spolu s ostatními, takžeby se bezpochyby projevil stejně, pokud bychom z něj viděli více. Jeho zrádná povahapředstavuje intrafikční přenos ze zrádných povah v příběhu Macheathe, Polly, TigeraBrowna a ostatních.Předpokládejme, že napíšu příběh o draku Scrulchovi, krásné princezně, smělém princia já nevím o čem. Jedná se o zcela typický příklad tohoto stylizovaného žánru, až na to, ženikdy neřeknu, že Scrulch chrlí oheň. Chrlí však oheň v mém příběhu? Nejspíše ano, neboťdraci v takových příbězích oheň chrlí. Ale explicitní obsah z něj chrliče ohně nedělá. Neděláho z něj ani pozadí, jelikož ve skutečnosti a ve shodě s našimi přesvědčeními neexistujížádná zvířata, která chrlí oheň. (Mohlo by prostě být analytické, že nic není drak, dokud tonechrlí oheň. Předpokládejme ale, že jsem Scrulche nikdy nenazval drakem; pouze jsemho vybavil všemi standardními atributy draků kromě chrlení ohně.) Pokud takový Scrulchchrlí oheň v mém příběhu, je to díky interfikčnímu přenosu toho, co je pravdivé o dracíchv jiných příbězích.Mluvil jsem o Doyleových příbězích o Holmesovi; ale příběhy o Holmesovi napsalo takémnoho dalších autorů. Tyto příběhy by bez interfikčního přenosu neměly valný smysl. Jistěje v těchto satelitních příbězích mnoho pravdivého ne kvůli explicitnímu obsahu satelitníhopříběhu samotného, ani kvůli tomu, že je to součástí pozadí, ale spíše proto, že sejedná o přenos z originálních příběhů o Holmesovi od Conana Doyla. Podobně budeme-lise namísto toho, abychom se ptali, co je pravdivé v celém korpusu příběhů o Holmesovi odConana Doyla, ptát, co je pravdivé ve Psu baskervillském, najdeme bezpochyby mnohověcí, které jsou pravdivé díky přenosu z ostatních Doyleových příběhů o Holmesovi.Nakonec si všimnu triviální pravdivosti v nemožných fikcích. Nazvěme fikci nemožnoutehdy a jen tehdy, když neexistuje žádný svět, kde je vyprávěna jako známý fakt spíše nežjako fikce. To se může stát jedním ze dvou způsobů. Za prvé může být nemožná osnova.Za druhé může možná osnova implikovat, že neexistuje nikdo, kdo by byl v takové pozici,aby mohl o příslušných událostech vědět či je vyprávět. Pokud je fikce nemožná druhýmzpůsobem, pak by vyprávět ji jako známý fakt znamenalo vědět, co je v ní pravdivé, a vyprávětpravdivě něco, co implikuje, že jeho pravda nemůže být známa; a to je nemožné.Podle všech tří mých analýz je v nemožné fikci naprosto všechno triviálně pravdivé. Tovypadá zcela uspokojivě, pokud je tato nemožnost očividná: pokud máme před sebou fantastickouprózu o trápeních muže, který provedl kvadraturu kruhu, či ten nejhorší druhinkoherentního příběhu o cestování časem. Neměli bychom očekávat, že budeme mítnetriviální pojem pravdy v očividně nemožné fikci, nebo bychom možná měli očekávat, žebudeme nějaký mít pouze pod záminkou – kterou není třeba brát vážně –, že existujínemožné možné světy stejně jako možné možné světy.Co ale dělat s fikcí, která není očividně nemožná, ale je nemožná pouze proto, že autorbyl zapomnětlivý? Mluvil jsem o pravdě v příbězích o Sherlocku Holmesovi. Striktně řečenojsou tyto příběhy (bereme-li je jako celek), nemožnou fikcí. Conan Doyle si v jednotlivýchpříbězích protiřečil, co se týče umístění Watsonova starého válečného zranění. Pořád alenechci říci, že v příbězích o Holmesovi je pravdivé zkrátka cokoli![ 60 ]


[studie]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jinéPředpokládám, že abychom mohli říci, co je pravdivé v odpustitelně nemožné fikci,jako jsou příběhy o Holmesovi, měli bychom postupovat ve dvou krocích. Zaprvé bychomměli přejít od originální nemožné fikce k několika možným revidovaným verzím, kteréjsou co nejblíže originálu. Potom bychom měli říci, že v originální fikci je pravdivé to, co jepravdivé, podle jedné z našich analýz netriviální pravdy ve fikci, ve všech těchto revidovanýchverzích. V příbězích o Holmesovi pak nebude pravdivé nic určitého o umístěníWatsonova zranění. Jelikož je Conan Doyle umísťuje na různá místa, budou se různé revidovanéverze lišit. V příbězích ale bude alespoň pravdivé, že Watson byl zraněn jinde, nežna levém palci u nohy. Conan Doyle umísťuje zranění na různá místa, ale nikdy ne tam.Žádná revidovaná verze tedy neumístí zranění na levý palec u nohy, neboť to by změnilopříběh více, než vyžaduje konzistence.Tyto revidované verze budou, podobně jako originální fikce, spojeny s akty vyprávění.Tyto revidované verze nebudou, jako originál, aktuálně vyprávěny buď jako fikce, nebojako známý fakt. Existují ale světy, kde jsou vyprávěny jako fikce, a existují světy, kde jsouvyprávěny jako známý fakt.I když není originální fikce docela nemožná, mohou se vyskytnout případy, v nichžbude lepší zvážit pravdu spíše v přiměřeně revidovaných verzích než v originální fikci. Mějmetřísvazkový román z roku 1878. V prvním svazku se dozvíme, že v určitý den hrdinaobědval v Glasgowě. Ve třetím svazku se ukáže, že totéž odpoledne se objevil v Londýně.Žádným jiným způsobem tyto romány nechtějí činit dojem, že se jedná o fantastický příběho rychlých přesunech. Autor byl pouze nepozorný. Mohli bychom aplikovat naše analýzypřímo na román, tak jak je napsán, bez trivializace. Jelikož nejbližší světy, kde je tentoromán vyprávěn jako známý fakt, jsou světy s pozoruhodnými dopravními prostředky, nadvýsledky užasne kdokoli – například náš zapomnětlivý autor –, kdo se nestaral o to, aby vypracovalpřesný rozvrh hrdinových cest. Bylo by mnohem vstřícnější aplikovat analýzymísto na originální příběh na minimálně revidované verze, které hrdinovy cesty učiníproveditelnými pomocí dopravních prostředků, které byly k dispozici v roce 1878. To bybylo alespoň nejlepší, pokud by existoval způsob, jak to načasovat bez větších změnv osnově. Takový způsob ale existovat nemusí, a v tom případě je nejspíš pravda v originálníverzi – přestože něco z ní může být překvapivé – to nejlepší, co můžeme najít.17Přeložil Petr Stojan.„Pravda ve fikci“ je překladem studie „Truth in Fiction“otištěné původně v American Philosophical Quarterly 15, 1978, s. 37–46.<strong>Aluze</strong> děkuje časopisu American Philosophical Quarterly za svolení k otištění překladu.The publisher wishes to thank American Philosophical Quarterlyfor its permission to publish the Czech translation.Poznámky:1 V „A Prolegomenon to Meinongian Semantics“, The Journal of Philosophy 71, 1974, s. 561–580,v „A Meinongian Analysis of Fictional Objects“, Grazer Philosophische Studien 1, 1975, s. 73–86.2 Jedná se o postavu z operety H.M.S. Pinafore or The Lass that Loved a Sailor A. Sullivana a W. S.Gilberta, která měla premiéru roku 1878. – Pozn. překl.3 Jedná se o postavu z románu Roberta A. Heinleina Metuzalémovy děti (Methuselah‘s Children,New York, Gnome Press 1958. Česky: Metuzalémovy děti, přel. Filip Klausner, Praha, Wales 2006.)– Pozn. překl.4 Doslechl jsem se též, že na této adrese nikdy žádný dům neexistoval. Co z toho je správné, nehrajeroli.5 Například systému, který podala Dana Scott, „Existence and Description in Formal Logic“ in:Ralph Schoenman (ed.), Bertrand Russell: Philosopher of the Centurv, London, Allen and Ulwin1967.6 Až dosud pojetí, které jsem podal, následuje pojetí Johna Heintze, „Reference and Inference inFiction“ (nepublikováno). [Vyšlo až po otištění Lewisova článku v Poetics 8, 1979, s. 85–99. –Pozn. překl.]7 Stručně podaném v jeho dodatku k „Naming and Necessity“ in: Gilbert Hermann a DonaldDavidson (ed.), Semantics of Natural Language, Dodrecht, Reidel 1972. [Samostatně ve slovenskémpřekladu Augustína Rišky jako Pomenovanie a nevyhnutnosť, Bratislava, Kalligram[ 61 ]


[studie]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jiné2002, dodatek na s. 174–182. – Pozn. překl.]; a ve větším rozsahu diskutovaném v nepublikovanépřednášce na konferenci pořádané na University of Western Ontario v roce 1973 a při jiných příležitostech.Mé názory se do jisté míry s těmi Kripkovými překrývají. I on zdůrazňuje to, co já nazývámmnohoznačností prefigování, a považuje vypravěče za někoho, kdo se účastní předstírání.Závěry, které z příslušného pozorování vyvozuje, se nicméně od těch mých velice liší.8 Jorge Luis Borges, „Pierre Menard, Author of the Quixote“, in: týž, Ficciones, Buenos Aires, Sur1944; anglický překlad New York, Grove Press 1962. [Česky in: týž, Nesmrtelnost, Praha, Hynek1999, s. 111–119. – Pozn. překl.]9 Existují výjimky. Někdy má vypravěč v úmyslu užívat směs pravd a lží o záležitostech, o nichžněco ví, či blouznění, které zkresleně zrcadlí události atp. Tolkien má explicitně v úmyslu být překladatelema editorem Červené knihy Západní marky, starodávné knihy, kterou nějakým způsobemzískal a o níž nějak ví, že je spolehlivým záznamem událostí. Nemá v úmyslu vydávat se zajejího autora, jinak by nepsal anglicky. (Sepsání Červené knihy několika hobity je opravduv samotné Červené knize zaznamenáno.) Totéž bych měl říci o historickém románu psaném anglickyv první osobě, jehož vypravěčem je starověký Řek. Autor nepředstírá, že je samotným pravdomluvnýmvypravěčem, spíše předstírá, že je nějakým naším současníkem, který nějak získalpříběh tohoto řeckého vypravěče, ví, že je tento příběh pravdivý, a podává nám ho v překladu.I v těchto výjimečných případech by se měly zvážit ty světy, kde je akt vyprávění skutečně tím,čím se chce jevit – blouzněním, spolehlivým překladem ze spolehlivého zdroje nebo čímkoli – zdev našem světě. Ve zbytku tohoto článku budu zmínky o těchto výjimečných případech vynechávat.10 Docela podobné řešení fikčních jmen, které se od toho mého liší v tom, že dovoluje, aby bylyaktuální a zamýšlené významy jména „Sherlock Holmes“ totožné, nabízí Robert Stalnaker, „Assertion“(nepublikováno). [Publikováno později in: Peter Cole (ed.), Syntax and Semantics 9, NewYork, New York Academic Press 1978, s. 315–32; přetištěno in: Robert Stalnaker, Context andContent, Oxford, Oxford University Press 1999. – Pozn. Překl.]11 Mnoho z nás nikdy tyto příběhy nečetlo, nemůže uvést ty deskripce, které z velké části řídí nerigidnísmysl jména „Sherlock Holmes“, ale užívá tohoto jména v tom stejném smyslu jako největšíexpert z Baker Street Irregulars. [Jde o skupinu nadšených příznivců příběhů o SherlockuHolmesovi. – Pozn. red.] V tom není problém. Kripkův obrázek kauzálního přenosu významuv článku „Totožnost a nutnost“ bude stejně dobře fungovat pro nerigidní smysl jako pro rigidní.Ignoramus užívá jména „Sherlock Holmes“ v jeho standardním nerigidním smyslu, pokud je(správným způsobem) převzal od někoho, kdo znal řídící deskripce, nebo kdo je převzal od někohojiného, kdo je znal, nebo... Kripkova doktrína rigidity nemůže být hájena bez pomoci jehodoktríny přenosu významu; přenos bez rigidity se na druhou stranu zdá být neproblematický.12 Podaná v Counterfactuals, Oxford, Harvard University Press 1973.13 Heintz („Reference and Inference in Fiction“) nesouhlasí; domnívá se, že pro každou fikciexistuje právě jeden svět, který je třeba brát v úvahu, ale který je v nějakém ohledu neurčitý. Nevím,co dělat s neurčitým světem, pokud ho nepovažuji za superpozici všech možných způsobů,jak tuto neurčitost vyřešit – nebo jednodušeji, za množinu určitých světů, které se odlišují v příslušnýchohledech.14 Původní příběh z roku 1892 nese název „The Adventure of the Speckled Band“. – Pozn. překl.15 Carl Gans, „How Snakes Move“, Scientific American 222, 1970, s. 93.16 Lepší definici veřejných přesvědčení pod názvem „společné vědění“ lze najít v mé Convention,Cambridge (Mass.), Harvard University Press 1969, s. 52–60. Ten název byl nešťastný, neboť neexistuježádná záruka, že se bude jednat o vědění, nebo že dokonce bude pravdivé. Viz též diskuzi„vzájemného vědění“ v Stephen Schiffer, Meaning, Oxford, Oxford University Press 1972,s. 30–42.17 Děkuji všem svým přátelům a kolegům, kteří mi pomohli svými komentáři k předchozí verzitohoto článku, děkuji též American Council of Learned Societies za podporu výzkumu. Zvláštnídíky patří Johnu G. Bennettovi a Saulu Kripkovi za cenné diskuze.[ 62 ]


Ve službách pokroku: nástindějin historiografie vědyDaniel ŠpeldaModerna zakoušela vědecký pokrok především v podobě rozvoje techniky, protožekompetentní znalosti vědeckých teorií měla jen poměrně malá sociální skupina. Součástívšeobecného kulturního povědomí se však stal velký příběh o historickém průběhu tohotopokroku, který poskytovala historiografie vědy. Úspěch příběhu o pokroku vědy vyplýval zezvláštního charakteru moderní historiografie vědy. Historické zkoumání dějin vědy totižnemělo jen podávat informace o zkoumání přírody v minulosti, ale byl mu přisuzován takéznačný kulturní a osvětový význam. Vyprávění o vědeckém pokroku totiž legitimizovalomoderní kognitivní, morální i sociální ideály tím, že je představilo jako výsledek nutnéhohistorického procesu – jako historický triumf rozumu nad pověrou, pravdy nad omylem asvobody nad autoritou. Takový úkol mohla historiografie vědy plnit jen díky tomu, že bylaúzce provázána s filozofií dějin. Přesněji řečeno, cíle, metody a funkce moderní historiografievědy v podstatné míře výrazně ovlivňovala idea pokroku. Tématem této studie jeprávě vztah mezi metodologií zkoumání dějin vědy a progresivistickou filozofií dějin v obdobíod konce 17. století do poloviny 20. století. Jedná se tedy o náčrt dějin historiografievědy, který na rozdíl od jiných prací1 nechce být stručně okomentovaným soupisem důležitýchknih, osobností a událostí, ale pokouší se vysvětlit hlavní rysy metodiky, kterou seřídil výzkum dějin vědy v uvedeném období. Největší pozornost se soustředí na pozitivistickouhistoriografii vědy, protože právě ona formulovala příběh o dějinách vědy, kterýdnes patří k samozřejmě přijímaným vysvětlením původu moderního světa. Cílem studienení vyvrácení tohoto příběhu, ale spíše systematické postihnutí metodických předpokladůa zásad, které vedly k jeho zformulování. První oddíl stručně pojednává o počátečníchpodobách zájmu o historii vědy v 17. století. Druhá kapitola se zabývá některými rysyosvícenského uvažování o dějinách vědy. Třetí, nejrozsáhlejší oddíl se věnuje pozitivistickéhistoriografii vědy.1. Počátky zájmu o dějiny vědyZájem o dějiny vědeckého poznání se začal objevovat na přelomu 16. a 17. století ve třechpodobách. V úvodech a předmluvách k astronomickým spisům se objevovaly přehledy dějinastronomie, jejichž autoři zpravidla považovali za tvůrce astronomie biblické patriarchyv dobách před potopou. Podle těchto výkladů se ve starověkém světě po potopě zapomnělona původní dokonalou astronomii patriarchů a teprve nová doba usiluje o její rekonstrukcihledáním jejích pozůstatků ve starých spisech i prostřednictvím vlastníhoempirického výzkumu.2 V duchu doxografické tradice vznikají v 17. století rovněž první biografickápojednání o významných vědcích. Za první se považuje soubor životopisů dvouset antických, středověkých a renesančních matematiků, který koncem 16. století sepsal[ 63 ]


[studie]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jinéitalský matematik Bernardino Baldi (1533−1617). 3 Dalším příkladem mohou být životopisyrenesančních astronomů, které v roce 1654 vydal francouzský filozof a astronom PierreGassendi (1592−1665).4 Lze také zmínit životopisná díla, která napsali žáci nebo spolupracovnícivýznamných vědců – například životopis Galileiho od Vinzenza Vivianiho (1622−1703) z roku 1654 (vydáno 1717) nebo dvousvazkový životopis Descartesův, který vydalroku 1691 francouzský učenec Adrien Baillet (1649–1706). 5 Mezi biografická pojednáníbývají řazeny i slavnostní chvalořeči (éloges), které pronášel koncem 17. století tajemníkpařížské Académie des sciences Bernard de Fontenelle (1657–1757). Posledním typemhistorických prací o vědě jsou dějiny vědeckých institucí, které vyprávějí o založeníučených společností a popisují jejich zasedání, činnost a výsledky. Nejznámější z těchtoprací se týkají Royal Society v Londýně (1660) a Académie des sciences v Paříži (1666).6Tyto práce měly legitimizovat teoretický zájem o přírodu i jeho specificky novověkéformy tím, že zařazovaly nové vědecké poznatky do dlouhé tradice, jejíž počátek se kladldo starověku a biblických dějin. Historie institucí nadto měly obhájit činnost vědeckýchspolečností, která se současníkům jevila jako podezřelá. Vědecké společnosti totiž bylyněkdy považovány za spolky kacířů, mágů, kabalistů, zednářů a politických buřičů, neboza sdružení směšných podivínů, kteří se věnují nepotřebné a neužitečné činnosti. 7V pojednáních o dějinách vědy ze 17. století se nevyskytuje představa o kontinuálním akumulativním pokroku vědeckého poznání, která je příznačná pro pozdější práce. Výkladydějin vědy totiž výrazně ovlivňovala původně renesanční představa, podle níž nová vědajen objevuje prapůvodní moudrost (prisca sapientia) starých Egypťanů a biblických patriarchůz dob před potopou. Někdy se této představy o dějinách vědy nepochybně využívalojako přesvědčovací strategie, která měla představit nové vědění jako znovuobjevenídávných znalostí, protože tak bylo možné vyhnout se obviněním ze zavádění novot.Mnohem častěji však novověcí vědci, kteří se o prisca sapientia zmiňovali, skutečně věřili,že svým výzkumem odhalují původní pravdu předanou lidstvu na počátku dějin. NapříkladIsaac Newton (1643–1727) byl přesvědčen, že se ve svém díle vrací k prapůvodní dávnémoudrosti, kterou zjevil Bůh starým Hebrejcům a která se ve střípcích dochovala do současnosti.Newton soudil, že gravitační zákon znal už Mojžíš, a sám sebe považoval zaznovuobjevitele tohoto ztraceného vědění. 82. Světlo rozumu a temnoty nevědomostiOsvícenské práce o dějinách vědy lze rovněž rozdělit do tří skupin. Osvícenští filozofovésepisovali programové přehledy pokroků věd, které líčily v kategoriích osvícenskésvětelné metaforiky – jako boj světla rozumu s temnotou pověry a nevědomosti. Mezi nejvýznamnějšípojednání tohoto typu patří druhá část Úvodu k Encyklopedii (1751), kterýsepsal osvícenský matematik, fyzik a filozof Jean le Rond D’Alembert (1717–1783). V optimistickémduchu je psán také Náčrt historického obrazu pokroků lidského ducha (1793),který na útěku před jakobínským terorem napsal matematik a filozof A. N. Caritat, markýzde Condorcet (1743–1793).9 Dále se během osvícenství začínají objevovat i poměrně rozsáhládíla, která se podrobně věnují dějinám jednotlivých oborů. Jako příklad lze uvést obsáhlédějiny matematiky, jejichž autorem byl francouzský matematik Jean-ÉtienneMontucla (1725–1799), nebo několik spisů věnovaných dějinám astronomie, které vydalastronom, politik a první starosta Paříže Jean Sylvain Bailly (1736–1793).10 Poslední typosvícenských pojednání o dějinách věd lze najít v samotných vědeckých dílech. Osvícenštípřírodovědci totiž někdy zařazovali do svých spisů přehledy dějin svého oboru nebo představovalidosavadní řešení problémů, kterými se jejich dílo zabývalo. Například JosephPriestley (1733–1804) zařadil do svého velkého díla o elektřině obsáhlý přehled dosavadníhobádání, který sice začíná Thaletem, ale soustředí se přirozeně na bádání v 17. a18. století.11 Závěrečnou část Laplaceova (1749–1827) díla Exposition du Système duMonde zase tvoří přehled dějin astronomie od babylónských počátků do 18. století. 12 Znalostdějin vlastního oboru je mezi osvícenskými vědci považována za běžnou, ba dokoncežádoucí součást vlastní vědecké práce. Priestley výslovně uvádí, že znalost dějin dosavadníhobádání výrazně napomáhá k dalšímu pokroku, a dokonce ho urychluje.13Jaké byly funkce osvícenských popisů dějin věd? Důležitým cílem zůstalo ospravedlňovánívědeckého bádání vůči výtkám, které odsuzovaly vědu jako amorální, bezbožnéa neužitečné počínání. Zdůrazňoval se praktický užitek vědeckých poznatků, upozorňovalose na jejich důležitost pro posilování víry a morálky i na jejich úlohu při šíření světla[ 64 ]


[studie]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jinérozumu a odstraňování předsudků. Podle Baillyho například astronomie nesloužík uspokojování zvědavosti (curiosité), ale přispívá ke zničení předsudků, k organizaci zemědělskýchprací, k určování času a k navigaci. Dále astronomie posiluje obdiv k velikostitvůrce obdivuhodného kosmického řádu (l’intelligence suprême) a navíc významně přispívák osvícenosti nynějších časů i k větší dokonalosti lidského ducha a rozumu.14Osvícence zvláště zajímalo zjišťování sociokulturních i přírodních faktorů, které ovlivňovalypokrok vědy. Řadili mezi ně postoj církve k vědeckému bádání, politické poměry,státní podporu výzkumu, specifického národního ducha, existenci vědeckých institucí, aletaké klima nebo krajinu. Například podle Voltaira (1694–1778) měl Newton velké štěstí,protože se narodil „ve svobodné zemi, k tomu ještě v době, kdy byla scholastická drzostzatlačena a byl pěstován rozum“.15 Německý chemik Carl Gren (1760–1798) tuto myšlenkuo kulturně-politické podmíněnosti génia domýšlí do důsledků: kdyby se Newton narodilmezi necivilizovanými divochy, vyčerpávaly by se všechny síly jeho ducha na počítánído desíti.16 Německý osvícenský učenec Georg Ch. Lichtenberg (1742–1799) zase zdůrazňujeúlohu francouzského národního charakteru při revoluci v chemii (Revolution inder Chemie).17 Bailly zase upozorňuje na to, že Evropa byla předurčena přírodou k tomu,aby v ní došlo k největším pokrokům lidského ducha, protože právě zde se nacházejí civilizovanílidé, stabilní státy a teplota, která nejlépe svědčí géniovi.18 Za povšimnutí stojí, žeokolnosti prospívající pokroku věd byly stanoveny tak, že se osvícenská kultura jevila jakozdaleka nejvhodnější prostředí pro rozvoj věd. Zájem o dějiny vědy proto do značné mírysloužil k oslavě osvícenské kultury, která se osvícencům jevila jako předznamenání brzkéhovkročení do osvíceného věku, protože narozdíl od dřívějších epoch umožnila prudkýnárůst tempa vědeckého pokroku. Podle A.-L. Lavoisiera (1743–1794) chemie právě v jehodobě udělala rychlé a význačné pokroky (les progrés rapides et marqués)19 a Priestley výslovněuvádí, že pokrok je v současnosti velmi zrychlený (progress is really accelerated). 20Idea pokroku v osvícenských výkladech dějin vědy plnila několik důležitých metodickýchfunkcí. Předně se užívala jako organizující princip. Postupné rozdělování obecnépřírodní filozofie na specializované obory vyvolávalo potřebu po zpřehlednění vztahů mezijednotlivými disciplínami. Takové přehledy poskytovaly různé systematické klasifikace vědeckýchoborů v podobě tabulek, které se často objevovaly jako součást osvícenských encyklopedickýchprací.21 Na konci 18. století začaly být tabulky nahrazovány historickýmvýkladem, v němž právě kategorie pokroku sloužila ke sjednocení událostí z dějin vědy dopřehledného historického obrazu. Dějiny vědy začaly být představovány jako jednotnýa trvalý proces ustavičného přibývání a zdokonalování vědeckého poznání, jehož výsledkemje současný systém i stav věd.Díky ideji pokroku bylo rovněž možné pochopit dějiny vědy jako podstatnou součástuniverzálního pokroku lidstva. Ke spojení dějin vědy a filozofie dějin docházeloprostřednictvím zaměňování abstraktních subjektů pokroku, jimiž jsou pro osvícencevědy, univerzální rozum, lidský duch, rodový člověk i lidstvo. Už Montucla ve svém díleo dějinách matematiky z poloviny 18. století chápe dějiny zmíněného předmětu jakopokrok lidského ducha (la marche de l’esprit humain).22 Ztotožnění pokroku vědys pokrokem univerzálního lidského ducha vedlo k tomu, že se dějiny vědy staly pro osvícencedějinami intelektuálního zrání rodového člověka, který při svém vývoji prodělávástejné změny jako věda během svých dějin: tento vývoj začíná u prvotních, naivních empirickýchzobecnění a končí rozvinutou schopností rozumu cíleně vytvářet progresivní poznatky.Například D’Alembert ve druhé části svého Úvodu k Encyklopedii vykládá dějinyvědění v Evropě po konci středověku jako postupné rozvíjení duchovních schopnostírodového člověka (paměť, obrazotvornost, rozum), které vedlo k překonání středověkéhoobrazu světa a nastolení nové epochy založené na autonomním užívání rozumu.23 Vzhledemk tomu, že pokrok věd chápou osvícenci jako osvobození lidského ducha od předsudkůa pověr, stávají se dějiny vědy příběhem o jeho emancipaci. Od historie vědy se protoočekává nejen věcný popis toho, jak v minulosti probíhalo vědecké bádání, ale také působivýobraz postupné emancipace lidského rozumu.Zaměňování pokroku ducha, rozumu, lidstva a věd lze chápat také jako vhodný metodickýprostředek pro vytváření monokauzálních vysvětlení událostí z dějin zkoumání přírody.Vznik a uznávání vědeckých poznatků se totiž v osvícenských spisech objasňujeodkazem na přirozené a dále nevysvětlitelné procesy v univerzálním rozumu. NapříkladLaplace vysvětluje objevení zákonů nebeských pohybů tím, že k nim lidský duch po dlou-[ 65 ]


[studie]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jinéhém úsilí dospěl. 24 Historie vědy tak díky filozofii dějin získala účinný nástroj pro retrospektivnívytváření dojmu jednoty a celku, protože záměnnost a univerzalizace subjektudějin vědění umožňuje odhalovat v historické rozličnosti různých způsobů poznávání přírodystále stejný rozum a stejného ducha. Díky přesvědčení o historické identitě rozumuvzniklo rovněž přesvědčení o opakovatelnosti jeho pokroku, které propůjčilo historiografiivýrazný osvětově-pedagogický aspekt. Bailly kupříkladu uvádí, že cestu, po níž se v dějináchubíral rozum, lze zopakovat: čtenář jeho knihy může během několika hodin učinitstejné pokroky, jaké lidskému pokolení trvaly celá staletí.25Další funkcí kategorie pokroku v přehledech dějin věd byl příslib budoucích objevů.Novověcí hlasatelé pokroků věd, jako byli Francis Bacon (1561–1626), René Descartes(1596–1650) a po nich i osvícenci, věřili v možnost získání konečného, dokonalého věděnío přírodě, které zaručí její plnou vydanost lidským zájmům a potřebám.26 Německý historikReinhart Koselleck27 upozorňuje na to, že Condorcet v Náčrtu provádí drobnou sémantickouobměnu s dalekosáhlým dopadem: cílem dějin lidstva už není dokonalost, ale neomezenézdokonalování.28 Neexistuje žádný identifikovatelný cíl pokroku, nýbrž pouzejeho ustavičné udržování. Condorcet sice hovoří o zdokonalitelnosti člověka nebo lidstva,ale ta je především důsledkem pokroku vědy, a proto i v chápání dějin vědy dochází k posunuod naděje na definitivní poznání k přesvědčení o permanentní neukončenosti vědeckéhovýzkumu. Cílem už není dokonalé vědění, ale ustavičné zdokonalování vědění.Každý další poznatek i každý další objev představují výzvu k dalšímu zkoumání, a protomohly být práce o dějinách věd zakončovány optimistickým příslibem dalších objevů. Přehledypokroku vědy tedy jednak poskytují přehled o přibývání pokrokových poznatků,ale také ústí do příslibu budoucích úspěchů, protože ustavičné zdokonalování je podstatouvědeckého pokroku. Bailly, který se stal stejně jako Condorcet obětí revolučního skokudo osvíceného věku rozumu, považuje dokonce ohlašování budoucích úspěchů za jednuz hlavních funkcí svého díla o dějinách novodobé astronomie. Navzdory mnoha objevůmtotiž podle Baillyho skrývá příroda před člověkem ještě mnohá tajemství. Každá otázka,kterou příroda laskavě zodpoví, však povzbuzuje k pokládání dalších dotazů. Historickýpopis, který poskytuje přehled o sledu těchto otázek a odpovědí, má proto výrazný osvětovýa motivační význam: přitahuje k vědě mladé lidi, protože ukazuje, kolik toho zbýváještě vyzkoumat a kolik slávy lze při vědeckém bádání získat.29Prostřednictvím ideje pokroku bylo dále možné představit historické kumulování pravdivýchpoznatků jako stabilní proces. Pokrok je pro osvícence trvalý, zatímco úpadek a návratk horšímu jsou vždy jen teritoriálně a časově omezené. Proto jsou také překážky, kterébrání pokroku vědy, vždy jen dočasné. Relativizace překážek vědeckého pokroku spojenás absolutizací jeho úspěchů slouží k potvrzení celkové stability a nevyhnutelnosti historickéhosměřování vědy. Takové uvažování lze dobře doložit na postavení, které při výkladudějin vědy dostává středověk. V historické části D’Alembertova Úvodu k Encyklopediije středověk vnímán jako doba temna (temps ténébreux) a staletí nevědomosti (les siéclesd’ignorance), v nichž byly zapomenuty „základy věd“, které položili Řekové.Středověk však mohl pokrok věd jenom na čas zbrzdit a přerušit kumulaci věrohodnýchpoznatků, s níž začal starověký svět. Po vynucené přestávce se podle D’Alemberta lidskýduch ztělesněný v renesanci rozpomněl na antické dědictví a s nástupem novověké filozofiemohlo vědění dále prospívat a přibývat.30Posledním metodickým rysem souvisejícím s přesvědčením o pokroku věd byla personalizacedějin věd, která plynula z potřeby identifikovat konkrétní nositele pokroku. Příběhypotřebují hrdiny, vědecké poznatky zase své osvícené objevitele. V osvícenských přehledechnovověké vědy se tedy poprvé setkáváme s dodnes platným souborem kanonickýchpostav, jimž osvícenci přisoudili roli nositelů pokroku a pro něž se standardně začaloužívat slovo génius. „Dějiny věd jsou ostatně přirozeně spojeny s dějinami několikavelkých géniů, jejichž díla přispěla k šíření osvěty v lidstvu…“31 Emancipaci lidského duchazajišťuje několik geniálních osobností, v jejichž hlavách přebýval univerzální rozum, 32a díky tomu se dějiny vědy stávají především příběhem významných osobností, které přineslylidskému rodu osvícení. „Zajímáme se o muže, kteří šířili světlo a pravdu, kteří námna cestě zkoumání přírody předali pochodeň, kteří rozptýlili mlhu předsudků, jež nám zahalovalapoznání pravých přírodních zákonů, a kteří díky velikosti svého génia a důležitostisvých objevů dělali čest své zemi, svým současníkům a svému stavu.“33 Personalizacidějin vědy doprovází zapomínání a vylučování. Zapomíná se na vědecké výkony postav,[ 66 ]


[studie]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jinékteré navzdory své píli a erudici neobjevily nic převratného. Vylučují se osobnosti, kterénezastávaly pokrokové názory, nebo dokonce vědeckému pokroku bránily tím, že hájilynesprávná stanoviska. Historie vědy má poskytovat přehled o jednoznačných úspěšíchvědy, nikoli o omylech, svárech a předsudcích.343. Katalogizace úspěchů vědyPozitivismus převzal hlavní motivy osvícenského pojetí dějin vědy a dal jim systematickoupovahu. Základy pozitivistické filozofie formuloval Auguste Comte (1798–1857)v šestisvazkovém spisu Course de philosophie positive (1830–1842). Na počátku díla Comtepředstavuje svůj největší objev: velký základní zákon (grand loi fondamentale), podlenějž každý základní pojem, každý vědecký obor, ale také lidský rozum, každý jednotliveci celé lidstvo procházejí třemi stádii (états). Věda v teologickém stádiu vykládá jevyprostřednictvím nadpřirozených prvků, věda v metafyzickém stádiu nachází příčiny jevův abstraktních silách a entitách. Pozitivní věda nehledá příčiny, ale soustředí se na shromažďovánífaktů a zjišťování vztahů mezi nimi.35 Objevené obecné vztahy formulujev podobě zákonů, které mají sloužit k předvídání přírodních a společenských jevů.36Pokrok věd spočívá ve stálém snižování počtu speciálních zákonů a v jejich nahrazovánízákony obecnějšími. Zkoumání příčin přírodních i společenských jevů považuje Comteza nesmyslné, protože kauzální vědění není člověku přístupné.37Comtova systematická klasifikace vědeckých oborů má podobu hierarchie, v níž vědyzaujímají postavení podle toho, kdy dosáhly pozitivního stadia. Pořadí, v němž vědy vstupujído pozitivního stádia, závisí na obecnosti jejich předmětu a jednoduchosti zákonů,které formulují. Jako první se stala pozitivním věděním matematika, protože její předmětje nejobecnější a její zákony jsou nejjednodušší. Po matematice následovala astronomiea po ní fyzika, chemie a biologie. Na vrcholu hierarchie se nachází sociologie, protože sezabývá předmětem speciálním a její zákony jsou složité a uplatnitelné jen na malý souborjevů. Díky propojení klasifikace věd se stadiálním zákonem se Comtovi podařilo zcela vyloučitteologii a metafyziku z kánonu pozitivního vědění. Oběma oborům totiž přisoudilstatus pouhé přechodné fáze při formování definitivní, pozitivní podoby jednotlivých vědeckýchoborů.Historiografie vědy přibližně mezi roky 1840–1940 se běžně označuje jako pozitivistická.To neznamená, že by se všichni historikové vědy v tomto období výslovně hlásilike Comtově filozofii. Oprávněnost tohoto označení se odvozuje od skutečnosti, že většinaprací uvedeného období nese společné znaky, které odpovídají pozitivistickému chápánífilozofie, vědy a dějin. Pozitivistický charakter historie vědy tohoto období se výrazněprojevuje v odsuzování spekulativního poznání (teologie, metafyzika), ve stadiálním pojetídějin a ve vyzdvihování empirických metod a indukce. O vyhraněném a jednotném charakteruzkoumání dějin vědy v tomto období svědčí i jeho metodická izolace vzhledemk dalším historickým oborům. Historikové vědy většinou sdíleli osvícenské a pozitivisticképředstavy o povaze vědy i průběhu dějin a opomíjeli diskuze o metodologii historickéhozkoumání a rozdílech v metodologii humanitních a přírodních věd, které se v poslední třetině19. století vedly zvláště v Německu.S rostoucí specializací a rozvojem přírodních věd v 19. století ztrácela znalost dějinvlastního oboru význam pro aktuální vědecký výzkum, i když se ještě v první poloviněstoletí i nadále v některých pracích objevovaly historické přehledy předchozího bádání.38Historie vědy přestává být součástí běžné badatelské práce a mění se ve vedlejší činnost,které se s různou mírou intenzity věnuje jen část vědců.39 Výsledky jejich zájmu o dějinyvědy lze rozdělit do několika skupin. Nejrozšířenější byly popisné práce, které líčily dějinynějakého oboru v rámci určitého časového období. Nezřídka se jednalo o impozantnímnohasvazkové spisy, které poskytovaly chronologicky řazený přehled o významných objevechv daném oboru od jeho počátků až po současnost. Například matematik M. Cantorvydal čtyřsvazkové dějiny matematiky, které popisovaly dějiny tohoto oboru do roku1799.40 Chemik H. Kopp zase vydal ve druhé polovině 19. století několik prací o dějináchchemie a alchymie. Dvousvazkové dějiny fyziky sepsal F. Rosenberger, o dějinách astronomiepsali astronomové J. B. J. Delambre, R. Wolf nebo J. Dreyer. V dalším typu prací se pojilhistorický zájem s obecnějšími otázkami po povaze vědy a průběhu jejích dějin (W. Whewell,P. Duhem, E. Mach). Velmi oblíbeným žánrem historie vědy byly životopisy významnýchvědců, doprovázené přehledem jejich vědeckého bádání a zhodnocením důležitosti[ 67 ]


[studie]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jinéjejich objevů. Buď vycházely monografie věnované jednotlivým osobnostem, anebo se vydávalycelé sbírky životopisů pod příznačnými názvy Grosse Männer (W. Ostwald, 1910)nebo Pioneers of Science (O. Lodge, 1893). Důležitou součástí zkoumání dějin vědy na přelomu19. a 20. století bylo zpřístupňování primárních pramenů v podobě kritických vydání.Vynikající badatelé s filologickým i matematicko-přírodovědným vzděláním vydávalikompetentně komentované kritické edice antických vědeckých textů, jež se zpravidla používajídodnes (K. Manitius, J. L. Heiberg, F. Boll). Zásady textové kritiky, které rozvinulaněmecká klasická filologie, se uplatňovaly také při pořizování mnohasvazkových kritickýchvydání prací novověkých vědců, která se rovněž používají dodnes. Vědecké spisyminulosti se rovněž překládaly. Nejvýznamnějším počinem tohoto druhu byly německépřeklady, které vycházely od roku 1889 v ediční řadě Ostwalds Klassiker der exakten Wissenschaften,již řídil významný německý chemik a předseda Svazu monistů WilhelmOstwald (1853–1932). Na závěr lze také zmínit filozofické výklady utváření moderního vědeckéhomyšlení, které ovšem nejsou psány z pozitivistických stanovisek (K. Lasswitz,E. Cassirer, L. Brunschvicg).Zvláštní žánr v pozitivistické historii vědy představují souborné dějiny vědy. Jednouz prvních takových prací byly přednášky francouzského zoologa Georgese Cuviera (1769–1832) vydané po jeho smrti v pěti svazcích pod názvem Histoire des sciences naturelles(1831–1845). V Německu vydal Friedrich Dannemann čtyřsvazkovou práci Geschichte derWissenschaften in ihrer Entwicklung und in ihrem Zusammenhange (1900–1913), kterápopisovala dějiny věd od archaických počátků až po současnost. Podobný typ soubornýchdějin vědy mělo ztělesňovat i pětisvazkové dílo George Sartona Introduction to the Historyof Science (1927–1948), které však narozdíl od Dannemannovy práce končí výkladem vědeckéhobádání ve 14. století. Kromě těchto obsáhlých prací vycházelo poměrně velkémnožství jednosvazkových přehledů dějin vědy od počátků po současnost.41Jedním z nejvýznamnějších představitelů pozitivistické historiografie vědy byl GeorgeSarton (1884–1956), který bývá považován za zakladatele historiografie vědy jako samostatnéhooboru. Pocházel z Belgie, kde vystudoval chemii a matematiku, ale po vypuknutíprvní světové války uprchl do Anglie a odtud později odjel do Spojených států. Ještě v Evropězaložil roku 1912 časopis pro dějiny vědy Isis, který později začal vydávat v zámoří,a zůstal jeho redaktorem až do roku 1952.42 Sarton byl člověkem konce 19. století. Uvažovalv jeho kategoriích, prosazoval jeho ideály a byl ovlivněn jeho myšlenkovými proudy:především pozitivismem a utopickým socialismem, které spojoval optimistickýprogresivismus univerzalistické filozofie dějin.43 Sarton stejně jako jiní pozitivisté poněkudpodceňoval metodologické problémy historického bádání, zato oplýval badatelskýmoptimismem, který se projevoval především v jeho snahách o vytvoření souhrnnýchdějin vědy. Prvním pokusem o naplnění tohoto záměru bylo zmiňované impozantní dílo Introductionto the History of Science, které mělo původně postihovat dějiny vědy až do20. století. Sarton si během práce na tomto díle uvědomil náročnost projektu totálních dějinvěd, a tak navzdory původním plánům zakončil svou řadu vydáním pátého svazku, jehožzávěrečná kapitola pojednává o raně renesanční filologii. Později začal Sartonplánovat devítisvazkové dílo, které opět mělo postihnout dějiny vědy na celém světě odzačátků až po současnost, ale dokončil pouze první dva svazky o antické vědě.44Sartonovy historické práce jsou považovány za ztělesnění pozitivistického přístupuk dějinám vědy. Víceméně se jedná o chronologicky řazené encyklopedie, které z velkéčásti sestávají z biografických a bibliografických údajů. Ty jsou doprovázeny řadou redundantníchhistorických informací, jejichž souvislost s dějinami vědy není nijak zdůvodněna,a poměrně povrchním výkladem o vědeckých objevech a teoriích. Sarton ve svých objemnýchknihách zjevně usiluje o vytvoření seznamu všech známých faktů a programově neusilujeo interpretace vědeckých spisů minulosti. Pozdější historikové oceňovali Sartonovadíla jako spolehlivý zdroj životopisných a bibliografických údajů, ale na pozdější zkoumáníantické a středověké vědy neměly jeho práce velký vliv. Mimo okruh profesionálních historikůvědy se Sartonovy knihy dodnes těší vážnosti a byly několikrát znovu vydány.Následující výklad se pokouší představit hlavní metodické rysy pozitivistické historiografievědy. Většina z nich má původ ve filozofii dějin, přesněji řečeno ve využívání „velkéhozákona“ k představení dějin vědy. Nelze tvrdit, že by pozitivističtí historikové cíleněaplikovali stadiální zákon. Spíše se stadiální pojetí dějin vědění stalo v historii vědy více-[ 68 ]


[studie]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jinéméně obecně přijímaným, netematizovaným předpokladem, jehož přítomnost formovalařadu charakteristických rysů pozitivistického přístupu k dějinám vědy.Pozitivní funkce omylu a poučení z jeho překonáníOsvícenci byli přesvědčeni o tom, že vznik racionálních vědeckých poznatků závisí narozhodném odmítnutí náboženského tmářství a metafyzické jalovosti. Pozitivismus chápenáboženské iluze a metafyzické spekulace jako přirozenou součást formování pozitivníhovědění. Teologická i metafyzická vysvětlení představují nutnou vývojovou fázi, kteroumusí projít všechny vědy, než vstoupí do stádia pozitivního. Osvícenské myšlence bonitypomíjivosti, podle níž vláda pověry a nerozumu trvá jen dočasně, dal stadiální zákon systematickoupovahu: omyl a spekulace představují sice nutné, avšak jen dočasné fáze formovánívědeckého poznání. Díky tomu se staly omyly legitimním předmětem zájmu historievědy a jejich popis příležitostí pro představení správných metod a postupů.Středověk, považovaný už od renesance za dobu intelektuálního úpadku, hodnotila pozitivistickáhistoriografie vědy negativně – jako tisícileté období „bezútěšné sterility“a temnoty,45 v němž vědy stagnovaly, protože byly v područí teologie a aristotelskémetafyziky a nezabývaly se samotnou přírodou, nýbrž interpretováním spisů autorit.46Podle stadiálního zákona však středověk představoval také nutnou etapu ve vývoji vědy.Přinejmenším někteří pozitivističtí historikové proto soudili, že středověké vědění si zasloužívelkou pozornost, protože bez znalosti středověku nelze dostatečně pochopit triumfnovověké vědy a především nepřetržitost vědeckého pokroku, který se sice na časmůže zpomalit, ale nikoli zcela zastavit. Kvůli uznání úlohy omylu v dějinách vědeckéhobádání se součástí některých pozitivistických přehledů dějin vědy stávají i myšlenkovéproudy, které byly jinak považovány za ztělesnění nevědeckosti a nerozumu – astrologie,alchymie a magie. Navzdory urputnému boji pozitivistického hnutí proti všem formám pověrya nerozumu se tedy nejobsáhlejší díla pozitivistické historiografie vědy soustředíprávě na středověkou vědu a okultní nauky.47 Nicméně pozitivistický výklad středověkéhomyšlení i okultní tradice se vyznačoval spíše než úsilím o historickou přesnost snahou objevitv záplavě předsudků a nerozumu zárodky racionálních poznatků moderní vědy, kteréměly dokládat kontinuitu vědeckého pokroku. Například americký historik Lynn Thorndikechápe ve svém velkolepém díle magii jako první experimentální disciplínu a vyzdvihuje tyaspekty okultních věd, které považoval za předznamenání moderní vědy a jejích poznatků.Vše ostatní hodnotí negativně – jako pověru, zpátečnictví nebo prostou infantilnost. Napříkladrenesanční lékař Girolamo Cardano (1501–1576) byl podle Thorndika dobrý pozorovatela chvályhodně odsuzoval astrologii i víru v čarodějnice, ale jinak jsou jeho názorynaivní a dětinské (puerile).48Líčení pověr a předsudků pozitivisté rozhodně nepovažovali za samoúčelné. Podle Sartonaje historie omylů užitečná, protože představuje katalog věcí, kterým bychom se mělivyhnout. Díky jejich studiu si věda ušetří mnoho času i potíží a její pokrok se urychlí.49V pozitivistické historiografii vědy sloužily popisy nevědeckých nauk a omylů také k představenímetodických prostředků pro jejich překonání. Pověra, spekulace a nerozum musízaniknout, začnou-li se při poznávání přírody uplatňovat takové postupy, jako je empirickývýzkum, experimentování a induktivní metodologie. Zavádění těchto metod historikovévždy představovali jako projev pokroku a jejich prosazení chápali jako definitivní vítězstvínad středověkým tmářstvím i nad jakoukoli pozdější formou pověry.50KumulativismusDalším projevem stadiálního uvažování v historiografii vědy bylo přesvědčení, že v dějináchvědy dochází k nepřetržitému zlepšování teorií a ustavičnému přibývání poznatků,které se odehrává v etapách (fázích, stádiích). Následující fáze je vždy dokonalejší nežpředchozí a obsahuje pozitivní poznatky získané v předchozím období. Stadiální zákonsice naznačuje, že při přechodu vědění z jedné fáze do druhé muselo dojít k zásadnímuobratu ve způsobu myšlení, ale pozitivisté soudili, že v rámci každé etapy dochází k postupnýmpokrokům, které se kumulují až do chvíle, kdy dojde k plynulému přechodu dodalšího stádia. Podle Rosenbergera sice ještě Teologická suma Tomáše Akvinského (1225–1274) neobsahuje jedinou fyzikální kapitolu, ale v myšlení pozdního středověku lze pozorovatpostupný příklon ke zkušenostnímu poznání, a tím i ke skutečnosti.51 V dějináchvědy tedy nedochází k revolučním zvratům a vzniku diskontinuit. Celý proces má jedno-[ 69 ]


[studie]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jinéznačně kontinuální a kumulativní charakter. Shromažďování pozitivního vědění sice můžebýt dočasně zpomaleno, ale z celkového hlediska se jedná o nevratný proces a jednou získanépoznatky už nemohou být ztraceny. Chemik H. Kopp v jedné ze svých prací přirovnávádějiny chemie ke stavbě: v raných dobách byly velmi pomalu vytvořeny základystavby, které sestávají z jednoduchých faktů, a na nich byla během staletí budována chemie.Na vrcholu stavby se právě nyní pracuje velmi pilně, rychle a intenzivně, ovšem v základechzůstávají ponechána stará, zasutá a stěží srozumitelná přesvědčení, která jsoupředmětem zájmu historika.52Tezi o kontinuálním a kumulativním průběhu dějin vědy rozpracoval zvláště anglickýučenec William Whewell (1794–1866). Whewell působil v Cambridgi a během své akademickékariéry se věnoval matematice, mineralogii a etice. Ovšem věhlas mu přinesly předevšímjeho práce o filozofii vědy a dějinách vědy. Podle Whewella v dějinách empirickýchvěd probíhá dlouhodobý, kontinuální pokrok, který spočívá stejně jako u Comta ve vyvozovánízákonů z jednotlivých faktů a ve spojování jednoduchých zákonů na obecnějšíúrovni. Pokrok se odehrává v etapách (stages). Poznatky dřívějších období mohou býtv pozdější etapě nahrazeny lepšími znalostmi, ale to neznamená, že by byly zcela opuštěny,protože podle Whewela se stávají nedílnou součástí následujících teorií. „Dřívější pravdynejsou vyloučeny, ale vstřebány (absorbed).“53 Dějiny každé vědy se sice mohou jevitjako souslednost revolucí, ve skutečnosti se však jedná o kontinuální kumulativní proces.Nic z toho, co bylo ve vědě uděláno, nebylo neužitečné či nepodstatné, protože současnápodoba každé vědy obsahuje prvky každé z jejích předchozích podob. Vše, co objevily dřívějšíepochy, slouží celkovému vývoji.54Představa o kumulativní povaze dějin vědy se promítla do metodologie historiografievědy hned několika způsoby. Předně bylo možné kumulativismus užívat jako demarkačníkritérium pro oddělení vědy od jiných způsobů myšlení, jako bylo umění, filozofie nebo náboženství:„Získávání a systematizace pozitivního vědění je jediná lidská činnost, která jeskutečně kumulativní a progresivní.“55 Kumulativní pojetí dějin vědy dále bylo důležitépro prezentaci a zdůvodňování historie vědy jako oboru, neboť podobně jako v osvícenstvípřisuzovalo historickému bádání kromě popisného cíle také osvětovou a motivační funkci:pohled do minulosti vědy ujišťuje o tom, že v budoucnosti lze očekávat další objevy. Přínosemhistorie vědy je naděje, že člověk jednou pronikne do všech tajemství přírody.56Dalším důsledkem lineárněkumulativního pojetí dějin vědy bylo přesvědčení, žepokrok vědeckého poznání si nevyžaduje žádné zvláštní vysvětlení, protože se jedná o přirozenýhistorický proces. Pozitivistické práce zpravidla představují dějiny vědy v podoběchronologicky uspořádaných medailonů významných osobností, v nichž jsou stručně představenyjejich pokrokové objevy, a někdy dokonce obsahují přehledné tabulky, které uvádějíchronologicky seřazené úspěchy vědy.57 Principem vysvětlení pokroku vědeckého poznáníje pro pozitivistickou historiografii časová následnost, neboť kumulativisticky pochopenýstadiální zákon zaručuje, že pozdější teorie a objevy jsou vždy dokonalejší nežpředchozí a že se pozitivní vědění v průběhu času shromažďuje. O důvody uznánísprávných teorií a poznatků se pozitivističtí historikové nezajímají, protože předpokládají,že pravda se prosazuje sama. Omyly a nesprávné poznatky patří k přirozenému stadiálnímuvývoji, ale vysvětlit je třeba přílišnou délku období pověry a spekulace i jejich další přetrvávánív době, kdy jsou již známy pozitivní poznatky. Pozitivistická historiografie vysvětlujetyto jevy zpravidla kulturními předsudky a nepřátelstvím některých částí společnostivůči vědeckému pokroku. Tak se do historiografie vědy dostává charakteristická explanačníasymetrie mezi interní a samozřejmou logikou pokroku vědy a sociokulturnímifaktory, jimž se přisuzuje odpovědnost za přetrvávání pověry a omylů.Kvůli potvrzení celkového obrazu kontinuálního růstu vědeckého poznání docházelov pozitivistických pracích k vylučování autorů, kteří do takového obrazu nezapadali, anebobyla jejich díla vykládána odpovídajícím způsobem. Heller ve svých dějinách fyziky připouští,že Giordano Bruno (1548–1600) nijak nepřispěl k experimentálnímu zkoumání přírodya za nic mu nevděčí ani teoretická mechanika nebo geometrická optika. Avšak propozitivisty byl Bruno mučedníkem heliocentrické pravdy, a proto musela být v dějináchvědy pro tohoto mága a hermetika nalezena „úloha“. Hellerovi se daří obratně vřadit Brunado kumulativního procesu dějin vědy tím, že za jeho hlavní zásluhu (Hauptverdienst)označuje energický boj proti scholastice, který z Bruna činí bezprostředního předchůdceGalileiho.58[ 70 ]


[studie]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jinéSjednocování různosti a překonávání kontingencePodle současného německého historika Reinharta Kosellecka se na přelomu 18. a 19.století se objevil zvláštní způsob zakoušení a interpretování dějin, který se výrazně podílelna formování moderní představy univerzálního pokroku dějin a který lze pojmenovat výrazem„současnost nesoučasného“. „Současnost nesoučasného“ je formule pro specifickymoderní zkušenost s kalendářní současností historických struktur a procesů, které náležírůzným vývojovým fázím.59 Zatímco Koselleck hovoří o „současnosti nesoučasného“ jakoo určitém způsobu chápání dějin, v historii vědy se toto pojetí dějin uplatňuje jako metodickýprincip, který umožňuje vnášet jednotu mezi odlišné projevy teoretického myšlení.Právě Comtovo spojení stadiálního zákona s klasifikací věd představuje systematickévyjádření „současnosti nesoučasného“ při chápání dějin věd. Podle něj v jednom historickémokamžiku existuje několik podob vědeckého bádání, které se nacházejí v rozdílnýchstádiích svého vývoje. Jednotlivé obory totiž vstupují do pozitivního stádia v odlišnýchdobách, a proto může být v jednom okamžiku astronomie již v pozitivní fázi, zatímcobiologie se nachází teprve v teologickém stádiu. Nesoulad mezi úrovní vědeckéhobádání v různých oborech stejného časového období bylo možné prostřednictvím principu„současnosti nesoučasného“ vysvětlit růzností tempa jejich vývoje. Celkový obraz jednotyvědeckého obrazu tak zůstal zachován. V pozitivistické historiografii se tento principprojevoval vytvářením propracovaných členění dějin vědy a jednotlivých oborů na fáze,stupně a stádia, jimiž v různém tempu procházejí jednotlivé obory. Dannemann kupříkladuhovoří o rozdílné rychlosti, s níž se na počátku novověku vymanily jednotlivé obory zesevření středověkého způsobu myšlení: nejdříve to byla astronomie, v 17. století následovalafyzika a v 18. století chemie, zatímco biologie získala status skutečné vědy ažv průběhu 19. století.60Podle Whewella jsou velké změny v dějinách myšlení (the revolutions of intellectualworld) sousledností zobecňujících kroků, které vedou od jednotlivých pravd k dalším pravdáms širším rozsahem, v nichž jsou předchozí zahrnuty. Pokrok vědění tedy směřuje odindividuálních faktů k univerzálním zákonům. Když probíhá induktivní proces obzvlášť intenzivně,lze podle Whewella hovořit o „induktivní době“ (inductive epoch) vědeckých dějin.Právě tyto doby si zaslouží zvláštní pozornost, protože v nich došlo k nejvýznamnějšímobjevům. Vzhledem k tomu, že princip personalizace ze stadiálního přístupu k dějinámvědy nevymizel, ale spíše se upevnil, označoval Whewell induktivní epochy podle významnýchvědců: v astronomii a mechanice rozlišuje Whewell epochu Hipparchovu, Kopernikovu,Keplerovu, Galileovu a Newtonovu, jiné obory mají zase své induktivní doby. Tatoobdobí jsou předznamenána „předehrami“ (prelude), během nichž se začíná pracovats idejemi a fakty, z nichž později vychází horečná činnost induktivních epoch. Ty jsou následovány„dohrami“ (sequels), během nichž jsou nové objevy ověřovány a dostává se jimuznání ve vědecké komunitě. Triády pokrokových fází jsou odděleny obdobími stagnace(stationary periods), během nichž se většinou pěstuje sterilní školská filozofie, která senestará o výklad přírody, ale o vysvětlování názorů jiných autorů. Velkými obdobími školskéfilozofie jsou pro Whewella helénistické Řecko a středověk.61Z Whewellova pojetí dějin vědy plyne, že v konkrétním historickém okamžiku jednavěda může být ve své induktivní fází, zatímco jiné právě podstupují etapu předehry, dohrynebo scholastické petrifikace. Rozmanitost způsobů uvažování o přírodě v různých historickýchkontextech je tak teoreticky a zpětně převedena na jednotné schéma, které vylučujepodezření na nesouvislost a nahodilost vývoje jednotlivých oborů. Na lineárním a kumulativnímprůběhu dějin vědy bylo možné trvat také díky tomu, že princip „současnostinesoučasného“ redukoval rozmanitost na různost tempa.Fatalizace vědyPrincip „současnosti nesoučasného“ nesloužil jen jako formální princip pro zpětnévnášení jednoty mezi rozdílné způsoby uvažování o přírodě, ale umožňoval též důslednépropojení dějin vědy s filozofií dějin. Díky němu získala historiografie vědy významnouúlohu při vysvětlování kulturního a společenského významu vědy.Z hlediska obecných dějin byla zkušenost se „současností nesoučasného“ zvláštěpatrná při srovnávání různých národů, kultur a zemí. Zámořské plavby v novověku vedlykromě jiného také k objevu zaostalosti, který Evropané učinili na základě srovnání cizích[ 71 ]


[studie]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jinékultur s vlastní pokročilostí. Stadiální pojetí vývoje lidského rodu díky tomu nebylo jenabstraktním schématem, ale bylo empiricky potvrzeno cestovatelskou i koloniální zkušenostíse „současností nesoučasného“. Neevropská etnika byla vnímána jako antikvované,zakonzervované zbytky vývojových fází, kterými Evropané již prošli. Lidstvojako celek směřuje ke stále vyšším stupňům vývoje, ale nestejným tempem: Evropané nejrychleji,nejpomaleji asi lidé v Ohňové zemi.62 Cesta do zámoří proto není jen přesunemz místa na místo, ale také cestou proti proudu času, do minulosti lidstva, kterou ztělesňuje„primitiv“ – evropské já uvězněné v nižší vývojové fázi, z níž není schopno vystoupit.Stadiální schéma vývoje lidského rodu přisuzuje evropské společnosti nejvyšší civilizačníúroveň, intelektuální nadřazenost i morální pokročilost a také legitimizuje vykořisťování„zaostalých“ národů, které je zpravidla vydáváno za nezištnou pomoc k přestupu do vyššíhostádia.63Mohlo by se zdát, že tato eurocentrická představa o univerzálních dějinách lidstvas historií vědy nesouvisí. Ve skutečnosti ji pozitivistická historie vědy posilovala a využívalaji k formulování hodnotících soudů o kulturní relevanci vědy. Pro určování míry vyspělostirůzných kultur se totiž užívala nejen kritéria vycházející z rasových teorií nebo morálně-náboženskýchideálů, ale jedním z kritérií byla také schopnost uvádět kauzální vysvětlenípřírodních jevů na základě znalosti přírodních zákonů.64 Později sice etnologiea antropologie ukázaly, že vztah přírodních národů k přírodě nelze vysvětlovat v kategoriíchevropské vědy, ale na přelomu 19. a 20. století byly přírodovědné znalosti a užívánítechniky samozřejmě považovány za nezpochybnitelný znak intelektuální a civilizační rozvinutosti.Díky tomu mohli historikové vědy představovat pokrok vědeckého poznánínejen jako klíčový faktor v rozvoji lidského rodu, ale dokonce za samotnou podstatu lidskýchdějin. „Věda je absolutní orgán kultury a dějiny přírodovědy jsou dějinami lidstva,“tvrdil například německý lékař a fyziolog E. H. Du Bois-Reymond (1818–1896).65 Ztotožněnídějin vědy s pokrokem lidstva se někdy označuje jako fatalizace vědy: osud lidstva závisína pokroku vědeckého poznání.66 Zaníceným zastáncem této představy byl Sarton. Podleněj dochází v dějinách lidstva k ustavičnému pokroku, „který je funkcí pokroku pozitivníhovědění.“67 Získávání pozitivního vědění je podle Sartona doprovázeno zlepšovánímživotních podmínek lidského rodu. Všechny vymoženosti, ze kterých se raduje moderníspolečnost, jsou výsledkem pokroku pozitivního vědění a jeho aplikování. Pokrok vědy jeústředním činitelem dějin lidstva, protože na rozdíl od pokroku v umění a v náboženství sejenom pokrok vědeckého poznání vyznačuje nepřetržitým přibýváním a zlepšováním.68Fatalizace vědy výrazně ovlivnila utváření oborové identity historiografie vědy. Jestližeje pokrok vědy ústředním aspektem univerzálních dějin lidstva, pak se také historiografievědy stává vyprávěním o civilizačním a kulturním vzestupu lidstva. Pro pozitivisty tedy historiografievědy nebyla jen disciplínou dokumentující úspěchy vědy, ale nesla celokulturnívýznam, protože poskytovala příběh o dějinách lidského rodu, který končil oslavou znalostíi sociokulturních vymožeností moderní evropské civilizace. Proto se také mezi pozitivistickýmihistoriky vědy objevoval názor, že pouze historie vědy je schopna podat adekvátníobraz o dějinách lidstva. Sarton výslovně trvá na tom, že jeho dějiny vědy nejsou jen samoúčelnýmpřehledem dějin vědění, ale přesným a úplným nástinem dějin lidské civilizace,který je oproštěn od nepodstatných detailů.69 Tento oborově agresivní nárok přirozenězbavoval legitimity líčení dějin, které poskytovaly humanitní obory, a přispíval k neoblíbenostihistoriografie vědy na humanitních fakultách a institucích.Z popisu dějin historie vědy by se také neměl vytratit fakt, že nositelé vědeckéhopokroku byli na počátku 20. století charakterizováni nejen eurocentricky, ale někdyrovněž na základě rasových teorií a národní příslušnosti. Například anglický fyzikW. C. Dampier Whetham (1867–1952) upozorňuje na to, že velikáni anglické vědy, Newton,Darwin a lord Kelvin, byli vysocí modroocí blonďáci a že věda za svůj rozvoj vděčí právěnordické rase, jejíž představitelé v Anglii se odedávna vyskytují v okolí Cambridge.70Mnohem častěji se však do hodnocení a posuzování velkých vědců v pozitivistické historiografiivědy promítal vyhrocený nacionalismus přelomu 19. a 20. století. Během první světovéválky se dokonce užívalo historie vědy k účelům válečné propagandy. Příklademmůže být americká brožura z roku 1917 určená pro výuku na chlapeckých školách. Její autorW. J. Holland, ředitel Carnegieho institutu, tvrdí, že mezi génii, kteří budovali matematiku,bylo jen velmi málo Němců „a z nich jistě žádný nebyl Prušák.“ Podobně i příspěvky[ 72 ]


[studie]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jinéNěmců k rozvoji fyziky byly „mimořádně malé ve srovnání se zbytkem světa“ (jímž se myslíAnglie, Francie a Spojené státy). Ve stejném duchu probírá Holland další disciplíny.71Nepřátelé pokrokuUplatňování principu „současnosti nesoučasného“ na synchronně existující rozmanitostteorií pomáhalo také k identifikaci nepřátel pokroku. Postoje těch, kdož nechtělinebo nemohli přijmout nové vědecké poznatky, začaly být chápány v temporálním smyslujako výraz zpozdilosti nebo zpátečnictví a jako zaslepené lpění na překonané minulosti.Proti tomu objevitelé správných poznatků a jejich příznivci začali být charakterizovániprostřednictvím futuristických přívlastků − jako lidé, kteří „předběhli svou dobu“ a připravilinebo předznamenali budoucnost. Taková polarizace byla metodicky velmi výhodná,protože díky ní bylo možné vykládat dějiny vědy jako opakování stále stejné situace, a tímse posiloval celkový obraz jednoty vědeckého pokroku. V každém okamžiku dějin vědytotiž podle principu „současnosti nesoučasného“ existovaly jak síly pokroku orientovanéna budoucnost, tak předsudky a pověry vycházející z minulosti, která odmítala uznat svoupřekonanost. Synchronní koexistenci minulého a pokrokového chápala pozitivistická historiografiezcela samozřejmě jako nepřátelství a konflikt.V době rozmachu nacionalismu bylo užívání militaristických kategorií a metafor oblíbenýmzpůsobem, jak představovat problémy i způsoby jejich řešení. Kromě tohovojenská rétorika výrazně přispívala ke čtenářské atraktivitě historie vědy, protože doplňovalasuchopárný popis kumulace pozitivního vědění o příběh, v němž se objevovali (národní)hrdinové. S hrdiny se lze ztotožnit, anebo je možné se považovat za jejich důstojnénásledovníky. Vzhledem k tomu, že pozitivistická historiografie vědy líčila dějiny vědy jakokontinuální navazování na předchůdce, byla tato narativní strategie velmi úspěšná a oblíbená.Za zpátečnické síly, nepřátelské vědeckému pokroku byly v souladu se stadiálním zákonempovažovány především teologie a metafyzická spekulace. Od nich se očekávalo, žepo zformování pozitivního vědění přirozeně zaniknou. Historickou zkušenost s přetrvávánímteologie a metafyziky i v době zrychlené kumulace pozitivního vědění pozitivistévykládali jako tvrdošíjnou neschopnost pověry a nerozumu uznat vlastní dějinnou nepatřičnosta jako nepřátelské odmítání vědeckého pokroku.V pozitivistických pracích o dějinách vědy se odpor vůči metafyzickému blouznění objevovalsice často, ale zpravidla ve formě odkazu na jalovost metafyziky, která na rozdíl odvědy civilizaci a lidstvu nic nepřinesla. Metafyzika však nebyla považována za hlavní nebezpečípro pokrok, protože podle pozitivistů lze metafyzické pozůstatky ve vědeckém bádánísnadno odstranit uplatňováním empirických metod. Za hlavní brzdnou sílu vědeckéhopokroku bylo považováno náboženství. Kritika náboženství, církve či křesťanské teologiese sice vyskytovala již v osvícenských a raně pozitivistických pracích o dějinách vědy,ale nikdy v tak radikální podobě, jaká se objevila v historiografii vědy na sklonku 19. století.Rozhodnost tehdejších útoků proti náboženství byla vyvolána dvěma dobovými událostmi.První byl konzervativní a vůči moderní vědě nepříliš vstřícný postoj katolické církveza pontifikátu Pia IX. (1846−1878). Dobově působivým ztělesněním tohoto postoje se stalprvní vatikánský koncil (1868), který kromě jiného formuloval dogma papežské neomylnosti.Na přírodovědce působilo toto dogma jako projev myšlení, které se mělo stát jiždávno minulostí, protože ve společnosti pozitivního vědění nemůže o pravdě rozhodovatautorita. Druhým výrazným podnětem pro ostrý protináboženský tón pozitivistických pracíbyly spory o darwinismus a jejich institucionální důsledky, jako bylo například propouštěnípříznivců evoluční teorie z univerzit, k němuž docházelo zvláště ve Spojených státech.V roce 1860 se kvůli evoluční teorii střetl s církevními představiteli americký chemika biolog John William Draper (1811−1882) a dospěl k názoru, že mezi moderní vědou a náboženstvímexistuje nesmiřitelný konflikt. Tento názor se po několika letech studia pokusildoložit na historickém materiálu v práci History of the Conflict between Religion andScience (1874). Podle Drapera představuje rozpor mezi náboženstvím a vědou klíčovýprvek dějin věd. Ty podle něj nejsou sledem izolovaných objevů, ale příběhem o konfliktumezi dvěma soupeřícími silami: vědou a křesťanstvím. Tento konflikt začal v době, kdykřesťanství získalo politickou moc.72 Draperovi se někdy přisuzuje názor, podle nějž vědastojí na straně rozumu a svobody, zatímco náboženství na straně pověry a utlačování.Z obsahu knihy je však zřejmé, že Draper neuvažoval o konfliktu mezi přírodními vědami[ 73 ]


[studie]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jinéa jakýmsi abstraktním náboženstvím. Dějiny vědy jednoznačně popisoval jako zápas mezisvobodomyslnou a demokratickou vědou a mocenskými nároky katolické církve. Draperůvspis tedy není ani tak kritický vůči náboženství, jako spíše antiklerikální. Obzvlášť výrazněse v něm projevuje averze vůči papežství a dogmatu papežské neomylnosti. Protestantskécírkve podle Drapera sice v raném novověku vystupovaly vůči vědě vstřícněji než katolickácírkev, ale i ony se staly nepřáteli pokroku po vydání Darwinova díla.Draper také formuloval kanonické interpretace upálení Giordana Bruna a procesus Galileim. Obě události se staly spolu s recepcí Darwinovy teorie trvalými doklady myšlenkyo principiálním konfliktu mezi vědou a náboženstvím. Draper vypráví z dnešníchučebnic dobře známý příběh o nepochopených a štvaných géniích, kteří se kvůli svým vědeckýmpoznatkům stali obětí autoritářského zpátečnictví.73 Snad právě díky jednoznačněantiklerikálnímu poselství a obhajobě autonomie vědy se z Draperpovy knihy stalbestseller. Ve Spojených státech se během padesáti let dočkal padesáti vydání, ve VelkéBritánii vyšel během patnácti let dvacetkrát.Na Draperovu práci navázal profesor historie a anglické literatury Andrew DickinsonWhite (1832−1918), který se při zakládání první sekulární univerzity v USA (Cornell University,1868) dostal do vážných sporů s americkými protestantskými církvemi. Tento zážitekho ovlivnil natolik, že od sedmdesátých let publikoval několik drobnějších prací, ve kterýchpoukazoval na nepřátelství křesťanství vůči vědeckému poznání. V roce 1896 vydalsouhrn svého dosavadního bádání – dvousvazkovou práci History of the Warfare ofScience with Theology in Christendom. V úvodu White píše, že se pokouší uchopit konfliktmezi vědou a náboženstvím konkrétněji než Draper − jako spor mezi vědou a dogmatickouteologií.74 Whitova práce působí erudovaněji než Draperův prvoplánový výklad,především díky pečlivější práci s prameny, ovšem jejich výklad je značně svévolný. CelkověWhite představuje obraz, který se ve 20. století neobyčejně rozšířil: církevní otcové a scholastičtíteologové odmítali vědecké poznání a po vzniku novověké vědy církev trvale usilovalao násilné potlačení nových vědeckých poznatků. Také White ukazuje nepřekonatelnýrozpor mezi vědou a teologií na osudech trojice kanonických postav, kterou tvořiliBruno, Galileo a Darwin. V souladu s typicky moderní tendencí k převádění komplikovanýchsociálních i intelektuálních vztahů do zjednodušujících bipolárních modelů formulovanýchv militaristických metaforách sestává například kapitola nazvaná War uponGalileo ze seřazování válečnických metafor (warfare, attack, victory, weapons, arrows,assault, artillery atp.), odsuzování odpudivých církevních hodnostářů a popisu Galileovahrdinství.75 Whitova práce byla v nejen anglosaském prostředí nesmírně vlivná přinejmenšímdalších šedesát let a například při líčení církevních reakcí na Kopernikovo dílo z nívycházelo ještě mnoho poválečných historiků vědy včetně Thomase Kuhna.76Poměrně brzy se začaly objevovat knihy křesťanských autorů, v nichž byly závěry americkýchvědců napadány. Například v práci The Popes and Science (1908), opatřené arcibiskupskýmimprimatur, ukazuje katolický lékař J. J. Walsh především na událostech z dějinymedicíny blahodárný vliv papežů na rozvoj této vědy.77 Práce křesťanských autorůjsou však vesměs podobně jednostranné jako knihy, které trvaly na nepřátelství mezikřesťanstvím a vědou, a bádání o dějinách vědy většinou neobohatily.Dodnes diskutované pojetí vztahu mezi středověkým křesťanstvím a přírodními vědamivšak představil profesor teoretické fyziky v Bordeaux Pierre Duhem (1861−1916).Kromě vlastního fyzikálního výzkumu se Duhem věnoval filozofii vědy, ovšem jeho nejrozsáhlejšípráce se týkají dějin vědy od antiky do renesance.78 Duhem považoval dějiny vědyza kontinuální proces, který vede od primitivních počátků až k vědeckému popisu přírody,jenž je prost metafyziky a hledání příčin. Trvalým motivem Duhemových obsáhlých pracíje přesvědčení, že novověká věda (zvláště fyzikální obory) byla jenom přirozeným a kontinuálnímrozvíjením teorií a metod, které původně vznikly v univerzitním prostředí pozdněstředověké Paříže. Vědecké revoluce novověku byly podle Duhema jen pomalé a dlouhopřipravované evoluce (évolutions longuement préparées). 79Duhem se intenzivně zabýval polozapomenutými rukopisy středověkých autorů v pařížskéBibliothèque Nationale a po jejich prostudování dospěl k závěru, že právě univerzitníučenci ve 14. století formulovali fyzikální koncepce, které představují počátek novověkévědy nebo přinejmenším předznamenávají její objevy. Duhem dokonce uvedl, že podlejeho soudu se moderní věda zrodila v roce 1277.80 V tomto roce totiž pařížský biskupTempier odsoudil 219 převážně aristotelských tezí, mezi nimiž se nacházelo i několik kos-[ 74 ]


[studie]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jinémologických tvrzení, které byly podle mínění teologů v rozporu s křesťanskou ideou neomezenéBoží moci (potentia Dei absoluta), protože považovaly některé fyzikální charakteristikykosmu za absolutní. Díky odsouzení aristotelských tezí mohli univerzitní mistři uvažovati o jiném kosmologickém uspořádání, než bylo aristotelské (například o rotaci Země− M. Oresme), a o jiných než aristotelských fyzikálních koncepcích (teorie impetu − J. Buridan).81Duhemova myšlenka o kontinuitě mezi pařížskou středověkou vědou a novověkou vědeckourevolucí vyvolává dodnes řadu pochybností. Duhem byl konzervativní katolíka horlivý nacionalista, a proto se badatelé dodnes přou, do jaké míry náboženské i politicképostoje ovlivnily jeho historický výzkum.82 Duhemův názor, že novověká věda mápočátky v dekretu, kterým chtěli teologové odstranit pohanské myšlenky z univerzitní výuky,působí jako poněkud účelové dokazování nezastupitelné úlohy křesťanství při utvářenímoderního světa. Ostatně proto je Duhemovo historické dílo dodnes oceňováno zvláštěkatolickými autory. V pozdější historiografii vědy bylo Duhemovo nekritické vyzdvihovánívýznamu francouzské středověké vědy výrazně opraveno (A. Maierová, M. Clagett, E.Grant). Navzdory opatrnějším závěrům pozdějšího výzkumu je však třeba říci, že Duhemsvým historickým dílem výrazně přispěl k tomu, že středověká přírodní filozofie se stalapro historiky vědy předmětem seriózního zájmu.Metaforologie historie vědyStadiální filozofie dějin ovlivňovala rovněž vyjadřovací prostředky pozitivistické historiografievědy. Součástí historie vědy se staly výkladové prvky, které měly jednoznačně,snadno a rychle evokovat obraz stadiálního, kumulativního a nepřerušovaného pokrokuvědy – metafory.Na počátku svého díla o dějinách věd Whewell vysvětluje, že chce popsat dějiny vědyjako růst (growth) od prvotních zárodků (germs) až po rozsáhlé soubory nesporných pravd.Lidský rod od svého stvoření usiloval o získání pravdy, ale teprve v současnosti se mu dařítoto úsilí naplňovat v širokém měřítku. Nyní, když je lidstvo konečně zalito světlem poznání,je načase, aby se ohlédlo zpět na dráhu, po níž se ubíral pokrok věd. Cesta (journey)pokroku se začala v šeru prvotní divokosti lidstva, a tak se po dlouhý čas pokrok odehrávaljenom pomalu a v temnotách, ale s postupem času se začal ubírat po cestách zalitýchsvětlem. Připomenutí si této cesty Whewell považuje za příjemné i poučné současně, protožese tak oslavují minulé úspěchy, ale také se ukazují naděje a vyhlídky vědy. Historickébádání nám umožňuje spatřit divočinu, kterou lidstvo muselo projít, ale i zemi zaslíbenou(land of promise). Může nás poučit nejen o tom, jak rozšířit vědecké poznání, ale takéo tom, jak je přivést k dokonalosti a úplnosti. Účelem představených dějin věd je tedy předevšímpoučení pro další směřování vědy. 83Ve Whewellově textu se objevuje několik motivů, se kterými jsme se při výkladu metodickýchvýchodisek pozitivistické historiografie vědy již setkali. Nápadná je však také přítomnosthned tří druhů metafor, které rozhodně nelze považovat jen za stylistickéozvláštnění textu. Původně náboženská metaforika světla, kterou Whewell používáv podobě rozvinuté osvícenstvím, ztotožňuje vědecký rozum se světlem poznání a pravdy,které rozhání temnoty primitivní divokosti, nevědomosti a předsudků. Metaforika prostorovéhopřesunu představuje dějiny vědy jako putování po dlouhé, zprvu neschůdné cestě,která se v průběhu času urovnává, rozšiřuje a nakonec ústí do posvátného okrsku úplnéhopoznání přírody. Organické metafory růstu a zrání vytvářejí příběh, na jehož počátku senacházejí porůznu roztroušené zárodky nynějších pravd, které klíčí, rostou a vyvíjí se až kezralé formě vědeckého bádání v podobě moderní vědy. Biologická metaforika, jejíž hlavníkategorií se po Darwinovi stal „vývoj“, se pozitivistům jevila jako zvláště vhodná pro popisdějin vědy, protože narativně propůjčuje vědeckému bádání sílu a nezdolnost života, jehoschopnost adaptovat se, inovovat a měnit uspořádání. Představa o přítomnosti „zárodků“budoucích pravd zase slouží jako princip koherence, který zaručuje přirozený přechod teorieči oboru z jednoho stádia do druhého. A nakonec, s metaforikou života se rovněž pojíireverzibilita: růst a vývoj jsou nevratné procesy a kvalitativně je lze posoudit vždy jen jakozlepšování.84Kromě tří typů metafor, které se nacházejí v citovaném Whewellově textu, se v historiografiivědy objevovaly i další druhy: architektonická metaforika se svými obrazy budování,kladení základů a upevňování se používala k vyjádření kumulativnosti a kolek-[ 75 ]


[studie]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jinétivnosti vědeckého bádání. Meteorologicko-astronomická metaforika zase líčila dějinyprostřednictvím obrazů soumraku, úsvitu, zatmění, period, konstelací a fází. Pro zvýrazněníbrzdných sil vědeckého pokroku a jejich překonání se zase užívala militaristickámetaforika boje, nepřátelství a vítězství.Německý filozof Hans Blumenberg ve svém nástinu teorie metafory (metaforologie)navrhl, aby se význam metafor zjišťoval zkoumáním jejich funkcí. Metafory se používají vefilozofii jako jazykové obrazy, které zahrnují obsahy, jež přesahují vyjadřovací možnostipojmového a objektivizujícího jazyka filozofie a vědy (tzv. absolutní metafory). Podle Blumenbergamají dvě základní funkce – teoretickou a pragmatickou. Teoretická funkcemetafor se projevuje jako zpřítomňování a reprezentování totality skutečnosti (např. kosmos,hodiny, polis). Pragmatickou funkcí metafor Blumenberg rozumí jejich schopnostsloužit k orientaci v jednání a k vyjadřování hodnotových soudů.85 Obdobně snad lze uvažovati o užívání metafor v historiografii vědy. Teoretická funkce uvedených druhůmetaforiky spočívá v tom, že zpřítomňují celek dějin vědy a propůjčují mu jednotuprostřednictvím obrazů osvěcování, pokroku, nezdolnosti, nevratnosti, boje a hromadění.Pragmatickou funkci lze chápat tak, že se s popisem ustavičného zlepšování a zdokonalovánívědy spojují naděje na další úspěchy i konečný triumf: světlo rozumu je stále intenzivnější,délka cesty indikuje blízkost cíle a vývoj naznačuje blížící se zralost.Samozřejmost, s jakou se uplatňovaly některé metafory v pozitivistické historiografiivědy, lze pochopit jako nedostatečnou reflexi předpokladů vlastního přístupu, anebo takéjako výraz neschopnosti najít a vyložit příčiny různých událostí v dějinách vědy. A možnáobojí souvisí: užívání metafor nemusí být jen východiskem z interpretační nouze, ale takésymptomatickým výrazem nezájmu o zjišťování příčin vzniku i šíření vědeckých objevůa teorií.Výchovné poslání historiografie vědyPozitivistická historiografie vědy nejenže usilovala o potvrzení nároku vědy na privilegovanépostavení v systému kultury, ale snažila se rovněž představit dějiny vědy jakoproces kulturního, morálního a politického zdokonalování, jehož výsledky se měly přenéstna celou společnost v podobě souboru určitých hodnot a ideálů.V novověké filozofii se nezřídka objevoval názor, že pokrok vědění s sebou přinese morálnízdokonalení lidského rodu. Osvícenství však se znepokojením zjistilo, že se tato nadějenenaplňuje a že morální pokrok za vědeckým zaostává. A také již osvícenci se domnívali,že nesoulad mezi pokrokem vědy a morálně-politickým stavem společnosti lze vyřešitužíváním vědeckých poznatků k řízení společnosti. Takovému cíli měla sloužit Condorcetoval’art social a později Comtova physique sociale. V pozitivistické historii vědy seobjev disproporce mezi pokrokem vědy a stavem společnosti projevoval tím, že dějinyvědy byly představovány nejen jako kumulativní přibývání poznatků, ale také jako interníproces postupného přijímání pokrokových morálních a sociálních hodnot. Současně pozitivistétrvali na tom, že věda v dějinách nezápasila jen s intelektuální zaostalostí, ale takése špatnou morálkou a společenským zlem. „Dějiny vědy jsou příběhem prodlužovanéhoa nikdy nekončícího boje proti netečnosti pověry a nevědomosti, proti lhářům a pokrytcům,proti podvodníkům […], proti všem silám temnoty a nesmyslu.“86Rachel Laudan ve svém přehledu dějin historie vědy důrazně upozorňuje na to, že historikovédruhé poloviny 19. století a počátku 20. století se příliš nezajímali o technologickéúspěchy vědy a zdůrazňovali především její kulturní a humanistické funkce. 87 Bylitotiž přesvědčeni, že právě věda přináší základní kulturní, morální, politické a civilizačníhodnoty a že by si je moderní společnost měla osvojit, neboť jen tak může dosáhnoutdalších pokroků. Nejpropracovanější a také nejambicióznější podobu tohoto osvětově pedagogickéhozáměru představil Sarton v řadě programových textů, které vysvětlovaly posláníhistorie vědy. Sartonovo pojetí osvětové funkce historie vědy vychází z optimistickéhopřesvědčení, že vědecký pokrok vyřeší všechny sociokulturní problémy: „Věda směřujeke zničení temnoty, v níž se rodí zlo a bezpráví…“88 Věda má rozhodující podíl na utvářenísvobodné společnosti, protože prosazuje pokrokové společenské, morální a morálně-epistemologickéhodnoty, jako jsou demokracie, svoboda, racionalismus, emancipace odpředsudků, antiklerikalismus, nezaujatost, mezinárodní spolupráce, liberalismus, tolerance,objektivnost, víra v pokrok, láska k pravdě a také láska k lidem. Souhrn hodnot ztělesňovanýcha šířených vědou nazývá Sarton „novým humanismem“ a poměrně jasně nazna-[ 76 ]


[studie]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jinéčuje, že by toto nové pojetí humanismu mělo nahradit starší ideál humanismu, který hájilya ztělesňovaly humanitní obory.89 Uskutečňování ideálů nového humanismu mělo véstk plnému začlenění vědy do každodenního života moderní kultury a také mělo zamezit utilitárnímuredukování vědy na úzce specializovaný výzkum a vývoj technologií. Historiografievědy má v tomto procesu velmi důležité postavení: má za úkol šířit ideály novéhohumanismu, ba dokonce přímo výchovně působit v jeho duchu.90Historiografie vědy v pozitivistickém pojetí byla od počátku osvětový, vzdělávací a výchovnýprojekt, který měl pomáhat k zařazování výuky vědeckých oborů do všech typůškol a k omezení vlivu tzv. klasického vzdělání. Přírodovědně vzdělaní lidé si totiž napříkladv Anglii naléhavě stěžovali na to, že běžně vzdělaný člověk umí latinsky a řecky, vyznáse v poezii, malířství i hudbě, a přitom nezná ani nejjednodušší vědecká fakta.91A právě historie vědy byla považována za optimální prostředek k napravení tohoto stavu.Pozitivisté soudili, že s pomocí historiografie vědy se i člověk bez přírodovědného vzdělánímůže seznámit s povahou, metodami a cíli přírodních věd a může přitom využít i některéprvky klasického vzdělání (především historické, filozofické a filologické znalosti). Historiografievědy proto byla zvláště na počátku 20. století vnímána jako edukativní program,který se pokoušel spojit humanistické ideály klasického vzdělání se znalostí přírodníchvěd. Zároveň měl tento výchovný aspekt přispívat k šíření víry ve vědeckou metodu, ve vědeckýpokrok i v civilizační úlohu vědy.92 Kromě toho měla historie vnášet do obrazu vědyhumanizující prvek, který měl zmírnit šok vyvolaný nelidskými důsledky aplikace vědeckýchpoznatků během první světové války. Popularizátoři vědy chtěli prostřednictvímdějin vědy ukázat, že navzdory vývoji bojových plynů a účinnějších výbušnin má věda kulturněkonstitutivní hodnotu a humanizující vliv na ty, kteří se jí věnují.93Dále mělo poučení o podstatě a dějinách vědy vést u mladých lidí a žáků k „formovánícharakteru“.94 Příběhy o slavných vědcích, jejich úspěších i nezdarech chápali pozitivističtíhistorikové a pedagogové jako velmi vhodné prostředky pro morální poučení i výchovuuvědomělých občanů svobodné země.95 V pozadí těchto pedagogických ideálů se nacházelapůvodně novověká myšlenka, která v dobové sociologii dostala označení „základnízákon sociogeneze“. Podle něj „prodělává individuum během svých ‚malých dějin‘ ještějednou něco z těch procesů, kterými prošla jeho společnost během svých ‚velkýchdějin‘.“96 Podobně i historie vědy měla provádět jednotlivými stádii vývoje věd, a tím vyvolávatv myslích čtenářů nebo studentů změny podobné těm, které prodělala věda v průběhusvých dějin. Od naivních a dětinských koncepcí řeckých filozofů měli být studenti přivedenike zralému, pozitivnímu vědění a jeho morálním ideálům.Rozvíjení historiografie vědy jako pedagogicko-osvětového oboru s sebou přinášelodva závažné důsledky. První byl metodický: historie vědy neměla primárně poskytnoutadekvátní vysvětlení vědeckého poznání minulosti, nýbrž pedagogicky přínosné texty, kteréměly přiblížit povahu vědy, doložit existenci ustavičného pokroku vědeckého poznánía poukázat na závislost intelektuálního, morálního i materiálního stavu lidstva na pokrokuvědy. Tento záměr nezřídka vyvolával sklon popisovat dějiny vědy učebnicově − tedy tak,jak se měly odehrát.Druhý důsledek se týkal institucionálního postavení historiografie vědy. Sartonotevřeně prohlašoval, že nový humanismus má nahradit (podle jeho soudu středověký)vzdělávací systém založený na humanitních oborech. Namísto ignorantského a nejistéhoidealismu má přijít realistické, tj. vědecké pojetí světa.97 Sartonův projekt nového humanismu,ale i další rysy pozitivistického pojetí pedagogické úlohy historie vědy se dalyvykládat také jako popření významu klasického humanitního vzdělání. Proto předevšímklasičtí filologové, ale i historikové, (nepozitivističtí) filozofové a představitelé dalších humanitníchoborů nepohlíželi na historii vědy a její všezahrnující nároky s velkými sympatiemi.Přinejmenším ve Spojených státech proto historie vědy začala hledat podporu u přírodovědnýchakademických institucí. Stala se na nich závislou a ztratila kontakt s badatelii studenty, kteří měli filologické znalosti a školení v metodologii historické práce. Avšaki na přírodovědných ústavech byla historie vědy vnímána jako druhořadé, doplňkové bádání,jehož úkolem bylo inventarizovat vědecký pokrok a sloužit osvětovým účelům.98ZávěrAugust Heller na začátku svých dějin fyziky uvádí, že chce popsat vývojové fáze, běhemnichž se utvářel dnešní fyzikální světonázor.99 Sarton zase uvádí, že ve své práci chce[ 77 ]


[studie]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jinévysvětlit pokrok vědeckého myšlení, postupný vývoj lidského vědomí a jeho podíl na kosmickéevoluci.100 Heller hledá v dějinách evropského myšlení poznatky soudobé fyzikya chronologicky seřazuje momenty jejich objevení, Sarton zase chce především popsatmechanismus vědeckého pokroku a jeho kulturní a civilizační úlohu. Ani jednomu tedynejde v první řadě o pochopení a vysvětlení vědeckého bádání minulosti. A to je jedenz klíčových znaků pozitivistické historie vědy: samotný historický výklad nebyl jejímhlavním cílem. Očekávalo se od ní mnohem více – měla ukázat podstatu vědy, důvody jejíhoúspěšného pokroku a přínos pro formování svobodné, vzdělané a morální společnosti.Historiografie vědy proto nebyla oborem, který by měl jenom seznamovat s vědeckým bádánímminulosti. Pozitivisté ji chápali také jako prostředek k propagaci epistemologických,kulturních, morálních a vzdělanostních ideálů, jejichž uskutečňování a naplňovánípovažovali za podmínku dalšího rozvoje moderní demokratické společnosti.101Historiografie vědy přispívala k legitimizaci některých kulturních ideálů a sociálních institucímoderny tím, že je představovala jako výsledek dlouhého a obtížného boje s kognitivnímii kulturními projevy nerozumu a jako příslib šťastné budoucnosti. Přestože profesionálníhistoriografie vědy druhé poloviny 20. století pozitivistický obraz dějin vědypřesvědčivě zpochybnila, zůstává pozitivistický příběh o triumfu lidského ducha nad přírodou,předsudky a zlem stále široce přijímaným vysvětlením původu moderní vědyi moderny samotné. Důvod této trvající přesvědčivosti je patrně třeba hledat v sugestivnostisamotného příběhu: povýšení současnosti na teleologické završení dosavadníchdějin vždy bylo účinným prostředkem, jak zastínit jiná vyprávění o jejím původu.Poznámky:1 Například J. R. R. Christie, „The Development of the Historiography of Science“, in: R. C. Olby(ed.), Companion to the History of Modern Science, Princeton 2 1996, s. 5−22; R. Fox, „Fashioningthe Discipline: History of Science in the European Intellectual Tradition“, Minerva 44, 2006,s. 410−432.2 Srov. N. Jardine, The Birth of History and Philosophy of Science: Kepler‘s A Defense of TychoAgainst Ursus, Cambridge 1984, s. 258−286; D. Špelda, „Idea teoretického pokroku aastronomie“, <strong>Aluze</strong> 9, 2005, č. 2, s. 116−135.3 Baldiho dílo vyšlo v úplné podobě až v roce 1707 pod názvem Cronica de Matematici.4 P. Gassendi, „Tychonis Brahei […] Vita, itemque Nicolai Copernici, Georgii Peurbachii, & IoannisRegiomontani“ [1654], in: P. Gassendi, Opera omnia, Lyon 1658, repr. Stuttgart-Bad Cannstatt1964, sv. V, s. 363−534.5 V. Viviani, „Racconto istorico della vita del Sig. r Galileo Galilei“, in: G. Galilei, Le opere, ed. A. Favaro,1890−1909, sv. XIX, s. 599−632; A. Baillet, La vie de Monsieur Descartes, 2 sv., Paris 1691.6 T. Sprat, The History of the Royal Society of London, London 1667, repr. St. Luis 1959; B. B. deFontenelle, Histoire du renouvellement de l'Académie des Sciences, 3 sv., Paris 1708−1722 (součástíjsou i éloges).7 Viz L. Stewart, The Rise of Public Science: Rhetoric, Technology, and Natural Philosophy inNewtonian Britain, 1660−1750, Cambridge 1992; srov. B. C. Southgate, „‚Forgotten and Lost‘:Some Reactions to Autonomous Science in the 17th Century“, Journal of the History of Ideas 50,1989, s. 249−268; P. Harrison, „Curiosity, Forbidden Knowledge, and the Reformation of NaturalPhilosophy in Early Modern England“, Isis 92, 2001, s. 265−290.8 Viz například dopis Newtonova důvěrníka F. de Duilliera Ch. Huygensovi z 5/15 února 1691/92,in: The Correspondence of Isaac Newton, ed. H. W. Turnbull, 7 sv., Cambridge 1961, sv. III, s. 193:„…les Anciens… avoient les mêmes idées qui sont repandues dans les Principia…“ Srov. F. Manuel,Isaac Newton, Historian, Cambridge (Mass.) 1963, s. 18 et passim; J. W. Wojcik, „PursuingKnowledge: Robert Boyle and Isaac Newton“, in: M. J. Osler, Rethinking the Scientific Revolution,Cambridge 2000, s. 183−200.9 J. D’Alembert, „Discours préliminaire“, in: Éncyclopedie ou Dictionnaire raisonné des sciences,des arts et des métiers, Paris 1751, s. xx–xxxiii; srov. J. D’Alembert, Úvod k Encyklopedii, přel.S. Taraszka, Praha 1950, s. 70–109; A. Condorcet, Esquisse d’un tableau historique des progrèsde l’esprit humain, Paris 1794; A. Condorcet, Náčrt historického obrazu pokroků lidského ducha,přel. J. Kohout, Praha 1968.10 J.-É. Montucla, Histoire des mathématiques [2 sv., 1758], 4 sv., Paris 2 1799−1802; Bailly vydalo dějinách astronomie tyto práce: Histoire de l’astronomie ancienne (1775); Histoire de l’astronomiemoderne (3 sv., 1779−1782), Lettres sur l’origine des sciences (1777), Traité de l’astronomieindienne et orientale (1787).11 J. Priestley, The History and the Present State of Electricity, London 1767, s. 1−432.[ 78 ]


[studie]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jiné12 P.-S. Laplace, „Exposition du système du monde“ [1796], in: P.-S. Laplace, Ouvres Complètes,Paris 1878−1912, sv. VI, s. 395−486.13 J. Priestley, The History and the Present State of Electricity, s. vi, xv.14 J. S. Bailly, Histoire de l’astronomie ancienne [1775], Paris 2 1781, s. xii, xxiii.15 Voltaire, „Anglické listy“ [1734], in: Voltaire. Myslitel a bojovník, přel. J. B. Kozák, V. T. Miškovská,Praha 1957, sv. I, s. 152.16 F. A. C. Gren, „Geschichte der Naturwissenschaft, als akademische Vorlesungen vorgetragen.Ein Fragment aus nachgelassenen Papieren“, Annalen der Physik 1, 1799, s. 167−204, s. 195.17 G. Ch. Lichtenberg, „Vorrede“, in: J. Chr. P. Erxleben, Anfangsgründe der Naturlehre [1772],Göttingen 6 1794, s. xxii. O původu užívání pojmu revoluce v souvislosti s dějinami vědeckého poznánípojednává I. B. Cohen; viz I. B. Cohen, Revolution in Science, Cambridge (Mass.) – London1985, 7 1995.18 J. S. Bailly, Histoire de l’astronomie moderne, [1779−1782], 3 sv., Paris 2 1785, sv. I, s. 291.19 A.-L. Lavoisier, „Note pour l’article chimie“ [1790], in: týž, Oeuvres, Paris 1892, sv. V,s. 298−300, zde s. 298.20 J. Priestley, The History and the Present State of Electricity, s. v.21 Srov. R. Yeo, „Classifying the sciences“, in: R. Porter, The Cambridge History of Science, Vol. 4:Eighteenth-Century Science, Cambridge 2003, s. 241−266.22 J.-É. Montucla, Histoire des mathématiques [1758], 2 sv., Paris 2 1799−1802, sv. I, s. viii. Priestleyhovoří o „progress of human mind“ (The History and the Present State of Electricity, s. v),Laplace také používá výraz „l’esprit humain“ – například Newtonovým Principiím podle něj náleží„la prééminence sur les autres productions de l’esprit humain“ (Exposition du système du monde,s. 561).23 J. D’Alembert, „Discours préliminaire“, in: Éncyclopedie ou Dictionnaire raisonné dessciences, des arts et des métiers, s. xx – xxxiii; srov. J. D’Alembert, Úvod k Encyklopedii,s. 70−109.24 P.-S. Laplace, Exposition du système du monde, s. 454.25 J. S. Bailly, Histoire de l’astronomie moderne, sv. I, s. vi.26 F. Bacon, „The Advancement of Learning“ [1605], in: The Works of Francis Bacon, ed. J. Spedding,London 1857−74; repr. Stuttgart 1961−63, sv. III, s. 266; R. Descartes, „Les principes de laphilosophie. Lettre De L’Auteur“ [1647], in: Oeuvres de Descartes, eds. Ch. Adam – P. Tannery,Paris 1897−1913, sv. IXb, s. 14n., s. 20.27 R. Koselleck, „Fortschritt“, in: O. Brunner − W. Conze − R. Koselleck, hrsg. GeschichtlicheGrundbegriffe. Historisches Lexikon zur politisch-sozialen Sprache in Deutschland, Stuttgart1972−1997, sv. II, s. 351−423, zde s. 377n.; R. Koselleck, Begriffsgeschichten. Studien zur Semantikund Pragmatik der politischen und sozialen Sprache, Frankfurt a. M. 2006, s. 78.28 Condorcet, Esquisse d’un tableau historique des progrès de l’esprit humain, s. 4: „…la perfectebilitéde l’homme est réellement indéfinie“; viz též s. 380: „…perfectionnement de l’espèce humaine“.Srov. Condorcet, Náčrt historického obrazu pokroků lidského ducha, s. 25 a s. 185.29 J. S. Bailly, Histoire de l’astronomie moderne, sv. I, s. vi n.30 D’Alembert, „Discours préliminaire“, s. xx; srov. Úvod k Encyklopedii, s. 68−69.31 D’Alembert, „Discours préliminaire“, s. xix; srov. Úvod k Encyklopedii, s. 67.32 J.-S. Bailly, Histoire de l’astronomie moderne, sv. I, s. xvi: „C’est dans ces grandes têtes quel’esprit humain a vécu…“33 F. A. C. Gren, „Geschichte der Naturwissenschaft“, s. 175.34 J. Priestley, The History and the Present State of Electricity, s. ix.35 A. Comte, Cours de philosophie positive, 6 sv., Paris 1830−1842, sv. I, s. 3n.; srov. A. Comte,Sociologie, přel. R. Brejcha, Praha 1927, s. 14.36 A. Comte, Cours, sv. I, s. 63; srov. Sociologie, s. 40.37 A. Comte, Cours, sv. I, s. 14; srov. Sociologie, s. 19.38 Kupříkladu přehled různých geologických a kosmologických koncepcí podává v úvodu svévelké práce britský geolog Charles Lyell (1797−1875); viz Ch. Lyell, Principles of Geology, London1830, s. 5−74. Také podle G. Cuviera „l´histoire des sciences naturelles est indispensable aux naturalistes“;viz G. Cuvier, Histoire des sciences naturelles, ed. M. de Saint-Agit, 5 sv., Paris1831−1845, sv. I, s. 1.39 D. von Engelhardt, Historisches Bewusstsein in der Naturwissenschaft von der Aufklärung biszum Positivismus, München 1979, s. 211n.; srov. N. Jardine, Scenes of Inquiry. On the Reality ofQuestions in Sciences, Oxford 1991, s. 129n.40 Uvedené práce a autoři představují pouze malý výběr; existují stovky pozitivistických prací.Orientační přehled poskytují ve svých studiích R. Laudan a N. Swerdlow; viz R. Laudan, „Historiesof the Sciences and their Uses: A Review to 1913“, History of Science 31, 1993, s. 1−33; N. M.Swerdlow, „Montucla‘s Legacy: The History of the Exact Sciences“, Journal of the History of Ideas54, 1993, s. 299−328. Bibliografické údaje prací některých uvedených autorů obsahují další poznámky.[ 79 ]


[studie]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jiné41 Zvláště ve Velké Británii vycházelo velké množství takových prací: viz například H. Smith Williams,A History of Science, New York – London 1910; W. T. Sedgwick – H. W. Tyler, A Short Historyof Science, New York 1917; Ch. Singer, A Short History of Science to the Nineteenth Century,Oxford 1941; W. C. Whetham Dampier, A Shorter History of Science, Cambridge 1944.42 Vzpomínky na Sartonův život a jeho dílo (včetně obsáhlé bibliografie) obsahuje zvláštní čísloIsis 48, 1957, č. 3, s. 281−390. Poměrně zajímavé je srovnání s příspěvky v dalším čísle Isis věnovanémSartonovi, které vyšlo o třicet let později a odráží změny, k nimž v historiografii vědydošlo – Isis 75, 1984, č. 1, s. 1−240.43 A. Thackray – R. K. Merton, „On Discipline Building: The Paradoxes of George Sarton“, Isis 63,1972, s. 472−495, zde s. 476, s. 480.44 G. Sarton, A History of Science, Vol. 1. Ancient Science Through The Golden Age of Greece,Cambridge (Mass.) 1952, repr. 1964, 1993; týž, A History of Science, Vol. 2. The HellenisticScience and Culture in the Last Three Centuries B. C., Cambridge (Mass.) 1959, repr. 1970, 1993.45 A. Heller, Geschichte der Physik von Aristoteles bis auf die neueste Zeit, 2 sv., Stuttgart 1882,repr. Wiesbaden 1965, sv. I, s. 5, s. 172.46 F. Danneman, Geschichte der Wissenschaften in ihrer Entwicklung und in ihrem Zusammenhange[1900−1913], 4 sv., Leipzig 2 1921, sv. II, s. 1−5; F. Rosenberger, Die Geschichte derPhysik in Grundzügen mit synchronistischen Tabellen, 2 sv., Braunschweig 1882, sv. I, s. 91.47 O středověku pojednávají čtyři z pěti svazků Sartonova díla Introduction to History of Science,5 sv., Baltimore 1927−1948; dále viz L. Thorndike, A History of Magic and Experimental Science, 8sv., London 1923−1958, H. Kopp, Die Alchemie in älterer und neuerer Zeit, 2 sv., Heidelberg 1886,týž, Geschichte der Chemie, 4 sv., Braunschweig 1843−1847, repr. Hildesheim 1966, sv. II pojednáváo alchymii.48 L. Thorndike, A History of Magic and Experimental Science, sv. V, s. 563−578; Rosenbergerpředstavuje velmi obdobně dílo dalšího renesančního mága G. della Porty, viz Die Geschichte derPhysik, sv. I, s. 137−139.49 G. Sarton, Introduction to the History of Science, sv. I, s. 20; srov. Ch. Singer, A Short Historyof Science, s. 1; E. H. Du Bois-Reymond, „Über Geschichte der Wissenschaft“ [1872], in: týž, Reden,2 sv., Leipzig 1912, sv. I, s. 431−440, zde s. 432n.50 Například R. Wolf, Geschichte der Astronomie, München 1877, s. vii, 31 et passim; E. Gerland,Geschichte der Physik [1892], München – Berlin 2 1913, s. v, s. 292−295; G. Sarton, Introductionto the History of Science, sv. I, s. 24n.; O. Lodge, Pioneers of Science, London – New York 1893,s. 7, s. 167; H. C. Bolton, The Follies of Science at Court of Rudolph II., 1576−1612, Milwaukee1904, s. 205.51 F. Rosenberger, Die Geschichte der Physik, sv. I, s. 92−94.52 H. Kopp, Beiträge zur Geschichte der Chemie, Braunschweig 1869, sv. I, s. 1−3.53 W. Whewell, History of the Inductive Sciences from the Earliest to the Present Time [1837], 2sv., New York 3 1857, sv. I, s. 45.54 Tamtéž, s. 46.55 G. Sarton, Introduction to the History of Science, sv. I, s. 4. Vědu Sarton vymezuje na předchozístraně jako „systematizované pozitivní vědění“.56 F. Dannemann, Geschichte der Wissenschaften, sv. I, s. vi.57 Viz například F. Rosenberger, Die Geschichte der Physik, sv. I, s. 150−166 et passim; W. T. Sedgwick– H. W. Tyler, A Short History of Science, s. 449−457.58 A. Heller, Geschichte der Physik, sv. I, s. 334.59 Koselleck, „Fortschritt“, s. 391nn.; srov. P. Nolte, „Gleichzeitigkeit des Ungleichzeitigen“, in: S.Jordan, hrsg. Lexikon Geschichtswissenschaft. Hundert Grundbegriffe, Stuttgart 2002, s.134−136.60 Dannemann, Die Geschichte der Naturwissenschaften, sv. II, s. 1; srov. F. Rosenberger,Die Geschichte der Physik, sv. I, s. v n.61 Whewell, History of the Inductive Sciences, sv. I, s. 46−48.62 Darwin si při cestě kolem světa poznamenal o obyvatelích Ohňové země: „Myslím, žekdybychom prohledali celý svět, nenašli bychom člověka na nižším stupni.“ Cit. dle S. J. Gould,Jak neměřit člověka. Pravda a předsudky v dějinách hodnocení lidské inteligence, Praha 1997,s. 404.63 a Viz např. J. Fontana, Evropa před zrcadlem, Praha 2001, s. 117n.64 Např. W. Ostwald, Zur Geschichte der Wissenschaft. Vier Manuskripte aus dem Nachlass[1913−1931], Leipzig 1985, s. 46−48; srov. L. Lévy-Bruhl, Myšlení člověka primitivního [1922],Praha 1999, s. 21−39.65 E. H. Du Bois-Reymond, „Kulturgeschichte und Naturwissenschaft“ [1877], in: týž, Reden,2 sv., Leipzig 1912, sv. I, s. 567−629, zde s. 596.66 Engelhardt, Historisches Bewusstsein, s. 163−166.67 G. Sarton, „The New Humanism“, Isis 6, 1924, s. 9−42, zde s. 9.68 Tamtéž, s. 31.69 G. Sarton, Introduction to the History of Science, sv. I, s. 33.[ 80 ]


[studie]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jiné70 C. Dampier Whetham – C. Durning Whetham, „Three English Men of Science“, Isis 1, 1913,s. 215−218. Jako místo vzniku článku je uvedeno Cambridge. Dampier a jeho manželka spojujípokrok vědy s nordickou rasou i ve své „kronice vědeckého pokroku“; viz C. Dampier Whetham –C. Durning Whetham, Science and Human Mind. A Critical and Historical Account of the Developmentof Natural Knowledge, London 1912, s. 9−20, zvl. s. 18.71 H. J. Holland, Germany in Science. The German Claim to Scientific Leadership Refuted, Pittsburgh1917, s. 5n.72 J. W. Draper, History of the Conflict between Religion and Science [1874], New York 8 1881,s. vi.73 Tamtéž, s. 171−181.74 A. D. White, History of the Warfare of Science with Theology in Christendom [1896], 2 sv.,London – New York 1897, sv. I, s. vi−ix.75 Tamtéž, sv. I, s. 130−146.76 T. S. Kuhn, The Copernican Revolution, Cambridge (Mass.) 1957, s. 191; další doklady Whitovavlivu v této otázce uvádí E. Rosen, „Calvin’s Attitude Toward Copernicus“, Journal of the Historyof Ideas 21, 1960, s. 431−441; srov. P. Barker, „The Role of Religion in the Lutheran Response toCopernicus“, in: M. J. Osler (ed.), Rethinking the Scientific Revolution, Cambridge 2000, s. 59−88,zde s. 63n.77 J. J. Walsh, The Popes and Science. The History of the Papal Relations to Science during theMiddle Ages, New York 1908; srov. též Otto Zöckler, Geschichte der Beziehungen zwischen Theologieund Naturwissenschaft, 2 sv., Gütersloh 1877−1879.78 P. Duhem, L’évolution de la mécanique, Paris 1903; Les origins de la statique, 2 sv., Paris1905−06; Études sur Léonard de Vinci, 3 sv., Paris 1906−1913; Le système du monde: Histoiredes doctrines cosmologiques de Platon á Copernic, 10 sv., Paris 1913−1959, repr. 1979−1988.79 P. Duhem, Les origines de la statique, sv. I, s. iv.80 P. Duhem, Études sur Leonard de Vinci, sv. II, s. 412. Srov. R. Ariew − P. Barker, „Duhem andContinuity in the History of Science“, Revue Internationale de Philosophie 46, 1992, s. 323−343.81 Srov. například E. Grant, „The Condemnation of 1277, God’s Absolute Power, and PhysicalThought in the Late Middle Ages“, Viator 10, 1979, s. 211−244; E. Grant, The Foundations ofModern Science in the Middle Ages. Their Religious, Institutional, and Intellectual Contexts,Cambridge 1996, s. 70−83; F. Fellmann, Scholastik und kosmologische Reform, Münster 1971.82 Viz například S. L. Jaki, „Introductory Essay“, in: P. Duhem, To Save The Phenomena. An Essayon the Idea of Physical Theory from Plato to Galileo [1905], Chicago – London 1969, s. ix−xxvi;H. Floris Cohen, The Scientific Revolution. A Historiographical Inquiry, Chicago 1994, s. 44−55. Donacionalistických sporů o národní prvenství ve vědě během první světové války se Duhem vložilhned dvěma knihami: La science allemande, Paris 1915; La chimie est-elle une science française?Paris 1916.83 W. Whewell, History of the Inductive Sciences from the Earliest to the Present Time, sv. I,s. 41n.84 Srov. M. Foucault, Archeologie vědění, Praha 2002, s. 36. O problému spojování biologické terminologies popisem teoretického pokroku pojednává například F. M. Wuketits, Přírodní katastrofajménem člověk. Vývoj bez pokroku, Praha, 2006 s. 102 et passim.85 H. Blumenberg, Paradigmen zu einer Metaphorologie, Frankfurt a. M. 2 1998, s. 23−25 et passim;srov. H. Blumenberg, Theorie der Unbegrifflichkeit, Frankfurt a. M. <strong>2007</strong>.86 G. Sarton, The History of Science and the New Humanism [1931], New Brunswick – Oxford4 1988, s. 166.87 R. Laudan, Histories of the Sciences and their Uses, s. 21.88 G. Sarton, The History of Science and the New Humanism, s. 44.89 Tamtéž, s. 13, 57.90 Tamtéž, s. 183.91 D. M. Turner, History of Science Teaching in England, London 1927, s. 190.92 Viz například W. T. Sedgwick – H. W. Tyler, A Short History of Science, s. v−vi; W. Libby, An Introductionto the History of Science, Boston – New York – Chicago 1917, s. v−vii. Další dokladyuvádí A. Thackray, „The Pre-history of an Academic Discipline. The Study of the History ofScience in the United States“, Minerva 18, 1980, s. 448−473, repr. in: E. Mendelssohn (ed.),Transformation and Tradition in the Sciences, Cambridge 1984, s. 395−420.93 E. Jenkins, „Why the History of Science“, in: M. Shortland – A. Warwick (eds.), Teaching theHistory of Science, London 1989, s. 19−29, zde s. 25; B. Brock, „Past, Present and Future“, tamtéž,s. 30−41, zde s. 32.94 A. B. Fisher, A Short History of Natural Science and of the Progress of Discovery from theTime of the Greeks to the Present Day. For the Use of Schools and Young Persons [1888], NewYork 4 1902, s. vii.95 Mnoho dokladů této myšlenky uvádí A.-K. Mayer, „Moralizing Science: The Uses of Science’sPast in National Education in the 1920s“, British Journal for the History of Science 30, 1997, s.51−70.[ 81 ]


[studie]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jiné96 N. Elias, O procesu civilizace. Sociogenetické a psychogenetické studie [1939], Praha 2006,s. 58. Tato idea přirozeně vychází z principu rekapitulace německého zoologa E. H. Haeckela(1834−1919), podle nějž ontogeneze rekapituluje fylogenezi.97 G. Sarton, „Knowledge and Charity“, Isis 5, 1923, s. 5−19, zde s. 8, s. 11.98 A. Thackray, „The Pre-history of an Academic Discipline“, s. 411−413.99 A. Heller, Geschichte der Physik, s. viii a n.100 G. Sarton, Introduction to the History of Science, sv. I, s. 6.101 A. Thackray, „History of Science in the 1980s“, Journal of Interdisciplinary History 12, 1981,s. 299−314, zde s. 303.[ 82 ]


Kéž by „jen velmi neúplné znění“...Jiří Rulf: Navštěvovat želvu.Brno, Host <strong>2007</strong>.Na zadní straně obálky knížky JiříhoRulfa Navštěvovat želvu píše Pavel Janáček:„Doba je těhotná kamením, ještě se tovšak neví. Jen pár škaredých zjevů, jimž senadává do básníků, krákorá cosi o temnotě,která nastane, až se narodí smrt.“ Tatoslova knížku charakterizují na nejobecnějšírovině, ale říkají ještě něco navíc: jakobytím, že čtenář Pavel Janáček této poeziipodlehl, ukázal na její nejslabší místa i nato, čím může okouzlovat. Pokusím se teďony body ukázat.Především: je velkou otázkou, jestlimůže být poezie osnována toliko na naštvání,na sporu s dobou. Rulfovy verše zejménav první části knížky, nazvané „Zatoulanéměsto“, ukazují, že zloba, jekot„škaredých zjevů“ stačí po Bezručovi kezpívání pramálo. Tak třeba hnedv první básni oddílu, „U Labe“: jsme tusvědky málem propagandistické práce –Bůh je pro Rulfa spíš slovo, možná symbol,který ale mně (a navíc s velkým písmenem)nedává smysl. Ano, rozumím té tolikrátv literatuře čtené a znovu přeci jen pokoušenépotřebě formulovat svět bez Bohai boha, svět bez kontur a hodnot, ovšemRulfovo slovo Bůh je opravdu podivné: ječasové, v čase se proměňuje, je personifikované,je nad námi a zas neschopnécokoli změnit, zkrátka je to změť. A přitomby stačilo tak málo, Boha si ODPUSTIT, nechatbáseň tak, bez něj. Zůstaly by krásnémetafory sledující necitelný pomalu odplouvajícíširoký čas podél Labe i se všemitěmi málem hrabalovskými instrumenty.Proč musí báseň začínat jakousi „filozofickou“schválností: „Vždyť jak by to svedldnešní Bůh se svým stínem,/ jenž od nějprchá?“ Jenže potom – jsem málem ochotentu schválnost odpustit, protože se midostává, přímo hmatám ten rozvláčný, alepořád stejně odcházející čas: „Kroky rychlé,kroky zaostávající,/ ale stále stejný rytmusproudu středního Labe,/ metronombříz za plotem koupaliště,/ stále stejně sekývající muž,/ jdoucí po břehu kolem,“ alezas: vydrží to jen chvíli, pak se básní mihne„bílá ryba“, báseň se na chvíli zpomalív přesné, protože představitelné, protoželyrické definici: „Kroky stínů a kroky lidí,/jimž nestačí už slova.“ Ale potom – jakobyto všecko bylo na nic, jako by básník neumělmlčet a už vůbec ne škrtat, jako by nevěřil,že ještě existují čtenáři gramotníi jinak než lingvisticky, zkrátka – musíještě připojit spleť obrazů, metafor a kdovíčeho všeho ještě. Proč? Aby ukázal konstruktérskoudovednost v básni (stín nazačátku musí se vrátit i na konci), aby sivydobyl pointu, která báseň jedním veršemzabije: „A Bůh, marně pátrající po tom,/kam se otiskla na písku stopa,/ (…) Co odpovědětuprchlým stínům,/ volajícímdenně po jeho odsouzení/ jakýmsi neznámýmesperantem.“Podobně se to má s většinou básníprvního oddílu. Máme tu co dělat s čímsivelmi podobným stroji. Funguje to s konstruktérskoupřesností, bezchybně,metafora vychází jedna ze druhé, společněpak definují svět, který ztrácí hodnotya rozkládá se, ale všecko se to zároveňděje indiferentně: Miluji tě,/ ale tvá víčkajsou mrtvá/ a jenom kostry v nich tančí.//Pohřbena ve svatebním hávu,/ tvýmkmenem na míru šitém,/ nechceš se rozhodnoutk návratu do nebytí,/ stále se vrtíš/jak dítě vězněné v povijanu.“ Atd.,a tak pořád pryč…Pravda: básníkova bolest ze stavu tohotosvěta je úctyhodná a přímo hmatatelná.Ale pointy básní ji nedodávají na intenzitě,ale spíše je kazí. Báseň v podání Rulfově jecosi děsivého a smutného – ona totiž musívše, o čem bolestně a ví a co jaksi mezislovy tuší, ona to vše musí zároveň a hned[ 83 ]


[recenze]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu filozofii a jinétaké rozhodnout. Těžko se to pak dýchá takovébásni, a ještě hůř se tomu věří. Děsivé,přesné jsou obrazy hrůzy: „Nedivímese, když se houf mužů hromadí u brány –/jsou šedí, staří,/ jejich pohlaví malá.//Dožadují se chleba,/ ale po něm přicházejíkřeče/ a strážná smrt otevírá dveře.“ Jenže– už poslední verš nastartoval samozničujícípohyb ústící do nikam point a mudrosloví.Přes elektrické dráty, obrazy lidí visícíchna nich jako králíci, přes obrazy vítězůa přes prastarou a tolikrát čtenou metaforufilmu v promítačce, tentokrát pouštěnéhonaopak, dostáváme se k úplně už vyčichlémufinále: „Děkujme Bohu./ Takhleje to přehledné./ Oni jsou oni/ a my jsmezatím my.“ To mají být jedinečné obrazyvarující nás před ztrátou před ztrátou identity?!Ovšem je zajímavé, že pokud se Rulfdokáže ukáznit, pokud své výkřiky nechávychladnout, vylisují se pak nádhernéverše a krásné básně. Je paradoxní, žek takovému výkonu je potřeba „cizí“ událost,a to hrůzy ze školy v Beslanu. Ale zasese tím připomíná jiná hodnota, kterouRulfovy verše nesou – je to totiž poeziev pravém slova smyslu světová –, neníukotvená v nějaké národní jedinečnosti,ale vnímá svět jako jeden společný prostor.I proto bolí tragédie tisíce kilometrů daleko,je totiž stejně děsivá jako osobní prohra:„I srdce zvonů nad tím měkla/ a měnilase v žhavé stružky./ A nikdy už pak nezvonili,/noc ohlašoval výstřel z pušky.“ Vyvstalmi při té četbě před očima FrantišekHalas se stejnou jistotou, s jakou i on věděl,že patos je na místě právě tam, kde senedostává jiného východiska.Tím se dostáváme k druhé poloze nazačátku zmiňovaného citátu – totiž žeRulfova poezie nabízí hodnoty zcela osobité,jedinečné, neopakovatelné, okouzlujícía odzbrojující. Proměna je asi v tomto:krásné verše a básně čteme všude tam(a nejvýraznější je to v oddíle „Z diářestarého muže“), kde strach o všelidskéhodnoty ustoupil těm menším, ale o to tíživějším.V prostém ohledávání stářía stárnutí, ve značkování odcházejícíhotěla, v tom se nám dostává najednou světaživého, i když nejasného. Tak stačí uvidětženu, abychom se dostali z knihy na nádhernoui děsivou ulici: „Potkal jsem ženus lehce naběhlými víčky./ Ještě dnes sálasílu ze slabin mladíka,/ ještě dnes se jí dotýkalyhbité ruce starce,/ ještě dnes jinavštěvovala krvavá luna.“ A skutečně –jde to lépe bez velikých metafor zániku,rozpadání. V prostém, našem, tomtoprostoru, ve kterém se kontury světapromítají do kontur člověka, se žije možnáo něco méně přesněji, o něco více nesrozumitelněji,ale především: mnohem,mnohem básnivěji: „Ještě dnes její vlasyplály mědí raného podzimu/ a prsy mělajak zimní hrušky pevné./ Ještě dnes nevěděla,/že se v ní něco bývalého haraburdíMorany zase dere na svět.“A ještě jednu hodnotu nese s sebouknížka Navštěvovat želvu, a to zejména vestejnojmenném oddíle, ale i jinde: je tosnaha pojmenovat postavení básníka netomto světě, který vyhřezl ze svých kontura vlaje kolem jako nesmyslná, nehierarchizovanátříšť. A jakoby v protišlapu vůčiprvní a do jisté míry i poslední části sbírky(s názvem „Šilhavý Bůh“) je toto postavenílemováno a přímo ukostřováno nejistotou:„Chodil jsem na návštěvu k moudrým,/ alevždycky jen na skok,/ protože si většinoustěžovali na dnu/ nebo na nevděčnostdětí.// Snažil jsem se dodržovat Velképravidlo,/ ale nezapsal jsem ho včas./A teď mám jen velmi neúplné znění.“ Škodajen, že při této představě Jiří Rulf nezůstal:je škoda, že z Navštěvovat želvu neníjen neúplné znění. Je škoda, že překrásnébásně jsou kaleny těmi, které se snaží totoneúplné znění zbytečně, zdlouhavě,frigidně doplňovat.Průběžně psaná poezieNorbert Holub: Status idem.Brno, Masarykova univerzita 2006.Jakub ChrobákSmáli se mně, když jsem baladu veškole předčítal. Bránil jsem se a poukazovalna tu aliteraci. Ale smáli se ještěvíc a od té doby místo aliterace říkali vždycky„pískotupespáně“. Oslové!Jan Neruda: Povídky malostranskéV pořadí již šestá Holubova sbírkavznikala v letech 1998–2005 souběžněs knihami Cizí sonety, Úplně úzké úlya Suché sochy stínů jako jejichvolnoveršová paralela. Po zaniknuvším nakladatelstvíPetrov, v kterém vycházely Holubovydřívější sbírky, vydává Status idemMasarykova univerzita v edici Srdeční výdej.[ 84 ]


[recenze]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu filozofii a jinéNa první pohled se nová sbírka od předchozíchliší již v ve svém členění, leč šestoddílů Statutu idem je vlastně dvojí dříveužívanou triádou: tři rozsáhlejší texty „Rybíprotéza“, „Básník, který byl na Bítově“a „XII. český internistický kongres“, zařazenéjako samostatné oddíly (II, IV, VI),by měly tvořit tematickou kostru oddílůzbývajících. Měly by, leč tuto funkci plnípouze první a třetí ze jmenovaných básní,„Básník, který byl na Bítově“ se svým příležitostnýmcharakterem (předneseno naBítově 30. září 2005 jako součást slavnostníhoproslovu) celku sbírky naprosto vymyká.Ostatní básně však spojuje poměrnězřetelná intence nahlížet za masky a nálepkyskutečnosti nejširším možným záběrem;od Ignáce z Loyoly po opilého koleguurologa, od kázání kardinála Vlka pookamžiky sexuální extáze. Holub tepe domodel a klišé dneška i dob minulýcha dospívá k přesvědčení o jejich proměnlivosti,leč stálosti; diagnostikuje „stav nezměněn“:„Kopeš hlínu – žereš hlínu –skončíš v hlíně / Paranoidní narcista Stalin/ je stále in“. Byť by chtěl být autor„frigidní jako ostraha u Matyášovy brány“,neomezuje se jen na nezúčastněné pozorovánía staví sám sebe dovnitř tematizovanéhodění. Přitom ale zůstávástřízlivým kritikem bez jakýchkoliv mesianistickýchtendencí: „Jsem šťastný, žejsem se nestal psychiatrem, / tělo je spalitelnějšínež duše“. Básně jako „Rybí protéza“,nebo „Radši kvalitní sex…“ tyto dvěperspektivy úspěšně kloubí. To však nelzeříci o všech textech sbírky. Některé básněpřipomínají spíš drobné anekdoty („Polétech konečně vítězství“, „World War II“),jiné narušují celek sbírky poněkudprvoplánovitou autostylizací („Chotěboř“,„Už zase budu…“).Samotná forma volného verše paknejen zásadně proměňuje celek básnickéhovýrazu, ale má nezanedbatelný vliv i nadílčí prvky; zejména Holubovi umožňujerozvinout jeho zálibu v aliteracích a jinýchhláskových instrumentacích v mnohemvětší míře než ve dříve užívané formě sonetové.Vytváří tak slovní celky schopnévyvolat bohaté konotace („Orel na orlojimá urlaub“, „hrůzné pahrbky hrobů“…)a ojediněle i zastat nepřítomné rouhačskynápadité rýmy předchozích sbírek („býčkůmchladí v předkostelí šarlat varlat“).Tyto ambice však bez „kontroly“ vázanéhoverše poměrně často ústí v poněkud schematickéa násilně hledané konstrukce(„pařátky puškvorců putující podzimnímpralesem“, „soplivě suplují zimou zesládloupachuť prázdnin“). Nejednou se tudokonce setkáme s banálními skupinamisvázanými shodnými morfémy („předempředplacené peklo“). Ale ani výraznější aliteracenemají takovou účinnost jakov předchozích sbírkách, kde byla jejich působivostpodpořena ikty vázaného verše. Jeto patrné již ze srovnání sonetu „Iglau“ zeSuchých soch stínů a jejího stejnojmennéhopretextu ze Statutu idem; zatímco seslovní spojení „skrytou krutost krypt“ vevolnoveršové verzi poněkud míjí svým (jistě)zamýšleným účinkem, spočívá ve verzisonetové skupina -kr- vždy na přízvučnýchdobách a je navíc rýmujícím se veršemobohacena o vertikální rozměr.Bylo by tak možné říci, že se Holubůvvolný verš zastavuje někde v půli cesty;opouští sice tradiční metrické a strofickévzorce, ale dílčí principy ekvivalenceopustit nedokáže. Nelze se tak zbavitdojmu, že sbírka Status idem předkládápřes své nesporné kvality spíše básnickýpolotovar.Hledání řádu umění a životaJan Wiendl: Vizionáři a vyznavači.Praha, Dauphin Praha <strong>2007</strong>.Petr PlecháčJe nesnadné napsat recenzi Wiendlovasouboru studií a skic „k otázce sepětí řáduumění a života v české poezii první poloviny20. století“ (jak zní podtitul), už proto,že deset textů uspořádaných do čtyř oddílůje sice „sjednoceno jedním konkrétnímjmenovatelem“, nicméně jde o analytickésondy „žánrově a metodologicky variabilní“,takže jedna každá by si zasloužilasamostatnou zevrubnou pozornost. Buďjak buď předložím jen povšechnou informacis několika poznámkami.Jednotícím jmenovatelem, o kterémautor hovoří v předmluvě, je „otázka povztahu vybraných uměleckých a programově-kritickýchpostupů k ideji řádu, doníž se sledované veličiny vtělují.“. VýchodiskemWiendlových analýz je např. estetickýideál umělecké a životní syntézy,nebo proces vytváření jednoty uměleckétvorby a života v duchu náboženské víry vezjevenou pravdu, nebo sounáležitost umě-[ 85 ]


[recenze]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu filozofii a jinélecké tvorby s ideologií utopické vize„šťastné budoucnosti lidstva“, revolučníhořešení spravedlivého společenského řáduapod. Dalším východiskem je určitý zlomovýbod, prožitek znicotnění, deziluze čifrustrace, a úsilí o jeho překonání. Společnýmjmenovatelem u všech sledovanýchkomplexů je nihilismus, který usiluje vykročitz vlastní sebestřednosti a podřídit senadosobní myšlence, ztělesněné v idejiUmění, Boha, nebo spravedlivého společenskéhouspořádání cestou revoluce.Autor nehledá univerzální modely, alev rámci českého moderního umění si všímákonkrétních postupů, které jsou pojmenoványv názvech jednotlivých oddílů:poezie a vize, poezie a utopie, poezie a zjevení,poezie a kampaň.První oddíl zahrnuje tři obsáhlé textyvycházející z díla F. X. Šaldy (a osobnostíinspirovaných jeho dílem). První sondasměřuje do Šaldova raného díla, prvníhodesetiletí jeho působení, a sleduje formovánímyšlenky řádu v kritikově postojíchk náboženské otázce, vyvolaných mj.setkáním s básnickými sbírkami mladýchtvůrců Katolické moderny. Druhá se obíráŠaldovým setkáním s dílem Otokara Březiny,zejména společnou vizí života jako estetickéhoideálu. Třetí studie se zaměřujena změny Šaldova hodnotícího postojev recepci avantgardního a tradicionalistickyzaloženého umění v období výraznépolitizace české kultury.Druhá část – „Poezie a utopie“ – se zabýváproblematikou umělecké avantgardyna počátku dvacátých let 20. století. Prvníz nich – „k otázce tvorby nového řádua k velkému neporozumění v české poeziidvacátých let“ – se soustřeďuje předevšímna tři osobnosti: je to opět Šalda a KarelTeige, za průkopnickou lze pokládat třetíčást věnovanou Jaroslavu Durychovi, totižoné opomíjené etapě jeho tvorby, v nížnejen kriticky zkoumal koncept proletářskéhoumění a formuloval svá odlišnástanoviska k východiskům avantgardy, aleparalelně vytvářel i sociálně zaměřenáumělecká díla (Sedmikráska, Tři troníčky,Žebrácké písně). – Druhá studie si všímáintenzivního působení hlavního teoretikabrněnské Literární skupiny Františka Götze,jeho ideje expresionismu jako estetickéhoa stylového kritéria a sporů o totopojetí s Devětsilem (respektive K. Teigem).Třetí část se zaměřuje na jediného autora;nikoliv izolovaně, ale v kontextuostatních křesťansky inspirovaných básníkůa kritiků, analyzuje vybrané etapybásnické tvorby Jana Zahradníčka. V prvnístudii jde o překonání náporu zmaru a nicotyv prvních sbírkách příklonem k nábožensképravdě jako zdroji integrity. Dalšíkapitola je „monotematická“, zabývá se„konturami básnického světa“ sbírky Jeřáby(s obsáhlou analýzou Zahradníčkova mistrovskéhosonetu „Užovka“). Nejkratší,třetí studie je panoramatickým pohledemna „konfesi, ideologii a poezii“ zbývajícíhopředválečného Zahradníčkova díla a poslednístudie analyzuje výjimečnost Zahradníčkovýchveršů z vězení. Z celkubásníkova životního díla zde byla jen marginálnípozornost věnována velkýmskladbám poválečným (La Saletta, Znamenímoci) a doprovodné lyrice (RouškaVeroničina). Jeho válečná poezie je zmíněnav posledním oddílu („Poezie a kampaň“).Čtvrtý oddíl prezentuje skicu o problémupoválečného odsunu německéhoobyvatelstva, jak se odráží v soudobé česképoezii. Jde o historicky ojedinělou unifikovanoupozici básníků různých směrůgenerací a ideových východisek. Ve vypjatésituaci pod tlakem intenzivních kulturnícha politických kampaní a diskuzí a podvlivem válečného traumatu a opojení vítězstvímdochází k procesu, který ve svýchdůsledcích byl již průpravnou fází usměrňujícíchmechanismů nastupující totality.Toto krátké poválečné údobí (autor analyzujemateriál cca 150 básnických sbírekz let 1945–46) bylo literární historií viděnopřevážně jako velké vzepětí české poezie.Wiendlova skica, prokazující, že šlo spíšeo trapnou rezignaci na možnosti moderníhoumění a zmatení hledisek, je v hlavníchrysech pevná a přesvědčivá, potřebujevšak podle mého mínění některá upřesněnía doplňky. Nelze například dost dobřesměšovat básnické texty psané aktuálněza války jako bezprostředně živá reakce nakonkrétní události (např. teror po atentátuna Heydricha), jako je tomu mj. u básní Zahradníčkovýcha Vokolkových, a básně vyprodukovanéex post programově až v obdobípo válce (což např. platí o velké částiHistorického obrazu Vítězslava Nezvalaa o desítkách menších veršotepců).Mimochodem: Zahradníčkovy veršez Tryzny (červen 1942) nelze dávat do souvislostis odsunem: autor měl výslovně namysli vyhnání okupantů („nestoudněvpadli jste…“). Na druhé straně by mohlyjako otřesný příklad posloužit verše Jiřího[ 86 ]


[recenze]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu filozofii a jinéZhora, hovořící o transferu: „Díváš se naně, starce vidíš, ženy, / stařeny, děti,v očích strach a hlad. / Jsi Čech a Slovan.Člověče zatrolený, / ne abys začal je litovat.//Človíčku, odnauč se zapomínata odpouštěti, / a usmívej se jen, když zločincitáhnou do noci beze hvězd.“ (Citujiproto, že verše pocházejí ze sbírky Seismograf,1946, a Wiendl se právem zmiňujeo této tvorbě jako o seismografu: „stařenya děti“ v průvodu „zločinců“ opravduvěstily povážlivé otřesy svědomí.)Závěrem jednu nepatrnou výhraduk nepřesnosti, která se přenáší z knihydo knihy a jen proto ji zaznamenávám: Klíčk dobré literatuře (Miklík, Vodička, Vach)není příručka „upozorňující na morálně zavádějícídíla moderní literatury“ (s. 20), nýbržnaopak: tento seznam „morálně závadná“díla ignoruje a obsáhle uvádí literaturu„mravně nezávadnou“ (což neznamená,že všechno ostatní je závadné).K řečenému omylu svádí Klíč v titulu,shodným s příručkou Koniášovou.Není nejposlednějším důvodem chvályWiendlovy knihy její vytříbený jazyk, stylbez škváry a zádrhelů, bez mnohomluvnostia s četnými neodolatelnýmizkratkovými charakteristikami – což příkřestupňuje nárok na čtenářovu pozornosta soustředění. – Autor a jeho dílo si zasloužilipozornější korekturu a menší počet tiskovýchchyb.Mojmír TrávníčekVančurovo umění prózy pohledemJana MukařovskéhoJan Mukařovský: Vančurův vypravěč.Praha, Filip Tomáš–Akropolis 2006.Útlý svazeček, který vydalo pražské nakladatelstvíAkropolis, je podle slov editoraBohumila Svozila zřejmě poslední pracíJana Mukařovského (1891–1975), jež nebyladosud publikována, a to ani časopisecky,ani knižně. Přitom Vančurův vypravěč, jakzní titul onoho útlého svazečku, plně zapadádo kontextu badatelova soustředěnéhozájmu o Vančurovu tvorbu, k níž se Mukařovskýznovu a znovu vracel, aby objevovaljejí základní organizující principy a strukturnídominanty. Za každou studií, kterouMukařovský o Vančurovi publikoval, prosvítádůsledně promyšlená koncepce, vědomístrukturních souvislostí nejen v rámciautorova díla, ale i v širším rámci českémeziválečné prózy. Srovnatelnou pozornost,zůstaneme-li na poli tehdejší prozaicképrodukce, věnoval Mukařovský užjen Karlu Čapkovi. Proto může udivit, žejsme na vydání Vančurova vypravěče čekalitak dlouho. Pomineme-li spletité vnějšíokolnosti politicko-historické (před rokem1989), pak dva relevantní důvody uvádísám editor. Původně měla být studie zahrnutado svazku Cestami poetiky a estetiky(Praha, Československý spisovatel1971), ale podle Svozilova svědectví s tímMukařovský nesouhlasil, neboť by to podlejeho — rozuměj: Mukařovského — názoruvedlo k přetížení knihy vančurovskouproblematikou. Autor o své studii navícsoudil, „že je převážně materiálová, teprveutřiďující, a v tomto ohledu že má ještědaleko k definitivním závěrům“ (viz „Edičnídoslov“, s. 67–68). Jakkoli se Bohumil Svozila Květoslav Chvatík s tímto míněnímneztotožňovali, rozhodnutí svého učitelerespektovali.Po pětatřiceti letech máme tedy konečněmožnost do tohoto textu nahlédnouta doplnit jednu ze zřejmě již posledníchmezer v díle klasika českéhostrukturalismu. Patrně první, čeho si čtenářvstupující do univerza studie všimne,je způsob jejího členění. Není hierarchickydělena do kapitol či podkapitol, nýbrž jeorganizována jako lineární řada konkrétníchpozorování, důsledně se opírajícícho materii primárních textů. Každý postřeh,s nímž Mukařovský přichází, není výsledkempředcházející představy o zkoumanémtextu, apriorní tezí, jež by měla býtnásledně potvrzena, ale vyrůstá postupněna základě pečlivého čtení. Možná bychomtuto metodu mohli označit přívlastkem „filologická“,abychom konzervativnímiimplikacemi uvedeného přívlastku jaksipředem vzdorovali lákavým svodůmvtahovat strukturalismus do diskurzu současnéteorie; nic proti tomu, samozřejmě,pokud se tak neděje za cenu zkreslovánípůvodních myšlenkových východisek,např. opomíjením domácí tradice, z nížbylo strukturalistické myšlení napájeno(srov. k tomu kupříkladu studie Olega Susenebo Josefa Zumra). Absence složitějšístrukturace Mukařovského textu (respektivemetatextu, abychom se odvolali naGenettovu typologii), enumerativnosta převaha statické deskripce by napovídalacosi o důvodech Mukařovského zdrženlivostiohledně jeho publikování, jak vzpo-[ 87 ]


[recenze]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu filozofii a jinémíná Svozil. Je to bezpochyby studie přípravná,takzvaně materiálová, pouhý předstupeňpřípadné vančurovské syntézy.Nicméně v mantinelech konstatovanéhoomezení si studie stojí víc než dobře.V současnosti, tj. v době až jednostranněkvantitativního posuzování vědecké práce,kdy jsou jako výsledek seriózního literárněvědnéhovýzkumu prezentoványčlánky bezmála žurnalistické úrovně, lzeMukařovského badatelskou poctivosta kritičnost, s níž přistupoval k vlastnímvýtvorům, sotva přecenit. Zároveň má recenzovanástudie mnohem větší hodnotunež jen hodnotu historickou, dokumentární.Má i svébytnou hodnotu poznávací,a to hned dvojnásobnou: zaprvépřináší řadu vynikajících postřehů, jež setýkají výstavby Vančurových próz; zadruhéumožňuje nahlédnout, jak Mukařovskýs analyzovanými texty pracoval, jak s nimizapřádal rozhovor. Známe to i z jiných jehostudií, třeba ze studie „Významová výstavbaa kompoziční osnova epiky KarlaČapka“ (přetištěna i v Červenkově a Jankovičověvýboru Jan Mukařovský, Studie II,Brno, Host 2001, s. 451–480) nebo dalšíchstatí vančurovských, nezvalovských aj.,zde však má podobu jaksi syrovější.Konkrétní pozorování ještě nesměřujík souhrnným závěrům, zůstává u jejichevidence; ale vlastně ne pouze u ní, protožeuž i ona je prohloubena myšlenkovýmpohybem, jenž je před námi někdy přímopředváděn. Z tohoto aspektu je příznačnádialogičnost Mukařovského úvah, otázkya odpovědi typu: „Kdo je první osoba, kterázde mluví a která říká ,vidím‘? Jde o horečnouvidinu loupežníkovu, mluví zde sámKozlík? Nikoliv (o loupežníku se zde hovořív třetí osobě), je to vypravěč mluvící zaloupežníka, vypravěč, který volně přecházímezi vnitřkem a vnějškem a který tak dávávyzývavě najevo svou vševidoucnost.“ (s. 6)Jaký je tedy charakter Vančurova vypravěčepodle Jana Mukařovského? Na počátkustojí fundamentální ontologické rozlišeníempirické osobnosti a vypravěčskéhosubjektu. Toto rozlišení Mukařovskéhostudii otevírá. A je pozoruhodné, že užv samém úvodu, bez jakýchkoli přípravnýchformulací, je povaha Vančurovynarativní strategie v zásadě plně postižena:vypravěč je ve Vančurových textechstavěn do popředí, má v jejich narativnístruktuře až majestátně dominantní postavení(vzpomínaný Genette hovoří v takovémpřípadě o vypravěči heterodiegetickém,stojícím „nad“ fikčním světem postav).Vlastním obsahem studie pak je sledováníprostředků, jimiž je toto postavenínarátora textově realizováno. Mukařovskýjich rozeznává celkem devět (využitíslovesných osob, oslovování a apostrofování,otázky kladené místo vypravování,podotknutí a restrikce, komentováníděje, specifický způsob zacházeníse slovesnými časy a způsoby, tzv.synekdochické, respektive metonymickévidění, vypravěčovo pronášení hodnotícíchsoudů, oscilace mezi obecností a jedinečnýmpřípadem), přičemž všechna svázjištění dokládá citáty z Vančurových děl,namnoze poměrně obšírnými.Vzhledem k tomu, že Vančurův vypravěčje dílo do určité míry nedefinitivní,otevřené dalším interpretačním a předevšímteoretickým výkonům, vynořuje sepřed námi otázka, jakou pozici vlastně zaujímáv souvislostech teoretického myšleníJana Mukařovského. Z doslovu BohumilaSvozila se toho příliš mnoho k tomuto tématunedozvíme. Pisatel se omezil naněkolik vstupních poznámek a poté už jenzrekapituloval, co bylo obsahem studie,kterou čtenář právě dočetl. V tomto smyslušel Svozil cestou nejmenšího odporua usnadnil si, co mohl. Náročnější pohledposkytl Lubomír Doležel ve svém příspěvkuo Mukařovského naratologii (viz „Problémyhistorie literární teorie: naratologie JanaMukařovského“, in: Ondřej Sládek [ed.],Český strukturalismus po poststrukturalismu,Brno, Host 2006, s. 19–31). Uvádízde jeden zajímavý a podstatný postřeh, žetotiž Mukařovského studie o Vančurovia Čapkovi jsou vlastně slohovými rozbory,zkoumáními individuálního autorskéhostylu. Nicméně, jde o zkoumání jedinečnéhona pozadí obecného, konkrétního na fóliicelkové teoretické (naratologické) koncepce?Doležel soudí, že ano, a odvolává sepřitom na Mukařovského čapkovský diptych,v němž se objevuje stejné členění narovinu zvukovou, významovou a tematickoujako v monografii Máchův Máj (kterouDoležel považuje za určující dílo Mukařovskéhonaratologické koncepce). To podleDoležela svědčí o kontinuitě teoretickéhouvažování Jana Mukařovského, o jehosnaze vybudovat strukturální naratologii(ač sám Mukařovský tohoto pojmu přirozeněnepoužívá).Recenzovaná publikace Doleželovy závěryani nepotvrzuje, ani nevyvrací; jde jakobypo jejich obvodu. Souvisí to se shora[ 88 ]


[recenze]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu filozofii a jinézmíněnou absencí složitější strukturacetextu, jež by eventuálně korespondovala sestrukturou Mukařovského naratologie,„uzavírající“ studii do rámcové koncepce.A tak nás tato studie může přivádět k jinýmúvahám, zejména k zamyšlení nadcelkovým vývojem Mukařovského reflexíVančurova díla, které by vydalo na obsáhlépojednání. Vančurův vypravěč svou „nezavršeností“představuje přímý protipólsyntetizující studie „Od básníka k dílu“z roku 1941 (knižně in: J. Mukařovský, Studiez estetiky, Květoslav Chvatík [ed.],Praha, Odeon 1966, s. 291–295). Vzhledemke své – opakujme – nedefinitivnosti,otevřenosti, neposkytuje obraz celistvékoncepce, ale je především autentickýmsvědectvím vnímavého čtení.Jak nepsat dějiny literaturyRoman KandaHana Voisine-Jechová: Dějiny české literatury.Praha, H+H 2005. Přeložil Aleš Haman.Walter Schamschula: Geschichte der tschechischenLiteratur III. Von der Gründung derRepublik bis zur Gegenwart.Köln / Weimar / Wien, Böhlau Verlag 2004.Zdá se, že osudem české literatury je,že její dějiny píší polonisté. Po AntonínuMěšťanovi a jeho nejprve německy a paki česky vydaných dějinách 19. a 20. stoletíje to Hana Voisine-Jechová, emeritníprofesorka pařížské Sorbonny. Ta se stejnějako Měšťan stala bohemistou až v zahraničí,poté, když emigrovala do Franciea v roce 1982 získala profesuru českéhojazyka a literatury na Université Paris IV.Její Histoire de la littérature tchèque vyšlafrancouzsky roku 2001, v českém překladujako Dějiny české literatury v roce 2005(Nakladatelství H+H, 626 stran).V předmluvě k českému vydání autorkaděkuje Růženě Hamanové a Aleši Hamanovi(překladateli knihy) za „mnoho užitečnýcha cenných rad“ a za to, že „ověřovalia doplňovali můj text vzhledemk dokumentům, k nimž jsem neměla veFrancii přístup“. Tato poslední poznámkapůsobí v době internetu a otevřenýchhranic poněkud nepatřičně. Je obtížné sidnes představit někoho, kdo by třebav Praze nebo v Olomouci psal dějiny francouzskéliteratury a poukazoval přitom nato, že nemá přístup k francouzskýmknihovnám a archivům.V každém případě však ani pomo<strong>cz</strong> Česka nezabránila desítkám omylů, nepřesnostía faktických chyb. Nebudus jejich výčtem čtenáře příliš zatěžovat,uvedu jenom některé příklady. Dobrovskýnesestavil Česko-německý slovník, ale Deutsch-böhmischesWörterbuch. Palackýv dopise do Frankfurtu 1948 nenapsal větu„Kdyby nebylo Rakouska, museli bychom jenově založiti.“ Správně citát zní: „Kdybystátu rakouského nebylo již od dávna,musili bychom v interesu Evropy, ba humanitysamé, přičiniti se nejdříve, aby seutvořil.“ Z toho je zřejmé, že nejde ani tako „rakouský loajalismus“, jak píše Voisine-Jechová, ale spíš o politický konzervatismus.Jindřich Fügner nebyl Tyršův švagr,ale tchán. T. G. Masaryk nebyl profesoremvídeňské univerzity. Bezruč nenapsal„sbírku básní Stužkonoska modrá“, vždyťje to jen jediná báseň, samostatně vydaná.Totéž platí o Bieblově Novém Ikarovia Mikuláškově básni Krajem táhneprašivec. Dykova hra Ranní ropucha je charakterizovánaslovy: „Dcera royalistickéhošlechtice je znásilněna přívrženci krále…“(ve francouzském originále „est violée parles partisans du roi“). Kdyby paní Voisine-Jechová hru měla v ruce, sotva by to mohlanapsat. Jednak tím bezohledným násilníkemnejsou královi přívrženci, ale králsám, zadruhé dívka znásilněna není, protožese královi, který za ní odchází doložnice, nakonec nelíbí. Richard Weiner:„Takřka všechny jeho práce byly napsánya vyšly v meziválečném období.“ Nahlédnutímdo slovníku zjistíme, že pětWeinerových knih vyšlo do roku 1918, dvěv roce 1919, čtyři na konci dvacátých leta poslední 1933. Dále se dovídáme napříkladto, že Čepovy „Zápisky Jiřího Klena“vyšly v exilu 1963. Jde ovšem o Jiljího, ne JiříhoKlena. Próza sice v Mnichově v danémroce vyšla, ale objevila se už dlouho předtímjako součást Čepovy knihy Modráa zlatá (1938). Opět by stačilo podívat sedo mnichovského či pozdějšího pražskéhovydání, kde autor píše o tom, jak prózav roce 1937 vznikala. Hrdina Topolovy Kočkyna kolejích není vrátný, ale stěhovák.V Havlově Audienci Sládek Vaňkovi nenabízí„práci při transportu prázdných sudů“.Knihy Sylvie Richterové Návraty a jiné ztráty,Místopis a Slabikář otcovského jazykanejsou básnické sbírky. Některé dalšíomyly jsou už cosi jako evergreeny bohe-[ 89 ]


[recenze]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu filozofii a jinémistických příruček: Durychův Svatý Jiřínení drama, ale básnická próza, Vančurovyknihy se nejmenují Dlouhý, Široký a Bystrozrakýa Hrdelní pře aneb Přísloví(v těchto případech jsou ve francouzskémvydání správné názvy Dlouhý, Široký, Bystrozrakýa Hrdelní pře anebo Přísloví a chybyjsou jen v českém znění), Lustigovaprvotina Noc a naděje nevyšla 1957, ale1958. Jiné nepřesnosti jsou dost nelogické.Halas prý „na počátku války uveřejnilsbírku Ladění (1942)“. V létě 1942, kdysbírka vyšla, končil třetí válečný rok.O Kunderově hře podle Diderota Jakuba jeho pán, jejíž české uvedení kryl svýmjménem Evald Schorm, se na s. 509 píše:„… premiéra připravená roku 1975 v DivadleNa zábradlí byla zakázána“. Ale v poznámcena s. 532: „Hra byla inscenovánav Divadle Na zábradlí v roce 1975…“ JosefČapek ve francouzském originále zemřelv koncentračním táboře („mort en campconcentration“), v české verzi „zemřel napochodu smrti z koncentračního tábora“.I v tomto případě je původní verzepřesnější.Takové evidentní omyly či nedůslednostise dají vcelku snadno vytknouta případně odstranit. Problematičnost Dějinčeské literatury – které nakladatelskáanotace neváhá srovnávat s dějinami ArneNováka – však spočívá v samé koncepci,utřídění materiálu, v přístupu k literárnímfaktům. Některé pasáže těchto dějin vypadajíspíše jako slovník. Tak působíkupříkladu výčet epických sbírek Vrchlického,povídkových souborů Beneše Třebízského,knih Karla Tomana či FrantiškaHrubína: „Po svých prvních sbírkách (Zpívánoz dálky, 1933; Krásná po chudobě,1935; Země po polednách, 1937) v doběnacistické okupace psal další sbírky (Včelíplást, 1940; Země sudička, 1941; Cikády,1943). Po skončení války vydal sbírkyChléb s ocelí (1945), Jobova noc (1945 –uvedena v divadle E. F. Buriana, přepracovánav roce 1948), Řeka nezapomnění(1946), Hirošima (1948 – sbírka kritizovánadogmatickou kritikou). Z pozdějšího obdobípocházejí sbírky Můj zpěv (1956) a Až dokonce lásky (1961).“ Jinde poněkud zarážínerovnoměrná pozornost rozdělovanájednotlivým spisovatelům. Kapitola o humanismuse zabývá dílem Jana Blahoslavana necelé stránce, zatímco Alžbětě JohaněWestonii je (i s citáty) věnován většíprostor. Pro výklad pozoruhodného dílaJosefa Holečka muselo stačit 20 řádků, zatímcotřeba Karel Václav Rais získal řádků46. Josefu Jedličkovi se dostalo čtyř řádkůa Jáchymu Topolovi všehovšudy jen dvou.Ocitli se na úrovni Adlové, Bonhardové,Pludka aj. Vzniká také otázka, zda bylo nezbytnézabývat se autory jako Janda Cidlinský,Rudolf Jaroslav Kronbauer, KarelKapoun…Hana Voisine-Jechová má zajisté pravduv tom, když píše již v první kapitole, žestudium dějin literatury nemůže vycházetjen z národního přístupu. Ve francouzskémoriginále odlišuje „tchèque“ a „bohème“,v češtině je rozdíl „český“ a „bohemistický“nezavedený. Připomíná proto vedleliteratury psané staroslověnsky a latinskytaké české Němce. Ale proklamovaná mutikulturnostčeských zemí dostává trhlinu,když její dějiny víceméně ignorují hebrejskouliteraturu. I když se z ní po požárecha velkém pogromu 1389 zachovaly jen zlomky,byla hebrejština po staroslověnštiněa latině třetím literárním jazykem v českýchzemích. První stručnou zmínku o židovskékultuře nacházíme až na straně157 (David Gans na konci 16. století) a pakznovu a naposled na straně 471 (Jiří MordechajLanger). Židovství není zmíněno aniu takových autorů, jako je Max Brod.S multikulturalitou je do jisté míry spojenjiný požadavek na literární dějiny,komparatistický zřetel. Je zřejmé, že vedlevícejazyčnosti písemnictví v českých zemíchje žádoucí přihlížet zejména kestředoevropskému kulturnímu kontextu.Dějiny Voisine-Jechové tak činí hlavněněkolika naznačenými souvislostmi s polskouliteraturou. Kupříkladu Čechova báseňVáclav z Michalovic se srovnávás Mickiewi<strong>cz</strong>ovým Konradem Wallenrodem;Alois Jirásek a jeho historická líčenípřipomínají bitevní scény polského malířeJana Matejka. Kniha byla původně určenapro francouzskou veřejnost, a tak upozorňujena některé kulturní kontakty francouzsko-české,jako je Remešské (Sázavské)evangelium, na které přísahali francouzštíkrálové. Jiné takové souvislostiovšem zůstaly stranou. Jestliže autorka podrobněpíše o Moderní revue, včetně edicjako Knihy dobrých autorů a Moderní bibliotéka(s. 336–337), nabízelo se uvéstfrancouzské literáty, kteří byli v tomtookruhu překládáni a hráli inspirativní roli(např. Baudelaire, Huysmans, Mallarmé,Claudel, Gide a jiní). Bohužel se tak nestalo.[ 90 ]


[recenze]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu filozofii a jinéS francouzskou proveniencí Dějin českéliteratury Hany Voisine-Jechové souvisíi to, co bych nazval nedostatečnou nostrifikacíčeské verze. Někde jde patrněo problém překladu, v češtině působí určitéformulace podivně. Kapitolku s názvem„Díla historického zájmu“ („Écrits d'intérêthistorique“) by snad stačilo nazvat Historickátematika, „básnické snažení“ (aspirationpoètiques) v názvu jiné kapitolkybych uzemnil prostým „básnictvím“. Několikrátse objevuje jméno města Buda, cožnepochybně měl být Budín. Francouzské„pendant“ nemusí být jen „protějšek“, aletaké „analogie“. („Sládkovy básně tvoříprotějšek k etickému pojetí venkovau Světlé…“; Jiráskovy romány „mohly býtpovažovány za románový a zábavný protějšeka pokračování díla Palackého.“) Nastraně 267 se píše, že Karel Havlíček bylzvolen „několikrát do vídeňského parlamentu“(plusieurs fois pour la Dièteimperiale à Vienne). Nevím, jak francouzská,ale česká verze rozhodně neodpovídáfaktu, že Havlíček byl v červenci 1848 zvolenv pěti obvodech do říšského sněmu zasedajícíhove Vídni a v Kroměříži a žev prosinci téhož roku se mandátu vzdal.A některé věty českého překladu opravdutahají za uši: „Vyhlašovali ,otevřený‘ marxismus,odmítali jeho dogmatické výkladya kladli důraz – jako filozofové frankfurtskéškoly – na rané Marxovy spisy o ohleduk člověku a rozvoji humanity.“Vedle vysloveně překladatelskýchproblémů však vydavatelé Dějin české literaturytaké jako by zapomněli na to, žečeskému publiku prostě nelze předložitstejný text jako publiku francouzskému.I když něco z původního originálu v češtinězmizelo (např. poznámka, že Bratislava jehlavní město Slovenska), mnohé nepatřičnétam stále zůstává. Třeba hned prvnípoznámka na straně 21, která se týká věrozvěstaCyrila: „Jde o byzantského vzdělanceKonstantina (827–869), který přijalcírkevní jméno Cyril. Zemřel v Římě.“ Nebov souvislosti s názvem Ortenovy sbírky nastraně 531: „Ohnice je květina. Ale konotujei významy spojené s ohněm.“ Neméněnadbytečné je vysvětlovat českým čtenářům,že označení „temno“ vzniklo podlestejnojmenného románu Aloise Jiráska.Nejasnost vznikla naopak, když se píšeo „moravském bratru Palečkovi“ (145).V originále je totiž „frère morave“. Až poznámka22, která se vztahuje ke straně164, informuje, že ve Francii je tato církevnejčastěji označována jako jednota moravskýchbratří. Nestačilo by poznámku vypustita prostě psát o českém bratrua Jednotě bratrské? Kuriózně působí, kdyžúryvek z Holanovy Toskány (ne přesně citovaný),v němž se objevuje angličtina,francouzština a latina, je komentovánslovy „autor použil originálních francouzskýchvýrazů“. To mělo smysl při francouzskémpřekladu Holana, ale ne v češtině.Rovněž poznámky, že Kytice či Přílišhlučná samota byly přeloženy do franštiny,nemají valný smysl, tím spíš, když tyto překladynejsou zdaleka uváděny důsledně.Problémem každých literárních dějinbývá jejich periodizace. Autoři nejstaršíchhistoriografických příruček si s tím mocnelámali hlavu, postupovali prostě mechanickypo staletích (u nás např.Dobrovský). Postupně se jako mezníky literárníhodění prosazovaly kulturně dějinnéepochy (osvícenství), umělecké směry (romantismus),historicko-politická data(meziválečná literatura), ideologická označení(literatura výrazem krize buržoazníspolečnosti). Radikální řešení zvolili autořirozsáhlé publikace A New History of GermanLiterature (hlavní editor D. E. Welberry,2004), když místo názvů částí a kapitoluvádějí jen data. Začínají rokem 744, založenímkláštera ve Fuldě, a končí 15.prosincem 2001, kdy zemřel autor románuAusterlitz (Slavkov) W. G. Sebald. Tradičnějšíjsou v tomto směru jiné Dějiny německéliteratury, které byly přeloženy dočeštiny (tři svazky, 2005–<strong>2007</strong>, editorE. Bahr). Objevují se tu kapitoly jako„Středověk“, „Baroko“, „Výmarská klasika“,„Doba předbřeznová“ – což zdá se obrážískutečnost, že vývoj literatury nemůžebýt vykládán jen v čistě literárních souřadnicích,ale také v kontextu kulturníantropologie, ideologie, politiky apod. A jezřejmé, že tento pohyb nelze vtlačit do jediného„master narrative“ vykládaného lineárněa kauzálně.Viděno z tohoto hlediska nepřekvapuje,že Dějiny české literatury Voisine-Jechovév periodizaci a třídění materiálu kontaminujíhlediska estetická, národnostní, religiózní,historická, žánrová apod. Kniha jerozdělena do pěti částí, z nich první dvěshrnují českou literaturu od počátku poosvícenství, třetí se zabývá především 19.stoletím („Od romantismu k expresionismu“),čtvrtá meziválečným obdobím a pátáliteraturou po roce 1945. Každá z částí mákapitoly, které se dělí na podkapitoly a ty[ 91 ]


[recenze]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu filozofii a jinéna ještě menší úseky, řekněme podkapitolky.Některé autorské osobnosti nebodíla mají to privilegium, že jim je věnovanácelá podkapitolka („Alexandreida“, „Tomášze Štítného“, „Chelčický“, „Dialogus Janaz Rabštejna“), případně celá podkapitola(Jan Hus, Jan Amos Komenský). Je-li na názvechtěchto různých dílčích segmentůněco nápadné, pak je to častý výskyt formulace„od… k…“. „Od slovanské misiek husitství“, „Od dialogu k divadlu“, „Odjazykových mnemotechnických příručekke slovníkům“, „Od náboženského zaníceník teologickému didaktismu“, „Od humanismuk manýrismu“, „Od barokak osvícenství“, „Od kolportážní literaturyk moderní próze“ atd. Řekl bych, že se tímsugeruje výklad české literatury jako jakésipřímky, cesty odněkud někam. Protose zdá, že v pozadí těchto Dějin české literaturyje teleologický koncept dějinnosti.Jako by před námi vyvstávala Historie, kteráneúprosně kráčí ke svému cíli. Snad protose tak často vyskytují výrazy „objektivní“,„objektivnost“, které jinak v humanitníchvědách posledních desetiletímizí. Období konce 19. století charakterizujeautorka slovy: „Před českou literaturouvyvstávaly tři úkoly: 1) dosáhnout evropskéúrovně nejen v tematice, nýbrž i vezpůsobu projevu, 2) uplatnit se originalitouzaloženou na novém pojetí minulostia duchovních a estetických hodnot, 3) získatširoké publikum jako záruku vysokékulturní úrovně českého národa.“ (s. 362)Pamětníkům tato slova připomenouVodičkovu „teorii úkolů“ z padesátých letminulého století. Nebo také Fučíkovu esejo Boženě Němcové, kde se klade otázka,co musila Němcová dělat, aby si v literárníhistorii vydobyla to klíčové místo, kterév ní zaujímá. Vývoj je vnímán jako naplňováníněkolika předem daných abstraktníchpotencialit. Ve všech případech je dohistorického dění dodatečně a uměleimplantována apriorní kauzalita. Samozřejmě,že jakýkoliv výklad minulosti jenáš umělý konstrukt, tomu nemůžeme zabránit.Je však třeba tuto skutečnost reflektovata nekonstruovat zmíněnékauzální souvislosti s prostoduchou samozřejmostí,jako bychom byli pověřenýmimluvčími hlavního proudu a smyslu dějin.Spíše než kauzální souvislosti bude asi třebahledat v duchu Paula Ricoeura motivovanésouvislosti nebo v duchu PetraZajace uzlové body literárního dění.Do Dějin české literatury profesorkyVoisine-Jechové se tato představa promítátřeba i do podkapitolky příznačně nazvané„Autoři stojící stranou“ (Auteurs à l’cart).Stranou čeho? Patrně hlavního proudu českéliteratury. Podobné kapitolky se objevilyi ve zmíněných dějinách Antonína Měšťana.Zde ani tam se netýkají nikdy staršíchobdobí, protože ta už jsou (zdánlivě) přehlednáa utříděná, ale 20. století. Jde o spisovatele,kteří se nevešli do krabic generací,skupin, směrů a žánrů. Na druhé straněvšak nemohou být ani pominuti. U Měšťanajsou to třeba Jan Skácel a Josef Škvorecký,u Voisine-Jechové Richard Weinera Jakub Deml. Zdá se mi, že právě tytoosobnosti a jejich díla problematizujízjednodušený obraz české literatury, jak ses ním v obou příručkách setkáváme. Nemělibychom vycházet spíše od literárníchtextů než od abstraktních hierarchií?Opačným projevem takové předemdané hierarchie je u Voisine-Jechové třebavýskyt slova „nejlepší“ (meilleur, meilleure).Nejlepší Zeyerovou hrou je Doňa Sanča(proč?), nejlepším básníkem českého symbolismuBřezina, nejlepší Sovovy básnějsou inspirovány venkovem, nejlepší Dykovoupovídkou je Krysař… S tím nepřímosouvisí i nálepkování jednotlivých děl,často zjednodušeně přiřazovaných k tomuči onomu směru. I když vezmeme v potaznezbytnost určité schematizace výkladu,sotva to může ospravedlnit výroky jako:„Tato kniha může být považovaná za existencialistickýpřístup k snovým vizím, kterýnese stopy expresionismu a surrealismu.“(s. 383)Jedna z podkapitolek období šedesátýchlet 20. století má název „Meze mimetickéhopodání“. Je to bezděčná autocharakteristikaněkterých pasáží Dějin českéliteratury, které naivně hledají přímé referenceliteratury k životu. Tak u Horovybásně Jan houslista najdeme poznámku:„Šlo o slavného českého houslistu Jana Kubelíka…“Vypadá to, jako by Hora zbásniljeho život, ve skutečnosti o tom v básninepadne ani zmínka a Kubelík mohl sloužitnejvýš jako inspirace. Jen o rok pozdějiVladimír Holan „v Prvním testamentu(1940) glosoval ovzduší okupované Prahy“(il commente l’atmosphère de Prague sousl’occupation). Podle této jediné informaceo Prvním testamentu si udělá nezasvěcenýčtenář představu, že je to zřejmě jakásireportáž. Podobně simplicistní je výkladhry Zámek od Ivana Klímy: je to dílo „líčící[ 92 ]


[recenze]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu filozofii a jinéovzduší zámku na Dobříši, jenž byl sídlemSvazu čs. spisovatelů“. Opět jde o vztahvelmi volné inspirace, o Dobříši v tétomodelové hře vůbec není řeč. Jinakbychom museli pátrat po tom, kdože bylten nadaný spisovatel, jehož nechal autorZámku ve hře zavraždit.Takřka současně s knihou Voisine-Jechovévyšel třetí svazek Dějin české literaturyWaltera Schamschuly: Geschichte dertschechischen Literatur III. Von der Gründungder Republik bis zur Gegenwart (Köln/ Weimar / Wien, Böhlau Verlag 2004, 673stran). Schamschula, emeritní profesorUniversity of California v Berkeley, tímtosvazkem završil svůj úctyhodný projekt, jehožprvní díl vyšel 1990 a druhý 1996.Celkem mají všechny tři díly, které sledujívývoj české literatury od 9. století po současnost,1 400 stránek. Takový monumentálnírozsah je srovnatelný jenom s výkonyvelkých českých bohemistů minulosti,Jaroslava Vlčka, Jana Jakubce a ArneNováka.Obecně lze říci, že Schamschulovy dějinyse ve srovnání s knihou Voisine-Jechovévyznačují vyšší erudicí a také větší autorovoumúzičností, schopností vnímat a interpretovatliterární text. Pohled na českouliteraturu „z druhého břehu“ je v Schamschulověpodání často inspirativní. Hlavněkapitoly o poezii a literární vědě patří k pozitivůmsvazku. Zajímavé jsou však taképasáže o Haškovi, Vančurovi, Hrabalovi čiLinhartové. Rozdíl mezi oběma literárnímihistoriky je velmi nápadný třeba ve výkladuRicharda Weinera, Vladimíra Holana čiJiřího Koláře. Uvedu konkrétněji aspoň jedenpříklad, Audienci Václava Havla. HanaVoisine-Jechová o ní píše: „Jde o konfrontacispisovatele, donucenéhomanuálně pracovat v pivovaře, s jehošéfem, bodrým sládkem, jenž má o němpsát politický posudek a ve své primitivnostitoho není schopen. Jde spíše o grotesknísituaci než o konflikt. Sládek nakonecpožádá disidenta, aby mu posudek napsal,a nabízí mu za to práci při transportuprázdných sudů. Nechápe, proč spisovatelodmítá, a stěžuje si na ,ty intelektuály‘ neschopnéspolupracovat s lidem (slovo ,intelektuál‘bylo tehdy chápáno jako nadávka).“(s. 528) Již jsme se zmínili o tom,že Sládek Vaňkovi nenabízí transportprázdných sudů. Mluví o práci v kanceláři.Ani slovo „intelektuál“ v Audienci nepadne.Jde však hlavně o to, že situace obou postav,a tudíž celá hra jsou vnímány plošea jednostranně, jako satira či společenskákritika a jako konflikt mezi omezenýmSládkem a morálně uvažujícím Vaňkem.Naproti tomu Walter Schamschula, i kdyžnení rodem Čech, velmi dobře pochopil autorskousebeironii v postavě Vaňka a dvojznačnostcelého díla. I on píše o tom, že hrdinaz morálních důvodů odmítá možnostlepší práce, pokud by to znamenalo, že bymusil denuncovat sám sebe. Ale dodává:„Když se nedá žádným argumentempřesvědčit, přichází Sládkův emotivní výbuch,znovu v Havlově spirále, kdy se vracejímnohé motivy a zviditelňuje se nejdůležitějšíkontrast hry: mentalita malého,přizpůsobivého člověka a mentalita intelektuála,poněkud vzdáleného realitě. On,sládek, je prý jen obyčejný trouba, který semusí zamazat vší tou špínou kolem sebe.Ale spisovatel, kterého znají ve světěa z kterého má režim vlastně strach, si nechceušpinit ruce. Poté, co Sládek zmoženalkoholem usne, opouští Vaněk místnosta po chvíli zase zaklepe. V novém dialoguzačíná vulgarismem, který předtím užívalSládek, a to znamená, že oba si vyměnilirole ještě dřív, než opona spadne.“ (s. 489–490)Velké problémy mají oba zahraniční bohemistés nejnovějším obdobím české literatury.Při značném rozsahu Schamschulovýchdějin je to zvlášť nápadné. Dvacetiletům období první československérepubliky se věnuje na 367 stranách. Následujícídesetiletí je zpracováno na 70stránkách a dalších dvacet let, 1948–1968,už jen na 110 stránkách. Pro zbývajícíchtřicet let 20. století zůstalo už jen 17 stranvýkladu, včetně závěrečného shrnutí. Literaturaposlední doby tak zůstává praktickymimo autorovu pozornost, například výkladNesvadbova díla končí uprostřed šedesátýchlet, Lustigova na začátku let sedmdesátých…Právě tak postrádáme řadunejnovějších edic, příruček, dokonce i překladůčeských knih do němčiny. Jako informaceo české literatuře po roce 1968 majíoboje dějiny, Voisine-Jechové i Schamschulovy,opravdu minimální hodnotu. –Ještě štěstí, že už jsou připraveny k vydáníprvní svazky českých akademických Dějinčeské literatury 1945–1989, které kroměspolehlivých dat poskytnou podrobnouinformaci o poválečné literatuře, kulturnípolitice, literárním životě apod.Jestliže jsme u Voisine-Jechové konstatovalimnoho omylů ve faktografii, platí tobohužel i o Schamschulovi. Autor si na-[ 93 ]


[recenze]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu filozofii a jinépříklad plete dvojí útok proti Wolkerovi,v Pásmu 1925 a v Listech pro umění a kritiku1934. Zaměňuje Starou Říši za NovouŘíši, Valašské Meziříčí za Velké Meziříčí.V redakci Národních listů se v roce 1917měl objevit jakýsi Josef Svatopluk.Z kontextu vyplývá, že to byl J. S. Machar.Podobně jako u Voisine-Jechové se mylněoznačuje Durychův Svatý Jiří za drama.(Tato chyba se vloudila i do Slovníku českýchspisovatelů z roku 1964, do příručkyČeští spisovatelé 20. století z roku 1985,do Slovníku zakázaných autorů z roku1991, dokonce i do Lexikonu české literatury.Patrně proto, že Durych napsal jinádvě díla, dramata s podobným názvem,Svatý Vojtěch a Svatý Václav.) Ivana Sukaoznačuje Schamschula za malíře, ač to bylbásník a prozaik. Několikrát uvádí, že kritikA. M. Píša působil v komunistickémPrávu lidu, i když to byl sociálnědemokratickýdeník. Podobně zavádějící je obrat„Masarykovi národní socialisté“ (die MasarykschenVolkssozialisten), který se objeviluž ve druhém dílu těchto dějin. T. G. Masaryknikdy nebyl členem této strany ani jijak známo nevolil. Sbírka Pianissimo, kterounapsala Marie Bieblová, je omylem připsánajejímu muži Konstantinu Bieblovi.Čepův román Hranice stínu nevyšel 1938,ale 1935. Hrubínův slavný verš z Jobovynoci „Ach, Čechy krásné, Čechy mé“ vykládáSchamschula opakovaně (s. 347 a 516)jako narážku na Máchu. Ve skutečnosti jdeo sentimentální vlasteneckou báseň, jižnenapsal Mácha, ale V. J. Picek. Jan Werichnebyl signatářem Charty 77, ale naopakpodepsal tzv. Anti-Chartu. Ani informaceo tom, že Eduard Bass zemřel několik dnípo smrti své ženy („wenige Tage nach seinerGattin“, s. 300), neodpovídá skutečnosti.Bassova manželka Táňa zemřela22. 4. 1945, on sám 2. 10. 1946. „Totálnírealismus“ není Hrabalův, ale Bondyho pojema součást názvu jeho básnické sbírky.Muchův román Podivné lásky vyšel 1988,ne 1958. O Josefu a Jáchymu Topolových sepíše, že to byli vnuk a pravnuk KarlaSchulze (s. 142), jinde zase to, že oba svýmdílem přispěli k českému divadlu („die beideihren Beitrag zum tschechischen Theatergeliefert haben“, s. 528). Obojí je nepřesné,Josef Topol byl Schulzovým zetěm,ne vnukem, jeho syn Jáchym Topol nenídramatik, ale básník a prozaik. V KunderověŽertu vystupuje Zemánek, nikoliv Zeman.Vedle těchto a dalších faktografickýchchyb se v Schamschulových dějinách objevujenavíc mnoho nepřesností v českýchjménech a citátech (diakritika, velkápísmena, zkomoleniny). Z třetího dílu jsemjich bez nároku na úplnost vypsal 61. Je toškoda, tyto lapsy i mnohé jiné mohly býtodstraněny, kdyby kniha měla českéholektora.Na českého čtenáře Schamschulovýchdějin působí poněkud bizarně také důslednéuvádění dvojích, tedy i německýchjmen českých míst jako Nikolsburg /Mikulov, Ingrowitz / Jimramov apod.V předchozím druhém dílu svých dějin,který zachycoval literaturu od romantismudo roku 1918, šel přitom autor ještě dál,když některá místní jména ponechával jenv němčině. Mohli jsme se při četbě jen dohadovat,co znamená třeba Schlan,Neuhaus nebo Auspitz.Na rozdíl od Dějin české literatury Voisine-Jechovénelze v případě Schamschulovýchtří svazků Geschichte der tschechischenLiteratur mluvit o schematickételeologičnosti obrazu literárníhodění. Problematičnost těchto dějin, a zejménajejich třetího dílu, však spočívá v něčemjiném. Je to apriorní autorovo zaujetíproti skutečnému i domnělému českémunacionalismu. Podobné pasáže se objevilyuž v předchozím svazku Schamschulovýchdějin, například tam, kde se česká hymnakonfrontovala s patriotickými německýmipísněmi, kde se připomínala finanční podporastavby pražského Národního divadlaze strany vídeňské vlády, kde se mluviloo „militantně protiněmeckém“ postoji JakubaArbesa… To vše se však dalo vnímatjako střízlivá kritika tradovaných a častoidealizovaných českých obrazů vlastní minulosti.Nyní se však tato kritičnost měníaž v jakousi umanutou hyperkritičnost.Jde tady v podstatě o obecný historickýrámec literárních dějin. Pro vyznavačeimanentní evoluce literárního dění to mohlobýt cosi nadbytečného. Vývoj podle nichprobíhá jenom jako „čistá literatura“v podobě kontinuity a diskontinuity stylu,forem, postupů a žánrů. U nás se o takovýpohled pokusil Felix Vodička ve své jedinečnéknize Počátky krásné prózy novočeské.V posledních desetiletích však viditelněznovu přicházejí ke cti kulturně historický,mediálně komunikační, antropologickýa ideologický kontext literatury.Nejen americký New Historicism a britskýCultural Materialism vnímají literaturu[ 94 ]


[recenze]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu filozofii a jinéjako součást široce pojaté kultury. NapříkladIgor Smirnov mluví o dvojí liniiv dějinách literatury, autonomii slovesnétvorby a dějinách jako součásti historie.Herbert Graves rozlišil tři druhy literárníchdějin: dějiny funkcí literatury, kulturní dějinyliteratury a dějiny literárního diskurzu.Speciálně u české literatury pak musímekonstatovat, že – na rozdíl třeba od americkéči anglické – byla velmi často vystavenapolitickým tlakům zvenčí. Proto přijejím výkladu sotva vystačíme jen s literárností.Jak tedy z tohoto hlediska vypadáSchamschulův obraz historických souvislostíčeské literatury? Některá historickáfakta uvádí Walter Schamschula nepřesně,když je přejímá z nespolehlivých zdrojů.Týká se to například československýchlegií v Rusku. Uvádí (s. 208n.), že legionářizradili admirála Kolčaka, jehož generál Syrovývydal bolševikům. Ve skutečnosti nebylKolčak představitel nějaké demokratickéopozice, ale monarchista a despota,který dal povraždit některé demokraty.Legionáři vydali Kolčaka v době, kdy byl jižbeznadějně poražen a v situaci vlastníhoohrožení. A nepředali ho bolševikům, aleeserům. Podobně povrchní je soud o představitelíchPražského jara 1968. „Dá sevcelku předpokládat, že lidé jako Dubček,Smrkovský, Kriegl a prezident Svoboda věřiliv ideální socialismus, který chtěli uskutečnitjako opak modelu sovětského komunismu.“(s. 471) Mezi jmenovanými politikybyly však značné rozdíly. ZatímcoSvoboda byl připraven kolaborovat sesovětskými vůdci a aktivně se podílel nanormalizaci, Dubčekův postoj se vyznačovalnerozhodností a naivní důvěrou v komunismus.Smrkovský byl mnohem reálnějšípolitik, který si o situaci nedělal iluze.A konečně Kriegl se zbavil iluzí o komunismuzcela a jediný odmítl podepsat moskevsképrotokoly. Podivná je také Schamschulovaanalogie pronásledování katolickécírkve i laiků za komunismu s poválečnýmprocesem proti slovenskému prezidentua knězi Jozefu Tisovi (s. 438). Tisobyl přece válečný zločinec, prodlouženáruka nacistů, byl mimo jiné osobně odpovědnýza likvidaci slovenských Židů.I když hodnotí českou literaturu v prvnípolovině 20. století velmi pozitivně a zvlášťmeziválečné dvacetiletí vnímá jako zlatoudobu jejího rozkvětu, dává Schamschulana mnoha místech svých dějin průchod ostrékritice československé politiky. Lze s nísouhlasit tehdy, když např. upozorňuje napochybenost ideje kolektivní viny německéhonároda, která měla zdůvodnitnucený transfer sudetských Němců podruhé světová válce. Je třeba souhlasits tím, že žádná vražda nevinného člověka,žádné násilí z české strany nemůže býttakto ospravedlněno. To ostatně dokumentujíi díla české literatury na tototéma, vedle Durychovy Boží duhy i ta, kteráSchamschula pomíjí, kupříkladu prózy jakoŠmídův Cejch nebo Vokolkovo Pátým pádem(obě rovněž přeložené do němčiny).Naopak obskurní román Sidonie Dědinovéo Benešovi, jehož se dovolává, dokládá jenjednostrannou protibenešovskou zaujatost.Jde totiž o to, že národnostní problémya pnutí, které vedly k radikalizaci sudetskýchNěmců a posléze k jejich vysídlení,nebyly vyvolány vznikem Československa,jak sugeruje Walter Schamschula. Je to dědictví19. století, které by sotva nějaký politickýrežim v době světové hospodářskékrize a tváří v tvář rostoucí agresivitě HitlerovaNěmecka dokázal vyřešit. PodleSchamschuly započala tragédie sudetskýchNěmců říjnem 1918 a systematickoupolitikou čechizace. „Jako příslušníci celoněmeckéhonároda měli legitimní přání,aby žili ve státním zřízení, které by spoluurčovalia v němž by nepociťovali kulturnídominanci jiného etnika.“ (s. 369) Proti tomutoprávu na sebeurčení lze ovšem postavitneméně legitimní právo Čechů nasebezachování, právo, které by bylo vážněohroženo odstoupením hraničních územíNěmecku. Představa sudetoněmeckýchpolitiků v letech 1918–1919, že po prvnísvětové válce by mohlo být poražené Německorozšířeno o tato hraniční území, nemělarealistický základ. Svoji roli jistě hráloi to, že Němci, kteří byli v Rakousku-Uhersku „státním národem“, se náhlev Československu ocitli v postavení menšiny.Zdá se, že konflikt mezi sudetskýmprávem na sebeurčení a českým právemna sebezachování mohl vyřešit jenomklidný a demokratický dialog. WalterSchamschula ovšem uznává jako spravedlivýjenom první z těchto principů. Potomse mu i mnichovanská politika Britániea Francie jeví jako morální gesto, pokus„odstranit velké bezpráví mírových dohodv Paříži“, tj. versailleského uspořádání Evropy(s. 372). Proti takovému výkladu lzepochopitelně namítnout, že skutečnou příčinoutragédie sudetských Němců nebyla[ 95 ]


[recenze]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu filozofii a jinéČeskoslovenská republika (která při všechsvých problémech až do roku 1938 zůstávalademokratickým státem), ale spíšeochota československých Němců akceptovatnacistickou ideologii a politikuAdolfa Hitlera.Rozsáhlý a v některých ohledech pozoruhodnýobraz české literatury od WalteraSchamschuly tak bohužel deformují tytoprotičeské resentimenty.Bída české literární historie je známá.I malé evropské národy mají k dispoziciněkolikery dějiny vlastní literatury, napříkladv Dánsku jsou to kromě jiných dějinydevítisvazkové, na Slovensku pětisvazkovédějiny „akademické“, čtyřsvazkové„pedagogické“ a nejnovější dějiny ve třechsvazcích (Šmatlák a Marčok). Naše literárnívěda se musí stále obracet k Přehlednýmdějinám literatury české ArneNováka, jejichž poslední redakce je z let1936–1939, a k akademickým Dějinámčeské literatury I-IV, které byly koncipoványa také většinou napsány v padesátýchletech 20. století. Ani Dějiny české literaturyHany Voisine-Jechové a Geschichteder tschechischen Literatur WalteraSchamschuly tuto mezeru neodstranily.Jiří HolýTento text vznikl jako součástVZ MŠM 6007665803.Polská literárněvědná práce o Skupině42Leszek Engelking: Codzienność i mit. Poetyka,programy, historia Grupy 42w kontekstach dwudziestowie<strong>cz</strong>nej awangardyi postawangardy.Łódź, UŁ 2005.Nejnovější kniha překladatele a literárníhovědce Leszka Engelkinga jekompendiem poznatků o Skupině 42,okolnostech jejího vzniku, činnosti, rozpadua intenzitě vlivu na následující literárnígenerace. Pozornost si zaslouží hnedz několika důvodů. Předně však proto, žejako první přináší tak mnoho a tak podrobnýchinformací o tématu – autor čerpáz deníků, vzpomínek a korespondencea poté události pořádá chronologicky a komentuje.Úžas nad poetikou skupiny, k němužse autor na mnoha místech přiznává,se odráží v pronikavých závěrech syntetizujícíhodnoty. Syntéza uskutečněnáv této knize je úctyhodná také proto, že seSkupině 42, ačkoliv její činnost byla ukončenav roce 1948, nedostalo dosud aniv českém prostředí zpracování na tak širokémliterárněhistorickém základě. Informace,které kniha přináší, se pokoušejío zaplnění mezer jak ve vztahu k dějinám,tak i k programu skupiny, které dosud charakterizovalyi tak nepočetné soudy natéma tvorby členů Skupiny 42. Cílem práce,jak slibuje v úvodu autor, je vytvořeníencyklopedie literatury Skupiny 42 a totopředsevzetí se mu daří naplnit. Na více nežčtyřech stech stránkách získává čtenářúplný přehled o skupině a o činnosti jejíchjednotlivých členů, podaný tak čtivě, že sitato vědecky fundovaná práce v ničem nezadás beletrií. Ostatně Leszek Engelkingsvé vypravěčské schopnosti už prokázal vesvých předchozích knihách, studiích, skicácha článcích o polské, české, slovenskéči americké literatuře.Práce se vnitřně člení na dva celky.První představuje Skupinu 42 jako literárně-výtvarnickéseskupení vynikajícíchtvůrců, podává zprávu o okolnostech jejíhovzniku, vysvětluje její program a poetikuv kontextu české i světové tradice a charakterizujepodstatu jejího novátorství.Druhá seznamuje s individuálnímibásnickými osobnostmi jejích členů. Svojiknihu Leszek Engelking zakončil kapitolouo vlivu Skupiny 42 na českou literaturu2. poloviny 20. století.První kapitola přináší informaceo okolnostech vzniku Skupiny 42. Autoruvádí vzpomínky členů skupiny, svoji pozornostsoustředí na odpovědi prezentujícídojmy mladých tvůrců z jejich prvních setkáníse soudobým uměním a odhalujícízdroje jejich tvůrčích inspirací. Zde seEngelking soustředí především na výtvarnoučinnost skupiny (malířství, sochařstvía umění fotografie), charakterizujevztahy mezi jejími členy a podrobně popisujeproces formování generace mladýchtvůrců – uvádí jak výstavy výtvarnéhoumění, tak básnické almanachy. Vodítkemse autorovi staly myšlenky jednoho z nejdůležitějšíchsoudobých literárních kritikůVáclava Černého, z nichž prostupuje přesvědčenío nedostatku generační platformymladých tvůrců. Válečná generace siv programových projevech svých mluvčích,Kamila Bednáře a Jindřicha Chalupeckého,sama pokládá otázku, zda v souvislosti s nívůbec lze hovořit o společném generačním[ 96 ]


[recenze]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu filozofii a jinépocitu. Podle Engelkinga vyplývalasoudržnost Skupiny 42 z napětí vycházejícíhoz četných různých názorů jejích příslušníků,z koexistence mnoha tvůrčích individualit,ze souznění zřetelně vymezenýchaktivit a výtvarně-literárních paralel.Engelking se pokouší najít „společnéhojmenovatele“ tvorby členů skupiny a popsatjejí imanentní poetiku. Tímto sjednocujícímprvkem podle něj je pohroužení dokaždodenní skutečnosti, zájem o člověkaa jeho existenci, fascinace urbanistickoutematikou, používání naturalistických, ažturpistických efektů, odmítání abstrakcí,tvoření společenských „nových mýtů“. Tím,jak zde i na jiných místech své knihy zdůrazňujeEngelking, otevírá novou kapitoluliterárních dějin a české kultury. Tuto částknihy autor končí výčtem retrospektivníchvýstav, věnovaných umění Skupiny 42 pojejím zániku, a připomenutím nejdůležitějšíchudálostí ze života jejích členů poroce 1948.Druhá kapitola pod titulem „Bezmanifestu. Program Skupiny 42“ přinášívlastní charakteristiku programu Skupiny42. Již na počátku si Engelking všímá faktu,že se Skupina 42 vymyká tradiční definici„skupiny“. Nehodí se k ní klasifikaceGłowińského, Gazdy ani Stradeckého.Programová vystoupení Jindřicha Chalupeckéhojsou spíše kvazimanifesty nežprogramové manifesty – na tento charaktervýpovědi vyjádření upozorňuje titulkapitoly. Soustředí se na nejzávažnější textyJindřicha Chalupeckého („Svět v němžžijeme“, 1940, „Teze“, 1943, „Generace“,1946) a dokazuje, jak v nich teoretik Skupiny42 buduje mýtus každodennosti,včetně fascinace okolním světem a současnýmčlověkem i možnostmi současnéhoumění, obsahujícího v sobě lidskoupodstatu.Předmětem následující kapitoly jevztah Skupiny 42 k literární tradici (předevšímk avantgardě dvacátých let)a k tvorbě své generace. Také v tomto případěpochází Engelkingova výchozí teze odVáclava Černého, tentokrát o mnohozdrojovostipoetiky Skupiny 42. Postupně popisujeshody a rozdíly mezi programem skupinya francouzským unanimismem, Apollinairovýmsimultanismem, futurismem,surrealismem, dadaismem, kubismem,programem českého poetismu. Jisté překvapenímůže vzbudit detailnost, s nížEngelking informuje o programech zvláštětěch literárních směrů, s nimiž se už polskáliterární věda vyrovnala. Volbu právětakovéto badatelské metody do jisté míryanticipuje autorův slib z úvodu knihy, vytvořitencyklopedii Skupiny 42, tedy dílo,které nebude čtenáře odvádět k jiným pracímna totéž téma. Úvahy nad vztahemSkupiny 42 k literární tradici končíEngelking důrazným tvrzením, že Chalupeckýve svých projevech ukazuje rozhodněna konec epochy modernismu.Spolu s Květoslavem Chvatíkem nacházíEngelking v projevech Chalupeckého a poeticeSkupiny 42 příslib významných změnv české literatuře a pokládá je za počátkypostmodernismu v Čechách.Čtvrtou a pátou kapitolu Engelking věnujedvěma novým prostorům poetickéfascinace Skupiny 42, jimiž jsou anglofonníliteratury a existencialismus. Engelkingupozorňuje, že zájem mladé generaceo anglickou a angloamerickou literaturu seubírá dvěma směry: mladí tvůrci rozhodněpřerušují dosavadní zaujetí francouzskoua ruskou literaturou a sahají k textůmpředtím české literatuře neznámým, překládajíje a rovněž přejímají prvky typicképro poetiku jednotlivých tvůrců této jazykovéoblasti. Zároveň autor poukazuje naskutečnost, že každý z českých básníkůosvědčuje své vlastní preference v tomtovýběru uvedených skupin textů či autorů.U Jiřího Koláře je zřetelné zaujetí poeziíSandburga, Masterse, Whitmana, Eliotaa Pounda; u Blatného poezií Eliota, Frosta,Hughese, Kainar sahá jako Blatný k Hughesovi,Hauková k poezii Williamse, Eliota,Lowellové a Doolittlové. O svém zaujetíanglicky psanou poezií píší čeští básnícipřímo (v jejich dílech se objevují anglickétituly děl a jména jejich autorů) nebo tvořísvá díla způsobem, který nevyvolává pochybnosti,pokud jde o jejich inspiračnízdroje. To je typické především pro Kainaraa jeho bluesové verše a pro Blatnéhoa jeho texty výrazně bluesového rytmu.V páté kapitole Engelking probírá ideovépříbuzenství poetiky Skupiny 42 s existencialismem.Právě v existencialismu nacházífilozofický základ Skupiny 42 a spolus Václavem Černým poukazuje na spřízněnostjistých tvůrčích prvků jednotlivýchčlenů skupiny s existencialismem, např.sartrovskou kategorií svobody a odpovědnostiči myšlenkou, že „peklo, to jsou tidruzí“, ve vztahu k mezním situacím v poeziiJiřího Koláře; neautentické, zmechanizovanéexistence upadající dovšednosti ve vztahu k textům Chalupecké-[ 97 ]


[recenze]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu filozofii a jiného a poezii Blatného; sartrovského pohledu„jiného“ a popisu světa u Kainara; existenciálníformule odcizení přítomné v poeziiKoláře a Blatného. U příležitosti prezentaceexistencialistických prvkův programu a poezii Skupiny 42 Engelking(s Chalupeckým) připomíná osobnost zapomenutéhočeského filozofa VáclavaNavrátila, který výrazně těžil z existencialismua jehož filozofické myšlení se výrazněspolupodílelo na formulaci kategorievšeobecné všednosti a mýtu současnostiv poetice Skupiny 42.Následující kapitoly přinášejí podrobnézprávy o členech Skupiny 42, jejichživotopisy a cesty tvůrčího vývoje. Autor jezahajuje Jiřím Kolářem, vůdčí osobnostícelé skupiny. Z členů Skupiny 42 právě JiříKolář se stal ve světě nejznámějším, a tojak jako experimentující malíř, tak jakotvůrce originální poezie, která má podleEngelkinga zásadní význam pro současnoučeskou poezii. Engelking sám je zjevněuchvácen Kolářovou tvorbou a Kolářepředstavuje jako všestranného tvůrce:jako tvůrce rozmanitých druhů koláží, jakobásníka experimentujícího s literárnímtextem, překladatele anglické, francouzskéa německé literatury a autora metaliterárnícha deníkových textů. Jak upozorňujeEngelking, je těžké stanovit zřetelnouhranici mezi Kolářovou tvorbou z obdobíčinnosti Skupiny 42 a tvorbou po jejím rozpadu,ačkoliv podobné je to i v ostatníchpřípadech jejích členů. Kolář pokračuje poroce 1948 vlastní poetikou a zároveň poetikouSkupiny 42. V jeho tvorbě jeustavičně přítomno město, antiestetismus,doteky periferie, užívání „živého“ jazyka,užívání četných šokujících bipolarit, včetněpolarity banálního a metafyzického, taktypické pro jeho tvorbu. Za EmanuelemFryntou nazývá Engelking Koláře „naslouchajícímbásníkem“. V jazyce jehoslovesných děl nachází bachtinovský dialog,sdělení opírající se o četné idiolektys nápadnou preferencí výraziva běžně mluvenéřeči, které v jeho textech vyvolávajírozeznatelný skřípot jazykové melodie.Engelking dále upozorňuje na patrné morálnízaujetí Kolářovy tvorby. Básník vesvých projevech portrétuje svoji současnost,sestavuje její „morální páteř“a vydává svědectví o okolním světě, přičemžsvůj zájem výrazně přesouvá k tématůmna hranici estetiky, ba dokonce i tabu.Engelking si všímá i Kolářových metaliterárníchprojevů, v nichž sám básník situujesvoji tvorbu v perspektivě literárního experimentu,když svoji tvorbu popisuje jako„autentickou poezii“, „destatickou poezii“či „happening“. Engelking zaznamenávápostupnou depoetizaci Kolářových textůjako výraz básníkovy nedůvěry v možnostipsaného slova. Od literárního experimentuse slovem přes bezobsahová sdělení(analfabetogramy, idiotogramy) až do výmluvnéhomlčení, když v roce 1959 básníkohlásil celkovou rezignaci na slovesnoutvorbu.Už v úvodních odstavcích následujícíkapitoly, věnované tvorbě Ivana Blatného,upozorňuje Engelking na tragické osudybásníka, který si roku 1948 zvolil osudemigranta a tím se sám v rodné zemi odsoudilk zapomnění. Byl zapomenut svýmipřáteli, kteří žili v přesvědčení, že zemřel.Po několika desetiletích po odchodu z Československanenadále objeven v ústavupro duševně nemocné, byl zapomenut českouliterární vědou a kritikou, které veshodě s politickými postuláty své doby zcelaopomíjely tvorbu emigrantů. Engelkingzdůrazňuje, že Ivan Blatný byl jedním z největšíchčeských básníků 20. století. Svétvrzení opírá především o básníkovykontakty se Skupinou 42, s nimiž je spojenavýrazná změna jeho poetiky, kdyněkdejší její melodickou, melancholickoua snivou lyriku psanou českým alexandrínemvystřídala poezie „syrová“, „drsná“,v níž začal dominovat skřípot a disonancea nápodoba běžně mluveného jazyka.Blatný uvádí do svých básní postavu Kolemjdoucíhoa její modifikace (tuláka,poutníka), zrcadlící soudobou existenci.Emigrační poezie Blatného se obohatilao nové prvky: v jeho verších se objevilyasociace spletitých vazeb, opřené o hrus <strong>aluze</strong>mi, citáty, odvoláními, proplétánímrůzných jazyků, simultanismus a střih, dodávajícíjeho poezii postmoderní rysy, a téžnávraty a vzpomínky, odrážející charakterexistence básníka, přežívajícího téměř odpočátku jeho pobytu v cizině v psychiatrickýchléčebnách. Engelking upozorňuje,že emigrační tvorba Blatného zůstalazachována jen zásluhou zájmu několikalidí o básníkovu osobu. Z nich uvádí předevšímFrances Meachamovou, Blatnéhoošetřovatelku, která shromažďovala jehorukopisy, vzniklé v sanatoriu, Jana Šmardu,Martina Pluháčka, Rudolfa Havla a JiříhoTrávníčka, kteří se ujali celkového uspořádánírozptýlených textů a prezentují tak[ 98 ]


[recenze]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu filozofii a jinév celku chronologický vývoj Blatného tvorby.Za kapitolou o Ivanu Blatném následujekapitola kainarovská. Autor zdůrazňujebásníkovo zaujetí hudbou, zvláště jeho zájemo jazz a blues, které našly svůj odrazv jazyku jeho děl. Engelking připomíná, žeKainar se přibližuje poetice Skupiny 42 ažsvou třetí sbírkou Nové mýty (1946). Zaemblematickou pro Kainarovu tvorbu tédoby považuje báseň „Stříhali doholamalého chlapečka“. Analýza, kterouEngelking provádí, dovoluje sledovat vzniksoučasného mýtu: obyčejná životní situacese ritualizuje a mění se v parabolu lidskéhoživota. Podobně se děje i v jiných textechuvedené sbírky. „Soukromé“ děje seproměňují v mýty a básník přitom zálibnězdůrazňuje odpudivou, chmurnou stránkulidské existence, rád sahá do oblasti fyziologiea profánního chování. Kainar svoubásnickou praxí realizuje teoretické postulátyJindřicha Chalupeckého. Nastoupenýkurs neopustil ani po rozpadu skupiny.Jeho sbírky z šedesátých let znamenajípokračování poetiky formulovanév programu Skupiny 42. Engelkings odkazem na charakter Kainarovy poezievysvětluje problematiku mýtu v díle JindřichaChalupeckého. Teoretické výkladyprávě na tomto místě jsou jistým překvapením,protože výklad této problematikyby se dal předpokládat spíšev úvodních kapitolách knihy v blízkosti výkladuprogramu Skupiny 42. Ve srovnánís předchozími kapitolami působí dojmemjisté nenasycenosti také překvapivě méněobšírná analýza Kainarovy tvorby, což všakčástečně vyplývá z disproporce významutvorby Koláře, Blatného a Kainaraa částečně i z Engelkingova osobního zaujetí,výrazně hlouběji zasaženého tvorbouprvních dvou uvedených básníků.Následující dvě kapitoly Engelkingovyknihy jsou věnovány tvorbě Jiřiny Haukovéa Jana Hanče. Autor upozorňuje, že příslušnostke Skupině 42 staví Haukovái Hanč na pouhém jediném svazečku básní.Hauková sbírkou Cizí pokoj (1946), chladněpřijatou soudobou kritikou, reprezentuje„ženský hlas“ Skupiny 42. Její básně vyzařujísmyslovost, ženskost a něhu. Jejímiklíčovými slovy jsou „cizí“, „chlad“a „samota“ a její svět zná kategorii bezdomovectví,charakteristickou pro literaturu20. století. O blízkosti poezie JiřinyHaukové s ostatními členy skupiny rozhodujetendence k variacím, zasazováníbásní do městské scenérie a odhalovánístop lidské existence na předmětech každodenníhoužívání (věci – svědkové lidskéhoživota). Jak zdůrazňuje Engelking,kontakt Haukové se Skupinou 42 v autorčiněuměleckém vývoji nebyl ani nahodilý,ani bez významu a jeho stopy jsou zřejmév prostoru celé její pozdější tvorby.Jan Hanč představuje v české literatuřeosobnost zcela specifickou. Za svého životavydal jedinou básnickou sbírku Události(1948). Publikoval sporadicky a jeho tvorbai spojené s ní kritické interpretace se kečtenáři dostaly až za mnoho let po jehosmrti. Hanč je pokládán za jednoho z literárníchoutsiderů. Faktem setrvávání „out“se zabývá i Engelking a dovozuje, že pocitoutsiderství, který provázel Hančovo psaní,prezentující postavu svědka, pozorovatele,zůstávajícího na okraji událostí, jej neopouštělani v životě. Engelking umisťujebásníka do blízkosti jiného velkého outsideračeské literatury: Jakuba Demla.Engelking zdůrazňuje originalitu Hančovytvorby, hledá kořeny jeho básní. Předkyjeho poetiky nachází v Petru Altenbergovi,s nímž český básník směřuje ke kopírovánískutečnosti, Charlese Baudelaira, který dopoezie uvedl postavu průchozího městem,prototyp hančovského svědka, a AugustaStrindberga, s nímž Hanče spojuje snahastvořit „básnickou autobiografii“.Engelking rovněž upozorňuje, že „pohledz profilu“ v tvorbě českého básníka zároveňnerozlučně doprovází „pohledzdola“. Odhalení falše navrací k základnímhodnotám. Odtud vychází Hančovo zaujetítělem a fyziologií, situující jeho tvorbu dáleod literárního estetismu.Svoji knihu Leszek Engelking končíúvahou o vlivu poetiky Skupiny 42 na českouliteraturu druhé poloviny 20. století.Autor upozorňuje na mimořádně silnoupřitažlivost programu skupiny, v jejímžokolí se pohybovala ve čtyřicátých letechřada autorů, kteří se k ní přímo nehlásili.Obrysy tvorby jednoho z nich, OldřichaMikuláška, Engelking podává. Některéprvky poetiky nejdůležitějšího z nich, JiříhoKoláře, nachází v tvorbě Bohumila Hrabala,Ludvíka Vaculíka, Jiřího Gruši, v linii experimentální,konkrétní, v českém letrismu,v tvorbě českého undergroundu(zvlášť u Egona Bondyho, Iva Vodseďálka,Jany Krejcarové a Jáchyma Topola) i v poeziivšedního dne padesátých let. V závěruautor zdůrazňuje, že lze vyznačit výraznouvývojovou linii české literatury 20. století:[ 99 ]


[recenze]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu filozofii a jinéod expresionismu, vitalismu a civilismupřes proletářskou poezii, poetismus,surrealismus, poezii s existenciálními akcenty,tvorbu skupiny Ohnice a Skupiny 42až po underground, poezii všedního dne,tvorbu Bohumila Hrabala a postmodernismus.Skupina 42, konstatuje v závěruEngelking, je mimořádně důležitý článektohoto řetězce.Engelkingova kniha věnovaná Skupině42 je ohromnou informační zásobárnouk určitému konkrétnímu tématu z dějinčeské literatury. Autor nejenže interpretujeprogram a tvorbu Skupiny 42, ale téžzahrnuje dějinné souvislosti, které činnostSkupiny 42 doprovázely. Identifikuje předchůdcejejí poetiky, sleduje skupinu v souvislostechse soudobými doprovodnýmidějinnými procesy a hledá stopy jejíhovlivu na českou literaturu v době po jejímrozpuštění. Příliš podrobné vysvětlováníproblematiky, která je v polském prostředíjiž známa, a prezentace překladů z děl příslušníkůSkupiny 42 namísto originálníchverzí textů se mohou stát předmětem snadjen recenzentových výhrad. Předevšímvšak kniha přináší řadu cenných zjištěnía údajů. K nim patří i úctyhodná jmennáa předmětová bibliografie, které ji předurčujíčelné místo v literatuře studia úplnéhoobrazu vývoje české literatury 20. století.Izabela Mro<strong>cz</strong>ekZ polštiny přeložil Petr Hora.Uvidět v jedné fazoli celou krajinuRoland Barthes: S/Z.Praha, Garamond <strong>2007</strong>. Přeložil Josef Fulka.S určitou rezervou lze tvrdit, že každáteorie je popsatelná a zachytitelná na základěsvé terminologie. Lze dokonce připustit,že v praxi často dochází k záměrnéobměně jednotlivých pojmů a termínůprávě za účelem odlišení se od předchozíhostavu bádání. V případě teoretickéhodíla Rolanda Barthese je dokonce možné –s jistou dávkou škodolibosti – mapovatjednotlivé etapy vývoje jeho myšlení na základěpojmů, které ve svých textech používal,popřípadě pojmů, kterých se snažil –z rozličných důvodů – zbavit. Učebnicovýmpříkladem „v případě Barthes“ je např. přechodod pojmů struktury a díla k pojmůmstrukturace a textu (popřípadě textovosti,viz studii De l’oeuvre au texte z roku 1971).Co tato na první pohled nevýznamnáproměna může znamenat? Vezmeme-liv úvahu základní premisu strukturální analýzy,jak ji vypracovala především francouzskáverze široce rozšířeného strukturalismu,pak se celý proces analýzy točí kolemtrojice základních pojmů: struktura–model–„věc“ nebo „obsah“, považujeme-liza předmět strukturální analýzy kulturu.Tento původní mechanismus, mající svouinspiraci (snad) v aristotelské metafyzice,je založen na představě izomorfismujednotlivých oblastí lidské činnosti a onastrukturální analýza je právě tou činností,jež má tento izomorfizmus odhalit. Nejdezde o ontologii věcí kolem nás, strukturanení bytostnou vlastností jsoucna; řečenojazykem tradiční metafyziky: není esencívěcí. Struktura má být množinou vztahů,definovaných čistě formálními prostředkyna základě vlastností určitého modelu, jehožreprezentací je teprve zkoumaná „věc“či „obsah“. Struktura je v tomto případěgarantem identity a jednotlivé dílo je svýmzpůsobem „manifestací“ určitého modelu,vzešlého z této struktury (česká verzestrukturalismu je v tomto směru odlišná).Nahradíme-li pojem struktury pojmemstrukturace – jak učinil ve svém díleS/Z Roland Barthes –, signalizujeme podstatnýmzpůsobem určitou změnu. Jestližemám představit zatím poslední – česky vyšlé– Barthesovo dílo, pak je nutné stručněnaznačit i povahu této změny.Rozsáhlá analýza Balzakovy novelySarrasine, vydaná pod názvem S/Z roku1970 a tvořící spolu s díly L’empire dessignes (1970) a Sade, Fourier, Loyola (1971,vyšlo česky roku 2005) určitý dokladBarthesova zájmu o textualitu, resp. o specifickýzpůsob četby, je výsledkem práce,která se uskutečnila v semináři konanémv letech 1968–69 na École pratique desHautes Études. Svým obsahem je kniha najedné straně dokladem vyprávění – v několikarovinách – o „příběhu“ jedné četbyBalzakovy novely, na straně druhé analýzouurčitých teoretických předpokladů,směřujících k uchopení či spíše k obhlédnutíspecifického předmětu literatury,kterým je – jednoduše řečeno – text.Barthesovu snahu lze vnímat v kontextu jinýchteoretických pojednání té doby, např.Surprised by Sign: The Reader in ParadiseLost Stanleyho Fishe nebo Semiotics of PoetryMichaela Riffaterra, ale nelze ji z těchtopokusů odvozovat, neboť není prostýmnávrhem čtenářské strategie ani po-[ 100 ]


[recenze]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu filozofii a jinéjednáním o funkci čtenáře v procesu literárníkomunikace. Kniha S/Z svádí mnohéinterprety ke stanovení určitého interpretačníhoklíče k celému Barthesovudílu, a to ve smyslu klasifikace přechoduod strukturalismu k poststrukturalismu;ostatně fakt, že kniha S/Z je často nahlíženajako modelový příklad obou těchtoproudů, svědčí spíše o chatrnosti každéhopokusu stanovit ostrou hranici mezi těmitoproudy myšlení. Chápeme-li strukturalismus,respektive jeho francouzskou verzijako snahu ukázat, jak literární smysl závisína určitých kódech, produkovaných diskurzemkultury (interpretace J. Cullera),a považujeme-li poststrukturalismus, popřípadědekonstrukci za jeho ústředníčást, za snahu ukázat, jak jednotlivé diskurzypodrývají určité filozofické předpoklady,na kterých samy stojí, pak lze tvrdit,že kniha S/Z je demonstrací obou těchtopřístupů. Spíše je nutné nahlížet celouzáležitost komplexně; ani vědecká ambicestrukturalismu, ani podobně ucelená poststrukturalistickáambice odkrývat stopy filozofickéhoredukcionismu nejsou jedinýmmožným řešením, naopak: obě dvě jsounutné k tomu, abychom mohli klást otázkyfungování jednotlivých diskurzů. Touha vidětv S/Z pouze přechod od strukturalismuk poststrukturalismu odpovídá na jednéstraně mýtu vývoje, jenž byl podporovánsamotným Barthesem, na straně druhé čítankovésnaze (opět podporované Barthesem)rozčlenit určitý vývoj do jasně stanovenýchetap. O čem kniha S/Z vlastně je?Balzakova novela, jíž je S/Z důkladnouanalýzou, je vyprávěním o nadaném sochařiSarrasinovi, který se bláhově zamilujedo kastráta Zambinelly, jenž se rozhodne– pro pobavení publika – sehrát etudu„milostného vzplanutí“, a zapříčiní takSarrasinovu záhubu. Tím, co dodnes nepochopitelněupoutává všechny kritiky, jeBarthesova typologie kódů, kterou ve svémdíle za účelem interpretace představil.Barthes rozlišuje pět základních kódů, kteréale nevykazují nějakou systematizaciani vzájemnou hierarchii, ale mohoufungovat všechny najednou v rámci jednélexie, tj. jednotky četby, jež je takto rozčleněnačistě arbitrárně podle toho, jakodpovídá požadavku přítomnosti minimálnějednoho kódu. Tato klasifikacejednotlivých kódů, z nichž jako nejzávažnějšíse jeví kód kulturní, odkazujícík souborům vědění určité společnosti, jeklasifikací „podle potřeby“, později se dočkázpřesnění (v Barthesově analýze Poeovypovídky „The Facts in the Case of M.Valdemar“, „Analyse textuelle d’un conted’Edgar Poe“, 1973). Tyto kódy fungují jakostopy již-přečteného, již-viděného, již--prožitého, jsou perspektivou citací.Barthes zde naplno využil toho, co již systematickyzpracoval ve svém předešlémdíle, věnovaném módě (Système de laMode, 1967). Literatura, podobně jakomódní průmysl, je tzv. homeostatickýmsystémem, tzn. systémem, jehož funkcínení zobrazovat, reprezentovat nějakývnější, objektivní svět, ale vyvažovat processignifikace, značení; udržovatrovnováhu fungování. Skandálním tedynení fakt, že literatura reprezentuje „nevhodné“skutečnosti (jako např. v případěde Sada); skandálním je fakt, že literaturanereprezentuje vůbec, respektive reprezentujesamu sebe, svá pravidla fungování.Pointou čitelných textů a jejich přístupuk nim je ale udržení této iluze, iluze reprezentace.Výše jsem použil pojmy interpretacea čitelný text. Druhý v pořadí je Barthesemjasně vysvětlen: prvotním krokem k analýzechápání pojmu text je určité specifickéhodnocení, jež daný pojem ponechává„nekonečnému paradigmatu diference,podrobuje jej nejprve jisté zakládajícítypologii“ (s. 10). Jde o známouBarthesovu diferenci textů pisatelných(scriptible) a čitelných (lisible); tzv. pisatelnétexty odolávají četbě v klasickémslova smyslu a mohou být pouze přepisovány,zatímco tzv. čitelné texty jsouv souladu s kódy a s obecným vědomím,jak číst.(Josef Fulka volí variantu kombinace„čitelný“/„pisatelný“ podobně jako JanSchneider ve svém překladu Zimovy Literárníestetiky, ale např. P. A. Bílek ve svémHledání jazyka interpretace „pře (d) kládá“tuto dvojici pojmů jako „text kečtení“/„text k napsání“, popřípadě jako„zapsatelný text“/„přečtený text“. Osobnědávám přednost Schneiderově/Fulkově variantěz důvodů čistě jazykových: „čitelnost“/„pisatelnost“označuje určitoumožnost, potencialitu (podle Barthesez pohledu praxe psaní), zatímco verze„text ke čtení“ spíše určenost; i „text k napsání“lze „číst“. Francouzské lisible (čitelný)navíc slovníkově odkazuje k přehlednémusmyslu, a to doslovně: ce n’estpas lisible – to nejde přečíst.)[ 101 ]


[recenze]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu filozofii a jinéPojem interpretace je komplikovanějšímproblémem. Barthes dává tomutotradičnímu pojmu poněkud jiný význam.Interpretace je sekundárním úkonem,hned po hodnocení textů (na „čitelné“a „pisatelné“): to píše Barthes zcelajasně. „Interpretovat text neznamenádávat mu smysl (více či méně podložený,více či méně volný), znamená to naopakzvažovat, z jakého plurálu je utvořen“ (s.13). Ono „více či méně“ je důležité: říkáme-li„více“ nebo „méně“, musíme disponovataspoň představou určité dokonalosti(filozoficky ve smyslu centra, lingvistickyve smyslu uchopitelného signifikátu). PodleBarthese je právě tato ekonomie onoho„více či méně“ záležitostí minulosti, neboťdokonalost je počátkem i koncem kódu,tzn. že „více“/„méně“ nebo „uvnitř“/„vně“má stejnou hodnotu. Paradoxem centra(a onoho „uvnitř“/„vně“) se zabýval J.Derrida ve své slavné přednášce Lastructure, le signe et le jeu dans le discoursedes sciences humaines. V případěS/Z jde (i) interpretačně o to, že „Zambinellaje takto Nad-Žena, je to esenciální,dokonalá Žena (poctivě teologicky vzato,dokonalost je totožná s esencí a Zambinellaje ,mistrovské dílo‘), avšak současněa v rámci téhož pohybu je to pod-muž, kastrát,chybění, definitivní mínus“ (s. 120),(ii) teoreticky o to, že norma, život i „realita“jsou záležitostí perspektivy citací, přesunůreplik. Nejde tedy o přibližování sePravdě (řečeno psychoanalyticky) a interpretacenení nalézáním této Pravdy, alevynalézáním, doplněním: suplementem (toje ostatně základní shoda mezi Barthesema Derridou). Pojem interpretace má aleu Barthese i jiné pozadí.V souvislosti s knihou S/Z bývá někdyzmiňována Barthesova náklonnost k dílufrancouzského psychoanalytika a klinickéhopsychiatra Jacquese Lacana, kterýostatně výrazně ovlivnil téměř všechnymyslitele té doby ve Francii. Mám na myslijeho reinterpretaci původně freudovskéhopojmu analytické interpretace, který –stručně řečeno – popisoval snahu odkrýt(a přivést před zrak vědomí) v manifestnímobsahu snu jeho latentní myšlenku,a zbavit tak subjekt nevědomé obsese.Tato svým způsobem praktická hermeneutikase vepsala i do Lacanova pojetí interpretace,které již předem vyznačujecelou problematiku. Původně freudovskásnaha „převést“ nevědomé procesy subjektuna stranu vědomí je nahlížena jakotradiční idealistická cesta Hegelova duchadějinami nevědomí, jež vrcholí v absolutnítransparenci sebevědomí. Lacan naopakjasně zpochybňuje pozici suverénníhosebe sama rozvrhujícího subjektu. Již jehoslavná věta: „Je pense où je ne suis pas,donc je suis où je ne pense pas“ („Myslím,kde nejsem, tedy jsem, kde nemyslím“)zcela jasně naznačuje, že představa plněvědomého subjektu, založeného na reflexi,je naivní interpretací narcistního subjektu(Lacanem nazvaného moi). Je-li ale našesuverénní vědomí pouhou fikcí (nikoliovšem nežádoucí), pak je na místě otázka,co a zda vůbec něco stojí v pozadí celéhoprocesu – jak trefně říká Lacan – zneuznání(mé-connaissance). Odpovědí je Lacanovateorie „absolutního subjektu“ (značenéhove francouzštině Je), ze které –podle mého názoru – vyrůstá Barthesovopojednání o psaní, textovosti i subjektujako takovém; především však jeho slavnáesej La mort de l’auteur z roku 1968.Lacan totiž zasazuje celou problematikupravého (le sujet véritable) a nepravého(reflexivního, spekulárního) subjektu dooblasti sémiologie, resp. na příkladumalého dítěte, osvojujícího si určitý systémpřirozeného jazyka, demonstruje zasazenostpravého subjektu do symbolickéhořádu (ordre symbolique), jenž je tímtov podstatě ne-místem pravého subjektunesen. Zcela jasně to říká např. ManfredFrank ve své přednášce, věnované právěLacanovi: „Toto sebe-odstoupení však nevedek nějaké smrti subjektu: subjektpřežívá tak, že pozitivity, které se navzájemprofilují právě jeho zmizením, mohoubýt teď čteny jako signifikanty, to jest jakoprvky symbolického řádu“ (Co je neostrukturalismus,Praha, Sofis 2000, s. 295).Tvrzení, že subjekt i smysl jsou pouhéúčinky onoho signifiant, je stejného typujako Derridova explikace pojmu suplementaritya différance, vyrůstající ze Saussurovypremisy dans une langue il n’ya que des différences, a v neposlední řaděpodobného ražení jako Barthesova „interpretace“lacanovského signifiant jakopsaní. Právě v mezerách onoho psaní prosvítápravý subjekt, nemající žádnou podstatu,tedy ani garantující centrum smyslu;subjekt, jenž se stal svým způsobem argumentempro deklaraci smrti autorskéhosubjektu: onoho reflexivního, narcistníhosebevědomého moi. Barthes jasně říká: jižne subjekt – autor, ale scripteur.[ 102 ]


[recenze]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu filozofii a jinéZ této perspektivy je nahlížena i Balzakovanovela Sarrasine. Nejvíce jsou jí „zasaženy“kódy hermeneutický, který artikulujerůznými způsoby nějakou otázkua odpověď na ni, a symbolický, zajišťujícíinterpretaci rozptýlených textových detailů.Je-li čtenář zpočátku konfrontován sezáhadou rodiny Lantyových, je tato záhadanásledně konfrontována s tajemstvímkrásného hlasu tajemné(ho) Zambinelly.Samotný čtenář je tedy nejdříve „zaslepen“diskurzivními pastmi samotného vyprávění,aby v druhé polovině novely zjistil, žeSarrasine sám sebe klame ve svémpřesvědčení ohledně Zambinelly. Hermeneutickýkód tak pracuje se strategiíspočívající na diferenci: otázka, kdo je Zambinella,je odpovědí na otázku, kdo jeSarrasine, který touží po tom, co není.Diference je tak podmínkou pravdy a celýnarativ funguje na základě jednoduchéhovzorce: hermeneutický kód [(chaos:očekávání↔ suplement:otázka) → (řád:pravda↔ komplement:odpověď)]; kastrace jesymbolickým slepým bodem, který putujevyprávěním a rozčleňuje jednotlivé postavynikoli podle pohlaví (přirozená biologickáosa), ale podle toho, zda stojí na straně aktivní„kastrace“ (většina ženských postav),nebo na straně pasivní „kastrace“ (většinamužských postav). Na podobném principufunguje i samotný diskurz, který praktikujedvě základní hlediska (pertinence):pravidlo komunikace a pravidlo pseudo-logické(s. 145–146). Jde tedy o to, aby najedné straně byla zachována rovnováhajednotlivých vrstev (Sarrasine může sebenadále klamat ohledně Zambinellova pohlaví,i když čtenář má již jasno) a nastraně druhé aby případná provizornostotázky byla vnímána jako nahodilá, a nikolipouze hermeneutickým kódem „strategicky“odsouvaná.Ovšem tato svým způsobem určitá liniečtení není jedinou možnou, právě naopak:omezením i výhodou čitelných textů je přítomnostodhalitelné a popsatelné strukturysmyslu (greimasovské signification intégrale),typologicky zachytitelné např.hlasem Kritiky (Barthes píše s velkým začátečnímpísmenem, naznačujícím „otcovskývztah“) pomocí určité systematizace(v případě new criticism jde o tzv. closereading). Barthes neopustil všechny výsledkysvého dosavadního bádání v oblastisémiologie a strukturální analýzy, jenukazuje, že původní myšlenka„vědeckého“ strukturalismu, pracujícís představou disponovatelnosti s popsanýmmodelem skutečnosti, je pouhou fikcísebe sama klamajícího subjektu (lacanovskéhomoi). Příběh Sarrasina lze tedyna jedné straně číst jako klasický příběhtajemství v prostředí tajuplné Itálie, nebona straně druhé – symbolicky – jako „příběh“prázdného místa kastrace, zasahujícíhosvým chyběním každou postavu.Přesněji řečeno, není možné použít spojení„na jedné straně/na druhé straně“, protožechybí jednotné kritérium smyslu, nazákladě kterého bychom mohli podobnérozčlenění zdůvodnit. Přesto se mi zdá, žetu určitá motivace přetrvává, a odolává taktlaku stále postupující diference smyslu:jde o motivaci morální, v kontextu knihyS/Z snad estetickou (ne ve smyslu definice):umění (přesněji psaní) je totiž možnýmterapeutickým nástrojem v základě nadvakrátfrustrovaného subjektu (jednotnýma nedosažitelným obrazem sebe samaa symbolickým řádem), a to díky své funkci„zesměšňovat, rušit (zastrašovací) mocjedné řeči nad jinou řečí, rozbíjet veškerýmetajazyk, sotva se utvoří“ (s. 165). Patrnéje to zvláště v pozdějších Barthesovýchknihách, např. v Le plaisir du texte (1973),Roland Barthes par Roland Barthes (1975)nebo ve Fragments d’un discours amoureux(1977); jde ale o motivaci přítomnoujiž v Le degré zéro de l’écriture z roku1953.Podobným způsobem, jakým je odsunutautorský subjekt jako (i) garant smyslu,(ii) „otec“ svého díla a jako (iii) kontrolorsvých vlastnických práv, je zpochybněnai role čtenáře, jenž do té doby –jednoduše řečeno – plnil úlohu „ucelenéperspektivy“, subjektu nebo osoby, zajišťujícívšechny práva zbylá po autorovi. Protonelze vidět v Barthesově občasných zmínkácho čtenáři alternativu k jiným teoriímči analýzám (např. k Ecově „otevřenémudílu“ nebo k implicitnímu čtenářikostnické školy); Barthesův čtenář je rubempsaní, dutou stranou vypuklého zrcadlaa – a to je důležité – přísně individuální,nikoli zvláštní, neboť zvláštní je od antikychápáno jako případ pravidla vzhledem kevšeobecnému. Skrze své imaginární přánípo jednotě a neustálé nacházení nedostatečnostivlastního sjednocení se tu ohlašuje(lacanovsky řečeno) to, co je prostýma jednoduchým chyběním (jako v případěZambinelly) a co je nám všem společné,neboť teprve ono chybění je podmínkou jakékolivmožnosti a touhy po identitě;[ 103 ]


[recenze]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu filozofii a jinéo této zkušenosti je v podstatě celá„barthesovská“ monografie MiroslavaMarcelliho (Príklad Barthes, Bratislava,Kalligram 2001), která je doposud nejucelenějšímpohledem na dílo RolandaBarthesa u nás, resp. na Slovensku.Kniha S/Z je knihou, kterou mohou čístjak laici jako dobrodružství jedné četby,tak odborníci jako doklad prvotřídní prácena poli literární teorie. Učí nás totiž, jakuvidět v jedné fazoli celou krajinu. Proto sepro mnoho lidí stala „náboženstvím“.Film a fotografie jako zbraňMichal KřížPaul Virilio: Válka a film. Logistika vnímání.Pavel Mervart, Červený Kostelec <strong>2007</strong>. PřeložiliTereza Horáková a Michal Pacvoň.Paulu Viriliovi jsem před časem věnovaltéměř nadstandardní pozornost (např. „Virilio– filozofická jednotka rychlosti.“ Kinoikon– Časopis pre vedu o filme a pohyblivomobraze 4, 2000, č. 1, s. 135–146;„Anatomie rychlosti.“ <strong>Aluze</strong> 7, 2004, č. 2/3,s. 258–261). Díky tomu prodělal můj vztahk jeho dílu několik modifikací v intervaluod pozorného zaujetí při neotřelém a originálnímzpracování tématu rychlosti, přespouhé evidování dalších textů k tomuto tématuaž po mírně odměřený vztah k jehotextům, které se zvláště v poslední doběstávají spíše literárními výtvory než filozofickýmitexty, jež by obsahovaly věcnéa přesné analýzy a argumentační výpovědi.Ve Viriliově díle, věnovaném analýzámkaždodenního i virtuálního světa, lze v pozadíznačné části jeho úvah nalézt dvě fundamentálníteze, které jsou ve své jednoduchostiprovokující: 1) Vše je rychlost. 2)Rychlost ničí skutečnost a nechává jimizet. Viriliova zaujatost fenoménemrychlosti a jevy s rychlostí v jeho pohleduspjatými působí místy téměř obsesivně.Zdá se, že autor ve svém zaujetí snadnopřehlíží paralelní a efektivní zpomalujícípraktiky, které dokáží hájit a produkovati regiony pomalosti, jež viriliovské horolátriinepodléhají (jak nás upomněl StenNadolny v románu Objevení pomalosti[Praha, Volvox Globator 1997], věnovanémoslavě méně dynamického vidění světa„pomalejšího“ mořeplavce a průzkumníkaseverního pólu Johna Franklina). Je jiždostatečně známo, že Virilio ve svých esejíchpředstavuje obě zmíněné teze v nesčetnýchmutacích, s využitím atraktivníchpříkladů, vsazuje je mnohdy do překvapivýchsouvislostí, využívá pro jejich inscenacipopis atraktivních prostředí a faktů.Základní osy Viriliova rychlostníhodvoutezového přesvětlení skutečnosti tvoříanalýza několika vzájemně propojovanýcha spjatých témat.A) Rychlostní hardware, jeho statickéi dynamické součásti – sem spadají i jehonejstarší texty, věnované architektuřevojenských bunkrů, mikrologická inventarizaceobranných staveb atlantického valu(Bunker archéologie, 1975), statickýchsoučástí automobilních vehiklů. Již zdenalezneme úvahy o dynamické topografiimilitantního zorného pole, v němž splýváv jedno nástroj a zbraň, oko a střela, dálepopisy eskalované rychlosti, která je proVirilia historickým a priori válečnickéhoa současně epistemotechnického dispozitivu,který začíná s perspektivou lovcea končí elektromagnetickým či jakýmpolem, v němž operují dnešní média a systémyzbraní.B) Dromologie, dromokracie – Viriliemkonstruovaný koncept dromologie se soustřeďujena zkoumání paralelních fenoménůrychlosti, moci, války, vykořisťování,a to v časovém horizontu od prvních vrhacíchzbraní, přes kavalérie, námořní flotily,dělostřelectvo až po užití laserovýchzbraní. Dromokratická zkoumání popisujívztahy společností k fenoménu rychlostia především využití vysokých rychlostí vespojení s destruktivní silou ve prospěchzískání, udržení moci nebo kolonizacíprostoru. Do této skupiny textů (Metempsychosedu passager, 1977; Vitesseet politique, 1977; Esthétique de la Disparition,1980; La machine de vision, 1988)bych přiřadil i naši knihu Válka a film(Guerre et cinema I, 1984).C) Vehikly, jejich proměny, vývoj, jejichspojení s transportními revolucemi a jejichpodílu na změnách obrazu světa. Viriliopostupně popisuje pozoruhodnouvehikulární dějinnou řadu od metabolickýchvehiklů typu koně, přes lodě, železnice,automobily, letadla až po nejnovějšízpůsoby telepřenosu, teleprézence a kinematickémotory či statické audiovizuálnívehikly, produkující obrazy světa, včetnězkoumání produkce optických těl, domácíinteraktivity, inteligentních domovů, telepřístavůnebo analýz tzv. architekturyvšeobecného příjezdu, která eliminuje mo-[ 104 ]


[recenze]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu filozofii a jinément fyzického odjezdu, fyzického časoprostorovéhopřemisťování. Zkoumánívehiklů je u Virilia těsně spjato s deskripcífenoménu tzv. zuřící nehybnosti, při nížčlověk strnule přihlíží vysokorychlostnímudění.D) Produkce rychlosti, expanze státůsměrem k ovládnutí zdrojových energiíjako latentních zásobáren kombinacemaximální ničivé síly a rychlosti a jejichmonopolizace ve vojensko-průmyslovémkomplexu. Virilio opět zkoumá historickývývoj této dromokratické tendence.E) Simulace, nehody vidění a mizení –téma, které nalezneme u mnoha kulturníchdiagnostiků 20. století. Virilio jeovšem dává do souvislosti s fenoménemrychlosti, a tudíž je zpracovává jinak nežvětšina analytiků simulace či virtuálníhosvěta. Ve způsobech využívání rychlostív moderních společnostech vidí možnostnásilného zásahu do lidských práv, rozeznáváv ní extrémní násilí, které však neníjako extrémní násilí rozeznáváno. Jehoúvahy vedou i k popisu rychlosti jako nesankcionalizovanéhonásilí. Sem patříi analýzy estetiky či politiky mizení.F) Dobývání lidského těla – Virilio nazývásnahy o dobytí lidského tělaendogenní expanzí. Rychlost byla a je spjatas excentrickou kolonizací geografickéhoprostoru. Využívaly se k tomu špičkovérychlostní technologie. Posledním územím,jež nebylo dosud zcela dobyto, jehožovládnutí je stejně strategicky důležitéjako ovládání zdrojových energií a kde lzezískat moc nad člověkem, je lidské tělo.Právě tam se zaměřuje další kolonizačníúsilí s využitím nanotechnické miniaturizace,postindustriálního designu, kolonizaceorgánů a tkání, díky nimž lze těloovládat či synchronizovat s modernímirychlostními a rytmickými požadavky.Máme-li nyní k dispozici český překladViriliova textu Válka a film (Guerre et cinémaI. Logistique de la perception. Paříž1991; orig. 1984), lze klidně říci, že zdenalezneme umně promíseny všechny uvedenéhlavní rychlostní komponenty. Tentokrátevšak ve variaci, obsahující popisvzniku, vývoje a využívání kinematografickýchtechnik v průběhu válečnýchkonfliktů 20. století. Při vší úctě ke staršímViriliovým textům zde autor místy zabrousíaž do emotivně laděného, negativně diagnostickéhopovídání bez pečlivé argumentace,které má k pronikavému filozofickémutextu daleko. Možná lze vznésthypotetickou obrannou námitku, že sejedná o jiný styl filozofických úvah. Ale tov žádném případě neznamená, že lze z autora(byť francouzsky píšícího) tak snadnosejmout břemeno jasné argumentace, ježje nepostradatelná pro obhájení mnohdystěží obhajitelných tezí či ukvapenýcha kategorických závěrů, týkajících seúdajné převahy virtuálního světa či logistikyjeho vnímání. Ne zcela po chuti je mii způsob častých Viriliových volných citací,kdy sice někdy uvede citační uvozovky, aledo závorky přidá již pouze jméno autoravýroku.Originalitu a možná důslednost Viriliapři analýze fenoménu virtuální války a předevšímjejích podob a možných důsledkůdnes v mém pohledu překračují jiní autoři.Z těch, kteří mi v poslední době prošli očima,mě napadá např. polský spisovatelžánru sci-fi Konrad T. Lewandowski (v povídces názvem „Noteka 2015“ ze stejnojmennésbírky povídek, vydaných v roce2006) nebo již tradiční úvahy S. Lema(např. ve Hvězdných denících II). ZvláštěLewandovski si skvěle pohrává s možnostívzájemného klamání protivníků při válečnýchakcích a promýšlí nejrůznější variantysnah o zjištění/zmatení skutečnéhostavu věcí, v kombinaci skutečného a simulovaného/virtuálníhovojenského útokuči viriliovské logistiky vnímání. Přesto a narozdíl od těchto myšlenkově značněpodnětných knih obsahuje Válka a filmpřece jen něco, co v jiných dílech takto pohromaděnenajdete – značné množstvífaktografických údajů: o roli letadel(útočných či pozorovacích) ve válečnýchakcích, o režisérech válečných propagandistickýchfilmů (dokumentárníchi hraných), o inscenacích pro ideologickéúčely, jména, místa, filmy a odkazy na nejrůznějšípozoruhodné propagandistické čiobrané směrnice. Z tohoto faktografickéhopohledu v knize naleznete přehršli informací,díky nimž můžete srovnat propagandisticképostupy zdokonalování logistikyvnímání i rozdíly mezi strategickými a politickýmiinterpretacemi válečných/bojovýchudálostí u různých účastníků velkýchválečných konfliktů, především v obdobídruhé světové války. Pokud však Viriliopřejde k obecnějším úvahám, zdá se, žetext ztrácí na důvěryhodnosti. Čtenářemůže napadnout, zda Virilio nevybírá faktografickéudálosti právě s ohledem na jižpředem hotový teoretický „rychlostní“ rámec.Přesto Virilio dokáže čtenáři díky ku-[ 105 ]


[recenze]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu filozofii a jinémulaci nezvyklých faktů nadhodit otázky,které znepokojujíce vzbuzují zvídavost.Na první pohled by se mohlo zdát, žeknihu Válka a film nehodnotím právě s použitímsuperlativního slovníku. Nezřídka sevšak stalo, že když mi někdo nějakou knihupohanil (což je v tomto případě silnéslovo, Virilia-dromologa řadím k autorůmznačně intelektuálně podnětným), paranoidnějsem jej podezíral, že si knihupečlivě přečetl, že jej zaujala, že dotyčnýněkteré myšlenky zařadí do svého intelektuálníhorezervoáru, využije je a usiluje tímo získání komparativní výhody plynoucíz toho, že ostatní, díky úmyslně negativnímudoporučení či pohanění, nebudou knihučíst. Stále jsem přesvědčen, že čtenářijsou nedůvěřiví a mé mínění si srovnají sesvým přesvědčením na základě vlastní četbyVálky a filmu. Knihu bych doporučil užjen kvůli dobovým fotografiím, schématůmletových fází pro optimální fotograficképokrytí vojenských objektů a množstvímnohdy překvapujících faktografickýchúdajů.Radim BrázdaKdo může ztratit duchapřítomnostJosef Jařab – Jakub Guziur (eds.): George Steinera myšlenka Evropy.Olomouc, Periplum 2006.Nejčastější přívlastky, na něž narazíčtenář hledající bližší údaje o G. Steinerovi,znějí: kontroverzní, vynikající, nejvýznamnější,provokativní, erudovaný, originální,výjimečný, mistrovský, jedinečný, kulturněpesimistický, patetický, extrémně elitářský.Na jednoho autora je takových určeníaž moc a jak jejich frekvence, tak vzájemnározporuplnost nevzbuzují příliš důvěryani v ty, kdo je používají, ani v jejich adresáta.Především jsou zbytečná, protožečtenář si povětšinou dokáže udělat obrázeksám i bez podobných nápověd.Pokud mi nějaký úvodníkový našeptávač,byť i bona fide, sděluje, že četba Steinerovaeseje je privilegium, pracuje na tom,aby mne od četby odradil. A kromě tohosvou nadneseností probouzejí podezření,že se člověk neobeznamuje s dílem určitéhoautora a jeho kritickou recepcí, ales pocitovými výlevy kroužku vyznavačů.Tato guruovská manýra, v posledních letechpozoruhodně rozšířená, se dá možnávhodně uplatnit při celoplošném šířeníbystrých větiček sdělujících, že chcememodrou, nikoli zelenou planetu. Máme-liale vážně uvažovat o filozofickém, politologickém,literárněvědném, kulturněkritickémdíle, působí poněkud odpudivě. Máliautor co říci, a navíc to říká tak, že donutídruhého člověka přemýšlet o přečteném,nemusí čtenáři nikdo zdůrazňovat, jakýpoklad právě třímá. Pokud to zdůrazňovatmusí, asi půjde o něco, co lze spíš oželet.Na George Steinera jsem narazil roku2006 v Německu, kdy jsem si četl drobnějšípráci Warum Denken traurig macht(Frankfurt, Suhrkamp 2006). Slibný název,přitažlivé téma, známý autor, tudíž jsemneodolal a strávil večer nad prázdnými řečmio smutku jako myšlence myšlení, jakotématu filozofie, jako naší naladěnostia určení. Hledal jsem zdůvodnění toho,proč je výsledkem každého našeho myšlenío myšlení zjištění, že myšlení je nutně nesmyslnéa i ten největší myslitel vyprodukujeza svůj život možná jednu dvě myšlenky.Četl jsem, abych našel argumenty,protože mám celkem blízko k názoru, ževědění či poznání žádné štěstí nepřinášía ve vztahu k životu je v zásadě irelevantní.Pročetl jsem devadesát stran a nalezl jsemmeditace nad volně nadhazovanými tezemio „rozkoši ze smutku“, jež částečněpropojovala jen nepříliš zřetelná vazba naznámou Schellingovu myšlenku o obtížíchspojených s myšlením myšlení. Když už pominu,že citát ze Schellinga je zkrácenýtak, aby odpovídal Steinerovým záměrům(čili autor falšuje svůj vlastní meditativnízáklad), celý rozklad není o mnoho víc nežsoupis banálních strachů a úzkostí středostavovskéhointelektuála, které stylizujejako antropologickou konstantu. A právěv tom je problém: pokud by Steiner napsal,že se svěřuje se svým osobním vyznáníma že své teze předkládá jako čistě subjektivnínáhledy a mínění, o jejichž pravdivostije přesvědčen, nebylo by mu co vyčítat.Když ale hovoří div ne za lidstvo a jedinýjeho argument zní „je to tak a platí topro všechny“, mohou ho jeho fan-kluby vynášettřeba do nebes, přesto příště sáhnuraději po Lichtenbergovi nebo Lessingovi,kde najdu alespoň víc vtipu.Přiznám se, že když jsem dostal k recenzičeský překlad jedné Steinerovypřednášky, vydaný společně s několika komentářičeských autorů pod titulem GeorgeSteiner a myšlenka Evropy, byl můj přístupk ní poněkud preformován předchozí[ 106 ]


[recenze]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu filozofii a jinénemilou zkušeností. Recenzentovi by nemělavládnout předpojatost; než psát předemzaujatě, je lépe recenzi odmítnout.Knížku jsem nakonec přijal ze dvou důvodů.Především jsem se zčásti spolehl naúsudek autorů doprovodných textů (Šaradín,Jařab, Bilík, Guziur), jejichž účast natéto práci mně vnukla myšlenku, že jsemse při svém předchozím hodnocení Steineramýlil nebo ukvapil. A za druhé jsem semezitím dozvěděl, že Steiner obdrželv roce 2003 cenu Ludwiga Börneho, na kterouho navrhl tehdejší německý ministr zahraničíJoschka Fischer. Steiner sice obdrželmnoho vyznamenání, např. je rytířemČestné legie, ale při známém francouzskémfangličkářství na mne přece jen ví<strong>cz</strong>apůsobila s německou důkladností zdůvodněnácena, jež navíc nese jméno CarlaLudwiga Börneho (vl. jm. Juda Löw Baruch,1786–1837), pozoruhodné postavy dějinněmecké literatury a politické filozofie napřelomu 18. a 19. století. Literární historikovévědí o jeho pololegendárních diskuzíchs Heinrichem Heinem o Německu, ctiteléněmecké vzdělanosti zase budou znátjeho sbírky aforismů, které psal stejně jakotéměř všichni další literáti své doby. Jedentakový fragment se snad i hodí pro vystiženíSteinerových zápisů: Duchaplní lidéupadají častěji do rozpaků než hlupáci;člověk totiž musí mít ducha, aby mohlztratit duchapřítomnost.Protože si nemyslím, že by se lidé jakoPavel Šaradín zabývali jalovostmi, ani že byocenění, mezi jehož držiteli je napříkladHans Magnus Enzensberger, rozdávali veFrankfurtu na potkání, začal jsem čístúvahy o Evropě. Nemůžu potvrdit, že by dočeštiny přeložená přednáška Myšlenka Evropy,kterou Steiner proslovil na pozváníústavem Nexus roku 1994, kvalitativněpřekonala jeho rozpravy o myšlení. Jejímělkost je až zarážející, přinejmenším jetěžko vysvětlitelná. Možná bylo důvodemto, že Steiner hovořil na Setkání intelektuálů(Intellectual Summit), jak uvádí R. Riemen(s. 39). Už to mluví samo za sebe –skoro bych řekl, že kdyby moudréhočlověka pozvali na institucionalizované setkáníintelektuálů, raději by utekl. Taktolze pouze poznamenat, že Steiner nemohlv žádném okamžiku ztratit duchapřítomnost.Osu krátkého, šestadvacetistránkovéhoSteinerova textu tvoří pět tvrzení, kteréon sám nazývá axiomy (s. 58) nebo kritérii(s. 63), zatímco P. Šaradín ve svém esejipíše o rovinách či axiomech (s. 92). Ať už jeale pojmenujeme jakkoli, lehké ustrnutízpůsobuje spíš jejich obsahový výčet. Protože,říká Steiner, hromosvody musí býtuzemněny, musí mít svou podstatu takémyšlenka Evropy. Její idea je uzemněnaprávě v těchto pěti podstatách: Evroputvoří kavárny; Evropa byla a je tvarovánalidskou chůzí; v Evropě se pojmenovávajíulice a náměstí po významných osobnostech;podstata Evropy je primárně dualistická,obsahuje v sobě dědictví Athéna Jeruzaléma; pouze evropskému vědomíje vlastní eschatologické sebeuvědomění.Nechci zbytečně ironizovat, ale shrnutoa podtrženo: některé knihy by se měly dodávats uvedením přímého spojení na nejbližšíresuscitační jednotku.Můžeme jít po pořádku. První „axiom“praví, že dokud budou existovat kavárny,myšlenka Evropy bude mít obsah (s. 51). Toje výsledek několikastránkového povídánío zvyklostech a životosprávě různých spisovatelů,hudebních skladatelů, myslitelů,politiků, k jejichž životnímu řádu patřilovysedávání po kavárnách. Co činí z tétoskutečnosti tak silný argument, aby muselabýt spojena s podstatou Evropy a uvedenadokonce jako první a nejzásadnější,jsem prostě nepochopil. Ani si nejsem jistý,zda je na této kavárenské intelektuálštiněv tom nejhorším slova smyslu vůbecco k pochopení. Řada z kavárensky pronikavýchosobností, kterými Steiner dokumentujesvou myšlenku Evropy, měla třebasyfilis nebo brala drogy – to také dává Evropěobsah? A co před rozšířením kavárenskéhorozumování, tzn. před 18. stoletím– to ještě nebyla Evropa, nebo to bylaEvropa neúplná, bezobsažná, čekající naprvní import kávových zrn? Máme si prýpovšimnout ontologických rozdílů: anglickáhospoda má vlastní auru a mytologii,sociologie amerického baru je nasáklá sexualitou,kdežto étos evropských kavárense od hospod a barů naprosto odlišuje. Aťhledám jak hledám, co má tohle společnéhos ontologickými rozdíly, nenacházím.Zato se nedá přehlédnout velice duchaplnápoznámka o Moskvě, která je „předměstímAsie“ (s. 49), protože nemá kavárny. Kdybysi místo podobných perel Steiner povšiml,že káva a kavárenství je původem neevropskáhodnota a že oslavuje kulturníimport, možná by ho to navedlo k tomu, žeevropanství se vůbec naplňuje povětšinouprvotně neevropskými veličinami: importemz Asie bylo křesťanství, věda (astrono-[ 107 ]


[recenze]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu filozofii a jinémie, optika), matematika (o tom, že jenula číslo, se vzdělaní opati evropskýchklášterů dozvěděli v době vrcholnéhostředověku), bankovnictví, úrokový a celnísystém, šachy hrané v kavárnách, filozofie,ale rovněž osobní hygiena a nošení spodníhoprádla. Vymezit ideu Evropy tak, abynevznikla směsice synkretických vlivů, kulturníchpřenosů a zpravidla znetvořenýchnápodob, nalézt něco skutečně původníhoa evropsky nezaměnitelného, by dalo trochuvíc námahy, než kolik jí vynaložil vesvé přednášce Steiner.A tak budeme raději meditovat nadchůzí, která zformovala Evropu; „evropskédějiny jsou dějinami dlouhých pochodů“ (s.54). Jako příklad je uveden Alexandr Veliký,který dopochodoval až k Indii, což je sicepěkné, jenom maličkost chybí: jednak nebylapro Alexandra Evropa ničím, kvůličemu by se měl angažovat, protože v jehomyšlení neexistovala ještě ani jako pojem.Byl to jen západ, místo, které patří stínůmzemřelých. A jednak se jeho zájem soustředilopět na východ, do Asie – proč asi?Kde viděl kulturnost, vzdělanost, bohatství,co bylo pro jeho vládu inspirativní a cochtěl získat? Když už vůbec přistoupíme natak komické úvahy, jako je kavárenstvínebo pochodování: chce tím Steiner naznačit,že mimoevropské kultury se přemísťovalynějak jinak než chůzí? Mluvito „dlouhých pochodech“ v Evropě jesměšné, pokud pomyslíme na starověkouČínu, Indii, na dokonalý systém kamennýchsilnic protínajících obrovská územív předkolumbovské jižní Americe. Evropačvachtala v blátě a v lejnech vylévanýchz nočníků do ulic zapáchajícícha nemocemi promořených měst ještě zaLudvíka XVI., stihla ale obrátit v trosky vydlážděnýa architektonicky dokonale řešený(včetně inženýrských sítí odpadníchvod) Teotihuacan. Z trosek jeho chrámůvšak vystavěla největší jihoamerickou katedrálu,samozřejmě s využitím otrocképráce méněcenných domorodců – ad maioremDei gloriam.Velmi roztomilé je určení, že podstatuEvropy spoluvytváří pojmenovávání ulica náměstí. Zvlášť lidem, kteří prožili 20.století a bydleli tak v průměru v pěti různýchulicích, případně i jiných státech, anižby se hnuli z místa, musí taková„podstata“ dodat životní jistotu. Sám jsemměl to potěšení studovat univerzitu, nakteré dnes působím: diplom mám alez jiné, než od které jsem dostal pracovnísmlouvu, ačkoli chodím stále stejnou(a stejně zanedbanou) chodbou do stálestejné posluchárny. Tuhle praxi znaly jinékultury již hodně dávno; Egypťané zahlazovalido kamene vysekané názvystaveb, když se daná osobnost znelíbila,a stejně jako Římané odsekávali hlavy socha nahrazovali je aktuálnějšími portréty.Také bych možná zvažoval domněnku, žese obyvatelé starověkých velkoměst museliorientovat podle určitého názvosloví,takže pravděpodobně své ulice rovněž pojmenovávali;nebo Steiner myslí, že se řídilipodle polohy hvězd?O dalších dvou evropských axiomech jejiž skoro zbytečné hovořit. Osa Athény–Jeruzalémje obehraná písnička, která obsahujevedle racionálního jádra i tolikideologických motivů, že by za ni málokdoz moderních historiků ještě něco dal.A k představě, že jedině Evropa zná eschatologickésebeuvědomění, lze jen doporučit,aby autor i jeho čtenáři zalistovalinějakým slušnějším slovníkem světovýchnáboženství. Budou rychle vyvedeniz omylu.Petr Bilík napsal ve svém komentáři, žeesejistika Steinerova ražení nemusí mítoporu ve skutečnosti (s. 88), což prý sámautor přiznává. Alespoň tohle doznání kvitujis povděkem; sice moc nevím, co je„skutečnost“, ale to, že Steinerovy rozkladynejsou na úrovni jistých značně věrohodnýchpoznatků nejen historie, ale i jinýchvědních oborů, je nabíledni. Nemámnic proti tomu, aby si člověk psal, co márád a co se mu líbí, budu mít ale vždy výhrady,jestliže z toho bude on nebo jeho interpretidělat vědu. Ta má přece jen svápravidla, bez nichž není ničím, a už vůbecne tou „nosnou hodnotou, kterou je potřebazachovávat a pěstovat za každou cenu“(s. 88). Takovou cenou je například to, ženevíme-li, co je evropská identita,a nejsme schopni ji vymezit (už jsem v literatuřenesčetněkrát našel tvrzení, že evropskáidentita je, ale co je, co ji vlastněvytváří, zůstává stále bez důkladné odpovědi),bylo by lépe mlčet. Představa, že evropskouidentitu tvoří mapa kaváren,jejichž osazenstvo se ubírá dlouhým pochodempojmenovanými ulicemi ke vzdálenémueschatonu, je už jenom trapná.Tím hůř, že evropanství (a nejen ono) jeskutečně ohroženo svým vlastním nevyvedenýmdítětem, amerikanizací (s. 88). Protooceňuji, že se Bilík zmiňuje o slepé uličcepolitického naivismu, do níž ústí inte-[ 108 ]


[recenze]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu filozofii a jinélektuálská nadřazenost – není třeba dodávat,jak skvělou ukázkou zmíněného jeSteinerova esej.Ostatní komentáře vyznačuje určitábezbarvost. Úvodní nadšenecké slovo J.Guziura mohl aspoň přečíst někdo sespoluredaktorů a odstranit v němpravopisné chyby a redakční nedodělky, jižjen proto, že má v názvu slovo„gramotnost“. Interpunkční znaménkapatří k české ortografii, a je-li jednoupsáno „tito Bohové“ a o tři řádky dál„olympští bohové“ (s. 27), má to skorostejnou úroveň, jako vazby „důsledky změnypojetí jazyka, k níž došlo“ (s. 12), „s přehodnocenímrole jazyka došlo“ (s. 13). Chybíjiž jen, aby to „bylo o tom“, ale zato sejednou cituje Steinerova kniha jako „Jazyka mlčení“ (s. 12) a vzápětí jako „Ticho a mlčení“(s. 16). To už nejsou jen drobné chybičky,to je obyčejný redakční a autorskýšlendrián.Za skutečnou polemiku by z celé knížkystály komentáře Pavla Šaradína a JosefaJařaba. Byť je očividné, že na slabých základechžádná velká stavba nevyroste, přinášejíoba podněty k diskuzi, které jindev textu chybějí. Oba například uvádějí, žese v preambuli smlouvy o Ústavě pro Evropuneobjevila věta o křesťanskosti jakozákladu evropské kultury. Ptá-li se ŠaradínRatzingerovými ústy, čí totožnost by tímbyla ohrožena, jistě by se dalo uvažovato jedné zásadní odpovědi – byla by ohroženatotožnost Evropy. Té Evropy, která jenaší minulostí a současností a která rozhodněnení a nikdy nebyla výlučněkřesťanská. I když Steiner vystupuje jakoangažovaný monoteista, není nezbytné naříkatspolu s ním nad bezbožností epochy.Má pravdu J. Jařab, když píše, že popíratspojení duchovní zkušenosti Evropys křesťanstvím by byla dějinná zaslepenost.Nevím, zda někdy někdo popíral,že Evropa je svými dějinami spojena sezkušeností s křesťanstvím. Spíš bych se zeptal,co tato zkušenost pro Evropu vlastněznamenala: jaká to byla zkušenost? Zajímalbych se o opravdovou historickou zkušenosts křesťanstvím, ne o prefabrikátyv učebnicích katolické dogmatiky. O zkušenost4. a 5. století, která znamenalaplošné, soustavné a metodické ničení antickýchpamátek, písemností, staveb,knihoven, chrámů a lidí – jeden z nejbarbarštějšíchaktů v dějinách Evropy. Zajímalbych se o myšlení Evropy v závěrech 4. lateránskéhokoncilu: o zřízení židovskýchghet, o nařízení Židům nosit viditelně žlutéoznačení na oděvu, o zavedení povinnostiušní zpovědi, o dirigistické zasahovánícírkve do nejintimnějších sfér lidskéhoživota. Zajímal bych se o genocidy celýchkultur a národů například ve střední a jižníAmerice, zvlášť v souvislosti s Ratzingerovýmprohlášením, že církev „Indiány povýšila“(kampak asi – na lidskou úroveň?)a nikdy je nenutila přijímat křesťanství násilím.Možná bych se nechal unášet představou,zda by to tvrdil i poté, co by byl onsám na pár dnů vystaven takové „nenásilnéchristianizaci“, jakou v Mexiku provádělainkvizice. O Evropu v myšlení tridentskéhokoncilu už bych se raději ani nezajímal,jeho historická ostudnost je všeobecněznámá. Ale určitě bych konfrontovalstesky nad opomíjením křesťanství s textyautorů, kteří na těchto tématech pracujídlouhodobě a s vědeckou kvalifikací, napříklads prací Jana Assmanna DieMosaische Unterscheidung oder der Preisdes Monotheismus (Mojžíšovské odlišeníaneb Cena monoteismu, München, CarlHanser Verlag 2003). O myšlence a o myšleníEvropy by mi to řeklo nesporně víc nežSteinerova přednáška.„Na půl cesty...“Břetislav HorynaJuraj Hvorecký – Tomáš Marvan: Základní pojmyfilozofie jazyka a mysli.Nymburk, O. P. S. <strong>2007</strong>.Pravděpodobně každý autorský pokuso vydání slovníku věnovaného filozoficképroblematice budou doprovázet úvahya debaty, jestli je vůbec možné něco takkomplexního, složitého a častokrátargumentačně náročného, jako jsoufilozofické otázky, uchopit slovníkovouformou (viz např. recenzi Radima Brázdyna Slovník současných filozofů publikovanouv Aluzi 5, 2002, č. 1). Jistý známýčeský filozof prý kdysi v jednom rozhovoru(na téma „krácené“ prezentace složitýchproblémů) prohlásil, že za minutu se dápředstavit facka, ale nikoliv filozofickýnázor.Tematika analytické filozofie jazykaa mysli výše uvedené charakteristikysplňuje. Zároveň je ale tento od počátku20. století silně se rozvíjející a dnes jižneoddiskutovatelně výrazný a významný[ 109 ]


[recenze]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu filozofii a jinéproud současné filozofie znám svýmopodstatněným tíhnutím k argumentačněpodložené, jasné, přehledné a kontrolovatelnéúvaze, zhruba v duchu Wittgensteinovatvrzení, že co se dá říct, se dá říctjasně. A právě tento závazek může slovníkováforma dobře prověřit. Na podobnémrozcestí tedy nejspíš před zahájenímsvé práce stáli editoři a posléze i jednotlivíautoři slovníku nazvaného Základní pojmyfilozofie jazyka a mysli, který v letošnímroce vydalo nakladatelství O. P. S. z Nymburka(http://philosophia.<strong>cz</strong>/ops).Filozoficky zaměřených slovníků jev češtině dostupných kupodivu hned několik,a to jak v podobě původních českýchprací (např. asi nejznámější olomoucký Filozofickýslovník), tak překladových (Nida--Rümelinův Slovník současných filozofůnebo Filozofický slovník Bruggerův). Zároveňlze ale s Radimem Brázdou souhlasitv tom, že takové literatury není nikdydostatek, zvláště pokud jde – jako v případěZákladních pojmů filozofie jazykaa mysli – o přírůstek do rodiny těch původemčeských a slovenských prací, kterémají z principu nejen informační hodnotu,ale zároveň zrcadlí úroveň zdejšího filozofickéhobádání.Zdá se, že analytická filozofie, do listopadu1989 v našich zemích (rozumějv Česku a na Slovensku) spíše opomíjenýzpůsob filozofického uvažování, se v průběhuposledních 17 let na místní filozofickéscéně již dostatečně etablovala(srov. publikace ve Filozofickém časopisunebo slovenském Organonu F) a rozmachjejí narůstající popularity nejspíš ještě anineskončil. Nejvýraznější a neúnavní popularizátoři,jako jsou např. Jaroslav Peregrinnebo Petr Koťátko, jí v Čechách připravilipůdu prací jednak překladovou,jednak formou dějinných přehledů a vlastníchpříspěvků do současné debaty. NaSlovensku, známém svou mimořádnou aktivitoupři rozvoji tzv. kognitivních věd, pakpředstavuje zásadní příspěvek k popularizacianalytické filozofie rovněž vydáváníjak základní literatury překladové (např.v roce 2003 vydaná Antológia filozofiemysle), tak původní (např. sborník Filozofiaa kognitívne vedy). TomášemMarvanem a Jurajem Hvoreckým vydanýslovník je tedy možné vnímat jako vhodnéintermezzo v tomto procesu. Jeho účelemje podle jejich vlastních slov podat „přehlednýa srozumitelný výklad technickýchtermínů a známějších teorií,“ jejichž znalost„mnozí současní autoři […] ve svých dílech[…] předpokládají, takže se jejich výkladempříliš nezdržují“ (s. 1).Jak napovídá název a podtrhuje vnitřní,pouze jednolitě abecední, nikoliv nějak oddílověstrukturovaná výstavba heslářea jak konečně dosvědčují opakující se jménazakládající jednotlivá hesla, slovník sicena jedné straně nepopírá specifičnostotázek vztažených jak k filozofické problematicejazyka, tak problematice mysli, nastraně druhé však dobře ilustruje vzájemnouspřízněnost obou oblastí a jejichgenetickou propojenost. Demonstruje, jakýmtematickým vývojem prošla oblastanalytické filozofie jako celku a jak spíš,než aby opouštěla jednotlivá témata,umožňovala jejich rozvoj spojenýs „nabalováním“ témat souvisejích a jejichpropojování s těmi dosavadními, již rozpracovanými.I když nikoliv tak zřetelně,jako to umožňuje klasická monografickáforma, přesto v rámci možností autořia editoři viditelně interpretují analytickoufilozofii jako proud s vnitřní „logikou“a nefragmentární historií.Podle rejstříku nabízí slovník 107 heselv různém rozsahu, který však nikdy neklesne,a to je podle našeho názoru důležité,pod jeden a půl strany textu. Editoři sicestáli před nevděčnou volbou vybrat z celéhoobrovského korpusu textů jen několikklíčových hesel, jež by jej měla charakterizovat,toto nutné omezení se všaksprávně rozhodli kompenzovat velikostíprostoru, který jednotlivým heslům věnovali.Ve většině případů proto toto rozhodnutínaplnilo ambici avizovanouv „Úvodní poznámce“, totiž vyložit pojmypřehledně a srozumitelně. Kombinace poměrněvelkého mezinárodního autorskéhokolektivu (15 autorů, povětšinou mladšígenerace) s na poměry velkým prostorempro jednotlivá hesla dala celkem pochopitelněprůchod specifičnosti jednotlivýchautorských stylů, která bývá ve slovnícíchznačně omezena. Ale i přes naše poukázánína to, že tvrzení „primárním cílem následujícíchhesel je […] výklad, spíše nežvlastní interpretace členů autorského kolektivu“(s. 1) je značně problematické (čehožjsou si právě analytičtí filozofové jistědobře vědomi), domníváme se, že ve většiněpřípadů se podařilo především věcněpředstavit obsah a úlohu toho kteréhopojmu v debatě, jejíž je součástí, a vlastnípostoje autorů jsou uváděny do souvislostíexistující veřejné diskuze. Někdy čtivým,[ 110 ]


[recenze]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu filozofii a jinétéměř popularizačním způsobem, jindyhutně a bez přehnané vstřícnosti ke čtenáři.Jednotlivá hesla se dle svého obsahudají rozdělit do několika kategorií, kterévšak představují spíš záchytné krajní bodyv kontinuu přístupů: některá se soustředípředevším na vysvětlení „technického“aspektu pojmu/problému (takové je např.úvodní heslo „anaforická reference“), dalšíspíš představují úvod do určité teorie(např. heslo „triangulace“), jiná zasemapují historii spojenou s daným významnýmtermínem (např. heslo „behaviorismus“).Rozhodně nezanedbatelnoupoložkou hesla je závěrečné uvedení výběrovézahraniční a české překladové i původníliteratury k tématu. Kromě možnostizaostřit na danou problematiku optikouzásadních prací a možnosti prověřit takobsah výkladu je uvádění původní české literaturytotiž právě jedním ze zmíněnýchindikátorů stavu českého analytickyfilozofickéhomyšlení. Fakt, že v mnoha případechjsou autory článků a monografiísamotní autoři hesel, pak nesvědčí o jejichsamolibosti, ale spíš o tom, že na tvorběslovníku se opravdu podíleli ti, kteří na polianalytické filozofie aktivně působí.Výše už bylo naznačeno, že slovníksvým obsahem i tvarem zachycuje pozitivníneostrost hranic mezi analytickou filozofiíjazyka a analytickou filozofií mysli,respektive umožňuje sledovat jejich vzájemnéproplétání, které je způsobeno uvědoměnímsi zásadní souvislosti mezi lidskýmjazykem a lidskou myslí,např. prostřednictvím veskrze problematickéhopojmu porozumění či problematikytzv. sporu externalismu a internalismu.Myšlenkový pohyb mnoha autorů vycházejícíchz klasické filozofie jazyka směremk problematice mysli, který u nich proběhl,aniž by pustili ze zřetele svá východiska, jetoho zřejmým důkazem (Quine, Davidson,Putnam). A to, že v mnoha případech jev heslech jasně poukazováno na zřejmouintegrovatelnost jejich obsahu do kontextuobecně filozofické tradice a debaty,umožňuje představit analytickou filozofiijako sice mimořádně náročnou, alev žádném případě nějak vychýlenou neboexkluzivní podobu filozofického myšlení.Daleko spíš ji ukazuje jako „autorku“netradičních (někdy i ostře vyhraněných)přístupů k tradičním otázkám.Hesla věnovaná spíše filozofii jazykapostihují její základní otázky, tj. vztahjazyka, světa a poznání, možnosti a způsobymodelování povahy jazyka a jeho lidskéhoužívání, a zároveň kvalitně mapují základníbody vývoje analytické filozofie odkonce 19. století (nebo, řečeno s MichaelemDummettem, od Fregeho) až po současnost(např. Kamp nebo Brandom).Z tohoto časového rámce vybočují v duchuvýše uvedené snahy o zapojení do filozofickétradice především ta hesla, v nichžse vyskytují technické termíny používanév nějaké podobě např. v silné logické liniischolastické (heslo „de dicto/de re“) nebotřeba heslo věnované „lockovské teorii významu“.Ve většině případů však slovníkpředstavuje termíny a teoretické koncepce,které sehrály klíčovou úlohu při formováníanalytické filozofie jazyka ve 20.století. V některých případech je pozornostautorů upřena na velká témata („jazykováhra“, „princip kompozicionality“), někdyzase na zdánlivě parciální problémy, kteréale častokrát představují prubířské kamenyvelkých teorií („anaforická reference“,„indexické výrazy“). Protože se autorskýtým snažil rovnoměrně zmapovat celé obdobídosavadní existence analytické filozofiejazyka, z rozložení hesel je patrný vývoj,který směřoval od russellovské filozofie„napravovatelky jazyka“ k rostoucímuzájmu o filozofické porozumění fungovánípřirozeného jazyka „tak, jak je“. Protoz dřevního období nalezneme ve slovníkuzejména základní technické termíny jakoFregeho rozlišení na smysl a význam,Carnapovu „technickou precizaci“ tohotorozlišení v pojmovou dvojici intenze a extenzenebo významné Russellovo vymezenítzv. definite description (ve slovníku jakoheslo „deskripce“) apod., pozdější etapyanalytického myšlení (filozofie přirozenéhojazyka, tzv. postanalytická filozofie)jsou ve slovníku zachyceny nejen formouklíčových pojmů, ale také analýz celýchteorií („triangulace“, „jazyková hra“,„mluvní akty“, „jazyková dělba práce“). Aniv tomto případě však nelze mluvit o nějakéabsolutnosti hranic (např. starší „Tarskéhoteorie pravdy” či „»obrazová teorie významu«“).Čtenář je tak formou představenízákladních stavebních kamenů velmi detailněseznámen s počátky analytické filozofie,které bychom mohli vnímat jako orientovanéna logikou vyzbrojené odstraňovánínedokonalostí přirozeného jazykaa na jeho analýzu za účelem odhalováníjeho problémů, s carnapovským „konstruujícím“obdobím i s následnými epo-[ 111 ]


[recenze]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu filozofii a jinéchami zahrnujícími tvorbu LudwigaWittgensteina, tzv. filozofii přirozeného(v publikaci také „obyčejného“) jazyka čipostanalytickou filozofii, které se snažilyrevidovat přístup předchozích epochk otázkám jazyka při současné snaze o zachováníjejich (výběrem se lišících)předností. A i když slovník neobsahuje biografickáhesla významných analytických filozofů,z četby jasně vystoupí zásadní postavyjako Frege, Russell, Carnap, Tarski,Wittgenstein, Austin, Searle, Quine, Davidson,Putnam nebo Kripke.Přestože jedním z význačných poznávacíchznaků analytické filozofie je její úzképropojení s logikou jako nástrojemi předmětem zkoumání, není publikacepřetížena technickým aparátem logikya sama vysvětluje jen některé ze základníchpojmů v logice používaných. A toi navzdory tomu, že významná větev v poválečnéanalytické filozofii, řekněmemontaquovsko-kripkeovská, rozmnožovalaspíš než dědictví pozdního Wittgensteinadědictví filozofických otázek logiky (byťza účelem porozumění jazyku přirozenému).I přes veškerou snahu je však v některýchpřípadech neznalost diskurzu přecijen dost vážným handicapem při porozuměníobsahu vybraných hesel a jen těžkosi lze představit, že by kniha mohla fungovatjako úvod pro věci neznalého čtenáře.V případě publikace tohoto typu je vždymožné polemizovat o úplnosti jejího obsahujako celku i o úplnosti jednotlivýchhesel a způsobu prezentace představovanýchfilozofických pojmů, teoriía problémů, a to především v souvislostís problematičností vymezení hranic mezitím, co se ještě týká jazyka, a co už ne.Provázanost s otázkami epistemologickýmia ontologickými je ve slovníkumnohokrát dokládána. Nejen z tohoto důvoduvšak stojí za zvážení, jestli by v případězařazení takových hesel, jako je „anaforickáreference”, „kvazi-indikátor” apod.,neměl slovník přeci jen obsahovat i heslasyntetický a analytický výrok, denotace,propozice, teorie přírodních druhů,dogmata empirismu, realismus, konstruktivismus,sémantický zdvih, teorie pravdy,teorie významu apod. Je zřejmé, že zejménav některých případech (pravda, propozice,teorie významu) by se muselo jednato hesla nadstandardně obsáhlá a svou povahouznačně problematická, to hovoří alespíš pro jejich zařazení než proti němu.Problém významu sice prostupuje v podstatěcelou publikací, ale heslo mapujícírůzná pojetí významu a různé přístupyk němu by umožnilo alespoň základní orientaciv problematice. Podobně by paknejspíš mohlo být vystavěno i heslo věnovanéteorii pravdy. Pokud chce slovníkdostát svému názvu, měl by výše uvedenáhesla obsahovat. A to i za cenu, že by z nějvypadla hesla menší.Některá hesla („metafora”,„esencialismus”) by nejspíš snesla jistouúpravu směrem k aktuálnímu stavu debatyo nich. V případě „metafory” by bylovhodné uvést velmi vlivnou a analytickoutradici komentující koncepci Lakoffaa Johnsona (a doplnit tedy i příslušnouliteraturu), v případě „esencialismu” bymožná mohl být zmenšen prostorkomentující dlouhou tradici problémua větší pozornost by mohla být směřovának současným diskuzím na pojemesencialismu vázaným. Heslo věnované„behaviorismu” by pak bylo vhodné doplnitopozitně, nebo bohrovsky řečenokomplementárně, heslem věnovaným„mentalismu”. Stejně tak by hesloo „jazykovém orgánu” (pokud bychomsouhlasili s jeho zařazením, viz níže) mohloobsahovat v literatuře odkaz na zásadnínovější článek Hausera, Chomskéhoa Fitche „The Faculty of Language:What's It, Who Has It, and How Did ItEvolve?” (Science 2002/298, s. 1569-1579)a Pinkerovu a Jackendoffovu polemikus ním v „The Faculty of Language:What's Special About It?” (Cognition2005/95, s. 201-236), apod. Právě zařazeníhesla úzce spojeného s osobou NoamaChomského („jazykový orgán”) se však jevíjako poněkud problematické. Na jednustranu je nepochybné, že Noam Chomskypatří k předním současným teoretikůmjazyka, a navíc ovlivňuje i debatu odehrávajícíse na půdě (na problémy jazyka orientované)filozofie mysli (čímž dobře ilustrujespojnici mezi oběma obory). Nadruhou stranu ale stojí za zvážení, do jakémíry je Noam Chomsky představitelem analytickéfilozofie, zda není spíš účasten debats jejími význačnými představiteli(Quine, Putnam), ovšem z poněkud jinýchpozic. A pokud bychom připustili, žei takové pozice by měl slovník mapovat(Chomského vliv na Jerryho A. Fodora jenepochybný), pak by bylo jistě vhodnéuvést i jiné současné významné představiteletohoto „typu“, např. Chomskéhožáka a oponenta jak chomskyánského[ 112 ]


[recenze]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu filozofii a jinégenerativismu, tak analytické formální sémantiky,George Lakoffa. Slovník by mělnejspíš také reflektovat vklad, který tradicianalytické filozofie vložili Nelson Goodmannebo Richard Rorty… Takováto „ale“ jsouvšak v případě slovníků po ruce téměř vždya jsme si vědomi jejich relativnosti.Jak už bylo zmíněno výše, větší prostorpro hesla vytvořil předpoklady pro prezentacisvébytných autorských přístupů přistrukturování výkladu (které se navíc odlišujív případě některých autorů i v závislostina typu hesla). Naštěstí zůstala nenaplněnaambice z předmluvy, že by heslaneměla obsahovat rozbory úskalí jednotlivýchteorií – v mnohých jsou problémy kuprospěchu věci minimálně stručně naznačenya okomentovány. Za prototyp heslapro takový typ příručky lze v části věnovanéfilozofii jazyka považovat předevšímhesla, která zpracovával Petr Koťátko.Nejspíš právě on dokázal nejlépe vyvážitpoměr věcnosti, srozumitelnostia historického kontextu jednotlivých pojmů,což jsou tři složky, které by měl výkladvždy obsahovat.Hesla popisující základní pojmy analytickéfilozofie mysli se dají rozdělit do třítematických skupin. Na prvním místě jeskupina hesel vymezujících jednotlivé způsobyřešení problému vztahu mysli a těla(„teorie identity a materialismus”, „dualismus”,„anomální monismus”, „funkcionalismus”atd., ale také „mentální kauzalita”).Druhá skupina je věnována problému perspektivyprvní a třetí osoby („autorita prvníosoby”, „heterofenomenologie”, „introspekce”,„intencionalita” atd.). Poslednískupina zahrnuje argumenty protifunkcionalismu („kvália”, „ zombie”, „čínskámístnost” atd.).Z hlediska časového autoři představilipojmy a koncepce vzniklé nebo hojněrozšířené především v rozmezí padesátýchaž devadesátých let 20. století. Nejintenzivnějipak období sedmdesátých a osmdesátýchlet minulého století, zachycujícístřet nereduktivních pojetí mysli s reduktivnímfyzikalismem a funkcionalismemo povahu intenciálních a fenomenálníchmentálních stavů. Některé pojmy majívšak dlouhou historickou tradici („dualismus”,„materialismus”, „panpsychismus”,„emergence” atd.).Vymezenému období odpovídá skupinaosobností postanalytické filozofie počínajePutnamem, Davidsonem a Kripkem, kterápostupně přechází přes Searla, Fodoraa Blocka k úžeji vyčleněné skupině filozofůoznačitelných za filozofy mysli, jako jeChalmers, Dennett nebo Kim.Z přibližně čtyř desítek hesel, která setýkají filozofie mysli, jich nejvíce zpracovalisamotní editoři Tomáš Marvan a JurajHvorecký. Ostatní jsou dílem Marka Pichy,Josefa Mourala, Tomáše Hříbka, Filipa Tvrdéhoa Michala Poláka. Autoři zpracovalisvá hesla rozdílnými způsoby. Někdo (JurajHvorecký) kladl důraz na jednoduchosta srozumitelnost, jiný (Marek Picha) zasena přesnost a úplnost. Někteří členové kolektivuautorů (Marek Picha) dovedli rozborproblému až k nejnovějším návrhůmřešení, jiní (Josef Moural) se spokojili s rekapitulacíjednotlivých postojů. Někdo (JurajHvorecký) se více pokoušel o vlastní interpretaci,někdo jiný (Tomáš Marvan) sezase snažil být více věcný. Jako obvykle takvznikl celek, který je komplexní – hesla senavzájem podpírají a doplňují –, ale nutněpredestinovaný zaměřením autorů.Stejně ovlivněné je i hodnocení recenzentů.Jako velmi kvalitně zpracovanéz hlediska srozumitelnosti a věcnostihodnotíme např. hesla „dualismus”, „behaviorismus”nebo „kategoriální chyba”.Z hlediska přesnosti a úplnosti oceňujemehesla „zombie” nebo „autorita prvníosoby”.Kritické návrhy budeme adresovatpostupně podle výše zvolených skupinhesel. V rámci první skupiny je mezi autorynejednoznačně používáno termínů fyzickýa fyzikální, v mnoha případech je překladproblematický, ale v rámci jedné knihy byse měli autoři shodnout na jednotnémpřekladu. (Např. v hesle „anomálnímonismus” je na s. 5 je použito jakoprotipólu pojmu mentální pojmu fyzikální,ale v hesle „mentální kauzalita” na s. 125 –také v souvislosti s anomálním monismem– je použito fyzický.) Jednotlivá heslasamozřejmě nemusí obsahovat úplnoudeskripci všech důležitých aspektůpopisovaného pojmu, pokud jsou doplněnyv rámci jiného hesla, ale v některýchpřípadech by to bylo vhodnější (např. třiDavidsonovy principy tvořící anomálnímonismus nejsou součástí tohoto hesla).Anomální monismus jako nejčastějizmiňovaná analytická nereduktivníkoncepce vztahu mysli a těla by zasloužildemytizovat, čemuž by možná pomohloi větší srovnání s různými typy vztahusupervenience.[ 113 ]


[recenze]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu filozofii a jinéHeslo „supervenience” je zatíženoněkolika nedostatky. Obsahuje sice rozlišenína slabou, silnou a globální supervenienci,opomíjí však již superveniencilokální. Rozlišení slabé a silné supervenienceje sice v textu správně popsáno, aleobě definice jsou až na slovo „slabě“/„silně“(a na závorku v případě SlS) totožné(s. 196–197). Jako alternativa superveniencebývá často používán vztah fyzikální realizace(Kim), který není v textu uveden.Stejně tak slovník neobsahuje odkaz naHorganovu superdupervenienci.V souvislosti s mentální kauzalitou bydle našeho soudu rozhodně neměl chybětKimův argument proti nereduktivnímufyzikalismu, založený na nepřekročitelnostiprincipu kauzální uzavřenostifyzikální domény reality. Měly by pak býtvyhodnoceny i následky tohoto argumentupro některé verze nereduktivníchfyzikalismů. „Reduktivní materialismus”by zasloužil rozšířit o různé alternativytvarů zákonů spojujících mentálnía fyzikální události (bridge laws), např.disjunktní tvar redukce, druhověspecifický přemosťující zákon, lokálnětemporální redukci. Domníváme se, žeheslo „funkcionalismus” opomíjí některévýznačné autory spjaté s touto koncepcí(např. Dennettovy práce The IntentionalStance [MIT Press 1989] nebo ConsciousnessExplained [Back Bay Books 1992]).Heslo „intencionalita”, potažmo „intencionálnípostoj” by mohlo obsahovatzmínku o Dennettově třídění intencionálníchsystémů na čtyři typy. Jako protiváha„heterofenomenologie” (v návaznosti na nipostrádám Dennettův „multiple draft“model vědomí) by mohla být uvedenaVarelova neurofenomenologie.Výklad „Turingova stroje/testu”postrádá rozlišení různých typů výpočetníchstrojů (sériový a paralelní počítač),„Čínská místnost” zase nedostatečně rozlišujeslabou a silnou verzi UI. Také jeotázka, zda v případě tak populárníhoproblému, jako je Searlův čínský pokoj, bynebylo vhodné přece jen rozvést nový argument,který autor hesla připomíná (s.18). Heslo „kvália” by mělo být více spjatos heslem „emergence”, vzhledem k analogickémupojetí intencionálnícha fenomenálních mentálních stavů v britskémemergentismu.K heslům „mentální kauzalita”a „emergence” by mohl být do seznamusouvisející literatury doplněn Kimův text„Downward causation“ in: Emergentismand Nonreductive Physicalism (česky in:<strong>Aluze</strong> 9, 2006, č. 2, s. 114–123) a taképřehledová studie Achima Stephana Emergenz.Von der Unvorhersagbarkeit zurSelbstorganisation (Dresden UniversityPress 1999, Mentis 2005). Ke vztahu superdupervenienceHorganův článek „FromSupervenience to Superdupervenience:Meeting the Demands of a MaterialWorld” (Mind 102/93, s. 555–586). K heslůmtýkajícím se intencionality a modelůmysli by mohl být připojen odkaz kupříkladuna Freemanovu knihu How BrainsMake Up Their Minds (Londýn 1999) nebona některé jeho články, neboť tvoří zajímavýmost mezi analytickou filozofií myslia nelineární neurodynamikou.Většina hesel koresponduje s proklamovanýmzaměřením publikace, otázkou alezůstává, jestli jsou např. hesla „emergence”„a panpsychismus” dostatečněvázána na kontext analytické filozofiemysli. Pokud se rozhodneme, že ano, pakby určitě neměla v rámci hesla „emergence”chybět zmínka o kritice tohoto pojmuv tradici analytické filozofie (předevšímHempelova kritika), základní předpokladybritského emergentismudvacátých let 20. století (a jeho představitelé),jednotlivé typy emergencea také význam pojmu v nereduktivnímfyzikalismu, konekcionismu atd. Pokudjsou uvedeny pro jejich popularitu ve filozofickýchdiskuzích, pak by ovšem nemělochybět ani heslo komplexita, neboť tentokoncept do značné míry nahrazujemetafyzický pojem emergence. A taképanpsychismus by měl být doplněn o odkazna kvantové pojetí mysli, minimálněv populárních textech Rogera Penrose TheEmperor's New Mind: ConcerningComputers, Minds and The Laws of Physics(Oxford University Press, 1989), Shadowsof the Mind: A Search for the MissingScience of Consciousness (OxfordUniversity Press, 1994).Hesla paměť a vědomí asi nebylazařazena s ohledem na vágnost definictěchto pojmů. Přesto by samostatné heslovědomí mohlo zpřehlednit různé odstínytohoto pojmu (přístupové, fenomenální,vědomí, sebevědomí), nehledě napotvrzení teze o kognitivním obratu vefilozofii mysli. V návaznosti na topostrádáme také hesla konekcionismusa umělá inteligence.[ 114 ]


[recenze]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu filozofii a jinéSvé místo ve slovníku by měl mít asitaké Chalmersův tvz. „hard problem”a heslo „introspekce” si jednoznačně žádápřipomínku neurofenomenologie.Také v samotné oblasti analytické filozofiemysli by byla vhodná ještě hesla nereduktivnífyzikalismus, (možná místoemergence a s odkazem na Kimovu kritiku)a přemosťující zákony (bridge laws).Myslím, že jednoznačně prospěšné by bylotaké zařazení samostatného hesla událost.Jak již bylo naznačeno výše, jednímz velkých přínosů slovníku je zdařiléznázornění souvislostí obou oborů.Nejenom že v heslech věnovaných filozofiimysli je jednoznačně ukázána návaznostna zkoumání filozofie jazyka, ale mnohohesel ani nelze jednoznačně zařadit, neboťpopisují problémy klíčové pro obědisciplíny („mentální reprezentace”,„externalismus a internalismus”, „metafora”,„senzorická data”, „soukromýjazyk”, „jazyk myšlení”, „kategoriálníchyba”, „indexické výrazy” atd.). Navíctéměř všechna hesla mají odkazy napříčoběma obory. Zůstává už jen zhodnotit,zda filozofie mysli také jednou vyústí donějaké smysluplné vědy, jak se tomu stalos filozofií jazyka v podobě různýchsémantik.S obsahovou kvalitou publikacebohužel dost kontrastuje poměrně nízkáúroveň redaktorské práce. Kromě příjemněnetradičního formátu knihy a minimalistickéhopojetí grafické úpravy lze totižz této oblasti vyzdvihnout jen citlivězvolenou velikost fontu (číst obsahověhutný text v nahuštěné a miniaturnípodobě – jak se to často v podobnýchpříručkách stává – bývá značněnepříjemné). Kvalitní knihařiny je jinakv Základních pojmech filozofie jazykaa mysli spíš pomálu. Už při zběžném čtenízarazí korektorská nedůslednost, nejvýraznějireprezentovaná nepřehlédnutelnýmzdvojováním celých skupin slov, kterése v textu objevuje až příliš často (srov. s.62). Stejně tak běžná typografická zásada,že formát závorek odpovídá formátu v nichobsaženého textu, je naprosto systematickyignorována. Už spíš koncepčníhoredaktorského rázu je značná nedůslednostve vnitřním – meziheslovém odkazování(které by mělo být jednoznačněsystematičtější), případně rozdílné způsobypřímo v odkazování na totéž heslo(„»obrazová« teorie významu” x „obrazovépojetí významu” – s. 146 x s. 7). Způsob,jakým jsou v textu užívány uvozovkya kurzíva, také občas budí rozpaky.A důsledně vzato je vlastně zavádějícísamotný název publikace, který redukujefilozofii jazyka na autory a témata jejífilozofické varianty (což vzhledemk pracím Heideggera, Gadamera, Derridyapod. je minimálně nepřesné).Podle našeho názoru je pak spíše zajímavýmtématem do debaty koncepce výstavbysamotného hesláře slovníku. Stávajícířešení se nám nejeví jako příliš šťastnéa nejspíš by mu prospělo poupravení i následnédoplnění. Některá v obsahu/rejstříkuuvedená hesla totiž navzdory očekávánínefigurují v publikaci jako hesla samostatná,ale jsou pouhou součástí jiných hesel,aniž by to bylo nějak naznačeno („adverbiálníteorie vnímání”, „sémantika konceptuálníchrolí”). Zde by mohl jako inspiraceposloužit Encyklopedický slovníkčeštiny, který danou situaci řeší tak, žegraficky odliší v rejstříku ty pojmy, kterýmje věnováno samostatné heslo, od těch,které samostatné heslo nemají, ale tvořísoučást nějakého důležitého hesla. Totořešení by zároveň umožnilo v případě Základníchpojmů filozofie jazyka a mysliuvést do rejstříku i mnoho dalších zajímavýchpojmů, které se ve slovníku vyskytují,a zvýšit tak jeho kompaktnost,komplexnost, a tím i využitelnost. Za zváženíby možná stál i návrh doplnit publikacio rejstřík jmenný (a to včetně zahrnutíodkazů vztažených k literatuře), který bytak ještě více provázal jednotlivé autorys konkrétními otázkami a pojmy (a posíliltím historicko-přehledovou linii výkladu).Výzva k přímo se nabízející možnosti doprovodittakto vnitřně intertextuálněprovázanou publikaci také verzí na CD--ROMu je pak už vyloženě směřována k nakladateli,nikoliv autorskému týmu.Na závěr bychom však rádi zdůraznili,že i přes výše zmíněné výtky považujemeZákladní pojmy filozofie jazyka a mysli zazdařilou, užitečnou a kvalitní mezinárodnípublikaci, poskytující nejen průřez historiíanalytické filozofie, ale orientovanou i najejí současný stav. Byli bychom proto rádi,kdyby tyto připomínky byly bránypředevším jako náš příspěvek do diskuze,která se – doufejme – třeba jednou rozvineu příležitosti příprav dalšího vydání tohotobezesporu důležitého příspěvku k českémua slovenskému filozofickému myšlení.Marek Nagy a Lukáš Zámečník[ 115 ]


Intence, konvence, významPetr KoťátkoMinulé číslo <strong>Aluze</strong> přineslo kritickouúvahu Petra Stojana nad mojí knihou Interpretacea subjektivita (Filosofia, Praha2006, dále jen IaS). Jde o promyšlený, argumentativnítext založený na důkladné analýze,na solidní znalosti terénu a na vyhraněnýchpostojích, které respektuji az větší části nesdílím. Z tónu recenze je koneckoncůzřejmé, že bych autora zklamal,kdybych mu dal rovnou za pravdu ve všechbodech./1/ Jedna z klíčových otázek knihy zní:jak dochází k tomu (co všechno se podílína tom), že jsme v konkrétních komunikativníchaktech schopni vyjadřovat určitépropoziční obsahy s určitou výpovědnísilou (například tvrdit, že prší)? Fenoményjako reference, predikace, význam věty,konvence, které ho fixují, komunikativníintence a strategie mluvčího i adresáta mězajímají primárně jako faktory podílející sena konstituci významů promluv. Na rozdílod P. Stojana to nechápu tak, že otázka povýznamu promluvy nastupuje "namísto"otázky po významu výrazu, a právě tak miotázka po významu promluvy nesplývás otázkami typu "Co míní mluvčí, když dokomunikace uvede ty a ty zvuky?" (a s dalšímiotázkami, které P. Stojan uvádí nas. 123). Problém významu výrazů (jakotypů) je pro mě aktuální ve stejné míře ave stejném ohledu jako problém komunikativníchintencí: oba vstupují do hry vechvíli, kdy se začneme zabývat determinacívýznamů promluv (viz níže bod /3/).Nic nám samozřejmě nebrání začít pojmemvýznamu věty a pojmem jazyka jakosouboru přiřazení významů větám.Můžeme například, po vzoru Davida Lewise,uvažovat o jazyku jako o funkci z větdo propozic (chápaných opět jako funkce,tentokrát z možných světů do pravdivostníchhodnot). Stojíme pak před otázkou, zajakých podmínek jsme oprávněni říci, žejazykem reálně užívaným společenstvím Sje právě funkce F (a v rámci toho, že věta Vznamená v S, že p). Lewis odpovídá, žek tomu dochází tehdy, když je F zakotvenav S souborem jistých pravidelností v komunikativnímchování (konkrétně: v užívánívět s jistými intencemi a ve způsobu,jakým utváříme svá přesvědčení na základěpromluv jiných lidí) a tyto pravidelnostijsou konvenčně fixovány. PodleLewisovy definice konvence to znamená:fixovány souborem sdílených přesvědčení,očekávání a preferencí členů S (jak jsouspecifikovány v definici). Přestože jsmetedy spolu s Lewisem začali pojmem významuvěty, jakmile se rozhodneme mluvito tom, co věta znamená v jazyce nějakéhospolečenství (například v češtině), musímejako primární danost předpokládat jistévztahy, které se ustálily v reálné komunikativnípraxi, to jest na úrovni promluv ajejich interpretace.Právě tak Davidsonův projekt (v němž pojemkonvence nehraje žádnou roli) námdává možnost začít pojmem jazyka jakoabstraktního útvaru, tentokrát identifikovanéhopomocí formální teorie významubudované na půdorysu Tarského teoriepravdy. Podobně jako u Lewise pak stojímepřed otázkou, za jakých podmínek platí, žeteorie T identifikuje jazyk společenství S,[ 116 ]


[glosa]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jinépřípadně idiolekt konkrétního mluvčího(tato otázka se široce diskutovala pod titulem"actual language relation"). Davidsonovaodpověď spočívá v zahrnutí T doširšího interpretačního projektu, v jehožrámci slaďujeme své psychologické hypotézy(o postojích členů S) a sémantickéhypotézy (o významech jejich promluv). Natéto fundamentálnější úrovni vystupuje dopopředí primárnost významu promluvyvůči významu věty, kterou Davidsonvýslovně zdůraznil na mnoha místech (víceo tom níže, v závěru bodu /3/).Můžeme se rozhodnout zůstat naúrovni jazyka jako abstraktního útvaru azabývat se (dejme tomu) způsoby, jakýmimohou různé gramatiky (v Lewisově smyslu)generovat funkce z vět do propozic,nebo se zaměřit na principy výstavby formálníteorie významu a la Tarski: přednámi je pak náročná a užitečná práce napoli logické analýzy. Jako filosofové jazykaale nemůžeme rezignovat na otázky typu:za jakých podmínek znamená věta Vv jazyce společenství S (případně v idiolektuosoby O), že p?; a co všechno vstupujedo determinace významů promluv? Ať užse při hledání odpovědi vydáme lewisovskoucestou (přes pojem konvence) nebodavidsonovskou cestou (zahrnutím teorievýznamu do teorie interpretace), neobejdemese bez psychologických pojmů.Neměli bychom přehlédnout zejménaLewisovo psychologické vymezení pojmukonvence (totéž platí pro Griceovu a Schifferovualternativu k Lewisově definici).Mimo jiné z něj plyne, že konvencionalismusv teorii významu neimplikuje antipsychologismus:spor intencionalismu a konvencionalismuse týká role konvencí a aktuálníchintencí mluvčích (resp. našich hypotézo nich) v determinaci významůpromluv (viz níže bod /3/)./2/ Pokud jde o mě, přijal jsem Lewisovoobecné pojetí konvence jakopravidelnosti zakotvené v komunikativnímspolečenství jistým souborem sdílenýchpostojů (specifikovaných v Lewisově definici),odmítl jsem jeho vymezení toho typupravidelnosti, který je fixován jazykovýmikonvencemi, a kritizoval jsem obecný obrazjazyka, který je s tím spojen; poukázaljsem také na to, že konvenčně fixovanápravidelnost, jejíž nenormativní povahuLewis programově zdůrazňuje, nabýváhladce normativní síly (viz moji knihu Význama komunikace, Filosofia, Praha 1998;dále jen VaK). To je jen malé upřesnění keStojanově shrnující formulaci, že jsem se„přihlásil k lewisovskému pojetí vznikujazykových konvencí“ (s. 123)./3/ Stojanův komentář ke sporurigidního konvencionalismu a radikálníhointencionalismu sdílím jen zčásti. V mémpojetí jde o to, je-li význam promluvy dánaplikací konvenčně fixovaných pravidel napromluvu a její kontext, nebo je-li výsledkemsouladu komunikativní intencemluvčího a adresátovy interpretace (jenžmůže a nemusí být nastolen konvenčnícestou).V této konfrontaci nepřipisuji konvencionalistůmnázor, že „význam jazykovéhoprvku je dán pravidly systému jazyka asitak, jako je význam (funkce) herního kamenedán pravidly hry“ (jak to čtu v recenzina s. 126). Takto vedená analogies hrou by nemohla sloužit k charakteristicekonvencionalismu už proto, že je dobřeslučitelná i s radikálním intencionalismem.Spor se netýká determinace významů výrazůjako typů (to je věc teorie konvence:viz poznámky o Lewisově intencionální definicikonvence v bodě /1/), ale výhradněvýznamů promluv.Rigidní konvencionalismus mi v tomtosporu nevychází jako „odpudivý“ (jak tovnímá P. Stojan, srov. s. 124): mimo jiné hopředstavuji jako pozici, která přináší vlastnípohled na étos komunikace a vlastní pojetírespektu k mluvčímu. Především alepostihuje fungování jazyka v silně institucionalizovanýchsférách diskurzu: v těch,v nichž se vyhlašují zákony, podepisujísmlouvy, vynášejí verdikty, uzavírajímanželství, vydávají vojenské rozkazy atd.Zobecňovat vlastnosti tohoto typu diskurzumimo jeho rámec je teoretická chyba(to bylo základem Strawsonovy kritiky Austina);a představa, že by veškerá komunikace,včetně privátní konverzace, přešlado této sféry, je... tady bych teprve sáhnulpo přívlastku, který mi nabízí P. Stojan. Alternativounení „libovůle, kterou nastolujeintencionalismus a která vede k tomu, žejakákoli promluva může znamenat cokoliv závislosti na tom, co jí aktuálně mínímluvčí“ (jak to podává recenzent nas. 124). V griceovské intencionální sémanticezakládá význam promluvy teprve koincidencetoho, co jí míní mluvčí („speaker‘smeaning“, resp. „utterer‘s meaning“),s tím, co promluvě přiřazují jazykové konvence(jazyková konvence je definována najistém stupni výstavby intencionální sémantikya hraje v ní neeliminovatelnou[ 117 ]


[glosa]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jinéroli). V Davidsonově individualistickém pojetíje zase význam promluvy konstituovánshodou komunikativní intence mluvčího aadresátovy interpretace (a konvenci zdenepřipadá žádná role, která by mohla zajímatteorii významu). Samotná schopnostmluvčího mínit něco promluvou je v oboupřípadech rigidně omezena požadavkeminterpretovatelnosti: zamýšlet komunikovatužitím věty V, že p, a nepředpokládat,že adresát bude schopen připsat užitíV za daných okolností právě tento význam,by bylo intencionálně inkonzistentní. Narozdíl od Stojana zde vidím striktní limity aani náznak „libovůle“.Ani v případech, kdy se konvenční významvěty beze zbytku promítá do významupromluvy (v níž je věta užita), nemusíbýt význam promluvy (vyjádřená propozicea výpovědní síla) kompletně určen významemvěty. Význam kontextově závislýchprvků věty vymezuje prázdná místa, kterámusí zaplnit kontext promluvy. Tomutofenoménu, zejména roli indexických výrazů,jsem v IaS věnoval velmi mnohomísta (viz IaS, Rejstřík, heslo indexy,s. 502): to mi příliš neladí se Stojanovoupoznámkou, že u mě nenachází vymezeníkontextově závislých a nezávislých složekvýznamu (s. 128)./4/ Recenzent mi připisuje názor, žemůžeme porozumět promluvě, anižbychom identifikovali její význam (s. 125).Tato možnost jistě stojí za zvážení, nicméněv IaS (kap. B.I) je to přesně obráceně.Vycházím z toho, že identifikace významupromluvy je nutnou podmínkou porozumění:otázka zní, jaké podmínky musí splňovattato identifikace (kromě toho, žejednoznačně určuje propoziční obsah a výpovědnísílu), aby byla také dostačující proporozumění. Například deskripce „významposlední Mariiny promluvy před odjezdem“jednoznačně identifikuje (za příhodnýchokolností) určitý propoziční obsah a výpovědnísílu – ale způsobem, který je pro porozuměnív běžných kontextech bezcenný.To neznamená, že deskriptivní identifikacevýznamu promluvy nebo jeho složek je vevšech případech stejně prázdná. Abych porozumělkonverzaci obsahující singulárnívěty se jménem „Jan Novák“, musím identifikovatreferenční funkci jména: k tomuale často nemám k dispozici nic jiného nežmetajazykovou parafrázi typu „osoba,k níž tento mluvčí aktuálně referuje jménem‚Jan Novák‘“. Podobně v případě obecnéhotermínu „ležák“ jsem odkázán na parafrázi„druh piva, který experti označujíjako ležák‘“ – nic obsažnějšího k dispozicinemám (mluvím za sebe). V IaS (kap. B.I)jsem poukázal na to, že v závislosti na povazekomunikativního či kognitivního úkolu,který aktuálně řešíme, taková deskripcejednou je a jindy není dostačujícím základemporozumění. Jinými slovy, nevidímprostor pro univerzální kritéria vyčleňující(nezávisle na komunikativním a kognitivnímkontextu) způsoby identifikace významu,které jsou nutné a současně dostačujícípro porozumění. Způsob identifikacevýznamu promluvy mi musí umožnit adekvátněpřizpůsobit promluvě své (komunikativníi mimokomunikativní) jednání: nicurčitějšího se tu zřejmě říci nedá. Je toanalogické „neformálnímu“ vyústění diskuzío kritériích adekvátnosti davidsonovskéteorie významu (srov. výše bod/1/). Nestačí říci, že teorie je adekvátnívzhledem k jazyku L (užívanému společenstvímS), pokud generuje pravdivé teorémypro všechny věty L. Teorémy generovanétakovou teorií mohou být přes svou pravdivostsémanticky neadekvátní, a tedy neinterpretativní,tak jako identifikace významupromluvy může být přes svoujednoznačnost bezcenná pro porozumění.K předchozí podmínce musí přistoupitdalší, běžně formulovaná (zhruba) takto:teorémy a naše psychologické hypotézyo postojích příslušníků S do sebe musí zapadatzpůsobem, v jehož světle budekomplexní (jazykové i mimojazykové) chovánípříslušníků S dávat smysl jako koherentníjednání racionálních bytostí. Tutopodmínku nelze nahradit žádnou formálnírestrikcí uvalenou na výstavbu teorie: to jejeden z výsledků diskuzí o Davidsonověprogramu.Na Stojanově interpretaci mých úvaho vztahu mezi identifikací významu promluvya porozuměním je založena jehopolemická otázka ze s. 127: chápu-li jisprávně, pak po mém vysvětlení odpadá./5/ Identifikace významu nebo jehosložek pomocí deskriptivní parafráze tedyza jistých okolností nemusí stačit k porozumění:snažím se ale ukázat (v IaS,kap. B), že to není dáno omezenou identifikačnísilou deskripcí (v porovnání s jinýmiprostředky identifikace). Identifikačnímupotenciálu deskripcí věnuji v knize tolikmísta proto, že na něm závisí specifickáverze internalismu, k níž se hlásím. Vnějšídeterminanty obsahu myšlenkových a komunikativníchaktů (na něž poukazují ex-[ 118 ]


[glosa]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jinéternalisté) může subjekt sám zahrnout doartikulace těchto aktů prostřednictvímjejich deskriptivní identifikace. Z komentářeP. Stojana (na s. 125) usuzuji, že homá obhajoba identifikační (a v souvislostis tím i referenční) role deskripcí proti známým,méně známým i potenciálním námitkámnepřesvědčila: poukazuje na „řaduproblémů“ a odvolává se na polemickoustať Mariána Zouhara („Externalistická výzvaP. Koťátkovi“, Filosofický časopis 55,<strong>2007</strong>, č. 2, s. 247-259). Netroufám si odhadnout,zda ho alespoň v některých bodechuspokojila moje odpověď na Zouharovynámitky („Internalismus, realismus adeskriptivní identifikace: odpověď MariánuZouharovi“, Filosofický časopis 55,<strong>2007</strong>, č. 4, s. 577-590)./6/ S diskuzí o referenční funkcideskripcí souvisí Stojanova poznámka, žesi není jist, zda dost dobře rozumí „Koťátkovuobratu ‚pravdivostní podmínky promluvy‘“.Na to nedokážu odpovědět jinaknež truismem, že pravdivostní podmínkypromluvy jsou podmínky, jejichž splnění jedostačující a nutné pro pravdivost promluvy.Užije-li mluvčí M v čase t 1 větu „Já mámhlad“ (dále jen V 1), je jeho promluva pravdiváprávě tehdy, když M má v t 1 hlad.Zkuste vymezit pravdivostní podmínky V 1 aneodkazovat při tom přímo nebo skrytěk jejímu fungování v (reálných či možných)promluvách. Musíte nějak reflektovat fakt,že vyjádřená propozice závisí na tom, kdoaktuálně užívá V 1 , a na čase, v němž k tomudochází (na čase promluvy): nemůžeteignorovat konvenční funkci gramaticképrvní osoby a slovesného prézentu. Věta V 1(jako typ) se svým konvenčním významemevidentně nevymezuje úplnou propozici(a tedy útvar s kompletními pravdivostnímipodmínkami). K tomu dochází až při jejímvztažení ke kontextu užití: na to poukázalGottlob Frege a po něm mnozí další, mimojiné David Kaplan (v jeho terminologii:k „sentence character“ musí přistoupitkontext, abychom dostali úplný „content“)nebo Donald Davidson (který to ve své teoriivýznamu à la Tarski promítl do strukturyteorémů). Přiřadíme-li větě V 1 kompletnípropozici na základě jejího konvenčníhovýznamu plus fixace mluvčího a časupromluvy, můžeme ji pořád ještě pravdivostněohodnocovat vzhledem k různýmmožným světům. Při posuzování jejího reálnéhokomunikativního užití nás budesamozřejmě zajímat výhradně její pravdivostv aktuálním světě (nestačí říci vesvětě, kde je užita, jak rozumím Stojanověformulaci na s. 127, připustíme-li, že V 1 jesoučasně užita v různých možných světech).Stejné úvahy se vztahují na Stojanůvpříklad „Nejkrásnější dívka na světě jeČeška“ (dále V 2 ), s tím, že odpadne relativizacek mluvčímu, ale zůstane relativizacek času. V každém případě stáleplatí, že konvenční význam V 2 jako typu,bez zřetele k času užití (a tedy k reálným čimožným promluvám), nestačí k vymezenípravdivostních podmínek.Základní problém diskuzí o referenčnífunkci deskripcí vidím trochu jinak nežP. Stojan (s. 127). Z mého hlediska otázkazní: vyjadřujeme užitím V 2 (nebo jiné větys deskripcí) konjunkci tří obecných propozic(à la Russell) nebo singulární propozici(za vhodných podmínek – viz Strawsonovukritiku Russella) nebo je možná syntézaobou pozic (například ta, kterou navrhuji jáv IaS, s. 116n)? To je otázka o významuvěty jako typu (a v rámci toho o významudeskriptivního výrazu jako typu), to jesto schopnosti věty vyjadřovat propozice, tojest o jejím fungování v promluvách: identifikovatvýznam věty pro mě neznamenánic jiného než vyložit její komunikativnípotenciál.Když mluvím (polemicky) o možnostichápat referenční fungování deskripcí jakočistě pragmatický fenomén, mám na myslipokusy situovat tuto referenci do sféry nepřímýchvýznamů typu griceovských implikatur:v IaS kritizuji Nealův pokus tohotodruhu a oceňuji jeho pozdější odklon odtéto strategie. Přiznám se, že do této speciální(a do značné míry technické) souvislostimi příliš nezapadají Stojanova programováslova o „udržení logické sémantikyjako seriózní vědy“ (s. 127). Osobnědávám přednost diskuzi o přednostech anedostatcích konkrétních řešení: míra serióznostibude záviset na poctivosti a důkladnostinašich argumentů./7/ S většinou toho, co P. Stojan říkáo mé pozici ve sporu internalistů a externalistů,se mohu ztotožnit; rád bych jenzdůraznil, že mým cílem není nalézt conejúčinnější strategii pro vyvrácení externalismu.Externalisté ukázali, jak rozmanitéjsou způsoby, jimiž vnější vztahy,v nichž se nachází myslící a komunikujícísubjekt, vstupují do vymezení obsahů jehomyšlenkových a komunikativních aktů. Jinýmislovy, jak mnohostranně jsou myšlenía komunikace zakotveny ve svém fyzickéma společenském prostředí. Jako realista[ 119 ]


[glosa]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jinév tom vidím jeden z nejcennějších výsledkůfilozofických diskuzí druhé poloviny minuléhostoletí, který nesmí být promarněn.O to radikálnější je úkol, s nímž jsem konfrontovánjako individualista: vymezit aobhájit tváří v tvář vnějším determinantámmyšlenkových a komunikativních aktůmísto pro subjekt jako zdroj artikulacetěchto aktů. P. Stojan poznamenává, že anion nevidí alternativu vůči realismu, ale nepřijímázávěry, které z něj vyvozuji (s. 126).Jako příklad uvádí moji „obhajobu užíváníintencionálních pojmů v sémantice“ (tusice spojuji se svým realistickým postojem,ale uvádím pro ni nezávislé argumenty, vizIaS, kap. A.II) a mé „závěry o užitečnostipojmu jazykového systému“ (tady se svýmkritikem ztrácím kontakt: obecně k tomumohu říci jen to, že o užitečnosti tohotopojmu nemám nejmenších pochyb). Klíčovýzávěr, který vyvozuji ze své realisticképozice, jsem vyslovil před chvílí: jako realista(reflektující mimo jiné výsledky externalistickýchargumentů) stojím při obhajoběsubjektivity před radikálnímproblémem, který by zmizel, kdybych svůjrealismus nahradil tezí o světě jako myšlenkovémnebo jazykovém konstruktu.Tato snadná cesta je mi bohužel uzavřena./8/ Internalizace mechanismu referenčníhofungování vlastních jmen, jak hopopisuje Kripkeho „kauzální teorie“, jeanalogicky jako v jiných případech založenana deskriptivní identifikaci tohoto mechanismu(srov. výše bod /5/). Principiálněvzato to nijak nezávisí na úloze, jakáv kripkeovském mechanismu náleží intenci,s níž se do něj zapojují jednotliví mluvčí(dále I). Zároveň se ale snažím ukázat, žedeskriptivistická parafráze není jen internalistickýmanévr vnější vůči Kripkehoteorii: dovede nás k ní i jistá (podle mězcela přirozená) explikace obsahu I.Ke stejnému výsledku dospějeme, vyjdeme-liz Kripkeho (intencionálního) vymezenípojmu sémantického referentu.V každém případě, subjekt, který má k dispozicideskriptivní identifikaci kripkeovskéhomechanismu referenčního fungováníjména, se může na tento mechanismusvědomě spoléhat, a tak ho angažovatv artikulaci svých myšlenkových a komunikativníchaktů. Na externí, sociálně-historicképovaze mechanismu se tím nic nemění:internalista jen trvá na tom, že podstatnousložkou fungování mechanismu jejeho subjektivní reflexe. Slovy Briana Loara,kauzální teorie tak „nabývá sebevědomí“.P. Stojan proti tomu namítá, že„pak už to těžko bude kauzální teorie, neboťvědomí (natož sebevědomí) je pojemkauzálně dosti těžko vysvětlitelný“ (s. 128).Smysl této námitky mi uniká: Kripkehoteorie přes svůj (více či méně výstižný) názevneimplikuje, že všechny parametry referenčníhofungování jména musí být vysvětlitelnéna kauzální bázi. Kdyby toimplikovala, P. Stojan by ji musel odmítnout,pokud se jeho poznámka vztahujei na intence: ty jsou (jak jsme před chvílí viděli)pro Kripka podstatnou součástí mechanismu.Na rozdíl od P. Stojana si nemyslím, že„externalistické teorie nám nabízejíalespoň možnost (třeba i kauzálního) výkladutoho, jak dospíváme k jazyku pouzev externích vztazích, v nichž se běžně nacházíme“(s. 128). O intencionální složceKripkeho teorie jmen jsme právě mluvili,Putnamův esencialistický externalismusvychází z jisté hypotézy o předpokladech aaspiracích, které spojujeme s výrazy typu„voda“ (srov. IaS, s. 169 n.), Burge vážesvou sociálně externalistickou konstrukcipropozičních obsahů na subjektivní podmínky(IaS, s. 189), Davidsonovi jeho důslednýexternalismus nebrání konstatovat,že „význam jakéhokoli druhu spočívá v posledníinstanci na intenci“ (IaS, s. 58).Nejsem si vědom žádného externalistickéhoprojektu, který by nabízel možnost,o níž mluví P. Stojan: pokud jsem tedyněco podstatného nepřehlédl, internalismusnám (v této věci) neuzavírá cestuotevřenou externalisty. Právě tak nenastoluježádný dodatečný problém tím, žefungování jmen spojuje s pojmovým aparátemdeskriptivní identifikace. P. Stojanz toho vyvozuje, že (jako internalisté) „musímeu uživatele jména předpokládatalespoň nějaké jazykové prostředky, jimižtuto konceptuální složku může explikovatve formě příslušné deskripce“ (s. 128).I kdyby tomu tak bylo (důvod mé rezervovanostik úvahám tohoto druhu vizv IaS, s. 70n., pozn. 27), neviděl bych v tomproblém: jazyk je holistický minimálně doté míry, že fungování jmen předpokládáfungování predikátů, to nemá se sporemexternalistů a internalistů co dělat./9/ Na rozdíl od recenzenta (s. 128) senedomnívám, že pragmatické založeníteorie významu nějak komplikuje vymezeníjazykové stránky komunikace. Pokudjde o komunikaci samu, má pragmatickyzaměřený teoretik stejně jako každý jiný[ 120 ]


[glosa]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jinék dispozici relativně ostré (pro někohomožná nepřijatelně reduktivní) vymezení:tvoří ji akty, v nichž se vyjadřují určité propozičníobsahy s určitou výpovědní silou, ainterpretace takových aktů. Otázka, jakouroli hraje v determinaci propozičních obsahůa výpovědní síly (to jest v determinacivýznamů promluv) předem sdílený jazyk, jepředmětem diskuze mezi intencionalisty akonvencionalisty a nemyslím, že by jejejich pozice vybavovala rozdílnými předpokladypro odlišení jazykových prvků komunikaceod mimojazykových (připomínám,že nejvlivnější definice jazykové konvencemá intencionální základ, viz výšebod /1/). Koneckonců pro ty, kdo přijímajíQuinovu tezi o nevyčlenitelnosti významu(„inextricability of meaning“), tj. tvrzenío neoddělitelnosti významu od mimosémantických(věcných) znalostí, kteréuplatňujeme v komunikaci, není snahao ostré oddělení jazykové a mimojazykovéstránky komunikace příliš perspektivníteoretický projekt.Pokud jde o mě, vyjádřil jsem v IaS(a předtím ve VaK) názor, že teorie významuby měla reflektovat rozmanitost typůdiskurzu a připustit pro ně různé principydeterminace významů promluv (lišící setím, jakou roli v nich hrají jazykové konvencea jakou hypotézy o komunikativníchintencích mluvčích). Navrhl jsem pojem významupromluvy, který je slučitelný s toutopluralitou: význam promluvy chápu jakosoubor jejích normativních důsledků(obecně vymezených v definicích jednotlivýchtypů mluvních aktů). Rozmanitostprincipů determinace významů promluvnezasahuje nijak bezprostředně významyvýrazů (jak to interpretuje P. Stojan nas. 128): spočívá mimo jiné v pluralitě způsobů,jakými se významy výrazů (vystupujícív této roli jako relativně fixní) promítajído významů promluv. Davidson trval natom, že konvenčně fixované, předem sdílenévýznamy nejsou podstatnou podmínkoukomunikace (chápu-li P. Stojanasprávně, na s. 128 připisuje Davidsonovipřesně opačné stanovisko). Já jsem protitomu hájil názor, že v tomto ohledu je třebarozlišovat typy diskurzu. Moje obhajobarole konvenčního významu byla taktvrdošíjná, až mi Davidson připsal přesvědčení,že konvence určují významy promluvse stejnou rigiditou, s jakou trestní právoklasifikuje různé druhy jednání: nebo, jaknapsal, bych si přinejmenším přál, abytomu tak bylo. Jeden z Davidsonových žákůmi zase (privátně) vysvětlil můj respekt kekonvencím smutným faktem, že jsemvětšinu života strávil v totalitě. Kdybych sena to chtěl podívat z pozitivní stránky, řeklbych, že tyto komentáře plus Stojanovakritika z přesně opačného směru možnánaznačují, že se přece jen snažím o vyváženéstanovisko./10/ Původně jsem předpokládal, žemé pojetí významu promluvy jako souborujejích normativních důsledků uvaluje namožné způsoby determinace významůpromluv jedno zásadní omezení: normativnídůsledky promluvy mohou být nastolenyjen působením nějakého principus normativní silou. V IaS konstatuji, že tentopředpoklad nejsem schopen odůvodnit,a argument, který na něm byl založen (veVaK), je pro mě proto nadále nepoužitelný.To je, řekl bych, docela otevřená hra sečtenářem a P. Stojan se mi rozhodl připomenout,že něco takového se u nás nevyplácí:naznačil možnost, že můj dřívějšíargument se mi „zde pouze nehodí“(s. 126). Principiálně vzato, argument,v němž jsme odkryli slabé místo, by se nemělhodit nikomu: abych si nezkazil celkověpříznivý dojem ze Stojanova textu,budu to chápat tak, že jeho poznámka mířilak této obecné pravdě.[ 121 ]


Kognice <strong>2007</strong> – Dotyky mysliVít GvoždiakO třetím ročníku konference Kognice,která se konala v Olomouci koncem září,by bylo možné psát minimálně dvěma způsoby.Nejprve fakta. Dvoudenní setkání badatelůzabývajících se vědami o mysli bylorozděleno do dvanácti sekcí, jejichž názvynapovídaly, že půjde o konferenci skutečnětransdisciplinární. Pouze namátkou:Emoce a sociální vlivy, Vnímání, Logika aracionalita, Kognitivní mapování, Jazyk,Tvorba a další. Jednotlivé příspěvky takdaly nahlédnout do poměrně širokéhopole, které v současné době kognitivnívěda pokrývá. I přes „průchodnost“ jednotlivýchsekcí – za což patří organizátorůmvelký dík – však samozřejmě nebylo možnézhlédnout a vyslechnout vše. Antropologové,filozofové, informatici, lingvisté, literárnívědci, neurologové, psychologové adalší představili velmi pestrou škálu témat,z nichž si mohl vybrat takřka každý.Vedle příspěvků v jednotlivých sekcíchzazněly také tři tzv. plenární přednášky,jež přednesly významné osobnosti současnéčesko-slovenské vědy o mysli. Páteční,zahajovací přednášku proslovil FrantišekKoukolík, o kterém bude ještě řeč,takže se na tomto místě omezím pouze nakonstatování, že Koukolík svou prezentacívíce než překvapil.I přes to, že sobotní program začínal jižv devět hodin, přilákal Jaroslav Peregrinpoměrně velké množství posluchačů. Jehopříspěvek s názvem Co je to myšlenka?mapoval různé přístupy k problematicemyšlení a Peregrin v něm předložil jistoutypologii možných způsobů, jak myšlení amyšlenky zkoumat. Z příspěvku pak vyplynulzávěr, že zkoumání myšlení a myšlenkynemá být pouze otázkou nějaké empirickéevidence, ale rovněž analýzou toho, jakýmizpůsoby svět (kolem nás i v nás) konceptualizujeme.Sobotním odpoledním sekcím pakpředcházela přednáška Jozefa Kelemena.Jeho příspěvek na základě životních osudůMarvina Minského ukazoval v základníchobrysech myšlenkový vývoj nejen tohotopionýra AI, ale taktéž vývoj celého oboruzabývajícího se umělou inteligencí.Celkově lze říci, že toto setkání bylo promnohé jistě velmi inspirativní, k čemuž nemalouměrou přispělo i „komorní“ prostředíjezuitského konviktu, kde zvláštní symbiózamezi vědou a uměním (přednášelose ve filmovém a divadelním sále) vytvořilaprostor nanejvýš vhodný k „dotýkání“ myslí.Druhý způsob, jak psát o této konferenci,je poněkud nespravedlivý, poněvadž redukujevystoupení čtyřiceti přednášejícíchna vystoupení jediné. A sice na vystoupeníúvodní, nejkontroverznější, a proto takéasi nejdiskutovanější. Ospravedlnit skutečnost,že mu budou věnovány následujícířádky, však není nesnadné. Nejen, že kreakcím vybízelo jaksi samo vystoupení a vrámci diskuze se na mnohé nedostalo, aletaké – a to možná především – osobapřednášejícího.Jak již bylo řečeno, úvodní přednáškukonference – s názvem Homo... (Příspěvekk filozofii stupidity), jenž odkazuje keknize z roku 2003 – proslovil MUDr. FrantišekKoukolík. Tedy ten František Koukolík,kterého známe jako neuropatologa, spi-[ 122 ]


[glosa]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jinésovatele a průvodce pořadem Jádro,v němž jsou diváci (mikro)esejistickýmzpůsobem seznamováni s některýmiproblémy vědy. A také ten František Koukolík,který před několika lety v rozhovorupro BBC prohlašoval, že největší nebezpečípro popularizaci vědy spočívá ve vulgarizaci,zjednodušování a zkreslování.Z perspektivy diváka, který viděl (a slyšel)poměrnou část konference, je možnérozdělit přednášející asi takto: na jednéstraně Koukolík, na straně druhé „pouze“ –a tímto „pouze“ jako by se omlouval následujícíden Jaroslav Peregrin na začátkusvého vystoupení; Jozef Kelemen se naštěstí(?) Koukolíkovy prezentace neúčastnil– přednášky a příspěvky, jež sepokoušely (s větším či menším úspěchem)analyzovat oblasti související s kognitivnímischopnostmi člověka, tedy nějakýmifungujícími systémy.Je asi nutné mít neustále na paměti, žeKoukolíkovo vystoupení nebyla přednáška,nýbrž – jak sám prohlásil – velmi osobníesej. Pak je ale s podivem, že s touto esejípředstoupil na vědecké konferenci. Kritikapropagandy, která sama využívá propagandistickýchpostupů, byla málo rafinovanána to, aby ji bylo možné brát vážně.Ale byla to skvělá show: synchronizace obrazu,slov a hudby, patos, nad kterým seasi leckdo musel pousmát. Následná diskuzevšak ukázala, že Koukolíkovo vystoupenínebylo z těch, k nimž by autor přistupovals nadhledem respektovaného vědce.A tak úsměv pomalu nahradilo překvapení,že toto divadlo bylo zamýšleno naprostovážně. Koukolík tak nějak pozapomněl řešitvztah mezi tím, proč lidská civilizacespěje k apokalyptickému konci (a že skutečněspěje zdůraznit nezapomněl), a tím,jak to celé vlastně souvisí s mozkem, cožby bezesporu ona esejistická forma uneslaa posluchači ocenili.Oddělovalo-li se dlouhou dobu „biologické“od „sémiotického“, člověk se jakohomo significans nutně ocital ve výjimečnéroli tvůrce významů. Kognitivnívěda se za přispění nejrůznějších disciplínsnažila (a stále snaží) poukázat na problematičnosttakového dělení. Nicméně zdestále existuje jistý rozdíl mezi organizovanýmvčelstvem a lidskou společností.A sice ten, že včely nevyvinuly onukulturní tradici, která by umožňovala véstkřížové výpravy a vzájemně si hrozit raketamischopnými nést atomové hlavice.Koukolíkův homo emotionalis stupidus taknení ničím jiným než pojmenováním jistéhoaspektu homo significans, který jevšak již nějakou dobu znám. Skutečnost,že některé experimenty, o kterých mluvilKoukolík, potvrzují, že emoce mohou hrát,resp. hrají klíčovou úlohu při rozhodování,a že racionální uvažování se v těchto případech– eufemisticky řečeno – odsouvá dopozadí, by však měla být východiskem,nikoli cílem, a to zvláště pro vědce takovéhoformátu.Od Koukolíka se čekalo trochu více nežpouhý – nijak originální, ale působivý –prolog. A skutečně: toto nebyla věda, anipopularizace vědy, ale lineární zavalení posluchačůtím, jaká ničivá síla bude namířenana americký radar v Brdech, jaké nemocitrápí současný svět a s jakými (logickými)nonsensy se lze setkat. Ono se neníčemu divit. Příspěvek k filozofii stupiditytotiž nejen odkazuje ke zmiňované knize,ale byl vlastně pouze doplněním a v jistémsmyslu rozvinutím (mikro)eseje Ten nášmozek politický, která zazněla v České televizi19. srpna tohoto roku (zájemceodkazuji na web České televize, kde jemožné tento pořad zhlédnout v archivu).A v tom pravděpodobně tkví jádro problému.Ne že by téma, jež je vhodné pro popularizačnípořady, nemohlo zaznít na vědeckékonferenci, ale asi by bylo vhodnébrát zřetel na to, jakému publiku (a tedyjakým způsobem) bude daná problematikapřednesena. Proklamovaná transdisciplinaritakognitivní vědy se tak ukázala nejenv šíři zastoupení jednotlivých oborů, aletaké ve formě prezentací.Možná by příští ročník Kognice, kterýse bude konat v Hradci Králové, mohl začítotázkou: Proč by vystoupení, které předvedlSteve Ballmer z Microsoftu, měloúspěch i před milionem let, v dobáchčlověka vzpřímeného, a Koukolíkovapřednáška nikoli?[ 123 ]


Přadénko z drátůMichal JarešV květnu 1957 se na čtvrté straně exilovéhočasopisu Hlas exilu (ročník VI, číslo4–5) objevilo celkem pět básní, uvedenýchpod společným názvem Přadénko z drátů.K nim byla přidána následující redakčnínoticka, pocházející pravděpodobně odAntonína Kratochvila, který Hlas exiluv Mnichově vydával:Redakce Hlasu exilu dostala ilegálních(sic!) cestou vzácný dar – verše politickýchvězňů z komunistického koncentračníhotábora v Jáchymově.Verše jsou důkazem toho, že za 9 letteroru i rafinované „převýchovy“ se nepodařilokomunistům udusit žhavou touhupo svobodném projevu. Jejich cena nenísnad literární, ale rozhodně dokumentárnía politická.Kratochvil z této sbírky otiskl ještě třibásně v následujícím, červnovém čísle Hlasuexilu (opět na straně 4) a zbytek jemudodané sbírky byl přetištěn v mnichovskékulturní revui Archa (ročník 1/33, číslo 6)až o rok později, tedy v roce 1958. I zde senacházel krátký Kratochvilův úvod (opětnesignovaný), který téměř shodnými slovyrekapituloval již známé:Hlas exilu v čísle 4–5. a 6. loňskéhoroku přinesl verše politických vězňů z komunistickýchkoncentračních táborů v Jáchymově,které naše redakce dostalailegální cestou. Jak jsme již v úvodní poznámceHlasu exilu zdůraznili, sbírka PŘA-DÉNKO Z DRÁTŮ, kterou vězni v Jáchymověsestavili, je důkazem toho, že za desetlet teroru a rafinované „převýchovy“podle vzoru velké „demokracie SSSR“ senepodařilo komunistům udusit žhavoutouhu po svobodném projevu. Cena ahodnota veršů není snad literární, alespoňne u všech, ale rozhodně je dokumentárnía politická.V dnešním svazku Archy přinášímedruhou – dosud nepublikovanou – částsbírky Přadénko z drátů. Verše slovenskýchpolitických vězňů vydal redaktorI. Kružiak ve sbírce Modlitby v putách.Exiloví čtenáři tak byli seznámenis básnickou tvorbou vězňů, kteří vytvořilituto kolektivní sbírku. Básně nebyly zjasných důvodů signovány, a v pozdějšídobě se – právě kvůli rozdělení této sbírkyna dvě (resp. tři části) – na tento výjimečnýediční čin Antonína Kratochvila zapomnělo.Nebylo to poprvé, co v padesátých letechtakto „komunikovala“ poezie vznikláv socialistickém Československu s exilem– stačí připomenout sbírku Antonína BartuškaAtomový věk (vyšla pod pseudonymemA. D. Martin v březnu 1956 ve švédskémLundu jako 6. svazek edice Sklizeňsvobodné tvorby). Pro nás je Přadénkoz drátů zajímavé hned z několika důvodů:tím prvním je bezesporu hodnota historickéhodokumentu – to, že v komunistickémkoncentračním lágru v Jáchymověvznikla kolektivní sbírka poezie, která bylapropašována nejen za hranice samotnéhovězení, ale i za hranice tzv. železné opony,je samo o sobě více než pozoruhodné.Dalším důvodem je i informační hodnota –dodnes neznáme většinu z vězeňské poe-[ 124 ]


[archiválie – komentář]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jinézie druhé poloviny 20. století. Nezájem literárníhistorie pramení jistě i z nepřístupnostijednotlivých textů. Jsmečástečně obeznámeni s texty Jana Zahradníčkanebo Josefa Kostohryze, v devadesátýchletech jsme se jen díky známějšímjménům Karla Pecky a Jiřího Stránskéhomohli seznámit i s jejich poezií z lágrůz padesátých let (Peckova sbírka Rekonstrukcevyšla v roce 1995, Stránskéhosbírka Za plotem v roce 1999). Spolu s textyNeklana Hejdy (sbírka Sonety zpívanéšeptem ve stínu šibenice, 1993) nebo VáclavaŠmejkala (sbírečka Ostnatý drát, vydanájako bibliofilie v roce 1968) však ityto texty poněkud nespravedlivě zapadlya dodnes tak o vězeňské poezii máme jenmlhavé představy. Soubory básní PavlaJanského (Dštění, 2005) nebo Petra Kopty(Levný nájem – řetězy zdarma, 2001) z posledníchlet však mohou pomalu otvírat ituto zatím neznámou stránku české literatury.Naším původním záměrem byloshromáždit z exilových časopisů sbírkuPřadénko z drátů a dát jí konečně podobu,v jaké měla snad vyjít. Během přípravyvšak díky nevšední ochotě pracovníkůknihovny Libri prohibiti (http://libpro-.cts.cuni.<strong>cz</strong>/) vyšlo o sbírce najevo několikpodstatných informací, které nás donutilypřepracovat původní nápad a vydat se jinoucestou pro zpřístupnění této sbírky.Tím nejpodstatnějším bylo setkání ses panem Pavlem Holým a korespondences panem Závišem Bozděchem, a dále pakzískání kopií původních verzí samotnésbírky Přadénko z drátů, které se nyní nacházejív knihovně Libri prohibiti. Díkytomu jsme mohli zjistit základní informaceo kolektivní sbírce samotné – „vyšla“v roce 1950 ve dvou exemplářích náklademjáchymovských vězňů, kteří byli soustředěniv lágru Rovnost. Tato skupinkapatřila ke skautům, kteří v často velmidrsných podmínkách komunistického koncentrákudokázali takto vydat několikdrobných knih, jež si sami ilustrovali avázali. Jednalo se o roverský kmen, zatčenýv květnu 1949 za protistátní činnost, kterýbyl soustředěn v Rovnosti v letech 1949–1953. Do této skupiny skautů patřili: JiříŘehák (přezdívka Stín), František Falerski(Bonifác, též Bonny), Jiří Navrátil, ZávišBozděch (Brácha, popř. Plch), Richard Nebeský(Rýša), Erik Büllow, Pavel Holý (Lodyha),Jiří Ulrich, Karel Čečka (Teddy) aPavel Janský. Pro bližší informace o skautechv padesátých letech doporučujemeknihu Bruna Břečky Kronika čs. skautskéhohnutí (1999). Přadénko ilustroval FrantišekFalerski, krasopisně ji přepsal asvázal Pavel Holý.Podobně jako před časem knižně vydanévězeňské přednášky Růženy Vackovéz padesátých let jsou i tyto doposud nepřílišznámé informace jen důkazem nesmírněsilné intelektuální opozice v padesátýchletech. K samotnému určení autorůnám pak kromě obsahu sbírky jednoznačněnejvíc pomohly vzpomínky panaPavla Holého a k nim jako doplněk diplomovápráce T. Navrátila Skautská samizdatováliteratura v komunistickýchkoncentračních lágrech, která vznikla napražské FF UK v roce 2003. Díky těmtoinformacím můžeme nyní určit i dobuvzniku sbírky: Přadénko z drátů soustřeďujeverše od září 1949 do dubna 1950.Pro vydání jsme se tedy mohli rozhodnoutze tří různých pramenů – prvním(verze 1, zkracujeme na V1) je ilustrovanýčistopis, hlavní Přadénko, obsahující 12básní. Je to jeden ze dvou původně vydanýchrukopisů, psaný jednou rukou(Pavel Holý), druhým je ilustrovaný rukopiss několika opravami, který byl zaslán Falerskéhorodičům a autoři do něj pravděpodobněsami psali své verše (verze 2,zkracujeme na V2), a poslední je exilovátištěná verze, kterou označujeme jakoverze 3, zkráceně V3. Vzhledemk nejkompaktnějšímu a nejrozšířenějšímucelku, který představoval V2, jsme se nakonecrozhodli pro publikování právě tohotorukopisu, a nikoliv k publikování V1, ikdyž tento rukopis je samozřejměsamotnou sbírkou Přadénko z drátů.V ediční poznámce srovnáváme V2 s dalšímidvěma verzemi, a v případě V3 přinášímev této poznámce i další verše, které seneobjevují ani ve V1 a V2 a byly k samotnésbírce podle našeho názoru přidány ažpozději. Za jakých okolností V3 vzniklo a číto byl výběr, jsme ovšem prozatím nezjistili:vzhledem k tomu, že bylo V3 tištěno ažsedm let po vzniku Přadénka, je možné, žedo ní neznámí opisovatelé přidali další texty,vzniklé v komunistických koncentračníchtáborech.Proměny jednotlivých básní ve všechtřech verzích jsou podrobně popsányv ediční poznámce, která následuje zasamotnou sbírkou.[ 125 ]


Přadénko z drátůMaminceZa pár dní se uvidímepo roce dlouhém jak lidský věk.Za pár dní se uvidímena chvíli krátkoujak dětský polibek.Přijdeme dva,představa, kterou jsi vysnila,a já v pytlovém šatuostříhán dohola,poznamenán mřížemi z drátů.[ 126 ]


[archiválie]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jinéVtisknu Ti v náručnedočkavost svých zamlklých dníaž na ten jeden.Z hlínyKdybych měl kousek kaolínuudělal bych si koníka jak běžíanebo trs upolínůhozených na nábřežíAnebo Stuartovnujak ji znám svýma očimatak něco smutnéhoco mne moc dojímáMarné dny II.Dny jsou jak květyna zdech katedrályDny jsou jak květyaby uvadlyDny jsou jak poutnícia jako tažní ptáciDny jsou jak listyjež se neobracíTvé dny jsou rybkya moje – hroty drátutep srdce měříhodiny do návratuDny jsou jak květyv oknech katedrályDny jsou jak květyjež jsme milovaliOTROKŮ SRDCE JE TĚŽKÉjak koule z olova,dny měří na šichtya lásku na slova.Zarudlé oči sivěší na dráty.(Krev touží v tepnáchi když jsou proťaty.)Zmateni světlem,se potácí pro kahanya okusují zítřekjak krajíc rozlámaný.Padají do bahna ty drobečkynaučených hltů.[ 127 ]


[archiválie]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jinéPlchChtěl bych se schoulit do klubíčkaa chtěl bych umět zavřít víčkaa prospat zimu jako plch.Zbavit se bílých zimních mlhnemyslet na vánoční svíčky,kapra, dárky od babičky,snad: „Šťastný nový rok.“Probudit se napřesrok,když už sníh na lukách zvlhProbudit se jako plch!HLADOVĚ MLČÍ PLOTz ozubených prutů,srdce prochladlébičuje se každodenně.Do očí vkrádá se žízeň,rozběhnout se proti stěně.Konec, ten nebolí(už dávno rozumíš).A tohle bolest je. Má matkobolesti, v ní znova mě porodíš.R. jaro 1950 – BonnymuNovoročníBudem ťapat v mokrém sněhunebo čichat k lahvi od ginupsáti svoje jméno do příběhudívčích rukou s vůní po vínuBezstarostně bloudit po chodníku(mít tak doma rozčteného Halase)Obě ruce v kapsách u zimníkuvolní, závislí jen na krásePoděkování (Domů)Chtěl bych Ti říci spoustu slova všechna kvetou planějako jabloně přesazenéna nesluneční stráněChtěl bych Ti mnoho dátjsem chudý jak kapsy dlužníkůjak dětský knoflíkztracený na chodníkuChtěl bych Tě hřátchladný jak hnízdo opuštěnéjak holý křížkdyž sňali Spasitele[ 128 ]


[archiválie]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jinéMůj život trpký jejak šípky v době zráníJá nemám, co bych daldám své usínáníZítřekVčerejšek divný byl,a zítřek bude novýmoudrý jak runyz knihy prorokovy.Dlouhý jak dnešek,jak uplynulé léto,plodný jak obilí,jež klíčí nezaseto.Krásný jak našedětské hranítak pestrý, jakpříští vinobraní.Přijdu a vzbudím Tě[nečitelné slovo], nikdo nezamešká,jen noc, tuvysnít musíme si ztěžka.AzalkaAzalka rozkvetla beze mneletos první rokvzpomínka má srdce ptačíCo květů roste bez mého požehnáníJá jsem se nedal, nedal mě [nečitelné slovo]Ať rostou beze mnesvěřeny do péče Božívolně a bezstarostnějak chumel dětína nároží –I Azalka rozkvetla beze mneletos první rokvzpomínka má ptáků jistý let –Azalka rozkvetla beze mne –– hlas naposled –PADÁ SNÍH V OKNAa divnou písní zní mi.Neslyšíš,už kvetou kopretiny.Utrhnem do pěstěněkolik z nich.Můj Bože,jenom ať nezmrznou,ať venku nepadá –nepadá sníh.[ 129 ]


[archiválie]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jinéMÁLO SE SLUNCE PROTLAČÍskrz mříže čtyřsté celyi když u řeky naháčina zimu zapomněli...Na dvoře stébla se chvějíz věže když odbíjejíhodiny týden za týdnem...Dále – to už nedohlídnembyť bychom sebevíc chtěliTIŠE SE STMÍVÁ OD VLTAVYna chvíli pustil jsem všechno z hlavy.Vždyť mají holčičky měkké vlásky...Šlapem na bílé sedmikrásky,skáčem přes dráty u tratia vůbec na nás neplatí,že to je zakázáno.Klikatá cesta do stránějak žluté šněrování.Možná, že jdu tu naposled,tvou ruku ve své dlani...Závidím někdy hlemýžďůmtu rychlost cestování.Vyprávěj ještě o leseo dešti bez kabátu.Nevíš, že zítra budu státpřed hlavní automatu.U sklenky mléka dovyprávím,s očima tvýma se tiše bavím.Ve dvanáct loučím se na zápraží.Půjdem až k vrátkům od zahrady...Setmělo se už od Vltavy.ZDĚŠENÉ MRAKY LETÍCÍ BEZ ŠELESTUocelí oblohy, které už z dálky chladí –jen vítr cinká své pozdravy „Šťastnou cestu“na kapkách rosy přimrzlých na kapradí.Ještě na západě žlutavou zlatou záříprosvítil chuchvalec poplašených těch stád.Rozsviťte lampu, vy nebeští kulisáři,bez které kotouček slunce by nezapad.Pak šero strne. A nad světlem ztuhlým ve sklevítr žene své houfy na palouk nový...Hvězdy se odráží občas jiskřivě, lesklena ostnech drátů spletených do síťoví.SmutnáPanenku už jsem pohoupalaobrázky četla zblízka.[ 130 ]


[archiválie]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jinéŘíkanku jsem si zazpívalapo tátovi se stýská.Řekni mi, mámo, kdypak se vrátí,za týden, zítra asi?Nauč mne, mámo, ty dny počítati.Já vím, že táta taky počítá si.KameníJe divný důl a divní havířiv tom kraji kam zřídka cizí zamíříbez uhlíbez zlatabez mědioni jak když to nevědízlostně skrčeni ve svém krunýřijak když se vrabci zimou čepýřípod krovem rozedranýmS tímhle se člověk nikdy nesmíří...Snad ještě někde hrají pastýřipod sluncem nehlídanýmPředstavaMusí být krásnéa jíti kupředuNemyslet na nic –míti rád život.Nikdy tak krásněa krásnější snadslzička nachová,že v mlze táhne steskvelet někde v polikdyž ďábel kolem ječí.kolečko v soukolí,Mít rád nebezpečí.nevoní as zeměnikdy nejsou oblaka,odznak na šedé helmě,jen sýček zakváká.Rvát se,kousat a bíta vítězství mít v klínu,zhluboka nadýchnouta z rukou svých mít číšna vše co dobré jea nikdy nežít v stínu.To je zlé, živořit,snad nelze klesnout níž.A pak ten velký klid.Je klidná, skutečnáJen bolest zvolna tepe.[ 131 ]


[archiválie]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jinéLehounká malátnostPro to vše v bitvě být,a proto nebolí.klade své prsty slepé.dost bojů v zápolí.VariaceO tebe zchudly moje dnya bohatší je sněnío kroky poutníkajenž stoupá k rozedněnío Tebe poplatnou danajskému darua Mene Tekel vryté v každém spáruO tebe zchudly moje dnya zítřek ten se měnío kroky poutníkajenž stoupá k rozedněníOdešlo slunce z Tvých uličekmlčeli i ptácia věže Týnské ustrnulyv meditacihlas zvonů vítr ještě neodvála popel krále znovu svrhlipřed portál.Do dna Tvých průčelí se propadlybarokové relikviena vrata uzamčená pozdní chodec bijezetlelý prach vítr zdvihl k Tvému dvorua dvacet sedm stínů kráčí tišeřadou k SalvátoruVšech vzpour ozvěna zas třísnířímsy hraduNěkdo nad příkopem okno otevřela vede k němu kavalkáduKřivolakou ulicí stoupá vlnažlučejen srdce zvonů upoutanýchpoplašeně tlučeO tebe zchudly moje dnya bohatší je sněnío kroky poutníkajenž stoupá k rozedněníKvětenTřešňové květy povadlya vzduch zavoněl nasládlýmedem všech keřů v zahradách.Slunce se balí do zlata,mžourají z máje koťata.[ 132 ]


[archiválie]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jinéKočárky ve dlouhých řadáchtátové vozí po čtvrté...Tohle znáš, básníku Seiferte,opilý krásou ňader, rtů,po lahvi slivovice.Málo té krásy květen dalv Ruzyni do věznice.Marné dny I.Dny se zvolna odvíjejíjako z přádla Markétčinajako stopy do závějíjako barvy z trsu vínaJako stopy do závějínevrací se slepé řádkyNa drátech se kapky chvějíjako spjaté ruce matkyZ oken stéká samet stínůLampa – pavouk – světlo snovázvoní příze platinována osnovách gobelínuKaždý keřík uvadá tuTvoje dny jsou jako rybkya mé – jako písek sypkýna tětivách rzivých drátůMájováTedy až napřesrok smím jíti na májovou,přivonět k věnečku nejhezčích sedmikrás.Napřesrok vítr zpívat píseň novousnad bude, jež již dnes je v každém z nás.Půjdu pak napřesrok pomalu pod akátem,do šera zapadne večerka kroků mých.S večerem chci být sám, jak s vzácným unikátemjako by prvním byl a nebo z posledních.Možná, že napřesrok bude všechno jiné.Bože, vždyť doufáme po tolik dlouhých let.Já vím, já vím, že právo nezahyne,že Blaník otevře se nezaklet.Ediční poznámkaI když samotné Přadénko z drátů je sbírka, kterou označujeme V1, vycházíme při této edici z jinéhoilustrovaného rukopisu Přadénko z drátů (označení V2). Tato verze je podle nás nejreprezentativnějšía nejúplnější. V3, verze exilová, je podstatně delší, ale evidentně je složená z více rukopisů apodle nás neukazuje sbírku v době jejího vzniku, nýbrž pozdější verzi, která se nám sice jeví jako zajímavá,ale nikoliv reprezentativní. O této V3 se zmiňujeme dále.[ 133 ]


[archiválie]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jinéJe více než pravděpodobné, že existují ještě další, nám v tuto chvíli neznámé opisy této kolektivnísbírky, které by mohly ukázat i další varianty a zejména přídavky k ní. Sbírku lze datovat k dubnu1950.Autoři Přadénka z drátůJak již bylo napsáno výše, díky ochotě pana Pavla Holého a diplomové práci T. Navrátila jsme bylischopni identifikovat jednotlivé autory sbírky. Jedná se o Záviše Bozděcha, Erika Büllowa, JiříhoNavrátila a Jiřího Řeháka, přičemž Bozděch a Büllow mají ve sbírce každý po šesti textech, Jiří Navrátilje zastoupen dvěma básněmi a Jiří Řehák má ve sbírce 7 básní. Autoři dalších textů ve V3 jsou námv tuto chvíli neznámí.Popis V1–V3V2Sbírku známe z nafocené verze, kterou jsme měli možnost zhlédnout jen díky laskavosti pracovníkůknihovny Libri prohibiti. Originál, pocházející z pozůstalosti Františka Falerského, je uloženv Konfederaci politických vězňů. Jedná se o drobný svazeček o rozměrech A5 (54 stran), ve kterémjsou téměř pravidelně střídány rukopisné básně s celostránkovými ilustracemi F. Falerského. Básnějsou psány pravděpodobně samotnými autory, rukopisy jsou vcelku čitelné. Sbírka je nepaginovaná.Na třetí straně je rukou psaný dopis soukromého charakteru, který je datován dubnem 1954.Při přípravě jsme upravili jen nejnutnější gramatické prohřešky, a to dle platných Pravidel českéhopravopisu. Pouze tam, kde by oprava zasahovala do rýmu, jsme se jí snažili vyhnout. U většinybásní jsme sjednotili velmi kolísavou interpunkci. U básní bez názvu jsme pouze pro přehlednost zvýraznilijejich incipity verzálkami. Doplnili jsme ale název u některých básní podle V1. V několika případechjsme bohužel nebyli s to dešifrovat autorský rukopis Jiřího Řeháka, a tak nečitelná slova vyznačujemev hranatých závorkách [] s příslušným komentářem (jedno slovo, dvě...).V1Verze V1 je hlavní podoba samotného Přadénka, které bylo koncipováno spíše jako unikátní bibliofilskýtisk/rukopis, který vznikl spojením veršů čtyř autorů, kaligrafického přepis Pavla Holého acelostránkových kreseb Františka Falerského. Tento rukopis známe jak z oxeroxovaného originálu,který má u sebe pan Pavel Holý, tak i z originálu, který je uložen v Konfederaci politických vězňů.Sbírka V1 je psána jednou rukou (Pavel Holý) jako čistopis s minimem oprav, a je zároveň verzínejkratší. V podtitulu má římskou číslovku MCML, stejně jako V2 není paginovaná. Má rozměr A4, přičemžse jedná o složené list kartonu formátu A3. Těch je v plátěných deskách svázáno celkem 16:sbírka má tedy 48 stran – ovšem na každé pravé straně je kresba, před kterou byl nalepen na průklepovémpapíru přepsaný text básně, kterých je ve V1 celkem 12. To znamená, že v součtu kartónovýcha průklepových stran má V1 celkem 73 stránek.Na konci V1 je obsah s následující tiráží: Pavel – SCR / Bonifác – PINX / ad aesculapem MCML /RovnostObsah uvádí všechny autory dle abecedy (Erik, Jiří N., Jiří Ř. a Záviš), verše jsou řazeny v tomto obsahupodle jména autora a nikoliv podle řazení ve sbírce. Tato neuvěřitelně precizní rukopisná knihabyla, jak je psáno výše, původně chápána jako Předénko z drátů. Spojením průklepového papíru, kterýmprosvítala kresba na kartonu, vznikl zajímavý výtvarný efekt při samotném čtení. V1 vznikla vedvou exemplářích, přičemž jeden z nich dostal vězeňský lékař František Kubica (tento výtisk je dnespravděpodobně ztracen). Druhý byl v majetku jedné z rodin autorů, a po roce 1989 se dostal díky iniciativěPavla Holého do Konfederace politických vězňů.V1 má celkem 12 básní, které jsou až na jednu –„Štědrovečerní“ – obsaženy i ve verzi V2. Tutochybějící báseň, která je ovšem obsažena ve V3, tiskneme zde:ŠtědrovečerníKdybych byl doma tak bych strojil stromeka pak šel prohlížet si pusté ulice,na stórách domů laskavé záře zlomekobrysy profilů a svíčky stálice.Pak šel bych možná brouzdat dolů kolem Kampy,upíjet pomalu soumraku nápoje,než rozžehne se milé světlo lampya zavře starý známý okruh pokoje.[ 134 ]


[archiválie]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jinéPak staré koledy by hrály na piánojen mlč, jen mlč, uslyšíme ten zvuk,zvoní tak poklidně jako zní zvony ráno,ne jako tětiva, když napíná se luk.Nu, pojďme večerem i když kruh je dnes jinýa s klidem dopijeme své hořké nápoje.Do Vánoc kytice natrhejme si blíny –dáme je do hlavní a půjdem do boje.Polibek k domovu, nemyslet už na to,lijem si olovo na křižovatce cest,tři dary připravte: kadidlo, myrhu, zlato.Pane buď vůle Tvá, mé srdce klidné jest.Verze této básně z V3 je poněkud odlišná: má přidaný název „Mé Vánoce“, má jiné zalomení veršůa došlo k prohození druhé a třetí sloky. Proto ji zde tiskneme celou:Mé VánoceKdybych byl domatak bych strojil stromeka pak šel prohlížetsi pusté ulice.Na stórách domůlaskavé záře zlomekobrysy profilůa svíčky stálice.Pak staré koledyby hrály na piánojen mlč, jen mlč,uslyšíme ten zvuk.Zvoní tak poklidnějako zní zvony ránone jako tětivakdyž napíná se luk.Pak šel bych možnábrouzdat dolů kolem Kampyupíjet pomalusoumraku nápojenež rozžehne semilé světlo lampya zavře starýznámý okruh pokoje.Nu, pojďme večeremi když kruh je dnes jinýa s klidem dopijemsvé hořké nápoje.Do Vánoc kyticenatrhejme si blíny.Dáme je do hlavnía půjdem do boje.Polibek k domovu.Nemyslete už na to.Olovo lijemena křižovatce cest.Tři dary připravtekadidlo, myrhu, zlato.Pane, buď vůle tvámé srdce klidné je.Narozdíl od V2 nemají ve V1 jednotlivé básně v textu název a jsou pojmenovány až v obsahu. ObsahV1 je od V2 odlišný, a tak jej uvádíme zde podle názvů i jednotlivých incipitů:[ 135 ]


[archiválie]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jinéMarné dny I. (Dny se zvolna odvíjejí); Variace (O tebe zchudly moje dny); Květen (Třešňové květypovadly); Májová (Tedy až napřesrok smím jíti na májovou); Plch (Chtěl bych se schoulit do klubíčka);Štědrovečerní (Kdybych byl doma tak bych strojil stromek); Novoroční (Budem ťapat v mokrém sněhu);Smutná (Panenku už jsem pohoupala); Kamení (Je divný důl a divní havíři); Představa (Musí býtkrásné velet někde v poli); Marné dny II. (Dny jsou jak květy) a Mamince (Za pár dní se uvidíme)V3Exilová verze obsahuje celkem 25 básní, z nichž 12 není obsaženo ve V2. K editorovi Hlasu exilu,Antonínu Kratochvilovi, se Přadénko dostalo buď díky Eriku Büllowovi, který měl část rodiny v tehdejšímZápadním Německu, anebo díky Jiřímu Řehákovi. Vzhledem k tomu, že dosud žijící zúčastněníautoři nevěděli o této verzi sbírky, dá se předpokládat, že se jednalo spíše o soukromou iniciativu. Domnívámese, že v případě V3 se jedná o doplnění původního rukopisného souboru o další básně autora/autorů,kteří byli zavření v komunistických lágrech. Od vzniku původního Přadénka z drátů dootištění této verze uplynulo sedm let a je více než pravděpodobné, že se sbírka poté, co byla vynesenaven z jáchymovského kriminálu, stala předmětem dalšího opisování a doplňování. Máme za to, žeprávě V3 je verzí nejméně zdařilou, doplněnou o další texty, které v V1 a V2 nejsou. Důkazem můžebýt zařazení Legendy prokopské nebo úpravy veršů, které jdou proti logice vězeňské poetiky: napříkladv básni Marné dny II. byla ve V3 vynechána třetí sloka, jejíž část je podle našeho názoru podstatnáa typická pro lágrovou poezii dané doby: „Tvé dny jsou rybky / a moje – hroty drátu“. Namístotoho je do V3 zařazeno více básní majících spíše charakter vzpomínání na rodinu a domov (zejménabáseň „Pragensium“), až by se nabízela myšlenka, zda nešlo o doplnění nám neznámé verze Přadénkaz drátů poezií vzniklou v padesátých letech v exilu.Obsah V3 je následující:Hlas exilu č. 4–5 (1. května 1957): Tiše se stmívá od Vltavy; Praze /zde jako (O tebe zchudly mojedny)/; Legenda prokopská; Květiny; Představa; PragensiumHlas exilu č. 6 (1. června 1957): Setkání (zde jako „Mamince“); Mé Vánoce; Zděšené mraky letícíbez šelestuArcha č. 6 (1958): Bezejmenná; Málo se slunce protlačí; Pohádka pro malou, když se moc ptá; Děvčátkomalé; Až; Daleký a blízký; Pohádka o hvězdách; Mít zas dětský míček; Ovečky; Říkadlo; Novoroční;Májová /zde jako (Tedy až napřesrok smím jíti na májovou)/; Je divný důl; Marné dny I.; Marnédny II.; BlahopřáníBásně, které nejsou uveřejněny ve V2, otiskujeme zde v pořadí, v jakém byly otištěny v jednotlivýchčasopisech:Legenda prokopskáJako bych zaslech odněkud z dálkyv hodinách bez kyvadlatvůj měkký alt, ty řeko stará.Ze vzpomínek mi dosud nevypadlatvář tvoje laskaváa závoj pro rusalky,kterým se cudně zakrýváš.Až oblékneš své břehy línéa nastavíš benátská zrcadlaandílkům v košilkách,lezoucím po peřině,rozpřeď si vřetena své báje.Pod oblouk sepjatýusednu potom s váminaslouchaje.*Tak za dob dávnýchv louči matném svitu,mnich v režné kutně,stoje u pulpitu,vláčným tahem štětcekreslí svaté do misálu.Tvář Prokopa, světce,laňku, čerta s pluhem...[ 136 ]


[archiválie]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jinéLouče praskla.Náměsíčné nitě bleskunepodobné kráse křížejako žíly v kobku stříklymrtvé stínymrtvé stíny úzké mříže.Pod okny řeka skandujehřmění po písmenu.Mnich prudce hlavu zved,brk odhodil a křížem znamená se.Po stránce zvolnapramen barvy stéká.Ďáblovy krve stopa v pergamenu.Z té rudé skvrny rarach vysmekne se.Pařáty rozmách,obrovské jak sítěa lidskou změťkrvavou tlapou chňap.O skálu třísk.A druhou hnátou rádlona třísky rozdrtil.A z kusu každéhoz chlupatých tlapzas nové rádlo bylo.Mužům se biče ženou stalya rána, žízeň,byla jejich dítě.*Z kamene jiskra z jiskry dýmbalvany od krve,krev kalná od prachua rachot páchnesmíchem rarachů.Oči jsou spálené,pot z vlasů kanekouř s prachem dusícesty zbičované.To podobá se pokoušení,když kamení, anebo zemiprosívám prsty bolavými.Snad každá rána nekrvácí.Za smutkem táhnou slepí ptácina sypkém nebisluncem opuštěni.*Já držel tvoji hlavuposvěcen od tvé krvekdyž země vyvrhla těté noci napoprvé...A stružka z ústna bradu, červená,podobná horské stezce strméLégion d’Honeur znamená.Přílbici koženou ti sundat neuměli.Pán promění mé ruce na andělySvým potem omyji tvá mrtvá ramena.Já vím,že matka v bolestech tě zrodila.To oni nevěděli.*[ 137 ]


[archiválie]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jinéCo ještě zbylo v rukáchsíly k sepnutí,bychom se pomodlili.Prokope světče,slyšíš křik krvebušící do spánků?hluchotu spalující?Vidíš ty ruce zmořené,držící korouhvici?Bůh ví, že ke zpěvuse ústa těžko otvírají,když na rtech zpuchřelých,na samém jejich krajihořký prach usedá...Prokope světče, viz,na sta drápů prokletého Baalazaťalo se nám do hrdla.Práce se najednouprokletím stala.Teď vystup světče z propadla,zuřící bestii přikovej v pluhSíla tvých rukou jsou naše srdce,s námi je Bůh!*Pak věštba zmizelajak lehký závoj páry.Mnich znovu velkým křížem znamená se.Pergamen starý,laň světcova, pluh bez rádlaa skvrna červená,pomlčka v našem čase.Zvonek jak dětský smíchpozvání na modlitbu.Za okny oblohaprosáklá hvězdamiPo schodech stočenýchjde mnichů řad.Zpěv s modlitbamizbarvil světla loučí,Prokopu světci jeho šati ruku žehnající.*A zatím dolepod okapem břehů,laskavá řeka, pradlenka,na český loketměří babí léto.Hodiny váží vážka kmitem křídel,Jen v písmenka,v obrázek světce,zůstalo nezakleto,co tvýma očima jsem viděl.Jako bych spatřilodněkud zdálkyv oblouku gotickémdvě dlouhé řady svící.Tvůj hladký třpyt,ty řeko stará,světcovy ruce žehnající.[ 138 ]


[archiválie]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jinéKvětinyBílé hvězdy kopretinydej mi do té modré vázya postav na můj psací stůl.Bílé hvězdy vždycky soumrakdo modrého nebe sází.Jen matný obraz v desce stolutěch bílých hvězdmi dneska schází*Útlé proutky konvalinekv hnědé misce z kameninypružné stonky mladých dívekvšechny bílé, každý jiný.Dva kalíšky oblých květůmodeluje v slunci stínyoba hebké, každý jiný.*Hvozdíku barva nachováapartní jarní šaty.V sadech, kde socha Máchovase kouká za děvčaty.Plakala Panna Mariaže krále špiní vrazi.Dnes nebuď silou, hvozdíku.Mnoho se nepokazí.*Pět lístků zlaté folieneroste v kostkách chodníkůto je květ pryskyřníkůTen drahý šperk se nelije.Ciselují je jarní srázy.Děvče je trhá: Má mě rád...a každá vždy vychází.*Že nebojíš se modrákůa klidně kveteš u drátů,kurážný vlčí bobe,tvé barvy v klopě na sakuponesem při svém návratuaž pták – Čas – rudou szobe.PragensiumDaleko je město milovanéa verše o podzimu, lampách plynových.Vtiskni se pevně na zavřená víčka.A na Kampě už jenom korouhvičkaz rodu metronomůod řeky vítr odměří.To není boj, to je jen příměřía člověk těžko zvyká.Dnes se tedy s Tebou sejdujak s první láskou na nábřeží.[ 139 ]


[archiválie]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jinéDnes večer v osm.Pod malou Mostní věžía uslyším Tvé jméno z Tvých úst poprvé.To není sen to je usínánía člověk, ztěžka dýchá.BezejmennáSe starci plavím vory – mrakpo řece obloze až na práh tvého domukde sedí kočka, slunce, oči přimhouřené.Jdu po betonu.Na zdi se válí zasnějaký agent cizí firmy,kterého ráno vedli v řetězech.A na počátku bylo přece slovo!zvuk houslí nezrozených.To jitro, které bylo v nichjsme zaspali.Bděly jen prsty – pavouci –na lubu Cremonského jara.Tenkrát jsi hrála baladu Vieux tempsA útlé prsty drží niklovanou kulkuJen bijte do dveří netrpěliví ještěřiV stojaté vodě mne dusízazděné ticho kolem.Pro nás napsali loutnařisvou hudbu modrou a hebkou.Jak děti z předměstského domukdyž poslouchají z mušlí zvuk vln a tritonůjá tisknu z neklidného spánku ztuhlé dlaněna holou hlavu, poslouchaje pozornězda neuslyším tvoje houslemé jaro z Cremony.Pohádka pro malou, když se moc ptáTvůj táta je s námina jednom moři.Táta je takováveliká loď.Vlny jsou, má malá,kočárek houpající.Loďka má v hloubcekrajkovou rukavicina malé rybkyco vědí pohádky.(O tobě, maličká.)Táta z nich navlékárůženec na drátkynež chodí spát.Loď má dvě kotvykteré ji poutajík druhému břehutam co se jezdípro živou vodua pro útěchu[ 140 ]


[archiválie]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jinéplachetko bílá,která jsi zbyla.Tvůj táta je loď,která nezabloudila.Děvčátko maléDěvčátko malémá myší copánekmá hračky, panenku.Autíčko šlapací.Babičku, mámu –a táta, ten odešela dlouho se nevrací.Táta má obrázekříká mu dobrou noca dlouho se převracína tvrdé palanděkde je nás jednadvacet.Dvacet jich budí sezmáčeno potemneklidného snění.Každý má dětia všichni jsou –tátové okradení.Pro děti těch tátůpro oči těch dětíjá nemohu spát.Až(Na známou notu)Až stiskneme si rucena pobřeží SlonovinyAž v dunách Gobishnije lidská ubohostAž poznáš v Sohopolotmy, světla, stínya každý z nássvých lásek věčný hostAž v kruzích obejdemmikroskop – vlastní zemiAž v cévách spalovánívšemi zimnicemivytepem dlanítropický dithyrambAž uzříš Trafalgara Seinu v světle lampAž z vlasů, rozcuchaných brízouvyčeše monzun písek z Lhasyjak mulatka jež v našem stanutiše ustala siAž lámat budeš listy akácie v bušiAž na savanětvůj kůň pustí dušiAž přijdem z Pisypěšky po dálnicia v očích kouř a sůla písek pod helmicíAž v smrští přibijemnapříč své korouhvice,pak, druhu můj, jsme žili.Do ruky dýmky dejte nám[ 141 ]


[archiválie]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jinéa rozžehněte svíce.Daleký a blízkýBylo nás vícnež zástupůz kázání na Hoře...Rozlom,můj Bože, rozlomten okoralý chleba vzpomíneka nasyť nás...Pokorné ruce,lampa věčná,docela malý plamínek,který jsme vídali z dálky.Domovtak daleký a blízkýDnes je námzase zatěžkojít úvozem a stopounaložených vozů kamením.A kdykoliv námbude takrozlom,můj Bože, rozlomokoralý chleba vzpomíneka nasyť násplaménkemdalekým i blízkým.Vážit si budemzas svého domova.Mít zas dětský míčekMít zas dětský míček v síťceběhat v parku po lavičcetrhat trávu, pampelišky,do bazénu házet z výšky,sbírat pestré střípky, sklíčka,pustit balón do sluníčkaa pak s dírou na koleněrozběhnout se k milé mámě.Ruce knížku odložily.„Co se stalo, kluku milý?“a dvě hebké, měkké dlaněhladí vlasy rozcuchané.Běžím k tobě, milá mami.Schovej moje oči v dlani,Řekni zase: „Co je, chlapče,copak voják taky pláče?“OvečkyTatínku, tohle jsou ovečky, víš, to nejsou knoflíčkyod pyžama. Jedna se, chudinka, ztratila a teď je jí zima.Na, vem si ji k sobě a takhle ji zahřej.*Jako když motýlmi na ruku sedne.[ 142 ]


[archiválie]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jinéKnoflík se podobáovečce jedné,co se ti ztratila.*Pak jako přišel zlý kouzelník a začaroval ji. Je pryč.To je asi ta, co má táta u sebe. Je jich málo.*Palčivé ránypropadly ke dnu.Ve dlani tisknuovečku jednu.Ovečku, co se ti ztratila.*A pak bude zase jako jaro a ovečky půjdou na louku. Až setáta vrátí, přinese mi tu ovečku. Všichni budou mítradost a půjdou hezky spinkat.*Jako když motýlmi na ruku sedne.Knoflík se podobáovečce jedné,co se ti ztratila.ŘíkadloJeden korál, dva korálkyto jsou slečny na fialky.Třetí korál, čtvrtý, pátý,vojáci a kočár zlatý.Potkali se, pozdravili„do lesa se nesmí, dámy“jsou tam sovy, vlci, víly,„bály byste se tam samy“.Slunce, klubko, zlaté nitky,jeden štolba na kozlíku,dva vojáci, slečny, kytky,pod vějířem slunečníků.BlahopřáníDnes bych měl zazvonitu tvých dveřís chromým květináčem.Měl bych ti všechnohezké přátI když jsou slova hebkájako peřía jako když otočíš vypínačem[ 143 ]


[archiválie]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jinémizí lidé ze vzpomínek.Mizí jak svíček plamínekna dnešním svátečním dortu.I přes překážky horizontůchtěl bych ty svíčky spočítat.Poznámky k jednotlivým básním:U poznámek k jednotlivým básním uvádíme zejména:– název (popř. doplněný název podle V1), autora, a u některých básní přidáváme i dataci, která jedopsaná v příloze diplomové práce T. Navrátila (dále jako DIP) cizí rukou (Jiřím Navrátilem?).– srovnání s verzemi V1 a V3, a to tímto způsobem záznamu: 2: ...jak lidský věk / 6: Přijdeme dva.;kdy 2: znamená řádek básně, s níž se srovnává text.Maminceautor Jiří Řehák, DIP březen 1950V1: na závěr jsou k básni dodány ještě tři řádky: Poslední / když se Ti vrátím / a neodejdu.7: ...kterou jsi vysnila / 9: ...do hola / 13: ...na ten jeden,V3: báseň má název „Setkání“. Ve V3 je spojená s básní „Květen“ v jednu báseň (komentář jsmerozdělili a část přesunuli ke „Květnu“)2: ...jak lidský věk / 3: ve V3 není / 6: Přijdeme dva. / 7: Představa, kterou sis vysnila / 9: ...do hola/ 10: ...mřížemi z drátů / 11: vtisknu ti... / 12: nedočkavost svých stinných dnů. / 13: Až na ten jeden /Stejně jako ve V1 jsou zde dále přidány tři řádky: poslední / když se ti vrátím / a neodejdu.Z hlínyautor Erik Büllow, DIP říjen 1949Marné dny II.autor Erik Büllow, DIP září 1949V1: 2: ...katedrály, / 3: dny jsou jak květy, / 6: ...tažní ptáci, / 7: dny jsou... / 8: ...se neobrací. / 10:moje – hroty drátů, / 12: ...do návratu. / 14: ...katedrály, / 15: dny jsou... / 16: ...milovali.V3: Název „Marné dny I.“, ale jedná se o b. „Marné dny II.“2: ...zdech katedrály. / 4: ...aby uvadly. / 6: ...tažní ptáci. / 8: ...jež se neobrací. / třetí sloka chybí /14: ...katedrály. / 16: ...jsme milovali.(Otroků srdce je těžké)autor Jiří Řehák, DIP jaro 1950PlchNázev doplňujeme podle V1, autor Záviš Bozděch, DIP listopad 1949V1: 6: kapra – dárky / 7: snad i „šťastný nový rok“ / 9: ...lukách zvlh – / 10: ...jako plch.(Hladově mlčí plot)autor Jiří ŘehákNovoročníautor Erik BüllowV1: 6: ...Halase!) / 7: ...v kapsách od zimníkuV3: 3: psát svoje jméno do příběhů / 6: ...Halase!) / 7: ...u zimníku. / 8: Volní. Závislí jen na kráse.Poděkování (Domů)autor Jiří Řehák, DIP duben 1950Zítřekautor Jiří Řehák, DIP duben 1950[ 144 ]


[archiválie]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jinéAzalkaautor Jiří Řehák, DIP únor 1950(Padá sníh v okna)autor Erik Büllow, DIP únor 1950V3: báseň je rozšířena a uvedena pod názvem „Pohádka o hvězdách“. Její znění uveřejňujeme zde:Pohádka o hvězdáchNa okno dýchladětská ústa malá.Plaménky perletipo skle se rozletí.Pohádka – hvězdase tak narodila.Padá sníh v oknaa divnou písní zní mi.Dole už možnákvetou kopretiny.Utrhni maličkáněkolik z nich.Jenom ať nezmrznou.Můj Bože,ať venku nepadá sníh.(Málo se slunce protlačí)autor Záviš Bozděch, DIP prosinec 1949V3: Název „Málo se slunce protlačí“4: ...zapomněli. / 6: a věže... / 7: ...za týdnem. / 8: Dál už nedohlídnem / 9: ...chtěli.(Tiše se stmívá od Vltavy)autor Záviš Bozděch, DIP listopad 1949V3: název „Tiše se stmívá od Vltavy“ / 1: ...od Vltavy. / 2: Na chvíli... / 3: Světýlka mají měkké vlásky./ 4: ...sedmikrásky / 10: ...šněrování. / 11: Možná, že tu jdu naposledy / 12: ...své dlani. / 13: Závidímměkkým hlemýžďům / 19: ...mléka dovyprávím. / 20: S očima tvýma... / 22: ...od zahrady.(Zděšené mraky letící bez šelestu)autor Záviš Bozděch, DIP listopad 1949V3: Celá báseň je tištěná dohromady bez mezer mezi jednotlivými slokami.2: ...už z dálky hladí / 3–4: ve verzi V3 je jiné zalomení veršů: jen vítr cinká své pozdravy / na kapkáchsvou šťastnou cestu / přimrzlých na kapradí. / 10: ...na palouk nový. / 12: na šípech drátů...Smutnáautor Erik BüllowV1: 1: ...pohoupala, / 3: ...zazpívala. / 4: Po tátovi...KameníNázev doplňujeme podle V1, autor Záviš Bozděch, DIP únor 1950V1: 3: bez uhlí, / 4: bez zlata, / 5: bez mědi – / 10: nikdy nesmíří – / 12: ...sluncem nehlídaným.V3: Název „Je divný důl“ / 2: jiné zalomení veršů: v tom kraji kam zřídka / cizí zamíří. / 3–5: veršejsou dány dohromady: Bez uhlí, bez zlata, bez mědi / 6: a oni jako když... / 10: ...nikdy nesmíří.PředstavaNázev doplňujeme podle V1, autor Jiří Navrátil, DIP prosinec 1949V1: jiné zalomení veršů: (Musí být krásné velet někde v poli / a jíti kupředu, když ďábel kolem ječíatp.)3: a jíti dopředu... / 5: nemyslet na nic – / 6: ...v soukolí. / 7: Míti rád život, / 8: mít rád... / 10: nevonísnad země / 11: a jasnější snad / 12: ...oblaka, / 16: ...zakváká / 19: a bít, / 20: ...v klínu 21: z hluboka.../ 23: ...co dobré je, / 24: ...v stínu / 25: – to je zlé... / 29: Je přímá, skutečná, / 30: proto tak nebolí./ 33: ...bitvě být. / 34: Dost bojů...[ 145 ]


[archiválie]ALUZE 2/<strong>2007</strong> – Revue pro literaturu, filozofii a jinéV3: zalomení veršů stejné jako v V1.5: ...na nic. / 6: Kolečko v soukolí. / 7: Mít rád život / 8: a mít rád nebezpečí. / 10: nevoní snadzemě / 11: a jasnější snad / 12: nejsou oblaka. / 13: Slzička nachová / 14: ...na šedé helmě. / 15: Žemlhou... / 19: Rvát se a kousat a bít / 20: ...v klínu / 21: z hluboka... / 23: ...co dobré je. / 24–26: ve V3není / 29: Je přímá, skutečná / 30: proto tak nebolí. / 33: Proto vše v bitvě být. / 34: Dost bojů...VariaceNázev doplňujeme podle V1, autor Jiří ŘehákV1: 1: ...moje sny / 3: o kroky... / 5: o Tebe poplatnou... / 7: O Tebe zchudly... / 9:o kroky... / 13–14:sraženy dohromady / 16–17: sraženy dohromady / 22–23: sraženy dohromady / 24–25: sraženy dohromady/ 28–29: sraženy dohromady / poslední sloka chybíV3: Název „Praze“5: o tebe poplatná danajskému daru. / 6: A mene tekel vryté... / 10: ...stoupá k rozednění. / 11:...slunce z tvých uliček / 12: mlčeli mrtví ptáci / 13: a věže týnské strnuly / 14: ...v půlnoční meditaci. /15: Hlas zvonů... / 18: Do sna tvých průčelí... / 19: – barokní relikvie / 20–23: jiné zalomení veršů: navrata uzamčená / pozdní chodec bije. // Zetlelý prach / vítr zdvihl k tvému dvoru / a dvacetsedmstínů / jdoucích k Salvátoru. / 24: Vzpoury zas třísní / 25: ...hradu. / 28–29: sraženy dohromady / 31:...tluče. / 32: O Tebe zchudly... / 34: o kroky poutníka / 35: ... k rozednění.Květenautor Záviš Bozděch, DIP leden 1950V1: 3: ...v zahradách / 5: ...máje koťata / 6: kočárky... / 7: ...po čtvrté. / 8: ...básníku Seiferte / 9:...ňader, rtů, / 10: lahvi slivovice – / 12: ...do vězniceV3: Spojená s básní „Mamince“ (viz komentář)7: po čtvrté.Marné dny I.autor Erik Büllow, DIP září 1949V1: 6: ...slepé řádky, / 7: na drátech... / 8: ruce matky. / 12: ...gobelínů. / 13: ...uvadá tu. / 16:...rzivých drátů.V3: Název „Marné dny II.“, ale jedná se o b. „Marné dny I.“4: ...z trsu vína. / druhá sloka chybí / 10: lampa – pavouk – světlo snová. / 11: Zvoní... / 12: ...gobelínu./ 13: ...uvadá tu. / 14: ...jako rybky / 15: ...a mé jako písek / 16: ...rzivých drátů.MájováNázev doplňujeme podle V1, autor Jiří NavrátilV1: 2: ...sedmikrás / 5: Půjdu pak, napřesrok, pomalu / 7: s večerem chci být sám, jak s vzácnýmunikátem, / 8: ...by prvním byl / 9: Možná že napřesrok / 10: – Bože, vždyť doufáme po tolik dlouhýchlet – / 11: já vím, já vím...V3: Jiné zalomení veršů (Tedy až napřesrok / smím jíti na májovou, / přivonět k věnečku / nejhezčíchsedmikrás.)1: ...na májovou / 2: ...z nejhezčích sedmikrás. / 4: snad bude, která dnes... / 5: pod akátem /7: ...chci býti sám / 8: jako by první byl / Třetí sloka není uvedena.[ 146 ]

Hooray! Your file is uploaded and ready to be published.

Saved successfully!

Ooh no, something went wrong!