Zapomenutí hrdinové - Collegium Bohemicum

Není možné přesněji vyčíslit, kolik Němců se ještě bezprostředně
před koncem Československa postavilo proti
nacistické ideologii, a mohli bychom je tak bez pochyb
označit za „antifašisty“. Jisté je, že před druhou světovou
válkou bylo zhruba 13 000 Němců členy komunistické strany
a přes 80 000 členy DSAP, jejíž odborová organizace čítala
dokonce okolo 218 000 členů. K nim je třeba připočíst
těžko vyčíslitelný počet protivníků nacismu z řad zaniklých
„občanských“ stran a vedle toho např. i z církevních kruhů.
Wehr setzten und so zweifelsfrei als „Antifaschisten“ zu
bezeichnen wären. Fest steht, dass es vor dem Zweiten
Weltkrieg etwa 13 000 in der Kommunistischen Partei
organisierte Deutsche gab, daneben über 80 000 Mitglieder
der DSAP, deren Gewerkschaftsorganisation gar an
die 218 000 Mitglieder gezählt hatte. Dazu zu zählen wäre
eine kaum zu beziffernde Anzahl von NS-Gegnern aus
den aufgelösten „bürgerlichen“ Parteien und daneben
v. a. aus kirchlichen Kreisen.
Přesně v duchu Henleinova ohlášení ze začátku října
1938, že „zavřeme politické protivníky, až zčernají“, byly
bezprostředně po příchodu německých vojsk tisíce německých
odpůrců Hitlera zatčeny, poslány do koncentračních
táborů nebo alespoň pozorně sledovány a společensky
šikanovány. Vzhledem k časně započatému rozsáhlému
odstavení politických protivníků a důsledné policejní kontrole
společenského života, ale i v důsledku všeobecného
nadšení obyvatelstva válkou a Hitlerem, které začalo ochabovat
až přibližně na konci roku 1942, zde byly na účinný
sudetoněmecký odboj špatné podmínky. Přesto se téměř
ve všech částech přímo k říši připojeného pohraničí vytvořily
aktivní, byť co do počtu členů velmi skromné odbojové
buňky, často ve spolupráci s Čechy, západoevropskými
a východoevropskými válečnými zajatci a rekruty nucených
prací. Mnoho z jejich členů – převažovali mezi nimi
komunisté a sociální demokraté – zaplatilo za tuto statečnou
činnost svým životem.
Vedle toho nemůže být v podmínkách totalitarismu podceňován
ani význam pasivního, nenápadného odporu, spočívajícího
v poslechu spojeneckého rozhlasu či tajné pomoci
pronásledovaným a uvězněným lidem a jejich rodinám.
Prakticky všichni němečtí obyvatelé Říšské župy Sudety
a dalších přímo k říši připojených sudetských oblastí se
museli obávat drsného pronásledování ze strany okupačních
úřadů, především všemocného gestapa s jeho rozvětvenou
sítí špiclů, pokud svými výroky, nebo dokonce činy
zpochybnili nějakým způsobem legitimitu nacistického
Ganz getreu der Ankündigung Henleins von Anfang
Oktober 1938 „Wir wollen die politischen Gegner einsperren,
bis sie schwarz werden“ wurden umgehend nach dem
Einmarsch der deutschen Truppen Tausende von deutschen
Hitler-Gegnern verhaftet, in Konzentrationslager
gesteckt oder zumindest aufmerksam beobachtet und
gesellschaftlich schikaniert. Für einen wirksamen sudetendeutschen
Widerstand bestanden durch die früh einsetzende
großflächige Ausschaltung der politischen Gegner
und die gründliche polizeiliche Überwachung des
Gesellschaftslebens, aber auch infolge der erst ungefähr
ab Ende 1942 unter der Bevölkerung im Sinken begriffene
allgemeine Kriegs- und Hitler-Begeisterung, ungünstige
Bedingungen. Trotzdem wurden in fast allen Teilen der
direkt reichsangeschlossenen Grenzgebiete aktive, freilich
personell äußerst dünn ausgestattete Widerstandzellen
gebildet, oft in Zusammenarbeit mit Tschechen, westund
osteuropäischen Kriegsgefangenen und rekrutierten
Zwangsarbeitern. Viele ihrer Angehörigen – es überwogen
Kommunisten und Sozialdemokraten – bezahlten diesen
mutigen Einsatz mit ihrem Leben.
Unter den Bedingungen des Totalitarismus darf daneben
nicht die Bedeutung des passiven, unscheinbareren Widerstands
durch Abhören des alliierten Rundfunks, geheime
Hilfeleistung an vom Regime verfolgte oder gefangene
Personen und deren Familien unterschätzt werden. Harsche
Verfolgungsmaßnahmen seitens der Besatzungsbehörden,
allen voran der allmächtigen Gestapo mit ihrem
14