Zima 2008 [4MB] - Národní park Šumava

Šumava I Editorial 

František Krejčí, ředitel 

Správy NP a CHKO Šumava 

frantisek.krejci@npsumava.cz 

Vážení čtenáři, 

vydání, které se Vám dostalo do rukou, je převážně 

věnováno problematice vody na Šumavě. Šumava je 

významným prameništěm (Otavy, Vltavy, Úhlavy), tvoří 

přirozenou hranici mezi dvěma úmořími. Její význam 

pro množství a kvalitu podzemních i povrchových 

vod dokládá její definice jako chráněné oblasti 

přirozené akumulace vod. Myslím, že je nutné 

i o těchto „vodních“ souvislostech na Šumavě 

přemýšlet, mluvit a psát co nejčastěji. Jak dokládá 

několik našich i zahraničních odborníků, správa 

podobných lesnatých území formou národních 

parků neznamená zhoršování kvality podzemních 

a povrchových vod či rozkolísání odtokové křivky 

vodních toků odtékajících z těchto oblastí. 

Současná lesnatost Šumavy je největší za posledních 

250 let. Občasné obavy o neblahý vliv výměry porostů 

se soušemi na zlomku plochy lesů našeho NP se za 

posledních 15 let nepotvrdily. Bohaté zmlazení a zčásti 

podsadby těchto ploch a dlouhodobě (10 – 15 let) 

přetrvávající fenomén lesního prostředí po uschnutí 

části dospělých smrků v těchto horských smrčinách 

působí pozitivně i na kvalitu vod. Další systematický 

projekt Správy v oblasti revitalizace rašelinišť 

a postupná přeměna kulturních smrčin na smíšené 

šumavské lesy jsou aktivitami, které by měly 

dlouhodobě přispívat k udržení či ke zlepšení (např. 

v šumavských jezerech) kvality vody, která ze 

Šumavy odtéká do nižších poloh České republiky 

a z malé části i do Bavorska. 

Pro trvalé zkvalitnění sledování průběhu počasí 

a odtoku vody v námi spravovaných vodních tocích 

jsme letos a v minulém roce instalovali řadu meřících 

zařízení. Postupně všechna budou on-line napojena na 

naše pracoviště a výsledky budou přenášeny na naše 

webové stránky. Zde se každý z vás již dnes může 

seznámit s aktuální situací či dlouhodobými trendy 

v této oblasti. 

pf 

2009 

Vše nejlepší v novém roce 

přeje všem čtenářům 

časopisu Šumava 

Správa NP a CHKO Šumava 

Nosnými tématy naší práce 

v letošním roce jsou: 

Horská smrčina: Na Šumavě se nachází cca 20 % 

z celkové výměry těchto smrčin v Česku. Tento typ 

přírodního smrkového lesa vyžaduje speciální 

péči, odlišnou od uměle založených smrčin 

v nižších polohách našeho NP. Tuto rozdílnost 

obou typů smrčin je nutné neustále zdůrazňovat 

a trpělivě objasňovat. 

Šumavský domov: Mezi povinnosti zaměstnanců 

Správy nepatří jen péče o horské smrčiny a zvířata, ale 

i spolupráce s místními samosprávami a obyvateli při 

péči o zachování tváře našeho společného šumavského 

domova lidí, rostlin, zvířat a jejich prostředí. 

Lidská obydlí a sídla mají v našich horách své specifické 

rysy, které je nutné zachovat. 

Zelená Šumava: Šumavské lesy nejsou jen horské 

smrčiny, které rostou v jejích nejvyšších polohách, ale 

i ostatní lesy. Tyto ostatní, dříve smíšené lesy (se 

zastoupením jedle, buku a smrku), nyní s nepřirozenou 

převahou smrku, vyžadují dlouhodobou 

citlivou péči, aby i naše generace mohla svým 

nástupcům „předat“ zelenou Šumavu. 

Šumavská řeka: Toto téma je nutné zdůraznit 

právě v tomto roce, kdy připravujeme nová pravidla 

pro péči o vodní toky NP, která budou daleko lépe 

odpovídat skutečným hodnotám našich řek. Nejedná 

se jen o zkvalitnění organizace splouvání, ale i o lepší 

koncepci rybářství (včetně zarybňování potoků a řek) 

či o sledování kvality povrchových vod v NP. 

Zoologický program: Náš NP je evropsky 

významným domovem několika velkých druhů savců, 

např. rysa, jelena, losa, a dokonce i několika 

jedinců vlka, a ptáků (tetřev, datlík, čáp černý, 

tetřívek). I tato zvířata zde přispívají k udržení 

přírodní rovnováhy. Poznávání jejich způsobu 

života je velmi důležité pro každého z nás. 

Foto Dana Zývalová

Šumava I Obsah 

04 I 2008 

VYDAVATEL: Správa NP a CHKO Šumava 

ADRESA REDAKCE: 


1. máje 260, 385 01 Vimperk 

tel.:388 450 260, fax: 388 450 019 

e-mail: sumava@npsumava.cz 

REDAKČNÍ RADA: 

František Krejčí (předseda redakční rady) 

Jiří Kadoch (redaktor časopisu) 

Pavel Hubený 

Zdeňka Křenová 

Michal Valenta 

Radovan Holub 

David Albrecht 

Iveta Štefanová 

Vladimír Just 

Jan Podlešák (jazyková korektura) 

FOTO NA TITULNÍ STRANĚ: 

Marek Drha - Zimní řeka 

FOTO NA ZADNÍ STRANĚ: 

Vladislav Hošek - vydra u Antýglu 

GRAFICKÁ ÚPRAVA: MONELLO design atelier 

TISK: Typodesign s.r.o. 

DISTRIBUCE: 

Transpress Praha, Mediaprint Kapa, Mapcentrum 

České Budějovice a další drobní distributoři. 

Podávání novinových zásilek povoleno 

Českou poštou, s.p., ředitelstvím odštěpného 

závodu Jižní Čechy v Českých Budějovicích, 

j.zn.: P-2986/96 ze dne 6. června 1996. 

PŘEDPLATNÉ: 

Vyřizuje redakce, časopis vychází čtyřikrát ročně, 

cena 1 výtisku 43 Kč, celoroční předplatné 140 Kč. 

Uzávěrka čísla: 30. 10. 2008 

Datum vydání: 15. 12. 2008 

Registrační číslo: MK ČR E 7518 

Nevyžádané rukopisy 

a fotografie se nevracejí. 

04 Proč je voda hnědá, jezera kyselá 

a kůrovec nezničí pitnou vodu? 

O šumavské vodě trochu jinak. 

08 Mlhy na Šumavě 

Všeobjímající mlha a námraza může představovat 

pro přírodu velmi rdousivé objetí. 

12 Půda vysychá 

Podrobná měření půdní vody naznačují, 

že šumavské lesy už dnes ohrožuje sucho. 

14 Zima pod Malou Mokrůvkou 

Co se v zimě děje se sněhem, jak se vyvíjí, 

jak čistý na Šumavě vlastně je? 

16 Rozmanitost a bohatství světa hmyzu 

v šumavských vodách 

Bez vodního hmyzu, jeho nejvýznamnější složky, 

by vody byly mrtvé. 

20 Malajsie – Národní park Taman Negara 

O jednom z nejstarších tropických deštných pralesů na Zemi. 

22 Smrčiny, kůrovec a voda v NP Bavorský les 

Výsledky výzkumu bavorských kolegů o stavu 

hladiny vod po kůrovcové kalamitě. 

24 Národní parky z jiného konce 

Trocha zamyšlení nad úlohou národních parků ve světě. 

26 Ochranářský průzkum Šumavy 

Příběh úspěšné realizace vzdušného zámku 

– založení CHKO Šumava. 

30 Julius Mařák: Šumavský prales 

Trochu netradiční pohled na dílo zachycující 

Šumavu po kůrovcové kalamitě ze 70. let 19. století 

32 Johann Peter 

Zapomenutý vypravěč a básník centrální Šumavy 

34 Aktuality 

04 Proč je voda hnědá... 12 Zima pod Malou Mokrůvkou 24 ... bohatství světa vodního hmyzu 

zima 2008 03

Šumava I Proč je voda hnědá, jezera kyselá... 

Text Jakub Hruška 

PROČ JE VODA HNĚDÁ, 

JEZERA KYSELÁ A KŮROVEC 

NEZNIČÍ PITNOU VODU? 

aneb o šumavské vodě trochu jinak 

04 zima 2008 

Foto Jiří Kadoch

„Šumava je krásná, ale pořád na ni prší“ – tento povzdech často zaznívá z úst turistů, ale i znalců 

místních poměrů. A proto je na Šumavě mnoho potoků, říček a rašelinišť,ale také jediných pět 

ledovcových jezer v České republice. Nechci se zabývat popisem a malebností šumavské vody 

v nejrůznějších podobách, to již udělali mnozí přede mnou. Podívejme se ale na chemické složení 

potoků a jezer, protože množství vody ještě nemusí automaticky znamenat, že je vše bez 

problémů, anebo naopak, že některé zveličované problémy nejsou zdaleka kritické. 

PROČ JE TA VODA HNĚDÁ? 

Většina horských toků Šumavy má 

hnědou či alespoň nahnědlou barvu. Co 

to je za špínu? A proč to tak pění? To jsou 

otázky, na které jsem odpovídal turistům 

již mnohokrát. U Vydry, stejně jako 

u některé ze slatí. Horské vody jsou 

hnědé, protože obsahují huminové 

kyseliny a fulvokyseliny. Ty se tvoří 

v rašeliništích anebo v organických horizontech 

lesních půd. Obojího je na 

Šumavě dostatek. Tyto kyseliny vznikají při 

nedokonalém rozkladu odumřelé organické 

hmoty (rašeliníku či jehličí) tam, kde 

jsou půdy zamokřené a studené. Mikroorganismy 

je nedokážou za těchto 

podmínek úplně rozložit až na oxid 

uhličitý (CO2), jako to dokážou v suchých 

a teplých oblastech. Proces se zastaví 

někde v půli cesty a rozpustné huminové 

kyseliny vytečou do potoků a řek. Vrstvy 

a chomáče pěny, které se na hnědých 

tocích vyskytují pod peřejemi a v zátočinách, 

jsou také přirozené – huminové 

kyseliny totiž snižují povrchové napětí 

vody a fungují tak trochu jako prací 

prášky. Ty totiž „perou“ tak, že sníží povrchové 

napětí vody, ta lépe proniká 

k malým částečkám špíny a tuků a lépe je 

rozpouští. 

Huminové kyseliny ale vodu okyselují 

a snižují její pH. Právě huminové kyseliny 

způsobují nižší pH potoků ve vyšších 

částech Šumavy, kde je typické pH mezi 

5,0-6,0, tedy slabě kyselé. Obvykle to 

příliš nevadí, protože se jedná o přirozený 

proces, na který jsou vodní organismy 

v těchto vodách adaptovány. Často 

dokonce tato hnědá voda chrání ryby 

před toxickými prvky, jako je hliník, 

protože je váže do neškodných sloučenin. 

Když hnědé bystřiny pokračují 

z náhorních částí hor dolů do údolí, 

hnědá barva mizí. Huminové kyseliny 

nemají rády světlo a poměrně rychle se 

působením jeho ultrafialové složky rozkládají. 

Také vodní mikroorganismy 

v úživnějších částech řek humáty rády 

zkonzumují jako zdroj uhlíku, který je pro 

jejich život nezbytný. Tak skončí krátký 

život hnědých bystřin. 

JEZERA A KYSELÝ DÉŠŤ 

Úplně jiná situace je ale v šumavských 

jezerech. Ta jsou hluboká, chladná, 

průzračná a téměř bez života. Jsou totiž 

okyselena kyselým deštěm. Ten byl 

(a stále je) následkem emisí oxidu 

siřičitého (SO2) a sloučenin dusíku do 

atmosféry, a to hlavně z elektráren, 

velkých průmyslových závodů a v případě 

dusíku ze zemědělství a dopravy. Ve 

vzduchu z nich vznikají kyseliny sírová 

a dusičná, které okyselují půdy, vymývají 

z nich bazické prvky a posléze proniknou 

až do jezer, které okyselí tak, že v nich 

nemůžou žít ani ryby ani většina druhů 

vodních bezobratlých. Největší sílu 

kyselých dešťů již máme naštěstí za 

sebou. Jejich intenzita vrcholila 

v osmdesátých letech 20. století, kdy byla 

všechna šumavská jezera prakticky mrtvá, 

a to již nejméně od poloviny 20. století. 

Černé jezero zachránilo dočasně pumpování 

vody z Úhlavy do jezera přes přečerpávací 

elektrárnu. Ta ale v 70. letech 

ukončila svou činnost a jezero se velmi 

rychle okyselilo. 

Naštěstí se po roce 1989, a v západní 

Evropě již od konce 70. let, emise síry 

dramaticky snížily, intenzita kyselého 

deště poklesla a jezera začala zvolna 

regenerovat. Již zmiňované Černé jezero 

se tak dostalo z velmi nízkých hodnot pH 

okolo 4,4 v polovině 80. let na dnešní pH 

zhruba okolo 5,0. Pokud se to čtenáři zdá 

jako malý rozdíl, tak ale z hlediska života 

v jezeře je to rozdíl velký. Jezero zdaleka 

nedosáhlo regenerace, kdy by v něm 

mohly žít ryby, ale některé druhy bezobratlých 

se již začínají objevovat. 

Protože jezera a jejich povodí (kde 

kyselost pronikající do jezer má svůj 

původ) jsou dlouhodobě zkoumána, 

máme dostatek údajů, abychom pomocí 

modelů mohli simulovat, jak byla jezera 

kyselá historicky a jak se budou vyvíjet 

v budoucnosti. A zde nás nečeká radostná 

zpráva. Modely totiž ukazují, že jezera 

Foto Vladislav Hošek 

Foto Jiří Kadoch 


se sice částečně zregenerují, ale v žádném 

případě nedosáhnou hodnot, které měly 

před začátkem působení kyselého deště. 

Otázka, jak je to možné, je zcela na místě. 

Hlavním důvodem je, že kyselý déšť působí 

podobně jako cigareta na kuřáka. Pokud je 

zdráv a nekouří dlouho, účinky kouření se 

nijak neprojevují, přestože v jeho těle prozatím 

skrytě probíhají procesy vedoucí 

k oslabení organismu a nejrůznějším 

chorobám. Až se choroby dostaví, obvykle 

ani úplné nekuřáctví už není schopno organismus 

regenerovat. A podobně je to 

i s kyselým deštěm. Dlouho není mnoho 

znát, přestože kyselý déšť pozvolna ničí 

neutralizační schopnosti půd v povodí jezera. 

Až je postupně a pomalu sníží pod kritickou 

mez, voda se okyselí. Problémem je, že tato 

neutralizační schopnost půd se tvořila velmi 

dlouho (od poslední doby ledové, tedy zhruba 

10 000 let), aby ji pak kyselý déšť zničil 

během několika desítek let. Proto jsou jezera 

stále kyselá, i když intenzita kyselého deště 

polevila. Kyselý déšť ale nezmizel úplně. 

I dnes má ČR dvojnásobné emise síry na 

obyvatele v porovnání s průměrem EU a aut 

u nás jezdí velké množství. Proto i šumavská 

jezera ještě dlouho nebudou ve stavu, 

v jakém byla před 100 lety. Ze šumavských 

jezer je nejkyselejší Čertovo jezero, následováno 

Černým, Plešným a Prášilským. 

Nejméně je okyseleno nejmenší jezero Laka. 

I zde si ale na stav umožňující život ryb 

musíme ještě roky počkat. 


pH Černého jezera. Plná čára je modelový výpočet dlouhodobých zněm v letech 1860-2050, 

body jsou hodnoty měřené v letech 1984-2006 (Vladimír Majer, © Česká geologická služba). 

MŮŽE KŮROVEC ZNIČIT VODU? 

V souvislosti s kůrovcovým žírem 

v bezzásahových územích parku se objevují 

neustále spekulace, že po odumření 

dospělého patra lesa dojde k dramatickému 

vzrůstu koncentrací dusičnanů ve vodách, 

které pak nebude možné pít. A jaký je vlastně 

mechanismus, proč by k tomu mělo dojít? 

Pokud dojde k vysušení a osvětlení půdy 

(například když zmizí dospělé stromy a je 

jedno, jestli úmyslnou těžbou nebo 

kůrovcem), v půdě se nastartují procesy, kdy 

z humusu začnou mikroorganismy uvolňovat 

dusičnany. Čím více dusíku ve formě 

organických sloučenin v půdě bylo, tím víc se 

obvykle dusičnanů uvolní. Jejich koncentrace 

ale jsou, z hlediska pitnosti vody, velmi nízké. 

Navíc tato perioda uvolňování dusičnanů 

trvá jen několik let. Jakmile se zásoba 

surového humusu vyčerpá, a trávy a nový les 

začnou znovu růst, množství dusičnanů se 

vrátí na velmi nízké hodnoty. Koncentrace 

dusičnanů v šumavských vodách jsou tedy 

velmi nízké i tam, kde dospělý les podlehl 

kůrovci. Norma pro pitnou vodu je 30 mg 

dusičnanů na litr vody (mg/l), pro kojence 

15 mg/l. Průměrné koncentrace ve vodách 

NP jsou dnes jen okolo 1 mg/l. Koncentrace 

dusičnanů se skutečně v místech 

s odumřelým lesem v porovnání s koncem 

06 zima 2008

Porovnání koncentrací dusičnanů v povrchových vodách NP Šumava mezi lety 1984-1990 a 2003-2004. © Česká geologická služba 

osmdesátých let zvýšily, ale nedosahují zdaleka 

ani oněch kojeneckých 15 mg/l 

a v nejbližších letech se opět značně sníží. 

Všechny šumavské vody tedy bohatě splňují 

kojeneckou normu, a hlasatelé ekologické 

katastrofy zapříčiněné kůrovcem pouze šíří 

poplašnou zprávu. Kůrovec jako přírodní 

činitel kvalitu vody dlouhodobě poškodit 

nemůže. Pokud má někdo problémy 

s vysokými dusičnany ve studni, musí se 

poohlédnout po hnojišti nebo po blízké 

zemědělské výrobě. 

Voda na Šumavě je, mimo okyselená 

jezera, v dobrém stavu, mnohem lepším než 

na zbytku území ČR. A je to i díky existenci 

národního parku, který chrání toto unikátní 

území před neuváženými zásahy. 

Titul Vydra u Rechlí u Antýglu 

Obrázky na straně 5 Hnědá voda Vydry 

vytváří přirozené pěny 

Obr. na straně 6 Černé jezero 

Obr. na straně 7 Voda i z kůrovcem 

postižených lesů dosahuje kvality vody pro 

kojence 

RNDr. Jakub Hruška, CSc., 

Česká geologická služba Praha 

jakub.hruska@geology.cz 



Šumava I Mlhy na Šumavě 

Text a foto Miroslav Tesař 

NA ŠUMAVĚ 


Mlhy a Šumava, Šumava 

a mlhy – tyto dva pojmy 

k sobě nerozlučně patří tak, 

jako si každý znalec či 

milovník Šumavy spojuje 

Šumavu s lesy nebo vodou. 

Bohužel však stejně jako 

lesy na mnoha místech 

Šumavy nejsou v takovém 

zdravotním stavu, v jakém 

bývaly v dobách minulých 

a v jakém bychom si je přáli 

mít, ani voda na Šumavě 

nemusí být a není tak čistá 

ve všech svých podobách, 

jak se na první pohled jeví. 

Foto Vladislav Hošek - Křemelná 

Mlha je jednou ze složek hydrosféry a je 

odborně definována jako atmosférický 

aerosol sestávající z velmi malých vodních 

kapiček, který snižuje vodorovnou viditelnost 

pod 1 km. Obsah vodních kapének 

ve vzduchu při mlze je proměnlivý a může 

dosáhnout až desetin gramů na jeden 

metr krychlový vzduchu. Podle intenzity 

se rozlišují čtyři stupně, přičemž při velmi 

silné mlze klesá viditelnost pod 50 m. 

Mlhy lze podle způsobu, jakým bylo 

dosaženo nasycení vzduchu vodními 

parami v přízemní vrstvě, rozdělit do čtyř 

základních skupin (mlhy místní, radiační, 

advekční a frontální). 

Při dešti a jiných srážkových činnostech 

dochází nejen k transportu vod, ale 

i k vymývání nečistot v ovzduší a jejich 

následnému přenosu na zemský povrch. 

Obecně se hovoří o tzv. atmosférické 

depozici, kterou se rozumí přestup látek 

z atmosféry na zemský povrch. Velikost 

depozice se vyjadřuje obvykle 

v jednotkách látkového toku, nejčastěji 

kg.km 2 .rok -1 . Atmosférická depozice 

představuje velice důležitý proces 

samočištění atmosféry, který umožňuje 

látkám v ovzduší přecházet do jiných 

složek životního prostředí, čímž však 

dochází u těchto složek k jejich kontaminaci. 

Tedy složitými procesy atmosférické 


depozice se ovzduší zbavuje plynných 

a tuhých částic včetně škodlivin antropogenního 

původu, ale zároveň atmosférická 

depozice představuje mechanismus 

látkového vstupu do ostatních složek 

prostředí (hydrosféry, pedosféry, litosféry, 

kryosféry, biosféry). Celková depozice je 

složena z depozice mokré a suché. Mokrá 

složka depozice je spojena se srážkovou 

činností. Má zejména složku padajících 

srážek (kapalné dešťové srážky, sníh, 

kroupy, mrholení a ostatní padající srážky) 

a složku usazených srážek (depozice 

z větrem hnané nízké oblačnosti a mlhy, 

námraza, jíní, jinovatka, rosa a zmrzlá 

rosa, ledovka). 

USAZENÉ SRÁŽKY 

Představují velmi zajímavou, důležitou, 

ale často nepochopitelně opomíjenou 

složku atmosférické depozice (tedy 

přenosu vody a látek z atmosféry na 

zemský povrch) významně ovlivňující 

vodní i látkovou bilanci krajiny. Je zejména 

důležitá v přímořských oblastech 

a v oblastech horských, kdy vysoké 

rychlosti větru a dlouhotrvající intenzivní 

mlhy způsobují významný vstup vody na 

lesní porosty, což se projevuje tak, že pod 

stromy v takových případech „prší“, ač padající 

srážky v tu chvíli nejsou mimo les patrné. 

Usazené srážky jsou vítaným a mnohdy 

nejvýznamnějším zdrojem vody v aridních, 

na vodu chudých oblastech. Například 

v horských a přímořských oblastech Jižní 

Ameriky (Chile) a Afriky (Jihoafrická 

republika, Namibie, Maroko, aj.) se mlžná 

voda dnes již běžně sbírá na speciálních 

sítích a představuje cenný zdroj užitkové 

vody, který svým ročním úhrnem převyšuje 

úhrn srážek vertikálních (padajících). 

I proto první studie vlivu usazených srážek 

na vodní bilanci pochází z oblasti Stolové 

hory nad Kapským Městem a není bez 

zajímavosti, že se náhorní planina na této 

hoře díky nadbytku atmosférické vláhy 

z mlh nápadně podobá šumavským 

mokřadům. 

V našich oblastech je nesporně větší 

ekologický význam usazených srážek, 

díky jejich až řádově vyšším obsahům 

znečišťujících látek, ve srovnání 

s padajícími srážkami před významem 

vodohospodářským. Množství usazených 

srážek je velmi proměnlivé a přesně 

nekvantifikovatelné. Pro odhad množství 

nejdůležitějších usazených srážek, a sice 

depozice vody z větrem hnané nízké 

oblačnosti a mlhy, existuje několik metod: 

nejčastěji používaná metoda je vodní 

bilance v lesním porostu, kdy se měří 

všechny měřitelné vstupy a neznámá 

složka usazené (někdy také nesprávně 

nazývané horizontální) depozice se dopočte. 

Dalšími metodami jsou sledování 

usazených srážek na náhradních površích, 


metoda sledování chemickými stopovači 

a matematické modelování, které má sice 

mnoho velmi obtížně stanovitelných parametrů, 

ale na druhé straně umožňuje 

podrobné studium fyzikální podstaty 

sledovaného jevu. Pro oblast Šumavy byl 

odhadnut úhrn usazených srážek hodnotou 

cca 10 % srážek padajících. 

Bylo zde provedeno statistické vyhodnocení 

četnosti výskytu a trvání mlhy ve 

formě tzv. klimatologických standardů 

(normálů) četnosti výskytu a trvání těchto 

jevů (pro období let 1961 – 1990). 

Vycházelo se přitom z pozorování na 

Churáňově. Na Šumavě se mlha vyskytuje 

průměrně ve 147 dnech. Nejčastěji se 

vykytuje mlha v prosinci (14,6 dne), 

nejnižší počet dnů s mlhou má červenec 

(7,4 dne). Průměrně trvá mlha 1245 hodin 

za rok. Nejdéle trvá mlha v listopadu 

151 hodin a nejkratší trvání mlhy ve 

sledovaném období bylo vyhodnoceno 

pro červenec v délce 49 hodin. 

Pro potřeby stanovení množství 

znečišťujících látek vnášených do 

sledované oblasti formou usazených 

srážek je třeba znát nejen množství 

vstupující vody, ale rovněž koncentrace 

látek v ní obsažené. Vzorky vody z nízké 

oblačnosti či mlhy ve sledovaných 

horských povodích byly získány aktivními 

odběrovými přístroji a pasivním 

odběrovým zařízením. Oba typy přístrojů 

umožňují kromě získání vzorků pro 

chemické rozbory i odhad množství 

kapalné vody v 1 m 3 mlžné vody. Na 

Šumavě bylo instalováno aktivní odběrové 

zařízení na Churáňově a na lokalitě Liz 

u Zdíkova, zatímco pasivní odběrové 

zařízení se provozuje na svahu Malé 

Mokrůvky, na vrcholu Poledníku, Polomu 

a Churáňova. 

MLHA JAKO NEGATIVNÍ FAKTOR 

Odebrané vzorky oblačné a mlžné vody 

se analyzují v akreditované laboratoři ČGS 

v Praze. Od roku 1989 bylo v různých 

oblastech Šumavy odebráno do současnosti 

několik stovek vzorků, jejichž 

chemické analýzy prokázaly vysoké 

koncentrace všech sledovaných chemických 

komponent. Získané výsledky 

potvrdily nezanedbatelný význam 

usazených srážek z hlediska ekologického 

i přes poměrně malý přínos vodohospodářský. 

To je dokumentováno 

faktory obohacení (navýšení), které 

vyjadřují poměr koncentrace látek 

v usazených srážkách ku koncentracím 

zjištěným ve srážkách padajících. Nejvyšší 

faktory obohacení jsou u amoniakálních 

(13,1 x), dusičnanových (7,9 x) a síranových 

(8,2 x) iontů. Rovněž obsah olova 

je téměř osminásobný ve vodě odebrané 

z mlh oproti dešťové vodě. Názorné 

výsledky přináší grafické zpracování 

ukazující časový průběh koncentrací 

amonia (NH 4 + ), dusičnanů (NO 3 - ) a síranů 

(SO 4 2- ) v mlze ve srovnání s padajícími 

srážkami za období 1994 až 2007, 

z něhož je zřejmé, že v průběhu celého 

hodnoceného období jsou výrazně vyšší 

koncentrace nalezeny v mlze ve srovnání 

s deštěm a sněhem. 

Vysoký ekologický význam srážek 

z mlhy je zřejmý, provede-li se srovnání 

celkového množství látek a vody 

vneseného do sledované oblasti formou 

usazených a padajících srážek za časovou 

jednotku jeden rok (viz tabulka). Z tohoto 

vyhodnocení je zjevné, že třebaže uvažujeme-li 

množství usazených srážek jako 

pouhou desetinu srážek padajících, 

látkový přenos mlhou je významný a srovnatelný 

se srážkami padajícími (v případě 

dusičnanů a síranů), případně je i převyšuje 

(amoniakální ionty). 

Z uvedených poznatků je zřejmé, že 

usazené srážky bohužel nemají v našich 

podmínkách rozhodující význam 

z hlediska vodohospodářského, což je na 

škodu zejména v dnešní době klimatických 

změn a nastávajícího snižování 

výskytu dlouhotrvajících srážek s malou 

intenzitou, kdy i v našich oblastech jistě 

pocítíme nedostatek vody. Na druhé 

straně je však nutné s nimi počítat kvůli 

jejich negativnímu působení na vegetační 

porost při hodnocení stavu životního 

prostředí. Negativní účinky mlhy jsou pro 

lesní systém o to citelnější, že citlivý asimilační 

aparát stromů je smáčen 

v koncentrovaném roztoku po dlouhou 

dobu ponoru do mlhy, navíc voda po 

odkapání mlhy či roztátí námrazy přichází 

přímo ke kořenovému systému. 

Nepochybně každý návštěvník zažil na 

Šumavě krásu zrození dne, kdy jsou údolí 

ponořena v husté mlze, v případě 

záporných teplot se pak lesy halí v bělostný 

hermelín námrazy, kterým se jen příroda 

dovede honosit. Vězme však, že často 

všeobjímající mlha a námraza může představovat 

pro přírodu velmi rdousivé objetí 

díky látkám v ní obsaženým. 

Obr. na straně 10 1/ Aktivní mlhoměr 

v areálu meteorologické stanice ČHMÚ na 

Churáňově. 2/ Aktivní mlhoměr v areálu 

meteorologické stanice ÚH AVČR na Lizu. 

3/ Pasivní mlhoměr na Malé Mokrůvce. 

4/ Stolová hora v Kapském Městě. 

Grafy na straně 11 1/ Četnost výskytu 

mlhy na stanici Churáňov za období 1961 – 

1990. 2/ Trvání mlhy na stanici Churáňov za 

období 1961 – 1990. 3/ Průběh koncentrací 

amoniakálních, dusičnanových a síranových 

iontů v mlze (tučné čáry) a v padajících 

srážkách (tenké čáry ve spodní části 

grafu) na Šumavě. 

Tabulka Roční látková a vodní depozice 

formou usazených a vertikálních srážek 

v oblasti Šumavy pro období 1994 – 2007. 

Miroslav Tesař 

Ústav pro hydrodynamiku AVČR Praha 

miroslav.tesar@iol.cz 


Šumava I Půda vysychá 

Text Stanislav Princ, Pavel Hubený 

Půda vysychá 

Podrobná měření půdní vody na území CHKO Šumava naznačují, 

že šumavské lesy už dnes ohrožuje sucho. Problém zřejmě neleží 

jen ve vydatnosti a intenzitě srážek, ale i v jejich celoročním 

rozdělení vzhledem k potřebě vody pro rostliny. 


ROSTLINY VYPAŘUJÍ VODU 

Není možné posuzovat potřebu vody 

pouze z pohledu transportní kapaliny živin, 

ale i z pohledu její potřeby při ochlazování, 

tedy při povrchovém odpařování. Je 

všeobecně známou skutečností, že právě 

evapotranspirace vody (celkový výpar na 

plochu) je rozhodujícím faktorem její 

spotřeby rostlinou. V závislosti na teplotě je 

spotřeba této vody 5-7 l/m 2 , což číselně 

odpovídá srážkám v mm. Pokud tedy 

připustíme určitý rozsah oteplování, bez 

ohledu na adrenalin vzbuzující otázku jeho 

zavinění, pak se dostáváme do čísel, která 

představují podstatně vyšší spotřebu vody 

pro přežití rostlin, než bylo potřeba ještě 

v době nedávno minulé. Právě zvýšená 

potřeba této vody však při současném stavu 

srážek není kryta a představuje základ pro 

značný nedostatek této životodárné 

kapaliny v půdě. Na druhé straně je však 

nutno vidět, že i rostliny v době sucha mají 

určité mechanismy, kterými spotřebu 

chladicí vody omezují. Nese to s sebou ale 

jistá omezení z hlediska jejich přežívání, což 

se může projevit i jejich odumřením 

vedoucím ke změně druhové skladby. Navíc 

je popsaným jevem evapotranspirace 

i ochlazování okolí, neboť vysoké skupenské 

teplo vody při odpařování způsobuje 

značný pokles okolní teploty. 

CO A KDE SE SLEDUJE 

Množství vody v půdách lze sledovat řadou 

metod. Na experimentálním povodí 

u Zdíkova se vedle řady dalších dat sleduje 

nasycení půdního profilu vodou pomocí tzv. 

tenzometrů, což je zařízení pro stanovení 

právě nasycení půdy vodou na základě 

rovnováhy vody v tenzometru a vody v jeho 

okolí. Tento stav se projeví podtlakem, který 

je možné měřit. Vzhledem k tomu, že 

konkrétní výsledky zatím nejsou 

publikovány, musíme se omezit pouze na 

konstatování, že jsou z hlediska 

naměřených hodnot značně alarmující. 

I v jinak zdravých smíšených šumavských 

lesích dosahuje hodnota sacích tlaků 

hodnoty 9 m – a to je velké sucho v půdě! 

To právě souvisí s množstvím půdní vody, 

která je k dispozici kořenům stromů. Pokud 

jsou sací tlaky malé, je voda k dispozici bez 

obtíží, čím však hodnota sacích tlaků roste, 

tím hůře je k dispozici stromům – tím větší 

je faktické sucho a stromy mají problémy 

s dýcháním a výparem. Pohybují-li se sací 

tlaky v půdě na hodnotách kolem 7 m 

vodního sloupce a více, znamená to, že 

dřeviny jsou schopny z půdy získat pouze 

velmi omezené množství vody – v půdě 

voda je, ale není disponibilní pro potřeby 

vegetace. Molekulární vazby mezi vodou 

a zrnky půdy tak překonávají sací působení 

vegetace. Navíc záleží na rozložení disponibilní 

vody v půdním profilu vertikálně a na 

kořenovém systému vegetace a na tom, 

zda se jedná o mělce nebo hluboce kořenící 

stromy nebo jinou vegetaci. 

NEVIDITELNÉ ZMĚNY 

Běžný pozorovatel pochopitelně není 

schopen poznat, jaké sací tlaky v půdě 

jsou. Povrchová vrstva půdy může být 

dokonce mokrá po nedávném dešti nebo 

působením rosy, přesto půl metru či metr 

pod zemí panuje zničující sucho. Trvá-li 

dlouho, zdravotní stav stromů prudce 

klesá – a nastává pole působnosti pro tzv. 

škůdce, tedy ty složky ekosystému, které 

poškozují živořící či chřadnoucí jedince. 

To, že se voda nedostane ke kořenům, 

může způsobit řada faktorů. Například 

chybí v půdě pórotvorní živočichové, 

zejména žížaly, které vytvářejí svou 

činností preferenční cesty pro vsakování 

srážkové vody. Preferenční cesty pro 

vsakování vody mohou vytvářet i odumírající 

zbytky rostlinného ekosystému, 

například kořeny hluboko kořenících 

stromů a rostlin. Je-li preferenčních cest 

málo, voda hůře proniká do hlubších částí 

půdy. Anebo na povrchu půdy vytvoří 

surový humus (opad jehličí nebo listů) 

nepropustnou vrstvu, po které dešťová 

voda steče povrchově bůhví kam. Právě 

proto nemusí mít plně zelený vzrostlý les 

právě nejlepší bilanci vůči srážkám. Ano: 

zelený les svými voskovými povlaky jehlic 

a listů odvádí vodu často mnohem rychleji 

než tráva, mech nebo obnažená 

minerální půda. 

ZNÁME DŮVODY? 

O důvodech můžeme jen spekulovat. 

Jistotu můžeme mít až po dlouhé řadě 

pozorování a zjištění vztahů změn sacích 

tlaků a srážek, charakteru půdy a půdní 

fauny. Přesto se zdá, že ke zvýšení sacích 

tlaků může přispívat jiný chod srážek. 

Chybějí mnohadenní mírné deště, dlouhé 

odtávání sněhu a množství sněhu. 

A situaci zhoršují přívalové deště, které 

spadnou ve velkém množství, ale ihned 

odtečou. 

Stanislav Princ 

Obec Stachy 

stanislav.princ@seznam.cz 

Pavel Hubený 


pavel.hubeny@npsumava.cz 


Šumava I Zima pod Malou Mokrůvkou 

Text a foto Zbyněk Klose, Radka Hanková 

Zima 

pod Malou Mokrůvkou 

Bylo nebylo, bylo bílo. A jak už to bývá, bílo bylo 

dlouho. Sníh totiž patří k Šumavě, zejména té centrální, 

jako mlhy na Blata. Srážkově bohaté partie se zde 

obvykle pod silnou sněhovou peřinou „potí“ téměř 

půl roku. Co se po celou tu dobu se sněhem děje, jak 

se vyvíjí, jak čistý na Šumavě vlastně je a jak se těší 

na jaro... to jsou otázky, kterými se zabývá tento článek. 

Myšlence podrobného výzkumu sněhu 

byl v říjnu 2007 vdechnut život zadáním 

dvou diplomových prací se zaměřením na 

kvantitativní a kvalitativní vývoj sněhové 

pokrývky. Jako oblast výzkumu bylo 

zvoleno malé horské povodí v srdci Šumavy. 

Pro tento projekt se překvapivě podařilo 

najít i patřičně odhodlané „dobrovolníky“, 

a tak mohla „sněhologie“ na Šumavě začít. 

V minulých letech zde nepravidelně k několika 

měřením došlo, nicméně zima 

2007/2008 měla být z hlediska výzkumu 

sněhové pokrývky něčím novým. 

Povodí, na kterém monitoring probíhal, leží 

na svazích Malé Mokrůvky (1330 m n. m.), 

asi 7 km jižně od Filipovy Huti. Fakulta životního 

prostředí ČZU zde dlouhodobě monitoruje 

srážko-odtokové procesy a teplotu 

vzduchu, čímž jsou k dispozici data nutná 

například pro vyhodnocení vlivu sněhu 

na hydrologickou bilanci. S rozlohou 17 ha, 

mimo hlavní turistické trasy, tedy představuje 

pro výzkum takového charakteru 

ideální lokalitu. Měření byla prováděna 

jednou týdně, v neděli nebo v pondělí, 

po celou dobu výskytu sněhové pokrývky. 

Pro podrobnější představu, jak měření 

probíhalo, a vyvrácení široce zažité představy 

„Sněholog, ten lehký život má“, 

nechť se čtenář blíže seznámí s průběhem 

terénního výzkumu. 

JAK NA TO 

Základní pomůckou jsou běžky pro 

dopravu nákladu a osoby pod ním do 

zájmové oblasti. Náklad je tvořen měřičským 

náčiním, lopatkou a sněžnicemi pro 

pohyb po sněhu při sběru dat. 

Z kvantitativního hlediska byla na povodí 

monitorována výška a hustota, respektive 

vodní hodnota sněhu, což je výška vodního 

sloupce, který by teoreticky vznikl kompletním 

roztáním sněhu. Pro určení výšky sněhu 

bylo povodí pravidelně osazeno stálými 

sněhoměrnými latěmi. Hustota se zjišťuje 

vážením sněhu známého objemu. K odběru 

sněhu slouží tzv. sněhoměrný válec, jehož 

hmotnost je na místě určována pomocí 

přenosné digitální váhy. Vedle všech latí 

(v zimě 2007/2008 jich bylo na povodí 12) 

se tyto parametry sněhu měřily ještě na 13 

dalších vybraných stanovištích. Vznikl tedy 

poměrně přesný přehled o distribuci sněhu 

na povodí. Parametry sněhu nebyly měřeny 

jen plošně, ale i na úrovni jednotlivých 

vrstev. K tomuto účelu vznikla na povodí 

stálá sonda (s pracovním označením 

Tonda), kde se měřila výška a hustota 

jednotlivých vrstev a odebíraly se zde vzorky 

sněhu pro chemické rozbory. Ty byly 

porovnávány s rozborem vody odtékající 

z povodí. 

Není tedy divu, že si „výlety“ na Malou 

Mokrůvku vždy vyžádaly celého dne i celých 

mužů. Nejednou jsme se na Modravu, kde 


1 Pohled z Malé Mokrůvky k Černé 

hoře a do Bavorska. 2 Tání (11.5.08). 

3 Sonda pro popis vrstev a odběr 

vzorků (30.3.08), ve které se ztratí i 

urostlí sněhologové. 4 Graf popisující 

vývoj teploty, průtoku a výšky sněhové 

pokrývky. Kruh označuje odhadovaný 

konec vlivu sněhu na odtok z povodí. 

všechny expedice začínaly, vraceli za 

černobílé tmy a děkovali Modravskému 

potoku bubnujícímu do kamenů v korytě 

za přesnou akustickou navigaci. 

PRVNÍ VÝLET ZA SNĚHEM 

Uskutečnil se již 19. listopadu 2007, kdy 

bylo na povodí v průměru 0,9 m sněhu 

(24 cm vody), poslední potom 11. května 

2008, kdy však už sněhová pokrývka nebyla 

souvislá a sníh zůstal jen v horních partiích 

povodí a v zástinu mladých smrků. Poslední 

souvislá pokrývka, o průměrné výšce 0,55 m 

a vodní zásobě 27 cm, byla zaznamenána 

o týden dříve, 5. května. To znamená, že 

sníh se na povodí, jehož průměrná 

nadmořská výška je 1247 m n. m., držel déle 

než 168 dní, tedy bez dvou týdnů půl roku. 

Nejvyšší hodnoty dosáhla průměrná výška 

sněhové pokrývky na povodí až 23. března, 

kdy zde bylo 1,9 m sněhu (neboli 71 cm 

vody). Ze stejného dne pochází i absolutní 

maximum naměřené na lati, 2,4 m. Zajímavým 

závěrem bylo také zjištění týkající 

se distribuce sněhu vzhledem k orientaci 

svahů. Na svahu se severovýchodní orientací 

bylo v průměru o 30 % více sněhu než na 

svahu severozápadním, přičemž se zde 

hustoty sněhu prakticky nelišily. Vliv nadmořské 

výšky by se dal shrnout jako nárůst 

2 cm sněhu na každých 10 výškových metrů. 

Z grafu je patrné, že sníh zanechal stopy na 

povodí dlouho po svém zmizení. Voda ze 

sněhu dotovala odtok až do konce července. 

Sníh se tedy velkou měrou projevoval na 

hydrologické bilanci více než 8 měsíců. 

CHEMICKÉ SLOžENÍ SNĚHU 

Závisí především na původu vzduchových 

mas, které jej na povodí přinesly. S využitím 

volně dostupných archivních dat družic 

NOAA jsme byli schopni určit, odkud tyto 

masy přicházely a které prvky se v nich přednostně 

vyskytují. Poměrně rozsáhlé 

chemické rozbory odhalily několik 

důležitých informací. Především, že sníh je 

v této oblasti velice čistý. Dále se ukázalo, že 

pověsti o odsíření elektráren nelhaly (síranů 

jsme našli tak málo, že ani nestojí za řeč). 

Úlohu hlavního kontaminantu převzaly 

dusičnany. Na povodí se dostávají, spolu 

s fosforečnany a amoniakem, především ze 

západních směrů. V absolutních hodnotách 

jich ovšem sníh obsahuje tak málo, že by 

z tohoto hlediska vyhověl i požadavkům na 

kojeneckou vodu. 

Platí také, že čím sníh leží na povodí déle, 

tím je čistší. Ke konci zimy a při jarním tání 

jsou již znečišťující látky na cestě půdou do 

potoka, nebo si už prohlížejí Karlův most. 

Minulou sezonu nebyly analyzovány těžké 

kovy, ale vzhledem k úspěšnému 

zprovoznění nového vybavení laboratoře 

bude letos tento nedostatek napraven. 

Doufáme, že s podobně potěšujícími výsledky. 

Vedle zařazení těžkých kovů do 

chemických rozborů se pro nastávající 

zimní sezonu připravuje rozšíření monitoringu 

i o vliv sněhu na růst smrku. 

Výsledky z měření na experimentálním 

povodí pod Malou Mokrůvkou zcela jistě 

nelze stoprocentně aplikovat na celou 

oblast centrální Šumavy, kterou reprezentuje. 

Mohou však přinést alespoň hrubou 

představu o vývoji a významu sněhu 

v tomto koutu Čech. 

Zbyněk Klose a Radka Hanková 

ČZU Praha 

klose@fzp.czu.cz 

hankova@fzp.czu.cz 


Šumava I Rozmanitost a bohatství světa 

hmyzu v šumavských vodách 

Text Tomáš Soldán, Světlana Zahrádková a Jindřiška Bojková 

Foto Petr Pařil a Jindřiška Bojková 

ROZMANITOST 

A BOHATSTVÍ 

SVĚTA HMYZU 

V ŠUMAVSKÝCH 

VODÁCH 

Hamerský potok na Horské Kvildě ve výšce okolo 1000 m n.m., 

příklad toku s jedinečnou faunou vodního hmyzu. 

Vodní hmyz je nejvýznamnější složkou stojatých i tekoucích 

vod a bez nadsázky lze říci, že bez něj by vody byly mrtvé. 

Právě hmyz se největší měrou podílí na začlenění jinak 

nedostupných látek do organické hmoty a tvoří tak jeden 

ze základních článků potravních řetězců. Šumavské bystřiny, řeky, 

jezera a mokřady poskytují každému nádherné a jedinečné scenerie, 

málokdo si však dovede představit, jak nesmírně rozmanitý 

a v mnoha ohledech i složitý je život bezobratlých 

živočichů na jejich dně. 


Hlava jepice podivné, Atrhroplea 

congener, pohled shora. Protažená 

čelistní makadla slouží k filtraci 

potravy. 

Chrostík Ecclisopteryx guttulata, 

pohled z boku. Larva tzv. eruciformního 

typu podobná housence 

motýla, která si staví schránku 

z drobných kaménků či velmi 

hrubého písku. 

Larva pošvatky Taeniopteryx 

nebulosa, pohled z boku, 

s nápadnými nepárovými výběžky 

na horní straně abdominálních 

článků a prstovitými přídatnými 

žábrami při základech kyčlí. 

Larva mouchy Phalacrocera 

repricata, pohled z boku. Má zcela 

redukované končetiny, téměř úplně 

redukovanou hlavu a nápadné párovité 

výběžky na všech tělních článcích 

usnadňující pohyb v měkkém substrátu. 

JAK SE VYZNAT V POČETNÉM 

VODNÍM HMYZU 

Výjimečná rozmanitost a četnost 

vodních biotopů Šumavy se odráží ve 

výjimečné druhové diverzitě, kvantitativních 

a biogeografických aspektech bioty 

(rostlinný i zvířecí život) i produkčních 

a potravních vztazích. I z tohoto hlediska 

představuje Šumava jedno z nejvýznamnějších 

území přinejmenším ve středoevropském 

měřítku. 

Z přibližně 35000 druhů hmyzu 

zjištěných v České republice žije asi 4500 

druhů alespoň během části svého životního 

cyklu ve vodním prostředí, ve 

stojatých vodách přibližně 1000 druhů. 

Kromě několika druhů chvostoskoků 

(např. shluky jedinců podrepky vodní 

Podura aquatica připomínající rozsypaný 

mák na hladině kaluží) se v šumavských 

vodách vyskytují zástupci celkem 11 řádů 

hmyzu. Nejpočetnější, avšak paradoxně 

nejméně známí jsou zástupci řádu 

dvoukřídlých, tedy „much“ Diptera. Jde 

nejméně o 25 čeledí s vodními larvami: 

naši dobří známí, jako jsou muchničky, 

komáři a ovádi, ale také tiplice, pakomáři, 

bahnomilky, pestřenky, číhalky a další, 

např. průsvitné larvy koretry obecné 

Chaoborus crystallinus, které se vznášejí 

v rašelinných tůních. Velmi početní jsou 

také zástupci řádu brouků Coleoptera, 

např. plavčíci, potápníci, vírníci 

a vodomilové, ve vodě žijí i četné ploštice 

Heteroptera: jehlanky, splešťule, vodoměrky, 

bruslařky a klešťanky, z nichž 

nejvýznamnější je klešťanka horská 

Glenocorisa propingua, u nás jen 

v šumavských jezerech a v Jeseníkách. 

Ojediněle se v šumavských vodách 

setkáme s řády síťokřídlých Neuroptera, 

např. larvy vodnářek rodu Sysira, 



Teplá Vltava mezi Borovými Lady a Polkou 

parazitující v trsech houbovců (dříve 

„sladkovodních hub“), žijí v okolí 

Knížecích Plání nebo poměrně hojný a 

ozdobný strumičník zlatooký Osmylus 

fulvicephalus nebo motýlů Lepidoptera, 

housenky některých zavíječů, např. rody 

Nymphula a Parapoynx žijící na parožnatce, 

doušce, rdestu a růžkatci jsou časté 

v rybnících nižších poloh a blanokřídlých 

Hymenoptera, např. 0,5 mm velké 

vosičky, brvušky rodu Mymar „létající“ 

i pod hladinou parazitují na vajíčkách 

potápníků v rybníku Olšina nebo larvy 

lumčíka chrostíkovce ozbrojeného Agriotypus 

armatus, jejichž dýchací pentlice 

vyčnívají ze schránek parazitovaných larev 

chrostíků rodu Goera. K řádům v larválním 

stadiu pevně vázaným na vodní prostředí 

patří také vážky Odonata, střechatky 

Megaloptera, jepice Ephemeroptera, 

pošvatky Plecoptera a chrostíci 

Trichoptera, z nichž posledních tří si 


povšimneme blíže hlavně ze dvou 

důvodů. Na rozdíl od dvoukřídlých 

a brouků je jejich druhová diverzita i biologie 

poměrně dobře známa (i když larvy 

některých chrostíků doposud popsány 

nebyly) a vedle řady druhů významných 

z hlediska biogeografického a hlediska 

ochrany přírody představuje většina 

zástupců druhy nesmírně důležité pro 

zjišťování kvality vody, často používané 

např. pro stanovení saprobity (odpovídá 

tzv. „stupni znečištění“ ve vodohospodářské 

praxi) nebo jako součást 

jiných bioindikačních a biomonitoringových 

postupů, jako je třeba EPT 

(Ephemeroptera-Plecoptera-Trichoptera) 

index a další. 

JEPIČÍ ŽIVOT NENÍ 

ANI KRÁTKÝ ANI NEZAJÍMAVÝ 

Jepice jsou prastarou hmyzí skupinou 

(nejstarší fosilie z karbonu) s výhradně 

vodními larvami několika morfologickoekologických 

typů (rybičkovitý, proudobytný, 

plochý, lezoucí a hrabavý), které 

mají kousací ústní ústrojí, většinou 7 párů 

tracheálních žaber na zadečku 

ukončeném třemi štěty (larvy pošvatek 

bez žaber na zadečku, se dvěma štěty). 

V rámci hmyzu je zcela ojedinělé stadium 

subimaga (polodospělce) s funkčními 

křídly, který se brzy svléká v reprodukce 

schopného dospělce. Ten potravu nepřijímá 

(larvy se živí hlavně detritem) a žije 

jen několik hodin až asi 2 dny. Vývoj larev 

nemá s „jepičím životem“ nic společného. 

Žijí minimálně několik měsíců, často 1 rok 

a výjimečně i 3 roky. Kromě Františka 

Klapálka se o poznání jepic Šumavy 

zasloužili ve 20. - 30. letech minulého 

století hlavně Julius Komárek, Jaromír 

a Milada Šámalovi a hlavně Vladimír 

Landa, který z okolí Stachů a z Otavy 

v Sušici v 60. létech popsal 2 pro vědu 

nové druhy Ecdyonurus submontanus 

a Rhithrogena hercynia. Další pro vědu 

nový a pravděpodobně endemický druh 

Ecdyonurus silvaegabretae se podařilo 

objevit v povodí Vydry až v poslední době 

(pojmenován podle jména Silva Gabreta, 

které daly Šumavě římské legie, když vojáci 

pozorovali pohoří z kotliny Dunaje). 

Mezi bioindikačně významné druhy patří 

např. Ameletus inopinatus, ohrožený 

druh Ephemerella notata a zranitelné 

Rhithrogena loyolaea a Baetis gadeai 

indikující především vody nejvyšší kvality 

(tzv. katarobie). Zranitelným druhem je 

také Arthroplea congener (výskyt hlavně 

ve stojatých vodách nivy Vltavy), 

s extrémně krátkým, jen třítýdenním vývojem 

na jaře (po zbytek roku ve vaječné 

diapauze), jako jediná jepice s aktivní 

filtrací potravy pomocí adaptovaných 

čelistních makadel. 

POŠVATKY JSOU MIMO JINÉ 

I BUBENÍKY V ŘÍŠI VODNÍHO HMYZU 

Pošvatky jsou skupinou silně ohroženou, 

adaptovanou na toky s neovlivněnou 

morfologií koryta a původním kyslíkovým 

a teplotním režimem, a proto jsou téměř 

všechny druhy velmi vhodné pro bioindikaci 

i dlouhodobého charakteru („velké“ druhy 

pošvatek se vyvíjejí 2 - 3 roky). Některé 

druhy již bohužel v oblasti Šumavy 

vyhynuly nebo jsou nezvěstné, např. 

Isogenus nubecula byl naposledy 

pozorován v místě budoucí Lipenské 

nádrže ve Vltavě u Frymburka v roce 

1933. Larvy vzdáleně připomínají larvy 

jepic lezoucího typu, dospělci žijí krátce 

a jako poměrně špatní letci se příliš nevzdalují 

od míst, kde se vylíhli. Některé 

druhy obalují pochvovitě zadeček křídly 

(odtud jejich jméno), jiné se před kopulací 

dorozumívají „bubnováním“ – údery 

zadečku do dutých stébel trav. Larvy 

„menších“ druhů (Nemouridae, Leuctridae, 

Capniidae) se živí detritem, larvy

jiných skupin (Perlidae, Perlodidae) jsou 

vrcholovými predátory, jako např. 

ohrožené, nápadné a až 55 mm dlouhé 

druhy rodu Perla, původně na Šumavě 

žijící téměř ve všech vodních tocích. Jako 

první sbíral na Šumavě pošvatky František 

Klapálek, který v okolí Železné Rudy, 

Boubína a Plechého našel 28 druhů 

(48 % z tehdy 58 druhů známých 

z Čech), nálezy dalších druhů publikovali 

Willi Nowak, Jaromír Šámal a Otto 

Winkler, o poznání šumavské fauny se 

však nejvíce zasloužila v 50. a 60. létech 

minulého století Eugenie Nováková-Křelinová, 

která z celkem 72 šumavských 

lokalit uvádí 56 druhů (22 z nich 

nalezených v Čechách poprvé, uvedená 

čísla jsou orientační, sbírka Dr. Křelinové je 

v současné době podrobně revidována). 

Přesto se v poslední době podařilo také na 

Šumavě najít další ohrožené druhy, jako 

jsou Capnopsis schilleri, Capnia nigra 

a Brachyptera monilicornis. 

CHROSTÍCI JSOU TAKÉ 

STAVITELÉ I TKALCI 

Chrostíci jsou nápadnou hmyzí 

skupinou velmi příbuznou motýlům 

(dospělci se liší, zjednodušeně řečeno, 

hlavně kousacím ústním ústrojím namísto 

motýlího sosáku a chloupky na křídlech 

namísto šupinek). Larvy jsou dvojího typu: 

kampodeoidní - velmi pohyblivé, zploštělé 

a většinou dravé, které si nestaví 

schránku, a eruciformní („s domečkem“) 

- zavalité, většinou býložravé, které jsou 

velmi podobné motýlím housenkám 

a staví si schránku z rostlinných zbytků či 

úkrojků, zrníček písku, ulitek vodních plžů 

nebo pouze ze svých slizovitých výměšků. 

Někteří chrostíci, podobně jako pavouci 

na souši, tkají pod vodou sítě ve formě 

vrší, do kterých zachytávají potravu. 

Chrostíci žijí ve všech typech vod a často 

mají poměrně širokou ekologickou valenci 

(tolerance k různým životním 

podmínkám), takže jejich využití pro 

bioindikaci je u některých druhů 

omezené. O poznání chrostíků Šumavy se 

zasloužil již koncem 19. století opět František 

Klapálek, později Stanislav Obr 

a hlavně Karel Novák, v nejnovější době 

publikovali pozoruhodné nálezy Pavel 

Chvojka a Petr Komzák. Druhová diverzita 

chrostíků Šumavy je ve srovnání 

s jepicemi (asi 65 druhů) a pošvatkami (asi 

75 druhů) obrovská, bylo zde zjištěno přes 

156 druhů (přes polovinu druhů žijících na 

území ČR) a jen na jediné lokalitě ve 

Vltavě u Pěkné žije 58 druhů. Kromě 

bohužel vymřelých druhů (např. Chimarra 

marginata, Orthotrichia angustella 

a Klapálkem ze Šumavy popsaného druhu 

Oxyethira tristella) v rámci ČR výhradně 

nebo převážně na Šumavě žijí např. 

Hydropsyche silfvenii (Prášilský potok 

a Křemelná), zranitelný druh Rhyacophila 

hirticornis (pramenné stružky v okolí Srní), 

ohrožený druh Acrophylax zerberus 

(Hamerský potok nad 1000 m n. m.) 

a kriticky ohrožený druh Molanna nigra 

(Prášilské jezero). 

ŠUMAVA JE PRO VODNÍ 

HMYZ KŘIžOVATKOU 

V neposlední řadě je oblast Šumavy, 

a to bez nadsázky, otevřenou učebnicí 

biogeografie vodního hmyzu. Stejně jako 

jinde v ČR většina druhů představuje prvky 

arboreální (prvky lesů mírného pásma). 

Zde se ale vyskytují druhy se souvislým 

rozšířením ve Skandinávii a ostrůvkovitým 

výskytem v horách střední Evropy, kdy 

Šumava tvoří jižní hranici areálu 

formovaného posledním zaledněním 

(např. jepice Arthroplea congener 

a Heptagenia fuscogrisea, klešťanka 

Glenocorisa propingua aj.), druhy 

s atlantickým rozšířením, kde je Šumava 

východní hranicí areálu (např. chrostík 

Ecclisopteryx guttulata aj.), a vzácně 

i druhy submediteránní se severní hranicí 

areálu v této oblasti (např. vážka 

Filipohuťský potok patří k nejvýše 

položeným tokům Šumavy. Jeho fauna 

vodního hmyzu je poměrně chudá, 

avšak s velkým počtem vysloveně 

horských druhů, se kterými se jinde 

téměř nesetkáme. 

Členitost šumavských vodních toků je 

ideálním prostředím pro život rozličných 

živočišných druhů. 

páskovec proužkovaný Cordulegaster 

boltoni) a druhy rozšířené hlavně v Alpách 

s disjunkcí (odloučením) areálu na 

Šumavu nebo na Šumavu a do Novohradských 

hor (např. pošvatky Leuctra cingulata 

a Chloroperla susemicheli). 

Tomáš Soldán 

Biologické centrum AV, 

Entomologický ústav České Budějovice 

soldan@entu.cas.cz 

Světlana Zahrádková 

Botanický a zoologický ústav 

Masarykovy univerzity v Brně 

zahr@sci.muni.cz 

Jindřiška Bojková 

Botanický a zoologický ústav 

Masarykovy univerzity v Brně 

bojkova@centrum.cz 


Šumava I Malajsie NP Taman Negara 

Tex a foto Dušan Romportl a Lucie Městková 

Obrovské dipterokarpy, 

průzračné řeky s vodopády, 

nepřeberné množství různých 

ptačích druhů, nosorožci, 

původní obyvatelé Orang 

Asli, ale také 100% vlhkost 

a spousty pijavic charakterizují 

jeden z nejstarších tropických 

deštných pralesů na Zemi 

MALAJSIE 

Národní park Taman Negara 


Národní park Tanam Negara se nachází 

v poloostrovní části Malajsie v provincii 

Pahang a je asi nejznámějším národním 

parkem v Malajsii vůbec. Patří mezi nejstarší 

chráněná území v jihovýchodní Asii, byl 

vyhlášen již roku 1938, kdy ještě nesl jméno 

oficiální hlavy kolonie – krále Jiřího V. Po 

získání nezávislosti Malajsie byl v roce 1957 

přejmenován na NP Taman Negara, což 

ovšem ve volném překladu znamená právě 

„Národní park“, takže celý název pak působí 

trochu nesmyslně. Svou rozlohou přes 

4300 km 2 se řadí k největším chráněným 

územím v pevninské jihovýchodní Asii, kde 

destrukce a fragmentace původního 

prostředí dosáhla již v minulosti vyššího 

stupně než na velkých ostrovech jako Borneo 

nebo Sumatra. Hlavním předmětem 

ochrany je zachování posledního rozsáhlejšího 

komplexu nížinného dipterokarpového 

pralesa, včetně různých biotopů dalších 

vegetačních stupňů až po horský mlžný les. 

Převládá mírně zvlněný reliéf, z některých 

vyhlídek jsou vidět kopce zvedající se až 

k nejvyššímu vrcholu poloostrovní části 

Malajsie Gunung Tahan (2187 m). Možná 

i tato reliéfová pestrost přispívá k tradičně 

vysoké biodiverzitě tropického pásu. 

V informačním středisku se dočítáme 

o snad nejvyšším počtu druhů vyskytujících 

se v jednom chráněném území, což je podmíněno 

stabilními podmínkami trvajícími 

přibližně od poloviny křídy. Slogan „nejstarší 

prales na světě“ hojně používaný 

v propagačních materiálech je jistě trochu 

nadnesený, ale zjednodušeně vystihuje 

podstatu tropického pralesa jako nejbohatšího 

biomu planety. Klimaticky a geologicky 

relativně stálé prostředí po dobu 130 milionů 

let se musí na vývoji biotopu určitě významně 

projevit. Zvláště zřetelná je rozmanitost 

dřevin, z přibližně 2650 druhů stromů 

celé Malajsie jich je více než polovina 

k vidění právě zde. Rostlin celkem pak bylo 

z území parku popsáno přes 14000 druhů. 

Správa NP přednosti parku dobře zná 

a umí je jaksepatří nabídnout laickým 

návštěvníkům i odborné veřejnosti. Snad 

nikde jinde jsme se o fungování tropického 

pralesa nedozvěděli tolik jako právě zde. 

Množství stezek, procházejících různými 

typy prostředí, vybudované úkryty pro pozorování 

fauny v noci, organizované lektorované 

vycházky, vyjížďky na lodích po 

drobných tocích nebo visuté lávky mezi 

pralesními velikány několik desítek metrů 

nad zemí – to vše pojaté nikoli jako atrakce 

pro znuděné turisty, ale pro lidi se zájmem 

proniknout do tajů nejpestřejšího prostředí 

na Zemi. Park se tak často stává cílem 

vědeckých expedic, které pravidelně objevují 

nové druhy organismů, místní konferenční 

centrum hostí četná ochranářská sympozia. 

Již samotná cesta do národního parku je 

velkým zážitkem. Vlakem po tzv. Jungle 

Railway se dostanete do stanice Jerantut, 

odkud se mikrobusem přemístíte do říčního 

přístavu Kuala Tembeling. Dále je možné 

pokračovat pouze člunem proti proudu 

řeky Sungai, asi po 60 km se ocitáte ve 

vlastním centru NP - vesnici Kuala Tahan. 

Bohužel i tady civilizace rychle postupuje 

a v současné době se z nejbližšího města 

Jerantutu buduje do centra parku silnice. 

Už během cesty lodí je možné pozorovat 

první obyvatele místního pralesa, jsou zde 

k vidění především rybáci (Sterna sumatrana), 

ledňáčci (Halcyon chloris a Halcyon 

smyrnensis) a varani (Varanus salvator 

salvator). 

Park hostí více než 300 druhů ptáků 

a 200 druhů savců. Mezi nejzajímavější 

pochopitelně patří příslušníci charismatické 

megafauny jako slon indický (Elaphas 

maximus, cca 400 jedinců), tygr malajský 

(Panthera tigris, cca 200 jedinců) nebo velmi 

vzácný nosorožec (Dicerorhinus sumatrensis), 

jehož populace čítá jen asi 12 až 20 jedinců. 

Z některých pozorovatelen je poměrně 

snadné vidět celkem hojné tapíry (Tapirus 

indicus). Spíše slyšet nežli vidět jsou pak 

hulmani tmaví (Trachypithecus obscurus). 

Nejčastějšími pozorovanými zvířaty jsou 

však patrně menší, ale o to hojnější pijavice, 

které jsou po dešti prakticky všude. Jedinou 

ochranou před nimi jsou vysoké boty 

s návleky kombinované s hodně rychlou 

chůzí bez zastávek. 

Asi nejlepším způsobem, jak pozorovat 

místní faunu, je bezpochyby procházka po 

tzv. Liánové cestě, vystavěné z visutých 

lávek zavěšených na stromech ve výšce až 

40 m. S celkovou délkou 450 m je to nejdelší 

„procházka po visutých mostech“ na 

světě. Teprve v takovéto úrovni se člověk 

ocitá ve středním patře pralesa a má tak 

možnost pozorovat život jak pod sebou, 

tak v korunách nejvyšších stromů. 

K přespání v samotném parku je (vedle 

drahých hotelů) možné využít místní kemp. 

Daleko silnější zážitky ovšem poskytne 

přenocování v některém z vybudovaných 

přístřešků uprostřed pralesa na noční pozorování 

zvěře. Žádné velké zvíře 

pravděpodobně neuvidíte, ale můžete usínat 

ve společnosti nejrůznějšího hmyzu a za 

nezapomenutelných zvuků pralesa. Nejvhodnější 

dobou pro návštěvu parku je období 

od února do září. Klima je zde typicky 

tropické s vysokými teplotami a vysokou 

vlhkostí po celý rok. 

Dušan Romportl 

PřFUK Praha 

dusan@natur.cuni.cz 

Lucie Městková 


luciemestkova@post.cz 

Obr. nahoře Jeden z nejhlučnějších obyvatel 

pralesa - Hulman tmavý (Trachypithecus 

obscurus). 

Obr. dole Liánová cesta - vystavěné visuté 

lávky na pozorování místní fauny. 


Šumava I Národní park Bavorský les 

Text Burkhard Beudert, Správa NP BW Překlad Michal Valenta 

Smrčiny, kůrovec a voda 

v NP Bavorský les 

Odumření horské smrčiny po napadení kůrovci je 

vesměs spojováno se zásadními negativními dopady 

na život lidí jako např. ohrožení povodněmi, erozí půd 

či ohrožením kvality pitné vody. V sousedním Národním 

parku Bavorský les jsou tyto citlivé záležitosti jedním 

z hlavních dlouhodobých cílů výzkumu a monitoringu. 

Ústup od využívání přírody ve smyslu 

motta „Přírodu nechat přírodou“ byl i v NP 

Bavorský les bezproblémovým konceptem, 

dokud se navyklý obraz a vzhled lesa příliš 

neměnil. Počátkem 90. let však došlo 

v oblasti Roklan - Luzný v důsledku vývratů 

a polomů a rozšíření kůrovce k dalekosáhlým 

změnám lesa. Počátkem roku 2002 vykazovaly 

již lesy národního parku strukturu typickou 

spíše pro pralesovitý ekosystém - podíl 

živé dřevní hmoty (58 %) oproti odumřelé 

stojící (29 %) a ležící dřevní hmotě (13 %). 

Zvláště výrazně tím byly dotčeny horské lesy. 

Tato rychlá a zdaleka viditelná změna 

vyvolala silné obavy obyvatelstva regionu, 

zda se s plošným odumřením starých 

smrkových porostů nezhorší kvalita stanovišť 

pro vznik nového lesa (vymýváním živin) 

či zda nebudou poškozeny žádoucí funkce 

lesa s ohledem na praktické potřeby lidí 

(zásobování pitnou vodou, ochrana před 

povodněmi). 

Odpovědi na tyto otázky poskytují 

výzkumy a sledování vývoje na vědecké bázi, 

umožňující racionální zhodnocení včetně 

budoucího scénáře vývoje. Správa NP 

Bavorský les využívá pro tento účel 

dlouhodobě sledovanou část svého území: 

malé povodí potoka Forellenbach na jižních 

bavorských svazích hraničního hřebene pod 

vrcholem Plattenhausen (i nám známý Blatný 

vrch mezi Roklanem a Luzným při pohledu 

z české strany). 

V rámci programu „Integrovaný monitoring 

dopadů přeshraničního transportu 

škodlivin na ekosystémy“, který je v rámci 

Ženevské úmluvy o ochraně ovzduší Evropské 

hospodářské komise (UN/ECE) 

t.č. aktivně realizován v 17 zemích severní 

polokoule (KLEEMOLA a FORSIUS 2008), 

zde Spolkový úřad pro životní prostředí 

a Správa NP Bavorský les od r. 1990 společně 

provádí měření vodní a látkové bilance 

a vitality lesních ekosystémů (FRIES, BEUDERT 

2007). Celkem 69 ha velké povodí v nadm. 

výškách 787-1292 m je součástím většího 

povodí říčky Grosse Ohe (19,1 km 2 ), 

v němž jsou od r. 1976 ve spolupráci 

bavorských odborných institucí a univerzit 

(BRAUN et al. 1999) zajišťovány programy 


lesnicko-hydrologického biomonitoringu. 

Všechny programy zkoumají aspekty vodní 

a látkové výměny v dlouhodobé časové řadě, 

jejíž počátek leží daleko před propuknutím 

kůrovcové gradace. Jsou proto ideálně 

vhodné pro zachycení změn vyvolaných 

či zapříčiněných vývraty, polomy, napadením 

kůrovci a odumřením smrků. 

Diplom. geoekolog B. Beudert je od 

r. 1990 koordinátorem a vědeckým pracovníkem 

pro dlouhodobý monitoring ekosystémů 

v oblasti povodí Forellenbachu v NP 

Bavorský les. Některé otázky zodpověděl 

i pro náš časopis „Šumava“. 

JAKÉ JSOU PODSTATNÉ ZMĚNY PŘI 

ROZPADU LESNÍCH POROSTŮ? 

Vodní režim ekosystému lesa před a po 

napadení kůrovcem je zde sledován na 

porostu staré smrčiny (110 let, 810 m n. m.) 

s podrostem buku. Porost vykazoval v r. 1995 

průměrnou zásobu dřevní hmoty (hroubí 

s kůrou) 998 plm/ha a biomasu jehličí 

cca 20,5 t/ha. Po napadení kůrovcem 

během června 1996 smrkový porost do 

konce r. 1997 téměř zcela odumřel. S rozpadem 

struktur (ztráta jehlic, opad kůry a větví, 

později zlomy kmenů) zanikly i jejich funkce. 

V tehdy ještě intaktním smrkovém porostu 

se vsakovalo 56 % ze středního 

srážkového úhrnu (1469 mm) dopadajícího 

na povrch volné plochy, zatímco celkový 

odpar činil 44 % (30 % srážek se odpařilo 

z povrchu jehlic, jehlicemi bylo vydýcháno 

14 %). Odumřením porostu zmizely i jehlice 

a drobné větévky, čímž dýchání a odpařování 

z povrchu korun téměř zcela zaniklo. Střední 

celkový výpar porostu se tím snížil na 30 % 

ročního úhrnu srážek dopadajících na 

volnou plochu (1997 – 2006), zatímco vsak 

se zvýšil na 70 %. 

MĚNÍ SE TÍM TVORBA SPODNÍCH 

VOD A NABÍDKA PITNÉ VODY? 

V povodí Forellenbachu dosáhl do roku 

2006 podíl odumřelých smrčin cca 60 % 

celkové plochy, přičemž k nejvyššímu nárůstu 

ploch došlo v letech 1999 a 2006 (cca 

9 ha/rok). Po roce 1999, kdy smrk odumřel 

na více než 25 % celkové plochy, se zvýšil 

odtok skokově z 59 % středního srážkového 

úhrnu (1992-1998) na 69 % ( 1999-2006). 

I odtok horského potoka Grosse Ohe, 

odvádějící vodu z 19,1 km 2 , se ve stejném 

období zvýšil z 58 % na 64 % 

srážkového úhrnu území. Nárůst je nutno 

přičítat nižšímu odpařování u odumřelých 

porostů, jež kleslo z 631 mm (1992-1998) 

na 519 mm (1999-2006). Zvýšení odtoků 

je výrazné zejména v suchých letech: 

v r. 2003 odteklo 71 % srážek, v letech 

1992-96 jen 56 %. 

Tyto změny jsou v rozporu s očekáváním 

řady místních obyvatel - od 1200 m n. m. 

s přibývající nadmořskou výškou totiž 

„vyčesávání“ mlžné a oblačné vlhkosti 

korunami živých stromů obvykle vede 

k dodatečnému navyšování srážek 

(BAUMGARTNER 1958). Měření srážek na 

volné ploše a ve smrkovém porostu na 

3 horských stanovištích (HEIL 1996, 

BITTERSOHL et al. 1997) vykázala max. 

odhadované hodnoty přídatného vnosu 

srážek na 260-530 mm/rok. 

V odumřelé horské smrčině takové 

vyčesávání srážek převážně odpadá. 

Odpadá ovšem i výpar z povrchu korun 

(150-450 mm) a dýcháním živého porostu 

(150-250 mm). Odpadající ztráta vody 

(vypařováním) se tedy téměř rovná 

zmizelému zisku vody vyčesáváním srážek 

z oblaků a mlh. 

Dlouhodobá měření stavu spodních vod 

na třech pozorovaných vodních zdrojích 

v nadm. výšce 800-1000 m vykazují setrvalou, 

anebo dokonce stoupající úroveň 

hladiny spodních vod. 

Napadení kůrovcem a plošné odumření 

smrkových porostů tedy tvorbu 

spodních vod (ani zásobu pitné vody) 

negativně neovlivnilo. 

LZE POZOROVAT ZVÝŠENÍ POVOD- 

ŇOVÉHO OHROŽENÍ? 

Ze zjištění zvýšených odtoků z povodí po 

plošném odumření smrku se odvíjí i otázka, 

zda se mění i dynamika odtoků vod. 

Za tím účelem byla na Forellenbachu 

a Gr. Ohe za období 1992-2006 provedena 

analýza měsíčně měřených odtoků. Slabé 

zvýšení odtoků včetně odtoků povodňového 

charakteru bylo zjištěno jen pro měsíc srpen, 

na Gr. Ohe to platí navíc pro rozkolísanost 

srpnových odtoků. Obě konstatování lze 

přičíst sníženému vypařování. Celkový odtok 

a odtok povodňového charakteru významně 

poklesl v prosinci v důsledku tendence 

ubývání srážek během podzimního období 

od září do prosince. 

Pokud jde o důsledky odumření smrku po 

napadení kůrovcem, lze po vyhodnocení 

všech zjištění konstatovat, že ke změnám 

povodňového charakteru směrem k vyšším 

odtokovým extrémům docházelo v průběhu 

roku pouze v měsíci srpnu. Srpen ovšem 

nadále zůstává srážkově nejslabším měsícem 

celého roku. Odtoky povodňového charakteru 

zejména v obdobích tání sněhu však 

nevykazují zhoršení. 

Dopady odumření výrazného podílu 

smrčin zmíněného povodí Forellenbachu 

v NP Bavorský les na stav hladiny 

spodních vod a povrchový odtok 

srážkových vod v dlouhodobější časové 

řadě 1990–2006 přibližuje graf. 

I přes výrazný nárůst podílu ploch 

odumřelých smrčin v povodí po r. 1996 

je z grafu patrné, že povrchový odtok 

srážkových vod se v následujících 

letech významněji nezvýšil, úroveň 

hladiny spodních vod se přitom 

dokonce mírně zvýšila. 

Obr. nahoře Měřící věž v povodí Forellenbachu 

(807 m n. m.) 

Michal Valenta 


michal.valenta@npsumava.cz 


Šumava I Národní parky z jiného konce 

Text Karel Kaňák 

NÁRODNÍ 

PARKY 

z jiného konce 

Názory a myšlenky lidí, 

kteří byli mistry nejen ve 

svém oboru, bývají platné 

i po létech. Nedávno 

zesnulý Ing. Karel Kaňák, 

CSc., vědec, lesník, ekolog, 

ale především člověk byl 

jedním z nich. Jeho 

filozofický pohled a jeho 

názory nejen na otázky 

přírodního vývoje jsou 

stále živé a aktuální. 

Průměrný občan a právě tak průměrný 

lesník mohou dost těžko pochopit, proč by 

měl být v národních parcích les, který si 

člověk přivlastnil, jako celou přírodu za 

účelem zisku, ponechán přírodě a zdivočet. 

Chápe to jako plýtvání hodnotami, které 

NÁM příroda poskytuje. Že třeba při 

holoseči vymírá ohromné množství druhů 

rostlin a živočichů, kteří jsou lesním 

prostředím chráněni, už nikoho z nich tolik 

nezajímá, ani to, že les založený na holině 

má sníženou produkci v první generaci na 

60 % původní produkce a návrat do stavu 

před holosečí se odhaduje na období za 

1500 až 1700 let. Protože to málokdo ví, 

nikdo se nerozčiluje nad ztrátami produkce 

v lesích za celá léta na těch rozsáhlých 

plochách, kde se tímto způsobem hospodařilo. 

To však není všechno. Paseky se musí 

bezpodmínečně brzy zalesnit, což se děje 

pomocí dřevin, které jsou schopné přežít na 

otevřeném stanovišti, tedy hlavně smrk 

a borovice. Ty se pak sází v řadách a jako 

monokultury. Pod nimi nahromaděný opad 

jehlic okyseluje stanoviště, v druhé věkové 

třídě jsou tyto porosty ohroženy vichřicemi, 

ale také hromadnými výskyty různých 

dřevokazných hub a hmyzu. 

EVOLUCE 

Podíváme-li se na to „ve světle evoluce“, 

jak to radil jeden z největších znalců této 

vědy Dobzhanski posluchačům univerzity 

v Davisu v Kalifornii, ukazuje se, že 

v současné době dochází k událostem, 

které narušují navyklý, poměrný klid na 

planetě. Zvyšující se počet erupcí vulkánů 

v různých částech světa a s nimi související 

zemětřesení na rozsáhlých územích 

přinášejí ohromné ztráty na lidských 

životech i majetku. Globální oteplování 

působí dnes už jako tzv. „suché století“. 

V letech 1997 a 1998 byly publikovány 

globální teploty, jejichž výška daleko 

přesahuje teplotní maxima celého druhého 

milénia. Jak je u nás zvykem chlácholit, 

svádí se to výhradně na topení geologickým 

substrátem a vliv skleníkového efektu. Již 

bylo sneseno několik důkazů, že to není to 

hlavní. Z paleontologické minulosti jsou 

známy dvě periody, kdy teplota byla větší 

než dnes a trvala 2500 let (starší a mladší 

atlantik s počátkem před 5000 lety). Tyto 

poruchy se vyznačují nejen horkem 

a suchem, ale i opačnými účinky, a to velkými 

záplavami v oblastech, kde se dříve 

nevyskytovaly, i jako závěje sněhu 

v Japonsku. Vysoušením ledovců ve velehorách 

či zaledněných územích (Grónsko, 

Alpy, Antarktida) mizí ohromné zásoby pitné 

vody v době, kdy jí začíná být nedostatek. 

K těmto katastrofám, kterých se také 

člověk účastní jistým podílem, se na této 

planetě připojuje rozsáhlé hynutí (extinkce) 

nespočetného množství druhů rostlin 

a živočichů. Zdá se, že je to již 12. velká 

extinkce z těch, které se na Zemi odehrály 

od vzniku života. Každá taková událost 

zredukovala život na planetě v neobyčejné 

míře (jednou dosáhla extinkce 80 % živých 

organismů) a vyvíjela se vždy stejně, jako se 

vyvíjí ta současná. Příroda to pomocí svých 

zákonů řešila v mnoha případech tak, že se 

z nejodolnějších druhů rostlin, které přežily, 

tvořily na dobře krytých lokalitách hájky 


Foto Petr Kahuda

Foto Pavel Hubený 


řídce roztroušených stromků, tzv. refugia, 

podobně jako je tomu dnes na polární 

nebo subalpinské hranici lesa. Tam některé 

druhy přežily, i když se poněkud změnilo 

jejich genetické složení vlivem stresového 

prostředí, a po ústupu ledu migrovala jejich 

potomstva různými směry podle přístupnosti 

a tvaru okolního terénu. Tímto 

způsobem vzniklo zalesnění v éře 4 až 5 

opakovaných ledových a meziledových dob 

pleistocénu, z nichž v jedné z možných 

dalších meziledových dob právě žijeme. 

Jestliže už jednou člověk přiznal, že na 

části těchto katastrof má svůj podíl, je jeho 

povinnost podpořit totéž, co se při každém 

zalednění odehrálo v přírodě, tj. vytvořit 

ona refugia uměle. Národní parky, 

roztroušené po světě, soustřeďující 

živočichy i rostliny, kterými by se populace 

při dalším zalednění uživila a hlavně po 

skončení stresu přežila, mají tedy největší 

význam nikoliv jen pro potěšení současných 

milovníků přírody, ale také jako rezervoár 

pro přežití příštích možných generací, které 

by mohla potkat další kalamita. 

HOMO SAPIENS 

Člověk moudrý, má myslet na budoucnost 

přírody, ze které je živ, v takových 

souvislostech, o nichž nemá ani zdání. 

Nejen Eskymák, který v zaledněných ostrovech 

polární Kanady a pobřeží Grónska, žije 

na hranici možnosti vlastního přežití „jen 

pro ten dnešní den“, na což má plné právo, 

stejně jako horkem zmožený jihoamerický 

indián, který zas všechno odkládá na zítřek 

kouzelným heslem „maňaná“. Geometrickou 

řadou narůstající lidská populace 

začíná stále silněji zatěžovat svou spotřebou 

živé i neživé přírodní zdroje planety 

a stálým zvyšováním plýtvání s nimi, bez 

ohledu na zájmy a potřeby ostatních rovnoprávných 

členů biosféry, se stále prudčeji 

snižuje jejich zásoba na planetě. 

Podezřelé je potlačování několikrát 

dokázaného faktu, že příčinou rozsáhlého 

chřadnutí smrčin v některých částech 

Evropy je dlouhodobé zvyšování globální 

teploty, takže letech 1997 a 1998 překročila 

globální teplota o jednu třetinu předpokládaný 

teplotní trend vycházející z období 

let 1000-1850. Z neznámých důvodů se 

úvahám o globální teplotě a následujícím 

poklesu hladiny spodní vody veřejné diskuse 

nápadně vyhýbají a pozornost se obrací 

pouze na lýkožrouta a jeho biologii 

a migraci, věrně podle pořekadla „když se 

dva perou, třetí se směje“, ale myslím, že 

i ten přijde na řadu. 

Mají-li tedy národní parky nějaký opravdu 

závažný význam, pak především jako útočiště 

pro ohrožené druhy, které v nich - bez 

rušení člověkem - dosahují takové vitality, že 

mohou přežít i zatím největší katastrofu ve 

své historii, kterou je přítomnost člověka na 

této planetě. 

Karel Kaňák 

* 3. 9. 1922 

+ 10. 2. 2007 


Šumava I Ochranářský průzkum Šumavy 

Text Pavel Trpák 

Dne 27.12. 2008 uplyne 45 let od vyhlášení CHKO Šumava, a protože 

většina z tehdejších bojovníků za ochranu jejího území již není mezi námi, 

chci jako jeden z posledních pamětníků nejen připomenout dobovou 

atmosféru a okolnosti jejího vzniku, ale především osobnosti, bez nichž 

by tato v pořadí třetí česká CHKO nebyla v roce 1963 vyhlášena. 

OCHRANÁŘSKÝ 

PRŮZKUM ŠUMAVY 

příběh úspěšné realizace vzdušného zámku 


Foto František Kadoch

V mém případě je toto období spjato se 

studentskými časy, kdy jsem s Ladislavem 

Vodákem (1921-2001), ochranou přírody 

a Šumavou strávil většinu svého tehdejšího 

volného času. Je nutné ovšem zdůraznit, že 

to nebyla jenom záležitost celoživotního 

osobního přátelství, ale tehdejší ochranu 

přírody charakterizoval velmi důležitý 

dobový rys, že v ní působila celá řada velice 

rázovitých a poměrně tvrdohlavých osobností 

regionálních či celostátních odborníků 

především z řad pedagogů, lesníků, či úředníků, 

kteří s ojedinělým zápalem a osobním 

nasazením dobrovolně pracovali jako 

zpravodajové či konzervátoři ochrany přírody 

a památkové péče a bez jejichž osobní 

statečnosti a mimořádných znalostí by neexistovalo 

naše současné kulturní a přírodní 

dědictví. Pro tehdejší nomenklaturu byly tito 

lidé nejen často předmětem posměchu, ale 

především zdrojem věčných problémů, 

zatímco pro nás studenty to byli vzory. 

V Táboře, kde jsme oba žili a později byli 

zpravodaji OP, to byl např. konzervátor 

RNDr. A. Z. Hnízdo. Jedinou odměnou pro 

tyto tehdejší dobrovolné pracovníky byla 

každoroční odborná setkání - tzv. školení 

jihočeského Krajského střediska státní 

památkové péče a ochrany přírody 

(KSSPPOP) spojená s několikadenní či týdenní 

exkurzí po přírodních a památkových 

fenoménech daného vybraného kraje nebo 

území, kde se vyměňovaly nejen zkušenosti, 

ale i navazovaly kontakty a celoživotní 

přátelství, která pak mnohdy sehrála 

klíčovou roli při prosazovaní myšlenky 

ochrany Šumavy. Takto jsme se seznámili jak 

s ředitelem střediska prom. pedagogem 

Jiřím Ebenhöhem, nebo s manžely 

Dr. Miladou a Otou Leiskými ze SÚPPOP, 

tak i s ing. Slávkem Franclem, ing Skorunkou, 

ing. J. Fenclem, dr. Janem Čeřovským, 

Ant. Říhou z horské služby, entomologem 

J. Niedlem, manžely Braunovými, 

dr. M. Hostičkou, E. Bouškou a dalšími. 

Je nutné zdůraznit, že tu nejdůležitější roli 

v realizaci myšlenek ochrany šumavské 

přírody sehrálo založení Sboru ochrany 

přírody Společnosti Národního muzea 

v Praze, a to 5. září 1958. Právě tímto 

širokým propojením dobrovolné a nečetné 

tehdejší profesionální ochrany přírody napříč 

generacemi byly vytvořeny ideální podmínky 

jak pro akceleraci úsilí o záchranu naší 

krajiny, tak i pro předávání myšlenek a ideálů 

E. T. Setona, A. B. Svojsíka, H. D. Thoreaua, 

Františka z Assisi ale i R. Maximoviče, 

H. Conventze, L. K. Šapošnikova a dalších. 

Tam se pro nás studenty otvíral naprosto 

odlišný svět. Je to zcela pochopitelné, neboť 

Láďa Vodák, který v této době pracoval na 

ředitelství RAJ v Táboře, žil především pro 

ochranu přírody a ideály woodcraftu, ale to 

je již jiná historie. Návrh prof. Julia Komárka 

na vyhlášení národního parku na Šumavě 

z roku 1948 byl pro něj doslova celoživotním 

hnacím motorem. Dnes, když se dívám zpět, 

uvědomuji si tu obrovitou milost, jež mu byla 

dána, neboť se mu podařilo zcela zásadním 

způsobem prospět svému milovanému 

rodnému kraji, a dokonce po návratu do 

Sušice výrazně ovlivňovat jeho ochranu, a to 

až do konce života. Přestože byl mezi námi 

21letý věkový rozdíl, tak jsme zanedlouho 

tuto ideu společně předložili manželům 

Leiským, kde jsme nalezli silnou odezvu. 

Stejně tak jako u entomologa, památkáře 

a ochranáře Jiřího Ebenhöha. Všichni se tak 

stali na počátku realizace myšlenky Národního 

parku Šumava tou naší největší 

oporou mezi profesionálními pracovníky 

ochrany přírody a památkové péče. 

SNAHY SE NAPLŇUJÍ 

A tak po mém zahájení studia biologie 

a chemie na Přírodovědecké fakultě Karlovy 

univerzity v září roku 1959 nabývá naše 

snaha o realizaci myšlenky národního parku 

na Šumavě zcela konkrétní podoby a na 

intenzitě, neboť to též umožňoval častější 

kontakt s pražskými milovníky Šumavy. 

Vzhledem k tomu, že jsem koncem týdne 

jezdil domů k rodičům, byla výměna informací 

a úkolů oboustranná. A tak již v lednu 

1960 nám oběma vydává pověření Sbor 

ochrany přírody Společnosti Národního 


muzea, jehož byl O. Leiský spoluzakladatel. 

Státní ústav památkové péče 

a ochrany přírody na něj navazuje již 

v únoru a v červenci se připojují odbory 

školství a kultury Jihočeského a Západočeského 

kraje. Vlastní sekretariát 

Ochranářského průzkumu Šumavy (OPŠ) 

se sídlem v Táboře vzniká na základě 

spolupráce Sboru s jihočeským a západočeským 

KSSPPOP. A toto “sídlo“ bylo 

v bytě rodičů Ladislava Vodáka, kde se 

pro tento obrovitý vzdušný zámek kopaly 

základy. „Pomocnou knihou“ pro hartmanického 

rodáka Láďu byla paměť 

Šumavy, která zůstávala zachována ve 

vzpomínkách a znalostech jeho tehdy 

obou žijících rodičů a jejich šumavských 

příbuzných. Jeho erudice, znalosti 

o Šumavě spolu s chutí po poznání byly 

úžasné, neboť se dotýkaly nejen přírody, 

ale i kultury. Je si nutno uvědomit 

skutečnost, že kvůli její hraniční poloze 

se s územní ochranou Šumavy 

v odborných kruzích OP příliš nepočítalo 

a o nás dvou se zde mluvilo jako 

o táborských skautech, přestože jsme 

byli oba též zpravodaji OP i v několika 

šumavských okresech. Protože nosné 

myšlenky v kombinaci s houževnatým 

úsilím dokážou zázraky a počet příznivců 

i spolupracovníků neustále rostl, stejně 

tak jako rozsah poznatků získaných 

průzkumem a vyhledáváním dat o vlastním 

území Šumavy, dochází v listopadu 

roku 1961 k zásadnímu obratu 

v přípravě podkladů k vyhlášení její 

ochrany. V této době bylo již rozhodnuto, 

že nejdostupnější formou její ochrany 

bude CHKO, protože k vyhlášení NP 

nebyla příhodná odborná a politická 

atmosféra. Musím připomenout, že náš 

první český národní park KRNAP je 

vyhlášen vládou až 17. 5. 1963. 

ZÍSKÁVÁNÍ ZKUŠENOSTÍ 

Určitým zlomovým bodem pro 

přípravu podkladových materiálů byly 

výsledky mé odborné praxe na správě 

TANAPu na konci 3. ročníku studia, kde 

sehrál paradoxně klíčovou roli Láďův 

dobrý kontakt s ing. Pacanovským 

z Povereníctva Slovenskej národnej rady, 

neboť tehdejší hlavní inženýr správy 

parku odeslal naštěstí nedoručený 

telegram, že se můj pobyt ruší a abych 

nejezdil. Dodnes nezapomenu na 

naprostou proměnu jeho chování během 

telefonického rozhovoru s ing. Pacanovským. 

Musím pro ujasnění tohoto 

bodu vzpomínek připomenout, že v této 

době byly metody územní ochrany na 

Slovensku na špičkové úrovni a charakterizoval 

je dostatek dostupných 

zahraničních pramenů. Jemu a Dr. Jurajovi 

Paclovi spolu s mým přítelem ing. 

Dušanem Janotou ze Slovenského 

ústavu pamiatkovej starostlivosti 

a ochrany prírody v Bratislavě z celé řady 

tehdy poznaných slovenských kolegů 

patří za Šumavu ten nejvřelejší dík. Právě 

proto, že jsem byl studentem, tak se mi 

poměrně snadněji získával přístup na 

rozličné úřady, výzkumné ústavy, školy či 

k představitelům kulturního a vědeckého 

života. Ne vždy se však podařilo splnit 

očekávaný záměr. Tak např. když jsme 

hledali „kmotry“ pro prosazení záměru 

vyhlášení ochrany Šumavy, tak mi na 

Kampě řekl velký rybář Jan Werich, že 

bohužel nám nemůže pomoci, neboť 

sám potřebuje kmotrovu ochranu. 

Až později jsem to pochopil. Ne tak 

reagoval jeho přítel prof. Václav Dyk, 

který myšlence ochrany Šumavy osobně 

pomohl. V roce 1961 se podařilo 

přesvědčit tehdejší vedení příslušných 

„partajních“ orgánů, ONV a obou KNV 

o nutnosti realizace územní ochrany 

Šumavy, ovšem za cenu, že na základě 

požadavku tajemníka JčKV KSČ 

Pavlovského bylo do navrženého území 

začleněno Lipno. Ve dnech 24.-25. 11. 

v témže roce bylo pak odsouhlaseno na 

pracovní poradě v Táboře konkrétní 

zpracování podkladů pro radu JčKNV, 

osnova Návrhu na zřízení CHKO 

připravená OPŠ, příprava publikace 

o Šumavě a plány práce obou krajských 

středisek a OPŠ na rok 1962. 

SPOUSTA DOKUMENTACE 

V roce 1962 se pak na základě 

připravených podkladů v průběhu 

pouhých dvou dnů podařilo kolektivu 

J. Ebenhöhe, V. Francl, P. Trpák, L. Vodák 

vypracovat 71stránkový Návrh Chráněné 

krajinné oblasti Šumava, který obsahoval 

23 stran vědeckého zdůvodnění přírodních 


podmínek, historických památek a vlivu 

Šumavy na umění, a to včetně popisu 

ekonomických podmínek. Dále 2stránkové 

funkční zhodnocení Šumavy, návrh 

vyhlášky ministerstva školství a kultury 

na zřízení CHKO, 18stránkový Statut 

CHKO (včetně rozpracované ochrany 

krajiny podle zásad územního plánu, 

koncepce a směrnic rozvoje), dále 

8 stran Statutu správy CHKO Šumava, 

Statut výzkumné stanice a jednací 

pořádek Poradního sboru, Rozvahu 

(Rozpočet) Správy a návrh vyhlášky pro 

rady ONV upravující pohyb a pobyt 

návštěvníků. Jistě nebude nezajímavé 

srovnání, že jsme tehdy na počátku počítali 

s investicemi ve výši 279 000 Kčs, 

ročními provozními výdaji 590 000 Kčs 

(z čehož mzdy pro 22 pracovníků představovaly 

260 000 Kčs) a celkovými 

příjmy 230 000 Kčs (včetně devizového 

lovu a rybolovu). Vlastní návrh byl pak 

v počtu 80 exemplářů rozeslán 

k připomínkovému řízení orgánům 

lidosprávy a odborným institucím. Hrubá 

hranice CHKO byla v terénu upřesněna 

pracovníky obou středisek a skupinou 

O. Leiského (Leiský, Lasík, Buchberger 

a Rubík). Tento náš návrh měl velmi 

dobrou odbornou odezvu v československých 

ochranářských kruzích a byl 

poté oficiálně 28. 9. 1962 předán 

SÚPPOP a ministerstvu školství a kultury. 

Tím ovšem naše společná práce nekončila, 

neboť se hledaly cesty, jak proces 

vyhlašování na ministerstvu urychlit, 

takže pak pod tlakem veřejnosti byl po 

roce návrh konečně předložen ministrovi 

Č. Císařovi a poté byla CHKO Šumava 

vyhlášena. 

CESTY PŘÁTEL SE ROZCHÁZEJÍ 

Jednou z posledních našich společných 

prací byla i příprava návrhu současného 

znaku CHKO a později i NP, který navrhl 

náš společný přítel význačný český grafik 

akad. malíř František Peterka (1920-2007). 

V roce 1964 se po mé promoci naše 

cesty rozcházejí, neboť moji umístěnku 

na krajském středisku v Českých 

Budějovicích zrušil nový ředitel Švejda 

a Láďa Vodák se stěhuje do Sušice, kde 

pokračuje v činnosti OPŠ, z něhož pak 

sloučením se sušickým pracovištěm 

Sboru ochrany přírody vzniká dne 

20. 10. 1966 Šumavská skupina Sboru 

ochrany přírody Společnosti Národního 

muzea. V roce 1970 se Láďa stává 

prvním vedoucím západočeské správy 

CHKO v Sušici. Naše další část společné 

šumavské ochranářské historie pokračuje 

až v roce 1981 při přípravě a realizaci 

reintrodukčních programů na SÚPPOP 

v Praze, čímž jsme navázali na náš první 

společný výzkum výskytu rysa ostrovida 

na Šumavě z roku 1959. Protože on stále 

uměl svým elánem zapálit mladé lidi 

kolem sebe a předat jim svou lásku 

k šumavské přírodě spolu s ideály woodcraftu, 

tak se znova protíná v další 

generaci dobrovolná a profesionální 

ochrana přírody právě při shromažďování 

údajů o průběhu reintrodukcí, což bude 

tématem dalšího pokračování vzpomínek. 

Obr. na straně 27 Nestor ochrany šumavské 

přírody Ladislav Vodák se svým 

„jeepem“. 

Obr. na straně 28 Mapa z Výsledné Zprávy 

skupiny komplexního výzkumu Šumavy 

z roku 1960. 

Obr. dole První vypuštění rysa na Šumavě. 

RNDr. Pavel Trpák 

PTrpak@seznam.cz 

Foto František Kadoch 


Šumava I Julius Mařák: Šumavský prales 

Text Pavel Hubený 

Foto © Národní galerie v Praze 

Temný lesní interiér: štíhlé pocuchané svíce smrků jen 

nezřetelně vystupují z mlh. Jednotlivé stromy jsou 

od sebe značně vzdáleny a stojí mezi nimi velké 

množství mrtvých stromů. I na zemi se povaluje 

mrtvé dříví, mnoho kmenů s větvemi přes sebe, místa 

bez stromů pokrývají mechové polštáře a mladé smrky... 

JULIUS MAŘÁK 

Šumavský prales 

IMPOZANTNÍ DÍLA 

Obrazy rozměrů 1,7 x 2,2 m vytvořil 

Julius Mařák (*1832, +1899) v letech 1891 

až 1892. Zachycují Šumavu po větrné 

a kůrovcové kalamitě ze 70. let 19. stol. 

Autor je maloval pro ministerstvo osvěty 

a vyučování na zakázku, jejíž zadání bylo 

velmi obecné: „prales...“ Proto pobýval 

v roce 1891 v Horní Vltavici a následujícího 

roku v Šatavě (Zátoni). Historici 

předpokládají, že své náměty čerpal 

z nedalekého Boubínského pralesa, 

podíváme-li se však na jeho obrazy 

podrobněji, najdeme na nich i jiná místa. 

Především jsou k tomuto období řazeny 

i jiné šumavské obrazy a skici, některé 

nedatované. Obraz „Černé jezero“ je 

datován rokem 1892, obraz „Vodopád“ 

s jasným ztvárněním vodopádu na Bílé 

strži je jen nejasně řazen do počátku 

90. let. Do stejného období jsou řazeny 

skici „Vývraty“ a „Kořeny a pařezy“. 

Na posledně jmenované skice je na horizontu 

zachycen s ničím nezaměnitelný 

vrchol Luzného. 

Na obraze „Šumavský prales v bouři“ 

Mařák namaloval samé smrky a pouze 

dva poškozené listnaté stromy připomínající 

jeřáby. Smrky jsou hluboce zavětvené, 

a to i ty nejstarší. Na všech je patrný 

dlouhodobý soliterní růst. Koruny mají 

extrémně štíhlé, spádité s krátkými větvemi. 

Celá tato lesní scenerie odpovídá 

vysokým nadmořským polohám anebo 

velmi chladnému území. Na počátku 

90. let byla však v oblasti Boubína většina 

původních pralesů ve výškách nad 1200 m 

nad mořem vykácena, kromě severovýchodního 

svahu a vrcholu. Tam však 

rostou smrky odlišného habitu, s korunami 

spíše vřetenovitými a sloupovitými, 

nikoli úzce kónickými. Tvar smrků neodpovídá 

ani vznešeným vřetenovitým 

korunám smrků Trojmezenského pralesa. 

Je tedy možné, že tento obraz zachycuje 

scenerii jakéhosi smrkového horského 

lesa z Podroklaní, Špičníku či Mokrůvky. 

OBRAZY PO ŠUMAVSKÉ 

KATASTROFĚ? 

Je tu ještě jeden dobrý důvod pro tyto 

domněnky. Prales z tohoto obrazu nejvíce 

odpovídá Klostermannovu popisu pralesů 

za Modravou z 60. let 19. století, ve 


kterých jednotliví obři stáli ve značných 

odstupech a mezi nimi ležely hromady 

tlejícího dříví. Z analýzy dvou Mařákových 

velkých uhlových skic můžeme odhadnout, 

že ležící kmeny v různém stadiu 

rozpadu pokrývaly 30 až 50 % plochy, 

přitom místy ležely ve dvou až třech 

vrstvách nad sebou. Jejich množství ve 

vztahu ke stojícím stromům lze odvodit 

jen v popředí obrazu (na obou z velkých 

skic) počet ležících stromů představuje 

polovinu všech objektů. Přitom stojící živé 

smrky v přední linii představují 10 až 13 %, 

zbytek jsou souše. Ze všech stojících 

stromů bylo na skicách pouze 36 % živých, 

většinou stromů největších dimenzí anebo 

velmi mladých stromků. Obraz pralesa 

tedy tvoří zejména souše a tlející dřevo. 

Jako by paralelně s pralesem existoval 

ještě jeden mrtvý les. Zásoba mrtvého 

ležícího i stojícího dřeva nemohla být příliš 

stará, a tak se nabízí otázka, zda prales 

nepostihla před 20 až 100 lety před jeho 

namalováním nějaká katastrofa. 

Na jedné ze skic tvoří souše dokonce 

kolem 75 % všech stojících objektů. Jako 

by tu tedy před námi stál les poničený 

vichřicí a kůrovcem, jak ho známe dnes 

z oblasti Luzného. 

Naproti tomu obraz „Šumavský prales 

v slunci“ je klasickým příkladem Boubína. 

Pralesa z nadmořských výšek 1000 až 

1100 m. Je to hustý les, souší je tu asi 

30 %, živých jehličnatých stromů (zřejmě 

smrků) 40 % a 30% živých buků. Zatímco 

koruny smrků začínají většinou až vysoko 

nad zorným polem obrazu, buky mají 

v obraze své koruny téměř všechny, a to 

i ty nejstarší. Ležící dříví tu nápadněji 

pokrývá jen asi 20 % plochy a je zakryto 

nánosem spadaného listí. 

Soudím, že nám Julius Mařák zanechal 

nenápadné, ale přesto důležité dědictví: 

zafixoval totiž tvář skutečného šumavského 

pralesa, jak vypadala před 100 lety... 

Vnesl tak svébytné světlo do mnohých 

ekologických polemik, které sice hodně 

mluví o nepůvodních šumavských lesích, 

o smrkových monokulturách, „stabilních 

etážovitých porostech“ a o kůrovci, ale 

které se jen málo zamýšlejí nad tím, jaký 

vlastně šumavský prales ve skutečnosti byl. 

Mařákovy obrazy měly sloužit osvětě. 

Měly tedy co nejpřesněji popsat skutečný 

stav a podobu pralesa. Jestliže se to 

Mařákovi podařilo, máme před sebou 

kopie původních šumavských lesů. Lesů 

zkoušených vichřicemi a kůrovcem, lesů 

plných mrtvého dříví a řídkých přeživších 

zelených smrků. 

Foto Pavel Hubený 

Místo, odkud J.Mařák zachytil Luzný na počátku 90.let 19. století. Tehdy tu 

byla spousta vývratů, po nich zřejmě uměle vznikl smrkový les, který zničil 

kůrovec na počátku 90. let 20. století. Ještě v porostní mapě z roku 1863 je tu 

zaznamenám porost starší 80 let, v mapě z roku 1883 je tu holina. Vypadá to 

tu dnes podobně jako tehdy, že? 

Pavel Hubený 


pavel.hubeny@npsumava.cz 


Šumava I Johann Peter 

Text Dana Zývalová 

JOHANN 

PETER 

(23. únor 1858 Bučina – 14. únor 1935 Vimperk) 

Zapomenutý vypravěč 

a básník centrální 

Šumavy 


Johann Peter 

Večer na Bučině 

Den dozněl, tiše stojí 

a nepohnutě les; 

jen kouř se s mlhou pojí, 

měsíc se nad ně vznes. 

Mlčením kolem v pláních 

jde rozvlněný vzruch, 

jako by v požehnání 

dotkl se světa Bůh. 

Tu klesnu na kolenou 

v díku za dobrý den, 

hvězdami obkrouženou 

zem, nebem zasažen. 

Překlad z němčiny: Jan Mareš

Čtete-li o místech, která máte rádi a která pro jejich 

přírodní hodnoty a celkové kouzlo obdivujete, 

pak se celkem určitě i jednoduchý verš nebo lyrika 

psaná dlouhými řádky dotknou vaší duše. 

Že takových míst má Šumava tisíce, o tom jistě 

nemusím její příznivce přesvědčovat. Věděl to 

i Johann Peter, který navíc svou lásku a obdiv dokázal 

vyjádřit právě v povídkách či básních. Určitě stojí 

za to připomenout si autora, o kterém se říká, že 

pro centrální Šumavu znamenal to, co Adalbert Stifter 

pro Šumavu jižní. Osobnosti Johanna Petera byla 

věnována letošní výstava na Kvildě. 

Johann Peter se narodil jako osmé dítě 

z deseti v rodině rychtáře na šumavské 

Bučině. Už jeho praděd Adalbert, zvaný 

„Weatei“, který přišel spolu s ostatními 

potomky Králováků z kraje kolem Rejštejna 

byl vůbec prvním rychtářem Bučiny. 

Právo rychtáře se pak dědilo v rodině 

spolu s domem na nejstaršího syna. Děd 

J. Petera Joseph, zvaný „Seppei“, byl na 

svou dobu neobvykle vzdělaný – uměl 

číst, psát i počítat. Vedle hospodářství, 

které vedl, provozoval i čilý obchod se 

dřevem, zejména rezonančním. Franz 

Peter, otec Johannův, vedl po roce 1848, 

kdy byla zrušena královácká privilegia, 

spor místních sedláků s tehdejším 

majitelem velkozdíkovského panství 

hrabětem Thun-Hohensteinem o lesy 

i právo pastvy v hraběcích lesích. 

Významně se zasadil i o zřízení školy na 

Bučině. Zemřel v roce 1886 a rychtářský 

dům po něm přebral Johannův bratr 

Franz. Toho ale dluhy brzy donutily rodný 

dům prodat a spolu s ostatními 

sourozenci domov opustit. Tak z Bučiny 

zmizel celý selský rod Peterových. 

Ale vraťme se k období dětství Johanna 

Petera, které bylo velmi šťastné. Johann 

hluboce miloval nejen své blízké, ale 

i přírodu, ve které trávil spoustu času. 

Zpíval tu spolu s ptáky, poslouchal 

zurčení potoků, potuloval se skalisky. 

Štěstím ho naplňovala obloha plná 

hvězd i zvuky zvonů při večerním 

shánění dobytka. Významně ho ovlivnil 

i čas, kdy se po večerech scházeli 

sousedé a vyprávěli si příběhy, pohádky 

a životní zážitky. To byly také první 

chvíle, kdy pocítil touhu psát. 

KONEC DĚTSTVÍ 

Když přišel čas rozhodnutí o budoucím 

povolání malého Johanna, nabízely se tři 

možnosti. Studium konzervatoře, pro 

které mluvilo nesporné hudební nadání, 

ale které bylo velmi drahé. Kněžský seminář 

v Českých Budějovicích, který ale 

vyžadoval znalost češtiny a tu Johann 

příliš v lásce neměl. Bylo tedy rozhodnuto, 

že se stane učitelem i proto, že studium 

bylo podporováno státním stipendiem. 

Ve 13 letech tak Johann poprvé na delší 

čas odešel ze své rodné Bučiny. 

„A potom přišel den, kdy pasáček pro 

svůj les proléval slzy, kdy naposled hnal 

své stádo domů, kdy přestal být 

pasáčkem - navždy! Zítra měl odejít 

s otcem na studie do Kašperských Hor, 

starého hornického města se zlatými 

doly – jednou měl totiž zastávat 

vyšší pastýřský úřad… měl se stát 

učitelem“ (z knihy „Pasáček Honza“- 

„Der Ochsenhansl“). 

V Kašperských Horách strávil Johann 

Peter tři nejkrásnější léta svého života. 

Našel tu velký vzor v učiteli Heindrichu 

Leo Weberovi, který vedl jeho první 

literární kroky. Našel tu i svoji první lásku, 

největší zdroj inspirace všech umělců. 

Učitelské vzdělání dokončil v Českých 

Budějovicích, kde pod vedením učitele 

Franze Herolda pokračoval v psaní, ale 

i v komponování hudby. Zvlášť poslední 

rok studia prožil ve velmi chudých 

podmínkách. 

Už jako učitel začal přispívat do 

německých periodik „Budějovické 

noviny“ a „Krajský list“. Jeho první práce 

byly kulturněhistorické studie o životě 

lidí na Šumavě. V roce 1882 přesídlil 

z jihu Čech za lepším místem školního 

řídícího do dolnorakouského Grossmeiseldorfu. 

Zlepšení hmotné situace 

mu umožnilo oženit se s Leontine 

Schánělovou, dcerou celníka na Bučině. 

Za první povídky a knihy, např. „Charakter-und 

Sittenbilder aus dem Bőhmerwalde“ 

(Obrazy povah a mravů ze 

Šumavy), nesklízel příliš pochvaly od 

kritiky. Bylo mu vyčítáno, že o Šumavě 

píše, aniž by zde žil. Postupem času se 

ale začal řadit k uznávaným autorům 

a psal i pro nejznámější tisk. Velký 

úspěch měla jeho kniha „Richterbub“ 

(Hoch rychtářův), která se dočkala několikerého 

vydání. 

ŠUMAVA STÁLE PŘÍTOMNÁ 

Po 15 letech působení v Rakousku se 

na jaře 1897 znovu vrátil do milovaných 

Čech na místo učitele v Prachaticích. 

Začal psát knihu za knihou, stal se členem 

mnoha spolků a spoluzakladatelem 

beletristického časopisu „Der Bőhmerwald“. 

Jeho soukromý život ale příliš 

šťastný nebyl. Ztratil 2 z 8 dětí a jistě i to 

bylo důvodem, proč se manželství 

rozpadlo. Když byl v roce 1903 přeložen 

do sklářského města Boru u České Lípy 

v severních Čechách, usadila se jeho 

žena Leontine i s dětmi v Praze. Zde také 

v roce 1917 zemřela. 

Pro Johanna Petera se Bor u České 

Lípy stal druhým domovem. Našel zde 

novou životní partnerku, podstatně 

mladší Giselu Kratzovou. Své povídky 

a básně publikoval ve více než 

70 časopisech, často i pod pseudonymem 

„Hans von Buchwald“ nebo „Hans von 

der Moldau“. Především ale vydal 

celkem 23 titulů knih. Ve většině svých 

prací se vracel k Šumavě, po které stále 

toužil. Jeho sen, vrátit se do rodného 

kraje, mu nakonec splnil vimperský 

nakladatel Dr. Rupert Steinbrener, který 

nechal postavit na „Steinfelsu“ ve 

Vimperku dům zvaný „Abendfrieden“. 

Do něj se v srpnu 1930 Johann spolu 

s Giselou nastěhovali. Žili zde v ústraní 

a v klidu, který si čas od času zpestřili 

návštěvou Bučiny. 14. února 1935 

v nedožitých 77 letech Johann Peter 

zemřel. Za účasti mnoha významných 

osobností byl pochován na hřbitově ve 

Vimperku. Jeho hrob už dnes ale 

bohužel nenajdete. Byl zrušen, stejně tak 

jako pamětní desky, které byly umístěny 

k jeho 70. narozeninám na rodném 

domě v Bučině i na škole v Boru. Vila 

zvaná „Abendfrieden“ stojí dodnes. Je 

to stále hezký dům, ve kterém byl 

Johann Peter kdysi snad šťastný. Možná 

i proto, že jeho milovaná Bučina byla tak 

blízko a tak snadno dosažitelná. 

Titul 

Šumavská Bučina se stala rodištěm 

i vzpomínkovým místem Johanna Petera. 

Dana Zývalová 


iskvilda@npsumava.cz 


VÝSTAVA ZACHRÁNĚNÉ DĚDICTVÍ A JEJÍ POSELSTVÍ 

Když v roce 2004 skončily v Národním 

parku Šumava pět let trvající opravy 

pamětních křížů a božích muk, byl po ruce 

dostatek fotografického materiálu k vydání 

doprovodného sborníku nazvaného 

Zapomenuté dědictví/Vergessenes Erbe. 

V tom roce se Česká republika stala 

členem Evropské unie a téma sjednocující 

se Evropy pro nás přestalo být jen 

moderním pojmem. V této souvislosti se 

ukončený projekt oprav zdánlivě 

nevýznamných posledních artefaktů 

zaniklého osídlení v německy mluvící části 

Šumavy ukázal být dobrým dílem, 

přicházejícím ve vhodnou dobu, i když 

nebyl předem nikterak plánován. Od 

vydání publikace nebylo daleko k nápadu 

zpracovat toto téma zároveň jako výstavu. 

Za tímto účelem se název publikace 

obměnil na Zachráněné dědictví a rozsah 

představených opravených památek se 

rozšířil i o část Českokrumlovska. Tehdy to 

byl výsledek spolupráce s Regionálním 

muzeem v Českém Krumlově, které pak po 

celý rok 2006 výstavu hostilo. V loňském 

Pozorovací místa 

roce mohli návštěvníci výstavu zhlédnout 

po celý rok v Stifterově rodném domku 

v Horní Plané. 

Letos na jaře se výstava přestěhovala do 

Mnichova, kde ji uvedl Adalbert-Stifter- 

-Verein. Zahájení výstavy se setkalo s velkým 

zájmem veřejnosti a svou návštěvou ji 

poctili státní sekretářka z bavorského 

ministerstva pro rodiny a sociální záležitosti 

Melanie Huml a Ivo Losmann, zastupující 

generální konzul České republiky 

v Mnichově. Poté se výstava přemístila 

do Neustadtu a. d. Aisch a odtud ještě do 

starobylého Bambergu v Horních Francích. 

Odtud se o prázdninách vrátila zpátky do 

Čech - nejprve do Muzea Dr. Šimona 

Adlera v Hartmanicích a na závěr sezony 

do Centra Adalberta Stiftera v Horní Plané. 

Dnes už je jisté, že v příštím roce v hlavní 

sezoně zavítá do Plzně. 

Příjemná atmosféra panující při vernisážích 

a zápisy v návštěvnické knize v obou 

jazycích svědčí o tom, že nejde jen 

o příznivé hodnocení zdařilých fotografií 

opravených památek na pozadí šumavské 

Z vernisáže výstavy v Mnichově 

Foto Wolfgang Schwarz 

krajiny a o působivé grafické úpravy 

výstavních panelů, nýbrž o předání 

poselství záchrany kulturních hodnot, 

které vyjadřuje jak titul knihy, tak i název 

výstavy samé. 

Josef Jiřička 

Program 

Zelená Šumava 

se rozjíždí 

V říjnu 2008 byl zahájen dlouhodobý projekt 

pro školy regionu národních parků Šumava 

a Bavorský les s názvem „Zelená Šumava“. 

Děti ze základních škol v Borových Ladech 

a Mauthu se společně ponořily do tajů 

šumavské přírody a na dvoukilometrové 

stezce si vyzkoušely své znalosti, ale 

i jazykové dovednosti. Toto setkání zároveň 

zahájilo výtvarnou soutěž na stejné téma, do 

které se postupně zapojí ostatní školy. 

Nejlepší práce dětí budou vystaveny od června 

2009 v informačním středisku Hans-Eisenmann-Haus. 

V rámci programu „Zelená 

Šumava“ se budou moci děti nejen z regionu 

zapojit do dalších dílčích projektů. 

Martina Kučerová 

Poznejte život jelena, srnce i jiných zvířat 

ve volné přírodě v nabízené aktivitě 

Správy NP a CHKO Šumava na Velkém 

Boru, Berankách a Jeleních Vrších. Co 

uvidíte? V zimním období jelení zvěř, 

která přichází v přirozeném pastevním 

cyklu k předkládané potravě. V letním 

období celé spektrum zvířat (jelena, srnce, 

prase, rysa, lišku, jezevce, celou řadu 

ptáků). Možnost být pozorován je již jen 

na vlastní vůli volně žijícího zvířete. 

Z každého objektu je možné v omezené 

míře i fotografovat. Objednáte se pomocí 

rezervačního systému prostřednictvím 

příslušných informačních středisek Správy 

NP a CHKO Šumava Rokyta a Stožec a 

územního pracoviště Srní. Více na 

www.npsumava.cz. 

redakce 

Správa NP a CHKO Šumava vám přeje co nejúžasnější 

zážitky při pozorování divoce žijících zvířat. 


Oprava z minulého čísla: V článku Jana Podlešáka 

„Odešel malíř pošumavského domova“ má 

popisek k obrázku na straně 33 správně znít 

Z Makárova, tempera, 1980, 35x51 cm. 

Redakce se omlouvá autorovi i čtenářům.

Kosatec sibiřský 

Iris sibirica 

Pcháč různolistý 

Cirsium heterophyllum 

Divizna černá 

Verbascum nigrum 

Tužebník jilmový 

Filipendula ulmaria 

Děhel lesní Angelica sylvestris 

Pcháč bahenní Cirsium palustre 

Pcháč různolistý Cirsium heterophyllum 

čeleď Hvězdnicovité Asteraceae 

Šťovík vodní Rumex aquaticus Kosatec sibiřský Iris sibirica Foto Oldřich Vojtěch

Zima 2008 [4MB] - Národní park Šumava

Create successful ePaper yourself

Delete template?

Save as template?