Vozíčkář

OSOBNOST ČÍSLA15k sobě, užil si i hodně bolesti. „Do té dobyjsem si myslel, že vím, co je bolest. Ale to,co přišlo, jsem nečekal,“ dodává.Na moji otázku, jak je na tom se zdravímdnes, odpovídá oblíbenou replikou:„Děkuji za optání, stojí to za prd, je to čímdál tím lepší,“ a směje se. „Mám ale potvrzeno,že mám mozek, to má málokdo, alev tom potvrzení mám napsáno, že stojíza prd. Levá noha slouží částečně a občasmi coby chodítko poslouží kočárek.Chodím každý den po obědě, mám-li volno,rajtovat s vnukem,“ chlubí se.Kladruby jsou oázaNa celkem pětiměsíční pobyt v rehabilitačnímústavu Kladruby vzpomíná rád. V rámciléčebné rehabilitace dokonce pro manželku,se kterou žije už přes čtyřicet let,utkal šál. Zúčastnil se tady také plaveckéhomaratónu La Manche Kladruby, jemužpropůjčil svou tvář na pozvánku. Jen prýse odsud po skončení léčebného procesušpatně vrací do normálního života. „Zvlášťpro lidi, kteří jsou odkázáni na druhé, nemajíse třeba po úrazu kam vrátit, nemajíbezbariérový byt… to jsou krušné věci,“vzpomíná.Vedle vzpomínek na hodiny dřiny nemůženevzpomenout také momenty, kteréměly děti nejraději. Když přijely návštěvy,vzal děti na vozík a vezl je bez brzděnídlouhou chodbou se zatáčkouk bazénu. A právě na vozíku ses dětmi prý nejlíp navazuje kontakt.Už proto, že se dospělýna ně nepovyšuje, dívají sena sebe z očí do očí. „Oni vámten vozík tak trochu závidí.Všichni se chtějí svézt. A takyjsem všechny svezl,“ říká sesmíchem.Náhle však zvážní a začneuvažovat o tom, jak je nespravedlivé,že hendikepovaní chodído zvláštních škol. „Děti, kteréjsou na vozíku, by měly choditdo normálních škol. Ostatní byjim měli pomoci a naučit ses nimi žít,“ myslí si. Zrovna takdokáže vypěnit nad tím, jak jsouněkdy přizpůsobeny vozíčkářům„bezbariérové“ přístupy, byť jsoupodle normy. Sám na sobě totižzažil to, co zažívají vozíčkářidenně. „Když vám chce někdopomoct, a neumí to, je to hrozné.Není třeba vozíčkáře litovat,je potřeba jim pomoci k soběstačnosti.Umožnit jim, aby sesami uživili, obsloužili, aby sisami dokázali žít svůj život. Soběstačnostje to nejdůležitější, co chtějí,“říká přesvědčivě.Blízcí ho podrželiNejvíce ho držela nad vodou rodina a kamarádi.Stejně jako u jiných nemoc prověřilai vztahy s lidmi, se kterými žije nebo sepřátelí. Tady ale prý problém nebyl. I díkynim se už po roce nemoci vrátil do divadla.„Žiji s lidmi, se kterými chci žít, a s těmije to docela dobrý,“ směje se. Radost mutehdy udělala každá návštěva, i když mupak mnozí přiznali, že museli k návštěvěpohublého, ležícího Pavla sbírat odvahu.„Láďa Gerendáš mě ani nepoznal, málemodešel z pokoje, když mě hledal. Tak jsemna něho zavolal, lekl se a říká: Ježišmarjá,ty hrozně vypadáš! Tak to mně udělalradost, to bylo výborné,“ směje se ještědnes.Stačí zajít hledat odkaz na Pavla Novéhona internetu a vyjedou vám desítky různýchrozhovorů, které za poslední čtyřiroky dal. Téměř všechny se točí kolem nemocia uzdravování. Nový sám přiznává, ženebýt nemoci, neposkytl by asi nikdy tolikrozhovorů. Do jednoho bulvárního médiaale ještě dnes vzkazuje: O toho fotografaco v Kladrubech nedodržel slovo, že nebudefotit, přerazím hůl, jen co ji nebudu potřebovat!Jak mě uvidí, ať radši zdrhá!Kamarádi z divadla se o něj prý staraliPavel Nový v Kladrubech. Foto: Jan „Dědek“ PovýšilJméno Pavla Nového (5. 9. 1948) jespojeno s desítkami filmových i televizníchrolí a také s divadlem Ypsilonka,kde hraje od roku 1989. Nejdříve seobjevil ve filmech Kuřata na cestách,Balada pro banditu, Postav dom, zasaďstrom či Pěsti ve tmě, později si zahráltaké v dílech Jana Švankmajera. Zcelanezapomenutelný je však v komediíS tebou mě baví svět, která se stalataké díky jeho výkonu komedií století.Zahrál si i v seriálech, ať to bylo Velkésedlo, O zvířatech a lidech, Zdivočelázemě nebo Poslední sezona a Ordinacev Růžové zahradě. Nejčerstvěji homůžeme vidět v Ulici na TV Nova, jakoprof. Kalinu. Je ženatý, má dvě dcery,tři vnoučata a čtvrté je na cestě. V Příbrami,kde žije, ho můžete pravidelněpotkávat s kočárkem, ve kterém vozívnuka.jako matička o děcko. Vzali ho dokonceještě z Kladrub na vánoční večery do divadla.Takový aplaus prý ještě nikdy neměl.Martin Dejdar mu pořídil dokonce „fusak“na nohy, aby mu na vozíku nebylo zima.Dnes už ho nepotřebuje, a proto vzkazuje:„Kdo se o něj první přihlásí, tomu ho dám.Sice je jaro, tak se to moc nehodí, alena příští zimu jako když se najde,“ říká.Sport? Proč neHokej, který má tak rád a sámho hrál s hvězdným týmemHC Olymp, byl prvním sportemv řadě, na který musel ponemoci zapomenout. „Zkoušímho stále – marně, nejde to.Všechno, u čeho se běhá, ještěnedokážu. Hraji tenis, alemoji soupeři mi musí nahrávat,jinak to neuběhám. Není problémjezdit na kole, tam akorátnemůžu stát na pedálech.Denně plavu,“ vypočítává.Díky novému kolu s elektrickýmpohonem bude možnáv září zase s kamarády absolvovattradiční gynekologickouexpedici, která se jede z Kozičínapřes Pičín do Vaječníkua pro náročné je to ještě přesŘitku a Krámy.Pavel Nový se vrátil zpět.Cesta to byla dlouhá a krušná,ale něco ho přece jen naučila.Přestal jsem chvátat,“ uzavírá.Text a foto: Jindřiška Jelínkovájindriska.jelinkova@ligavozic.czwww.vozickar.com