46. Milan Kundera - ?ert (210).pdf - Amper

mládežnických kroužků.)
Člověk hledá ve chvílích neštěstí útěchu v tom, že svůj smutek spojuje se
smutkem jiných; i když je v tom snad cosi směšného, přiznám se k tomu:
vyhledal jsem si Halasovy verše proto, že jsem se chtěl seznámit s někým,
kdo byl také exkomunikován; chtěl jsem poznat, jestli se moje vlastní
mentalita opravdu podobá mentalitě exkomunikovaného; a chtěl jsem
zkusit, zda smutek, o němž onen mocný ideolog prohlašoval, že je chorobný
a škodný, neposkytne mi třeba svým souzněním nějakou radost (protože radost
jsem ve své situaci těžko mohl hledat v radosti). Vypůjčil jsem si ještě
před odchodem do Ostravy všechny tři knížky od bývalého spolužáka, který
holdoval literatuře, a uprosil ho nakonec, aby je už po mně nechtěl zpátky. A
ty verše mne pak provázely.
Když mne toho dne Lucie našla na smluveném místě s knížkou v ruce,
zeptala se mne, co to čtu. Ukázal jsem jí rozevřenou knížku. Řekla udiveně:
"To jsou básničky." "Je ti divné, že čtu básničky?" Pokrčila rameny a řekla:
"Proč," ale myslím, že jí to divné bylo, protože jí básničky s největší
pravděpodobností splývaly s představou dětské četby. Toulali jsme se
divným ostravským létem plným sazí, černým létem, nad nímž pluly místo
bílých oblak vozíky s uhlím na dlouhých lanech. Viděl jsem, že Lucii knížka
v mé ruce pořád nějak přitahuje. A tak když jsme si sedli do řídkého hájku,
který je pod Petřvaldem, otevřel jsem knížku a zeptal se jí: ,,zajímá tě to?"
Kývla hlavou.
Nikomu předtím a nikomu potom jsem verše nepředčítal; mám v sobě
dobře fungující pojistku studu, která mi brání, abych se příliš otvíral před
lidmi, abych prohlašoval před druhými své city; a čtení veršů mi připadá,
jako bych nejen mluvil o svých citech, ale jako bych o nich mluvil stoje na
jedné noze; určitá nepřirozenost, která je v samém principu rytmu a rýmu,
uváděla by mne do rozpaků, kdybych se jí měl oddat jinak než v samotě.
Ale Lucie měla zázračnou moc (nikdo jiný po ní ji už neměl), že ovládala
tuto pojistku a zbavovala mne břemene ostychu. Mohl jsem si před ní
dovolit vše: i upřímnost, i cit, i patos.
A tak jsem četl:
Kláskem hubeným je tělo tvé
z nějž zrno vypadlo a nevzklíčí
jak klásek hubený je tělo tvé
Přadenem z hedvábí je tělo tvé
toužením popsané do vrásky poslední
jak přadeno z hedvábí je tělo tvé