46. Milan Kundera - ?ert (210).pdf - Amper

nenávisti k nim, ale z lásky, z lásky k lásce, z lásky k jejich domovu, k jejich
dětem, protože jim chci pomoci, vždyt' já mám taky dítě a domov a mám o
ně strach!
Ale co, možná že mají pravdu, možná že jsem opravdu zlá ženská a lidem
se opravdu má nechat svoboda a nikdo nemá právo se jim plést do jejich
soukromí, možná že jsme opravdu celý ten náš svět vymyslili špatně a já
jsem opravdu odporný komisař, který mluví do věcí, po kterých mu nic není,
ale já už jsem taková a nemohu jednat jinak, než cítím, ted' je už pozdě,
věřila jsem vždycky, že lidská bytost je přece nedělitelná, to jenom měšťák je
pokrytecky rozdělen na bytost veřejnou a bytost soukromou, to je moje
vyznání, podle toho jsem jednala vždycky, i tentokrát.
A že jsem snad byla zlá, to bez mučení přiznám, nenávidím tyhle mladé
holky, ty spratky, surové ve svém mládí, bez kouska solidarity k starší ženě,
vždyť jim taky jednou bude třicet a pětatřicet a čtyřicet, a ať mi nikdo neříká,
že ho milovala, co ta ví, co je láska, vyspí se s každým napoprvé, zábrany
nemá, nemá stud, uráží mne do krve, když mne někdo přirovnává k
takovým holkám jen proto, že jsem měla jako vdaná několik poměrů s
jinými muži. Jenomže já jsem vždycky hledala lásku, a jestli jsem se zmýlila
a nenašla ji tam, kde jsem ji hledala, s husí kůží jsem se odvrátila a šla pryč,
šla jinam, i když vím, jak by to bylo jednoduché zapomenout na mladistvý
sen o lásce, zapomenout na něj, překročit hranici a octnout se v říši podivné
svobody, kde neexistuje stud, ani zábrany, ani morálka, v říši podivné
hnusné svobody, kde je vše dovoleno, kde stačí jen naslouchat, jak uvnitř
člověka pulsuje sexus, to zvíře.
A já také vím, že kdybych překročila tu hranici, přestala bych být sama
sebou, stala bych se někým jiným, a nevím vůbec kým a děsím se toho, té
strašné změny, a proto hledám lásku, zoufale hledám lásku, do níž bych
mohla vejít taková, jaká dosud ještě jsem, se svými starými sny a ideály,
protože já nechci, aby se můj život rozlomil v půli, chci, aby zůstal celý od
začátku do konce, a proto jsem byla tak omámená, když jsem tě poznala,
Ludvíku, Ludvíku ...
(3)
To bylo vlastně hrozně legrační, když jsem vešla poprvé do jeho kabinetu,
ani mě nějak zvlášť nezaujal, spustila jsem docela bez ostychu, jaké
informace bych od něho potřebovala, jak si představuju ten rozhlasový
fejeton, ale když se potom dal se mnou do řeči, cítila jsem najednou, jak se
zaplétám, plácám, jak mluvím hloupě, a on když viděl, že jsem v rozpacích,