<strong>Šumava</strong> I Johann Peter Text Dana Zývalová JOHANN PETER (23. únor 1858 Bučina – 14. únor 1935 Vimperk) Zapomenutý vypravěč a básník centrální Šumavy 32 zima <strong>2008</strong> Johann Peter Večer na Bučině Den dozněl, tiše stojí a nepohnutě les; jen kouř se s mlhou pojí, měsíc se nad ně vznes. Mlčením kolem v pláních jde rozvlněný vzruch, jako by v požehnání dotkl se světa Bůh. Tu klesnu na kolenou v díku za dobrý den, hvězdami obkrouženou zem, nebem zasažen. Překlad z němčiny: Jan Mareš
Čtete-li o místech, která máte rádi a která pro jejich přírodní hodnoty a celkové kouzlo obdivujete, pak se celkem určitě i jednoduchý verš nebo lyrika psaná dlouhými řádky dotknou vaší duše. Že takových míst má <strong>Šumava</strong> tisíce, o tom jistě nemusím její příznivce přesvědčovat. Věděl to i Johann Peter, který navíc svou lásku a obdiv dokázal vyjádřit právě v povídkách či básních. Určitě stojí za to připomenout si autora, o kterém se říká, že pro centrální Šumavu znamenal to, co Adalbert Stifter pro Šumavu jižní. Osobnosti Johanna Petera byla věnována letošní výstava na Kvildě. Johann Peter se narodil jako osmé dítě z deseti v rodině rychtáře na šumavské Bučině. Už jeho praděd Adalbert, zvaný „Weatei“, který přišel spolu s ostatními potomky Králováků z kraje kolem Rejštejna byl vůbec prvním rychtářem Bučiny. Právo rychtáře se pak dědilo v rodině spolu s domem na nejstaršího syna. Děd J. Petera Joseph, zvaný „Seppei“, byl na svou dobu neobvykle vzdělaný – uměl číst, psát i počítat. Vedle hospodářství, které vedl, provozoval i čilý obchod se dřevem, zejména rezonančním. Franz Peter, otec Johannův, vedl po roce 1848, kdy byla zrušena královácká privilegia, spor místních sedláků s tehdejším majitelem velkozdíkovského panství hrabětem Thun-Hohensteinem o lesy i právo pastvy v hraběcích lesích. Významně se zasadil i o zřízení školy na Bučině. Zemřel v roce 1886 a rychtářský dům po něm přebral Johannův bratr Franz. Toho ale dluhy brzy donutily rodný dům prodat a spolu s ostatními sourozenci domov opustit. Tak z Bučiny zmizel celý selský rod Peterových. Ale vraťme se k období dětství Johanna Petera, které bylo velmi šťastné. Johann hluboce miloval nejen své blízké, ale i přírodu, ve které trávil spoustu času. Zpíval tu spolu s ptáky, poslouchal zurčení potoků, potuloval se skalisky. Štěstím ho naplňovala obloha plná hvězd i zvuky zvonů při večerním shánění dobytka. Významně ho ovlivnil i čas, kdy se po večerech scházeli sousedé a vyprávěli si příběhy, pohádky a životní zážitky. To byly také první chvíle, kdy pocítil touhu psát. KONEC DĚTSTVÍ Když přišel čas rozhodnutí o budoucím povolání malého Johanna, nabízely se tři možnosti. Studium konzervatoře, pro které mluvilo nesporné hudební nadání, ale které bylo velmi drahé. Kněžský seminář v Českých Budějovicích, který ale vyžadoval znalost češtiny a tu Johann příliš v lásce neměl. Bylo tedy rozhodnuto, že se stane učitelem i proto, že studium bylo podporováno státním stipendiem. Ve 13 letech tak Johann poprvé na delší čas odešel ze své rodné Bučiny. „A potom přišel den, kdy pasáček pro svůj les proléval slzy, kdy naposled hnal své stádo domů, kdy přestal být pasáčkem - navždy! Zítra měl odejít s otcem na studie do Kašperských Hor, starého hornického města se zlatými doly – jednou měl totiž zastávat vyšší pastýřský úřad… měl se stát učitelem“ (z knihy „Pasáček Honza“- „Der Ochsenhansl“). V Kašperských Horách strávil Johann Peter tři nejkrásnější léta svého života. Našel tu velký vzor v učiteli Heindrichu Leo Weberovi, který vedl jeho první literární kroky. Našel tu i svoji první lásku, největší zdroj inspirace všech umělců. Učitelské vzdělání dokončil v Českých Budějovicích, kde pod vedením učitele Franze Herolda pokračoval v psaní, ale i v komponování hudby. Zvlášť poslední rok studia prožil ve velmi chudých podmínkách. Už jako učitel začal přispívat do německých periodik „Budějovické noviny“ a „Krajský list“. Jeho první práce byly kulturněhistorické studie o životě lidí na Šumavě. V roce 1882 přesídlil z jihu Čech za lepším místem školního řídícího do dolnorakouského Grossmeiseldorfu. Zlepšení hmotné situace mu umožnilo oženit se s Leontine Schánělovou, dcerou celníka na Bučině. Za první povídky a knihy, např. „Charakter-und Sittenbilder aus dem Bőhmerwalde“ (Obrazy povah a mravů ze Šumavy), nesklízel příliš pochvaly od kritiky. Bylo mu vyčítáno, že o Šumavě píše, aniž by zde žil. Postupem času se ale začal řadit k uznávaným autorům a psal i pro nejznámější tisk. Velký úspěch měla jeho kniha „Richterbub“ (Hoch rychtářův), která se dočkala několikerého vydání. ŠUMAVA STÁLE PŘÍTOMNÁ Po 15 letech působení v Rakousku se na jaře 1897 znovu vrátil do milovaných Čech na místo učitele v Prachaticích. Začal psát knihu za knihou, stal se členem mnoha spolků a spoluzakladatelem beletristického časopisu „Der Bőhmerwald“. Jeho soukromý život ale příliš šťastný nebyl. Ztratil 2 z 8 dětí a jistě i to bylo důvodem, proč se manželství rozpadlo. Když byl v roce 1903 přeložen do sklářského města Boru u České Lípy v severních Čechách, usadila se jeho žena Leontine i s dětmi v Praze. Zde také v roce 1917 zemřela. Pro Johanna Petera se Bor u České Lípy stal druhým domovem. Našel zde novou životní partnerku, podstatně mladší Giselu Kratzovou. Své povídky a básně publikoval ve více než 70 časopisech, často i pod pseudonymem „Hans von Buchwald“ nebo „Hans von der Moldau“. Především ale vydal celkem 23 titulů knih. Ve většině svých prací se vracel k Šumavě, po které stále toužil. Jeho sen, vrátit se do rodného kraje, mu nakonec splnil vimperský nakladatel Dr. Rupert Steinbrener, který nechal postavit na „Steinfelsu“ ve Vimperku dům zvaný „Abendfrieden“. Do něj se v srpnu 1930 Johann spolu s Giselou nastěhovali. Žili zde v ústraní a v klidu, který si čas od času zpestřili návštěvou Bučiny. 14. února 1935 v nedožitých 77 letech Johann Peter zemřel. Za účasti mnoha významných osobností byl pochován na hřbitově ve Vimperku. Jeho hrob už dnes ale bohužel nenajdete. Byl zrušen, stejně tak jako pamětní desky, které byly umístěny k jeho 70. narozeninám na rodném domě v Bučině i na škole v Boru. Vila zvaná „Abendfrieden“ stojí dodnes. Je to stále hezký dům, ve kterém byl Johann Peter kdysi snad šťastný. Možná i proto, že jeho milovaná Bučina byla tak blízko a tak snadno dosažitelná. Titul Šumavská Bučina se stala rodištěm i vzpomínkovým místem Johanna Petera. Dana Zývalová Správa NP a CHKO <strong>Šumava</strong> iskvilda@npsumava.cz zima <strong>2008</strong> 33
![Zima 2008 [4MB] - Národní park Šumava](https://img.yumpu.com/21236024/32/500x640/zima-2008-4mb-narodni-park-sumava.jpg)
Change language