46. Milan Kundera - ?ert (210).pdf - Amper

ezpochybně původem šumavský trpaslík, nebot' spávat za sebou je
atavistický zvyk všech tamních trpaslíků, kteří si ostatně v minulosti své
chatrče nikdy nestavěli na půdorysu kruhu nýbrž vždy na půdorysu
dlouhatánského obdélníku, protože nejen manželé, ale celé rody byly zvyklé
spávat v dlouhém řetězu za sebou.
Když jsem si v onom temném dni vybavil tohle naše plácání, zazdálo se mi,
že mi z něho bliká světélko naděje. Zemánek, který bude mít na starosti
vyřešení mého případu, zná můj způsob legrace a zná i Markétu a pochopí,
že lístek, který jsem jí psal, byl jen žertovnou provokací dívky, kterou jsme
všichni obdivovali a (snad právě proto) rádi znevažovali. Pověděl jsem mu
tedy při první příležitosti o svém maléru; Zemánek pozorně poslouchal,
krčil čelem a řekl, že uvidí.
Žil jsem zatím v provizóriu, chodil jsem do přednášek jako dřív a čekal
jsem. Často jsem byl předvolán před různé stranické komise, které se
snažily zejména zjistit, nepatřím-li k nějaké trockistické skupině, snažil jsem
se dokázat, že dohromady pořádně nevím, co to trockismus je, chytal jsem
se každého pohledu v očích vyšetřujících soudruhů a hledal v něm důvěru;
někdy ji opravdu našel a dovedl jsem pak takový pohled dlouho nosit s
sebou, uchovávat ho v sobě a vykřesávat z něho trpělivě naději.
Markéta se mi stále vyhýbala. Pochopil jsem, že to souvisí s aférou kolem
mé pohlednice, a v hrdé lítostivosti jsem se jí nechtěl na nic ptát. Jednoho
dne mne však sama zastavila na chodbě fakulty: "Chtěla bych s tebou o
něčem mluvit."
A tak jsme se zase po několika měsících octli na společné vycházce, byl už
podzim, byli jsme oba v dlouhých montgomerácích, ano, dlouhých, kus pod
kolena, tak jak se v té době (době zhola negalantní) chodilo, lehounce mžilo,
stromy na nábřeží byly bez listí a černé. Markéta mi vyprávěla, jak se to
všechno stalo: když byla na prázdninovém školení, zavolali si ji najednou
soudruzi z vedení a ptali se jí, zda dostává na školení nějakou
korespondenci, řekla, že ano. Ptali se odkud. Říkala, že jí píše maminka. A
nikdo jiný? Sem tam nějaký kolega, řekla.Můžeš nám říci jaký? zeptali se jí.
Jmenovala mne. A copak ti píše soudruh Jahn? Pokrčila rameny, protože se
jí nějak nechtělo citovat slova na mém lístku. Tys mu psala také? zeptali se.
Psala, řekla. Cos mu psala? zeptali se. Tak, řekla, o školení a vůbec. Tobě se
na školení líbí? zeptali se jí. Ano, moc, odpověděla. A napsalas mu, že se ti
líbí? Ano, napsala, odpověděla jim. A co on? zeptali se dál. On? odpověděla
váhavě Markéta, no on je divný, to byste ho museli znát. My ho známe, řekli,
a chtěli bychom vědět, co ti psal. Můžeš nám ukázat tu jeho pohlednici?
"Nesmíš se na mne zlobit," řekla mi Markéta, "musela jsem jim ji ukázat."
,,Neomlouvej se," řekl jsem Markétě, "znali ji stejně ještě dřív, než s tebou