Stáhnout v PDF - Biologická olympiáda

(v podobě diploidní generace – sporofytu) vytvoří pomocí meiózy haploidní spory,
které nesplynou, ale naopak dají vznik celé haploidní generaci – gametofytu. Až
tato generace produkuje gamety, které následně splynou a vytvoří opět diploidní
sporofyt (obr. 3.2). Protože gametofyt je sám haploidní, vznikají gamety rostlin
mitózou.
To, že se nám rozmnožování odvozenějších skupin rostlin (hlavně u nahosemenných
a krytosemenných) zdá jako „normální“, je způsobeno pouze extrémní redukcí
haploidní fáze (gametofytu), který je celý skryt v diploidní generaci sporofytu
(vlastní rostlině, jak ji známe) – k této záhadě „skrytého sexu rostlin“ se vrátíme
v následující kapitole.
Obr. 3.3: Zvláštnosti ve stavbě rostlinného těla a v jejich rozmnožování. Rostliny tráví svůj
život přisedlé na jednom místě (1), jejich tělo se skládá z opakujících se základních stavebních
kamenů, modulů (2), což jim běžně umožňuje nepohlavní vegetativní množení (3). Rostliny
praktikují i sex, ovšem pouze pasivní, který je zprostředkováván přenašečem pylu (např. hmyzem
nebo větrem – 4). Jsou převážně hermafrodity (5), díky čemuž jsou často schopné samosprášení
(6). Pro jejich životní cyklus je typické střídání haploidní a diploidní generace, tedy rodozměna,
přičemž haploidní gametofyt je u krytosemenných silně redukován (7).
Další odlišnost souvisí s utvářením rostlinného těla. Rostlinný jedinec se skládá
z opakujících se tří struktur: článků (neboli meziuzlinových článků, internodií;
v jednotném čísle internodium, z lat. inter – mezi, nodus – uzlina), uzlin (nodů)
a listů. Z uzlin mohou vyrůstat postranní větve, ale i ony se budou skládat ze systému
opakujících se uzlin, článků a listů. I když může být strom obrovský a zdánlivě mít
komplikovanou stavbu koruny, ve skutečnosti můžeme jeho větve rozložit na tento
základní motiv – článek, uzlina a příslušný list (obr. 3.3). Organizmy, u nichž je tělo
tvořeno nekonečným opakováním jednoduchého motivu, se nazývají modulární
(o modularitě a jejím vztahu k rozmnožování viz rámeček 3.A).
V modulární struktuře rostliny (tedy systému s opakujícími se motivy) jsou
několikrát umístěny pohlavní orgány – rostlina nemá jedinou pohlavní žlázu, jak
tomu bývá třeba u obratlovců. Naopak může tvořit tisíce květů. Díky tomu může
docházet nejen k samosprášení v rámci jednoho květu, ale také mezi různými květy
téže rostliny!
A nejen to. Pokud je rostlin na stanovišti více, mohou se chovat velmi promiskuitně.
Mohou tvořit potomky s několika dalšími jedinci! A pokud jsou hermafrodity
(což je nejčastější situace), mohou na sobě tvořit potomstvo s několika dárci pylu
a zároveň jim mohou samy darovat pyl pro vznik jejich potomků! Jedna rostlina
tak bude mít potomky s mnoha okolními jedinci, navíc svou genetickou informaci
uplatní jako samec i jako samice, vždy několikrát. O tak silné promiskuitě se může
většině živočichů jen zdát, snad jen s výjimkou přisedlých živočichů, kteří vypouštějí
synchronizovaně svoje pohlavní buňky do vody (viz rámeček 2.C v kap. 2.2).
Modularita zároveň výrazně usnadňuje nepohlavní rozmnožování, které je
další parketou rostlin. Při nepohlavním rozmnožování vzniká jedinec bez splývání
gamet, představuje tedy genetickou kopii svého rodiče, jeho klon. U rostlin
se setkáme se dvěma typy nepohlavního rozmnožování. Při prvním způsobu
vegetativního rozmnožování se využívá orgánů, jejichž původní a hlavní funkce
je vegetativní – kořene, stonku, listů (např. jahodník množící se šlahouny), nebo
dochází k rozdělení celého jedince (např. vyrašení z podzemních dceřiných
hlíz a zánik hlízy mateřské). Druhým způsobem nepohlavního rozmnožování
je apomixie, tedy klonální množení pomocí semen. Na rozdíl od vegetativního
rozmnožování se při apomixii uplatňují generativní orgány (květ, semena), embryo
však vzniká nepohlavně.
V neposlední řadě se rostliny liší možností předávat svým potomkům mutace
vzniklé v průběhu individuálního života jedince. U mnohých živočichů se setkáváme
s tím, že linie buněk vedoucí ke vzniku gamet se v ontogenetickém vývoji jedince
odděluje již během embryonálního vývoje. Toto oddělení pohlavní a nepohlavní
linie se nazývá weismannovská bariéra (viz také kap. 1.1). Mutace vzniklé
v DNA tělních (somatických) buněk tak nemůže být předána potomkům, protože
potomci vznikají z pohlavní linie buněk. U rostlin k takovému oddělení pohlavní
linie buněk nedochází a květy vznikají ze stejné linie buněk jako listy, pouze pod
vlivem jiných vývojových signálů. Rostliny tedy nemají weismannovskou bariéru.
80 Vojtech Baláž, Alena Balážová, Jan Fíla, Filip Kolář, Michael Mikát
Láska, sex a něžnosti v říši živočichů a rostlin 81