46. Milan Kundera - ?ert (210).pdf - Amper

nezávaznost, v každém muži je kus sobce a je na ženě, aby bránila sama sebe
a své ženské poslání, Pavel tomu bohužel rozuměl méně než soudruzi ze
souboru, hlavně několik mých přítelkyň, ty se domluvily s ostatními a
nakonec si zavolali Pavla před výbor, nevím, co mu tam říkali, nikdy jsme
spolu o tom nemluvili, ale asi se s ním nemazlili, protože tehdy panovala
přísná morálka, bylo to přehnané, ale možná že je přece jen lepší přehánět
mravnost než nemravnost jak dnes. Pavel se mi dlouho vyhýbal, myslila
jsem, že jsem všechno pokazila, byla jsem zoufalá, chtěla jsem si vzít život,
ale potom za mnou přišel, třásla se mi kolena, prosil mne za odpuštění a dal
mi jako dar přívěsek s obrázkem Kremlu, svou nejdražší památku, nikdy ji
nesundám, to není jen památka na Pavla, to je víc, a rozplakala jsem se štěstím
a za čtrnáct dnů jsme měli svatbu a byl na ní celý soubor, trvala skoro
čtyřiadvacet hodin, zpívalo se a tančilo a já jsem říkala Pavlovi, kdybychom
se zradili my dva, zradili bychom všechny ty, co s námi slaví svatbu, zradili
bychom i manifestaci na Staroměstském náměstí i Togliattiho, chce se mi
dnes smát, co všechno jsme to potom vlastně zradili ...
(2)
Přemýšlím, co si zítra obleču, nejspíš růžový svetřík a šusťák, v tom mám
nejlepší postavu, nejsem už nejštíhlejší, ale co, třeba mám oplátkou za
vrásky zase jiné kouzlo, které nemá mladá holka, kouzlo prožitého osudu,
pro Jindru určitě ano, chudáček, pořád ho vidím, jak byl zklamán, že letím
už ráno a on pojede sám, je šťastný, když může být se mnou, rád se přede
mnou předvádí ve své devatenáctileté dospělosti, se mnou by určitě jel
stotřicítkou, abych ho obdivovala, ošklivoučký chlapeček, ostatně je docela
vzorný technik i šofér, redaktoři si ho rádi bereou do terénu na menší
reportáže, a vlastně co na tom, je to příjemné, když o někom vím, že mne
rád vidí, nejsem v posledních letech v rozhlase moc oblíbená, prý jsem
sekyrářka, fanatička, dogmatik, stranický pes a já nevím ještě co, jenomže já
se nebudu nikdy stydět za to, že mám partaj ráda a že pro ni obětuju
všechen svůj volný čas. Vždyť co mi nakonec zbylo v mém životě? Pavel má
jiné ženy, už po nich nepátrám, dcerka zbožňuje otce, má práce je už deset
let bezútěšně stejná, reportáže, rozhovory, pořady o splněných plánech,
kravínech, dojičkách, domácnost je stejná beznaděj, jenom strana se na mně
nikdy neprovinila a já jsem se neprovinila na ní, ani v těch chvílích, kdy ji
málem všichni chtěli opustit, když se v šestapadesátém provalily Stalinovy
zločiny, lidi se tehdy zbláznili, na všechno plivali, náš tisk prý lže,
znárodněné obchody nefungují, kultura upadá, družstva na vesnicích