VĚRA CHYTILOVÁ MEZI NÁMI

dobovou hrozbou se Chytilová nenechává uhranout a opět se utíká k pevné, živoucí
jistotě – dnešku: v náhlém prostřihu v blízkosti chrámových zdí, za nimiž kdysi úpěl
bezmocný věřící, si teď bezstarostně hrají městští kluci pozemní hokej. Jistě by se
mohlo namítnout, že baroko je tu zobrazeno sice originálním způsobem, ale přece jen
poněkud jednostranně – z hlediska soudobého ateismu. Sugestivita uměleckého zpracování
však převažuje a odzbrojuje tak případné polemiky.
Pozoruhodný postoj zaujímá Chytilová k fenoménu Národního divadla. Celá
tato sekvence „usekávaných“ pohledů z mnoha úhlů na architektonický objekt i jeho
vnitřní prostory, doplněná áriemi a dokumentárními záznamy z představení Prodané
nevěsty, rozhodně není ušlápnutým, vlastenecky uctivým holdem „nedotknutelné“
Zlaté kapličce. Naopak význam i slavnostní pocit spjatý s tímto kulturním národním
symbolem chce Chytilová zbavit povinné školní úcty, očistit jej a vrátit mu původní
emocionální dosah. Dotvrzují to i slova komentáře, „není nic marnějšího jak snění
nad starou slávou“.
Nemám v úmyslu dopodrobna vyjmenovávat vše důležité, co je ve filmu Chytilové
obsaženo, i když by nepochybně stála za pozornost i další údobí nebo například
sekvence o spartakiádě, která se superzrychlením pohybu tisíců cvičenců na obrovské
ploše stává výtvarně fascinující pop-artovou pohyblivou skládankou. Za podstatnější
než to, že jsem něco závažného opominula, považuji fakt, že film Věry Chytilové Praha
– neklidné srdce Evropy vskutku rozbušil srdce diváků a doufejme, že i vyprovokoval
jejich mysl k úvahám o tolik zdůrazňovaném vědomí souvislostí věcí minulých
a dnešních.
Scéna, č. 19, 1987
37