46. Milan Kundera - ?ert (210).pdf - Amper

(7)
Tento smutek z žalostného milostného horizontu znali (či aspoň
nevědomě pociťovali) téměř všichni z nás. Bedřich (autor mírových
manifestů) bránil se mu rozjímavým nořením do hlubin svého nitra, v němž
zřejmě sídlil jeho mystický Bůh; v erotické sféře odpovídala této nábožné
niternosti samohana, kterou provozoval s rituální pravidelností. Ostatní se
hránili mnohem sebeklamavěji: doplňovali cynické výlety za děvkami
nejsentimentálnějším romantismem; kdekdo měl doma lásku, kterou si zde
soustředěným vzpomínáním oleštil do nejzářivějšího třpytu; kdekdo věřil v
dlouhotrvající Věrnost a ve věrné Čekání; kdekdo si tajně namlouval, že
holka, kterou ulovil opilou v hospodě, k němu chová svaté city. Stáňu
dvakrát navštívilo pražské děvče, s kterýni měl cosi před vojnou (a které
tehdy určitě nebral moc vážně), a Stáňa byl najednou naměkko a rozhodl se
(v souladu se svou zbrklou náturou), že se s ní okamžitě ožení. Říkal nám
sice, že to dělá jen proto, aby svatbou získal dva volné dny, ale já jsem věděl,
že je to jen rádobycynická výmluva. Bylo to v prvních dnech března, když
mu velitel opravdu povolil dva dny volna a Stáňa odjel na sobotu a na neděli
do Prahy se oženit. Pamatuju si to docela přesně, protože den Stáňovy
svatby stal se i pro mne velmi významným dnem.
Měl jsem povolenou vycházku, a protože mi po posledním volnu
utraceném s Kandelábrem bylo smutno, vyhnul jsem se kamarádů a šel
jsem sám. Nasedl jsem na lokálku, starou tramvaj jezdící po úzkých kolejích
a spojující vzdálené ostravské čtvrtě, a nechal se jí unášet. Nazdařbůh jsem
pak z tramvaje vystoupil a nazdařbůh zase nasedl na tramvaj jiné tratě; celá
ta nekončící ostravská periférie, v níž se v prapodivném skladu mísí fabrika
s přírodou, pole se smetišti, lesíky s haldami, činžáky s venkovskými
staveními, mne zvláštním způsobem přitahovala a rozrušovala; vystoupil
jsem znovu z tramvaje a dal se pěšky na dlouhou procházku: vnímal jsem
téměř s vášní tu divnou krajinu a snažil se přijít na kloub jejímu duchu;
snažil jsem se pojmenovat slovy to, co dává této krajině složené z tak
různorodých prvků jednotu a řád; šel jsem kolem idylického vesnického
domku obrostlého břečťanem a napadlo mne, že sem patří právě proto, že se
naprosto nehodí k oprýskaným činžákům, které stojí v jeho blízkosti, ani k
siluetám těžních věží a komínů a pecí, které tvoří jeho pozadí; šel jsem
kolem nízkých nouzových baráků, které byly samy jakousi osadou v osadě, a
viděl jsem kousek od nich stát vilu, sice špinavou a šedou, ale obklopenou
zahradou a železným plotem; na rohu zahrady rostla velká smuteční vrba,
která byla v této krajině jakýmsi zbloudilcem - a přece, říkal jsem si, snad