Zapomenutí hrdinové - Collegium Bohemicum

Osvědčení antifašistické komise, 1945
Bescheinigung einer antifaschistischen Kommission, 1945
německých antifašistů. Dne 3. srpna 1945 podepsal prezident
Edvard Beneš dekret o úpravě státního občanství osob
německé a maďarské národnosti (č. 33/1945). V něm
zahrnutý paragraf č. 2 obsahoval úřední definici statusu
antifašisty, která zůstala platná po celou poválečnou dobu.
Kdo chtěl být uznán jako německý antifašista, nesměl
nikdy zradit věrnost republice, provinit se proti českému
a slovenskému národu a musel splňovat podmínku, že buď
aktivně bojoval za obnovení nezávislosti ČSR, nebo že
během nacistického režimu trpěl z politických či „rasových“
důvodů. Identicky určoval dekret č. 108 z konce října
1945, kterým Němcům nemá být konfiskován jejich
nezemědělský majetek. Nejednotnost „shora“ vydávaných
nařízení ovšem ukazuje skutečnost, že již v červnu vydaný
dekret o konfiskaci německého zemědělského majetku
chránil antifašisty jenom v případě, že bojovali aktivně – tj.
se zbraní v ruce. Němec, který byl jakožto odpůrce Hitlera
po léta zavřen v koncentračním táboře, přišel tedy přesto
o svoje statky. Sjednocení a rozšíření antifašistické definice
bylo navrženo v březnu 1946 sociálnědemokratickým
premiérem Zdeňkem Fierlingerem, avšak komunistickým
ministrem vnitra Václavem Noskem bylo odmítnuto
internen Weisungen der Armee, die maßgeblich an der
sog. „wilden Vertreibung“ von mindestens 700 000 Menschen
zwischen Ende Mai und Herbst 1945 beteiligt war,
enthielten kaum klare Bestimmungen über die Ausnahme
von deutschen Antifaschisten. Am 3. August 1945
unterzeichnete Präsident Edvard Beneš das Dekret über
die Regelung der Staatsbürgerschaft von Personen deutscher
und magyarischer Nationalität (Nr. 33/1945). Der
darin enthaltene Paragraf Nr. 2 enthielt die für die ganze
Nachkriegszeit gültig bleibende behördliche Definition
des Antifa-Status. Wer als deutscher Antifaschist
anerkannt werden wollte, durfte der Republik nie
untreu geworden sein, sich nie gegenüber der tschechischen
und slowakischen Nation schuldig gemacht haben
und musste entweder die Bedingung erfüllen, dass er
aktiv für die Wiederherstellung der Unabhängigkeit der
ČSR gekämpft hatte oder dass er aus politischen oder
„rassischen“ Gründen unter der nationalsozialistischen
Herrschaft gelitten hatte. Identisch bestimmte Dekret
Nr. 108 von Ende Oktober 1945, welchen Deutschen ihr
nicht-landwirtschaftlicher Besitz nicht konfisziert werden
sollte. Die Uneinheitlichkeit der „von oben“ erlassenen
Bestimmungen zeigt aber, dass das bereits im Juni
erlassene Dekret über die Konfiszierung des landwirtschaftlichen
deutschen Vermögens Antifaschisten nur
dann verschonte, wenn sie aktiv – d. h. mit der Waffe in
der Hand – gekämpft hatten. Ein Deutscher, der als Hitler-Gegner
jahrelang im KZ interniert war, verlor seinen
Hof und Besitz also trotzdem. Eine Vereinheitlichung
und Ausweitung der Antifa-Definition wurde vom sozialdemokratischen
Premier Zdeněk Fierlinger im März
1946 vorgeschlagen, vom kommunistischen Innenminister
Václav Nosek aber abgelehnt und auch in der Folge
nie vorgenommen. Interne Richtlinien des Innenministeriums
vom 24. August und vor allem vom 13. November
1945 hatten zumindest in der zentralen Staatsbürgerschaftsfrage
die behördliche Definition des deutschen
Antifaschisten relativ klar und – auf Drängen der
deutschen Kommunisten – auch breit angelegt (berücksichtigt
wurden de facto neben dem aktiven Kampf bzw.
18