46. Milan Kundera - ?ert (210).pdf - Amper

mu, že to odsuzuje. Řekl jí, že je to správné, a zeptal se jí, jestli se mnou
ještě chodí. Byla v rozpacích a odpověděla neurčitě. Řekl jí, že o ní došla na
fakultu ze školení velmi příznivá zpráva a že s ní fakultní organizace počítá.
Řekla, že je ráda. Řekl jí, že se jí nechce míchat do soukromí, ale že si myslí,
že člověk se pozná podle toho, s kým se stýká, jakého druha si vyvolí, a že by
nesvědčilo příliš v její prospěch, kdyby si vyvolila právě mne.
Tohle se prý Markétě po několika týdnech rozleželo v hlavě. Už se mnou
několik měsíců nechodila, takže Zemánkova pobídka byla vlastně zbytečná;
a přece právě tato pobídka ji přiměla k tomu, že začala přemýšlet, není-li
kruté a mravně nepřípustné vybízet někoho, aby se rozešel se svým druhem
jen proto, že ten druh pochybil, a nebylo-li tedy nespravedlivé i to, že se se
mnou sama už předtím rozešla. Navštívila soudruha, který o prázdninách
vedl školení, zeptala se ho, jestli stále platí příkaz, že mi nesmí nic říct, co se
kolem pohlednice událo, a když se dověděla, že už není důvodů něco tajit,
zastavila mne a požádala o rozhovor.
A teď se mi tedy svěřuje s tím, co ji trápí a tíží: ano, jednala špatně, když se
rozhodla, že se se mnou nebude vídat; žádný člověk přece není ztracený, i
kdyby se dopustil sebevětších chyb. Prý si vzpomínala na Alexeje Tolstého,
který byl bělogvardějec a emigrant, a přece se z něho nakonec stal velký
socialistický spisovatel. A vzpomínala si prý také na sovětský film Čestný
soud (film tehdy velmi populární v stranickém prostředí), v němž jakýsi
sovětský vědec-lékař dal svůj objev dříve k dispozici zahraniční veřejnosti
než veřejnosti domácí, což zavánělo kosmopolitismem a zradou; Markéta se
dojatě dovolávala hlavně závěru filmu: vědec byl nakonec odsouzen čestným
soudem svých kolegů, ale milující žena odsouzeného manžela neopustila,
nýbrž se snažila do něho vlít sílu, aby mohl těžkou vinu zase napravit.
"Tak ty jsi se rozhodla, že mne neopustíš," řekl jsem.
,,Ano," řekla Markéta a chytla mne za ruku.
"A prosím tě, Markéto, myslíš si, že jsem se dopustil velkého provinění ?"
"Myslím, že ano," řekla Markéta.
"Co myslíš, mám právo zůstat ve straně, nebo ne?"
"Myslím si, Ludvíku, že ne."
Věděl jsem, že kdybych vešel na hru, do níž se vžila Markéta a jejíž patos
prožívala, zdá se, celou duší, byl bych dosáhl všeho, čeho jsem se před
měsíci marně dobýval: poháněna patosem spasitelství jak parou parolod',
oddala by se mi nyní nepochybně ; i svým tělem. Ovšem pod jednou
podmínkou: že její spasitelství bude opravdu plně ukojeno; a aby bylo
ukojeno, musí souhlasit objekt spasení (běda, já sám!) se svou hlubokou,
nejhlubší provinilostí. Jenomže to já jsem nemohl. Byl jsem těsně před
vytouženým cílem Markétina těla, a přece jsem si je nemohl za tuto cenu