Škvorecký Josef - Zbabělci.pdf (1,4 MB) - Webnode

"Já myslím, že seš."
"Nejsem, Ireno. Já právě nejsem domejšlivej, protože si vo tobě
nemyslím něco, co ty vo mně určitě víš."
"A co to je?" řekla. V očičkách se jí rozsvítilo, už jak já jsem
změnil tón. Žertovali jsme, ale teď jsem jako udeřil na hlubší strunu.
Teď jsem se dotkl něčeho, co bylo jako za tím žertováním a co bylo
vážné. Tak to aspoň zacítily její biologické citečky. Její biologickofyziognomicko-akustické
citečky.
Nechal jsem ji při tom.
"Co to je?" řekl jsem pomalu a přistoupil jsem ke stěně.
Zvedl jsem obě ruce a položil jsem je na stěnu pod Ireniným
oknem. Pak jsem řekl "To ty přece víš, Ireno."
Usmála se chápavě svým úsměvem pro tyhle příležitosti. Byl
to něžný úsměv a vystrčila ruku z okna. Pohladila mě lehce po
hřbetě mojí ruky.
"Ty to víš, Ireno," opakoval jsem. "Miluju tě."
Zase mě pohladila. Pak jako zašeptala:
"Já vím."
Chytil jsem ji za prsty.
"Ireno, miluju tě hrozně. Všechno, co dělám, je jen kvůli tobě."
"Já vím, Danny."
"Víš, celá ta válka a to osvobození a to všechno nebude pro mě
mít vlastně žádnej význam, dyž ty -"
Odmlčel jsem se a místo mluvení jsem jí stisk ruku.
"Já vím, Danny."
"Ireno, nemohla bys - "
Stiskla mi ruku.
"Ne, Danny. Mlč. Nemluv o tom."
"Ale proč, Ireno?"
"Víš, že to - prostě nejde."
"Já vím, Ireno. Ale je to - hrozný."
"Danny!"
"Ne, já už mlčím."
"Ale nezlob se na mě."
"Já se nezlobím. Jak bych se moh na tebe zlobit."
"Víš, v těhle věcech člověk prostě není svým pánem."
"Já vím, Ireno."