VĚRA CHYTILOVÁ MEZI NÁMI

HRA O JABLKO
Wojciech Wierzewski
Obrazy sadu, jabloní, ohýbajících se pod vahou dozrálých plodů, jsou několikrát
postaveny do kontrastu, jakoby na základě refrénového principu, s obrazy žen,
rodících na jedné z pražských porodnic. Klasická dovženkovská metafora se nám tu
vrací na zcela jiném základě. Spíše než štědrost přírody symbolizuje tajemství života,
tajemství jeho trvání a neustálého obnovování. Není těžké si domyslet, co ony vizuální
znaky znamenají v díle autorky filmu O něčem jiném. Naznačují návrat k obsesivním
motivům ženského filmu: reflexi nad takovou existencí, jež se realizuje mezi vznešeností
a přízemností. Povšimněme si, že tato linie určovala hlavní osu ve všech filmech
Chytilové; ne vždy však autorkou zvolená metoda náležela k jednoznačně plodným po
umělecké stránce.
Dokud se Chytilová držela dokumentární poetiky, jevila se filosofie jejích filmů
jednoduchá. Co dodat k jednoznačně za sebou sestaveným osudům gymnastky, jíž se
nedostává času na soukromý život, a jiné ženy, která tuto šanci má, a přesto je odsouzena
k prozaičnosti a monotónnosti života. K tomu, aby odmítla veristický popis ve
prospěch poetické zkratky, přiměla zajisté autorku Sedmikrásek jednoznačnost onoho
srovnání. Ovoce stromů rajských jíme nastolilo však nad další cestou ve zvoleném
směru otazník. A náhle přišlo překvapení: Hra o jablko se jeví jako obnovení někdejších
zkušeností, ale s plným vědomím hrozících nebezpečí, kterým se režisérka v tomto
případě účinně vyhýbá. Konečně se naplnilo očekávané propojení její poetiky
a intelektuálního záměru, který vyžadoval brilantnost a narážky na realitu. Ta se pochopitelně
týká výkladu ženského pohledu, jak se projevuje ve vztahu ke světu.
Lékař, působící na porodnickém oddělení, výtečně zahraný Jiřím Menzelem, je
tu hlavním hrdinou jen zdánlivě. Skutečnými hrdinkami jsou ženy, řídící jeho rozhodnutí
a všemožně ovlivňující vše, co se s ním děje. Chytilová – a není to poprvé –
těží z přesvědčení mužů, že právě oni jsou pány života. Doktor John, jenž se domnívá,
že ho svět obdivuje a že je zbožňován ženami, je předveden jako kreatura hodná politování,
vedená neviditelnými nitkami vlivů – nejprve matky, pak kolegovy manželky,
s kterou ho spojují milostné pletky, a konečně „zabouchnuté“ začínající sestřičky.
S výraznou satisfakcí exponuje Chytilová linii svedení lékaře sestřičkou právě jím na
klinice terorizovanou. V soukromí dosahuje dívka plné odvety: pije jako husar, vynáší
zdecimovaného partnera do auta jako srolovaný koberec a své dílo dokončuje v bytě –
zmocňuje se ho tak, jak to obvykle dělávají muži.
Lavinovitý tok událostí, pojednaných v groteskním tónu, signalizuje něco daleko
významnějšího. Chytilová nemínila vytvořit další komedii o vztazích mužů a žen,
utvářejících se v podivné době, kdy se aktivity ujímají ženy a erotika se uskutečňuje na
rozkládacích sedadlech automobilů se stejnou samozřejmostí, jako se kdysi piknikovalo
na zelené trávě. Situace lékaře, zahnaného do kouta třemi hrdinkami, má totiž pouze
charakter východiska. A není příliš důležité, zda se doktorovi Johnovi nakonec podaří
uniknout z matčiny kurately a osvobodit se od úmorné milenky, měnící nálady
27