46. Milan Kundera - ?ert (210).pdf - Amper

Ludvík se maličko sklonil a lehce mne políbil, hned jsem se mu vytrhla a
zase ho dlytla za ruku a zase jsme kousek běželi, mám mírnou srdeční vadu
a srdce se mi rozbuší po sebemenší námaze, stačí jen, abych vyběhla jedno
patro do schodů, a tak jsem brzo zvolnila krok, dech se mi pomalu utišoval a
já jsem najednou tichounce zanotovala první dva takty své nejmilejší písně
Ej, svítilo slunečko nad našú zahrádkú ... a když jsem vytušila, že mi rozumí,
rozezpívala jsem se hlasitě, nestyděla jsem se, cítila jsem, jak ze mne padají
léta, starosti, zármutky, tisíce šedivých šupin, a potom jsme seděli v malé
hospůdce u Zbraslavi, jedli jsme chleba a buřt, všechno bylo docela obyčejné
a prosté, nevrlý hostinský, politý ubrus, a přece to bylo nádherné
dobrodružství, řekla jsem Ludvíkovi, jestlipak víte, že jedu za tři dny na
Slovácko dělat reportáž o Jízdě králů. Zeptal se mne, do kterého místa, a
když jsem mu odpověděla, řekl, že právě tam se narodil, zase taková shoda,
která mne omráčila, a Ludvík řekl, udělám si volno, pojedu tam s vámi.
Lekla jsem se, vzpomněla jsem si na Pavla, na to světýlko naděje, které mi
rozžal, nejsem cynická vůči svému manželství, jsem připravena udělat vše,
abych je zachránila, už kvůli Zdeničce, ale co bych lhala, hlavně kvůli sobě,
kvůlí všemu, co bylo, kvůli památce svého mládí, ale nenašla jsem sílu říci
Ludvíkovi ne, nenašla jsem tu sílu, a teď už jsou kostky vrženy, Zdenička
spí, já mám strach a Ludvík je už na Moravě a zítra mne bude čekat u
autobusu.
III
Ano; šel jsem se toulat. Zastavil jsem se na mostě přes Moravu a zadíval se
po směru jejího toku. Jak škaredá je Morava (řeka tak hnědá, jako by v ní
proudila spíš tekutá hlína než voda) a jak truchlivé je její nábřeží: ulice z
pěti jednoposchod'ových měšťanských domů, které nejsou spolu spojeny a
stojí každý zvlášť, podivínsky a siře; snad měly tvořit základ nábřeží, jehož
honosnost se pak už nikdy neuskutečnila; dva z nich mají na sobě z
keramiky a štukatury andílky a drobné výjevy, které jsou dnes už ovšem
oprýskány: anděl je bez křídla a výjevy jsou místy svlečeny na cihly, takže
ztrácejí srozumitelnost. Pak ulice sirých domů končí, jsou už jen železné
stožáry elektrického vedení, tráva, na ní několik opozdivších se hus, a potom
pole, pole bez obzorů, pole sahající nikam, pole, v nichž se ztrácí tekutá
hlína řeky Moravy.