VĚRA CHYTILOVÁ MEZI NÁMI

ŠAŠEK A KRÁLOVNA
Zdena Škapová
„Neumí česky“ – pitvoří se několikrát kamsi směrem k publiku šašek a ukazuje
přitom na královnu a totéž opakovaně zaslechneme vyslovit venkovského mládence
Slacha, který je přiřčen jako bavitel Regině (!), mondénní a panovačné manželce valutového
nimroda. Jde jen o povedený situační žertík anebo se lze domýšlet, že tu Chytilová
naráží na skutečnost, která je vlastně trvalou součástí českých dějin? Že příběhem
ze současnosti rafinovaně demonstruje, jaká je jedna z momentálních podob tohoto
fenoménu naší historie?
Zní to možná příliš vyspekulovaně, ale při pokusu interpretovat filmy Věry
Chytilové je třeba postupovat obezřetně, neboť není snad druhého tvůrce, který by
dokázal tak smysluplně matoucně a nepostřehnutelně oscilovat mezi dokonale odpozorovaným
detailem reality a vypjatou stylizovaností výpovědi. Tím je dosahováno
nebývalé ideové vrstevnatosti filmového díla, neboť v takto vybudované struktuře
každý prvek nabývá hodnoty znaku, jenž může mít několikerý význam.
Už jen to, že si pro svůj film Šašek a královna zvolila Věra Chytilová za základ
(stejnojmennou) divadelní hru Boleslava Polívky, která se realismu podání na hony
vzdaluje hojným využíváním prostředků pantomimy a klauniády, potvrzuje, že tady
došla ve svém stylizačním úsilí posledního dvacetiletí nejdále. Jako by se vrátila ke své
tvůrčí metodě z 60. let, jenže teď někdejší podobenství, zašifrovaná a průzračná zároveň,
obohacuje o rozměr aktuální skutečnosti, o napětí mezi nimi, o netušenou myšlenkovou
hloubku a nuancovanost, o množství drobných motivických odboček, jež
včleňují do díla stále další tematické okruhy.
Vedle středověkých kulis, jejichž iluzívnost je však v souhlase s Polívkovou inscenací
spíše stavěna na obdiv než zastírána (ostatně jde zde o pouhou fikci jedné
z postav, jak se později ukáže), je tu i kulisa současné české vesnice, v níž se odehrává
příběh venkovského mládence Slacha a jeho svěřenkyně Reginy, mondénní a panovačné
manželky valutového nimroda, příběh, který víceméně přesně replikuje peripetie
vztahu šaška a královny. Ta vesnice je věrně převzatá ze skutečnosti, i s blátem tam,
kde by měla být čistá náves, i s primitivní vybavenou, nehostinnou hospodou, a přece
nepůsobí o nic méně přízračně než prostory hradu, improvizovaně evokující dobu
středověku. Totéž platí o dění, zasazeném do těchto prostředí: falešné rituály při vítání
cizince, nacvičené veselí a trapná podlézavost na slavnosti v hostinci jako by byly otiskem
patolízalství královniny beztvaré suity, jejíž nepřirozenost a předstíraný zájem
o krále jsou ještě podtrženy zviditelněním herecké akce.
V centru veškerého dění stojí v obou časových pásmech dvojice – šašek a královna,
cizinka a její průvodce, žena a muž, ovládající a ovládaný. Vnitřní spřízněnost
obou dvojic je výmluvně vyjádřena dvojrolemi Boleslava Polívky a Chantal Poullain,
kteří pouze částečně zcivilní svůj výrazový rejstřík, když představují současnou dvojici.
Nicméně jejich herecký projev lze v úhrnu klasifikovat jako silně expresivní, aniž
by jim ovšem emfáze bránila zprostředkovat mimikou a gesty neuvěřitelně širokou
škálu i těch nejsubtilnějších pocitů a duševních rozpoložení. Jsou to právě mimické
45