Škvorecký Josef - Zbabělci.pdf (1,4 MB) - Webnode

"Ale prdel přeci není tak sprostý slovo."
"Já du," řekla Helena a vstala. Benno vyskočil a hnal se za ní.
Kýval se ze strany na stranu, jak byl tlustý a rozsedělý, a měl bílou
košili přilepenou na zádech.
"Ale, brouku," řekl.
"Ne. Řekla sem ti, že nemáš říkat sprostý slova, a tys je zase
řek."
"Ale notak, brouku!"
"Ne. Sbohem."
Dívali jsme se na tu scénu všichni se zájmem a já jsem přestal
se sněním. Benno byl úplně v Helenině moci. Byl pod pantoflem.
Úplně klasicky. Nemoh jsem to pochopit. Byl vůči ní úplně groggy.
Klusal za ní a faldy pod přilepenou košilí na zádech se mu třásly.
"Tak brouku!" úpěl hlasem, který byl plný strachu. Doběhl k ní
a chytil ji za ruku.
"Nech mě," řekla.
"Ale, brouku! Kam chceš jít?"
"Domu."
"A proč?"
"Protožes řek sprostý slovo."
"Dyť sem nic neřek!"
"Řek. Nezapírej."
"Ale to přece nic neni."
"Ne. Já sem ti to zakázala a ty víš, že já si to nepřeju."
"Notak, brouku!"
"Pusť mě!"
"Tak se nezlob."
"Pust mě!"
"Helenko, prosím tě, nezlob se!"
"Pust mě, ti říkám!"
"Notak, brouku! Prosimtě! Zůstaň tady."
Helena sebou přestala škubat. Bylo na ní vidět, jak s ním vorá.
Měl měkké srdce, jaké mívají tlouštíci, jak se říká. Nevím, jestli je to
pravda, ale on ho měl zatraceně měkké.
Helena udělala trucovitý obličej a řekla:
"Odpros!"
"Helenko, prosim tě, vodpust mi to," zadrmolil rychle a tiše.