RozhlasovÃ½ podzim - ÄŒeskÃ½ rozhlas

Mezinárodní hudební festival 

International Music Festival 

Rozhlasový podzim 

Radio Autumn 

12|10>16|10>2010

Úvodní slovo prozatímního ředitele Českého rozhlasu 

Introductory Speech by Czech Radio’s Interim Director 

Peter Duhan 

prozatímní ředitel | interim director 

Vážení návštěvníci, 

je mi ctí přivítat vás na koncertech Rozhlasového podzimu, festivalu, který vznikl v loňském roce 

díky synergii Českého rozhlasu a štědré podpory soukromé sféry. Český rozhlas tímto festivalem 

rozšířil své dosavadní aktivity v oblasti živého hudebního umění o metu nejvyšší – mezinárodní 

hudební festival. 

Tímto počinem se Český rozhlas zařadil po bok předních veřejnoprávních rozhlasů v Evropě, které 

stejnou myšlenku realizují již mnoho let a přispívají tak ke kulturnímu dědictví své země a svého 

národa. 

Festival Rozhlasový podzim plně ctí veřejnoprávní poslání svého zakladatele. Přináší veřejnosti 

hodnoty, kterých lze jen velmi obtížně dosáhnout bez zvláštní podpory. Na letošním ročníku festivalu 

zaujímá významné místo hudba národa, který si toto uznání nepochybně zaslouží. Polská 

kultura a zejména hudba 20. století je pro nás neustále velkou inspirací a vzorem. Festival zároveň 

přináší dárek příznivcům soudobé hudby a v neposlední řadě rozkrývá interpretační umění 

mladých hudebníků. 

Jsem velmi rád, že se nám společně podařilo navázat na úspěch loňského prologu festivalu 

a uskutečnit oficiální první ročník Rozhlasového podzimu. Přeji vám neobyčejné zážitky v koncertních 

sálech i u rozhlasových přijímačů. 

Ladies and gentlemen, 

I am honoured to be able to welcome you at the Radio Autumn music festival, which originated 

last year due to the synergy of Czech Radio and the generous support by private donors. By organizing 

this festival, Czech Radio extended its activities in the area of live music by the highest goal 

– an international music festival. 

By this endeavour, Czech Radio joined the leading European public radio stations which have 

been carrying out the same activity for many years and thus contributing to their countries‘ and 

nations‘ cultural heritage. 

The Radio Autumn festival fully respects its founder’s public role. It brings the public such values 

that can hardly be reached without any special support. This year, the festival pays substantial 

tribute to the music of a nation that undoubtedly deserves it. Polish culture and especially Polish 

music of the 20th century still serves as an example and great inspiration to us. The festival is 

also a present to the fans of contemporary music and, last but not least, it also reveals young 

musicians‘ performing skills. 

I am happy that we have managed to continue the success of last year’s prologue to the festival 

and organize the first official year of Radio Autumn. I wish you extraordinary listening experiences 

both in concert halls and in front of the radio. 

3

Úvodní slovo ministra kultury České republiky 

Introductory Speech by Minister of Culture of the Czech Republic 

Jiří Besser 

Ministr kultury | Minister of Culture 

Vážení příznivci symfonické hudby, 

pokud si dobře vzpomínám, jde o moje první úvodní slovo k úplně prvnímu ročníku kulturní akce, 

která má ambici být tradiční součástí našeho podzimního kalendáře. Loňský prolog naznačil, že to 

nejsou ambice přehnané a já Rozhlasovému podzimu přeji, aby jejich oprávněnost potvrdil i letos. 

Má k tomu podle mého názoru všechny předpoklady. Dramaturgie vedená od takzvané klasiky 

přes premiéry soudobé tvorby a navíc v podání symfonických orchestrů, které nemáme možnost 

vidět a slyšet často, musí být pro každého milovníka hudby velmi lákavá. V neposlední řadě mě 

pak oslovuje i podpora mladých talentů v podobě koncertu s laureáty Mezinárodní rozhlasové 

soutěže Concertino Praga. Co si od prvního ročníku festivalu přát víc? Snad jen zaplněná hlediště, 

spokojené diváky v sálech a spokojené posluchače u rozhlasových přijímačů. 

Dear symphonic music fans, 

As far as I know, this is my first introductory speech to the very first year of a cultural event that 

aspires to become a traditional part of our autumn calendar. Last year’s prologue indicated that 

such ambitions are not excessive and I hope that this year Radio Autumn will prove again that 

they are justifiable. In my opinion, the festival meets all the conditions to do so. Its dramaturgy, 

ranging from the so called classical music to the premieres of contemporary music played by 

symphonic orchestras that we cannot see or hear very often, must be really attractive to every 

music lover. Last but not least, what appeals to me is the support of young talents in the form of 

a concert with the laureates of the Concertino Praga International Radio Competition. What more 

can we expect from the first year of this festival? Perhaps only full auditoriums, happy audiences 

in the concert halls and happy listeners in front of their radios. 

4

Mezinárodní hudební festival 

International Music Festival 

Rozhlasový podzim 2010 se koná 

Radio Autumn 2010 is held 

pod záštitou ministra kultury České republiky, 

under the auspices of Minister of Culture of the Czech Republic, 

pod záštitou primátora hlavního města Prahy, 

under the auspices of Mayor of the City of Prague, 

pod záštitou velvyslance Polské republiky, 

under the auspices of Ambassador of Poland, 

pod záštitou ministra kultury a národního dědictví Polské republiky, 

under the auspices of Minister of Culture and National Heritage of Poland, 

ve spolupráci s Ministerstvem kultury České republiky, 

in association with the Ministry of Culture of the Czech Republic, 

partnerem festivalu je Magistrát hlavního města Prahy. 

the City of Prague is a Partner of the Festival. 

5

Ferenc Liszt 

Uherská rapsodie č. 2 cis moll 

Hungarian Rhapsody No. 2 C sharp minor 

Fryderyk Chopin 

Koncert pro klavír a orchestr č. 2 f moll, op. 21 

Piano Concerto No. 2 F minor, op. 21 

Maestoso 

Largetto 

Allegro vivace 

12| 10| Út 19.30| Rudolfinum – Dvořákova síň 

12| 10| Tue 7.30 pm| Rudolfinum – Dvořák Hall 

p ř e s t á v k a | i n t e r v a l 

Béla Bartók 

Taneční suita pro orchestr, Sz 77 

Dance Suite for orchestra, Sz 77 

Moderato 

Allegro molto 

Allegro vivace 

Molto tranquillo 

Comodo 

Finale. Allegro 

Maurice Ravel 

La Valse. Choreografická báseň pro orchestr 

La Valse. Choreographic poem for orchestra 

Symfonický orchestr Českého rozhlasu 

Prague Radio Symphony Orchestra 

Tomáš Netopil | dirigent | conductor 

Alexander Ghindin | klavír | piano 

Koncert je vysílán přímým přenosem na stanici Český rozhlas 3 – Vltava, 

do sítě Evropské vysílací unie a na internetu. 

6



Ferenc Liszt (1811–1886) patří k výrazným novátorům evropské hudby z období romantismu. Jako 

malý chlapec hrál Beethovenovi a Beethovenova tvorba byla také odraziště, z kterého vycházely všechny 

Lisztovy tvůrčí snahy. Z Beethovenovy tvorby vyčetli romantikové snahu o zapojení mimohudební 

poetické myšlenky do hudební řeči. Domyšlení této ideje vedlo u Liszta k vytvoření nového hudebního 

žánru: symfonické básně. Forma hudebního vyjádření zde byla u každé kompozice individuálně ovlivněna 

mimohudební myšlenkou, kterou chtěl skladatel vyjádřit. Liszt ovšem nebyl jen „vynálezcem“ nového 

žánru. Jako brilantní pianista vytvořil řadu nových typů stylizačních postupů klavírní hry, rovněž tak 

v oblasti harmonie a instrumentace hledal a nalézal nové cesty. Liszt byl také šlechetným mecenášem. 

V jeho domě ve Výmaru se střetávala celá evropská skladatelská elita a mnohé jedince z ní Ferenc Liszt 

nezištně podporoval. K tomuto typu pomoci skladatelským kolegům můžeme také počítat četné klavírní 

transkripce děl jeho současníků, které přispěly v době neexistujících médií a záznamové techniky k šíření 

nejnovější orchestrální hudby. Doba nastupujícího romantismu byla také dobou národních obrození 

u řady evropských národů. Ferenc Liszt, ač sám nebyl vlastně maďarského původu a maďarsky nehovořil, 

se přihlásil k rodné zemi mnoha svými kompozicemi. Jednou z nich je sada Uherských rapsodií, 

volných fantasijních děl ovlivněných uherským – převážně cikánským – folklórem a většinou členěných 

na dva oddíly – pomalý, zvaný lassan, a rychlý s názvem friska. Nejznámější z nich je 2. rapsodie 

cis moll. Pro svou oblibu neunikla tato skladba orchestrální verzi a také řadě populárních úprav. 

I letošní jubilant Fryderyk Chopin (1810–1849) byl velkým novátorem v řadě oblastí hudební řeči. Na 

rozdíl od efektního, tak trochu vnějškového Liszta je však intimní: jeho novoty v klavírní stylizaci jsou 

spíše minuciózní, jeho nové harmonické postupy jsou místy až k nepoznání skryty v umné tkáni jeho 

hudby. Ještě za svého pobytu ve Varšavě, kterou opustil navždy ve svých jednadvaceti letech, napsal 

Chopin dva klavírní koncerty. Prvý z nich, dnes díky prvotním vydáním označovaný jako 2. klavírní 

koncert, je plný originální invence, poezie a hlavně plný názvuků na polský folklór. Zde se Chopinovo 

vlastenectví setkává se snažením Lisztovým. 

Béla Bartók (1881–1945) hledal pravý maďarský folklór pečlivým sběrem písní na venkově a odmítal 

jeho záměnu s hudbou cikánských komunit, jak se tomu dělo v díle Lisztově. Maďarský folklór je 

tak jako maďarský jazyk zcela odlišný od folklóru středoevropského a Bartók, kromě návaznosti na 

hlavní proudy evropské hudby jím nechal zcela prostoupit svou hudební řeč. Taneční svita vznikla 

k 50. výročí spojení Budy a Pešti v jedno město v roce 1923. V této jedné z nejznámějších Bartókových 

skladeb slyšíme také názvuky na folklór jiných národů. Mezi jednotlivými částmi jsou vkládány monotematické 

ritornely, které dílo přehledně člení. 

I choreografická báseň La Valse Maurice Ravela (1875–1937) je inspirována tanečními rytmy. 

V případě Ravelovy kompozice, vzniklé přibližně ve stejné době jako suita Bartókova, jde o valčík. 

V době, kdy Evropu začaly ovládat nové latinskoamerické tance, píše Ravel tak trochu sentimentálně 

vzpomínkovou, ale také zvukově oslnivou fantazii na slavný evropský tanec, který v době vzniku díla 

už ustupuval ze své slávy. Někteří vykladači vidí v tomto díle i reflexi skladatelova pocitu z toho, co vše 

zničila první světová válka. 

Ferenc Liszt (1811–1886) belongs among significant innovators of European music from the Romantic 

Era. As a young boy he played music to Beethoven and it was Beethoven’s work that served as a 

springboard for all of Liszt‘s creative efforts. In Beethoven’s work the Romantics saw an attempt to 

include extramusical poetic ideas into the language of music. The perfection of this concept led Liszt 

to the formation of a new musical genre – the symphonic poem. The form of expression in each com- 

7



position was individually influenced by an extramusical idea, which the composer wanted to express. 

However, Liszt was not only the “inventor“ of a new style. As a brilliant pianist he created many new 

stylization techniques for piano playing and he looked for and found new ways in the areas of harmony 

and instrumentation as well. Liszt was also a generous benefactor. His house in Weimar was where 

the elite European composers met and Ferenc Liszt selflessly supported many of them. His numerous 

piano transcriptions of his contemporaries’ works could also be regarded as the same selfless help to 

his composer colleagues. In the time of non-existent media and recording technology, these transcriptions 

contributed widely to the spread of the then latest orchestral music. The period of the oncoming 

Romanticism was also the time of the national awakening for many European countries. Although 

Ferenc Liszt was, in fact, not of Hungarian origin and did not speak Hungarian, he paid tribute to his 

native country in a lot of his compositions. One of them was the set of Hungarian Rhapsodies, which 

are loose fantasy works influenced by Hungarian – especially gypsy – folklore and are mostly divided 

into two sections – slow (called lassan) and fast (called friska). The most famous is Rhapsody No. 2 in 

C sharp Minor. Due to its popularity, orchestral arrangements as well as popular versions of this composition 

have been made. 

Fryderyk Chopin (1810–1849), whose important anniversary we are celebrating this year, was a 

great innovator in many areas of the musical language. Unlike the showy and a little superficial Liszt, 

Chopin is intimate: His innovations of piano stylization are rather minute and his new harmonic progressions 

are sometimes almost unrecognizable as they are concealed within the ingenious network of 

his music. While he was still living in Warsaw, which he left forever at the age of twenty-one, Chopin 

wrote two piano concertos. Due to their first editions, the first one is now referred to as the second 

piano concerto. It is full of original creativity, poetry and especially references to the Polish folklore. 

Here, Chopin’s patriotism meets Liszt’s efforts. 

Béla Bartók (1881–1945) looked for real Hungarian folk music by collecting songs in the country. 

However, unlike Liszt, he did not confuse it with the music of the gypsy communities. Like the Hungarian 

language, Hungarian folklore is, analogically, totally different from Central European folklore and 

Bartók – besides following the main streams of European music – allowed it to permeate the whole 

of his musical language. His Dance Suite celebrated the 50th anniversary of the merger between the 

cities of Buda and Pest in 1923. In this composition, which is one of Bartók’s most famous works, we 

can also hear references to other nations’ folk music. Monothematic ritornellos, which divide the work 

clearly, are inserted between its individual parts. 

The choreographic poem La Valse by Maurice Ravel (1875–1937) was also inspired by dance rhythms. 

Ravel’s composition, written at about the same time as Bartók’s Dance Suite, is a waltz. At the time 

when Europe was beginning to be heavily influenced by Latin American dances, Ravel wrote a bit of a 

sentimentally retrospective and, in terms of sound, a dazzling fantasy celebrating the famous European 

dance, whose glory was – at the time of the creation of the piece – already fading. Some of Ravel’s 

interpreters also see in this work a reflection of the composer’s feeling about all the things destroyed 

by WW I. 

8



ALEXANDER GHINDIN 

se narodil v roce 1977 v Moskvě. Čajkovského 

státní konzervatoř opustil v roce 2001, 

když už měl na svém kontě jako nejmladší 

účastník cenu z 10. ročníku Čajkovského soutěže 

v roce 1994 a o pět let později druhou 

cenu ze soutěže královny Alžběty v Londýně. 

Od roku 1999 je A. Ghindin sólistou Moskevské 

státní filharmonie. Vystoupil s takovými 

orchestry, jakými jsou Philharmonia 

Orchestra v Londýně, Mnichovská filharmonie, 

Švédský královský festivalový orchestr, 

Rotterdamský symfonický orchestr, Filharmonický 

orchestr z Monte Carla, Lucemburská 

filharmonie, Izraelský komorní orchestr, 

Moskevští virtuózové, petrohradská Camerata 

nebo Ruský státní symfonický orchestr. 

Spolupracoval s dirigenty zvučných jmen – 

Vladimír Fedosejev, Saulus Sandeczkis, Vasilij 

Sinajskij, Jurij Simonov, Dmitrij Kitajenko, 

Paavo Järvi, Alan Gilbert či Leonard Slatkin. 

Alexander Ghindin vystoupil na scénách 

předních světových koncertních síní, jakými 

jsou Barbican v Londýně, Avery Fisher Hall v 

New Yorku, Kennedy Center ve Washingtonu, Palais dex Beaux-Arts v Bruselu, Concertgebouw v Amsterdamu, 

Theatre Champs Élysées a divadlo Châtelet v Paříži, Gasteig v Mnichově, sál Petrohradské filharmonie 

a mnohé další. Početná diskografie A. Grindina zahrnuje nahrávky Rachmaninovových klavírních koncertů 

v jejich originální verzi, které natočil s Helsinskou filharmonií a Vladimírem Ashkenazym, nebo 

Brahmsovy sonáty pro housle a klavír s Vladimírem Spivakovem. 

ALEXANDER GHINDIN 

was born in 1977 in Moscow. He left the P.I. Tchaikovsky Moscow State Conservatory in 2001. In 

1994 he became the youngest prize-winner of the International Tchaikovsky Competition and in 1999 

was awarded Second Prize in the International Queen Elizabeth Competition. Since 1999 Alexander 

Ghindin has been the soloist of Moscow State Philharmonic. As the soloist, he has performed with 

the Philharmonia Orchestra in London, Munich Philharmonic, Swedish Royal Festival Orchestra, Rotterdam 

Symphony Orchestra, Philharmonique de Monte-Carlo, Luxembourg Philharmonic, Israel Chamber 

Orchestra, Moscow Virtuosi, Camerata in St. Petersburg, Russian National Orchestra. He has worked 

with many conductors including Vladimir Fedosseiev, Saulus Sandeczkis,Vasily Sinaysky, Yuri Simonov, 

Dmitry Kitaenko, Paavo Järvi, Alan Gilbert and Leonard Slatkin. He performed in the most prestigious 

world halls including Barbican Center in London, Avery Fisher Hall in New York, Kennedy Center 

in Washington, Palais dex Beaux-Arts in Bruxelles Concertgebouwgh in Amsterdam, Theatre Champs 

Élysées, Châtelet in Paris, Gasteig in Munich, St.Peterbourgh Philharmonic and many others. Alexander 

Ghindin’s discography is plentiful with fifteen recordings to date, among them, Rachmaninoff’s Piano 

Concertos Nos. 1 & 4 in their original versions with the Helsinki Philharmonic Orchestra led by Vladimir 

Ashkenazy, and the Brahms Sonatas for Violin and Piano with Vladimir Spivakov. 

9



TOMÁŠ NETOPIL 

studoval hru na housle na Konzervatoři P. J. Vejvanovského 

v Kroměříži a dirigování na pražské 

AMU pod vedením Jiřího Bělohlávka, Radomila 

Elišky a Františka Vajnara. U Josefa Kuchinky 

a Pavla Pokorného dále studoval operní 

dirigování a u Jiřího Chvály a Lubomíra Mátla 

sbormistrovství. Ve studiích pokračoval na Královské 

akademii ve Stockholmu pod vedením 

Jormy Panuly. V roce 2002 zvítězil v prvním 

ročníku dirigentské soutěže Sira George Soltiho 

ve Frankfurtu nad Mohanem. Byl pozván 

k hostování u clevelandského symfonického 

orchestru a v roce 2005 byl v americkém 

Aspenu jmenován asistentem Davida Zinmana. 

Jako operní dirigent se představil ve vídeňské 

Volksoper nastudováním Flotowovy Marty 

a v sevillském Teatro de la Maestranza s Janáčkovými 

Příhodami lišky Bystroušky. V turínském 

Teatro Regio dirigoval Mozartův Únos 

ze serailu a v benátském Teatro La Fenice 

další Mozartovu operu Lucio Silla v režii Jürgena 

Flimma, s níž hostoval v roce 2006 na 

salcburském festivalu. Tomáš Netopil hostoval 

u orchestrů Tonhalle Orchester Zürich, Londýnský 

filharmonický orchestr, Staatskapelle 

Dresden, královská filharmonie ve Stockholmu, 

Orchestre National de Lille, Orchestre National de Montpellier, Accademia Santa Cecilia Roma, Orchestra 

Della Scala a dalších. Na domácí půdě spolupracuje s Pražskou komorní filharmonií, Symfonickým orchestrem 

hl. m. Prahy FOK a Státní filharmonií Brno. 

TOMÁŠ NETOPIL 

studied violin and conducting in his native Czech Republic as well as at the Royal College of Music in Stockholm 

with Jorma Panula. In 2002 he won the 1st Sir Georg Solti Conductors‘ Competition at the Alte Oper 

in Frankfurt. After his debut with the NHK Symphony Orchestra Tokyo and a concert with the Staatskapelle 

Dresden, in the 2007/08 season the 32-year-old conductor debuted in concert with the Orchestre de la 

Suisse Romande Geneve, the Orchestre National du Capitole Toulouse, the Orchestre Philharmonique de 

Monte-Carlo, the BBC Philharmonic Orchestra, the Frankfurter Museumsorchester, the Sydney Symphony 

Orchestra and the Royal Philharmonic Flandern. He has also collaborated with renowned orchestras, 

such as the Royal Stockholm Philharmonic Orchestra, the Orchestre National de Lille, and the Orchestre 

National de Montpellier. In the Mozart Year Tomáš Netopil made his debut at the Salzburger Festspiele in 

a Teatro La Fenice Venezia production of Lucio Silla.. He was invited by David Zinman to make his debut 

with the Tonhalle Orchester Zurich and he also conducted the Filarmonica della Scala in a new production 

of Cosi fan tutte at the Teatro Carlo Felice Genoa and opened the concert season at the Teatro Regio Parma. 

He has collaborated with the Prague Symphony Orchestra, the Prague Philharmonic Orchestra, the 

Janacek Philharmonic Orchestra and the Talich Chamber Orchestra. 

10



SYMFONICKÝ ORCHESTR ČESKÉHO ROZHLASU 

patří k předním a zároveň nejstarším českým 

orchestrálním tělesům. Jeho tradice se 

odvíjí od roku 1926 a je spojena s počátky 

vysílání Radiojournalu. Po roce 1945 se těleso 

proměnilo ve velký symfonický orchestr, 

s nímž jako šéfdirigenti pracovali Karel Ančerl, 

Alois Klíma, Jaroslav Krombholc a František 

Vajnar. S rozhlasovým tělesem vystoupili rovněž 

Václav Talich, Václav Neumann, Charles 

Munch, Gennadij Rožděstvenskij nebo Charles 

Mackerras. Od roku 1985 stojí v čele orchestru 

Vladimír Válek. Těleso pravidelně hostuje 

téměř po celé Evropě, v Japonsku, v Jižní 

Koreji, Číně, na Tchaj-wanu a ve Spojených 

státech, nahrává pro rozhlas a na CD pro česká 

i zahraniční vydavatelství, spolupracuje 

s renomovanými sólisty (Mischa Maisky, Alexander Rudin, Wolfgang Emanuel Schmidt, Raphael Oleg, Viktor 

Tretjakov, Josef Suk, Pierre Amoyal, Ferruccio Furlanetto, Gabriela Beňačková, Eva Urbanová, Edita Gruberová, 

Denice Graves, Renée Fleming, Shlomo Mintz, José Cura, Jonathan Gilad, Stanislav Bunin, Gautier 

Capuçon). V této sezoně absolvoval SOČR jarní turné po Německu a zemích Beneluxu. V roce 2011 ho čeká 

desátý zájezd do Japonska, korejské turné, další zájezd po Beneluxu a podzimní koncerty v Německu. 

PRAGUE RADIO SYMPHONY ORCHESTRA 

The Prague Radio Symphony Orchestra has distinguished itself as one of the leading as well as one of the 

oldest Czech symphony ensembles. Its formidable tradition dates back to 1926, and is linked with the 

inception of broadcasting by the radio station, Radioujournal. After 1945 the ensemble was transformed 

into a large symphony orchestra among whose chief conductors were Karel Ančerl, Alois Klíma. Jaroslav 

Krombholc and František Vajnar. The orchestra´s guest conductors included among others Václav Talich, 

Václav Neumann, Charles Munch, Gennady Rozhdestvensky or Charles Mackerras. Since 1985 the orchestra 

has been headed by chief conductor Vladimír Válek. The PR Symphony Orchestra receives regular 

invitations to appear in concert venues around Europe, in Japan, South Korea, China, Taiwan and the U.S., 

records on a regular basis, both for broadcasting companies and producing CDs for Czech and international 

labels, works with renowned soloists (Mischa Maisky, Alexander Rudin, Wolfgang Emanuel Schmidt, 

Raphael Oleg, Viktor Tretyakov, Josef Suk, Pierre Amoyal, Ferruccio Furlanetto, Gabriela Beňačková, Eva 

Urbanová, Edita Gruberová, Denice Graves, Renée Fleming, Shlomo Mintz, José Cura, Jonathan Gilad, 

Stanislav Bunin, Gautier Capuçon). This spring, the orchestra toured Germany and the Benelux countries. 

In 2011, it shall see its 10th Japanese tour, concerts in South Korea, other tour to Benelux countries and 

autumn concerts in Germany. 

11

Bedřich Smetana 

Šárka, symfonická báseň z cyklu Má vlast 

Šárka, symphonic poem from the My Country series 

Witold Lutosławski 

Koncert pro violoncello a orchestr 

Cello Concerto 

13| 10| St 19.30| Rudolfinum – Dvořákova síň 

13| 10| Wed 7.30 pm| Rudolfinum – Dvořák Hall 


Wojciech Kilar 

Koncert pro klavír a orchestr 

Piano Concerto 

Andante con moto 

Corale 

Toccata 

Leoš Janáček 

Taras Bulba, rapsodie pro orchestr 

Taras Bulba, rhapsody for orchestra 

Smrt Andrijova | The Death of Adrei 

Smrt Ostapova | The Death of Ostap 

Proroctví a smrt Tarase Bulby | The Prophecy and reath of Taras Bulba 

Symfonický orchestr Polského rozhlasu Varšava 

Polish Radio Symphony Orchestra Warsaw 

Łukasz Borowicz | dirigent | conductor 

Jiří Bárta | violoncello 

Julia Samojło | klavír | piano 

Koncert je vysílán přímým přenosem na stanici Český rozhlas 3 – Vltava a na internetu. 

Koncert bude vysílán ze záznamu do sítě Evropské vysílací unie. 

12



Je možná škoda, že geniální hudba Mé vlasti Bedřicha Smetany (1824–1884) se stala „oficiálním“ 

slavnostním dílem, protože kromě Vltavy se málokdy jednotlivé části cyklu hrají samostatně. Dnes máme 

možnost vychutnat hudební krásy třetí části Mé vlasti, symfonické básně Šárka. Tato nejemocionálnější 

část Mé vlasti líčí obsah známé báje obsažené již v Kosmově kronice. Poměrně stručné, dramaticky vpřed 

se ženoucí dílo je rozčleněno v souladu s mimohudebním námětem do několika zřetelně kontrastních 

oddílů, které bychom mohli popsat jako: Divoký zjev nezkrotné Šárky – Ctiradova jízda lesem – milostná 

scéna – tanec Ctiradovy skupiny s postupným usínáním (zde roztomilý disonantní tón ve fagotu líčící 

údajně chrápání zbrojnošů) – Šárčino volání družek (signál lesního rohu) s následnou meditativní pasáží 

sólového klarinetu (váhá nakonec Šárka nad svým činem?) – závěrečné zkázonosné běsnění. 

V 60. a 70. letech minulého století se stala pojmem takzvaná Polská skladatelská škola. Jejím čelným 

představitelem je Witold Lutosławski (1913–1994). Ve svých začátcích navazoval na tvorbu B. Bartóka, 

postupně si vybudoval svůj typický styl postavený na dominanci barevného prvku a na střídání 

jakýchsi zvukově-barevných „skvrn“. Často v tomto tvůrčím období užívá nástrojovou stylizaci umožňující 

hráči jistou volnost – zejména v rytmickém ztvárnění svého partu. K vrcholným dílům Lutosławského 

patří Koncert pro violoncello a orchestr, který premiéroval Mstislav Rostropovič v roce 1970. V jednom 

proudu exponované dílo je plné kontrastních nálad. Skladatel napsal k premiéře díla sólistovi podrobný 

popis průběhu díla, kde zdůrazňuje neustále probíhající dialog mezi sólistou a orchestrem. Zejména mezi 

sólovým partem začínajícím dílo obsáhlou kadencí a sekcí trubek vládne podle skladatele jistá napjatá 

„nevraživost“. 

Tvůrčí vystoupení Wojciecha Kilara (1932) v polovině 70. let s jeho symfonickým obrazem Krzesany 

znamenalo značný obrat ve vývoji evropské hudby. Do té doby se zdálo, že vývoj hudební řeči vede sice 

s výkyvy, ale přece jen kontinuálně stále k větší složitosti a sofistikovanosti. Prudký obrat k jednoduchému 

vyjádření, zaznamenaný i v díle Kilarových generačních vrstevníků Goreckého, Pärta a jiných, tento 

dodnes často citovaný myšlenkový model narušil. Od doby vzniku Krzesaneho vytvořil Kilar řadu dalších 

děl. Jedním z novějších je jeho Koncert pro klavír a orchestr z roku 1997. Skladatel se zde nechal ovlivnit 

řečí hudebního minimalismu. Prvá věta stojí na dlouho držených souzvucích s nevelkým melodickým 

pohybem. V mírně kontrastní 2. větě slyšíme chorálovou melodiku. Prudkou změnu přinese závěrečná 

část, v které se připojí celý, částečně dosud nehrající orchestr a hudební proud zde spěje v motorickém 

pohybu vpřed. V závěru je do zběsile běžící věty zapojena chorálová melodie z 2. věty. 

Rapsodie pro orchestr Taras Bulba Leoše Janáčka (1854–1928) patří k autorovým nejtypičtějším dílům. 

Janáček se jako rusofil často inspiroval ruskou literaturou. V tomto případě se jedná o stejnojmennou 

novelu líčící boj ruských kozáků s Poláky. Janáček vybral z literární předlohy tři epizody a podle nich nazval 

tři části díla. V prvé líčí příběh syna Andrije, který pro lásku k Polce zběhl a Taras Bulba ho sám se slovy: 

„Já jsem tě zplodil, já tě také zabiju“ potrestá. Část druhá líčí smrt syna Ostapa, kterého zajali Poláci 

a veřejně ho mučí. Když již syn nemůže muka snést, volá o pomoc otce: „Tatínku! Kde jsi? Slyšíš to všecko?“ 

(kvílení klarinetu). Z davu se ozve Taras Bulba: „Slyším“ (údery tympánů). V poslední části je sám 

Taras upálen a dílo končí apoteózou lidské statečnosti. Přes chmurný námět je hudba plná nádherných, 

typicky janáčkovských ploch. Závěr díla patří k nejkrásnějším projevům skladatelova mistrovství. 

It may be a pity that the brilliant music of Bedřich Smetana’s (1824–1884) Má vlast (My Country) became 

an “official” ceremonial piece because besides Vltava (The Moldau) the other individual parts of this 

cycle are rarely played separately. Today we can enjoy the musical beauty of its third part, the symphonic 

poem Šárka, which is the most emotional part of My Country and tells the story of a well-known legend 

13



already included in Cosmas’ Chronicle. This relatively brief work with a dramatic pace is – in accordance 

with its extramusical subject – divided into several distinctly contrasting parts, which could be described 

as follows: Tameless Šárka’s wild appearance – Ctirad’s ride through the forest – Love scene – The dance of 

Ctirad’s group with its members’ gradually falling asleep (the lovely dissonant tone of the bassoon here 

allegedly describes the armour-bearer’s snoring) – Šárka calling her companions (the signal of the French 

horn); a meditative clarinet solo follows (does Šárka eventually hesitate to carry out her intention?) – The 

final devastating rage. 

In the 1960s and 70s the Polish Composers’ School became famous. Its leading representative is Witold 

Lutosławski (1913–1994). In his beginnings his work was inspired by B. Bartók’s music, but he gradually 

developed his own characteristic style based on the dominance of colour and on some kind of soundand-colour 

“patches”. In this creative period he frequently used an instrumental stylization that gave the 

musicians a certain degree of freedom, especially in the rhythmic rendition of their parts. Lutosławski’s 

masterpieces include Concerto for Cello and Orchestra, which was premièred by Mstislav Rostropovich in 

1970. This work, exposed in one direction, is full of contrasting moods. For the opening night, the composer 

wrote a detailed description of the progress of the piece to the soloist, emphasising the continuous 

dialogue between the soloist and the orchestra. According to Lutosławski, there is a certain kind of tense 

“animosity”, particularly between the solo part (which begins the work with an extensive cadence) and 

the trumpet section. 

The emergence of Wojciech Kilar’s (1932) symphonic picture Krzesany in the mid-1970s meant a significant 

turning point in the development of European music. Before that the development of the musical 

language seemed to be continuously leading – though with fluctuations – towards greater and greater 

complexity and sophistication. The abrupt turn towards simple expression – which is also noticeable in 

the work of Kilar’s contemporaries, such as Gorecki, Pärt and others – disrupted this idea, which is still 

frequently cited nowadays. Since he wrote Krzesany, Kilar has created a lot of other works. One of the 

newer ones is his Concert for Piano and Orchestra from 1997. Here, the composer is influenced by the language 

of musical minimalism: The first movement is based on sustained consonances with little change 

in melody. In the slightly contrasting second movement we can hear a choral melody structure. An abrupt 

change comes in the final part, in which the orchestra – which has almost not played at all so far – joins 

in and the stream of music starts moving forward like an engine. In the final part, the choral melody from 

the second movement is incorporated in the frantically running music. 

Taras Bulba, the rhapsody for orchestra by Leoš Janáček (1854–1928), belongs among the 

composer’s most typical works. As a Russophile, Janáček was often inspired by Russian literature. 

This work is based on the novel of the same name, describing the Russian Cossacks’ fight against 

the Poles. Janáček chose three episodes from the book and named the three parts of the piece after 

them. The first part tells the story of Taras’s son, Andrii, who has left the Cossacks for the love of 

a Polish girl and gets punished by Taras Bulba himself, who says: “I gave you life, I will also kill you!” 

The second part depicts the death of the second son, Ostap, who gets captured and tortured in public 

by the Poles. When he cannot bear the torture any more and cries for help, calling his father: 

“Father! Where are you? Do you hear?” (clarinet screaming), Taras Bulba shouts from the crowd: 

“I hear!“ (the beat of the timpani). In the last part, Taras is burned to death and the piece ends with 

a wonderful apotheosis of human courage. In spite of the gloomy theme, the music is full of beautiful 

musical landscapes, typical of Janáček. The final part of the composition belongs among some of the 

most magnificent examples of any composer’s expression. 

14



JIŘÍ BÁRTA 

Přední violoncellista své generace studoval u Josefa Chuchra 

Foto Martin Kubica pro Supraphon 

a Mirko Škampy v Praze, Borise Pergamenščikova v Kolíně 

nad Rýnem a Eleonore Schoenfeldové v Los Angeles. Spolupracuje 

s předními českými a mezinárodními orchestry, jako 

jsou například Česká filharmonie, Londýnský filharmonický 

orchestr, Královský Liverpoolský orchestr a Berlínští symfonikové, 

a s dirigenty Jiřím Bělohlávkem, Charlesem Dutoitem, 

Liborem Peškem, Gennadijem Rožděstvenskym a Maximem 

Šostakovičem. Vystupoval jako sólista nebo na recitálech 

v sálech jako londýnská Wigmore Hall, Symphony Hall 

v Birminghamu, Queen Elizabeth Hall v Edinburghu, Theatre 

Châtelet v Paříži, pražské Rudolfinum, salzburské 

Mozarteum, berlínská Philharmonie a Národní galerie ve 

Washingtonu. Jeho CD se skladbami Z. Kodályho a V. Nováka 

bylo oceněno jako „Editor‘s Choice“ v prestižním anglickém 

časopise Gramophone; K jeho dalším nahrávkám 

patří kritikou příznivě přijaté CD s kompletními Bachovými 

suitami pro cello a živá nahrávka Šostakovičových violoncellových 

koncertů se Symfonickým orchestrem hl. města 

Prahy pod taktovkou Maxima Šostakoviče. Nedávno vydal ve spolupráci s Pražskou komorní filharmonií 

a dirigentem Jakubem Hrůšou album s violoncellovými koncerty Bohuslava Martinů, J. B. Foerstera a Jana 

Nováka. Jiří Bárta uvedl v premiéře díla, která pro něho napsali současní skladatelé jako Marek Kopelent, 

Petr Pokorný, Peter Graham a Pavel Zemek. Jako vášnivý komorní hráč v roce 2008 spoluzaložil Festival 

komorní hudby v Kutné Hoře. Jeho komorními partnery jsou Josef Suk, Dmitry Sitkovetski, Lars Vogt, Jan 

Čech, Michel Arrignon, Andrea Lucchesini a další. Jiří Bárta hraje na cello Gagliano z roku 1785. 

JIŘÍ BÁRTA 

a leading cellist of his generation, has studied in Prague with Josef Chuchro and Mirko Škampa, in Cologne 

with Boris Pergamenschikow and in Los Angeles with Eleonore Schoenfeld. He has worked with prominent 

Czech and international orchestras, such as the Czech Philharmonic Orchestra, the Royal Philharmonic 

London, the Berlin Symphonists, the Prague Symphony Orchestra, the Prague Philharmonic Orchestra, 

the Scottish Royal Philharmonic Orchestra Glasgow, the Royal Liverpool Philharmonic Orchestra, and the 

Slovak Philharmonic Orchestra, and with conductors, such as Jiří Bělohlávek, Charles Dutoit, Gennadi 

Rozhdestvenski, Maxim Shostakovich, and Libor Pešek. He has given solo concerts and recitals in such 

venues as London Wigmore Hall, Birmingham Symphony Hall, Edinburgh Queen Elizabeth Hall, Theatre 

Châtelet in Paris, Prague Rudolfinum, Mozarteum in Salzburg, Berlin Philharmonic Hall, and Washington 

National Gallery. His CD with Z. Kodaly’s and V. Novák’s cello works became the Gramophone Editor’s 

Choice in January 2004. His other recordings include the critically acclaimed CD of Bach’s complete cello 

suites and a live recording of Shostakovich‘s cello concertos with Maxim Shostakovich conducting the 

Prague Symphony Orchestra. Recently, Jiří, conductor Jakub Hrůša and the Prague Philharmonic Orcehstra 

have released an album of cello concertos by Foerster, Martinů and Jan Novák. Jiří Bárta has premiered 

works written for him by contemporary composers, such as Marek Kopelent, Petr Pokorný, Peter Graham, 

and Pavel Zemek. As an enthusiastic chamber musician Jiří has co-founded the Kutna Hora Chamber Music 

Festival in 2008. His chamber music partners include Josef Suk, Dmitry Sitkovetski, Lars Vogt, Jan Čech, 

Michel Arrignon, Andrea Lucchesini and others. Jiří Bárta plays a 1785 Gagliano cello. 

15



JULIA SAMOJŁO 

Polská klavíristka Julia Samojło již ve svých deseti letech vystoupila na koncertech v německém Leinfelden-Echterdingenu, 

kde zahrála Malý koncert pro klavír a doprovodný soubor od Romualda Twardowského. 

Ve dvanácti letech získala 2. cenu v soutěži Nowa Sol Piano. Po dokončení studií u Tatiany Shebanové 

na Hudební akademii v Bydhošti se dále vzdělávala na Hudební univerzitě Fryderyka Chopina ve Varšavě 

u Szabolcse Esztenyiho a Maji Nosowské, kde v současné době studuje jako doktorandka. Účastnila se 

také různých mistrovských kurzů. Získala první cenu na Mezinárodní soutěži mladých umělců v Aténách, 

koncertovala s Orchestrem Polského rozhlasu a Poznaňskou filharmonií a mimo jiné i pod vedením dirigentů 

Marka Mose a Krzesimira Debského. Spolupracovala s kvartety Quarrel String Quartet a Royal String 

Quartet, cellisty Tomaszem Strahlem a Mariuszem Wysockým, houslistou Krzysztofem Jakowiczem a pěvci 

a pěvkyněmi Annou Radziejewskou, Annou Mikolajczyk-Niewiedzialovou a Stanislawem Kiernerem. Pravidelně 

vystupuje s cellistkou Karolinou Jaroszewskou. Často se jí dostává cti uvádět skladby ve světové 

premiéře, například Organismi transcendentali Krzesimira Debského s Poznaňskou filharmonií (květen 

2010), 12 etud pro klavír Krzysztofa Baculewského nebo VIII. symfonii concertante pro klavír, perkusní 

nástroje a smyčcový orchestr Benedykta Konowalského s Orchestrem Polského rozhlasu pod vedením 

dirigenta Marka Mose (květen 2008). 

JULIA SAMOJŁO 

The Polish pianist appeared in concerts in Leinfelden- 

Echterdingen, Germany at the age of 10, 

performing Small Concerto for piano and instrumental 

group by Romuald Twardowski. At the 

age of 12 she received 2nd prize at Nowa Sol 

Piano Competition. After completing her studies 

with Tatiana Shebanova at The Academy of Music 

in Bydgoszcz, she has continued her education 

with Szabolcs Esztenyi and Maja Nosowska 

at The Fryderyk Chopin University of Music in 

Warsaw, where she is currently a DMA student. 

She also participated in various master classes. 

The 1st prize winner at The International Competition 

of Young Performers in Athens, Greece, 

appeared in concerts with Polish Radio Orchestra 

and Poznan Philharmonics and with conductors 

Marek Mos and Krzesimir Debski among others. 

She has collaborated with Quarrel String Quartet 

and Royal String Quartet, cellists Tomasz 

Strahl and Mariusz Wysocki, violinist Krzysztof 

Jakowicz and singers Anna Radziejewska, Anna 

Mikolajczyk- Niewiedzial and Stanislaw Kierner. 

She regularly appears in concerts with the cellist 

Karolina Jaroszewska. She is often honored 

to present world premieres, such as Organismi 

transcendentali by Krzesimir Debski with Poznan Philharmonics (May 2010), Krzysztof Baculewski’s 12 

Etudes for piano or Benedykt Konowalski’s VIII Symphonie concertante for piano, 2 percussions and string 

orchestra with Polish Radio Orchestra and Maestro Marek Mos (May 2008). 

16



ŁUKASZ BOROWICZ 

Narodil se roku 1977 ve Varšavě, studoval u Bogusława Madeye a později u Antoniho Wita. Pracoval 

jako asistent Antoniho Wita, Ivána Fischera a Kazimierze Korda. V roce 2006 byl jmenován hlavním 

hostujícím dirigentem Poznańské filharmonie. Získal ocenění ve čtyřech dirigentských soutěžích: V Trentu 

(1999), Aténách (2000), Portu (2002) a Bambergu (2004). Dirigoval vynikající tělesa, jako jsou 

Bamberský symfonický orchestr, Ruská národní filharmonie, Symfonický orchestr Dánského rozhlasu, 

Ukrajinská národní filharmonie, I Pomeriggi Musicali, a většinu polských symfonických orchestrů včetně 

Varšavské filharmonie. Od roku 2007 je šéfdirigentem Symfonického orchestru Polského rozhlasu ve 

Varšavě. Na operním poli vystoupil Lukasz Borowicz v Polské národní opeře (Don Giovanni, Kouzelná 

flétna, Pověra aneb Krakovští a horalé Karola Kurpinského), Polské pobaltské opeře v Gdaňsku (Tosca, 

I due Foscari) a s Beethovenovým akademickým orchestrem (koncertní provedení Candida). V současné 

době pokračuje v nahrávání Panufnikových děl s berlínským Konzerthausorchestrem. Obdržel pozvání 

Hanoverské rozhlasové filharmonie k dirigování Moniuszkovy opery Halka na Šlesvicko-holštýnském 

hudebním festivalu. Také bude dirigovat Symfonický orchestr města Düsseldorf a chystá se absolvovat 

debutové vystoupení v Komické opeře v Berlíně. 

ŁUKASZ BOROWICZ 

Born in Warsaw in 1977, he studied with Bogusław 

Madey and later with Antoni Wit. He has worked 

as an assistant to Antoni Wit, Iván Fischer and 

Kazimierz Kord. In 2006 Łukasz Borowicz was appointed 

Chief Guest Conductor of the Poznań Philharmonic 

Orchestra. He is a prizewinner of four 

conducting competitions: in Trento (1999), Athens 

(2000), Porto (2002) and Bamberg (2004). Łukasz 

Borowicz conducted such outstanding orchestras 

as the Bamberg Symphony Orchestra, Russian 

National Philharmonic Orchestra, Danish Radio 

Symphony Orchestra, Ukrainian National Philharmonic 

Orchestra, I Pomeriggi Musicali and most of 

the Polish symphony orchestras including the Warszaw 

Philharmonic. Since 2007 Borowicz has been 

the chief conductor of the Polish Radio Symphony 

Orchestra Warsaw. In the field of the opera, Łukasz 

Borowicz has appeared with the Polish National 

Opera (“Don Giovanni”, “Die Zauberflöte”, 

“Superstition” or Krakovians and Highlanders” by 

Karol Kurpinski), the Polish Baltic Opera in Gdansk 

(“Tosca”, “I due Foscari”), the Beethoven Academy 

Orchestra (concert performance of “Candide”). In 

2010 he is continuing the recording of Panufnik’s 

works with the Konzerthausorchester Berlin. He 

has been invited by the Schleswig-Holstein Music 

Foto Lukasz Piotr Sobkowicz 

Festival to conduct the Radio Philharmonic Orchestra 

Hanover in Moniuszko’s Halka. He will also conduct the Symphony Orchestra of Düsseldorf and 

make a debut at the Komische Oper in Berlin. 

17



SYMFONICKÝ ORCHESTRU POLSKÉHO ROZHLASU VARŠAVA 

Historie Symfonického orchestru Polského 

rozhlasu Varšava sahá do roku 1945, 

kdy houslista a dirigent Stefan Rachoń 

založil orchestr, který měl plnit celou řadu 

cílů. Jeho hlavním úkolem bylo pořizovat 

archivní nahrávky pro Polský rozhlas a 

televizi, ale kromě toho orchestr vystupoval 

také na mimořádných koncertech a 

festivalech. Od poloviny 70. let 20. století 

se v něm vystřídalo několik dirigentů, kteří 

zároveň působili ve funkci uměleckých 

ředitelů. Patřili k nim Włodzimierz Kamirski 

(1975–1980), Jan Pruszak (1980–1988) 

a Mieczysław Nowakowski (1988–1990). 

Svůj současný název těleso dostalo 

během funkčního období Tadeusze Strugały (1990–1993), kdy se také přesunulo do zbrusu nového koncertního 

sálu Polského rozhlasu. Wojciech Rajski, umělecký ředitel orchestru v letech 1993–2006, uspořádal 

několik konkurzů na nové členy a následně soubor omladil přijetím mnoha nadějných nadšených 

muzikantů. Běžná činnost orchestru se skládá z natáčení pro Polský rozhlas a koncertů pro veřejnost 

v Sále Witolda Lutosławského. Na zahraničních turné (Francie, Itálie, Švýcarsko, Švédsko, Nizozemsko, 

Lucembursko, Rakousko, Španělsko, Česká republika a Lotyšsko) se setkává s příznivým přijetím kritiky 

i nadšeným ohlasem publika. V březnu 2007 byl uměleckým ředitelem jmenován Łukasz Borowicz, který 

v té době již nějaký čas s orchestrem vystupoval a nahrával. 

POLISH RADIO SYMPHONY ORCHESTRA WARSAW 

The Polish Radio Symphony Orchestra has a history dating back to 1945, when Stefan Rachoń, a violinist 

and conductor, established an orchestra which was to fulfil a wide range of tasks. In addition to its main 

goal of making the archival recordings for Polish Radio and Polish Television, the orchestra performed 

at special concerts and festivals. As of the mid-1970s, the orchestra worked under several conductors, 

who also acted as its Artistic Directors. They included Włodzimierz Kamirski (1975-1980), Jan Pruszak 

(1980-1988) and Mieczysław Nowakowski (1988-1990). During the four-year tenure of Tadeusz Strugała 

(1990-1993), the ensemble was given its present name and moved to the brand-new Polish Radio Concert 

Hall. Wojciech Rajski, who served as the orchestra’s Artistic Director in 1993-2006, organized a series 

of auditions and tests for prospective members in the wake of which he rejuvenated the orchestra by 

engaging many up-and-coming enthusiastic musicians. The day-to-day activity of the orchestra comprises 

recordings for Polish Radio and public concerts in the Witold Lutosławski Concert Hall. Its foreign tours 

- to France, Italy, Switzerland, Sweden, the Netherlands, Luxembourg, Austria, Spain, the Czech Republic 

and Latvia - have been met with both critical acclaim and enthusiastic reception among audiences. In 

March 2007 Łukasz Borowicz, who had performed and made recordings with the orchestra for some time, 

was appointed its Artistic Director. 

18

14| 10| Čt 19.30| Sál Martinů | Pražské premiéry 

14| 10| Thu 7.30 pm| Martinů Hall | Prague premieres 

Pavel Zemek (Novák) 

Koncert (Konsonance) pro violoncello a komorní orchestr, 2006–2008 © autor 

Cello Concerto for chamber orchestra, 2006–2008 © composer 

pražská premiéra | Prague premiere 

Wojciech Widłak 

Krátce „on Line“ pro komorní orchestr, 2007 © PWM, Kraków 

Shortly on Line for chamber orchestra, 2007 © PWM, Kraków 

česká premiéra | Czech premiere 

Aleksander Nowak 

Tmavovláska v černém sporťáku, 2009 © PWM, Kraków 

Dark Haired Girl in a Black Sports Car, 2009 © PWM, Kraków 


Raminta Šerkšnytė 

Pohádka Malého prince pro flétnu sólo, flétnu, hoboj, klarinet, lesní roh, fagot, 

bicí nástroje a smyčcový orchestr, 2007 © autor 

Fairy-tale of the Little Prince for flute solo, flute, oboe, clarinet, horn, bassoon, 

percussion and string orchestra, 2007 © composer 


Ovce | Sheep 

Baobab | Baobab 

Růže | Rose 

Studna | Well 

Západ slunce | Sunset 


Erkki-Sven Tüür 

Symfonie č. 8 pro komorní orchestr, 2010 © Edition Peters, Leipzig 

Symphony No. 8 for chamber orchestra, 2010 © Edition Peters, Leipzig 


Komorní filharmonie Pardubice 

Chamber Philharmonic Orchestra Pardubice 

Marko Ivanović | dirigent | conductor 

Petr Louženský | dirigent | conductor 

Petr Nouzovský | violoncello | cello 

Hana Brožová-Knauerová | flétna | flute 



21



Pavel Zemek (vlastním jménem Pavel Novák), narozen 1957 v Brně, studoval hru na hoboj a skladbu 

na Brněnské konzervatoři. Poté pokračoval ve studiu skladby na Janáčkově akademii múzických 

umění (JAMU) u Miloslava Ištvana (promoval 1988). Své hudební vzdělání si doplnil stipendijním 

pobytem v Londýně (studium skladby u G. Benjamina, 1992–1993) a v Paříži (1997–1998, 

u G. Griseye). Byl zaměstnán jako první hobojista v orchestru Janáčkova divadla v Brně. Nyní je profesorem 

skladby na Brněnské konzervatoři a JAMU. Napsal již přes sto komorních a orchestrálních 

skladeb pro různá obsazení, ovšem nejcharakterističtější jsou kompozice, které jsou výsledkem 

jeho velmi osobité monofonní metody skládání. Po roce 1995 napsal celou řadu sólistických skladeb 

pro různé nástroje, v nichž prověřuje nosnost své metody unisona, tj. jednohlasé nástrojové hry, 

i na delších časových plochách. Jeho pevné duchovní zázemí (katolická víra) je mu trvalým inspiračním 

podnětem, i když většinu svých skladeb se snaží alespoň rámcově koncipovat jako standardní koncertní 

kusy. Nicméně některá díla od počátku vzniku překračují úzký koncertní rámec a jsou určena pro akustické 

prostory chrámu (např. Chrámové sólo pro klarinet). Za svou 2. symfonii „Pašijovou“ obdržel Pavel Zemek 

Jubilejní cenu Leoše Janáčka (1997). Mnohé z jeho skladeb byly provedeny významnými interprety v 

zahraničí, v poslední době se zejména v Anglii těší jeho tvorba velké pozornosti (např. soubor The Schubert 

Ensemble a William Howard provedli 15. listopadu 2007 u příležitosti oslav skladatelových padesátin 

Mariánské variace pro klavírní kvarteto). V srpnu 2009 uskutečnil kompletní provedení souboru 24 preludií 

a fug klavírista William Howard na festivalu v Dartingtonu (16. 8. 2009) a krátce nato realizoval také jejich 

nahrávku (Champs Hill Studio, Sussex, U.K.). Ve skladatelské soutěži Terezin Chamber Music Foundation 

mu byla udělena cena zahrnující též autorské stipendium pro napsání smyčcového kvartetu pro soubor 

Hawthorne Quartet (premiéra skladby se konala 2. června v rámci festivalu Pražské jaro 2009). 

© Hudební informační středisko 

Koncert (Konsonance) pro violoncello a komorní orchestr Pavla Zemka (Nováka) (1957) je vytvořen 

jako nepřetržitý proud vertikálních konsonancí, v některých větách (pátá, šestá) je odstraněna disonance 

i z horizontální linie. Konsonance se rozeznívají v komplexní struktuře metro-rytmu, která místy obsahuje 

i tři různá časová pásma. Provedení vyžaduje spolupráci dvou dirigentů, sólista má v některých úsecích 

vlastní časoprostor. Také ve formové stavbě cyklu je patrná snaha o pevnější řád, a to v podobě nejrůznějších 

(detailních) repríz, ve kterých převládají tvary starořeckých rétorických figur (názvy vět). 

1. EUFÓNÉ – ÓDÉ (attacca) 

2. EUFÓNÉ – HOMOIARKTON (attacca) 

3. EUFÓNÉ – POLYCHOROS (attacca) 

4. EUFÓNÉ – POLYCHOROS, HOMOIOTELEUTON (attacca) 

5. POLYEUFÓNÉ – IZOKOLÓN (attacca) 

6. POLYEUFÓNÉ – EPANADIPLÓSIS (attacca) 

7. EUFÓNÉ – MONOSÓDÉ 

 

22 


www.musica.cz/comp/zemek.htm 

Wojciech Widłak se narodil v roce 1971 v polském Krakově. Je hudebním skladatelem, pedagogem 

(docentem na krakovské Hudební akademii) a hudebním kritikem. Od roku 2005 je ředitelem katedry 

kompozice na Hudební akademii v Krakově. Tamtéž v letech 1990–1996 studoval skladbu u Marka Stachowského, 

v letech 1998–1999 studoval skladbu u Hanse Abrahamsena na Dánské královské hudební 

akademii v Kodani. V letech 1990–1995 studoval hru na varhany u Jana Jargona (Hudební akademie 

v Krakově). Také docházel na konzultace k Peru Nørgårdovi. Absolvoval několik kurzů s výukou kompozice 

u Lidie Zielinské, Franca Donatoniho, Roberta Saxtona a Goce Kolarovského. Získal ocenění v sedmi meziná-



rodních a polských celostátních kompozičních soutěžích. Je autorem více než třiceti skladeb provedených 

v šesnácti evropských zemích, Turecku, USA, Japonsku atd. Přednášel a vyučoval na seminářích 

a kurzech v USA, Turecku, Litvě a na Slovensku. V posledních deseti letech se v jeho třídě sešli studenti 

z několika zemí. V roce 2006 získalo jeho orchestrální dílo Earthsumption (Wziemięwzięcie) doporučení 

poroty 56. Mezinárodního skladatelského fóra UNESCO v Paříži. Skladby si od něho objednávají vynikající 

umělci, soubory a instituce, k nimž patří i Přátelé Varšavského podzimu a Nadace Ernsta von Siemense. 

Jeho nahrávky lze nalézt na 5 CD vydaných v Polsku a Francii. Ve svých dílech z 90. let se Widłak soustředil 

spíše na technické aspekty umělecké tvorby. Jeho hudba z tohoto období zní tradičně a projevují se 

v ní polyfonní a kontrapunktické techniky, ale jejím nejvýznamnějším rysem je – kromě výrazné harmonie 

a expresivního rytmu – opakování motivu. Od roku 2000 skladatel změnil svou hudební řeč a obrátil 

se k radikálnějšímu zvuku a harmonii, témbrovým efektům a vícevrstvé struktuře. Intelektuální aspekt 

skladeb se projevuje ve spletitosti jejich výstavby, ve hře s hudebním výrazivem a v integraci motivů 

a intervalů. O skladbě, která zazní dnes večer, řekl: 

„Skladba Krátce ‚on Line‘ pro komorní orchestr je druhou, lehce rozšířenou verzí komornějšího tvaru. 

Původně byla v roce 2001 napsána pro pět nástrojů a věnoval jsem ji souboru ALEA Contemporary 

Music Ensemble Skopje z Makedonie. Tuto verzi pro orchestr jsem vytvořil v roce 2007, přičemž jsem se 

nechal inspirovat polským dirigentem Jerzym Maksymiukem. Klíčovou částí této krátké, zhruba šestiminutové 

skladby je začátek, který je chápán jako jakýsi podnět, jehož následky se vymknou kontrole a 

vyvine se nad naše očekávání. Následkem příčinného děje pak začne žít vlastním životem. Člověk se 

může pouze pokoušet ho v jistém okamžiku jeho dlouhé existence sledovat.“ 

 

23 


www.widlak.art.pl 

Aleksander Nowak se narodil v roce 1979 v polských Gliwicích. Absolvoval Státní hudební školu Ludomira 

Różyckiho v Gliwicích, kde studoval klasickou kytaru u Bogusława Pietrzaka. Skladbu studoval na 

Hudební akademii Karola Szymanowského v Katovicích u Aleksandera Lasońe a na University of Louisville 

v USA u Steva Rouse. V současné době pracuje jako asistent na katedře kompozice na Hudební akademii 

v Katovicích. Jeho díla se hrála například na těchto koncertech a festivalech: „Velvet Curtain 2“ ve Lvově, 

The New Music Festival v Louisvillu, Letní hudební festival v Rycerce Górnej, Polský hudební festival 

v Krakově a Varšavský podzim. Jeho skladbu Fiddler’s Green and White Savannas Never More, napsanou 

na objednávku Nadace přátel Varšavského podzimu s přispěním Nadace Ernsta von Siemense, vysílal 

v červnu 2007 Polský rozhlas během 54. Mezinárodního skladatelského fóra UNESCO v Paříži. Aleksander 

Nowak je držitelem uznání děkana University of Louisville, stipendia Moritze von Bomharda, ceny starosty 

města Gliwice a stipendia Slezského vojvodství. V roce 2008 bylo jeho dílo Last Days of Wanda B. nominováno 

na cenu OPUS udělovanou polskými státními médii. 

O své dnešní kompozici napsal: „Jednoho dne vedle mě na křižovatce zastavila na červenou Tmavovlasá 

dívka v černém sporťáku. Dívala se před sebe a lehce kývala hlavou do rytmu hudby z rádia. Myslím, 

že si i něco pobrukovala, ale kvůli městskému hluku jsem ji téměř neslyšel. Minutu poté odjela, aniž by 

se podívala mým směrem.“ Skladba vznikla pro 52. ročník Mezinárodního festivalu soudobé hudby 

Varšavský podzim. Hrána byla 19. září 2009 v provedení souboru London Sinfonietta pod vedením 

dirigenta Davida Athertona na 52. ročníku Varšavského podzimu v Rozhlasovém koncertním studiu 

Witolda Lutosławského. 

 


www.aleknowak.com



Raminta Šerkšnytė (nar. r. 1975) studovala hru na klavír u prof. Rymantė Šerkšnytė a hudební teorii 

a skladbu na hudebním gymnáziu J. Naujalise v Kaunasu v letech 1982–1994. V letech 1994–2000 studovala 

skladbu na Litevské hudební a divadelní akademii u profesora Osvaldase Balakauskase. V letech 

1997–2007 se Šerkšnytė zúčastnila několika speciálních kurzů pro skladatele v Německu, Nizozemsku, 

Švédsku, Norsku, Francii, Lotyšsku a Velké Británii. Tyto kurzy vedli Louis Andriessen, György Kurtág, 

Helmut Lachenmann, Magnus Lindberg, Ole Lützow-Holm, Pascal Dusapin, Brian Ferneyhough a další. 

V roce 1995 získala za svou skladbu Misterioso pro dvě flétny a kontrabas 1. cenu ve skladatelské soutěži 

Juozase Gruodise. Dvakrát získala ocenění za nejlepší komorní dílo (Východní elegie pro smyčcové kvarteto 

– 2003, Mandloňový květ pro komorní těleso – 2006) v soutěži pořádané Litevským svazem skladatelů. 

V roce 2005 byla vyznamenána Křížem zlaté scény (jako nejlepší divadelní skladatelka v Litvě) a od litevského 

Ministerstva kultury obdržela cenu pro mladé umělce. V tomtéž roce byla její skladba Vortex pro housle 

a orchestr oceněna na Mezinárodním skladatelském fóru UNESCO ve Vídni a také postoupila do finále ceny 

Gaudeamus v Amsterdamu. V roce 2007 obdržela skladatelka za své hudební úspěchy cenu Mūzų Malūnas. 

V roce 2008 získala Litevskou státní cenu za umění a kulturu. Raminta Šerkšnytė se pravidelně účastní 

koncertů soudobé hudby jako skladatelka a klavíristka. Její skladby se již hrály ve více než třiceti zemích 

v Evropě, Asii, Severní a Jižní Americe a Austrálii na takových místech jako vídeňský Musikverein, Berlínská 

filharmonie, Lincolnovo centrum v New Yorku, Studio Glenna Goulda v Torontu, Velký sál Moskevské 

konzervatoře atd. Hudba Raminty Šerkšnytė byla také představena na mnoha festivalech na celém světě. 

Patří k nim ISCM World New Music Days (Záhřeb, Hongkong a Vilnius), Gaudeamus Music Week (Amsterdam), 

New Paths in Music (New York), Klangspuren (Tyrol), Vilniuský Festival, Gaida (Vilnius) aj. Její skladby 

zařadili do repertoárů takoví význační umělci a soubory jako houslista Irvine Arditti a Arditti Quartet (Velká 

Británie), Strasbourg Percussionists (Francie), Kroumata (Švédsko), Asko Ensemble (Nizozemsko), Stavanger 

Symphony Orchestra (Norsko), Kremerata Baltica, Litevský národní symfonický orchestr a řada dalších. Dílu 

Raminty Šerkšnytė dominuje neoromantický styl obohacený o prvky minimalismu, sonorismu, jazzu, folku 

a avantgardní hudby. Skladebné principy západní hudby v jejích skladbách prostupuje východní rozjímavost 

a jemnost. Píše většinou pro orchestr, komorní tělesa a také scénickou hudbu pro divadelní představení 

a hudbu pro děti. Pro její hudbu jsou typické pestré obrazy, bohatost výrazu a výborná schopnost komunikovat. 

Skladatelka věnuje pozornost dramatickému vývoji, dynamice formy a instrumentačním otázkám. 

Z její hudby vyzařuje široké spektrum jistých stavů mysli – jakýchsi hudebních archetypů: od poklidného 

přemítání (Aurei Regina Caeli) a nostalgických, melancholických nálad (Adieu) až po dramatický výraz (De 

profundis) a náhlé projevy vitální energie (Vortex). Na druhou stranu mnoho jejích skladeb směřuje k barevným 

zvukovým krajinám, zřejmě inspirovaným úchvatnými obrazy přírody (Hory v mlze, Mandloňový květ). 

Sama říká, že kompozice je jakýsi povznesený stav mysli, převedený do zvuků, a její působivost závisí na 

tom, jak skladatel zvládá techniku. 

 

© Lithuanian Music Information and Publishing Centre 

„Pohádka o malém princi je inspirována knihou Antoina de Saint-Exupéryho Malý princ. Ve skladbě 

jsem chtěla vyjádřit radostnou atmosféru Exupéryho díla a vytvořit hudební obrazy nejdůležitějších 

postav knihy. Jelikož se tato skladba zaměřuje zejména na dětské publikum, použila jsem celkem jednoduché 

hudební výrazivo, které je většinou založené na charakteristických rytmech a melodiích.“ 


www.mic.lt/en/classical/persons/info/serksnyte 

Erkki-Sven Tüür (nar. r. 1959) zahájil hudební činnost v druhé polovině sedmdesátých let 20. století jako 

kapelník progresivní rockové skupiny ovlivněné hudbou King Crimson, tria Emerson, Lake & Palmer, Mika 

Oldfielda, Franka Zappy, Yes a Genesis. V druhé polovině let osmdesátých vstoupil do estonského hudebního 

světa jako profesionální skladatel. Hlavní část Tüürovy tvorby tvoří instrumentální hudba. Je autorem osmi 

24



symfonií, několika koncertů, spousty komorní hudby a jedné opery. Ve svém díle využívá široké spektrum 

kompozičních technik. Zaujal ho gregoriánský chorál a minimalismus, lineární polyfonie a mikrotonalita, 

dodekafonie a technika zvukových polí. Svou snahu dávat do protikladu a kombinovat hudební protějšky 

– tonalitu a atonalitu, pravidelné opakované rytmy a nepravidelné komplexní rytmy, pokojnou rozjímavost 

a výbušnou teatrálnost – popisuje skladatel výrazem „metajazyk”. Nejtypičtějšími příklady této metody 

jsou jeho díla Zeitraum (1992), Architectonics VI (1992), Crystallisatio (1995) a Symfonie č. 3 

(1997). Od vzniku Symfonie č. 4 „Magma” popisuje Tüür svou hudbu termínem „vektorová metoda”: 

„Nejvýznamnějším rozdílem oproti mému dřívějšímu přístupu je to, že celá kompozice je na základní 

úrovni uzavřená ve zdrojovém kódu – genu, který tím, jak mutuje a roste, spojuje body a strukturu 

díla. Proč vektorová? Důležitou roli ve vedení hlasů hraje pozice na ‚schématu‘ různých směrů 

a ‚křivek‘. Vnímám je jako vektory, které jsou definovány intervaly (jež jsou zase vyznačeny řadou čísel). 

V každém případě to, co tu slyšíme (zejména v harmonii), už se hodně liší od mého ‚metalingvistického‘ 

díla předchozího desetiletí. Tento systém je celkem flexibilní, přesto je zde však důležitý 

ústřední organizační princip. Prvním ryzím příkladem této techniky je Oxymóron. Všechny další skladby 

(Aqua, Meditatio, Symfonie č. 5, Noesis, Koncert pro klavír, Symfonie č. 6 „Strata“, Prophecy, Symfonie 

č. 7 ‚Pietas‘, Symfonie č. 8) jsem napsal s využitím vektorové metody.” Erkki-Sven Tüür studoval 

hru na perkusní nástroje a flétnu na střední hudební škole Georga Otse v Tallinnu (1976–1980) 

a skladbu na tallinnské konzervatoři u profesora Jaana Räätse (1980–1984). V Tallinnu také docházel na 

soukromé lekce k profesoru Lepo Sumerovi a v Karlsruhe získával zkušenosti z oblasti elektronické hudby. 

V roce 1979 založil progresivní rockovou kapelu In Spe, v níž působil jako skladatel, flétnista, klávesista 

a zpěvák až do roku 1983. Tüür pracoval jako poradce v Estonském svazu skladatelů (1983–1985) a jako 

hudební ředitel divadla Vanalinnastuudio (1987–1990). V letech 1993–1995 vyučoval kompozici na Estonské 

hudební akademii (jeho jedinou studentkou je zatím Helena Tulve). Od roku 1995 je Tüür skladatelem 

na volné noze. Na zakázku píše skladby většinou pro světově proslulé interprety a často bývají uváděny 

v premiéře v zahraničí a teprve pak se dostanou k domácímu publiku. Erkki-Sven Tüür je jedním 

z uměleckých ředitelů Mezinárodního festivalu nové hudby (NYYD) a nositelem čestného doktorátu 

Estonské hudební akademie. Obdržel Estonskou hudební cenu (1987, 1988), Estonskou kulturní cenu 

(1997), cenu Great Bear (1996, 1997), Kulturní cenu Pobaltského shromáždění (1998), řád Bílé hvězdy 

druhého stupně (2000), Výroční cenu Estonské hudební rady (2003) a celkem dvakrát výroční hudební 

ocenění Estonské kulturní nadace: V roce 2003 za CD Exodus a v roce 2005 za umělecké řízení Mezinárodního 

festivalu nové hudby (NYYD). V roce 2009 získal Erkki-Sven Tüür titul Občan roku. Díla Erkki-Svena 

Tüüra publikuje Edition Peters. Nahrávky s jeho hudbou vyšly u vydavatelství ECM, BIS, Erdenklang, 

Ondine, Virgin, Teldec aj. 

© Estonian Music Information Centre 

„Symfonii č. 8 jsem napsal na návrh svého dobrého přítele Olari Eltse a objednal si ji Skotský komorní 

orchestr (Scottish Chamber Orchestra). Vzhledem k obsazení orchestru (dvojice dřevěných dechových 

nástrojů, dvě trubky, dva lesní rohy, jeden perkusista a smyčcové nástroje) působí jako komorní symfonie. 

Obsahuje samozřejmě komorní pasáže, ale stejně důležité jsou zde intenzivní strukturální posuny zvukových 

hmot. Zařadil jsem ji tedy na seznam svých symfonií, aniž bych jí udělil zvláštní statut ‚komorní 

symfonie‘. Jedním z myšlenkových vodítek logiky vnitřního psychologického vývoje této symfonie je asi 

vytváření struktury a její následné oživení. Jinými slovy, počáteční převládající objektivní a nestranné 

pozorování se stává stále subjektivnějším a snad i více zúčastněným a vášnivým. Co se týče hudební formy, 

je Osmá symfonie rozdělena do tří vět, jež přecházejí jedna do druhé attacca. Hlavní motiv (1-1-1) X, 

který tvoří základ hudebního vývoje celé skladby, se skládá ze tří vzestupných malých sekund v ‚klepavém‘ 

rytmu. Pak následuje mikro-polyfonní ‚zvukový mrak‘ Y založený na týchž intervalech a přerušený 

25



dalším ‚klepáním‘. Tyto dva prvky se navzájem podobají, co se týče intervalů, ale liší se charakterem 

a rytmem, čímž vznikají kontrastující zvukové oblasti. Dále se děje už jen to, že se mění zaměření na 

X a Y. První věta sestává ze tří částí. První z nich je rychlá a intenzivní a pohrává si s posuny různých 

typů struktur. Rozsah intervalů se postupně rozšiřuje, přichází velká sekunda, malá tercie, velká tercie 

atd. (1-2-3-4 atd.). Tato takzvaná ‚expanze‘ se také stává klíčovým principem vývoje lineárních procesů 

v celé symfonii. Druhá část první věty má charakter komorní hudby obohacené o několik proplétajících se 

sólových pasáží. Zaměřuje se na svět, jejž představuje Y. Třetí část se vrací k motivům, které mají původ 

v X, ale mnohem razantněji. Druhá věta začíná naprostým klidem a podrobuje vývoj Y ještě detailnějšímu 

zkoumání. Na rozdíl od první věty dominují této části klesavé prvky. Zpočátku zmrazený svět se začne pomalu 

‚rozehřívat‘ a v určité chvíli začne melodická linka, která se odvíjí od dalšího rozšíření intervalů, připomínat 

prastaré estonské lidové písně. Třetí věta obsahuje poněkud surreální (taneční!) překvapení, které vrcholí 

integrací X a Y, zatímco třítónové motivy hrané smyčcovými nástroji mají za sebou, v porovnání s výchozím 

bodem obrovskou expanzi. V této hudbě je stěžejní neustálý pocit ‚cestování‘, organický vývoj a plynulost. 

Není přitom nutné brát zřetel na stručný výše uvedený popis. Spoléhejte na intuici, zbystřete pozornost 

a nechte se oslovit energií prýštící z hudby. Nejlepší metoda, kterou mohu doporučit, je poslouchat bez 

předsudků. Každý si tak může při poslechu vytvořit vlastní jedinečný příběh.“ 

 


Skladba vznikla na zakázku Skotského komorního orchestru (Scottish Chamber Orchestra) 

za finanční podpory skotské vlády. 

www.erkkisven.com 

www.emic.ee/helilooja/erkkisventyyr 

Pavel Zemek (by proper name Pavel Novak), born in 1957, Brno, studied the oboe and composition at the 

Brno Conservatory of Music, then he continued his studies with Miloslav Istvan at the Janacek Academy of 

Performing Arts (JAMU, graduated in 1988), and later completed his education on a scholarship in London 

(1992–1993, with G. Benjamin), and in Paris (1997–1998, with G. Grisey). He was employed as a first 

oboist of the orchestra at Janáček‘s Theatre in Brno. Nowadays he is on the staff of the Brno Conservatory 

as well as the Janáček Academy of Performing Arts, where he teaches composition as a major subject. He 

wrote a lot of chamber and orchestral instrumental works for various combination, but his most characteristic 

works are those exploring the monophonic method of composing. His new compositional method 

resulted in writing many remarkable soloistic compositions for various instruments (unisono). A touch of 

Christian spirituality remains one of most conspicuous characteristics of most of his works, although they 

are largely conceived as standard concert pieces. Nevertheles, some of his works were composed since the 

very beginning with the medieval cathedral acoustics in mind. He received for one of his most contemplative 

and spiritual work the Leoš Janáček Prize (Passion after St. John, 1990–1997). On the occasion of Pavel 

Zemek‘s 50th birthday there had been performed his compositions Marian Variations and 24 Preludes and 

Fugues by The Schubert Ensemble and William Howard /piano/ (at the concerts on November 15, and on 

December 5th, 2007 in London). In August 2009 William Howard made the complete recording of his 24 

Preludes and Fugues for piano (at the Champs Hill Studio, Sussex, U.K.). In the international composition 

competition organized by the Terezin Chamber Music Foundation he was awarded a prize including the 

scholarship to compose a string quartet for the Hawthorne Quartet (its premiere took place on 2nd June at 

the Prague Spring Music Festival 2009). 

 

© Czech Music Info. Centre 

Concerto (Consonance) for Cello and Chamber Orchestra by Pavel Zemek (Novák) (1957) was created 

as a continuous stream of vertical consonances. In some movements (namely in the fifth and sixth) 

dissonance is removed even from the horizontal line. The consonances begin to sound in a complex 

26



meter-rhythm structure, which sometimes includes as many as three different time zones. Its performance 

requires the cooperation of two conductors and in some parts the soloist has their own space-time. The 

form structure of the cycle also shows an effort to achieve a tighter system by means of different (detailed) 

reprises in which the forms of ancient Greek rhetorical figures prevail (names of movements). 

1. EUFÓNÉ – ÓDÉ (attacca) 

2. EUFÓNÉ – HOMOIARKTON (attacca) 

3. EUFÓNÉ – POLYCHOROS (attacca) 

4. EUFÓNÉ – POLYCHOROS, HOMOIOTELEUTON (attacca) 

5. POLYEUFÓNÉ – IZOKOLÓN (attacca) 

6. POLYEUFÓNÉ – EPANADIPLÓSIS (attacca) 

7. EUFÓNÉ – MONOSÓDÉ 

 

27 


www.musica.cz/comp/zemek.htm 

Wojciech Widłak, born on 1971, Cracow, Poland. Composer, teacher (associated professor, Academy 

of Music in Cracow), music critic. Since 2005 – director of Composition Section at the Academy of Music 

in Cracow. 1990–1996 studied composition with Marek Stachowski at the Academy of Music in Kraków, 

1998–1999, studied composition with Hans Abrahamsen at the Royal Danish Academy of Music in 

Copenhagen, Denmark. 1990–1995, organ studies with Jan Jargon (Academy of Music in Cracow). Per 

Nørgård also gave him consultations. Participated in several composition courses working with Lidia 

Zielinska, Franco Donatoni, Robert Saxton, Goce Kolarovski. Awarded in 7 international and all-Polish 

composition competitions. Author of over 30 pieces, created in 16 European countries, Turkey, US, Japan, 

Azerbaijan, etc. Wojciech Widłak had lectures, seminars and composition courses in US, Turkey, Lithuania, 

Slovakia. For last 10 years his composition class gathered students from several countries. In 2006 his 

orchestral work Earthsumption (Wziemięwzięcie) has been recommended by the jury of 56th UNESCO 

International Composers’ Tribune in Paris. His works are commissioned by outstanding artists, ensembles 

and institutions, including Warsaw Autumn‘s Friends and Ernst von Siemens Foundations, recorded on 

5 CDs, produced in Poland and in France. In his works composed in late 90s Widłak concentrated rather 

on technical aspects of artistic workshop. Traditionally sounding, music from that period presents some 

polyphonic and counterpoint technics, but its important attribute – except a distinct harmony and expressive 

rhythm – is a repetition. Since 2000 composer changed his musical language, turning into more radical 

sound and harmony, timbral effects and multilayered structure. The intellectual aspect of composition 

appears in complexity of constructions, game of musical idioms, integration of motives and intervals. 

Shortly on Line for chamber orchestra is the second, a little extended version of my chamber work, originally 

written in 2001 for 5 instruments and dedicated to ALEA Contemporary Music Ensemble Skopje from 

Macedonia. I made this orchestral version in 2007, inspired by Polish conductor Jerzy Maksymiuk. The 

keynote of this short, lasting about 6 minutes, piece is... a beginning, understood as a kind of stimulus, 

whose consequences get out of control, going beyond our expectations. The result of a causative action 

starts to live its own life. One may only try to observe it at some point during its long existence. 


www.widlak.art.pl 

Aleksander Nowak, born 1979, Gliwice, Poland. He is a graduate of The Ludomir Różycki State School 

of Music in Gliwice, where he studied classical guitar with Bogusław Pietrzak, The Karol Szymanowski 

Academy of Music in Katowice, where he studied composition with Aleksander Lasoń, and the University 

of Louisville (USA), where he studied composition with Steve Rouse. Currently he works as an assistant at



the Composition Department, at the Academy of Music in Katowice. His works have been performed on 

concerts and festivals such as: “Velvet Curtain 2“ in Lwow, The New Music Festival in Louisville, Summer 

Music Festival in Rycerka Gorna, Polish Music Festival in Krakow and the Warsaw Autumn. In June 2007 

his piece Fiddler’s Green and White Savannas Never More commissioned by the Warsaw Autumn Friends 

Foundation with support of the Ernst von Siemens Foundation, was presented by the Polish Radio during 

the 54th UNESCO International Rostrum for Composers in Paris. Aleksander Nowak is a recipient of the 

University of Louisville Graduate Dean’s Citation, Moritz von Bomhard Fellowship, the President of Gliwice 

City Award and the Silesian Marshall Scholarship. In 2008 his piece Last Days of Wanda B. was nominated 

to the OPUS Award, given by Polish Public Media 

One day, I stopped at red light next to a Dark Haired Girl in a Black Sports Car. She was looking ahead 

and slightly swaying her had to the music from radio. I think she was also crooning something, but 

I could hardly hear because of the city noise. After a minute, never looking in my direction, she drove 

away. Work was commissioned by 52nd International Festival of Contemporary Music Warsaw Autumn. 

Performances – September 19, 2009; The London Sinfonietta, David Atherton; 52. Warsaw Autumn, The 

Witold Lutosławski Concerto Studio of The Polish Radio 

 

28 


www.aleknowak.com 

Raminta Šerkšnytė (born in 1975) studied piano (under Prof. Rymantė Šerkšnytė), music theory and 

composition at the J. Naujalis Gymnasium of Music in Kaunas in 1982–1994. In 1994–2000 she studied 

composition at the Lithuanian Academy of Music and Theatre under Prof. Osvaldas Balakauskas. In 

1997–2007 Šerkšnytė attended numerous masterclasses for composers in Germany, the Netherlands, 

Sweden, Norway, France, Latvia and Great Britain, where she studied with Louis Andriessen, György 

Kurtag, Helmut Lachenmann, Magnus Lindberg, Ole Lützow-Holm, Pascal Dusapin, Brian Ferneyhough, 

and others. In 1995 her composition Misterioso for two flutes and double bass was awarded 1st Prize at 

the Juozas Gruodis Composers‘ Competition. Šerkšnytė was twice awarded the prize for the best chamber 

work (Oriental Elegy for string quartet, 2003; Almond Blossom for chamber ensemble, 2006) at the competition 

organized by the Lithuanian Composers‘ Union. In 2005 she was awarded the Gold Stage Cross 

(as the best theatre composer in Lithuania), and the prize for young artists of the Lithuanian Ministry 

of Culture. In the same year her composition Vortex for violin solo and large ensemble was awarded at 

the UNESCO‘s International Rostrum of Composers in Wien, and was also selected among the finalists 

of the Gaudeamus Prize (Amsterdam). In 2007 the composer received the Mūzų Malūnas Prize for her 

achievement in music. In 2008 she was awarded the Lithuanian National Arts and Culture Prize. Raminta 

Šerkšnytė participates regularly as a composer and pianist at the contemporary music events. Her compositions 

have been performed in more than 30 countries in Europe, Asia, Americas and Australia, including 

such venues as Vienna Musikverein, Berlin Philharmonie, Lincoln Center (New York), Glenn Gould Studio 

(Toronto), Moscow Conservatory Great Hall, etc. Šerkšnytė‘s music was featured by many festivals around 

the globe, among them - ISCM World New Music Days (Zagreb, Hong Kong and Vilnius), Gaudeamus 

Music Week (Amsterdam), New Paths in Music (New York), Klangspuren (Tyrol), Vilnius Festival, Gaida 

(Vilnius), and others. Her compositions found their way in the repertoire of such prominent performers as 

violinist Irvine Arditti and the Arditti Quartet (Great Britain), Strasbourg Percussionists (France), Kroumata 

(Sweden), Asko Ensemble (The Netherlands), Stavanger Symphony Orchestra (Norway), Kremerata Baltica, 

Lithuanian National Symphony Orchestra, and many others. Raminta Šerkšnytė‘s oeuvre is dominated 

by neo-romantic idiom, enriched with some features of minimalism, sonorism, jazz, folk and avantgarde 

music; in her compositions the constructive principles of Western music are pervaded with Eastern contemplativeness 

and subtlety. She composes mostly for orchestra, chamber ensembles, also incidental



music for drama performances and music for children. A great amount of expression, colourful imagery 

and strong communicative ability are characteristic of her music; the composer pays much attention to 

the dramatic development, dynamics of form, and the matters of instrumentation. One can feel a broad 

spectrum of certain states of mind - kind of musical archetypes - emanating in Šerkšnytė‘s music: from 

the calm meditation (Aurei Regina Caeli), and nostalgic, melancholic moods (Adieu) to dramatic expression 

(De profundis) and outbursts of vital energy (Vortex). On the other hand, many of her compositions 

tend to colourful soundscapes seemingly inspired by the exalted reflection of nature (Mountains in the 

Mist; Almond Blossom). In her own words, a composition is a certain uplifted state of mind, materialized 

by means of sounds, and its impressiveness depends on the composer‘s technical mastery. 

© Lithuanian Music Information and Publishing Centre 

Fairy-tale of the Little Prince, this work was inspired by the book of Antoine de Saint-Exupéry, “The 

Little Prince”. In my composition, I wanted to express the bright mood of Exupéry’s work, and to create 

the musical pictures of the most important characters in the book. Since this piece is primarily oriented to 

the children’s audience, I used quite simple musical language, which is mostly based on the characteristic 

rhythms and melodies. 

 

29 


www.mic.lt/en/classical/persons/info/serksnyte 

Erkki-Sven Tüür (born on 1959) started his musical activity in the second half of the seventies as 

a leader of progressive rock band, influenced by the music of King Crimson, Emerson Lake & Palmer, Mike 

Oldfield, Frank Zappa, Yes and Genesis. In the second half of the eighties he entered Estonian music life 

as a professional composer. Instrumental music makes up the main body of Tüür’s work. He is the author 

of eight symphonies, several instrumental concertos, a lot of chamber music and an opera. Tüür uses in 

his work a broad spectrum of compositional techniques. He has been interested in Gregorian chant and 

minimalism, linear polyphony and microtonality, twelve-tone music and sound-field technique. To describe 

his attempt to contrast and combine musical opposites – tonality versus atonality, regular repetitive 

rhythms versus irregular complex rhythms, tranquil meditativeness versus explosive theatrically – the 

composer has used the term “metalanguage”. The works Zeitraum (1992), Architectonics VI (1992), Crystallisatio 

(1995) and Symphony No. 3 (1997) are the most representative examples of this method. Since 

Symphony No. 4 “Magma”, Tüür has used the term “vectorial method” to describe his music: “The most 

important difference from the earlier approach is the fact that on a grass roots level, the entire composition 

is encapsulated in a source code – a gene, which, as it mutates and grows, connects the dots in the 

fabric of the whole work. Why vectorial? An important role in voice leading is played by the position on 

the “blueprint” of the various directions and “curves.” I perceive them as vectors, which are defined by 

intervals (which are in turn indicated by a sequence of numbers). In any case, what one hears (especially 

in the harmonies) is very different from the “metalinguistic” work of the past decade. The system is 

fairly flexible; still, the central organizational principle is important. The first pure example is Oxymoron. 

Everything since (Aqua, Meditatio, Symphony No. 5, Noesis, Piano Concerto, Symphony No. 6 „Strata“, 

Prophecy, Symphony No. 7 „Pietas“, Symphony No. 8 was written using a vectorial approach.” Erkki-Sven 

Tüür studied percussion and flute at Tallinn Georg Ots Music High School (1976–1980) and composition 

with Prof. Jaan Rääts at the Tallinn Conservatoire (1980–1984). He also took private lessons from Prof. 

Lepo Sumera in Tallinn and trained his skills in the field of electronic music in Karlsruhe. In 1979, Tüür 

founded the progressive rock ensemble In Spe, where he was engaged as composer, flautist, keyboardist 

and vocalist until 1983. Tüür worked as an adviser at the Estonian Composers’ Union (1983–1985) and 

musical director of the Vanalinnastuudio Theatre (1987–1990). From 1993–1995, he taught composition 

at the Estonian Academy of Music (Helena Tulve being the only student to date). Since 1995, Tüür is



a freelance composer, his works mainly commissioned by world-famous performers and frequently premiered 

abroad before reaching the home public. Erkki-Sven Tüür is one of the artistic directors of the 

International New Music Festival NYYD and honorary doctor of the Estonian Academy of Music. He has 

received the annual Estonian Music Prize (1987, 1988), Estonian Culture Prize (1997), Great Bear Prize 

(1996, 1997), Baltic Assembly Culture Prize (1998), second class Order of the White Star (2000), Annual 

Prize of the Estonian Music Council (2003) and Annual Prize of the Endowment for Music of the Cultural 

Endowment of Estonia twice: in 2003 for CD Exodus; in 2005 for artistic direction of the international contemporary 

music festivals NYYD. In 2009, Erkk-Sven Tüür received the title of Citzen of the Year. Erkki-Sven 

Tüür’s works are published by Edition Peters. Recordings of Tüür’s music have been released by ECM, BIS, 

Erdenklang, Ondine, Virgin, Teldec etc. 


I composed the Symphony No. 8 at the suggestion of my good friend Olari Elts; it was commissioned by 

the Scottish Chamber Orchestra. Considering the instrumentation of the orchestra (double woodwinds, 

2 trumpets, two French horns, one percussionist and strings) it almost seems like a chamber symphony. 

Indeed, there are several chamber-like passages, but the intense tectonic shifts between sound masses 

are equally important. Thus, I simply added it to the list of my symphonies without granting it a separate 

“chamber symphony” status. One of the ideas guiding the internal psychological development logic of 

this symphony might be the creation of structure and then bringing it to life. In other words, the initial 

dominating objective and detached observation gradually grows more subjective and, hopefully, more 

involved and passionate. As for musical form, the Eighth Symphony is divided into three movements, 

all of them performed attacca. The key motif (1-1-1) X, which forms the foundation for musical development 

throughout the composition, consists of three ascending minor second intervals with a “knocking” 

rhythm. This is followed by a micro-polyphonic “sound cloud”, Y based on the same intervals, which is 

interrupted by the next “knocking”. These two elements are similar in terms of intervals, but opposites 

in terms of character and rhythm, evolving into contrasting realms of sound. Everything that ensues is 

alternation of focus between X and Y. The first movement, in turn, consists of three parts. The first part 

is fast, intense, and plays with shifts in various types of texture. The interval range gradually expands, 

introducing the major second, then the minor third, major third, etc. (1-2-3-4 etc). 

This so-called “expansion” also becomes a key principle for the development of linear processes throughout 

the whole symphony. The second part of the first movement is chamber-like music enriched 

with several intertwining solo passages. This zooms in on the world represented by Y. The third part 

returns to the motifs originating from X, but much more fiercely. The second movement begins with a 

complete standstill, while taking the developments of Y under even greater scrutiny. Unlike the beginning 

of the first movement, this section is dominated by descending elements. The initially frozen world 

begins to “warm up” slowly; at some point, the melodic line that evolves from yet another intervallic 

expansion starts to resemble archaic Estonian folk songs. The third movement presents somewhat surreal 

(dance-like!) surprises that culminate into co-functionality between X and Y, whereas the three-note 

motifs performed by strings have undergone a tremendous expansion compared to their starting point. 

The constant sense of “being on the road”, organic development and fluidity is crucial for this music. 

Taking note of the brief description above is optional, not obligatory. Trust your intuition, sharpen your 

attention and let the energy springing from the music speak to you. The best approach I can recommend 

is prejudice-free listening. Thus, everyone can create their very own unique story while listening to this 

music. 


Scottish Chamber Orchestra commission with funding from the Scottish Government 

www.erkkisven.com 

30



www.emic.ee/helilooja/erkkisventyyr 

PETR LOUŽENSKÝ 

patří k talentovaným příslušníkům mladé 

dirigentské generace. Spektrum jeho 

zájmů a studijních oborů je velmi široké. 

Absolvoval flétnu a dirigování na Konzervatoři 

v Praze, na Filozofické fakultě Karlovy 

univerzity v Praze absolvoval hebrejštinu 

a arabštinu. V současné době pokračuje ve 

studiu oboru dirigování na Hudební fakultě 

Akademie múzických umění. Petr Louženský 

vede Pražský studentský orchestr, se 

kterým se letos zúčastnil mezinárodního 

festivalu studentských orchestrů v Berlíně, 

spolupracuje mimo jiné s Pardubickou 

komorní filharmonií a Roxy Ensemble. Od 

roku 2009 je sbormistrem Kühnova dětského 

sboru, který pod jeho vedením získal 

v září letošního roku první cenu v kategorii dětských sborů na jedné z největších sborových soutěží na 

světě v italském Arezzu. Petr Louženský zde zároveň obdržel i zvláštní cenu pro nejlepšího dirigenta celé 

soutěže. 

PETR LOUŽENSKÝ 

belongs to the young generation of talented conductors. The range of his interests and subjects of study 

is very wide. He graduated in flute playing and conducting from the Prague Conservatory and in Hebrew 

and Arabic from the Faculty of Arts, Charles University, Prague. He is currently studying conducting at the 

Music Faculty of the Academy of Performing Arts in Prague. 

Petr Louženský leads the Prague Students‘ Orchestra, which participated in the international festival of 

students‘ orchestras in Berlin, and he also cooperates with the Pardubice Chamber Philharmonic Orchestra 

and with the Roxy Ensemble. Since 2009 he has been the choirmaster of the Kühn Children’s Choir, 

which was awarded the first prize in the category of children’s choirs at one of the greatest competitions 

in choral singing in the world in Arezzo, Italy, this September. On the same occasion, Petr was also awarded 

a special prize for the best conductor of the whole competition. 

PETR NOUZOVSKÝ 

(nar. r. 1982) je absolventem Pražské konzervatoře (Jan Páleníček, Jiří Bárta), Akademie múzických umění 

v Praze ve třídě Miroslava Petráše a Vysoké hudební školy v Drážďanech (Wolfgang Emanuel Schmidt). V roce 

2007 získal prestižní ocenění Europäische Förderpreis für Musik. V současnosti studuje na Královské konzervatoři 

v Madridu (Iagoba Fanló). Své umění si zdokonalil na mistrovských kurzech po celém světě (Mstislav Rostropovič, 

Boris Pergamenščikov, David Geringas, Franz Helmerson ad.). Soukromě studoval u Stanislava Apolína. 

Jeho kariéru odstartovalo pozvání na Pražské jaro v roce 2005, kam se opětovně vracel (2007, 2009, 2010). 

Jako sólový hráč spolupracoval s řadou orchestrů (Chamber Orchestra Kremlin, Plzeňská filharmonie, Symfonický 

orchestr Českého rozhlasu, Komorní filharmonie Pardubice, Slovenská filharmonie ad.), díky vítězství v soutěži 

New Master on Tour 2007 absolvoval sólové koncerty v Rusku, Holandsku a na Slovensku, se svými recitály 

se představil dále např. v Japonsku, Španělsku či Polsku. Petr Nouzovský je vyhledávaným komorním hráčem. 

K jeho spoluhráčům patřili či patří Václav Hudeček, Martin Kasík, Marián Lapšanský, Gérard Wyss, Kateřina 

31



Englichová, Vilém Veverka, Zemlinského kvarteto, Stamicovo kvarteto, Royal String Quartet ad. Od roku 2009 je 

předsedou občanského sdružení Fórum mladých, které sdružuje českou interpretační špičku a je pořadatelem 

festivalu Fórum mladých v Sále Martinů na Hudební fakultě Akademie múzických umění v Praze. 

PETR NOUZOVSKÝ 

born in 1982, has studied at the Prague Conservatory 

with Jan Páleníček and Jiří Bárta, at the Academy 

of Performing Arts in Prague with Miroslav 

Petráš and at the Dresden Music College with Wolfgang 

Emanuel Schmidt. In 2007 he was awarded 

the prestigious Europäische Förderpreis für Musik. 

He is currently studying at the Royal Conservatory 

in Madrid with Iagoba Fanló. He has honed 

his skills at master classes all around the world 

(with Mstislav Rostropovich, Boris Pergamenschtschikow, 

David Geringas, Franz Helmerson and 

others.). He has also taken private lessons with 

Stanislav Apolín. His career was begun when he 

was invited to the Prague Spring festival in 2005 

and he came back again in 2007, 2009, and 2010. 

As a solo player he has worked with many orchestras 

(the Chamber Orchestra Kremlin, the Pilsen 

Philharmonic Orchestra, the Czech Radio Symphonic 

Orchestra, the Chamber Philharmonic Orchestra 

Pardubice, the Slovak Philharmonic Orchestra, 

etc.). Thanks to his winning the New Master on Tour competition in 2007 he gave solo concerts in Russia, 

Holland, and Slovakia. He has also performed recitals in Japan, Spain, Poland and other countries. Petr Nouzovský 

is a sought-after chamber musician. His colleagues have included Václav Hudeček, Martin Kasík, Marián 

Lapšanský, Gérard Wyss, Kateřina Englichová, Vilém Veverka, the Zemlinský Quartet, the Stamic Quartet, 

the Royal String Quartet and others. Since 2009 he has been the president of a citizens‘ association called 

„Fórum mladých“ (Youth Forum), which unites the Czech performing elite and organizes an eponymous festival 

in the Martinů Hall at the Music and Dance Faculty of the Academy of Performing Arts in Prague. 

HANA BROŽOVÁ-KNAUEROVÁ 

reprezentuje mladou uměleckou generaci a právem patří mezi naše nejlepší flétnistky. Studovala v Praze 

na konzervatoři u prof. Františka Malotína a na Hudební fakultě AMU v Praze u prof. Jiřího Válka. Svá studia 

dále rozvíjela v zahraničí, nejprve v Paříži na Conservatoire Superieur de Musique u sóloflétnistky Pařížské 

opery Claude Lefebvre, kde absolvovala s nejvyšším možným vyznamenáním. Dále pak pokračovala na 

Conservatoire Superieur de Musique v Ženevě u sóloflétnisty Bostonského symfonického orchestru Jacquese 

Zoona. Během tohoto studia získala prestižní stipendium Švýcarské vlády, které završila v roce 2006 

oceněním Diplome de Soliste. Je laureátkou soutěže Concertino Praga a mezinárodních soutěží Pearl 

Flute Competition v Londýně, European Music Prize 2000 v Hannoveru, Concours Europeén de Musique 

ve francouzské Picardii, Concours Léopold Bellan a Concours National du Jeune Flutiste v Paříži a soutěže 

Rottary Prize Club v Norimberku. Během studií spolupracovala s pařížským l´Ensemble Orchestral 

a Komorním orchestrem města Lausanne (Orchestre de Chambre de Lausanne). Od roku 2003 je členkou 

orchestru FOK. 

32



HANA BROŽOVÁ-KNAUEROVÁ 

Flute player Hana Brožová-Knauerová represents 

the young generation of musicians and belongs 

rightly among the best Czech flautists. She studied 

at the Prague Conservatory with Professor František 

Malotín and at the Music and Dance Faculty 

of the Academy of Performing Arts in Prague with 

Professor Jiří Válek. Then she continued her education 

abroad. First she studied at the Conservatoire 

Superieur de Musique with the Paris Opera 

solo flautist, Claude Lefebvre, and graduated with 

the highest possible honours. After that she studied 

at the Conservatoire Superieur de Musique 

in Geneva with the Boston Symphony Orchestra 

solo flautist, Jacques Zoon. During these studies 

she received the prestigious Swiss Government 

Scholarship, which she completed in 2006, obtaining 

the Diplome de Soliste. She is a Concertino 

Praga laureate and has won prizes at international 

competitions, such as Pearl Flute Competition in 

London, European Music Prize 2000 in Hannover, 

Concours Europeén de Musique in Picardy, France, 

Concours Léopold Bellan and Concours National du 

Jeune Flutiste in Paris, and the Rottary Prize Club 

competition in Nürnberg. During her studies she 

cooperated with l´Ensemble Orchestral in Paris and 

with the Lausanne Chamber Orchestra (Orchestre de Chambre de Lausanne). She has been a member of 

the Prague Symphony Orchestra since 2003. 

MARKO IVANOVIĆ 

se narodil roku 1976 v Praze, ale dětství prožil v bývalé Jugoslávii. Do Čech se vrátil až ve svých 

patnácti letech. Studoval dirigování a kompozici na Pražské konzervatoři a na Akademii múzických 

umění, kde byli jeho učiteli Radomil Eliška a Jiří Bělohlávek a v oboru skladba Václav Riedlbauch. 

Absolvoval skladatelskou stáž v holandském Utrechtu, v roce 2008 obhájil na pražské HAMU doktorskýtitul 

v oboru skladba a teorie skladby. Jako dirigent spolupracoval s různými českými a zahraničními 

orchestry: Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK, Pražskou komorní filharmonií, Filharmonií 

Bohuslava Martinů, Filharmonií Sudeckou (Polsko), Toyama Academy Orchestra (Japonsko) a dalšími. 

V roce 2003 se v polských Katovicích stal laureátem Mezinárodní soutěže mladých dirigentů G. Fitelberga. 

S pražským Národním divadlem spolupracoval původně externě (Ph. Glass: Kráska a zvíře, 

B. Britten: Curlew River), v roce 2006 tam nastoupil do stálého angažmá a jako dirigent se podílel 

mj. na inscenacích Mozartovy opery La clemenza di Tito, politické „opery-procesu“ Zítra se bude… 

A. Březiny nebo jazzové opery Dobře placená procházka. Od roku 2009 je šéfdirigentem Komorní 

filharmonie Pardubice. V letošním roce Marko Ivanović s velkým úspěchem vystoupil v rámci mezinárodního 

hudebního festivalu Pražské jaro se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK. Jeho skladby 

se hrají na mnoha koncertních a festivalových pódiích u nás i v zahraničí, je vyhledávaným autorem 

scénické a filmové hudby. 

33



MARKO IVANOVIĆ 

born in Prague in 1976, as a child he lived in 

the former Yugoslawia and returned to Czechoslovakia 

when he was 15. He studied conducting 

and composition at the Prague Conservatory 

and at the Academy of Performing Arts, 

where his teachers were conductors Radomil 

Eliška and Jiří Bělohlávek and composer Václav 

Riedlbauch. He also attended a composition 

course in Utrecht, Holland, and in 2008 

he successfully defended his doctoral thesis in 

composition and the theory of composition at 

the Music and Dance Faculty of the Academy 

of Performing Arts in Prague. As a conductor 

he has worked with various Czech and foreign 

orchestras: the Prague Symphony Orchestra, 

the Prague Philharmonic Orchestra, Bohuslav 

Martinů Philharmonic Orchestra, Filharmonia 

Sudecka (Poland), the Toyama Academy 

Orchestra (Japan) etc. In 2003 he won a prize 

at G. Fitelberg’s International Young Conductors’ 

Competition in Katowice, Poland. At first 

he worked for the National Theatre in Prague only as an outside collaborator (P. Glass: La Belle et la Bête, 

B. Britten: Curlew River), but in 2006 he began to work there full-time and as a conductor he has contributed 

to the production of Mozart’s opera La clemenza di Tito, A. Březina’s political “opera-process” 

called Zítra se bude…, the jazz opera, A Walk Worthwile, etc. Since 2009 he has been the chief conductor 

of the Czech Chamber Philharmonic Orchestra Pardubice. This year, Marko Ivanović had a great success 

conducting the Prague Symphony Orchestra at the Prague Spring International Music Festival. His compositions 

are played on stage at many concerts and festivals both at home and abroad. He is also a soughtafter 

composer of incidental music and film scores. 

KOMORNÍ FILHARMONIE PARDUBICE 

byla založena v roce 1969. Jejím prvním šéfdirigentem byl dirigent Libor Pešek, pod jehož vedením 

orchestr brzy získal pozoruhodnou uměleckou úroveň. Na uměleckém růstu orchestru se podíleli také 

další šéfdirigenti – Libor Hlaváček, Petr Altrichter, Bohumil Kulínský, Petr Škvor a Róbert Stankovský. 

V letech 1997–2009 stál v čele orchestru Leoš Svárovský. Od srpna 2009 je jeho šéfdirigentem Marko 

Ivanović. Hlavním hostujícím dirigentem se od koncertní sezony 2009–2010 stal Peter Feranec. 

Komorní filharmonie Pardubice spolupracovala s významnými dirigenty světového jména v čeles 

Jiřím Bělohlávkem, Marcem Armiliatem a Marrisem Jansonsem; u dirigentského pultu se vystřídali 

i další významní čeští i zahraniční dirigenti: Josef Vlach, Vladimír Válek, František Vajnar, Jiří Stárek, 

Ondřej Kukal, Petr Vronský, Jaroslav Krček, Albert Rosen, István Dénes, Emin Chačaturjan, Juozas 

Domarkas, Arnold Katz, Gérard Oskamp, Martin Lebel, Hilary Griffiths, Peter Feranec a mnozí další. 

S orchestrem se představila plejáda špičkových sólistů, např. klavíristé Lazar Berman, Ivan Moravec, 

Eugen Indjic, houslisté Vladimir Spivakov, Josef Suk, Václav Snítil, houslistka Isabelle van Keulen, 

kytarista Angel Romero, kytaristka María Isabel Siewers, trumpetista Ludwig Güttler, hornisté Peter 

Damm, Herrmann Baumann, Zdeněk Tylšar, pěvkyně Helen Donath, Dagmar Pecková a řada dalších. 

34



CHAMBER PHILHARMONIC ORCHESTRA PARDUBICE 

was established in 1969, and its first 

Foto F. Renza, P. Malota 

Chief-conductor was the now worldrenowned 

Libor Pešek, under whose 

baton the orchestra soon reached 

a remarkable level of artistic attainment. 

Other Chief-conductors have also 

contributed to the artistic growth of the 

orchestra - Libor Hlaváček, Petr Altrichter, 

Bohumil Kulínský, Petr Škvor and 

Róbert Stankovský. In the years 1997- 

2009 Leoš Svárovský stood at the head 

of the orchestra. Since August 2009 the 

orchestra has the new Chief-conductor 

Marko Ivanović. Peter Feranec became 

the principal guest conductor from the 

2009-2010 concert season. The orchestra 

has collaborated and performed 

under world-renowned conductors 

such as Jiří Bělohlávek, Marco Armiliato, Marris Jansons; other Czech and international conductors have 

also taken their place at the conductor‘s podium: Josef Vlach, Vladimír Válek, František Vajnar, Jiří Stárek, 

Ondřej Kukal, Petr Vronský, Jaroslav Krček, Albert Rosen, István Dénes, Emin Chachaturian, Juozas 

Domarkas, Arnold Katz, Gérard Oskamp, Martin Lebel, Hilary Griffiths, Peter Feranec and many others. 

A plethora of leading soloists, for example Lazar Berman, Ivan Moravec, and Eugen Indjic, the violinists 

Vladimir Spivakov, Josef Suk, Václav Snítil, and Isabelle van Keulen, the guitarist Angel Romero, María Isabel 

Siewers, the trumpet player Ludwig Güttler, the horn players Peter Damm, Herrmann Baumann, and 

Zdeněk Tylšar, the vocalists Helen Donath and Dagmar Pecková have also performed with the orchestra. 

35


Ricordanza pro smyčcový orchestr, 2005 

Ricordanza for string orchestra, 2005 


© PWM, Kraków 

15| 10| Pá 19.00| Sál Martinů | Pražské premiéry 

15| 10| Fri 7.00 pm| Martinů Hall | Prague premieres 

Anatolijus Šenderovas 

…rozevřel jsem náruč – přelud…, koncert pro kytaru a smyčcový orchestr, 2006 

...I Stretched My Hands - Mirage..., concerto for guitar and string orchestra, 2006 


© autor | composer 

2008 


Arvo Pärt 

Symfonie č. 4 „Los Angeles“, věnováno Michailu Chodorkovskému, 2008 

Symphony No. 4 „Los Angeles“, dedicated to Mikhail Khodorkovsky, 2008 


© Universal Edition, Wien 

Talichův komorní orchestr 

Talich Chamber Orchestra 

Petr Vronský | dirigent | conductor 

František Lukáš | kytara | guitar 

Koncert je nahráván a bude vysílán ze záznamu dne 20. 10. 2010 ve 20.00 hodin na stanici 

Český rozhlas 3 – Vltava. 


38



Wojciech Kilar je skladatel a klavírista, narozený 17. 7. 1932 ve Lvově. Studoval hru na klavír a kompozici 

u Bolesława Woytowicze na Státní vyšší hudební škole v Katovicích, kterou v roce 1955 absolvoval 

s vyznamenáním. V letech 1955–1958 působil jako přednášející asistent u Woytowicze na Státní vyšší 

hudební škole v Krakově. V roce 1957 se zúčastnil Mezinárodních letních kurzů nové hudby v Darmstadtu. 

Díky stipendiu od francouzské vlády se pak dále hudebně vzdělával v Paříži (1959–1960), kde navštěvoval 

hodiny kompozice u Nadi Boulangerové. V roce 1977 se stal zakládajícím členem Společnosti Karola 

Szymanowského v Zakopaném. Mnoho let byl také předsedou pobočky Polského svazu skladatelů 

v Katovicích a v letech 1979–1981 místopředsedou správní rady svazu. Také působil v repertoárové komisi 

Mezinárodního festivalu současné hudby Varšavský podzim. V roce 1991 o něm Krzysztof Zanussi natočil 

film nazvaný Wojciech Kilar. Za svou uměleckou činnost získal Kilar řadu ocenění, k nimž patří cena bostonské 

Nadace Lili Boulangerové (1960), Cena ministra kultury a umění (1967, 1975, 2003), ocenění Polského 

svazu skladatelů (1975), Cena Katovického kraje (1971, 1976, 1980), Cena města Katovice (1975, 

1992), státní ocenění prvního stupně (1980), cena newyorské Nadace Alfreda Jurzykowského (1984), 

umělecké ocenění kulturní komise Nezávislých samosprávných odborů Solidarita (1989), Cena Wojciecha 

Korfantyho (1995), ocenění arcibiskupa města Katovice „Lux ex Silesia“ (1995) a zvláštní ocenění 

v rámci Slezské kulturní ceny Dolního Saska (Sonderpreis des Kulturpreis Schlesien des Landes Niedersachsen, 

1996). Četná ocenění získal také za filmovou hudbu: V roce 1975 na polském filmovém festivalu 

v Gdaňsku za hudbu k filmu Andrzeje Wajdy Země zaslíbená; v roce 1980 cenu Louise Delluca za hudbu 

k animovanému filmu Le Roi et l‘oiseau režiséra Paula Grimaulta; v roce 1981 na Mezinárodním filmovém 

festivalu v irském Corku za hudbu k filmu Krzysztofa Zanussiho Da un paese lontano: Papa Giovanni Paolo II. Za 

hudbu ke Coppolově Drákulovi mu bylo v roce 1992 uděleno ocenění Americké společnosti skladatelů, umělců 

a producentů (ASCAP) v Los Angeles a v San Francisku pak ocenění za nejlepší hudbu k hororovému filmu 

roku 1992. V roce 1991 byl poctěn cenou Komise pro kinematografii a vyznamenán rytířským křížem (1976) 

a velitelským křížem s hvězdou řádu Polonia Restituta. 

Marek Moś: „Ricordanza má lidové motto: ,Chlapci tu byli, ale nepodařilo se jim se sejít, a my se již 

brzy také mineme.‘ Ptal jsem se skladatele, co ho přivedlo k použití takovéhoto motta, ale nedokázal 

nebo nechtěl mi to vysvětlit. Jde pravděpodobně o vzdálenou ozvěnu, vzpomínku. Ricordanza znamená 

‚vzpomínka‘. Zmíněné motto však není programem. Zachází do hlubších úvah nad odchodem ze světa 

a míjením se s druhými. Dílo se skládá ze dvou vět. První začíná prostou lidovou melodií z hor, jež se střídá 

s chorálem a končí motivem hraným na cello, který jde do ztracena. Zdá se, že rozdíly mezi těmito prvky se 

ve větách stírají. Hudba je motorická, velmi dynamická a vede ke kulminaci, po níž následuje chorál založený 

na tónině D dur a doprovázený melodií hranou lidovou kapelou, již zde představují sólové housle, viola a violoncello. 

Konec skladby symbolizuje odcházení a je stejně nostalgický jako samotné motto. Ricordanza vznikla 

rychle a nečekaně. Když jsme přišli s nápadem pořídit monografické album, vyšlo najevo, že potřebujeme ještě 

jednu skladbu na doplnění. Kilar neustále říkal, že by bylo pěkné, kdybych natočil jeho skladby pro smyčcový 

orchestr. Odpověděl jsem: ‚Skvělé, ale na takovou nahrávku nemáme dostatek materiálu!‘ Zcela neočekávaně 

jsem pak od něho dostal partituru Ricordanzy s věnováním mně a mému orchestru. Vzbudila velké nadšení!“ 

Věnováno Marku Mośovi a komornímu orchestru AUKSO / Z rozhovoru s Krzysztofem Drobou 

www.polmic.pl 

Anatolijus Šenderovas (nar. r. 1945) prošel vilniuskou a leningradskou kompoziční školou. V roce 1990 odjel 

na stáž do Izraele, kde studoval na Hudební akademii Samuela Rubina v Tel Avivu. Výsledkem tohoto pobytu 

byl i průnik výrazných vlivů židovské hudby a kultury do Šenderovasovy tvorby, což se promítlo třeba ve 

skladbách Simeni kahotam ad libeha pro soprán, bas, perkuse a orchestr, Paratum cor meum pro cello, sbor, 

cembalo a orchestr, Shma Israel pro kantora, mužský a chlapecký sbor a orchestr nebo v komorním kusu Písně 

Sulamitky. Ostatně skladatelská postava, která tíhne k židovským tradicím, má v Litvě své opodstatnění: Židé 

39



totiž ve Vilniusu tvořili až do hitlerovské a stalinské genocidy značnou část obyvatelstva a litevskému hlavnímu 

městu se nikoli náhodou říkalo Jeruzalém severu. Šenderovase pojí dlouholeté přátelství s Davidem Geringasem, 

významným violoncellistou litevského původu (Šenderovasův otec Michail byl prvním Geringasovým učitelem 

hry na violoncello), pro něhož napsal hned několik skladeb, mj. Concerto in Do („Do“ v názvu je hříčkou: 

neoznačuje pouze „C“, ale odkazuje i k litevské podobě Geringasova křestního jména Dovydas) z roku 2002. 

Jeho balet Desdemona (2005) si udržuje stálé místo v repertoáru Opery a baletu Litevského národního divadla. 

Napsal též hudbu k litevsko-německému filmu Ghetto, uvedenému v roce 2007 na Febiofestu. 

...rozevřel jsem náruč – přelud... 

Koncert pro kytaru a smyčcový orchestr 

...i řeka, i strom tam zpívá, 

a pták, a taky vítr, víc a víc... 

...rozevřel jsem náruč – přelud... 

Poslouchám – poslouchám – a nemůžu se naposlouchat. 

„Tento úryvek pochází z neobyčejné básně Pod nebem Všemohoucího z pera litevského básníka Bernardase 

Brazdžionise, který po válce emigroval do Spojených států. V této básni, která inspirovala vznik skladby, má 

své místo fantazie, snění o Kráse, věčný konflikt s realitou... To je, zdá se, téma téměř celé mé tvorby. ‚Přelud‘ 

odráží věčnou lidskou snahu dosáhnout nedosažitelné, vidět neviditelné, zaslechnout neslyšitelné... 

Skladba je jednovětá. Je to dialog člověka s okolním světem a tento dialog dramaturgicky určuje konflikt díla. 

Nepřemýšlel jsem nad konkrétními technikami, usiloval jsem o to, aby každý nástroj ‚promlouval‘ hlasem 

pro něj příznačným. Zkušený posluchač pocítí ve struktuře skladby skryté řady neopakujících se tónů a jejich 

modifikace, klastry, harmonie procházející celým dílem, podpořené zněním volné struny kytary. Ale... To je jen 

skladatelova ‚kuchyně‘... Pro posluchače je přece důležitý výsledek a emocionální hladina díla – to, co vzrušuje, 

nebo nevzrušuje, to, co stojí za zamyšlení a prožití spolu s interprety, nebo naopak za odhození... Skladba je 

věnována iniciátorům jejího vzniku a prvním interpretům – kytaristovi Reinbertu Eversovi, dirigentovi Donatasi 

Katkusovi a Litevskému komornímu orchestru sv. Kryštofa.“ 


www.mic.lt/en/persons/info/senderovas 

Arvo Pärt (nar. r. 1935) je skladatel mezinárodního významu. Jeho hudbu charakterizuje silná kompoziční logika 

a sakrální atmosféra. Jako nejodvážnější novátor estonské hudby šedesátých let 20. století začal ve svých 

raných dílech používat nejdůležitější modernistické kompoziční techniky. V osmdesátých letech si Pärt vydobyl 

celosvětový věhlas svým meditativním stylem zvaným „tintinnabuli“ (zvonky). Jeho hudba má výrazný vliv na 

současnou estonskou hudbu. V letech 1954–1957 studoval Arvo Pärt hudební teorii na Střední hudební škole 

v Tallinnu a pokračoval studiem kompozice na tallinnské konzervatoři u Heino Ellera v letech 1957–1963. Od 

roku 1958 do roku 1967 pracoval jako mistr zvuku v Estonském rozhlase a poté se stal skladatelem na volné 

noze. V roce 1980 Pärt s rodinou z politických důvodů emigroval ze sovětského Estonska do Vídně a o rok později 

odjel do Berlína, kde získal stipendium DAAD (Německá akademická výměnná služba). Po vzniku samostatné 

Estonské republiky v roce 1991 obnovil Pärt vazby na svou vlast. Své první skladby napsal Arvo Pärt pro klavír 

– 2 sonatiny (1958–1959), Partita (1959) a další jsou ukázkami neoklasicistního stylu. V šedesátých letech začíná 

v jeho dílech dominovat sonoristika. První Pärtova orchestrální skladba se jmenovala Nekrolog (1960), byla 

určena pro symfonický orchestr a šlo o první dodekafonické dílo v estonské a sovětské hudbě. Na základě sonoristických 

a serialistických metod vytvořil Symfonii č. 1 (Polyphonic, 1963) a orchestrální skladbu Perpetuum 

mobile (1963) věnovanou Luigimu Nonovi. Obě zmíněné skladby vynikají jako jasné příklady Pärtova „architektonického“ 

tvarování formy. V roce 1965, po uvedení díla Perpetuum mobile na Varšavském podzimu, se 

Pärtově hudbě dostalo mezinárodního věhlasu. Jeho Collage on BACH (1964) pro hoboj a orchestr, koncert pro 

cello Pro et contra (1966), Symfonie č. 2 (1966) a Credo (1968) pro klavír, smíšený sbor a orchestr (na motivy 

Ježíšova kázání na hoře) jsou skladby založené na technice koláže stavějící do protikladu dramatická zvuková 

40



schémata a oslnivé tonální harmonické citace či stylizace. Po tříleté přestávce a studiu starých zápisů sakrální 

hudby dokončil Pärt Symfonii č. 3 – mezník svého nového stylu inspirovaného středověkou vokální hudbou. 

V roce 1976 se základem jeho hudby stává klidný a libozvučný styl zvaný tintinnabuli (z latinského tintinnabulum 

– „zvoneček“), inspirovaný gregoriánským chorálem a nizozemskou vokální polyfonií. V tomto 

novém stylu se mísí „melodický hlas“ postupující po sousedních tónech a triádový hlas tintinnabuli. K jeho 

zvláštním prvkům patří meditativní plynutí času a „dýchající“ fráze. Prvním dílem ve stylu tintinnabuli byla 

skladba Pro Alinu z roku 1976. V roce 1977 následovala dodnes populární díla Tabula rasa – koncert pro dvoje 

housle, klavír a smyčcové nástroje, Cantus památce Benjamina Brittena pro smyčcové nástroje a zvonek 

a v mnoha verzích provedená skladba Fratres. Od let osmdesátých napsal Pärt mnoho děl pro pěvecký sbor 

anebo sólisty s doprovodem i bez doprovodu, založených na náboženských textech. Patří k nim Passio (1982), 

De profundis (1980), Te Deum (1985/1992), Magnificat (1989), Miserere (1989/1992), Berliner Messe 

(1990/2002), Litany (1994/1996), Kanon pokajanen (1996) a Como cierva sedienta (1998/2002). V posledním 

desetiletí se v tintinnabuli projevují historické a národní stylistické nuance. Arvo Pärt je držitelem čestných 

doktorátů mnoha univerzit (Estonské hudební a divadelní akademie, estonské Univerzity Tartu, australské 

univerzity v Sydney, britské univerzity v Durhamu, katedry humanitních studií argentinské Universidad Nacional 

de General San Martín, Teologické fakulty německé univerzity ve Freiburgu, belgické Université de Liège 

a skotské University of St. Andrews) i čestných členství (Švédské královské hudební akademie ve Stockholmu, 

americké Umělecké a literární akademie v New Yorku, belgické Královské umělecké akademie, britské Královské 

školy církevní hudby a italské Národní akademie sv. Cecilie v Římě). Také získal estonskou Státní cenu za 

kulturu (1998), Řád 2. stupně státního erbu Estonské republiky (1998), Řád 1. stupně státního erbu Estonské 

republiky (2006) a estonskou Státní cenu za kulturu za celoživotní přínos (2009). Dále obdržel mnoho ocenění 

a poct v zahraničí: ruskou nezávislou uměleckou cenu Triumf (Moskva, 1997), Herderovu cenu (Německo, 

2000), velitelský stupeň francouzského Řádu literatury a umění (2001), italské ocenění C. A. Seghizzi za skladby 

pro pěvecký sbor (Gorizia, 2003), britskou cenu za klasickou hudbu (Classical Brit Award) za skladbu Orient 

& Occident (2003), cenu polské nadace Pogranicze (Sejny, 2003), ocenění Skladatel roku organizace Musical 

America (USA, 2005), Evropské ocenění za církevní hudbu (Německo, 2005), mezinárodní cenu Brückepreis 

evropského města Görlitz / Zgorzelec (2007), ocenění Pobaltská hvězda (Petrohrad, 2007), Hudební cenu Léonie 

Sonningové (Dánsko, 2008), Rakouskou Čestnou medaili první třídy za vědu a umění (2008), cenu Mezinárodního 

hudebního festivalu v Istanbulu za celoživotní přínos (2010), cenu Image Enhancement od Americko- 

-pobaltské nadace (USA, 2010). Pärtova hudba se hraje na celém světě. Většina jeho děl vzniká na zakázku 

pro renomované sólisty, sbory a orchestry. Skladatel je stálým hostem velkých hudebních festivalů 

a několik festivalů se již konalo přímo na jeho počest. Patří k nim Festival Arvo Pärta ve Stockholmu (1995), 

Mezinárodní festival skladatelů „Pärt in Profile” na Královské hudební akademii v Londýně (2000), Festival 

Arvo Pärta v Kodani (2002), „Arvo Pärt – člověk pohraničí” v Polsku (2003), Festival Arvo Pärta nazvaný 

„Ęstonishing Music” v holandském Groeningenu (2004), dva festivaly Arvo Pärta v Estonsku (2005), 

44. Mezinárodní festival Artura Benedetti Michelangeliho s podtitulem „Beethoven, Pärt: hlasy duše” 

v Brescii a Bergamu (2007) a „Diario dell’anima. Omaggio ad Arvo Pärt“ v Římě (2010). O Arvo Pärtovi 

již vyšlo několik knih. Dvě z nich napsal dirigent Paul Hillier: Arvo Pärt (Oxford University Press, 1997) 

a On Pärt, která vznikla ve spolupráci s fotografem Tõnu Tormisem (Theatre of Voices Edition, 2005). Italský 

muzikolog Enzo Restagno sestavil knihu Arvo Pärt allo specchio (Il Saggiatore, 2004). Kromě toho bylo o Arvo 

Pärtovi a jeho hudbě natočeno několik filmů a dokumentů, např. Am Ende der Lieder (Meinolf Fritzen, ZDF, 

1978), St. John’s Passion (Christopher Swann, 1988), Siis sai õhtu ja sai hommik [A potom přišlo ráno a večer] 

(Dorian Supin, ETV/Yleisradio TV 1/RM Arts Co-operation, 1989), Te Deum – Arvo Pärt (TV-Produktion ARTE, 

2000), Bamboo Dream (Cloud Gate Dance Theatre of Taiwan, Lin Hwai-Min, 2002), 24 prelüüdi ühele fuugale 

[24 preludií k fuze] (Dorian Supin, F-Seitse, 2002), Passio (Paolo Cherchi Usai, Holandsko/Itálie/USA, 2007). 

Pärtovy skladby vyšly na značkách ECM, Harmonia Mundi, BIS, EMI Records, Hyperion, Chandos, CCn‘C Records, 

41



Nonesuch Records, Deutsche Grammophon, Virgin Classics, Naxos, Albany Records, Finlandia Records, Eres atd. 

V roce 1989 obdržel za album Passio (ECM New Series, 1988) ocenění Classical Edison Award a v roce 2007 

Grammy za desku Da pacem (Harmonia Mundi, 2006) v kategorii nejlepší sborová nahrávka. Jeho vydavatelem 

je Universal Edition. V roce 2009 založil skladatel s rodinou Mezinárodní centrum Arvo Pärta. Úlohou centra 

je uchovat Pärtův přínos umění a vzdělávat budoucí generace. 


Pärtova Čtvrtá symfonie má podtitul „Los Angeles”. Vznikla v roce 2008 a společně si ji objednali Losangeleská 

filharmonická asociace (Los Angeles Philharmonic Association) a její hudební dramaturg Esa- 

-Pekka Salonen, Mezinárodní hudební festival v Canbeře / Ars Musica Australis a Hudební konzervatoř 

v Sydney. Symfonie měla premiéru 10.1. 2009 v koncertním sále Walta Disneyho v Los Angeles v provedení 

Losangeleské filharmonie pod taktovkou Esa-Pekky Salonena. Stejně jako mnoho jiných Pärtových 

skladeb, ať už vokálních nebo instrumentálních, je i Čtvrtá symfonie doslova i obrazně „hudebním prostředím 

příběhu”, neboť byla vytvořena na základě textu. Text tvoří výchozí bod díla a určuje jeho strukturu 

do nejmenších detailů – odtud pramení jeho estetika. Než začal skladatel na symfonii pracovat, 

kroužily jeho myšlenky kolem textů o andělech strážných. Následně dostal zakázku od Los Angeles, 

tedy města, jehož samotný název znamená „andělé”. K rozhodnutí vycházet ve skladbě z Kánonu anděla 

strážného tedy došel s předstihem. Nebylo to poprvé, co Pärt pracoval na základě kanonického textu. 

Již o několik let předtím dala podobná volba vznik jeho sborové skladbě Kanon pokajanen. Nyní učinil 

z kánonu výchozí bod symfonie, čímž nechal do hudební struktury vstoupit rysy slovanské církevní poezie. 

Sám o tom říká: „Chtěl jsem dát slovům možnost zvolit si vlastní zvuk. Výsledkem, jenž mě samotného 

překvapil, je dílo, jež zcela prostupuje ona zvláštní slovanská dikce, kterou najdeme pouze v církevních 

textech. Právě zmíněný kánon mi jasně ukázal, jak silně výběr jazyka ovlivňuje charakter skladby.” Čtvrtá 

symfonie je věnována ruskému podnikateli Michailu Chodorkovskému, který byl v roce 2003 pravděpodobně 

z politických důvodů uvězněn. Pärt však upozorňuje, že věnování by nemělo být chápáno výlučně 

v politickém kontextu. Je spíše „vyjádřením velké úcty k člověku, který uprostřed osobní tragédie došel 

k mravnímu vítězství. Tragická nálada skladby není žalozpěvem za Chodorkovského, ale poklonou obrovské 

síle lidského ducha a lidské důstojnosti.” 

Wojciech Kilar, composer and pianist, born on 17th July 1932 in Lwów (Lvov). He studied piano and composition 

with Bolesław Woytowicz in the State Higher School of Music in Katowice, graduating with first honours 

in 1955. In 1955–1958, he was assistant lecturer to Woytowicz in the State Higher School of Music in Cracow. In 

1957, he took part in the International Summer Courses of New Music in Darmstadt. He continued his musical 

education in Paris thanks to a French government scholarship (1959–1960), attending Nadia Boulanger‘s composition 

classes. In 1977 he became a founding member of the Karol Szymanowski Society in Zakopane. For 

many years, he was also the president of the Polish Composers‘ Union‘s branch in Katowice, and in 1979–1981 

– vice-president of the PCU‘s Managing Board. He was also a member of the „Warsaw Autumn“ International 

Festival of Contemporary Music Repertoire Committee. In 1991, Krzysztof Zanussi made a film about the composer 

entitled Wojciech Kilar. For his artistic activity, Kilar received many awards, including: an award of the Lili 

Boulanger Foundation in Boston (1960), Minister of Culture and Art Award (1967, 1975, 2003), award of the 

Polish Composers‘ Union (1975), the Katowice Province award (1971, 1976, 1980), the City of Katowice Award 

(1975, 1992), State Award, 1st Class (1980), award of the Alfred Jurzykowski Foundation in New York (1984), 

Artistic Award of the „Solidarity“ Free Trade Union Committee for Independent Culture (1989), Wojciech Korfanty 

Award (1995), The Metropolitan Archbishop of Katowice „Lux ex Silesia“ Award (1995) and Sonderpreis 

des Kulturpreis Schlesien des Landes Niedersachsen (1996). For his film music, he won numerous prizes, such 

as: in 1975 - at the Polish Film Festival in Gdańsk, for his music for Andrzej Wajda‘s The Promised Land (Ziemia 

obiecana), in 1980 – Prix Louis Delluc for music to the animated film Le Roi et l‘oiseau (dir. Paul Grimault), 

42



in 1981 – at the International Film Festival in Cork, Ireland, for music to Da un paese lontano: Papa Giovanni 

Paolo II (dir. Krzysztof Zanussi). For his music to Bram Stoker‘s Dracula (dir. Francis Ford Coppola), Kilar was 

granted the American Society of Composers, Artists and Producers „ASCAP Award 1992“ in Los Angeles and the 

award for the Best Score Composer for a 1992 Horror Film in San Francisco. In 1991, he was honoured with the 

Committee for Cinematography Award, and decorated with the Cavalier‘s Cross (1976) and the Commander‘s 

Cross with Star of the Polonia Restituta Order. 

Marek Moś: „Ricordanza has a folk motto: ‘The boys were here but they failed to meet, and we will fail 

to meet soon.’ I asked the composer about that but he could not, or did not want to explain why he had 

decided to make use of such a motto. Probably it is a distant echo, a reminiscence. Ricordanza means 

a memory. The motto is not a program, though. It goes deeper into the reflection on passing away, tailing to 

meet the other person. The piece consists of two movements. The first one starts with a plain, highland folk 

melody that alternates with a choral and finishes with the cello motif that fades away. In the movements 

seems to blur this difference. The music is motoric, very dynamic leading to the culmination after which there 

is a choral based on D major accompanied by a melody performed by a folk band, here represented by solo 

violin, viola and cello. The end of the piece symbolizes passing away which is as nostalgic as the motto of the 

piece itself. Ricordanza was composed quickly and unexpectedly. When we came up with an idea to make 

the monographic recording it became clear that we lacked one piece to complete it. Kilar kept on saying that 

it would be nice if I recorded his pieces for string orchestra. I said: Great, but there is not enough material to 

make a recording! And quite unexpectedly I received the score of Ricordanza with a dedication to me and my 

orchestra. lt evoked a lot of joy!“ 

Dedicated to Marek Moś and AUKSO Chamber Orchestra 

From interview with © Krzysztof Droba, translated by Agata Knapik-Mikołajczak 

www.polmic.pl 

Anatolius Šenderovas (born on 1945) studied composition in Vilnius and Leningrad. In 1990 he went to study 

at the Samuel Rubin Academy of Music in Tel Aviv, Israel. The result of this stint was a significant influence 

of Jewish music and culture on Šenderovas’s work, which can be heard in his compositions, such as Simeni 

kahotam ad libeha for soprano, bass, percussion and orchestra, Paratum cor meum for cello, choir, harpsichord 

and orchestra, Shma Israel for cantor, male and boys’ choir and orchestra, or in the chamber piece called Songs 

of Sulamita. After all, a composer attracted to Jewish traditions is not unusual in Lithuania: Before Hitler’s 

and Stalin’s genocides the Jews accounted for a significant part of the population of Vilnius, and it was not a 

coincidence that the capital of Lithuania was called the “Northern Jerusalem”. Šenderovas is bound by a longtime 

friendship with David Geringas, an important cellist of Lithuanian origin (Šenderovas’s father, Michail, 

was Geringas’s first cello teacher), for whom he has written several compositions, including Concerto in Do 

(“Do“ is a pun: it does not only mean “C“, but it also refers to the Lithuanian version of Geringas’s first name, 

Dovydas) from 2002. His ballet, Desdemona (2005), still has a firm place in the repertoire of the Lithuanian 

Opera and Ballet National Theatre. He also wrote the score for the Lithuanian-German film, Ghetto, presented 

at Febiofest in Prague in 2007. 

...I Stretched My Arms – Mirage... 

Concerto for Guitar and String Orchestra 

...over there a river and a tree are singing, 

and a bird tries to catch up with them, singing ever so loud... 

...I stretched out my hands – a mirage... 

I keep listening – and can’t have enough of it. 

(from Bernardas Brazdžionis’ poem Under the Lord’s sky) 

This extract comes from an unusual poem called Under the Under the Lord’s sky by the Lithuanian poet, 

43



Bernardas Brazdžionis, who emigrated to the USA after WW II. In this poem, which inspired the creation of 

the composition, there is room for fantasy, dreaming of Beauty, and the perpetual conflict with reality... This 

seems to be the theme of most of my work. “Illusion“ reflects the never ending human attempt to achieve 

something unattainable, see the invisible, and hear the inaudible... The composition consists of one movement. 

It is a dialogue of man with the surrounding world, and this dialogue dramaturgically determines the 

conflict in the work. I did not think about any particular techniques, I wanted each instrument to “speak” with 

its typical voice. 

In the structure of this composition an experienced listener will hear hidden series of unrepeated tones and 

their modifications, clusters, and harmonies permeating the whole piece, supported by the sound of an open 

guitar string. However... This is only the composer’s “cuisine“... It is the result and the emotional level of the 

music that is important to the listener – the things that bring or do not bring excitement, are worth thinking 

about and being experienced with the musicians or worth being thrown away... The composition is dedicated 

to the initiators of its creation – the guitarist Reinbert Evers, conductor Donatas Katkus, and the Lithuanian Saint 

Christopher Chamber Orchestra. 


www.mic.lt/en/persons/info/senderovas 

Arvo Pärt (born on 1935) is a composer of international stature whose music is characterized by strong 

compositional logic and sacral atmosphere. As the boldest innovator of 1960s Estonian music, he brought 

into play all the most important modernist techniques of composition in his earlier works. In 1980s, Pärt 

achieved worldwide renown by his meditative tintinnabuli style. Arvo Pärt‘s music has a remarkable influence 

on Estonian contemporary music. Arvo Pärt studied music theory at the Tallinn Music High School 

in 1954–1957 and continued with studies of composition at the Tallinn Conservatoire in 1957–1963 as 

a student of Heino Eller. From 1958 to 1967, he worked as a sound director at Estonian Radio, thereafter he 

became a freelance composer. In 1980, Pärt and his family emigrated from Soviet Estonia for political reasons 

to Vienna and one year later, travelled on a DAAD scholarship (German Academic Exchange Service) to Berlin. 

After the restoration of Estonian Republic in 1991, Pärt’s ties with his homeland were restored. Arvo Pärt’s 

first works written for the piano – 2 sonatinas (1958–1959), Partita (1959) and others – represent neoclassicist 

style. In his 1960s work, sonorism became dominating. Pärt‘s first orchestral work was Nekrolog (1960) for 

symphony orchestra – the first dodecaphonic work in Estonian and Soviet music. Written in ground of sonoristic 

and serial methods, his Symphony No. 1 (Polyphonic, 1963) and orchestral work Perpetuum mobile 

(1963) dedicated to Luigi Nono stand out as vivid examples of Pärt‘s „architectonic“ form shaping. From 

1965, after the performance of the Perpetuum mobile at the Warsaw Autumn Festival, Pärt‘s music became 

known internationally. Pärt‘s Collage on BACH (1964) for oboe and orchestra, the cello concerto Pro et contra 

(1966), Symphony No. 2 (1966) and Credo (1968) for piano, mixed choir and orchestra, on the Jesus‘ Sermon 

on the Mount, are based on the collage technique contrasting dramatic sound patterns with luminous tonal 

harmonic citations or stylisations. After the three-year break and studying old manuscripts of sacral music, 

Pärt completed his Symphony No. 3 – the landmark of his new style inspired by medieval vocal music. From 

1976, the peaceful and euphonic tintinnabuli style (tintinnabuli – „bell“ in Latin), inspired by Gregorian chant 

and Netherlands‘ vocal polyphony, became the basis of Pärt’s music. The new style interweaves a „melodic 

voice“ moving stepwise and the triadic tintinnabuli voice. Its special features are meditative time flow and 

“breathing” phrases. The first work in the tintinnabuli style was the piano piece For Aliina from 1976. Following 

in 1977 Tabula rasa – a concerto for two violins, a piano and strings, Cantus in memory of Benjamin Britten for 

strings and bell and Fratres having a large number of different instrumentations, are popular up to now. From 

1980s, Pärt has written many works for choir and/or vocal soloist(s) with or without accompaniment, based 

on religious texts, including Passio (1982), De profundis (1980), Te Deum (1985/1992), Magnificat (1989), 

Miserere (1989/1992), Berliner Messe (1990/2002), Litany (1994/1996), Kanon pokajanen (1996), Como cier- 

44



va sedienta (1998/2002). In the last decade, Pärt‘s tintinnabuli idiom became open to historical and national 

stylistic nuances. Arvo Pärt is the holder of an honorary doctorate from many universities (Estonian Academy 

of Music and Theatre, University of Tartu, Estonia, University of Sydney, Australia, University of Durham, Great 

Britain, Universidad Nacional de General San Martín, Escuela de Humanidades, Argentina, Universität Freiburg 

– Theologische Fakultät, Germany, Université de Liège, Belgium, University of St. Andrews, Scotland) as well as 

honorary memberships (Royal Swedish Academy for Music, Stockholm, Sweden, American Academy of Arts 

and Letters, New York, USA, Royal Academy of Arts, Belgium. The Royal School of Church Music, Great Britain, 

Accademia Nazionale di Santa Cecilia, Rome, Italy). Arvo Pärt has been awarded the Estonian State Cultural 

Award (1998), 2nd class Order of the National Coat of Arms of the Estonian Republic (1998), 1st class Order 

of the National Coat of Arms of the Estonian Republic (2006) and the Estonian State Cultural Award for the 

lifelong achievement (2009). Pärt has also received many awards and honors abroad: Independent Russian 

Arts Award Triumph (Moscow, 1997), Herder Award (Germany, 2000), Commander of the Order of Arts and 

Letters of France (2001), Composition Award for choral work, C.A. Seghizzi (Gorizia, Italy, 2003), Classical Brit 

Award for Orient & Occident (Great Britain, 2003), Borderland Award (Sejny, Poland, 2003), Composer of the 

Year, Musical America (USA, 2005), European Church Music Prize (Germany, 2005), International Brückepreis 

Award of the European City of Görlitz/Zgorzelec (2007), Baltic Star Award (St. Petersburg, Russia, 2007), Léonie 

Sonning Music Prize (Denmark, 2008), Austrian Medal of Honour First Class for Science and Arts (2008), 

Lifelong Achievement Award of International Istanbul Music Festival (2010), Baltic Image Enhancement Award 

(USA, 2010). The music of Arvo Pärt is performed all over the world. Most of his works have been commissioned 

by renowned soloists, choirs and orchestras. He is the permanent guest of great festivals and there have 

also been organised several festivals in honor of Arvo Pärt, including Arvo Pärt Festival in Stockholm (1995), 

International Composer Festival „Pärt in Profile” in Royal Academy of Music in London (2000), Arvo Pärt Festival 

in Copenhagen (2002), “Arvo Pärt – Person of the Borderland” in Poland (2003), Arvo Pärt Festival “E stonishing 

Music” in Groeningen, Holland (2004) and two Arvo Pärt Festivals in Estonia (2005), 44th International 

Arturo Benedetti Michelangeli Festival titled as “Beethoven, Pärt: the voices of souls” in Brescia and Bergamo 

(2007), „Diario dell’anima. Omaggio ad Arvo Pärt“ in Rome, Italy (2010). There have been published several 

books about Arvo Pärt, the author of two of them is conductor Paul Hillier: “Arvo Pärt” (Oxford University 

Press, 1997) and in collaboration with photographer Tõnu Tormis “On Pärt” (Theatre of Voices Edition, 2005). 

„Arvo Pärt allo specchio” (Il Saggiatore, 2004) is compiled by Italian musicologist Enzo Restagno. In addition, 

several films and documentaries about Arvo Pärt and his music have been made, e. g. „Am nde der Lieder“ 

(Meinolf Fritzen, ZDF, 1978), „St. John’s Passion“ (Christopher Swann, 1988), „Siis sai õhtu ja sai hommik“ 

[„And then came the evening and the morning“] (Dorian Supin, ETV/Yleisradio TV 1/RM Arts Co-operation, 

1989), „Te Deum – Arvo Pärt“ (TV-Produktion ARTE, 2000), „Bamboo Dream“ (Cloud Gate Dance Theatre of 

Taiwan, Lin Hwai-Min, 2002), „24 prelüüdi ühele fuugale“ [„24 Preludes for a Fugue“] (Dorian Supin, F-Seitse, 

2002), „Passio“ (Paolo Cherchi Usai, Holland/Itaalia/USA, 2007). The works of Arvo Pärt have been recorded 

by ECM, Harmonia Mundi, BIS, EMI Records, Hyperion, Chandos, CCn‘C Records, Nonesuch Records, Deutsche 

Grammophon, Virgin Classics, Naxos, Albany Records, Finlandia Records, Eres a. o. In 1989, CD „Passio (ECM 

New Series, 1988) received the Classical Edison Award and in 2007, „Da pacem“ (Harmonia Mundi, 2006) won 

a Grammy Award in the best choral performance category. Pärt’s publisher is Universal Edition. In 2009, the 

International Arvo Pärt Centre was founded by Arvo Pärt and his family. It was created for the purpose of 

preserving Arvo Pärt’s creative contribution to the arts and the education of future generations. 


Arvo Pärt‘s Fourth Symphony is subtitled “Los Angeles”. It was written in 2008 to satisfy a joint commission from 

the Los Angeles Philharmonic Association and its music director Esa-Pekka Salonen, the Canberra International 

Music Festival / Ars Musica Australis, and the Sydney Conservatorium of Music. The symphony was premièred 

45



on 10 January 2009 in the Walt Disney Concert Hall, Los Angeles, with Esa-Pekka Salonen conducting the Los 

Angeles Philharmonic Orchestra. Like many other Pärt compositions, whether vocal or instrumental, the Fourth 

Symphony is both literally and figuratively a “musical setting”, for it is based on an underlying text. The text 

forms the work’s point of departure, determining its structure down to the smallest details, and hence its aesthetic. 

Before Pärt started work on the symphony, his thoughts had been circling around texts related to guardian 

angels. Then he received the commission from Los Angeles, a city whose very name means “the angels”. His 

decision to make the Canon of the Guardian Angel the foundation of the new piece was a foregone conclusion. 

It was not the first time that Pärt had worked on the basis of a canonic text. Several years ago a similar choice 

had given rise to his choral piece Kanon pokajanen. Now, by making a canon the starting point of a symphony, 

he allowed the character of Church Slavonic poetry to enter the musical fabric. Pärt explains: “I wanted to 

give the words an opportunity to choose their own sound. The result, which even caught me by surprise, was 

a piece wholly pervaded by this special Slavonic diction found only in church texts. It was the canon that 

clearly showed me how strongly choice of language preordains a work‘s character.” The Fourth Symphony 

is dedicated to the Russian businessman Mikhail Khodorkovsky, who has been imprisoned since 2003, 

presumably on political grounds. However, Pärt says, the dedication should not be understood in an exclusively 

political context. It is, rather, “an expression of great respect for a man who has found moral triumph 

amid personal tragedy. The tragic tone of the symphony is not a lament for Khodorkovsky, but 

a bow to the great power of the human spirit and human dignity.” 

FRANTIŠEK LUKÁŠ 

Rodák z Uherského Hradiště (1977) začal hrát na akustickou 

i elektrickou kytaru jako samouk. V útlém mládí působil 

v různých rockových, folkových, jazzrockových a jiných 

experimentálních uskupeních. Zásadní pro něj bylo setkání 

s kytaristou Miroslavem Malinou, který jej přivedl ke klasické 

kytaře a k vážné i soudobé hudbě a který se stal jeho 

učitelem. V roce 1998 byl přijat na Konzervatoř v Českých 

Budějovicích, kde studoval klasickou kytaru u Vilmy Manové 

a skladbu u Jiřího Churáčka. V té době též absolvoval několik 

mistrovských kurzů a národních i mezinárodních soutěží 

(Anglo–Czechoslovak Trust v Londýně – 3. cena, soutěž 

K. Ditterse ve Vidnavě – 1. cena atd.). V letech 2003–2007 

studoval klasickou kytaru na Hudební fakultě Akademie 

múzických umění v Praze u Štěpána Raka a v roce 2005 zde 

začal studovat u Hanuše Bartoně skladbu, jejíž studium letos 

úspěšně zakončil dílem Conspiratio pro renesanční loutnu 

a komorní orchestr. Lukášovy kompozice byly několikrát oceněny na skladatelských soutěžích (Generace 

2006 – 3. cena, A tempo Competition 2008 – 1. cena) a provedeny na festivalech (Orfeus 2006, Souzvuk 

2010). Od roku 2008 vyučuje hru na kytaru na konzervatoři v Českých Budějovicích. Jako interpret 

se věnuje sólové koncertní činnosti a komorní hudbě se svou ženou, klavíristkou Dorotou Lukášovou. 

Zaměřuje se na provádění soudobé vážné hudby a okrajově též na interpretaci staré hudby na historické 

nástroje. 

FRANTIŠEK LUKÁŠ 

was born in Uherské Hradiště in 1977. At a very young age he taught himself to play both the acoustic 

and electric guitar and played in different rock, folk, jazz-rock and experimental groups. His meeting the 

46



guitar player, Miroslav Malina, who became his teacher, was essential. Malina introduced him to classical 

guitar and to classical and contemporary music. In 1998 he was accepted to the Conservatory in České 

Budějovice, where he studied classical guitar with Vilma Manová and composition with Jiří Churáček. At 

that time he also attended several master classes and participated in national and international competitions 

(Anglo–Czechoslovak Trust in London – 3rd prize, K. Ditters Competition in Vidnava – 1st prize, 

etc.). Between 2003 and 2007 he studied classical guitar at the Music and Dance Faculty of the Academy 

of Performing Arts in Prague with Štěpán Rak and in 2005 he began studying composition with Hanuš 

Bartoň. He completed his composition studies this year with his piece Conspiratio for renaissance lute and 

chamber orchestra. Lukáš’s compositions have been awarded at several competitions (Generace 2006 

– 3rd prize, A tempo Competition 2008 – 1st prize) and performed at different festivals (Orfeus 2006, 

Soozvuk 2010). Since 2008 he has been teaching the guitar at the Conservatory in České Budějovice. As 

a performer he pursues solo concert activities and with his wife, Dorota Lukášová, he plays chamber 

music. His main focus is on performing contemporary classical music, but occasionally he also plays early 

music on historical instruments. 

PETR VRONSKÝ 

Původně úspěšný houslista (vítěz soutěže Beethovenův Hradec, 

1964) začal svou dirigentskou dráhu v roce 1971 v plzeňské opeře, 

odkud přešel v roce 1974 do Ústí nad Labem jako šéf operního 

souboru. Pro jeho umělecký rozvoj byly důležité úspěchy 

v dirigentských soutěžích v Olomouci (1970), Besanconu (1971) 

a v Berlíně v soutěži H. von Karajana (1973). V letech 1983–1991 

působil jako šéfdirigent Státní filharmonie Brno, s níž hostoval 

v mnoha zemích Evropy i v Japonsku. V letech 2002–2005 byl 

šéfdirigentem Janáčkovy filharmonie Ostrava, s níž absolvoval 

řadu zahraničních turné. Vedle dirigentské činnosti působil také 

jako docent oboru dirigování na hudební fakultě pražské AMU. 

Od sezony 2005/2006 je čestným šéfdirigentem Moravské filharmonie 

Olomouc. Je zván ke spolupráci s předními světovými 

orchestry, jako jsou Antverpský královský filharmonický orchestr, 

Berlínští symfonikové, Devlet Senfoni Orchestrasi Istanbul, 

Filharmonický orchestr Rio de Janeiro, Mnichovský rozhlasový 

orchestr, Petrohradský filharmonický orchestr, Drážďanská filharmonie a další. Spolupracuje rovněž s Českou 

filharmonií, Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK, Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu a 

s operními scénami doma (Národní divadlo Praha, Státní opera Praha, Janáčkova opera Brno, Divadlo J. K. 

Tyla Plzeň) i v zahraničí (Kammeroper Wien, Dance Theatre Haag). 

PETR VRONSKÝ 

He had begun his career as a violinist, winner of several competitions. However, he replaced his violin 

bow by a conductor´s baton at the Academy in Prague. After his graduation in 1972, he was engaged by 

the Opera Houses in Pilsen and later in Usti nad Labem. Relatively soon he began to devote himself to 

the symphony repertoir, above all as a conductor, and later as a chief conductor of the Czech Philharmonic 

Orchestra Brno (1978-1991), with which body he performed a great number of foreign concert tours throughout 

Europe and Japan. In the period 2002-05 he was a chief conductor of the Janacek Philharmonic 

Orchestra in Ostrava (appearances in Europe and Japan). Since the beginning of the season 2005/2006 

he was appointed chief conductor of the Moravian Philharmonic Orchestra Olomouc. He served as a seni- 

47



or lecturer in conducting at the Academy of Arts in Prague too. He has collaborated aminy others with 

The Royal Philharmonic Orchestra Antwerp, Berliner Symhoniker, Metropolitan Orchestra Tokyo, Münchner 

Rundfunkorchester, St. Petersburg Philharmonic Orchestra and Dresdner Philharmonie. Continuously 

he has developed a regular collaboration with the best Czech orchestras, incl. the Czech Philharmonic 

Orchestra, the Prague Symphony Orchestra and the Prague Radio Symphony Orchestra as well as with the 

prominent Czech Opera Houses - the National Theatre Prague, the State Opera Prague and with theatres 

from abroad (Kammeroper Wien, Dance Theatre Haag). 

TALICHŮV KOMORNÍ ORCHESTR 

vznikl v roce 1992 z podnětu houslisty Jana 

Talicha ml., prasynovce legendárního českého 

dirigenta Václava Talicha. Umělecký ředitel 

Jan Talich v posledních letech věnuje velkou 

část své profesionální kariéry dirigování 

orchestru, který se řadí ke špičkovým komorním 

tělesům v domácím i mezinárodním srovnání. 

TKO koncertuje s nejlepšími českými 

sólisty, jako jsou houslisté Josef Suk, Václav 

Hudeček, Gabriela Demeterová a Pavel Šporcl, 

violoncellisté Jiří Bárta, Michal Kaňka, harfistka 

Jana Boušková, klavíristé Petr Jiříkovský 

a Karel Košárek, klarinetisté Ludmila Peterková 

a Karel Dohnal, hornista Radek Baborák, 

mezzosopranistka Magdalena Kožená, barytonista Roman Janál. TKO vystupuje též často se světoznámými 

zahraničními interprety, jako jsou houslisté Shlomo Mintz, Patricie Fontanarosa, Gil Sharon, klarinetisté 

Chen Halevi a Michel Lethiec, violoncellista Quirine Viersen, klavíristé Konstantin Lifschitz a 

Maurizio Moretti nebo trumpetista Giuliano Sommerhalder. TKO pravidelně vystupuje na českých pódiích 

i na hudebních festivalech v zahraničí ve Švýcarsku, Francii, Holandsku, Chorvatsku, Slovinsku 

a v dalších zemích. V Praze TKO každoročně pořádá cyklus abonentních koncertů. Nejprestižnější aktivitou 

orchestru v posledních letech je bezesporu pravidelné pořádání Novoročních koncertů ve Španělském sále 

Pražského hradu za účasti prezidenta republiky. 

TALICH CHAMBER ORCHESTRA 

was formed in 1992 by the violinist Jan Talich Jr., the great-nephew of the legendary Czech conductor 

Václav Talich. In recent years Jan Talich, as the orchestra’s artistic director, has been devoting a large part 

of his professional career to conducting the orchestra. Today the Talich Chamber Orchestra can be compared 

among the ranks of other top chamber orchestras. The TKO consistently works with the best Czech 

soloists, such as violinists Josef Suk, Václav Hudeček, Gabriela Deméterová and Pavel Šporcl, cellists Jiří 

Bárta and Michal Kaňka, harp player Jana Boušková, pianists Petr Jiříkovský and Karel Košárek, clarinettists 

Ludmila Peterková and Karel Dohnal, French horn player Radek Baborák, mezzo-soprano Magdalena 

Kožená and baritone Roman Janál. The TKO has also worked with internationally renowned foreign artists, 

for example violinist Shlomo Mintz, Patricie Fontanarosa and Gil Sharon, clarinettists Chen Halevi and 

Michel Lethiec, cellist Quirite Viersen, pianists Konstantin Lifschitz or soprano Marie Devellereau. The TKO 

performs regularly at a number of music festivals both in the Czech republic and abroad, for example 

Switzerland, Germany, France, Holland, Croatia, Slovenia etc. Among other TKO concert activities there are 

annual cycles of Abonent concerts held in Prague or the New Year’s concert regulary held in the Spanish 

48

Antonín Rejcha 

Předehra D dur 

Overture in D major 

Antonio Vivaldi 

Koncert pro kytaru a orchestr D dur 

Guitar Concerto 

Allegro giusto 

Largo 

Allegro 

15| 10| Pá 19.30| Betlémská kaple 

15| 10| Fri 7.30 pm| Bethlehem Chapel 

Johann Sebastian Bach 

Koncert pro housle a orchestr a moll, BWV 1041 

Violin Concerto in A minor, BWV 1041 

Allegro moderato 

Andante 

Allegro assai 


Wolfgang Amadeus Mozart 

Koncert pro klavír a orchestr č. 23 A dur, K 488 

Piano Concerto No. 23 in A major, K 488 

Allegro 

Adagio 

Allegro assai 

Joseph Haydn 

Symfonie č.45 fis moll „Na odchodnou“, Hob I/45 

Symphony No. 45 in F sharp minor „Farewel“. Hob I/45 

Allegro assai 

Adagio 

Menuet. Allegretto 

Finale. Presto. Adagio 

Kolegium Rozhlasových symfoniků 

Cellegium of Prague Radio Symphony Playres 

Alfonso Scarano | dirigent | conductor 

Veronika Hrdová | kytara | guitar 

Julie Svěcená | housle | violin 

Anastasia Vorotnaya | klavír | piano 



51



Antonín Rejcha (1770–1836) patří nejen k uznávaným skladatelům, kteří často hledali novou podobu vytvářené 

hudby, ale také k nejvýznamnějším teoretikům a pedagogům své doby. Na pařížské konzervatoři byli 

jeho žáky Hector Berlioz, César Franck, Charles Gounod, soukromým žákem byl Ferenc Liszt. Řada jeho teoretických 

spisů o harmonii, melodii, kontrapunktu patřila léta ke stěžejním pracím ve svém oboru a dodnes jsou 

tyto spisy studovány. Z jeho kompozičního odkazu žije nejvíce řada dechových kvintet a cyklus 36 fug, který 

znamenal takovou revoluci v pojetí této formy, že skladatel považoval za nutné doprovodit skladbu vysvětlujícím 

spisem. I dnes uváděná Předehra D dur je dílem experimentujícím. Na půdorysu obvyklé sonátové formy 

je zde exponována hudba v 5/8 taktu, v době vzniku zcela nezvyklém. 

Antonio Vivaldi (1678–1741) byl ve své době velmi uznávanou autoritou. Jeho hudba zněla po celém 

evropském kontinentu, jeho kompoziční technika patřila ke vzorům. Jeho díla studoval a opisoval si 

J. S. Bach. Ke konci Vivaldiho života však došlo ke stylové změně, hlásil se nastupující klasicismus a skladatelovo 

obrovité dílo upadlo zcela do zapomnění. Teprve konec 20. století přinesl oživení zájmu o jeho tvorbu, 

a to jak v oblasti operní, tak koncertní. Vivaldiho Čtvero ročních dob patří dnes k nejpopulárnějším titulům 

vážné hudby. Z nepřehledného množství koncertů pro nejrůznější nástroje dnes uslyšíte Koncert pro kytaru 

a smyčcový orchestr D dur. Toto dílo psané s alternativní verzí pro loutnu vykazuje všechny znaky Vivaldiho hudby, 

pro které je tak dnes oblíbena: přehledná stavba i faktura, jednoduchá, lehce zapamatovatelná melodika. 

Koncert pro housle a orchestr a moll Johanna Sebastiana Bacha (1685–1750) ve své třívěté podobě 

s větami rychle – pomalu - rychle navazuje na vivaldiovskou tradici koncertantních skladeb. Hudebním 

obsahem je ovšem mnohem složitější jak užitím kontrapunktické sazby, tak umnější stavbou užitých 

melodických prvků. Dílo vytvořil skladatel během svého působení v Köthenu, malém městečku západně 

od Výmaru, kde působil na knížecím dvoře. Zde vytvořil většinu svých světských děl. Houslový koncert 

a moll později přepracoval též v cembalový koncert g moll. 

Podobně jako badatelé považují Bachovo köthenské údobí za nejšťastnější v jeho životě, je i doba, kdy vznikla 

velká série klavírních koncertů Wolfganga Amadea Mozarta (1756–1791), považována za nejšťastnější léta 

tohoto skladatele. Mozart se za cenu konfliktu vyvázal z arcibiskupské služby a stal se řečeno dnešní terminologií 

„svobodným umělcem“. Jeho hodiny klavíru patřily k těm nejvyhledávanějším, skladatelské zakázky se 

jen hrnuly. Pro svá koncertní vystoupení si pak Mozart psal klavírní koncerty, z nichž velká řada patří dodnes 

k základnímu repertoáru symfonické hudby. Koncert pro klavír a orchestr č. 23 A dur (v Köchlově seznamu pod 

číslem 488) patří právě k těmto kompozicím. Geniální invence, umná stavba plná netypických řešení, muzikantský 

temperament, nádherná lyrická místa, vybroušenost výrazu – to jsou znaky této věčné hudby. 

Na 104 symfoniích Josepha Haydna (1732–1809) lze ukazovat zrod a vyvrcholení klasicismu. Jejich 

celek tvoří ohromný oblouk od nevelkých, víceméně zábavných kompozic k dílům téměř beethovenovské 

závažnosti. Mezi těmito symfoniemi má Symfonie č. 45 fis moll zvláštní postavení pro užití vtipu 

v závěru díla: Po obvyklé rychlé 4. větě následuje překvapivě pomalá 5. věta, v jejímž průběhu mají až na 

dva houslisty hráči postupně opouštět pódium. Podle legendy prý takto jemně naznačil skladatel panu knížeti 

Esterházymu, že by orchestr šel už rád na dovolenou. 

Antonín Rejcha (1770–1836) is not only one of the accomplished composers who often looked for a new 

face of the music they created, but also one of the most important theorists and teachers of his time. His students 

at the Paris Conservatory were Hector Berlioz, César Franck, and Charles Gounod, and his private student 

was Ferenc Liszt. A lot of his theoretical treatises on harmony, melody and counterpoint belonged among the 

principal works in their field for many years and they are still studied today. His legacy as a composer lives on 

52



especially in his series of wind quintets and in the cycle of 36 fugues, which was so revolutionary in its approach 

to this form of music that the composer thought it necessary to write an explanatory essay about it. His 

Prelude in D Major, performed here today, is an experimental piece. It employs the usual structure of a sonata 

exposing music in a 5/8 beat, which was very uncommon at the time of the work’s creatio . 

Johann Sebastian Bach’s (1685–1750) Concerto for Violin and Orchestra in A Minor – with its three-movement 

structure with the fast-slow-fast sequence of movements – follows the Vivaldian tradition of concertante 

compositions. However, its musical content is much more complicated due to the use of counterpoint and 

a more artful structure of the melodic elements employed. The composition was written during Bach’s residence 

in Köthen, a small town west of Weimar, where he worked at the prince’s court and where he wrote most of 

his secular works. Later on, he changed the Violin Concerto in A Minor into a harpsichord concerto in G minor. 

Scholars consider Bach’s Köthen period the happiest time of his life. Similarly, the time when the extensive 

series of piano concertos by Wolfgang Amadeus Mozart (1756–1791) was written is regarded as the 

composer’s happiest years. Mozart relieved himself from serving the archbishop – at the cost of a conflict – and 

became what is now called a “freelance artist”. His piano lessons belonged among the most sough-after and 

commissions for compositions poured in. For his performances, Mozart wrote piano concertos, a wide range 

of which still belong to the basic repertoire of symphonic music. His Concerto for Piano and Orchestra no. 23 

in A Major (in Köchl’s list it is no. 488) is one of those compositions. Brilliant creativity, an artful structure full 

of unusual arrangements, musical temperament, beautiful lyrical passages and refined expression – these are 

the features of this eternal music. 

Joseph Haydn’s (1732–1809) 104 symphonies can be used to demonstrate the birth and climax of classicism. 

In their entirety they make up a huge arch spanning from short, more or less amusing compositions to works 

of an almost Beethovenesque seriousness. Symphony no. 45 in F-sharp Minor has an unusual position among 

these symphonies for its use of humour at its end: After the usual fast fourth movement, the surprisingly slow 

fifth movement follows and in its course all the musicians, except for two violinists, should gradually leave 

the stage. Legend has it that the composer intended to insinuate slightly to Prince Esterházy that the orchestra 

would like to go on holiday. 

VERONIKA HRDOVÁ 

se narodila v Opavě v roce 1991. Díky hudebnímu 

zázemí v rodině byla k hudbě vedena už od útlého 

dětství. Na ZUŠ Václava Kálika v Opavě navštěvovala 

kytarovou třídu Lenky Lebedové. Zúčastnila se řady 

soutěží v sólové i komorní hře, v krajských i celostátních 

kolech se umisťovala na předních místech, mezi 

její úspěchy patří 1. místo na soutěži Karla Ditterse 

z Dittersdorfu (Vidnava, 2005) a 2. místo na soutěži 

Hradecké Guitarreando (Hradec Králové, 2004 a 2005). 

V roce 2005 získala 2. cenu v celostátní soutěži Prague 

Junior Note. Následující rok úspěšně složila přijímací 

zkoušky na Janáčkovu konzervatoř a gymnázium 

v Ostravě do třídy Bohumily Kunzové. Absolvovala mistrovské 

kurzy na mezinárodním kytarovém festivalu 

v Mikulově (P. Pegoraro, S. Viola, C. Marchione ad.). 

53



Je členkou komorního sboru KomoraCZECH v Ostravě, který slaví úspěchy nejen na koncertech, ale i na 

mezinárodních soutěžích (Zlaté pásmo, Jihlava, 2008). 

VERONIKA HRDOVÁ 

was born in Opava in 1991. Thanks to her musical family background she was encouraged to do music 

in her early childhood. As a child she attended Lenka Lebedová’s guitar class at Václav Kálik’s School of 

Music in Opava. She has participated in several competitions both in solo and chamber playing at regional 

and national levels with great results. Her achievements include the 1st prize at the Karel Ditters Competition 

in Vidnava in 2005 and the 2nd prize at the Guitarreando Competition in Hradec Králové in 2004 

and 2005. In 2005 she was awarded the 2nd prize at the Prague Junior Note national competition. The 

following year she passed the entrance exams at the Janáček Conservatory in Ostrava and was accepted 

to Bohumila Kunzová’s class. She has also attended master classes at the International Guitar Festival 

in Mikulov (P. Pegoraro, S. Viola, C. Marchione etc.). Veronika is a member of the Ostrava-based chamber 

ensemble KomoraCZECH, which enjoys success at concerts as well as at international competitions 

(e.g. Zlaté pásmo, Jihlava, 2008). 

JULIE SVĚCENÁ 

se narodila v Brandýse nad Labem v roce 1994. Julie 

je studentkou Pražské konzervatoře ve třídě profesorky 

Dany Vlachové. Má za sebou již mnoho soutěžních úspěchů 

– je několikanásobnou vítězkou Plzeneckých housliček 

a Houslové soutěže Josefa Muziky v Nové Pace. 

V celostátní soutěži ZUŠ v Liberci zvítězila v letech 2001, 

2005 a 2008 v kategorii sólových houslí. Obdržela 

také jednu z hlavních cen – Cenu primátora města 

Liberce – za nejlepší provedení české skladby (2008). 

V letech 2004 a 2007 zvítězila v Jindřichově Hradci 

v kategorii komorních souborů. Na Mezinárodní soutěži 

Jaroslava Kociana v Ústí nad Orlicí získala čtyřikrát 

druhou, dvakrát třetí cenu a v letošním roce soutěž 

vyhrála. V celostátní soutěži Prague Junior Note 2008 

zvítězila ve své kategorii, získala Cenu PhDr. J. Micky 

za mimořádnou interpretaci díla skladatele 20. století 

a Cenu Inter-Podia o.p.s. určenou vítězům jednotlivých 

kategorií. Mnohokrát vystupovala v zahraničí. Naposledy 

koncertovala v Německu v bayreuthském Opernhausu, 

v jordánském Ammánu a v amfiteátru skalního 

města Petra. Pravidelně vystupuje s domácími komorními orchestry – Virtuosi Pragenses a Quattro. 

Spolupracovala také se Zlínskou a Plzeňskou filharmonií. 

JULIE SVĚCENÁ 

was born in Brandýs nad Labem, Czech Republic in 1994. She is a student at the Prague Conservatoire 

in Professor Dana Vlachová’s class. Julie has already achieved success at different competitions. 

She has won the Pilsner Violin Competition and the Josef Muzika Violin Competition in Nová Paka 

several times. In 2001, 2005, and 2008 she won the Czech National Competition of Music Schools in 

the category of solo violin. In addition, in 2008 she received the Liberec Mayor’s Prize for the best 

54



performance of a Czech composition. In 2004 and 2007 she won the same competition in the category 

of chamber ensembles. At the International Competition of Jaroslav Kocian in Ústí nad Orlicí she has 

been awarded four second prizes, two third prizes and this year she became the winner. At the Prague 

Junior Note national competition in 2008 she won the Prize of PhDr. J. Micka for her extraordinary 

performance of a 20th century composition and the Prize of Inter-Podium o.p.s. given to each individual 

category winner. Julie has performed abroad many times. She last gave concerts at the Bayreuth 

Opernhaus, Germany, and in Amman and Petra, Jordan. She performs regularly with Czech chamber 

orchestras – Virtuosi Pragenses and Quattro. She has also co-operated with the Zlín and Pilsner Philharmonic 

Orchestras. 

ANASTASIA VOROTNAJA 

se narodila roku 1995. Začala studovat hru 

na klavír v šesti letech na Akademickém 

hudebním gymnáziu ve městě Togliatti a ve 

stejném věku již získala první cenu hudební 

soutěže města Togliatti nazvané „Young 

Virtuoso“. V devíti letech se přestěhovala 

do Moskvy, aby mohla studovat na Centrální 

hudební škole při Moskevské konzervatoři, 

kde je v současnosti studentkou 

8. ročníku u Vasilije Ermakova. Anastasia 

se již účastnila řady soutěží pro mladé klavíristy. 

Získala hlavní cenu v soutěži Muravyova 

(Samara, 2004) stejně jako na soutěži 

nazvané „Mozart wunderkind“ (Vídeň, 

Rakousko, 2006), dále pak první ceny na 

soutěžích uměleckého sdružení (Samara, 

2002), „Talents of the New Age“ (Moskva, 

2003), „Young pianists“ (Moskva, 2007) 

a „Bradshaw & Buono International Piano Competition“ (New York, USA, 2008). Anastasia vystoupila 

na koncertech ve věhlasných moskevských sálech i v Carnegie Hall v New Yorku. Zúčastnila se také 

koncertního turné v Japonsku, Dánsku, Německu, Belgii, Rakousku, Ázerbajdžánu, Gruzii a v mnoha 

ruských městech. 

ANASTASIA VOROTNAYA 

born 1995, began studying the piano at the age of six at the Togliatti Music Academy and won her first 

Grand Prix at the same age in the Young Virtuoso Music Competition in Togliatti. When she was nine, 

she moved to Moscow to attend the Central Music School of the Moscow Conservatoire, where she is 

currently in her 8th year, studying the piano with Vasiliy Ermakov. Anastasia has participated in a number 

of competitions for young pianists. She won the Grand Prix of the Muravyova Competition (Samara, 

2004), the Mozart Wunderkind Competition (Vienna, Austria, 2006) and the first prizes at the Assembly 

of Arts (Samara, 2002), the Talents of the New Age Competition (Moscow, 2003), the Young Pianists 

Competition (Moscow, 2007), and at the Bradshaw & Buono International Piano Competition (New 

York, USA, 2008). She has performed in concerts in the Grand, Minor and Rachmaninov Halls of the 

Moscow Conservatoire and at Carnegie Hall in New York. She has also toured Japan, Denmark, Germany, 

Belgium, Austria, Azerbaijan and Georgia, and given concerts in many Russian cities and towns. 

55



ALFONSO SCARANO 

absolvoval Konzervatoř Umberta Giordana ve Foggii (obor dirigentství), a Hudební akademii 

v Pescarese (obor operní dirigentství) a také studoval dirigování pěveckých sborů a hru na trubku. 

V roce 1993 získal první cenu v Mezinárodní dirigentské soutěži La Bottega v Teatro Comunale v italském 

Trevisu, v roce 1997 první cenu v Dirigentské soutěži Franka Capuany v Římě a v roce 2005 druhou cenu 

v Mezinárodní dirigentské soutěži Luigi Mancinelliho v Teatro Comunale v Orvietu. Od roku 2000 je Alfonso 

Scarano hlavním hostujícím dirigentem souboru Virtuosi di Praga, s nímž vystoupil v Německu, Itálii, 

Řecku, na Slovensku a v České republice. V letech 2006–2008 byl hudebním ředitelem Toskánského operního 

festivalu v Itálii. Dirigoval stěžejní operní díla jako Nabucco, La Traviata, Rigoletto, Tosca, La Bohème, 

Madam Butterfly, Carmen, Don Pasquale, La Sonnambula, Lazebník sevillský atd. Řídil řadu orchestrů 

v Itálii a Evropě – např. Filarmonia Veneta, Orchestra Milano Classica, Orchestra Mitteleuropea, Moravská 

filharmonie Olomouc, Orchestr Gustava Mahlera, Kyjevský rozhlasový a televizní symfonický orchestr, 

Cappella Istropolitana a Ensemble Orchestral de Paris. 

ALFONSO SCARANO 

is graduated in Conducting (Conservatorio Umberto Giordano 

in Foggia), Opera Conducting (Accademia Musicale 

Foto Matteo Biatta 

Pescarese) as well as in Choral Conducting and Trumpet. 

He won 1st prize in 1993 at the Bottega International 

Conducting Competition at the Teatro Comunale in Treviso, 

Italy, 1st prize in 1997 at the Franco Capuana European 

Community Conducting Competition in Rome, Italy 

and 2nd prize in 2005 at the Luigi Mancinelli International 

Conducting Competition at the Teatro Comunale 

in Orvieto, Italy. Since 2000 Alfonso Scarano is Principal 

Guest Conductor of the Virtuosi di Praga, with which has 

performed in Germany, Italy, Slovakia, Greece and Czech 

Republic. Between 2006 and 2008 he has been Music 

Director of the Toscana Opera Festival, Italy. He He has 

conducted the mainstays of operatic repertoire including 

Nabucco, La Traviata, Rigoletto, Tosca, La Bohème, Madama 

Butterfly, Carmen, Don Pasquale, La Sonnambula, 

Il Barbiere di Siviglia among others. He has conducted 

many orchestras in Italy and Europe including Filarmonia 

Veneta, Orchestra Milano Classica, Orchestra Mitteleuropea, 

Moravská Filharmonie Olomouc, orchestr Gustava Mahlera, Kiev National Radio Television Symphony 

Orchestra, Cappella Istropolitana and Ensemble Orchestral de Paris. 

KOLEGIUM ROZHLASOVÝCH SYMFONIKŮ 

Představuje se vám komorní soubor složený z předních členů Symfonického orchestru Českého rozhlasu 

v Praze. Nové pražské Kolegium Rozhlasových symfoniků navazuje na úspěšnou éru Pražského kolegia, 

které působilo doma i v zahraničí, zvláště v SRN, Belgii, Rakousku, Itálii, Jugoslávii a dalších zemích. 

Nové pražské Kolegium Rozhlasových symfoniků se znovu zformovalo v roce 1996. Po tříleté odmlce 

pokračuje v práci započaté jeho předchůdcem – Pražským kolegiem. Soubor pod uměleckým vedením 

Jana Dudka se zapsal do podvědomí posluchačů svojí spoluprací s předními českými sólisty, zvláště 

houslisty Bohuslavem Matouškem, Janem Mráčkem, Stanislavem Srpem, Pavlem Hůlou, Pavlem Eretem 

56



a Davidem Šroubkem, dále sólotrumpetisty Markem Zvolánkem a Ladislavem Rejlkem. Repertoár orchestru 

tvoří skladby českých i světových autorů z oboru komorní hudby. Soubor se dále zaměřuje na interpretaci 

vokálně-instrumentálních děl s pěveckými sbory. Nové pražské Kolegium Rozhlasových symfoniků si 

klade za cíl být všestranným komorním souborem s cílem prosazovat českou i světovou komorní hudbu 

v koncertních prostorách, nahrávacích studiích a na společenských událostech. 

PRAGUE RADIO SYMPHONY COLLEGIUM 

We would like to present a new 

chamber ensemble composed 

of the leading members of the 

Czech Radio Symphony Orchestra 

in Prague. The New Prague 

Radio Symphony Collegium is 

a successor of the famous Prague 

Collegium, which used to 

appear on concert stages both 

at home and abroad – mainly in 

Germany, Belgium, Austria, Italy, 

Yugoslavia and other countries. 

The ensemble, reformed in 

1996, takes off where its predecessor landed three years earlier. Led by Jan Dudek, the ensemble has 

toured with eminent Czech soloists, including violinists Bohuslav Matoušek, Jan Mráček, Stanislav Srp, 

Pavel Hůla, Pavel Eret and David Šroubek, as well as trumpet players Marek Zvolánek and Ladislav Rejlek. 

The orchestra´s repertoire consists largely of chamber music by Czech and world composers. In addition, 

the ensemble concentrates on the interpretation of vocal and instrumental music in conjunction with 

prominent choirs. The New Prague Radio Symphony Collegium aspires to develop into a versatile chamber 

ensemble, capable of effectively promoting treasures of Czech and world chamber music on concert 

stages, in recording studios, and at special social events. 

57


Orawa pro smyčcový orchestr 

Orawa for string orchestra 

16| 10| So 19.00| Rudolfinum – Dvořákova síň 

16| 10| Sat 7.00 pm| Rudolfinum – Dvořák Hall 

Ignacy Jan Paderewski 

Koncert pro klavír a orchestr a moll, op.17 

Piano Concerto A minor, op. 17 

Allegro 

Romanza 

Allegro molto vivace 


Antonín Dvořák 

Symfonie č. 8 G dur, op. 88 

Symphony No. 8 G flat Major, op. 88 

Allegro con brio 

Adagio 

Allegretto grazioso 

Allegro ma non troppo 

Národní symfonický orchestr Polského rozhlasu Katovice 

National Polish Radio Symphony Orchestra Katowice 

Tadeusz Strugala | dirigent | conductor 

Ian Foutain | klavír | piano 

Koncert je vysílán přímým přenosem na stanici Český rozhlas 3 – Vltava 

a přímým videopřenosem na stránkách Českého rozhlasu rozhlas.cz. 


58



Wojciech Kilar (1932) patří k nejvýraznějším polským skladatelům. Patří do skupiny autorů, kteří se stali 

známí jako takzvaná Polská škola. Jeho vlastní originalita vystoupila do popředí v roce 1974 po premiéře 

symfonické básně Krzesany, kde se skladatel výrazně nechal inspirovat podtatranským polským folklórem 

a do značné míry opustil hudební řeč avantgardy 60. let. Ke Krzesanymu přidal později ještě dvě 

další jednověté skladby, které tvoří s prvou jakýsi volný podtatranský triptych. Třetí z nich nazvaná Orawa 

je rozsahem nevelká kompozice psaná pro smyčcový orchestr a plně vykazuje znaky charakteristické 

pro „podtatranský” triptych: srozumitelná melodika a rytmika ovlivněná folklórem, důraz na zvukovou 

stránku. Kromě zmiňovaných tří kompozic je Kilar autorem velkého množství filmové hudby a v koncertní 

hudbě se v poslední době věnuje symfonickým a duchovním žánrům. 

Kromě Chopina, Szymanowského hudby a hudby autorů Polské školy 60. let 20. století u nás další polští 

autoři nejsou téměř známi. V Polsku ale vždy kvetla hudba plnohodnotným životem a tento umělecký 

obor zde pěstovala řada významných osobností. Jednou z nich byl Ignacy Jan Paderewski (1860–1941). 

Dnes je znám především Paderewského politický odkaz. V době první světové války a při vytváření Versailleské 

smlouvy vehementně bojoval za polské zájmy a stal se na čas předsedou polské vlády. V Polsku 

je jeho politický odkaz chápán podobně jako u nás odkaz T. G. Masaryka. Jeho odkaz hudební kromě 

populární drobničky – klavírního Menuetu – ale téměř vymizel z podvědomí. Uvedení jeho Koncertu pro 

klavír a orchestr a moll, op. 17, který skladatel napsal, když mu bylo osmadvacet let, je tedy vhodnou 

připomínkou díla umělce, který byl ve své době oslavován jako málokdo. Klavírní virtuos Paderewski, 

výborný interpret Chopina, vystupující za svého života na koncertních pódiích celého světa, vytvořil ve 

svém koncertu brilantní a efektní kompozici, která dává sólistovi možnost předvést všechny stránky svého 

umění a z které z níž na nás dýchá pravý „rozevlátý“ romantismus. 

Antonín Dvořák (1841–1904) patří od dob své tvůrčí zralosti již přes sto let k „hvězdám“ repertoáru 

vážné hudby. Z jeho četného díla žije na světových pódiích intenzivně především komorní a symfonická 

hudba. Symfonie č. 8 G dur, op. 88 je dílem vzniknuvším v době, kdy již skladatel trvale dobyl po krušných 

mladých létech uměleckého úspěchu a kdy ani nestačil plnit objednávky na vytváření nových děl. 

Ve vrcholné tvůrčí pohodě načrtl skladatel za pouhý měsíc novou symfonii a práci nad ní okomentoval 

slovy: „Melodie se mi jen hrnou.“ Ačkoliv vykazuje dílo v převážné míře idylickou a radostnou atmosféru, 

přece se tu a tam mihne stín: v dramatickém středním díle prvé věty, ve středu věty druhé. Stín je 

ale vždy vyrovnán návratem do energické optimistické nálady. Pro přirozenost a „samozřejmost“ této 

hudby si často ani neuvědomíme, kolik kompozičního umu a kolik nezvyklé originality tato symfonie 

obsahuje. Tisíce jednotlivých krásných detailů této mistrovské partitury byly již nesčetněkrát prověřeny 

koncertními i studiovými provedeními a lze bez nadsázky konstatovat, že za víc než sto dvacet let od 

doby vzniku díla nevybledly. 

Wojciech Kilar (1932) is one of the most distinctive Polish composers. He belongs to the group of authors 

who became known as the Polish School. His own originality came to the fore in 1974, after the première 

of his symphonic poem Krzesany, which was strongly inspired by the folklore of the area under the Tatra 

Mountains and in which Kilar, to a large degree, abandoned the musical language of the 1960s avant-garde. 

Krzesany was later supplemented with two more one-movement compositions and thus a loose Tatra 

triptych was created. The third one, called Orawa, is a short composition for string orchestra. It fully shows 

the typical features of the “Tatra” triptych: comprehensible melodic and rhythmical structure influenced by 

folk music and an emphasis on the aspect of sound. Besides the aforementioned three compositions, Kilar 

has also written a large number of film scores and as regards concert music, he has recently been pursuing 

a great deal of symphonic and sacred music. 

59



Apart from Chopin, Szymanowski, and the Polish School of the 1960s, Polish composers are almost 

unknown in our country. Music has always flourished in Poland and there have always been important 

musical personalities there. One of them was Ignacy Jan Paderewski (1860–1941). Nowadays, it is 

mainly Paderewski’s political legacy that is well known. During WWI and during the creation of the Treaty 

of Versailles he vigorously fought for the Polish interests and for some time he became Prime Minister of 

Poland. His political legacy is perceived in Poland in a similar way as T. G. Masaryk’s legacy in the Czech 

Republic. However, his musical legacy has – besides the petty Minuet for piano – almost disappeared 

from public awareness. Therefore, the performance of his Concerto for Piano and Orchestra, Op. 17, which 

he wrote at the age of twenty-eight, is a suitable reminiscence of the work by this artist, who was celebrated 

in his time like almost nobody else. Paderewski, a piano virtuoso and an excellent performer of 

Chopin’s music playing on stages all around the world in his lifetime, created in this concerto a brilliant 

and effective composition, which allows the soloist to show all the sides of their mastery and which 

emanates the atmosphere of the true “restless” romanticism. 

Antonín Dvořák (1841–1904) has been rated among the “stars” of the classical repertoire for more 

than a hundred years, i.e. since he reached creative maturity. From his numerous works, it is especially 

symphonic and chamber music that lives an intensive life on the world stage. Symphony no. 8 in G Major, 

Op. 88 was written when the composer had already become consistently successful after his hard times 

as a youth and could not manage to fulfil commissions for new music. He outlined the symphony in just 

a month with the feeling of maximum creative contentment and commented on his work: “Melodies are 

just pouring in.” Although the piece shows mainly an idyllic and joyful atmosphere, a shadow flits by here 

and there, namely in the dramatic middle part of the first movement and in the middle of the second 

movement. However, the shadow is always compensated by the music returning to an optimistic mood. 

Due to its natural character and “obviousness” we do not often realize how much compositional skill and 

uncommon originality this symphony contains. Thousands of beautiful individual details of this masterly 

score have been proven by countless live performances and it can be said without exaggeration that they 

have not faded since it was written 121 years ago. 

IAN FOUNTAIN 

se v roce 1989 stal ve věku devatenácti let nejmladším 

vítězem Mezinárodní soutěže klavírních mistrů 

Arthura Rubinsteina v Tel Avivu. Na klavír začal hrát 

v pěti letech a zpíval ve sboru New College v Oxfordu. 

Ve studiích pokračoval na Winchester College 

a na Royal Northern College of Music u Roberta Bottona 

a Sulamity Aronovské. Od té doby Ian Fountain 

hodně vystupuje v Evropě, USA, na Středním 

východě a ve Velké Británii s tělesy jako Londýnský 

symfonický orchestr s dirigentem Sirem Colinem 

Davisem, Symfonický orchestr města Birmingham, 

Královská filharmonie v Liverpoolu, Anglický komorní 

orchestr a Londýnská filharmonie. Spolupracoval 

také s Izraelskou filharmonií a Zubinem Mehtou, 

s Českou filharmonií s dirigentem Jiřím Bělohlávkem, 

RTE Dublin s dirigentem Guntherem Herbigem, 

Německým symfonickým orchestrem v Berlí- 

60



ně, Vídeňským komorním orchestrem, Varšavskou filharmonií, Jeruzalémským symfonickým orchestrem 

a Singapurským symfonickým orchestrem. Vystoupil také na recitálech ve velkých světových městech 

jako New York, Paříž, Berlín, Hamburg, Mnichov, Tel Aviv a Chicago. Je pravidelným hostem na mezinárodních 

festivalech. Jako hráč komorní hudby dlouhodobě spolupracuje s hudebníky jako Ulf Hoelscher, 

David Geringas a kvartety Mandelring a Emperor. Od roku 2001 vyučuje hru na klavír na Královské 

hudební akademii. 

IAN FOUNTAIN 

In 1989 Ian Fountain became the youngest winner of the Arthur Rubinstein International Piano Masters 

Competition in Tel Aviv at the age of 19. He began playing the piano at the age of five and he was a 

chorister at New College, Oxford. He continued his studies at Winchester College and at the Royal Northern 

College of Music, working with Robert Bottone and Sulamita Aronovsky. Since that time Ian Fountain 

has performed extensively throughout Europe, the USA, the Middle East and the UK, with orchestras 

such as the London Symphony Orchestra with Sir Colin Davis, the City of Birmingham Symphony Orchestra, 

Royal Liverpool Philharmonic Orchestra, English Chamber Orchestra and London Philharmonic Orchestra. 

He has also worked with the Israel Philharmonic and Zubin Mehta, the Czech Philharmonic Orchestra 

with Jiri Belohlavek, RTE Dublin with Gunther Herbig, the Deutsches Symphonie-Orchester Berlin, Vienna 

Chamber Orchestra, Warsaw Philharmonic, Jerusalem Symphony and Singapore Symphony Orchestra. As 

a recitalist Ian Fountain has appeared in major centres such as New York, Paris, Berlin, Hamburg, Munich, 

Tel Aviv and Chicago. He is a regular guest of international festivals. As a chamber music player Ian Fountain 

enjoys many longstanding collaborations with musicians such as Ulf Hoelscher, David Geringas and 

the Mandelring and Emperor Quartets. Since 2001 Ian Fountain has been a piano professor at the Royal 

Academy of Music. 

TADEUSZ STRUGAŁA 

studoval na Hudební akademii ve Vratislavi a také ve Výmaru 

a Benátkách. V letech 1969–1980 působil jako generální 

a umělecký ředitel Vratislavské filharmonie. V této době 

také vedl Národní rozhlasový symfonický orchestr v Katovicích 

(1975–1976) a byl hudebním ředitelem Symfonického 

orchestru v Ankaře (1976–1978). Později se stal zástupcem 

uměleckého ředitele a stálým dirigentem Varšavské filharmonie 

(1979–1990) a zároveň uměleckým ředitelem a šéfdirigentem 

Krakovské filharmonie (1981–1986). Dále byl jmenován 

ředitelem a šéfdirigentem Orchestru Polského rozhlasu 

ve Varšavě (1990–1993) a v roce 1995 začal spolupracovat se 

Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK jako stálý hostující 

dirigent. V září 2008 se vrátil ke Krakovské filharmonii 

a sboru jako generální a umělecký ředitel. Světová kariéra 

Tadeusze Strugały odstartovala v 60. letech a od té doby 

vystupuje se zahraničními a předními polskými orchestry v 

Evropě, Japonsku, Austrálii, USA a Asii. Spolupracoval s již více 

než sto dvaceti orchestry, k nimž patří Bamberští symfonikové, 

Staatskapelle Berlin, RIAS Berlin, Berlínský rozhlasový 

symfonický orchestr, Česká filharmonie, Petrohradská filharmonie, Helsinská filharmonie, Ósacká filharmonie, 

Israel Sinfonietta, NTO, City of London Sinfonia a London Mozart Players. 

61



TADEUSZ STRUGAŁA 

studied at the Wroclaw Music Academy as well as in Weimar and Venice. He was the General & Artistic 

Director of the Wrocław Philharmonic from 1969 to 1980. Also in those years he headed the National 

Radio Symphony Orchestra in Katowice (1975-1976) and was Music Director of the Symphony Orchestra 

in Ankara (1976-1978). Later he became the deputy Artistic Director and permanent conductor at the 

Warsaw Philharmonic (1979-1990), and at the same time Artistic Director and Chief Conductor of the 

Cracow Philharmonic (1981-1986). Next he was appointed the Director and Principal Conductor of the 

Polish Radio Orchestra in Warsaw (1990-1993), and in 1995 he started his cooperation with the Prague 

Symphony Orchestra FOK as its Permanent Guest conductor. In September 2008 Tadeusz Strugala returns 

to the Cracow Philharmonic Orchestra and Choir as General and Artistic Director. Tadeusz Strugała‘s international 

carrer began in the sixties‘ and since then he has performed in concert halls throughout Europe, 

Japan, Australia, USA and Asia with foreign and leading Polish orchestras. The over 120 orchestras he has 

worked with, include the Bamberger Symphoniker, the Staatskapelle Berlin, RIAS Berlin, the Berlin Radio 

Symphony Orchestra, the Czech Philharmonic, the St.Petersburg Philharmonic, the Helsinki Philharmonic, 

the Osaka Philharmonic, the Israel Sinfonietta, the NTO , the City of London Sinfonia and the London 

Mozart Players. 

NÁRODNÍ SYMFONICKÝ ORCHESTR POLSKÉHO ROZHLASU KATOVICE 

Foto rabij.com 

byl založen v roce 1935 ve Varšavě a je považován za přední polský orchestr. Plní úlohu kulturního vyslance, 

který svou zemi reprezentuje na mezinárodní umělecké scéně. Orchestr hrál již v téměř všech evropských 

zemích, dále v USA, Japonsku, Hongkongu, Číně, Austrálii a na Novém Zélandě. V Polsku i v zahraničí s ním 

již vystupovala řada věhlasných dirigentů a sólistů. Patří k nim Martha Argerichová, Barbara Hendricksová, 

Misha Maisky, Kurt Masur, Shlomo Mintz, Garrick Ohlsson, Kun Woo Paik, Krzysztof Penderecki, Jerzy 

Semkow, Isaac Stern, Pieter Wispelwey, Krystian Zimerman či Nicolai Znaider. V lednu 2009 se hudebním 

ředitelem orchestru stal Jacek Kaspszyk a druhým dirigentem Michał Klauza. Orchestr natočil téměř dvě 

stě kompaktních disků pro řadu polských a zahraničních vydavatelství, mimo jiné i kompletní dílo Witolda 

Lutoslawského a díla Pendereckého, Kilara, Wieniawského, Moszkowského a Góreckého. Soubor je držitelem 

mnoha ocenění. Například nahrávka pěti Prokofjevových klavírních koncertů pod taktovkou Antoniho 

Wita a se sólistou Kun Woo Paikem získala ceny Diapason d‘Or a Grand Prix du Disque de la Nouvelle Académie 

du Disque 1992 a nahrávka symfonie Turangalila Oliviera Messiaena pod taktovkou Antoniho Wita 

obdržela cenu 2002 Cannes Classical Award. Katovický Národní symfonický orchestr Polského rozhlasu také 

každý druhý rok pořádá Festival premiérových představení nejnovější polské hudby. 

62



NATIONAL POLISH RADIO SYMPHONY ORCHESTRA KATOWICE 

Considered the leading Polish orchestra, the NOSPR (founded in 1935 in Warsaw) fulfils the role of a 

cultural ambassador representing Poland on the international art scene. The orchestra has toured almost 

all European countries; also they have been to the USA, Japan, Hong Kong, China, Australia and New 

Zealand. Many renowned conductors and soloists have performed with the PNRSO in Poland and abroad, 

including Martha Argerich, Barbara Hendricks, Misha Maisky, Kurt Masur, Shlomo Mintz, Garrick Ohlsson, 

Kun Woo Paik, Krzysztof Penderecki, Jerzy Semkow, Isaac Stern, Pieter Wispelwey, Krystian Zimerman and 

Nicolai Znaider. In January 2009 Jacek Kaspszyk became Music Director and Michał Klauza Associate Conductor. 

The orchestra has recorded almost 200 compact discs for many Polish and foreign labels, among 

others complete works of Lutoslawski, as well as works of Penderecki, Kilar, Wieniawski, Moszkowski 

and Górecki. The orchestra was honoured with numerous prizes among others Five Piano Concertos by 

Prokofiev under direction of Antoni Wit with the soloist Kun Woo Paik were awarded the Diapason d‘Or 

and the Grand Prix du Disque de la Nouvelle Académie du Disque 1992 and the recording of Turangalila 

Symphony by Olivier Messiaen under Antoni Wit was awarded the 2002 Cannes Classical Award. NOSPR is 

also the organiser of biennale Festival of Premiere Performances Polish Most Contemporary Music. 

63

Vydal Radioservis, a. s. 

se sídlem: Olšanská 3/54, 130 00 Praha 3 

IČO: 63 999 510 

e-mail: info@rozhlasovypodzim.cz 

www.rozhlasovypodzim.cz 

Grafická úprava: Kateřina Pachtová 

Muzikologické texty: Otomar Kvěch 

Foto: archiv 

Tisk: BB Partner s.r.o. 

Praha, říjen 2010 

Cena: 30 Kč 

ISBN: 978-80-86212-68-5

RozhlasovÃ½ podzim - ÄŒeskÃ½ rozhlas

Create successful ePaper yourself

Delete template?

Save as template?