VĚRA CHYTILOVÁ MEZI NÁMI

nurého močálu. Manželskou pohodu Josefa a Evy naruší přítomnost démonického
Roberta, skrývajícího se maniaka, vraha žen. Evin zájem o něj způsobí žárlivost Josefa
a Robert, usilující o Evin život, protože vypátrala jeho tajemství, se nakonec stane její
obětí. Takřka milostná povaha jejich vztahu, založená na vědomí poznané pravdy,
však zvrátí v opak původní záměr a nastolí otázku nakolik je člověk schopen unést
pravdu a žít v ní. Výtvarná stylizace v tomto klasicky vyprávěném příběhu-podobenství
je tvořena rafinovanými variacemi barev, zejména černé, bílé a červené (mají
nejen náladotvornou, ale i dramatickou funkci), prostorovými efekty, umocňujícími
nereálnost děje (objektivy s krátkou ohniskovou vzdáleností zvětšují blízké a při velké
hloubce ostrosti zmenšují vzdálené objekty), dokonce i laboratorní multiplikací okének,
způsobující efekt diskontinuitivnosti pohybu postav – jako velice namáhavého
a mechanického současně. Použité stylizační prvky plní i funkci stylového principu;
vstřebávají některé momenty interpersonálních vztahů trojúhelníku, odvozeného ze
situace starozákonního Adama, Evy a hada.
Uběhlo sedm let, než se Chytilové podařilo natočit další hraný film. Rostly jí
děti, udržovala se v kondici televizními reklamami a kdyby už nevytvořila nic, než co
udělala dříve, její přínos by nevymizel z filmové historie, nevyhasla by jeho inspirativnost.
V roce 1974 bylo Chytilové umožněno natočit televizní dokument Hrst vrásek,
v němž se poprvé dotkla problematiky stáří prostřednictvím portrétu starší sociální
pracovnice-pečovatelky. V roce 1976 jí byla umožněna v produkci Krátkého filmu
realizace hraného filmu Hra o jablko.
Jablko: symbol hříchu, svodu, sváru a poznání, odznak vlády a moci. Jablko,
proměňující se v jednom záběru v hlavičku dítěte, deroucího se z matčina lůna. Touto
symbolikou rozezněla Chytilová scénář Kristiny Vlachové, natočený v konvenci smiřující
dřívější krajnosti dokumentu a stylizace, syntetizující veškerou její zkušenost do
ukázněně poetického tvaru. Do hlavních rolí obsadila Dagmar Bláhovou, klaunku
avantgardního Divadla na provázku (s jeho tvůrcem, mimem Boleslavem Polívkou
bude spolupracovat později), Jiřího Menzela (svého kolegu a asistenta na O něčem
jiném), role manželského páru svěřila hercům – sourozencům – Evelyně Steimarové
a Jiřímu Kodetovi. Film, natočený s hravou energií, se vyslovoval k problému „homo
ludens“. Personifikuje ho ještě mladý a současně už nemladý porodník dr. John, svolný
k jakékoli milostné akci, ale k žádnému závaznému vztahu. Poté, co se jeho asistentka
rozhodne proti jeho vůli donosit plod jejich milostných her, rád by změnil roli,
jenže, jak říká režisérka, „hru ve skutečnosti již nelze anulovat nebo ji vrátit kus nazpět,
jestliže se týkala lidských citů a vztahů.“ Situaci doktora, jehož různě rozehrané
životní hry skončily přeložením na venkov, kde se marně uchází o statut manžela
a otce, vyjadřuje záběr psa, bezradně pobíhajícího mezi okusky, shnilými a zdravými
jablky.
V explikaci k filmu se Chytilová tváří jako moralistka: „Tento film chce ukázat
na nebezpečí, které tkví v našem nezodpovědném přístupu ke skutečnosti. Je nutné si
neustále uvědomovat, že následky jakýchkoli našich činů dopadnou na naši hlavu, a to
i tehdy, když všechno začíná jen jako hra. Nejde v ní totiž jen o vítěze a poražené, jako
každé konání i ona sama přinese svůj plod.“ Nejeden z příštích filmů Chytilové by
mohl být uveden stejnými slovy. I v nich budou nazřena se snahou o co největší spravedlnost
nepsaná, improvizovaná pravidla „her o jablka“, jejichž účastníci nejsou s to
12