Stáhněte si celé číslo ve formátu PDF - Aluze

[glosa]ALUZE 3/2008 – Revue pro literaturu, filozofii a jinéjsou ovšem nazírány očima nadčasové(a svým původem tedy nutně archaické)zkušenosti. Jsme zde svědky silné polarizace:„domácí“ zde stojí proti „cizímu“. Místyje sugerován obraz moderní kultury jakočehosi nepřátelského a právě i – cizího.Jsou pozitivně zdůrazňovány „tradičníhodnoty“, jako je rodina, práce, potřebauchovat dědictví předků, hovořit jejichjazykem a symbolicky převzít jejich štafetu.Krása soch antického Řecka podle autorkybledne ve srovnání s půvabem typickýchpředmětů severského života (plstěnézimní boty a čepice). Jak si všímá publicistkaJanika Kronberg, jedna z básní tétosbírky nese příznačný název Modlitba zazemi předků – tato sakralizace vlastního,domácího, „našeho“ však Kauksi Ülle nebrání,aby zároveň podle libosti využívalamotivů masové populární kultury. V tétosvé zdánlivě zcela nesourodé, nepatřičnékombinaci je typickou představitelkouetnofuturismu.Jiným vůdčím představitelem tohoto literárníhosměru je Karl Martin Sinijärv, jehožtvorba reprezentuje – v kontrastus venkovsky ukotvenou Kauksi Ülle – urbánníodnož etnofuturismu. Sinijärv požívámasové popularity jakožto básník, novinář,host televizních diskuzí, literární kritik,marketingový poradce a gurmán. Právědíky mediální všestrannosti a diváckyvděčným výstupům představuje Sinijärvpříklad showmana postmoderní doby a silnětak připomíná excentrickou celebrituKostabiho. Sinijärv začal publikovat jižv 17 letech, kdy mu vyšla první sbírka poezie,která mu vynesla pověst dětského génia.Brzy nato se přidal k etnofuturistům,k nimž se hlásí dodnes, ačkoliv se jehobásně z posledních let pohybují spíše v oblastinezávazných jazykových hříček a postřehůukotvených do obecně platných kulismoderního velkoměsta.Shrnutí. Turul-Cola?Etnofuturismus je jedinečným příklademumělecké postmoderny – a zároveňjejím popřením. Postmoderní je jeho hravápovaha, jeho odklon od mocenskýchcenter kulturního establishmentu, jeho důrazna pluralitu „pravd“, zejména těch doposudopomíjených, periferních, jeho mísenízdánlivě zcela nesourodých postupůa prvků. Využití umění pro politické účelya v konečném důsledku pro prosazeníetnocentrického pohledu na svět, jistýskupinový egoismus – to vše je všaks postmodernou v západním, levicovémchápání neslučitelné. Dítě tak s požitkemlabužníka pohlcuje vlastní rodiče a kolektivnímýtus, vyhozen kdysi dveřmi, vrací sedo dekonstruované budovy oknem zpět.Etnofuturismus jako umělecké hnutís politickým pozadím má zejména nenahraditelnývýznam pro uralská etnika ruskéhoseveru, nacházející se po staletíchkulturního a politického útlaku v obdobísvobody, byť je to svoboda „v mezích zákona“putinského státu. V situaci, kdy byslepý návrat k minulým ikonám nebyl řešením,etnofuturisté tyto ikony zasazují dopostmoderního kontextu a přivádějí je takk novému, aktuálnímu životu. Potud splňujeetnofuturismus svůj obrozenecký účel.Hranice určité regionální omezenosti sevšak doposud jeho protagonistům překonatnepodařilo. O uplatnění na globálnímči přinejmenším celoevropském trhu většinouani neusilují, právě naopak. Případy,kdy se o to přece jen někdo pokusil, bylybuď právem přijaty jako vtip (maďarskáTurul-Cola), anebo takový pokus skončil fiaskem.– Dívčí hudební skupina Neiokõsõsice roku 2004 vyhrála estonskou nominacina Eurovision Song Contest, v mezinárodnímkole však neuspěla. Důvodem nebylaani tak archaicky („etnicky“) laděnáhudba v rockmetalovém podání. Dialektvõro, ve kterém děvčata uvědoměle předvedlasvou soutěžní píseň Tii, je často přílišnesrozumitelný i rodilým Estoncům vněhranic võroského kraje, natož aby jejs nadšením přijalo zhýčkané globální publikum…[ 116 ]