46. Milan Kundera - ?ert (210).pdf - Amper

na svou původní životní dráhu (jejíž privilegovanost jsem už začal chápat),
ale přece tato změna postoje byla jen rozumová, volní, a nemohla mne
zbavit vnitřního pláče nad "ztraceným osudem". Tento vnitřní pláč Lucie
zázračně utišila. Stačilo mi, že jsem ji cítil vedle sebe s celým teplým
okruhem jejího života, v němž nehrála vůbec žádnou úlohu otázka
kosmopolitismu a internacionalismu, bdělost a ostražitost, spory o definici
diktatury proletariátu, politika se svou strategií, taktikou a kádrovou
politikou.
Na těchto starostech (tak zcela dobových, že se jejich terminologie stane
již brzo nesrozumitelná) jsem ztroskotal, a právě na nich jsem lpěl. Mohl
jsem před různými komisemi uvádět desítky důvodů, proč jsem se stal
komunistou, ale to, co mne na hnutí nejvíc okouzlovalo, ba omamovalo, byl
volant dějin, v jehož blízkosti (ať už opravdu nebo zdánlivě) jsem se octl.
Tehdy jsme totiž skutečně rozhodovali o osudech lidí a věcí; a právě na
vysokých školách: v profesorských sborech bylo tehdy málo komunistů a tak
v prvních létech řídili vysoké školy komunističtí studenti téměř sami,
rozhodujíce o obsazení profesorských sborů, o reformě výuky i o učebních
osnovách. Opojení, které jsme zažívali, se obvykle nazývá opojení mocí, ale
(při troše dobré vůle) mohl bych volit i méně přísná slova: byli jsme
uhranuti dějinami; byli jsme opojeni tím, že jsme vyskočili na hřbet dějin a
cítili jej pod sebou; zajisté, vyvinulo se to pak většinou opravdu v ošklivou
touhu po moci, ale (tak jak jsou všechny lidské věci dvojznačné) byla v tom
(a snad zejména u nás mladíčků) zároveň docela ideální iluze, že právě my
zahajujeme tu epochu lidstva, kdy člověk (každý člověk) nebude ani mimo
dějiny, ani pod patou dějin, nýbrž je bude dirigovat a tvořit.
Byl jsem přesvědčen, že mimo okruh onoho dějinného volantu (jehož jsem
se opojeně dotýkal) není života, nýbrž jen živoření, nuda, vyhnanství, Sibiř.
A ted' jsem najednou (po půl roce Sibiře) viděl docela novou a nečekanou
možnost života: otevřela se přede mnou zapomenutá louka všednodennosti
ukrytá pod perutí letících dějin a na ní stála chudičká, bědná a přece
milováníhodná žena - Lucie.
Co věděla Lucie o té velké dějinné peruti? Sotva někdy zaslechla její zvuk;
nevěděla nic o dějinách; žila pod nimi; netoužila po nich, byly jí cizí;
nevěděla nic o velkých časných starostech, žila starostem malým a věčným.
A já jsem byl náhle vysvobozen; zdálo se mi, že pro mne přišla, aby mne
uvedla do svého šedivého ráje; a krok, jenž se mi zdál být před chvílí
strašný, krok, jímž jsem měl "vystoupit z dějin", byl pro mne najednou
krokem úlevy a štěstí. Lucie mne držela plaše za loket a já jsem se nechal
vést ...
Lucie byla má šedá uvaděčka. Ale kdo byla Lucie podle věcnějších dat?