46. Milan Kundera - ?ert (210).pdf - Amper

Pochválil jsem Kostkovi pokoj a ptal jsem se, jakou má koupelnu. ".Žádný
přepych," řekl potěšen mým zájmem a zval mne do předsíně, odkud vedly
dveře do koupelny, malé, ale docela příjemné, s vanou, sprchou,
umývadlem. "Když tak vidím tenhle váš překrásný hyt, tak mne něco
napadá," řekl jsem. "Co děláte zítra odpoledne a večer?" "Bohužel,"
omlouval se zkroušeně, "mám zítra dlouhou službu, budu se vracet až kolem
sedmé. Nebudete volný večer?" "Večer snad budu volný," odpověděl jsem,
"ale nemohl byste mi předtím na odpoledne půjčit tenhle váš byt?"
Byl překvapen mou otázkou, ale ihned (jako by se bál, abych ho
nepodezíral z neochoty) mi řekl: "Velice rád se s vámi o něj podělím." A
pokračoval, jako by se úmyslně nechtěl dohadovat důvodů mé prosby:
"Máte·li potíže s ubytováním, můžete tu už dneska spát, protože se vrátím
až ráno a vlastně ani ráno ne, protože půjdu přímo do nemocnice." ,,Ne, to
je zbytečné. Ubytoval jsem se v hotelu. Jenomže hotelový pokoj je dost
nepříjemný a já bych zítra odpoledne potřeboval být v příjemném prostředí.
Samozřejmě, ne proto, abych v něm byl sám." "Ano," řekl Kostka a sklopil
mírně hlavu, "to jsem si domyslil." Po chvilce řekl: "Jsem rád, že vám mohu
poskytnout něco dobrého." Pak ještě dodal: "Bude-li to pro vás ovšem
skutečně dobré."
Sedli jsme si pak ke stolku (Kostka uvařil kávu) a chvíli si povídali (seděl
jsem na gauči a zjišťoval při tom s potěšením, že je pevný, neprohýhá se, ani
nevrže). Potom Kostka prohlásil, že už bude musit zase odejít do nemocnice
a zasvěcoval mne proto rychle do některých tajemství domácnosti: kohoutek
od vany v koupelně je nutno pevně utáhnout, teplá voda teče proti všem
zvyklostem z kohoutku označeného písmenem S, zásuvka pro šňůru od
gramorádia je skryta pod gaučem, a ve skříňce je sotva načatá láhev vodky.
Potom mi dal svazek s dvěma klíči a ukázal mi, který klíč je dole od
domovních dveří a který od bytu. Vypěstoval jsem si během svého života, v
němž jsem spával na mnoha různých postelích a sedával u mnoha různých
stolů, zvláštní kult klíčů, a také Kostkovy klíče jsem zastrčil do kapsy s
tichým veselím.
Na odchodu vyslovil Kostka přání, aby mi jeho garsoniéra přinesla
"opravdu něco krásného". ,,Ano," řekl jsem mu, "umožní mi provést jednu
krásnou destrukci." "Myslíte si, že destrukce mohou být krásné?" řekl
Kostka a já jsem se v duchu usmál, protože jsem ho v této otázce (pronesené
mírně, myšlené však bojovně) poznával právě takového, jaký byl, když jsem
se s ním více než před patnácti léty poprvé seznámil. Měl jsem ho rád a
zároveň mi byl trochu k smíchu a jako takovému jsem mu odpověděl: "Já
vím, že jste tichý dělník na věčném božím staveništi a že nerad slyšíte o
destrukcích, ale co mám dělat: já zedník boží nejsem. Ostatně jestli tu boží