Vozíčkář

26ROZHOVORY, REPORTÁŽENestojím o speciální mapyVozíčkář Jiří Jiroudek z Liberce se stal v březnu Osobností hnutí osob se zdravotním postižením. Jde o jednu z kategoriív soutěži Mosty, kterou od roku 2003 pořádá Národní rada osob se zdravotním postižením. Dvaašedesátiletý muž rád sportovalpřed úrazem, a když se pak ocitl na vozíku, rozhodně se svou zálibou nechtěl skončit. Už během 80. let jako jedenz prvých vozíčkářů nasbíral spoustu poznatků o dostupnosti Ještědska a Jizerských hor. Ale v té době si je nechával prosebe. Na vytváření map s vyznačenými trasami vhodnými pro vozíčkáře se pan Jiroudek podílí víc než deset let. Zužitkovalsvé zkušenosti a znalosti především z Jizerských, Lužických a Žitavských hor.• Před úrazem jste byl vášnivým horolezcem.Do přírody jste se často vydávali na vozíku. Kdy jste vyrazil na svouprvní túru?„Na kolečkách“ jsem poprvé vyrazil v říjnu1984. Jednalo se o pochod Jizerská padesátka.Absolvoval jsem ho se svým kamarádemz lezení, Mirkem Rejzkem z Liberce:tenkrát to bylo 25 kilometrů, některéúseky mě musel „připostrčit“, kvůli terénua kopci bych to sám nezvládl. V roce 1985jsem urazil 55 kilometrů při Želivské šedesátceuž zcela samostatně, takříkajíc „navlastní pohon“. Trasu pochodu jsem kopírovalpo silnicích.• Údajně jste taky během 20 dnů vyjelsedmnáctkrát na Ještěd. Co vás motivovalo?A jaké jste měl pocity po zakončenítéhle série?I tento nápad souvisel s lezením. Nápad„nasbírat“ opakovanou jízdou na nějakýkopec převýšení ze základního táborana vrchol Mount Everestu jsem měl „na papíře“již několik let. Po úmrtí manželky měv Kladrubech u Vlašimi už nic nedrželo,a tak jsme se po dohodě s mladší dcerouTerezou vrátili do rodného Liberce. Za domembyl jak výzva Ještěd. Psal se rok1999. Původně jsem si myslel, že musímvyjet ze svého bydliště ve Vesci na vrcholté hory šestkrát. Po pátém výjezdu jsemnakoukl do itineráře – a ouha! Zjistil jsem,že jsem si to špatně spočítal, a tak jsemmusel přidat ještě čtyři výjezdy. Celkovějsem nasbíral 5400 výškových metrů.V roce 2000 jsem měl v úmyslu absolvovatna vozíku výškový rozdíl od nuly na vrcholEverestu. Na pokusu se zase podepsalamoje „špatná příprava“. Každému jsem říkal,že musím jet 17krát, ale po 15. výjezdujsem už byl 500 metrů „nad vrcholem“.Aby mě kamarádi nepomlouvali, tak jsempřidal ještě dva výjezdy na Ještěd a celkověnastřádal 10 500 výškových metrů. Mimochodem,syn pokořitele Mount Everestušel taky od nuly. On ale opravdu vyrazilod hladiny moře, takže mu to trvalo déle.Mně jen těch 20 dní...• Pocity?Byl jsem rád, že už to mám za sebou.I na Sněžce v roce 1989 jsem byl rád, že„ten kopec nevede dál“. K jejímu zdolánímě inspirovaly záběry v televizi, v nichžvezla Tatra nahoru zásoby na zimu. Řekljsem si: když to zvládne auto, zvládnu toi já. A dokázal jsem to! Doprovod mi dělalarodina a Vláďa Burián z Pece pod Sněžkou.Když se ho turisté ptali, proč mi nepomůže,z legrace jim říkal, že se mnou nejdeproto, aby mi to usnadňoval, ale abyodháněl ty, co mi budou chtít pomáhat.• Právě vaše turistika nejspíš bylana počátku toho, že jste své poznatkynakonec zužitkoval v mapách bezbariérovýchtras v Jizerských a Lužickýchhorách...Už ani nevím, jak nápad vznikl. Nejspíšmě k tomu „dokopali“ kamarádi. Záměruvydat naprosto běžnou turistickou mapus informacemi pro vozíčkáře se pak ujaltehdejší ředitel nakladatelství GeodézieČS Ivan Kříž, a mapa byla na světě! Nyníspolupracuji s vydavatelem Geodézie OnLine z České Lípy. Stále se držím své původníkoncepce: podílím se na vytvářeníběžných turistických map, které zároveňobsahují dostatečné informace o průjezdnosticest pro vozíčkáře.Pan Jiroudek dobře ví, jakou cenu mají pro turisty na vozíku hodnověrné informace.• Co bylo dál? Zavedly vás některévaše cesty i do zahraničí?Třeba v roce 1989 mě zlákal pochod Praha– Prčice nebo Běh na Ještěd. Ale hlavnějsem vyrážel na „soukromé“ cesty. Spíšenež o nahodilé projížďky šlo o pravidelnéa systematické mapování Jizerek, Lužickýchhor, Českého ráje kolem Hrubé Skálya Českosaského Švýcarska. V roce 1987jsem se na tři dny dostal i do zahraničí,konkrétně k Bodamskému jezeru. V devadesátémjsem se tam vrátil a „sólo“ objeljezero nonstop: trasa byla dlouhá 196 kilometrů.Doprovod na kolech mi dělal opětMirek Rejzek a dva naši kamarádi.• Jaké údaje vámi zpracované mapyvozíčkářům poskytují? Jsou v nich kroměvhodných tras třeba informaceo parkování či možnostech bezbariérovéhoubytování?V mapách, na nichž jsem se podílel, jev úseku mezi křižovatkami tras symbol vozíčkáře.Podotýkám, že vše mám osobněprojeto a někam se vracím každý rok. Parkovištějsou v mapě označena – a to stačí.Bezbariérové ubytování jsem „neřešil“, vyrážímna cesty z domova a domů se vracím.Pokud se po něm bude někdo shánět,jistě si najde potřebné kontaktyna internetu a telefonem si vše ověří. Aleje pravda, že párkrát se vozíčkáři obrátilii na mě. A samozřejmě jsem jim poradil.2 / 2011