zde - Město Raspenava

administrativní správa a civilní soudnictví tvořily dohromady to, co se označuje termínempatrimoniální (vrchnostenské) soudnictví. Patrimoniální soudnictví, které se v podstatěvztahovalo na vrchnostenskou ochranu úročních sedláků nebo poddaných, bylo vykonávánovrchnostenskými zřízenci obvykle způsobem, který utlačoval lid. Úředníci nebyli většinoužádnými ochránci, ale v pravém smyslu utlačovateli poddaných. Ti poddaní, kteří se nějakýmzpůsobem protivili nařízením a příkazům vrchnostenského úřadu, byli postiženi těžkýmipeněžitým a tělesnými tresty. Na každém patrimoniálním soudu existoval značný početnástrojů na trestání a mučení vzpurných poddaných, jako byl „osel“, „palečnice“ a jiné. Zacísaře Josefa II. bylo patrimoniální soudnictví omezeno a nadále podrobeno dozoru. Podlecísařského dvorního dekretu z roku 1784 byl patrimoniálním úřadům přidělen práva znalý„justiciár“, který složil u pražského apelačního soudu soudcovské zkoušky a byl muodpovědný za všechna svá jednání. Nižší soudnictví vykonával pak justiciár, zatím copoliticko-administrativní správa byla přenesena na správce (vrchního), který byl zkoušen ukrajského soudu nebo gubernia a podléhal krajskému úřadu v Mladé Boleslavi. Od roku 1786byly tedy ve Frýdlantu dva oddělené patrimoniální úřady, justiční úřad a vrchní úřad.Vyšší soudnictví, trestní (kriminální) neboli hrdelní soudnictví (jus gladii, právo nadživotem a smrtí) bylo v nejstarších dobách výhradním právem zeměpána, který ho nechávalvykonávat v jednotlivých městech purkrabími nebo fojty. Panství Frýdlant podléhalo začeského krále Přemysla Otakara II. krajskému (zemskému) soudu v Žitavě. Později, když bylovlastnictví statků obvykle spojováno se soudnictvím, dosáhli také držitelé Frýdlantska (kolemroku 1310) vlastního soudnictví a s ním také hrdelního soudnictví. V průběhu 14. a 15. stoletídosáhli dokonce někteří vrchnostenští leníci (vazalové) na svých vesnicích pravomoci nadživotem a smrtí, jako páni von Schwanitz na Nové Vsi, páni von Maxen na Bulovce a někteřídalší. Vyšší šlechta musela respektovat zeměpána jako soudce; při všeobecné slabostitehdejších vládců, však mocní pánové na jejich soudnictví příliš nedbali; spory a údajnévýsady rozhodovali raději buď zbraněmi (souboji), nebo tím, že volili rozhodčí či čestnésoudy. Nižší šlechta měla zpočátku rovněž uznávat zeměpána nebo jeho fojta za soudce. Alejiž Friedrich z Biberštejna († 1360) obdržel výsadu, že jeho vazalové museli stát před jehosoudem. Od té doby vykonávali vlastníci panství vyšší soudnictví nejen nad sedláky svýchvesnic a měšťany svých venkovských městeček, ale také nad svými rytířskými vazaly, jimžpředali některé vesnice v léno. Pro vazaly panství Frýdlant – Seidenberg existoval za časůpánů z Biberštejna ve Frýdlantu zvláštní dvorský soud, při němž jeden z vazalů působil jako20